JP komentáře u knih

Vztek rezonuje! Jak jinak si vysvětlit to zdejší doslova urážející hodnocení, než tak, že dnešní mládež, která tu rozumuje nejvíc, zkrátka není s to pochopit nic okolo téhle knihy. Jedinou věc. Chtějí mít vše hezky naservírované. Chtějí tam nebezpečí. Něco, co bortí pravidla. A právě ta akce a zachraňování Světa je to, co podle dnešních čtenářů definuje děj a to, že je kniha o něčem. Smutné. A hlavně lidé nechtějí, aby to bylo z míst, které znají, v kterých bydlí, protože to by přece byla taky nuda, že? Paradox je, že Hrabalovo vyobrazení naší země má od té stávající podoby dost daleko. Hrabalovou poetikou bych začal a válečným obdobím, které si už pomalu ani tři generace nepamatují, končil.

Je to krásná kniha, ukázka psaveckého řemesla, o kterém by si současní děvko-autoři mohli nechat jenom zdát. A jestli tu krásu nevidíte, nemusíte to číst, protože vás k tomu nikdo nenutí. Zevrubě to tu prohlédnu a vidím nejčastěji slova "povinná" a "četba". Mám dojem, že v tom byl ten problém, že to tu hodně lidí (převážně pak mladých dívek v mém věku) takhle cítí, už proto, že je pan Hrabal v osnovách, jako něco, k čemu vás někdo nutí.

Někdy si říkám, je přeci fajn, že lidé pořád čtou, jenže někdy mi zase dochází, obvzlášť, když vidím někoho, kdo tu knížku drží coby pouhý pozér a ještě vzhůru nohama (zveličené, ale opravdu jsou takoví), že je lepší mu ji omlátit o hlavu. Nemám nic proti konstruktivní kritice, ale hovořit o Ostře sledovaných vlacích jako o knize, které je "o ničem, nuda a hlavnímu hrdinovi jde jen o jeho erekci", to je na mou, nikoliv národní, ale estetickou hrdost až moc silná káva, obvzláště vidím-li, kolik dalších jedinců tomu přikyvuje jak zdegenerovaní datlové, pardon, pouze datlice, jak vidím. Je mi pak líto těch slepičích mozků, co se musejí babrat pouze v literárních zbytcích.

V povinné četbě je toho na výběr mnohem více, nikdo vás do toho nenutil a vy se stejně chováte, jak kdyby ano. Ale co chtít od dětí, jejichž literární úroveň vystoupala nejvýš čtením braku. Jedinci s hlavou v oblacích, bez starostí, konzumující, co je zrovna in. Tohle já třeba nikomu neberu, ať si to čtou, ale ať neříkají o Hrabalovi "svůj názor", když absolutně nerozumí tématice, souvislostem, době a dívají se na to jako na další nudnou pohádku. Příběh má být řádně silný a mít význam. A ten Ostře sledované vlaky mají, vy nány pitomý!

...takže jste si měli vzít ke čtení něco jiného, nebo radši sedět doma, "na prdeli..."

(...Hrabal by nad těmito komentáři asi jen stydlivě koukal někam dolů k zemi a usrkával to svoje pivo.)

Tohle se nedá tak nějak úplně přesně vyložit, jako spíš cítit. Škoda. Škoda.

------------- (a perlička na závěr, uživatelku nebudu jmenovat):

Pěkný den,
dovolím si reagovat na Váš komentář k Ostře sledovaným vlakům. Ráda bych Vás vyvedla z omylu, že si studenti mohou v povinné četbě vybírat - mohou, ano, v některých případech. Bohužel zdaleka ne vždy. Mluvím z pozice člověka, kterému přiřadili seznam konkrétních titulů na příští dva roky; přečíst musíme se třídou všecko bez výjimky. Takhle jsem byla natlačena do Směšných lásek (a abyste znal můj názor, který Vás jistě zajímá, nelíbily se mi a nekritizovala jsem je jen proto, že mi za takto strávený čas nestály), Máje (ten nebyl špatný) a čeká mne asi tucet dalších, včetně Ostře sledovaných vlaků (a bohužel ještě jednoho Kundery, už předem mi je blivno).
Prosím tedy, neosočujte lidi, s jejichž situací nejste obeznámen. Třeba si mohli vybrat, třeba ne. Vy to skrz monitor těžko posoudíte.
(podpis)

Dámo,
já to beru z pozice, kterou jsem sám zažil, v době, kdy jsme dostali x titulů (cca 50-60) na výběr, nevím, jak je to teď a je mi to úplně jedno, zkontrolujte si datum mého komentáře a soudobé okolnosti - s těmi zase nejste evidentně obeznámená vy. Vy tu mluvíte o roce 2018-2019 a reagujete na komentář z roku 2011, to je jako kdybyste dnes lidem co potkáte na ulici říkala "soudruhu", věci se mění)... ale za mě řada lidí sáhla po 'Ostře sledovaných vlacích' čistě z důvodu, že je to krátká knížka a stejně krátké a povrchní byly i názory na ni, většinou od pubertálních a prázdných osob, bez špetky konstruktivní kritiky a názoru (upřímně nevěřím, že se cokoliv změnilo). Vše jen ukazuje snahu si ušetřit čas, práci (to předně) a nulový zájem o jakýkoliv rozměr titulu. Takže ty lidi klidně osočím (je to literární ekvivalent rány pěstí) pro ty, kteří čtou, co patrně tvoří i 90% vašeho naivního výběru.

JP

P.S: Ten 'Pěkný den' na začátku mě v kontextu zbytku zprávy pobavil. A bonusové body za to blivno z Kundery, jsem si jistý, že ho vaše kritika zasáhla ve Francii přímo u srdce.

40 09.10.2011

Dnes, 30.11.2012, jsem se vzbudil v 3:30 a rozespalý pustil do knihy. Dostal jsem se přes rozbor Václava Černého, Cervantesův úvod, věnování a prvních pár kapitol. Pak jsem zhasl a seděl ve tmě na posteli a sledoval oranžově zářící ledku. Vzpomínal jsem a říkal si, jak moc by ovlivnilo můj život, kdybych si tehdy, myslím, že to bylo v roce '06 nebo '07 v Levných knihách, koupil ten poslední výtisk Dona Quijota (vydání z roku 2005, držel jsem ho v ruce). Tehdy jsem netušil, že to bude kniha, na kterou budu muset tak dlouho čekat, (do listopadu 2012), ale hlavou mi především poskakovala myšlenka, jak moc by mě tahle kniha změnila a co by se během těch let asi událo jinak.

Don Quijote je bezesporu něco, co mě vždy fascinovalo, v podstatě je to příběh, jako na míru napsaný pro mě. Už odmalička jsem si rád hrál na rytíře (dodnes mám jakýsi šlechtický komplex, kdy se tak snažím vystupovat a působit, ale jak bylo jednou řečeno "Šlechticem se člověk nerodí, stává se jím svými činy"), kreslil je, bitvy, zbrojnoše, stráže, plátové zbroje, masakry, krvavé řeže, historii a její výjevy celkově a v podstatě stejně tak zbožňoval i absurditu, bláznovství či šaškovství. Logicky mě tedy cosi ke Quijotovi přitahovalo, už když jsem o něm prvně slyšel ve výkladu na ZŠ. Nejspíš pro jeho smysl jít hlavou proti zdi, protože věřil, že jednou tu zeď prorazí. V podstatě to skvěle kombinuje oba dva výše zmíněné prvky, coby střet dvou mých světů.

