kackahracka komentáře u knih

Slabý sloh, zápletka, podaná stylem, který mi vůbec nesedl. Divné dialogy, chvílema jak z černobílých filmů pro pamětníky. Úplně ujeté myšlenkové pochody. Nefandila jsem ani jedné z postav, dětí mi bylo líto. Nedočetla jsem.

7 01.09.2021

Předchozí knihy autory jsou pro mě tím nejlepším, co jsem kdy četla. Proto nedokážu zpracovat zklamání, které se mnou momentálně lomcuje a fascinovaně pročítám nadšené komentáře ostatních-kde se, kruci, stala chyba? Vůbec mě to nechytlo, nebavilo, spíš mě to otravovalo. Zhroucený čas, ztracený čas. Jsem v půlce a bojuju s nutkáním knížku definitivně odložit. Vždyť je to absolutně zmatená fantasmagorie bez špetky napětí i logiky. Asi nejsem dostatečně nadšený fyzik, ale třeba v Temné hmotě mi předložené téma nedělalo žádný problém. Tady ano-vždyť to vůbec nedávalo smysl! Neustále to skřípalo. Podle mého je to totální slátanina. Nevěřím, že to konec nějak zachrání. Blakeu, jak jsi mohol?

(SPOILER) To bylo dlouhýýý. Stráášně dlouhý. Ono to totiž bylo jako pět knížek dohromady. Co kapitola, to jiná zamilovaná dvojice, neustále na střídačku. Šlo o pět různých osudů, které v závěru spojilo jedno významné odhalení. Zhruba v půlce jsem měla nápinky, že si dočtu každý z příběhů zvlášť, protože mě nebavilo, když se hezky načatý děj v tom nejlepším pokaždé přerušil a pozornost byla přesměrována k dalšímu z aktérů v pořadí. Bylo to jako jíst flák masa, přikusovat k němu chleba, pak brambor, pak rýži a pak pařížský salát. Zvlášť dobrý, ale takhle dohromady trochu divočina.
Jednotlivé dějové linky mě bavily (až na Jade a kluka s rakovinou-ne-o takové tragické lásce vážně číst nechci, naprosto nepatřičně to ze mě mačká slzy a to já nemám ráda). Bavilo mě to, vážně jo, jenže jak to bylo dlouhý, tak jsem to nemohla dočíst najednou, dělala jsem pauzy a když jsem si sedla k poslední části, skoro se mi nechtělo věřit, že jsem takovou blbinu vážně slupla celou. To vám bylo tak absurdní! Naprosto šílená gradace, za hranou snesitelnosti. Zanechalo to ve mě akorát rozporuplné pocity, ani nevím, jestli to doporučit. Dávám neutrální tři hvězdy za skvělý námět a první dvě třetiny (a pár dokonalých zvratů), nad zbytkem tak nějak mávnu rukou. Jo ale-- musím uznat, že úplně poslední stránka mě dostala! (PS: kdo nepřečetl, nic mu to neřekne)-tak snad jen kvůli tomuhle těch 500 předchozích stojí za to:))))

5 17.08.2021

(SPOILER) Knížku jsem v půlce vzdala a přeskákala na konec, který mi, uznávám, vyrazil dech. Jen díky tomu dávám tři hvězdy, jinak i dvě by byly moc. Zvrat se autorovi opravdu povedl, jenže ten zbytek...
Nějak jsem postavám nedokázala věřit (manžel přijde na nevěru své ženě a zfláká se trávou, jak puberťák na tripu do Amsterdamu. Pak v slzách vyhledá svou psychoterapeutku, jedno, že je jí osmdesát let a táhne na desátou večerní. Autor nás zahltí spoustou pseudomouder z roviny psychologie (rozejdi se s ní, pravá láska za to nestojí), aby je následně popřel další vlnou mouder (nelze ji opustit, je to přece pravá láska). Mimochodem-správný psychoterapeut NIKDY klientům nepodsunuje vlastní myšlenky a dojmy, a už vůbec jim neradí CO mají dělat. Jeho úkolem je navést lidi k tomu utřídit si, co chtějí udělat sami.
Popisované situace mi přišly nereálné (mlčící pacientka napadne terapeuta a zmlátí ho do krve. Doktor celý šťastný sdělí vyšetřující komisi, že super, konečně začala komunikovat...). Jde o uměle vycucané vedení linie příběhu, přesně tak, jak se to autorovi hodí. Ale v reálu? Pacient psychiatrie rozmlátí pokoj prostě proto, že má poruchu a hrábne mu. Někdo má schizofrenii, někdo přistává s letadlem. Rozhodně tím nechce ostatní upozorňovat na to, že jim chce něco podstatného, konkrétního a hlubokomyslného říct...
A pak ty zápisky z deníku-už na ně začínám být v knížkách alergická. To si ti autoři neuvědomují, jak směšně to vyznívá? Chtěla bych vidět jednoho jediného REÁLNÉHO člověka, který si vede deník podobným stylem, který používají spisovatelé. Celé dlouhé odstavce přesného přepisu rozhovorů, slovo od slova, včetně pocitů toho druhého...
Nedá se nic dělat, nesedlo mi to.

