JohnnyBane komentáře u knih
Nádhera. První povídka Kunhuta je rozdělena do tří kapitol. V té první zastihneme sedmnáctiletou princeznu na cestě do Prešpruku na svou svatbu s Přemyslem Otakarem II. Během mrazivé cesty se retrospektivně vrací do svého mladí a postupně nám odhaluje svou minulost. Tempo téhle kapitoly je tak příjemně pomalé a věty tak krásně košaté, proto jsem žasl nad krátkostí celé povídky která má nějakých 40 stran a první kapitola končící svatební noci má stran 22. Nebudu prozrazovat pointu celé povídky, protože je dost povedená a zaslouží si vaší pozornost. Další dvě kapitoly jsou komornější a časově daleko od sebe Kunhuta se v nich opět vrací do minulosti a zpytuje svá životní rozhodnutí. Ve druhé klečí v chrudimském kostele před katafalkem svého mrtvého manžela Přemysla a v poslední leží na smrtelném loži na pražském hradě a zbývají jí už jen minuty. Potěšilo mě autorovo rozhodnutí popsat čistě jen vztah Kunhuty ke svým dvěma manželům. Čistě její pohled, bez, v tomto případě zbytečného popisu historických události, které se mezi tím staly mimo zorné pole Kunhuty. Jsou to prosté lásky královské.
Výborná kniha. Takový buddy movie mezi knihami. Hlavní postavou je Zdislav z Lemberka mladý purkrabí pražského hradu. Příběh začíná několik měsíců před příjezdem Záviše z Falkenštejna na pražský hrad. Zdislav je zde líčen jako zdrženlivý při zemi se držící klaďas který má rád ve věcech Pořádek a má tak trochu smůlu na ženy. Jeho parťákem je nejdříve Zbyšek Zajíc z Valdeka poté Smil Ojíř na krátko Vítek z Krumlova a nakonec samotný Záviš. Postavám v knize opravdu nemám absolutně co vytknout. Samozřejmě Václav zde byl na začátku líčen jako extrémně velký spratek ale všechny postavy projdou v knize psychologickým vývojem. Vřele doporučuji.
Výborná kniha. Václav zde má ze všech knih největší koule. Konečně je zde líčen tak jak jsem si ho představoval, jako velice inteligentní dítě. Překvapili mě dvě skutečnosti na které jsem v jiných knihách na stejné téma nenarazil. Václav si uvědomoval že jeho matka není ctihodná žena, věděl co udělala a došlo mu že mateřský cit a láska k němu jí byla vždy cizí. Záviše v tu dobu také nenáviděl ale co je nejpodstatnější. Václav se musel Kunhutě jakožto královně Regentce a později i Závišovi podřídit z důvodu své neplnoletosti a faktu že nebyl korunován. Také prostor věnovaný biskupu Tobiášovi je zde velký. Je to Václavův nejdůvěrnější rádce a společník; jako postava je vykreslený jako velký sympaťák.
Kniha mě zklamala. Jiří Mařánek vykreslil Václava druhého jako naprosto neschopnou loutku v rukou všech ostatních postav Záviše, Kunhuty, Purkarta, Tobiáše a dokonce i Guty. Přitom to začalo tak dobře. Záviš je zde vykreslen rázně, rozhodně ale jeho skutečný motiv neznáme. Líbí se mi hlavně část ze Závišova věznění v bílé věži, kdy je zpovídán mnichem zlaté koruny a místo jen čistých úkladů o život Václava a uchvácení moci má své vlastní osobní cíle. Od Závišova uvěznění kniha uplyne sotva na 20 stranách což je škoda. Bohužel ostatní postavy jsou idealisticky černobílé a hloupé.