Je docela smutné, že Don Quijote, druhá nejčtenější kniha po Bibli, je zde odbyta pár nadšenými a pár zklamanými komentáři, když jde o dílo tak neuvěřitelně hluboké a komplexní, že to asi ani sám Cervantes netušil, když ho psal. Ale autoři a jejich díla jsou odrazem doby, ať už o tom ví, či ne. Docela jsem si vzpomněl na Markétu Lazarovou, zde a dnes stejně zavrhovanou knihu a snažil se zjistit proč. Rozsah, jak vidím, není překážkou (Lazarová je krátká, Quijote dlouhý), je jí pouze forma, která není dnešním pohodlným konzumním čtenářům po chuti. Tohle je dobrodružný rytířský román, takže jestli jste to otevřeli s tím, že to bude o čemkoliv a stejnou formou, jako dnešní braky na pultech, pletete se, Dovolil bych si odplivnout, kdybych nepsal komentář k Donu Quijotovi a neměl jej v úctě. Protože kdo z nás dnes setrvá v tom, čemu věří? Téměř nikdo. Ne nadarmo je Don Quijote symbolicky tím, čím byl o staletí dřív Ježíš, zavrhovaný blázen. Nejvíc mě ale fascinuje, jak většina lidí nabývá přesvědčení, že bez knih z dob minulých by tu byly i ty dnešní, že by tu byla i dnešní mentalita, zkrátka a dobře - nevidí.

Další unikem vydání, které vlastním (Československý spisovatel, 2012), je krom jeho rozměrů, připomínajících středověkou kroniku, na kterou by byl ke čtení vhod nějaký ten stojan (jakotyč), jsou ilustrace Gustava Dorého. Ten svého času asi opravdu neměl jinou zábavu a tak nakreslil téměř každý výjev jen snad trochu hodný čtenářovi pozornosti - tedy, bohatěji ilustrovanou knihu já opravdu neznám (myslím, že jsem napočítal a nejspíš se o jedno dvě číslo spletl, celkem 316 ilustrací - spousta přes celou A4 stránku, některé menší). Tady další prvek přímo pro mě, protože jako kreslíř a malíř zbožňuji ilustrované knihy. Takže možná tohle vydání čekalo jen a právě na mě a na dobu, až bude má mysl pro něj nejvhodněji připravena, jakoby snad šlo o osud. Zrovna si totiž připadám jako Don Quijote a to víc, než kdy dřív, jen čtu a čtu a tvořím si jakýsi vlastní řád... a začíná mi to pomalu lézt na mozek No, zbývá už snad jen vstát a udělat to, co většina z nás ne - jednat.

Dočíst tuhle knihu je sám o sobě boj s větrnými mlýny.

30 30.11.2012

Autor poukazuje na snahu člověka obnovit, co jiní zničili, na jeho trpělivost a odevzdanost. Lidé si rádi nalhávají krásu tohoto příběhu a přitom jsou sami strůjci toho, proti čemu onen muž v knize bojuje, čili moje kritika nepatří autorovi, ale čtenářům. Je to krutý žert, je to cynické, protože vidím všechny ovace a nadšení pro 'Muže, který sázel stromy' jako poněkud opožděnou a zoufale netaktní omluvu.

Pokud jde o mě, nebojím se přiznat, že stromy nesázím, ale mám to, jednou, v plánu, chtěl bych to dělat... třeba zastřihávat vrbu před našim domem, to je pro mě téměř spirituální zážitek - jsem v té chvíli léčitel, jsem ostrovem sám pro sebe a strom život, který uzdravuju (bla bla, já vím). Nevěřím, že lidi jako jednotlivci příliš ničí planetu, házením žvýkaček na chodníky a někteří dobytci házením odpadků do příkop a na krajnice... protože chyba je jinde, v samotném základu způsobu našeho konzumního života.

Jednou jsem potkal opilého bývalého kriminálníka, stáli jsme na zastávce, a on vyprávěl, jak měnil tašky na střeše kostela a odkud když fouká vítr je to dobrý... dokonce jsem mu i půjčil kolo, aby se na něm projel, ale co je zásadní byla jeho reakce na odpadky, začal je tam uklízel... klekl si na kolena, na mokrou zem a tahal sáčky a plechovky z kaluže a házel je do koše.

Největším problémem je to, co vlastně nepotřebujeme a přesto nám společnost vnucuje, že chceme: produkty, kácení lesů, zbytečnosti apod. V zásadě jen doufám, že jsou na Světě lidi jako já a řada lepších a snaživějších a myslím, že je jich dost a to mi stačí, protože hlavou proti systému a několika zoufalcům, co touží po nulách na účtě a moci, končíte sešrotován. Jak řekl George Carlin: "Planeta je v pohodě. To lidi jsou v hajzlu."

HTO: Nemám problém s ničím, co jsi napsal, Míro. A neoponoval bych ti v jedné jediné větě. Neženu nikoho k řešení a akcím... spíše se snažím, aby neviděli knihu tak jednostranně, tak naivně... a začali sami se sebou. Možná se ti nelíbí můj způsob = ta agresivní facka pro probuzení. Ale to je zkrátka můj styl.

"PATRNĚ UČINIL NĚKDO na Josefa K. křivé udáni, neboť byl, aniž by se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen." - takto začíná kniha s patrně nejúžasnější první větou v literární historii! Jak tíživý a těžký Kafka je! Jedna velká paranoia na hranici lidského rozumu. Nemá jméno. Nemá důvod. Franz na mě měl velký vliv. Tohle si čtenáře vybírá a čtivo je to nadmíru těžké, ale když si s autorem sednete, ihned to poznáte. Čte se vám lehce, přikyvujete a cítite něco - neurčitého. A mimo to, že je to jeden ze základních kafkovských znaků, nedokončenost jeho děl má svůj důvod, ať už se bavíme o Procesu či Zámku (pro kohokoliv, kdo si stěžuje, že Kafka není "dokončený", protože takový člověk jeho dílo nemohl chápat a vnímat tak, aby mu byl schopen aspoň trochu rozumět). Pokud jde o věčně vedený střet Procesu a Zámku (čistě pro srovnání), nedá se než říct, že obsahem je Zámek patrně rozmáchlejší, nicméně síla Procesu je krom v jeho břemenité myšlence i ve větší propracovanosti, takže asi tak. Neopomenul bych i to, že je to zábavné. U Kafky, stejně jako u Bukowského jsem po přečtení první knihy ihned věděl, že to je to, co hledám.

23 11.01.2011

"Thomas Tracy měl tygra.
Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr."