9 21.07.2021

Kniha se ke mně dostala přes zajímavý projekt. Autorka, o které jsem doposud neslyšela, vyhlásila na jedné fb skupince výzvu a sehnala tak 13 lidí, kteří si mezi sebou měli posílat jeden výtisk Fialové. Přečíst si ho, podepsat, sdílet hashtag (ctuFialovou), stvořit recenzi a předat dál. Podle mého skvělý reklamní tah, jak ke knížce přitáhnout pozornost. Šla jsem do toho pro to nadšení ze hry i ze zvědavosti, protože anotace mi něčím připomínala mé oblíbené tituly (Malevil, Den Trifidů). Trochu jsem se obávala, jestli nepůjde o čistokrevné fantasy, či YA literaturu (ani jednomu příliš neholduju), ale i kdyby, říkala jsem si, že si rozšířím obzory. Do Fialové jsem se začetla hned, jak pošťák dorazil s balíčkem a musím říct, že prvních 50 stránek jsem slupla jak malinu. Bavil mě nápad i zpracování. Líbilo se mi jednoduché pojetí technických záležitostí, logiky i faktů (lidé se po sto letech vrací z vesmíru na Zem, vše je dohodnuto u večerního šálku čaje, stačí jen zkontrolovat letoun, nasednout a hladce přistát uprostřed palouku na Zemi. Rozdělat oheň, opéct si na rožni veverku a začít zkoumat okolí. Možná se budou hodit rukavice, ale spíš je asi všechno v cajku…). Vůbec mi to nevadilo, naopak. Tak nějak nostalgicky mi to připomnělo seriál Návštěvníci. Žádná věda, žádná NASA, prostě jen roztomile naivní akce. Zkrátka skvěle rozehraná partie. Pak to za mě začalo trošku drhnout. Ztrácela jsem se v časových rovinách i místech, kde se děj odehrává. U 130 stránky jsem se dokonce vrátila na začátek, abych si ve všem udělala jasno. Možná, že čtenáři tohohle typu knížek, jsou zvyklí si tvořit mapky, časové osy a seznamy jmen, ale pro mě osobně je to (místo kýženého zážitku) trochu přítěž. Přispěl k tomu i fakt, že se vše točilo okolo písmene A (Asa, Alfonz, August, Asúf, Áres, Aréna, Anagénis) či O (Otis a Orion-oba statní muži, oba vůdci, každý odjinud…). Navíc - velmi propletené vztahy (kdo je čí bratr a setra, vlastní, či nevlastní…) i děj (tábor, město, vesmír, Země, rok 2159, před 95 lety…). Pokud nešlo o záměr, jak uspokojit klasickou cílovou skupinu, tak bych doporučila příště trochu ubrat. A to i na počtu stran, od půlky už děj ztrácel tempo a točil se v místech, kterým jsem se chtěla vyhnout (zápasy v Aréně, šlehání ohnivých koulí, meče, superschopnosti, zbroj, otroci, vyvolení, boj na smrt, kastovní systém). Zhruba u 200 stránky jsem došla k závěru, že opravdu nejsem cílovým čtenářem, a že je tedy zbytečné se trápit. Jsem ale přesvědčená, že lidi, kteří tenhle žánr hltají, budou u vytržení. Autorka umí psát. Má bohatou představivost. Dokáže ve čtenáři vyvolat poměrně jasné představy jednotlivých scén. Postavy jsou uvěřitelné, čtenář s nimi lehce splyne a fandí jim. Stran spisovatelského řemesla bych snad jen zapracovala na nešvaru „opakování slov“. Některé odstavce si tak strhávaly pozornost úplně něčím jiným, než dějem:

…..(citace)…..
(...)
Nejprve zkontrolovala hladinu radiace, kterou rostlina vyzařovala, a když se přesvědčila, že je vše v normě, opatrně utrhla jeden z květů, přičichla si a pak ho schovala do připravené eppendorfky. K jednomu z květů se zničehonic snesl kolibřík. Viktorie překvapeně sledovala, jak bez obav krouží kolem její hlavy, poté zalétá zpět ke květům a vysává z nich nektar. Bez přemýšlení k němu opatrně natáhla ruku. Kolibřík vytáhl zobák z květu, zvědavě obletěl její prsty a špičkou zobáčku do ní zkusmo ďobnul. Když zjistil, že z ní nic nepoteče, ztratil zájem a odlétl se věnovat dalšímu z rudých květů. (1 odstavec, 5x slovo květ)
(…)
To, že někdo dokázal naráz uzvednout dvě stě kilo nebo se stal skvělým mechanikem, který dokázal konstruovat úplně nové letouny, ačkoliv se předtím nedokázal ani pořádně podepsat, nepovažoval za nic neobvyklého. Krátili si cestu povídáním o darech a Viktorii vzrušením trnulo pod žebry pokaždé, když popisoval další z nich. Nedokázala si představit schopnosti, které popisoval, a představa, že by mohl existovat někdo mocnější než on sám, jí přišla absurdní. Vždyť se dokázal přeměnit ve zvíře. (1 odstavec, 5x slovo dokázal)
(…)
„Kdybych s ní předtím strávil víc času, nemusel jsem ji sem vůbec brát. Mohla se všemu naučit sama a nemusela bojovat. Kvůli mně se teď možná bude muset prát na život a na smrt, protože jsem si nemyslel, že je jiné východisko. Kdybych byl počkal, mohl jsem ji odvést k nám do tábora, kde mohla poklidně žít mezi ostatními,“ povzdechl si Manuel. „Myslela jsem si, že jsi ji sem přivedl, protože ses domníval, že má schopnosti, které by ji mohly dostat do Paláce,“ podotkla Viktorie. (musel, mohl, myslel)
(…)
….(konec citací)…
Naštěstí jde o drobnost, kterou lze pro příště pohlídat. Potenciál autorka určitě má. Ještě bych pochválila krátké kapitoly, ty se čtou vždycky dobře.
Ve výsledku-mé hodnocení je určitě ovlivněno tím, že podobnou literaturu nevyhledávám a nerozumím jí, za což se omlouvám. Dávám tři hvězdy a autorce přeji nadšené ovace od cílovky.

5 14.07.2021

Tak jsem si to potvrdila, s touto autorkou už nechci mít nic společného. Píše celkem slušně, nápady má originální, ale to je tak všechno. Opět překombinovaná blbina, kdy člověk A není psychoušem B, ale chudákem číslo 3. Nebo Y, nebo já nevím...Takže asi tak. Bylo to dlouhé a zvraty mimo mou hranici IQ.
K tomu všemu ty odstavce plné patosu, kterému nemůžu přijít na chuť:

..................citace..........................

Je čím dál težší oddělit sny od skutečnosti a děsím se obojího. I když si vzpomenu, kde jsem, nevím už, kdy se to děje. Ráno nepoznám, není už ani odpoledne a večer. Unikla jsem času a toužím po tom, aby si mě zase našel. Čas má svou vlastní vůni, jako známý pokoj. Když už vám nepatří, toužíte po něm, slintáte a hladovíte, uvědomujete si, že byste udělali cokoliv, jen abyste ho dostali zpět. Dokud není zase váš, kradete uloupené vteřiny a polykáte zneužité minuty.

(...)

Lidé si myslí, že dobro a zlo jsou protiklady, ale to se mýlí, je to jenom zrcadlový odraz jednoho a druhého ve skleněných střepech.

(...)
Manžel a sestra sedí každý na jedné straně postele a moje poničené tělo tvoří bariéru mezi nimi. Natažený čas, který všichni tři přečkáváme, obaluje ticho nevyřčených slov. Cítím jejich zdi, každé písmenko, každou slabiku navršenou na ostatní, tvořící vratký dům nezodpovězených otázek. Lži jsou malta, drží ty zdi pohromadě. Kdyby nebylo tolika lží, stěny by se dávno zhroutily. Místo toho jsme si postavili vězení.

..........................konec citací............