Kniha mi vyrazila dech. Ludmila Vaňková může se svým trapným, nezajímavým, historicky nepřesným, romanticky přebarveným, Králem železným a Zlatým skočit do škarpy a zapálit se. Upřímně jsem byl skeptický po neblahých zkušenostech z Vaňkovou a Whitton ale Nina Bonhardová se nesnížila jako výše zmíněné k trapné až absurdní romanci a napsala zkutečně drsný historický román, který vás od první stránky vrhne do brutální trestné křížové výpravy proti pohanským Prusům, mstě za vraždu sv. Vojtěcha. a pokračuje k neblahému Moravskému poli a poté až k popravě Falkenštejna. Nelíbilo se mi autorčino rozhodnutí kdy se Falkenštejn seznámil s Přemyslem stal se dvořanem a následně přefikl Kunhutu a Přemysl a cely dvůr se to dozvěděl... Trochu faux pas..
Obsah je absolutně zavádějící. V žádném případě nečekejte přímý boj křesťanství proti pohanství. Spíš poetický příběh o rodinných vztazích pohanských sedláků v křesťanském světě. Kniha není špatná pokud si zvyknete na těžší styl autorky, když se začtete kniha rychle uteče. Podle mě ale celkem promarněný potenciál. Líbil se mi, popis katastrofy kterou pro obyvatele představovalo vypálení vesnice a následný boj o život a osudy jednotlivých postav rodiny Marky.
Šternberský purkrabí Tomáš s pomocníky lazebnicí Hatavou a mnichem Tibertiusem se pouští do vyšetřování vraždy posledního Přemyslovského krále. Pokud se vám tato trojice zdá nesourodá, pak vězte, že dějově je ospravedlnitelná. Přiznám se, Vraždu v Olomouci jsem dlouho nemohl sehnat a po jejím přečtení se dostavilo určitě zklamání, jenže nevyhnutelné. Tohle není román jako Daňkovi předchozí. Není zde slavná historická osobnost, kterou bychom sledovali po celý její život. Místo toho sledujeme tři neznámé postavy po dobu asi 8 dní a jejich pokus o dopadení vraha. Přesto nemohu jinak než za 5. Výhodou Daňkových románů je to , že dokáže najít ten správný poměr mezi popisováním a samotným plynutím děje, což ve mě, jako ve čtenáři vyvolá takovou míru představivosti o dané scéně, že se občas přistihnu, jak přátelům vyprávím o skvělém epickém filmu a poté si uvědomím, že se jednalo o výborně napsanou knihu.. Nejvíce na mě zapůsobil náhled na zhacenou výpravu do Polska vojenské ležení jeho hierarchie, problémy, a život vně tohoto pohybujícího se celku. Výborné prohloubení charakteru Hynka z Dubé. V králi bez přilby byl můj oblíbenec a plnil určitou formu mentora. Zde byl již starý, zlomený člověk, znechucený z posledního Přemyslovce.. Závěr jsem nečekal a rozdýchával jsem ho ještě dlouho. Skvělý zážitek, díky kterému stojí kniha za přečtení.
Dobrá kniha. Daňkův Král bez přilby je má osobní top a Neužilova Zlomená pečeť se s králem dobře doplňuje. Tam, kde byl Daňek stručný Neužil zasazuje svůj příběh. Kniha pojednává o Mikuláši Opavském, o jeho životní cestě a boji s úhlavním nepřítelem Závišem z Falkenštejna. Postava Mikuláše se mi opravdu líbí v Daňkově králi dostal velmi málo prostoru a přitom se jedná o celkem důležitou dějinnou postavu. Kvalita děje navíc stojí a padá na jeho přítomnosti. Co bych vytkl je to, že některým postavám vidíme do hlavy a vytrácí se tak určité napětí. Velké mínus je že hlavní postavou není Mikuláš Opavský, protože místo něj je zde fiktivní Bohuš z Kysku jehož postava se svými morálními dilematy (které mají být vrcholem knihy) pasuje spíš do 20 století a ne do středověku..