Nejdřív jsem to zhltnul jako malinu a to jistojistě udělala valná většina z nás. Pak mi to asi dva roky leželo v knihovničce a prášilo se na to, jako na všechny další knihy. Nevěnoval jsem tomu pozornost. A když už můj zrak zabloudil k tomu malému žlutému hřbetu, neměl jsem o tom zrovna moc co hlubokého říct. Tracyho tygr si chvíli poté vysloužil místo ve zdejším bazaru v sekci Nabídka, po boku braku a všemožné literární havěti, jejímž vlastníkem jsem.

Po nějakém čase mi jistá paní napsala, že by knihu chtěla, takže jsem si nachystal krabici, dal jí tam další dvě knížky, co si vybrala a jako poslední jsem sáhl po Tracyho tygrovi. A najednou se ve mě otevřely jakési staré rány, ale spíše bych řekl "rány dobrého pocitu", takový ten blažený zlatavý hřejivý dobrý pocit, co ze mě přímo tryskal. Jako bych měl taky tygra přímo u sebe, jakobych cítil lásku, jakoby byla hmatatelná... a jako bych o ni právě měl přijít (ironií je, že přesně to se mi v té době stalo). Sedl jsem si, položil knížku na stůl, chvíli ji sledoval a pak jsem paní co nejzdvořileji napsal, že nedokážu popsat proč, ale prostě jí tu knihu nemůžu poslat, jestli by nechtěla jinou. Neměl jsem z toho zrovna dobrý pocit, připadal jsem si jako dítě, co nechce přijít o hračku. Paní to ale pochopila.

Musím uznat, že Saroyanovi vyloženě závidím ten jeho úsporný styl psaní, sám bych to tak chtěl umět. Je to onen styl dětských pohádek, kdy musíte volit velmi obezřetně stavbu každé věty, abyste neodpoutali čtenářovu pozornost. Co vět, pomalu každého slova!

Teď si čtu Tracyho tygra podruhé a co víc o tom říct, než že je to naprosto srdeční záležitost - v obou smyslech. Určitě se k tomu budu vracet častěji a více, inspiruje mě to, hřeje... a teoreticky, kdybych měl říct, že jsem se do nějaké knihy zamiloval, byl by to dozajista právě Tracyho tygr. Podobně krátké poloilustrované jednoduché nesmrtelné hluboké příběhy zbožnuji. A hlavně, kniha vždy zvedne náladu, aniž by musela na cokoliv tlačit... prostě a jen sama o sobě.

"A tak končí příběh o Thomasu Tracym, Lauře Luthyové a tygrovi, jenž je láska."

19 12.01.2012

Tooleovo 'Spolčení hlupců' je, nechci říct (ale pravděpodobně ano) má nejoblíbenější, ale pro mě velmi zásadní kniha. Jedna z nejlepších, jakou jsem četl, když jsem se čtením začínal a skutečně mě bavilo - což jsem si uvědomil asi tak čtyři roky poté, co jsem ji poprvé přečetl. Ignácius je génius na zabití a celý příběh má zajímavě lehký a zvláštní humor, který jednoduše funguje za předpokladu, že čtenář není dutý mongoloid. Co každá třetí stránka si tam nejdu něco, co mě rozesměje a někdy to ani nemusí být inteligentní jako spíš situační (kupříkladu mě rozesmálo, jak Jonese drželi na policejní stanici na začátku knihy za krádež kešu oříšků, které mu podstrčili, a on se po delším dialogu o tom, proč je zatčený bránil tím, že řekl: "Vždyť já ani kešu nežeru.").

Ačkoliv si lidé rádi hrají na kritiky, zastíraje tím jen svoje vlastní neumětelství a snobství (alias "To bych zvládl taky, kdybych..." na čež odpovídám "Ne, drž hubu, prostě to zkus, ukaž mi to tvoje, "to bych dokázal taky", protože i bez toho "kdybych..." v tobě pořád musí něco být." ), pravdou je, že beletrie vám málokdy dá přetrvávající humor, raději se od něj distancuje - zde se ovšem Toole trefil do černého. V případě této knihy jde o nesmrtelnou kultovní záležitost, to ani není třeba rozepisovat, každý její příznivec moc dobře ví proč. Nenarazil jsem dosud na tak skvěle napsané postavy (s ohledem na fakt, že knihu psal muž mě překvapuje ta pestrost ženských charakterů) - až na manželku pana Levyho... vážně jsem byl jediný, koho ta baba tak nebetyčně vytáčela?

V neposlední řadě musím říct, jak obdivuju to dospělé poselství knihy, přičemž musím nejprve ocitovat svého oblíbeného komika Dylana Morana: "První půlku života se jen snažíme vyrovnat s vlastním pocitem geniality a tu druhou zjistíme, že jsme stejní, jako každej druhej idiot... až na to, že jsme víc nudní." No a tady vidím, že Toole na tom zjevně nebyl jinak, jako spousta nás dalších měl špatný vztah s matkou, intelektuál, chtěl obdiv a přitom na konci knihy podává důkaz o Ignáciově 'zkrotnutí' a skromnosti, o lásce k ženě, i když pošahané, ale svým způsobem, která láska není pošahaná?

Nejzajímavější ovšem je, že i přesto, jak mám knihu rád a jak mi z mé éry, kdy jsem začínal řádně číst a intelektuálně se formovat, tak dnes, s odstupem času, mi připadá místy opravdu šíleně infantilní a Ignácius už ne jako génius, ale víc jako obtloustlý pošuk, kterého absolutně nesnáším za jeho aroganci a životosprávu. Zkrátka a dobře ho vidím jasněji ve světle faktů, dal bych mu nejradši facku a už se nenechávám obalamutit jeho pseudokomplexníma řečma, ač je to pořád zábavná figurka.

A tady se vracím k tomu, proč je pro mě Spolení hlupců tak zásadní - protože možná mělo značný vliv při tvorbě mého prvního příběhu, mé knihy - motiv zneuznaného génia. A to jsem si taky uvědomil až nyní. Spolčení si každopádně čtu potřetí (a to je snad unikum)... a je to pořád zatraceně povedený a kultovní kus, ač takový tragikomický. Skvělá práce nadaného a svou nadanost si uvědomujícího (resp. zdravě arogantního) spisovatele J. K. Toolea, který si kvůli neúspěchu této knihy u nakladatele vzal život, což tak trochu nechápu, mě nakladatelé a všichni lidi, u kterých bych mohl mít profesionální úspěch taky ignorují nebo (v lepším případě) odmítají, ale plyn si kvůli tomu nepouštím, ne, že bych na to denně nepomyslel, ale třeba budu v Toolově věku a později mluvit jinak, nebo až budu starej a k ničemu. Nejsem asi jediný, kdo si občas opakuje, co by na nás byl býval vytasil potom a kolik by se změnilo, kdyby to tehdy Toole neudělal. No, buďme rádi alespoň za tohle a, v šestnácti sepsanou a velmi solidní, Neonovou bibli.