Navíc zdlouhavé pasáže popisující sny a holčičku v růžovém županu. Jak někam padá a křičí a prchá...
A závěrečný odstavec, asi monstrózní zvrat, který však ABSOLUTNĚ nedával smysl. Nepochopila jsem.
Nic pro mě, nedoporučuju.

7 12.07.2021

(SPOILER) Perfektní rozjezd. Originální námět. Nečetla jsem anotaci, tak mě závěr první kapitoly dost šokoval. Super. Mašinka šlape, užívám si bezva výlet, i když si úplně nejsem jistá, jestli jsem nenasedla do špatného vlaku. Téma se mi dvakrát nepozdává. No uvidíme. Mám kliku, řidič je zkušený, autorsky žádnej brak, navíc se ukazuje, že příběh nabírá neprobádaný a hodně zajímavý směr. Jsem u vytržení, dokonalé. Jenže potom, bác ho, autistické dítě. Dočetla jsem se sebezapřením, vážně jsem nečekala, že u skvěle rozjetého sci-fi thrilleru budu poslední třetinu řešit metody behaviorální terapie a jejich vliv na poruchy autistického spektra. A rozuzlení jsem už vůbec nepochopila. Prostě propadák. Chápu, že měl autor potřebu se vypsat z osobního traumatu (vycházel z vlastních zkušeností), ale narvat to do téhle knížky mi přišlo jako pomsta na čtenářích. Příště prosím bez dítěte, bez autismu a bude to skvělé!

9 30.06.2021

Ne, tak tady se zcela míjím s názory ostatních. Vůbec se to nedalo číst. Krkolomná souvětí, divné rozhovory, nepřirozené situace (vážně existují manželské páry, které spolu i po letech soužití pubertálně tančí v kuchyni a líbají se v záklonu? Vždyť to bylo jak scéna z přeslazené série, co běží ve smyčce na Prima Love!) K tomu až otravné vypichování srdceryvných detailů (slzička se jí koulela po baculaté tvářičce...), jenž ale ani trochu neseděly k pocitům, které mnou cloumaly. A to přeinteligentní tříleté dítě, co místo klasických čmáranic kreslí oheň pekelný a formuluje věty typu "tatínek odešel do Boží země". Prostě hrůza. Odkládám a vracet se nebudu.

I když měl příběh (krom první kapitoly) pomalý rozjezd, i když to místy drhlo jak zanedbaná artritida v koleni, i když byl závěr extrémně přitažený za vlasy, užila jsem si to a fakt jsem se bavila. Ten styl psaní, ta sebeironie, to polopatické podání myšlenkových pochodů. Super:

(...)
Mám přístup ke všemu. Moc ikonek s aplikacemi tam není. Některé poznávám, některé vypadají cize, ale většinou jde jen o základní aplikace, žádné dodatkové, žádná hra Candy Crush. Klepnu na mail. Vyskočí doručená pošta. Všechny emaily jsou v ruštině. Sakra. Napadlo mě, že by se něco takového mohlo stát. Tedy, no, hádám, že jsou v ruštině. Rozhodně je to abeceda, kterou neumím číst. Dobrá. Nejsnazší věc je to okopírovat a vložit do Google překladače. Není to zrovna elegantní, ale znova zdůrazňuju: já nejsem špion.
(...)

Čert vem absurdní zápletku, mě se to líbilo. Radím jediné, nečtěte anotaci (na přebalu ani jinde), připravíte se o pěkných pár momentů. Určitě doporučuju.

8 26.05.2021

Musela jsem s celou knížkou začínat celkem třikrát a nakonec si udělat časovou osu a seznam jmen, abych se alespoň drápkem zachytla v ději. Ovšem děj nula. Vytrhněte libovolnou stránku v diáři u deseti různých lidí, promíchejte je (to je nejdůležitější, hlavně co nejvíc časových údajů typu : středa, 5.prosince 2002) a začtěte se. Takže končím, tohle byla ztráta času.

Nedočetla jsem, tak ani nehodnotím hvězdami. Ještě před pár lety bych uslintávala blahem a nemohla si zážitek vynachválit, jenže od té doby, kdy mám vlastní děti, se pro mě prostě některá témata stala zapovězenými. Knížka si právem zaslouží označení bestseller, je napsaná dokonale, každá z kapitol končí v nejlepším, čtení prakticky nelze přerušit. Jenže je to jako když běžíte a v botě máte kamínek. Ten malej prevít vás drásá a mučí a požitek z pohybu je ta tam. Mě bylo všech postav tak nesmírně líto, mě ten příběh tak bolel, že jsem prostě musela přestat. Teď ve mě osudy dětí i rodičů leží a kvasí a já si nadávám, že jsem knížku vůbec otvírala. Asi tak: Pokud máte děti, prostě se knížce vyhněte.