Prostě ne. Jsem zatím u Sázky na prohru ale fakt, že mě kniha nevtáhla natolik, abych u ni zůstal značí, že je někde problém. Ten problém je hlavně ve velké kolísavosti kvality jednotlivých kapitol. Úvodu Druhorozený nemůže snad nikdo nic vytknout. Výborný sloh, děj má spád a vedlejší postavy jsou zajímavé. První problém nastává u kapitoly Válka králů. Nenapadá mě vhodnější moment, který by podtrhoval osobnost Václava a Přemysla natolik, jako vzpoura proti otci. Velký potenciál vykreslení sporů mezi šlechtou a Václavovými spojenci, bitva u Mostu a dobytí pražského hradu zůstává naprosto nevyužitý. Autorka místo toho do knihy vložila příběh nějakého neznámého sedláka a jeho zraněného synka.. Jestliže předchozí kapitola byla zklamání, tak kapitola Palcéřník je doslova výsměch.. Úplná z prstu vycucaná a zbytečná červená knihovna.. Na kapitolu o královně Markétě jsem se těšil. Bohužel opět se dostavil Palcéřník a z hostiny v závěru jsem se za autorku styděl a litoval že mám v knihovně k přečtení většinu jejích knih.. Poté přišla na řadu kapitola vítězství a ta byla výborná. Boj o Medenavu a Rudavu, zrada, pohané, svěcení vše bylo výborné, tedy do doby než autorka opět neudělala kličku a nadrženého krále neposlala za Palcéřníkem.. Další problém bylo vykreslení Svaté Anežky české resp. zainteresování jí do pozice, která má své názory a city a aktivně ovlivňuje dej. Pochopil jsem to v úvodu, než odešla do kláštera ale poté bych už byl opatrný v těchto zásazích do její osobnosti. Její postava byla popsána přespříliš emočně a docela to rušilo. Po Sázce na prohru a Králi železném a zlatém snižuji na dva to prostě nejde.. Tyto dvě kapitoly byli převážně o boji. Bylo zde tažení do Bavor a také bitva u Kressenbrunnu. Popis byl takový no řekněme vlažný, nijak nezaujal. Co ovšem hodně negativně zaujalo byly dva naprosto katastrofální kroky autorky. Opravdu nemám rád když se v knize vyskytuji takové ty situace že Přemysl dovádí s tou svoji kurvičkou v Alpách a zrovna!! zrovna narazí na Oldřicha, biskupa Sekovského který pěšky !! zdolává Alpy a zrovna !! narazí na naprosto nechráněného !! krále, který se ještě vydává !! za Pána ze Schneebergu. Ohromná zábava.. dobře to jsem ještě přešel z lehce nakyslým výrazem jenže přišla naprostá katastrofa a to....Záviš z Falkenštejna.. Jestliže se dají výše zmíněné výtky autorce odpustit tak tohle ne. Začnu ale spíš jinak . Mám rád naší historii nejraději období přemyslovců a Jana Lucemburského. Ke čtení historických románů jsem se dostal díky Filmu v Erbu Lvice resp. mě zaujalo právě ta vzpoura mladého Přemysla proti svému otci, kterému jel Havel z Lemberka na pomoc.. Po antikvariátech jsem si proto sháněl knihy o přemyslovcích a do ruky se mi dostala kniha Král Bez přilby (nejlepší historický román co byl kdy napsán) od Oldřicha Daňka Sledujíc život Václavova II., Záviše, Kunhuty a Zprostředkovaně i Krále železného a zlatého.. Oldřich Daněk nejenže mistrně ovládal sloh a jeho úvodní šachova partie nemá v literatuře obdoby ale co bylo důležité dokázal respektovat historická fakta a tehdy!! tehdy!! když si vymýšlel, nebo si nebyl jist to čtenáři napsal a veškeré historické nesrovnalosti kterých si byl vědom vypsal. Jeho kniha měla vše co kvalitní kniha mít má a přesto že se v závěru knihy nabízelo skoro na každé straně až filozofické uzavření autor nic nepodcenil a knihu ukončil tak jak se slušelo. Nyní se vraťme k Závišovi od Vaňkové.. Kde začít snad vám prozradím že Přemysl Otakar II se ve zkutečnosti nikdy nesetkal se Závišem a Záviš je pro historii