19 09.01.2011

Definitivně zajímavá drobnokresba postav, respektive jedné rodiny okolo druhé světové války. Asi nejvíc se mi líbilo to tarantinovské nechronologické zacyklení příběhu (pro lidi, co se s tím nesetkali, určitě velký zjevení). Lehce chápu, proč se to tady vyšvihlo na numero uno, přičemž zároveň vrtím hlavou, protože tak dobrá ta kniha není. 'Hana' mě irituje v tom, že je to literární orgie všech těch ženskejch ze střední třídy a výš, co rády čtou, zosobnění všech těchhle jogurtovejch pohodovejch zaopatřenejch domácností, který si jednou za čas něco přečtou (ale až po ranním cvičení) a vždycky je to dlouhý romantický (případně i historický) drama. Takže se tahle čtenářská skupina najednou zničehonic hrozně identifikuje s příběhem židovky během holocaustu, zatímco pokrytecky odsuzujou další nejmenovaný skupiny (true statement). 'Hana' je napsána řemeslně a přesně, až učebnicově, šablonovitě. A ženský mají tohle lehký čtení rády... je to pro lidi, co preferujou sypanej čaj místo kávy. Skoro tomu nemáte co vytknout, jak byste vůbec mohli? A to je taky špatně. Tohle je přesně ten druh literatury, která by neměla být v pozici, kde je. Ale když sleduju, že zbytek topky okupuje Harry Potta, tak si říkám, proč se tu vlastně vůbec namáhám. Definitivně jsem rád, že to mám za sebou a vydržel a nekoupil si knihu, protože jsem správně, jako ohař, větřil, že když bude něco takhle oblíbený, nebude to vlastně tak dobrý. Jak tak koukám, stejně jako v knize je to tu samej lidovej mudrc - jakej je život, jaký je to a ono, jak mě postava přiměla k tomu (panebože). Zkuste třeba Varlama Šalamova (velkej bonus, on to dokonce zažil). Což je jedna z věcí, mám tendenci upřednostnit autory, kteří píšou o zkušenosti a svém životě, svých emocích, případně jejich absenci, než o sečtělé umělé literatuře. Je třeba aby tam byl rámec osobní zkušenosti, ta dodává jakémukoliv psaní ryzí a pravé unikum. Trošku nafouknutej lehkej nadprůměr, okolo kterýho se strhnul zbytečnej humbuk. Téma druhé světové a komunismu je jediným vděčným tématem a sázkou na jistotu pro české spisovatele i filmaře už mnoho let. Asi proto, že naše novodobé dějiny, jakožto česká mentalita, je bez potenciálu a bez páteře. Formálně i obsahově tu jsou desítky knih, co jsou lepší. 7/10.

(mic drop)

18 10.10.2018

Kerouac bloudí v kruzích. Neví, co přesně chce říct. A neví, co přesně si o tom všem tady myslet. A já to chápu. Jsme teď ve stádiu probuzení, lidé se teprve začínají probírat a jsou zmatení. Jack, před tím víc jak půl stoletím, se opíjí, balí ženský a píše, jak se protlouká životem po US, zatímco každej třetí den vytuhne někde ve škarpě (a já pořád nemám problém). Pak zjišťuje, že sám se sebou stejně nic nevymyslí a tak utíká. Krouží pořád dokola na kruháči a říká si: "Něco mi tu uniká," (možná olej).

Každý spisovatel chce podat zprávu, ale popravdě mě moc nedostává, když poslouchám (audiokniha), jak Kerouaca bolely záda a prsty při sbírání bavlny, zatímco já si ty svoje zrovna rozřezávám při sešívání cívek a tahání těžkých motorů. Vsadím se, že jsem i protočil oči, asi jsem čekal, že život tehdy byl drsnější, než že: "Velkýho Jacka bolely záda z práce." Chudák Jack.

Kerouacovy knihy tak trochu dělají vědu z každé drobnosti. Je jedno, kterou vezmete do ruky - je v nich jistá amorálnost a zoufání nad existencí, ale nejhorší je (a to se vždycky směju) to jeho: "Já jsem pravda (...) a ti, co nejsou s náma, jsou falešní hipsteři." - mimochodem, to slovo hipster používá snad v každý knize. Někde mezi tím vším siláckým kecáním se totiž stvořil mýtus o vlkovi, co brázdí Ameriku, mýtus o velkým spisovateli, co sežral všechnu moudrost Světa... mýtus o prorokovi. A to je divadlo zabalené omáčkou žvástů. Jack byl tulák a rád žvanil a rád se bavil. A čas jeho knihy postupně ukáže. Lidi to uvidí. Proto mu tohle nežeru.

17 07.08.2014

„Nemohu se vrátit,“ řekl Chlupáč.
„Já taky ne,“ řekl Fowler.
„Proměnili by mě zase v psa.“
„A mě v člověka.“ (str.126)

Clifford Donald Simak dává pocítit, jak a v čem lidská rasa selhává, jak nelidští vlastně jsme a to aniž by potřeboval prskat nějaké černé cynické soudy. Hlavním tahounem celého jeho 'Města' je bezesporu přímočarost a nejednou zdůrazněný humanismus. 'Dobývání Jupiteru' dlouho uvízne v paměti, stejně jako vize mravenců, robota Jenkinse, nebo zejména psů, kteří coby nejlepší přátelé lidí po jejich odchodu převezmou 'řízení' Země a pokouší se na ní vytvořit Ráj všech tvorů, nedokázaje přitom pochopit lidské pohnutky násilí a nenasytnosti - které ostatně nedokážou pochopit ani lidé sami. 'Město' je určitě jedním z předních klenotů sci-fi, a vlastně kniha, kterou by si měl přečíst úplně každý, možná by po ní spousta lidí změnila svůj žebříček hodnot - další ukázka perfektního žánrového přesahu a určitě věc, na kterou jen tak nezapomenu. Kniha se mě hluboce dotkla a přitom je skoro neznámá, oproti spoustě předních sci-fi, co jsou předhazovány davům a v podstatě o tom samém je to přinejmenším škoda. Za mě: Pravděpodobně nejlepší sci-fi kniha, kterou jsem doposud četl.

„Ale mravenci by přece nedokázali postavit něco takového,“ namítal Homér. „Jsou hloupí.“
„Už ne.“ (str.243)

„Jenkins se pokoušel říct sbohem všemu, ale nemohl. Kdyby aspoň mohl plakat, napadlo ho, jenže robot neumí plakat.“ (str.279)

17 04.06.2013

Cítím léto 2010 a 2011, na tom nesejde, to období vnímám stejně. Byt. Saténové povlečení peřin, dvě matrace rozložené na parketách a sluneční záře z velkých oken mě probouzí a oslepuje, vždycky jsem byl zvyklý mít zatažené žaluzie a žít ve tmě, nejsem zvyklý na tolik světla, připadám si jako kdybych se probouzel v nebi. Zní to tak. Ona spí vedle, většinou spí déle, než já. Jakmile se probudí, otevře okno a dovnitř začne proudit slabým vánkem svěží vzduch. Lehne si zpátky, přitiskne se ke mně a zahříváme se někdy bez peřin, někdy pod peřinami navzájem, proplétáme do sebe vzájemně naše nohy, Někdy znovu usneme, zatímco slyšíme hlasy lidí z venku, z náměstí. Vidím se, jak tam ležím, kluk bez sebevědomí a chuti k životu, co potkal holku, která mu dá oboje. Kdykoliv jsem byl s ní, nemusel jsem přemýšlet, nemusel jsem nic. Poprvé jsem nemusel nic, než existovat a poprvé jsem byl milován jen za to, kdo jsem.

