K739 komentáře u knih

Pro neznalé: "Chyťte se nebe!" znamená totéž, co "Ruce vzhůru!"
Parodická kniha o Divokém Západu. Z názvů povídek si pamatuji akorát "Táčky u přednosty Barryho Moora". Průpovídku o Utahanci z Utahu umím dodnes. Ale kniha obsahuje řadu dalších povídek, průpovídek, sloganů a kreslených vtipů. Tak jeden z nich (seriál obrázků) vylovím z paměti:
Odporný pistolník, opřen o barový pult, pozoruje skupinku tří opodál stojících kovbojů a mezi zuby nasupeně cedí k barmanovi: "Vidíš, támhle toho skunka, barmane"? Barman neví, kterého kovboje má odporný pistolník na mysli. Pistolník postupně upřesňuje: Toho s kloboukem, toho s šátkem kolem krku, toho s kolty u pasu... Barman, čím dál nervóznější, však stále nechápe o koho jde, když všichni tři kovbojové mají klobouk, šátek kolem krku i kolty u pasu. Nasupenost pistolníka roste až nakonec, rozzuřený barmanovou "nechápavostí", vytasí kolty a dva z kovbojů se "těžší o několik uncí olova podřídí gravitaci zemské" (v uvozovkách přesná citace). Třetí kovboj se vyplašeně rozhlíží kolem. Pistolník, oba kolty (ze kterých se ještě trochu kouří) zpátky v pouzdrech, spokojeně potáhne z cigára a obrátí se zpět k barmanovi: "Tak už víš, kterého prašivého skunka mám na mysli?". "Ano Yes Oui Ja", koktá vyděšený barman. "Tak mu vyřiď, že mě pěkně štve. A jestli nepřestane, nejspíš ho brzy oddělám", vece pistolník a lokne si whisky.

Knihu jsem dostal k vánocům v příhodném věku třinácti, čtrnácti let. Moc se mi líbila, i když jsem tenkrát o nějakém panu Škvoreckém neměl ani ponětí. Tak poklona, pane Škvorecký, dnes byste se dožil sta let.

12 27.09.2024

Jsem rád, že jsem neprošvihnul úzké časové období mezi tím, kdy moje dcera začala číst dobrodružné knížky a nástupem její puberty. V těch několika málo letech jsme si spolu o přečtených knížkách povídali. Hráli jsme takovou hru:
Hádej co to je, začíná to: Stoupáme? Ne, klesáme!
Tajuplnýýý ostróóv!!
Dobře, a tohle?: Zdalipak víš, milý čtenáři, co je to greenhorn?
Vinetóóóu!!
Dobře, a tohle?: Tome? Žádná odpověď. Tome?? Žádná odpověď.
Tom Sojééér!!
Když už jsme pak byli u toho Toma Sawyera, uznale jsem Toma pochválil, jak uměl své kamarády motivovat (ovšemže jsem neřekl manipulovat), aby za něj natřeli tetin plot.
Dceři se zase líbilo, jak Tom uměl chytře obchodovat (řekla ovšem kšeftovat) s těmi barevnými lístečky.
Já jsem rafinovaně zmínil, že se mi líbilo, jak se Tom zamiloval do spolužačky Becky, že jsem se v jeho věku taky zamiloval do spolužačky (ovšem Elišky), že jsem jednou kvůli ní skočil z prvního patra do kupy písku a málem si zlomil nohu... Udělal jsem v řeči malou pauzu, doufaje, že se dcera chytí, a prozradí taky něco ze svého citového života...
Ale nic, nenaletěla.
Tak jsem pokračoval vzpomínkou, jak jsem se ve svých deseti letech strašlivě bál, když jsem četl, jak Tom s Huckem o půlnoci na hřbitově, skrčeni za pomníkem byli svědky, jak Indián Joe se svým kumpánem vykopali z čerstvého hrobu rakev a Indián Joe potom svého kumpána zavraždil...
Bála ses taky? zeptal jsem se dcery.
Proč?, podivila se.
Ále, jen tak, odvětil jsem, odvedl řeč jinam a začal přemítat, zda je dcera vůbec moje.
Pak jsem si uvědomil jakousi poučku, že mentální vlastnosti se dědí ob jednu generaci.
Mám tedy takový plán:
Počkám, až se narodí vnoučata. Až jim bude deset, dám jim přečíst Dobrodružství Toma Sawyera. A jestli se budou bát, když Tom a Becky, uvězněni ve spleti jeskynních chodeb, ze kterých neznají cestu ven, zahlédnou na opačném konci chodby strašlivou tvář Indiána Joea, jestli se budou bát tak strašně moc, jako jsem se bál já, budu mít konečně jistotu, že moje dcera je mojí dcerou.