kontroverzní postavou jelikož podle mnohých zradil Krále železného. Ludmila Vaňková v knize vytvořila tak neuvěřitelný konstrukt, tak neuvěřitelně průhlednou zápletku pro budoucí kapitoly, že mi málem vypadla čelist. Ze Záviše udělala orlíka ale pozor ne ledajakého. Tento orlík v Kressenbrunnské bitvě hrdinně vlastním tělem skočil do rány, která byla mířená na krále !! a co víc oštěp ho skrz naskrz probodl !! Král mu za tento hrdinný čin poděkoval u jeho postele o dodal "Vykonáš ještě mnoho slavných činů. Jednou nebude Čecha, který by neznal tvé jméno: Záviš z Falkenštejna" Achjo.. Nevím jak se tomu odborně říká, když autor díky znalosti budoucích událostí, vkládá svým postavám do úst prorocké vize činů co se stanou ale přesně to autorka udělala + nevkusně zainteresovala do děje Záviše + vyzradila po jaké trapné šabloně nesledující kapitoly budou... Pyšný se nepokoří jsem už jen odevzdaně přetrpěl.. Vrcholil zde trapný trojúhelník Markéta/Palceřník/Přemysl nebo spíš kosočtverec vzhledem k Anežce České... V téhle kapitole tekly hormony a city takovým proudem, že mi málem narostly kozy... Markéta sama požádá !! o anulování Manželství (čímž z ní Vaňková udělala jakože velkomyslnou světici:)) ) .. Anežce Palcéřníkovi tedy milence !! krále je Markéty - ženy krále !! tak líto, že celou kapitolu brečí královi v náručí a trápí jí to. No a Přemysl ? Největší z českých králů ? Ten je zde v celé knize za hloupého naivního blbečka z myšlením dvacetiletého, kterého dál posunují jen faktické historické události ne hloubka a propracovanost charakteru..Ne.. Postavy celkově Vaňková nezvládla. Palcéřník nebyla sama o sobě špatně napsaná postava.. špatný bylo jak se z ní mohli všichni posrat, hlavně král.. Vaňková napsala knihu prý ve svých 50 letech bohužel očima naivní holky, s nechutným feministickým tónem.. Jistě si dokážete představit s jakým výrazem ve tváři jsem si po téhle kapitole četl nadpis té následující LÁSKO... Dobré je, že konečně odtáhla Markéta s Palceřníkem a objevuje se Kunhuta na kterou se opravdu těším, protože Kunhuta je Po Elišce Přemyslovně má nejoblíbenější panovnice... takže jsem zvědav :)... Tak kapitola Lásko byla dobrá... Dobrá pohádka :) ale dobře se četla bavila a rychle utekla. Náš duchem mladý král si tam v podstatě celou kapitolu užívá s Kunhutou, jsou zde absurdně dlouhá souvětí přes půl stránky, která popisují milostné hrátky a vlastní děj se posune na půlce řádku :p
Raport
"Na levém křídle a poslední
já budu stát,
a tušit nebude, oč prosit chci,
žádný kamarád -
a paty k sobě, špičky od sebe,
pro tebe, sne můj divný, pro tebe
já budu meldovat.
Hlásím, pane hejtmane,
že se mi zdál sen,
vojna byla a já ležel
v poli zastřelen;
a zrovna u mne váš kůň taky pad,
nám přáno bylo spolu umírat,
to z boží vůle jen.
To k ránu bylo as, neb měsíc zrud,
a váš kůň hlavu zdvih,
a zvláštní věc měl jako já
prostřelený břich,
a v jeho očích takový styd žal,
kdos divil se v nich, kdos se ptal
a ruce lomil v nich.
Že louky voní kol a jetely
a kvete řeřicha -
a on… kůň… což byl vinen čím?
má díru do břicha,
že na něm seděl kdos, už nesedí
a oči vědět chtí, však nevědí
a v hrdle vysychá…
Oh, v hrdle vysychá… A chtěl by ržát…
že neví, neví proč?:
sluníčko zlaté, což neměl on tě rád -
ty už ho nechceš… proč?
proč necinkne už nikdy podkova,
proč nebe v krvi, nohy z olova -
hó, toč se, světe, toč…
Hlásím, pane hejtmane,
že byl to strašný sen,
ty oči zvířete, ty křičely
a z důlků lezly ven,
křičely na mne, jestli já to vím,
proč ležíme tu s břichem děravým -
co měl jsem říci jen…?