(SPOILER) Přísahám, že se nevyžívám v udělování nízkého hodnocení. Naopak, nemůžu se dočkat super knížky, skvělé jízdy, za kterou si klidně i připlatím. Recenze a doporučení zněly vážně skvěle. Nechápu. Vypotila jsem nakonec jednu hvězdu, jelikož napsané je to velmi slušně. Autorka to umí, žádný sloh pro slabomyslné, pěkná přirovnání, dost dobře vylíčené situace. Jenže. Ten konec. Bizár. Totální, nestravitelný bizár. Něco tak strašného, že mě i nad tou jednou hvězdou pláče svědomí. Absolutně nedoporučuju, abyste to četli, jde o nevratnou ztrátu času spojenou s extrémním znechucením. Povím vám, o co šlo: ženská přijde domů, najde na stole manželovy věci (klíče, peněženka, telefon), taky jeho boty v předsíni a auto v garáži. Vše, až na manžela. Zmizel. Parádní rozjezd, úplně jsem chrochtala blahem. Pak náhle nečekaně prudký levý hák (druhá kapitola je o nešťastné šestileté holčičce, kterou trýzní vlastní rodina, dívka si už od malička nese trauma ze smrti matky a navíc jí někdo unese a vězní). Téma, kterému se, coby matka malých dětí, úzkostlivě vyhýbám. Dokonce jsem knížku odložila, že o tomhle číst vážně nechci. Jenže-strašně jsem chtěla vědět, jak to bylo se ztraceným manželem, tak jsem se hecla. Ukáže se , že unesená holčička a opuštěná manželka jsou jedna a tatáž osoba (střídají se kapitoly z roku 1987 a 2007). Holčička během svého neradostného dětství nakonec přilne ke svým únoscům, jež kdysi sami tragicky přišli o dítě, proto si neobvyklou cestou pořídili náhradní. Rodinka to není úplně výstavní, a tak jí jednoho dne vystřílí parta gangsterů. Holčička to samozřejmě vidí a prožívá (to už jsem autorku doslova nesnášela a sebe proklínala, proč si něco takového dobrovolně dělám, že to čtu). Holka je samozřejmě poznamenaná, a v dospělosti se upne k muži, který se s ní narychlo ožení. Pak se choť ztratí. A všichni maj podezření, že ho zabila. Ona se snaží dokázat svou nevinu, ale sama si není jistá, jestli není blázen (halt trauma z dětství zanechalo následky). No a víte, jak to dopadlo? Ona samozřejmě nikoho nezabila. To se jen na její dospělácké duši popásla zestárlá únoskyně, která střelbu gangsterů přeci jen přežila, spojila se s dívčiným bratrem z původní rodiny, ten se s ní oženil, znásilnil jí a nakonec se rozhodl, že nejlepším trestem (za co???) bude, když se vypaří, vyhrabe odněkud mrtvolu, zakope jí pod vlastní verandou a policii přesvědčí, že to je on sám, čili že vražedkyní je skutečně jeho manželka...Tož jako sorry, ale toto nemohl nikdo myslet vážně a všichni, kterým se knížka líbila, by se měli jít nechat vyšetřit! Nemám slov, katastrofa!

12 04.05.2021

(SPOILER) Ježišikriste to byla zase ztráta času!!! Za co??? A přitom tak povedený začátek, slibný námět, dobrý sloh. Ale pak už jen pitvání neskutečně nesympatických postav. Můžu říct, že už dlouho jsem nezažila takový odpor k názorům, které se nám skrz své hrdiny snažil autor vtlačit. Místo abych souhlasně pokyvovala hlavou, hledala jsem kýbl, kam bych mohla své rozhořčení vyzvracet. A námět? Podezření založené na dvojsmyslně znějících SMS? Vůbec jsem nechápala, co ta ženská blbne, proč dělá bouři ve sklenici vody, proč furt jenom přešlapuje na místě a naprosto vykonstruovaně podezřívá všechno, co má prsa, když v tajně nalezené konverzaci nebylo o nevěře ani slovo. K tomu všemu spletenec vztahů, za které by se nemusel stydět ani scénárista kultovního Beverly Hills 90210, vpodstatě tam v mládí spal každý s každým, z čehož jistě vzniknou pevné vztahy na příštích dvacet let, stejně jako neutuchající nenávist, čekající na vhodnou příležitost k pomstě. Kterouž je vražda dítěte v přímém přenosu. Paráda. Přesně o tomhle jsem chtěla číst. Jdu blejt. A měním své hodnocení z jedné hvězdy (kterou jsem vykřesala za poutavý styl psaní) na odpad. Nikdy více.