48 02.03.2023

Při listování touto knihou jsem si vzpomněl na svého tátu.
Táta nám, dětem, taky vyprávěl pohádku o kapce. Tátova kapka se narodila kdesi v tropickém moři, očištěna od mořské soli vystoupala vzhůru, plula oblohou, prohlížela si svět pod ní, pak zmrzla ve sněhovou vločku a na dlouhou dobu zůstala zakletá v horském ledovci. Přejde mnoho let, vločka roztaje a znovunarozená kapka pluje pramínkem, potůčkem, řekou, až do přehrady, proletí turbínou a přitom ji, chudáčka, turbínové lopatky vyfackují. Její oběť je pro nás užitečná, máme elektřinu. Pokaždé, když kapka prosviští turbínou, pozdraví nás tím, že lampa v kuchyni na stropě blikne.
(Pro mladší ročníky: Na přelomu padesátých a šedesátých let byly dodávky elektřiny nepříliš stabilní, což se projevovalo tím, že rozsvícená lampa občas na pár minut zhasla nebo aspoň zablikala. V takovém případě jsme my, děti jako napovel zvolaly: Kapka!!!).
Tátova kapka dál cestuje světem, jednou v podobě deště spadne na Ramzové a přemýšlí tam, kterým směrem se vydá, zda na sever, do Baltského moře, či na jih, do moře Černého...

Když nadešel čas, převyprávěl jsem tátovu vlastivědně naučnou pohádku své dceři. A stejně jako jsme kdysi já a mí sourozenci vždy nadšeně očekávali, jak lopatky turbíny nebohou kapku "vyliskají", těšila se na tuto pasáž i dcera. Děti jsou pořád stejné. Stejně jako my kdysi, o pár desítek let později i ona, coby malý capart zkoumala na Ramzové za vlakovým nádražím místní kaluže a sledovala pramínky vody, do kterého moře zamíří. Na sever či na jih?

Když se dcera vdávala, musel jsem novomanželům slíbit, že jednou pohádku o kapce odvyprávím jejich dětem.
Slíbil jsem jim to. Snad tu pohádku nezapomenu, než se vnoučata narodí, ale kdyby ano, nevadí.
Přišel totiž jiný sekáč.
Knihu Kapka Ája paní Aleny Mornštajnové už mám v knihovně, a vy, vnoučata, máte se na co těšit !!

39 17.12.2022

Laďa Kerndl je úžasný chlap a úžasný zpěvák. Kniha to jen potvrzuje. Přiznávám, že moje hodnocení je ovlivněno osobním setkáváním u Kerndlů na statku v rámci srazů rodinného klanu Rychetských, do nějž Kerndlovi patří.
(A ano, jednou se dostavil i předseda Ústavního soudu, a byla to pro mě vzácná chvíle, kdy, sedíce s panem Rychetským u barového stolku, ne nepodobného barovým stolkům na amerických výletních lodích, klábosili jsme u piva jen tak o životě (probůh, hlavně ne o politice), a k tomu nám džezzoval, džemoval, swingoval a bluesoval svým podmanivě bručivým hlasem Láďa Kerndl).
Laďa totiž zpívá rád. Jeho životní příběh je barvitý a určitě stojí za přečtení.
Jo, en passant, ten statek zbudoval celý skoro sám.
Jak říkám, úžasný chlap.