Kniha si mě našla velice čerstvě, měsíc po rozchodu dvouletého vztahu, v tomhle období, kdy jsem po dlouhých letech dekadentního dospívání a drsné pózy, brečel jak holka do polštáře, věděl, že se to už nedá vrátit. Taky jsem si potom slíbil, že tohle už se nikdy nebude opakovat. Přemýšlel jsem nad nejlepším způsobem sebevraždy (mám dva, kdyby někdo chtěl poradit, ať to nezvoráte, když už jste se rozhodli, jsou relativně humánní. Taky není na škodu si poslechnout příběh Billa Burra o sebevrahovi z vrtulníku). Ale když jsem si v létě 2012 četl Pěnu dní, Slunce v pokoji na mě taky zářilo a já vzpomínal na ty dva předešlé roky a cítil s tou dvojící v knize tak moc, ty paralely. Toho roku jsem ztratil velký kus sebe sama ale taky velký blok přebudoval a přidal k němu něco navíc. Po rozchodu jsem se naučil během dvou let víc, než za předešlých dvacet dohromady. Je to zvláštní stádium.

Teď ke knize a proč se lidem nemusí líbit: Absence představivosti. Lidé jsou dnes zvyklí na sáhodlouhé a přesné popisy, Vian dává naopak šílenou volnost a prostor ohledně vašich představ všech detailů v knize - má to svůj účel, podporuje to náladu příběhu. Existenciální žánr a absurdní žánr dohromady někomu jednoduše nesedí. Člověk hltá a hltá, až mu nakonec zaskočí, aniž by věděl proč a kazí si zážitek z knihy, kterou mylně považuje za spotřební produkt. Pěna dní je krásně absurdní příběh o jedné lásce, plný nezapomenutelných obrazů, patrně první milostný příběh, který jsem ocenil, co naplat že v době, kdy jsem byl tvrdý asi jako nerozbitná sklenička z NDR. Hořké to je taky určitě, ale hlavně krásné. A komentář, že "Pěna dní je nesrozumitelná." mě vážně baví. Ať to psal kdokoliv, definitivně ještě nečetl Joyce, Becketta nebo třeba Pynchona, to by byla exploze mozku.

Dnes, tj. 6. 5. 2013, jsem si na to vzpomněl v práci a ihned musel napsat zprávu svému kamarádovi (dal jsem mu knihu před nedávnem přečíst a on tak nějak nepochopil o čem je a vůbec, protože prakticky nečte), a napsal jsem mu: "A kdyby ti už nic jiného ta kniha nedala, alespoň ses naučil jak dívkám léčit leknín na plicích."

Není to špatná věc, po které sáhnout, když je vše bez barev. Ale nevím, jak bych reagoval dnes. Četl jsem to v době, kdy jsem krvácel, takže to s člověkem všelijak cloumá doleva i doprava. Dnes by mi to třeba už nic neřeklo.

17 09.04.2012

Ne každý univerzálně známý fakt si zasluhuje příběh. A ne každej vesnickej elektrikář a lidovej mudrc, co cpe do knihy přehršel technických terminů a očividných pravd jako "život je těžkej" (no shit) by měl vydat knihu. Je tu kapitola s logickými funkcemi, která byla jako Cch'-sinova školka číslicovky. Je to taková matematická onanie. Pokud jste někdy měli číslicovku, víte o co jde (AND, NAND, OR, NOR, XOR), Cch'-sin v podstatě natahuje dlouhou kapitolu vysvětlováním a prodává to jako vlastní příběh, zaplňuje svoji hru postavami z historie (čili učebnice a fiktivní osudy)... všechny tyhly pouťový triky spisovatele na baterky já prostě nežeru. Jeho kniha je spíše než sci-fi, snahou o matematický hlavolam, přecpaný vším, co tu už bylo. Jelikož je autor samozřejmě technik, používá logiku, ale nepřijde mi to ani originální, ani kvalitní, ani kreativní, ani elevující a vědomí rozšiřující, je to perfektním důkazem, proč člověk, co programuje a způsob, jakým přemýšlí, bude vždy postrádat určitou estetiku, styl a glanc, nezbytně nutné pro to stvořit něco jiného a unikátního, jako dobrou literaturu. Znám mnoho takových (a taky znám mnoho spisovatelů, kteří jsou přesným opakem, třeba ironicky zrovna před touhle knihou dočtený Karl Ove Knausgård). Neříkám, že když je člověk technik, nemůže mít estetické kvality. Ale v tomhle případě to má právě onu kostrbatost, je to jak přes šablonu - jako kdyby počítač vygeneroval, jak napsat sci-fi román (což už je taky blízká hudba budoucnosti). Nepřijde mi to jako nic, co v literatuře hledám... a protože jsem čirou náhodou studoval, co autor v určitém bodě vysvětluje a prodává - Cch’-sin jako IT technik je jedna věc, Cch’-sin jako spisovatel, druhá. Fascinuje mě, jak špatný (a marketingem nafouklý) knihy nemají nakladatelé problém vydat a obráceně, jak odvážné lidi, jejichž tvorba vás může posunout, jsou odsouzeni k tomu zemřít zapomenuti, natož vydaní (a pokud vydaní, tak opomenutí po desítky let), s plným šuplíkem, protože okolo nich žijou dementi. Definitivně ne pro mě. Pro mě je to suchý výplod inženýra z Číny, přeplácaný terminologií, která má za úkol nafouknout tuhle knihu jako něco většího, než co to je. Myslím ale, že lidem z autorova oboru by to asi řeklo víc, než mě, protože technický aspekt je u nich posunut dále a estetický níže. Tleskám, že jsem si koupil rovnou celou trilogii.

16 23.05.2019

Jestliže je vašim jediným problémem, že jste single - nemilování, utápíte se v nekonečném moři zklamání nad sebou samým a vlastně hledáte smysl, v nekončící práci a tom, jak okolo nic smysl nedává (escapism na kvadrát) - Korea vám v téhle knize řekne jen "Hold my beer, JP (teda pokud jste zrovna v rodině, kde si to pivo můžete dovolit)... you are living a dream." Opět ale narážím na to, že každý si nese svoje démony a ničí nejsou větší, či menší. Jen "zlo", je v případě sevekorejského režimu jasněji definovatelné, je tu jasněji daný rámec (ale drogy se tam seženou snadněji jak káva; představte si zemi, kde se vám vyplatí si vzít gramy metamfetaminu místo gramů kávy, haha. "Sorry, dnes nemám na guatemalu... ale víš co? Dej mi alespoň 50g pingdu")... západní systém je přeci jen rafinovanější ve svých postupech manipulace a zneužívání, ať už jde o cokoliv... Severní Korea je tak nějak od podlahy, ale průhledná. Občas mě bavila i ta úsměvná naivita Špitálníkové, která možná ještě neslyšela a nezjistila, co vše se ve světě děje (spolu s většinou čtenářů téhle knihy) a tak jí Severní Korea magnetizuje a přijde jako něco z jiné planety, nebo galaxie. Ale opět a jak jinak, u tuzemských (rumů), vděčné téma, co se prodává samo a příběhy byly zajímavá koláž. Dávám 8 z 10 Kimů.