Hlásím, pane hejtmane,
a já to musím říc:
tož, člověk rád jde, člověk musí jít,
když pán chce, smrti vstříc -
však koní šetřte, prosím tisíckrát,
to dobytče se strašně umí ptát,
proč nesmí žíti víc… "
,,Proč se pořád toužíš stát králem krvavých bitev ? Jsi králem míru, jsi král bez přilby...
Král Bez přilby Oldřicha Daňka se řadí k tomu nejlepšímu co si na téma Přemyslovci můžete přečíst. Většina historických romanopisců nedokáže upustit od suchého převyprávění historie s plochými a jednotvárnými postavami. Potom je zde ještě horší skupina (většina ženských autorek Vaňková, Ciprová ,Whitton) která si historii a postavy ohýbá takovým způsobem, že místo historického románu drží čtenář spíš fantasy harlekýnku. Naštěstí tohle není případ Krále. V knize sledujeme život Václava II. od nástupu na český trůn. Hned od začátku vás překvapí propracovanost postav, Daňek nám předkládá skutečně živoucí a psychologicky propracované postavy. Dědic poražené země do kterého se vkládají obrovská očekávání, stejná jako do jeho otce... Vítěz bitvy na Moravském poli, jehož před volbou římským králem považovali za chudého slabocha, královna regentka v rozvrácené zemi hledá spojence.. Jako čtenář vnímáte tu dusnou atmosféru, vnímáte zklamání, příkoří a pohrdání které se snáší na postavy, cítíte s nimi radosti i zklamání. To se jen tak nějakému autorovi nepodaří a když, tak většinou na úkor historické věrohodnosti. Oldřich Daněk dokázal velmi dobře respektovat historická fakta a historické nesrovnalosti, kterých si byl vědom vypsal. Kniha má vše co kvalitní kniha mít má, takže neváhejte!
Pokud umíte německy, doporučuji koupit v originále, české vydání je totiž citelně zkráceno..
U kontroverzních postav či sporů je podle mě nevyhnutelné, že si čtenář podvědomě vybere jednu ze stran a sympatizuje s ní. U osob Elišky a Richezny to byla právě Eliška, jež získala mé sympatie. Nejdůležitější aspektem pro literaturu faktu je ovšem její nestrannost, což Božena Kopičková v knize bez výhrad splnila.
Má úplně první přečtená kniha. Ach ta nostalgie. Pro dítě ovšem docela depresivní dílo.
Varování pro zájemce o knihu. Starší vydání prošla značnou cenzurou. Jediné relevantní vydání je tak to nejnovější (rukopisný svitek). Kniha na mě působí hodně depresivně Po hroších kteří se uvařili ve svých nádržích, kteří se mi líbili přichází Jack Keroac s Na cestě a již jde na beatnicích vidět, že se ve svých alkoholem a drogami prosáklých životech ztrácejí. Neuvěřitelná živelnost, nespoutanost a radost z maličkostí, poznávání nejrůznějších lidí ze všech společenských vrstev. Krásná představa jenže se snoubí i s něčím temným. Jack Keroac je na cestě, hledá sám sebe hledá své místo v životě, tak jako každý z nás jenže beatnici ho nikdy nenašli. Nejsem beatník, to vím jistě. Mé hodnoty jsou úplně jiné než beatnické. Samozřejmě mám v sobě i to malé co kdybych.. kdybych zvolil beatnický život, krásně se o této možnosti čte a jde krásně vidět jak bych skončil. Vím že bych se v depresích utápěl už jen u vzpomínky na přátele, které bych cestou poznal u otázek jak se mají co dělají kde skončili.. Kniha je to výborná, čte se dobře a určitě bych jí doporučil přečíst všem i těm kteří stejně jako já nejsou beatníky.