24 14.12.2022

Nedávno jsme vedli diskuzi (formou SZ) s jednou milou oblíbenou uživatelkou, neuvádím její jméno, jestli bude chtít, přihlásí se sama, zda je nejlepší povídkou v této sbírce povídka Čintamani a ptáci nebo povídka Světový rekord. Zastával jsem názor, že Světový rekord je nejlepší. Ona to úplně neodmítla, navíc mi pravdivost povídky sama potvrdila, majíc ji doma ověřenu empiricky. Cituji: "Štětec, který pouštěl chlupy, byl ve vzteku mrštěn tak, že přeletěl obří stodolu. A už nikdy, i když se to mnohokrát zkoušelo, nikdo z rodiny ani štětec, ani nic podobného, přes stodolu nepřehodil."
Tak si říkám, až mě doma moje partnerka zase vytočí doběla, že bych mohl taky vytvořit světový rekord. Nevíte někdo o nějaké vhodné disciplíně?

39 02.12.2022

Byl bych věru špatným ostravsko-frýdecko-těšínským patriotem, kdybych si knihu Prašivá nekoupil, kde jinde, než na ikonickém místě, na chatě Prašivá. Jedná se o opakované, benefiční vydání k loňskému stému výročí otevření chaty (1921). Ti kluci, co chatu provozují, to dělají moc dobře, benefiční příspěvek si zaslouží. Kniha je navíc moc hezky zpracovaná a jako vánoční dárek se bude hodit. Rozhledy z vrchu Prašivá na shora zmíněný region dávají ke knize (při dobrém počasí) zdarma.

27 07.11.2022

(SPOILER) Divím se, že ještě nikoho nenapadlo (nebo ano?) udělat výběr z těchto povídek a vydat je jako pohádky pro děti.
Já jsem tak kdysi soukromě učinil. Nastrkal jsem do knihy záložky, a když na mě přišla řada (babička s dědou v divadle, manželka na odpolední nebo s kámoškami na dvě deci Müller Thurgau, pozdní sběr), vytáhl jsem z knihovny tuhle knížku.
Dcera, mohlo jí být šest, to uvítala, asi už byla těch ptáků Zamyryků trochu přesycena.
Ne každá povídka se pro malé dítě hodí, například Zmizení herce Bendy, tam jsem záložku určitě neměl.
Ale hned tu první povídku, Ukradený kaktus, tam je dítě schopno detektivní zápletku s dovysvětlením rodiče pochopit.
Stopy ve sněhu, to jsem si myslel, že bude trhák, ale kdepak. Stopy, které zčista jasna končí a nevedou dále, to pro dítě není žádná zvláštní záhada.
Zato Modrá chryzantéma, to je něco jiného. I malé dítě už ví, že je přece jenom něco mezi nebem a zemí, že když mu někdo ráno přetrhne sen nešetrným probuzením, sen se někam ztratí, odpluje do nenávratna, a ať se snaží sebevíc, navázat už nejde, stejně jako nejde najít modrou chryzantému, která se mihla za oknem vlaku.
Zločin na poště – ten přeskočte. Vždyť i já u toho brečím. Leda byste chtěli, aby se vaše dítě naučilo novou, šťavnatou nadávku: Ty jedna stará, křivonosá, zatracená babo!!
Čintamani a ptáci - určitě zabere. Dítě vnímá, že vy oba, ač byste neměli, spiklenecky fandíte zloději, aby se mu přece jen podařilo ten koberec ze sklepa ukrást.
No, a největší trumf je Světový rekord. Vaše dítě objeví novou dimenzi světa - absurditu. Nevěřili byste, jak snadno pochopí a bude se srdečně smát tomu, že zcela přirozeným a logickým během událostí se svět obrátí vzhůru nohama. Že pachatel, místo aby zapíral, se zapřísahá že je vinen, zatímco zástupce spravedlnosti mu vyhrožuje, ať přiznání odvolá, jinak ho dá zavřít až zčerná.
Takže, milí tátové, pokud čtete dětem pohádky, sáhněte po této knížce. Neprohloupíte ani vy, ani vaše ratolest. A že se v po(d)vědomí vašeho dítěte usadí krásná, krystalicky čistá čeština, to už je jenom bonus navíc.