15 18.05.2022

Advocatus diaboli. "Ďábel jí zlámal vaz." Jaká ironie. Na Bobligovi mě fascinuje jak lišáckým způsobem se dokázal chytit svojí příležitosti, aby kompletně využil a vysál naivní bohabojný dvůr a nejenže se s tím nic neudálo, nýbrž naopak, ponechali ho, aby dokonce upálil i Lautnera a dožil si z peněz, co si tu nahrabal, přičemž se sám stává tím, z čeho odsouzené nařkl – a myslím si, že tak to tady funguje dodnes, káže se voda a pije víno. Ano, o tomhle nemůžete pochybovat, že se skutečně událo (věřte nevěřte). Jelikož žiju vedle Mohelnice (a brzy přímo v Mohelnici), ne tak extrémně daleko do Šumperka, dodnes tu je každoroční pálení čarodějnic, kámen v mohelnickém parku s místem upálení děkana Lautnera, takže o tom tak nějak pořád víte. Jeden z mých velice dlouhých restů a jedno z předních děl v našem literárním kanónu historické klasické literatury. Formálně té knize nemůžete nic vytknout - i po více jak půl století od vydání je neustále stejně čtivá a čtenářsky přístupná. Vávrovu filmovou adaptaci jsem viděl dříve, myslím že dokonce dvakrát, a musím přiznat, že mě zpodobnění jak Bobliga (Šmeral v životní roli), tak samotných procesů a epika celkové tragédie zaujala přeci jen o něco více. Je to jako stvořené pro veliké plátno. Kus historie.

15 25.05.2019

Na to, jak moc mě to bavilo, mi čtení téhle knihy trvalo opravdu dlouho (dost podobně jsem to měl s Trevanianovým Šibumi). Tuhle literaturu ocení především tvořivci – spisovatelé, básníci, překladatelé, editoři, zkrátka ti, co rozpoznají materiál, do kterého bylo vloženo opravdu hodně času, energie, talentu a má Vás neustále čím překvapovat (jak Patrick sám řekl, jsou věci, co nepochopíte, dokud nepřečtete tyhle knihy desetkrát a postupně neodemknete vzájemné spojitosti, mezi první, druhou a eventuelně i třetí částí), protože se značně odlišuje od většiny současné produkce a těžko říct, kolik let strávil Rothfuss psaním a stále tráví, snad to jsou dvě dekády. Negativní komentáře, ať už mimo tenhle server, nebo tady, mi dávají vzpomenout na Stanislawa Lema a jeho "Než jsem objevil internet, nevěděl jsem, že je na Světě tolik idiotů." Nejde o fakt, že se kniha nelíbí, to je ok, jde o to, že důvody a argumenty jsou jak vycucané z prstu, nemají absolutně žádné opodstatnění, jako někdo, kdo nedokáže sám vymyslet argument a tak jen opakuje to, co mu řeknete "O čem to mluvíš?" "O čem to TY mluvíš?". Trochu za to může i hype, kterej tuhle sérii obklopuje. Jméno větru je ale bezesporu jedna z nejlepších fantasy za enormně dlouhou dobu... chápe žánr a jak s ním pracovat a nad to ještě chytře a komplexně odkazuje a propojuje a vrství, kapitolu po kapitole, příběh, jeden příběh, který ani není příliš komplexní sám o sobě, ale je napsán s řemeslnou zručností a úskočnou hbitostí nezodpovězených otázek. Sám Rothfuss při svých přednáškách trochu rozvedl něco málo okolo a sám přiznal, jako profesor angličtiny, že by nechtěl knihy překládat, sám říká, že jeho práce je tak silně spjatá a vystavená na jazyku, že vlastně překlad, znamená knihu zničit (a i přesto se snaží překladatelům vycházet vstříc a pomáhat, jak jen může) – ale je to vlastně úplně něco jiného (a s tímhle argumentem bohužel souhlasím). A vzhledem k tomu jak moc na čas si dává Rothfuss se závěrečným dílem, má tahle série ještě stále potenciál na to završit, uzavřít a udělat slušnej gangbang. A můžu říct, že jsem četl daleko víc hardcore literatury, dlouho jsem na fantasy zanevřel a říkám vám stejně, Kronika královraha si zasluhuje všechnu pozornost, jaké se jí dostává, už jen pro formální um Patricka Rothfusse a celou tu výstavbu jeho románu, kapitolu za kapitolou. Neviděl jsem dlouho někoho napsat něco takhle dobře, takhle lišácky. Některé výhrady vůči knize, vlastně většina, se dost často dotýkají Kvotheho postavy (nebo způsobu, jakým se příběh ubírá), že mu vše prochází, že je stalker / creepy / weirdo (k tomuhle bych rád odbočil a uvedl komentář, který jsem musel napsat u video recenze, kde si jeden čtenář stěžoval, že Kvothe je vše výše uvedené, Kvothe je stalker, který neustále dolízá za Dennou, která je v podstatě šlapka a Kvothe ji nedokáže nechat být, kupuje jejím kunčaftům pití a ve své hlavě se vidí, že jí rozumí víc, než kdokoliv z nich bude, myslím si, že tenhle crush state je dost obvyklej v současnosti a přijde mi legrační, že někdo (asi příliš liberální fajnová osoba) dokáže tyhle drobnosti brát tak vážně, že kvůli tomu má problém se samotnou knihou (navíc uvedl i fakt, že Pat má divné sexuální narážky i na svým blogu a že jedinej gay v celé knize to okamžitě zkouší na patnáctiletýho Kvotheho a to hází na autora stín pro to, jak se dívá na gay komunitu). Ale na druhou stranu, já viděl Kubrickův 'Clockwork Orange', když mi bylo šest a od puberty jsem si užíval Bukowského i De Sada. Lidi jsou daleko úchylnější a divnější, než to, co dělá Kvothe, nebo Pat Rothfuss... navíc mi přijde, že Kvothe sám je především nezkušený a zdrženlivý, až stydlivý, pokud jde o tohle), někomu nesedí styl, jakým se děj ubírá a přiznávám, že i já jsem jednu část vyloženě protrpěl (Denna a drak obecný / Ambrose jako postava je neuvěřitelně skečovitý, šablonovitý, bully type). Nejsem fanda toho, když hrdinovi vše uměle prochází, ale Kvothe mě bavil... Patrick Rothfuss je zároveň tak trochu sadista a fabulátor, pokud jde o tenhle aspekt a vidím v něm hodně právě z Kvoteho, především ten "smartass" aspekt, navíc hrdina, který si musí neustále procházet takovou spoustou sraček (dokonce, pokud jsem to pochytil dobře, v jedné z řečí, znamené Kvotheho krycí jméno hostinského "neštěstí"). A pokud jde o psaní samotné... jak řekl, prostě mu to trvá, protože hodně přepisuje. Na rozdíl od většiny lidí nesdílím tu šílenou vlnu nenávisti vůči autorovi, který si dává tolik načas s publikací závěrečného dílu (ba naopak to nejen chápu, ale i vítám - když to bude). Ale moje podezření s tou prodlevou tak trochu visí i na faktu, že podle mě, proč psát, když můžete dělat workshopy, přednášky, když máte příjem ze svých projektů a můžete v klidu pařit a streamovat Zaklínače na twitchi a nemusíte se plně stresovat s deadlinem pro nějakou knihu a bandou uřvaných děcek, co chtějí poslední díl. Až to bude, tak to bude a když to nebude, tak to nebude. Sorry za vyčerpávající komentář, nikdo z něj není víc vyčerpanej, jak já. 8.5/10 (ani ne pro to, že by obsah byl tak dobrej, ale pro to, že Rothfuss má tak styl)