44 23.10.2022

Který z chlapů od pěti do sto pěti, který kdy kopl do míče, by nemiloval tuto knížku. O ženských nemluvím, tam to platí taky.
I já, coby desetiletý chlap zmagořil láskou, utíkal za ní (na plácek za domem), platil i s úroky (rozedranými teniskami) a nepočítal s daní (modřinami od kolen dolů), to vše s touhou trefit se do soupeřovy brány a zažít ten slastný pocit - dát gól (nebo na něj aspoň nahrát).
A když jsem pak večer v posteli mohl ještě číst o starém Klapzubovi a jeho zázračném týmu jedenácti synů, kteří jako jedenáct mušketýrů bojovali jeden za všechny a všichni za jednoho, byl jsem v sedmém nebi.
To jsem ještě nevěděl, že v dospělosti zažiju jeden mikropříběh, který jako by byl z této knížečky opsán:
Zkraje '90. let jsme se vraceli ze služební cesty, ze španělské Reinosy zpět do Ostravy. Nebudu popisovat jak se to stalo, ale situace byla taková, že jsme jeli osobní dodávkou, na zadních sedadlech spali mí dva šéfové z Vítkovic, dodávku řídil německý řidič a já na předním sedadle se s ním snažil konverzovat. On neuměl anglicky, já tehdy neuměl německy.
Jedeme nekonečně dlouhou (dálnice tam tehdy ještě nebyla), rovnou silnicí od San Sebastianu k Tarbes, lemovanou stromy. Hledal jsem v paměti, jak se řekne německy "pěkný" a jak je množné číslo od "strom", a po zralé úvaze jsem řekl:
"Schöne Baumen".
Řidič, na znamení, že informaci přijal, přikývnul. Po pěti kilometrech odpověděl:
"Das sind Platanen".
Nyní jsem zase přikývnul já, a přemýšlel, co na to říct. Trvalo mi to dobrých osm kilometrů, pak jsem uvážlivě pronesl:
"Schöne Platanen".
Do Tarbes jsme pak už jeli mlčky.

Málokdo na světě asi zachránil více lidských životů, než Sir Alexander Fleming. Možná zachránil i můj život, narodil jsem se v polovině padesátých let, v raném dětství jsem byl jedna ruka s angínou a kdoví, kdyby nebylo penicilínu, jestli bych to dal. Knihu jsem četl před dobrými čtyřiceti lety a byl jsem z ní nadšen. Je na ní krásně vidět, jakou sílu má (měla) americká výzkumná a průmyslová mašinerie. Kdyby patent na výrobu penicilínu zůstal v Anglii, trvalo by roky, možná desetiletí, než by se začal vyrábět ve velkém. Po předání patentu do USA byla masová produkce otázkou několika let. Američané, když se do něčeho pustí, tak to s tou svojí vědeckou systematičností dotáhnou do konce. Jedno, jestli se jedná o dostavbu Panamského průplavu, výrobu atomové zbraně, přistání na Měsíci nebo o výrobu penicilínu. Jsem od přírody technologický optimista a tyhle příběhy mi dělají radost. Napovídají, kam se dostaneme v blízké budoucnosti například s přechodem na výrobu a uchování energie udržitelným způsobem.

32 22.09.2022

Dočetl jsem a zeptal se sám sebe: "Jakpak se jmenovala ta tvoje Legenda Emöke, chlapče, vzpomínáš si ještě?" Každý máme svou Emöke, tedy aspoň já ano. Taky jsem se do ní zamiloval při tanci. Šlo mi víc o její tělo, než o její duši? To vím jenom já (a pan Škvorecký).
A jestli vím, jak se jmenovala? To si pište, že ano, je to přece moje posvátná Legenda! Až zemřu, Legenda zanikne a nebude nikde nikdy nic, co by ji připomnělo.

36 26.07.2022

Jak jsem starej, tak jsem ubrečenej. Prožil jsem něco podobného, akorát jsem přitom neumřel. Nevím, jestli to nebyla chyba.

47 25.07.2022