15 05.01.2019

Nadcházejícím generacím čím dál obtížněji čitelné, přesto se vyplatí půvabnému jazyku chvíli věnovati své soustředění. Dnes jsme hnáni k pohodlnému čtení a že jde o brak se při všech těch thrillerech (a čtyrllerech) dá těžko přiznat, když je to tak snadné číst a napětí zaplácává skutečnou vidinu obsahu - malého, schlíplého a o ničem. Markéta Lazarová je dnes málem zatracovaná (z pohledu mládeže). Těžká ke čtení je, to uznávám. Příběh je obtížný jak v literární, tak filmové verzi, ale když má dnes brak nesrovnatelně lepší hodnocení, a nemyslím jen výše zmíněný žánr, ale obecně, lepší ohlasy, jak tato díla, svědčí to o něčem, nad čím je třeba se zamyslet. I mně ještě léta chybí k úplnému pochopení, k docenění, spousty děl, jako při čtení Dostojevského 'Idiota', který mě celou dobu klamal tělem, aby mi v závěru ukázal svou sílu. Čekám, že některé další knihy mi tu sílu ukáží taky, ale až s odstupem času. Nesnesu jen faleš, podlízání, chameleonství autora, který bude vším, čím čtenáři chtějí, namísto, aby byl tím jediným, čím má být, sám sebou. Ač lidi chápu, vrtím hlavou nad jejich leností, která ultimátně vede literární sféru směrem, kterým dnes jde. Jakoby se četlo vážně jen proto, aby se s tím mohl člověk předvádět, nebo "čtu, protože to čtou ostatní". Nekreslím přehnaně černé scénáře, vím, že mraky lidí čtou, stejně jako já, aby věděli, aby rostli. Ale ten knižní byznys mě rozčiluje, mrhá se tolik energie do zbytečné literatury a zapomíná na tu, která má skutečně, co říct. Tratí na tom hlavně začínající spisovatelé.

15 25.12.2011

Zhruba okolo roku '06 a hned nedlouho potom jsem narazil na tuhle knihu, ale byla beznadějně rozprodaná a nesehnatelná. Vzpomínám, jak si knihu četla i moje ex k maturitě, půjčila si ji z knihovny, což já nedělám, čtu knihy svým tempem a až když se k nim dostanu, tak se k nim dostanu, bezdůvodně, stejně jako ten stoh knih, co mě pořád čeká a pořád se kupí čtu a čtu, ale pořád jetoho, co chci přečíst víc a víc... každopádně, měla tehdy o Keseym i referát, pořád jsem vyslovoval "Kesi" a ona jen "Ne Kesi, ale Kízi!" Ta vzpomínka mě vždycky rozesměje. Rozesměje mě proto, jak vážně to vždycky myslela.

Navzdory lehkosti, s jakou je kniha napsána, těžko hledám slova, ne, že bych byl až tak odzbrojenej, spíš... film jsem viděl jako první (a hned několikrát, je to klasika) a když s odstupem času obě díla porovnávám, nepřikláním se na stranu žádného. U obou médií jde o zcela vyjímečné počiny, jen každý svým vlastním způsobem. A ačkoliv je řada detailů pozměněna, nedovedl jsem si hrdiny knihy představit jinak, než jak jsem je viděl ve Formanově majstrštyku, už se toho cejchu nelze zbavit. Sdělení tu je stejné, jen se obrátil pohled a ubralo té beznadějnosti. Vlastně Formanovi tleskám, že se tak bravurně vyhnul něčemu, co by jeho film technicky zkomplikovalo a vypomohl si naopak jinak, přičemž stále zůstal věrný myšlence. Tahle kniha ukazuje nebývalý charakter, touhu, lidskost, přátelství – dnes velmi prázdné pojmy a já se k ní určitě někdy vrátím, to je bez debaty.

15 09.06.2011

Nedivím se lidem, co tuhle knihu odsuzují jako prachobyčejné porno, pro mě je však pravda někde ve 3/4 a to spíš ve prospěch de Sada. Přijde mi, že o čem tenhle zazobaný rebel psal bylo na svou dobu vizionářské, průkopnické, velkolepé (a ne ani až tak, ale zkrátka a dobře, bořilo to zdi, když jste z červené knihovny, kde si dávají sotva hubičky skočily rovnou do tvrdýho análu, kterej slouží jako rozjezd, aby se lidi hned nevyplašili... zároveň mě lidská sexualita, coby symbol nadvlády nad podvědomím fascinuje) a jde vůbec o první studii svého druhu, ač to jistě markýz dělal i pro své potěšení - tady je ta 1/4 toho porna. A mám dojem, že spousta lidí tohle odsuzuje skrz svůj vlastní slabý žaludek. Chce to rozhodně zkušenější čtenáře. Tomu rozporuplnému přijetí knihy se ovšem nelze v žádném případě divit - incest, anál (noblesněji sodomie), homosexualita, násilí, fekál, voyeurismus, úchylky a všechny možnosti sexuality jako takové - tak neomezené a tak rozmáchlé veškerých experimentů - to vše dnes ještě stále mnoho lidí odsuzuje a pohoršuje. Donatien-Alphonse-François, markýz de Sade se nebál uvolnit a dát průchod svým představám a chutím a uskutečnit je a sepsat je (a to v době, kdy se lidé zavírali do vězení nebo cvokáren za drobnější věci). Neocenit tohle, nebo alespoň symbol tohohle se rovná neocenit filozofii, neocenit člověka, neocenit literaturu jako takovou. Pokud jste spokojení se svými limonádami, prosím, neberu vám je. ____ A zvrhlá prasata jsme všichni, nechápu, proč si někdo v komentářích zase hraje na dámy a gentlemany (tihle lidé jsou buď nudně konzervativní a veskrze bez šťávy a nebo v sobě potlačují svoje fantazie, což se nakonec obrátí proti nim). Kdyby už nic, tak minimálně aristokratické pojetí některých výrazů a spojení vás musí pobavit.

15 24.04.2011

Asi ten nekrystaličtější Bukowski, stejně jako Hrabalova Příliš hlučná samota, nedokáže tohle dílo být chápáno jen samo o sobě, ale v kontextu celé autorovy tvorby. S Bukem si musíte projít sbírkami a sbírkami povídek, abyste v pozdější fázi ocenili něco, jako je tohle.
(8.1.2017)

(...) - níže můj první komentář z roku 2011, když jsem knihu četl poprvé, někdy mezi lety 2009-2010

"Ráno bylo ráno a já byl stále na živu.
Mohl bych napsat román, napadlo mě.
A tak jsem ho napsal."

To byla parádní tečka, Hanku. Úderná a ostrá. Pamatuju si, jak jsem se usmál. Aneb jak se Buk prožil do věku starého pardála a podal o tom zprávu. Bukovo úřadování na poště trvalo jedenáct let, takže očekávejte anarchii mezi obálkami - vévodící scéna, kdy Bukovi chytne od doutníčku koš plný dopisů, což způsobí revoluci.

(...) druhý komentář, březen 2014

Mizerná práce je taková, kde se ocitne individuál, co potřebuje peníze, ale není za ně ochotný se posrat z nadřízených (pro ně jste jen dobytek). A zaměstnanec jako byl Buk je takový černý býk. Dost jsem poslední dobou přemýšlel o Bukovi a pravdě, jak byla jeho problémem, démonem, i silnou stránkou. Taky o tom, jak jsem dřív psal - že je všude zbytečně moc slov - tady není žádný tuk, nic nadbytečně, je to čistý a přesný. Začínám tuhle knihu vážně doceňovat, protože jsem ji chytil ve správném období (respektive si ji znovu přečetl, protože Argo udělalo konečně dotisk, 11. kniha v edici po 9 letech, ale i tak, díky - je to navíc jediná kniha, kterou jsem přečetl jako ebook) a taky je to taková Bukova nejčistší věc, něco ve stylu těžkýho diktátu (je to tak, jak to je) a de facto jde o jedinou věc, která se vůbec netočí kolem něj jako básníka nebo spisovatele, což je příjemná změna, ale i unikum. Nemá ani smysl tu zase dokolečka psát, lidi, když se vám to tak nelíbí, nebo vám to připadá tak špatný - tak to nečtěte. Vážně mě fascinuje přístup, zejména ženské obce, která si přečte něco od Buka, zkritizuje to... ale jejich podvědomí se to vlastně líbí a tak stejně jdou a koupí si další knihu, aby ji zase mohly zkritizovat a udržet pro své vědomí čistý obraz konzervativní dámy tím, jak to tomu natřou tady na databázi.

Střípky:

"Někdo se mi snažil nahnat strach. Nuda. Seděl jsem na zadním sedadle a liliput si myslel, že jsem zlatokop, co se proprcal k milionům. Nevěděl, že je to všechno jenom náhoda a já jsem bejvalej pošťák, co má v kapse pětasedmdesát centů."

"Potom jsem se z ní odvalil.
"Ježišikriste!" vydechl jsem "Ježišikriste!"
Ani nevím, čím to, že se do toho vždycky nasere Ježíš."

"Popadl jsem ty modrý šaty a natrhl jí je až k pasu. neměla podprsenku. Ta mrcha ji nepotřebovala."

"Bylo mi blbý ji nafackovat, když má šediny, tak jsem se odebral do koupelny a dal napouštět vanu."

"Víte, jaká je norma na přepravku?"
"To nevím."
"Jak dlouho už tady pracujete?"
"Jedenáct let."
"Vy jste tady jedenáct let a neznáte normu?"
"Přesně tak."

"Holt, jak se říká, do práce se chodit musí. A tak každej bral, co bylo. Moudrost otroků."

"Jednoho večera jsem si dokonce přiložil k hrdlu řeznický nůž, ale pak jsem si řek - hoď se do klidu, chlape, co když bude malá chtít do zoo."

15 11.01.2011

Není to literatura, jako spíš odkaz, poselství, varování, kterým Attenborough stvrzuje svoje místo jako jedna ze zásadních postav své doby (to dělá ostatně celým svým životním odkazem). Snaží se o to, abychom pochopili naše problémy, zamysleli se a změnili to, co je třeba změnit, i když jsou lidi takhle skokově a sami o sobě příliš tupí, než aby k tomu došlo. Svět, jak funguje, kapitalismus, nekonečná mašina na odpad, ženoucí se za ziskem kupředu a kupředu a jen výš a výš ve finančních ziscích. Nejsem nějakej environmentální geek, ale je to o to působivější, že mi přišlo, že se v mnohém tématicky ani tolik nepachtil. Přišlo mi, že vždycky řekl tak akorát, aby si člověk udělal perfektní obrázek, v čem děláme fundamentálně chyby. Absolutní hodnocení, ale zároveň tohle nejde hodnotit.

14 15.06.2021

Gom Jabbar. Muad'Dib. Benne Gesserit. Ty výrazy mě fascinovaly. Stejně jako spousta jiných drobných maličkostí. Trošku odbočím: Lynchův megapropadák, jakým jeho filmová Duna byla, jsem viděl kdysi jako dítě a nemůžu se dočkat, až Denis Villeneuve, který stojí za letošním Blade Runnerem 2049 a za Arrival natočí filmovou adaptaci, protože aktuálně není lepšího žánrového režiséra. Duna patří k mým dlouhodobým restům. Ty obrazy písečných červů z filmu, v Beetlejuiceovi (další oblíbený film spojený s dětstvím) byl vlastně taky písečný červ a pak nekonečné rozhovory celou základku a střední s mým kamarádem o olgoji chorchojovi, který byl pro červy z Duny předlohou. Takže můžete chápat, že můj rest byl dlouhodobý a jaksi i hluboko zakořeněný, ale konečně jsem se k Duně dostal. Definitivně chápu její status a respektuju ho. Trošku mě nebavila ta nekonečná politika, to věčný kdo co komu jak a za kolik z deseti různejch stran, kdy každá strana (nehledě na spoustu postav) sleduje vlastní zájem, musí to prostě fungovat, ale tady to jen lehce, jako písek, zanášelo... nicméně co mě naopak bavilo byla celá ta rozdílná škála a mentalita různých národů, jejich pohledy a postoje k životu (přežívání a smrti) a obvzláště ty způsoby, jakým šetřit s vodou na planetě, kde je jí takový nedostatek, že brečet kvůli něčí smrti není jen zátiším, ale jakýmsi hlubokým projevem, protože připravujete svoje tělo o drahocennou tekutinu. Definitivně palce nahoře, ale musím si to někdy zopakovat, v pravé knižní podobě (tohle byl audiobook), protože přes Herbertův um v popsání některých scén a přeskakování mezi myšlením postav, jejich komunikací, bych si to rád utřídil a dal tak nějak v klidu a ocenil pozitiva tohohle projektu víc. Záběr téhle knihy je totiž dost širokej. Ta LSD-čková verze, co zamýšlel natočit Jodorowsky, by byla půvabná, kdyby se dočkala realizace. Mimochodem, myslím si, že každej fanda Duny by si dokument o jednom z nejšílenějších nerealizovaných projektů (od jednoho z nejšílenějších lidí na planetě) měl definitivně pustit: https://www.csfd.cz/film/312948-jodorowsky-s-dune/komentare/ (thank me later)

14 13.12.2018