(SPOILER) Omlouvám se, že plavu proti proudu, ale tohle byl hodně špatný vtip. Připadala jsem si, jako bych si, dle skvělých a ověřených recenzí, objednala parádní třípatrový dort. Donášková krabice nic moc (titul ani obálka mě vážně neuchvátili), po vybalení však uznale tleskám (první kapitoly se rozjíždí skvělým směrem). Otáčím si tím dortem a rochním se, nějak se nemůžu nabažit té nádhery (parta lidí uprostřed nelítostné krajiny, náhodný objev zcela vylidněné podivné vesnice, bizarní prvky, děsivé detaily, každá další stránka lepší, než ta předchozí). Slastně přežvykuju. Hezky to klouže po jazyku, chutná to skvěle, když tu náhle zrada (dobře rozehraná partie a samonosná osa příběhu je náhle bez varování narušena vážnou nehodou jedné z hlavních postav a veškerá pozornost je stržena úplně jiným směrem. Každou chvíli někdo "leží v kaluži moče", případně mu "páchne uhnívající noha", nebo "to v něm mrtvolně klokotá" Celá parta lidí, ke které si vypěstujete vztah, mezi řádky a bez patřičného vysvětlení, mizí ze scény, asi nehoda, jejda). Prostě zírám a rozmrzele zjišťuju, že příjemná jahodová pěna je říznutá nějakým laciným tukem. Jako by se cukrář nemohl rozhodnout pro příchuť, tak tam fláknul od každé něco (kapitola o dvojnásobné vraždě v sousedství, opuštěné dítě, zmrzlý chlap v mrazáku) a co hůř, piškotový korpus vyrobil snad z prášku, nebo co (superschopnosti hlavní hrdinky-zkřehlá, vyčerpaná, zraněná-ale unikne palbě kulek, uteče skrz les, několik dní přežívá v mrazech, při kterých tuhne úsměv i elitní jednotce, která jí má najít...). Co vám mám povídat, nakonec jsem všechno zhnuseně vyplivla (pedofilní sekta, srdceryvné výkřiky "mami", opuštěné děti, hromadné hroby, pesticidy, umírající patologové na pitevně, bojový plyn, korupce...). Jste lidi vůbec normální? Takovou slátaninou si opravdu dobrovolně kazíte žaludek? Tak já teda ne. Původně jsem dala dvě hvězdy, teď buším hlavou o stůl a chci dát odpad. Dobře, jedna hvězda. Za ten začátek. Víc nic, nazdar.

10 19.04.2021

(SPOILER) Nevím si rady s tím, jak knížku ohodnotit. První a druhá část byla naprostá bomba. Opravdový top v mém soukromém žebříčku. Cizí země, osamělé nádraží, temný les, úprk do civilizace. A pak už jen podivné příhody a zvláštní náhody, které spolu zdánlivě nesouvisí. Skvělé tempo i dávkování, jako čtenář jsem byla doslova přikovaná ke stránkám. Jenže pak se začaly množit náznaky toho, co se asi stalo v lese a já se začala bát, ovšem ne tak, jak nejspíš autor zamýšlel. Zchvátily mě obavy, zda se náhodnou nebude jednat o téma, které nestrávím. Mrtvé či utýrané děti a děsivá traumata jejich rodičů, pedofilie, brutalita...Nespoileruji, pouze dedukuji, protože knížku jsem prostě odložila, takže nevím. Když jsem se poptala těch, co příběh strávili až do konce, bylo mi potvrzeno, abych nečetla, že to prostě bylo hnusné, odporné, zbytečné a zmatené. To mi stačí. Knížku tak mám pořád hezkou, jako Svěrák v jedné své scéně z filmu, kdy kouká na pěkná ženská pozadí v sukních a rozhodne si to nezkazit pohledem z přední strany. Takže tak. Přečtěte si první dvě třetiny, možná vás to uspokojí, jako mě.

7 14.04.2021

Z knih, které jsem od autorky četla, se mi tahle zatím líbila nejvíc. Bavilo mě prostředí i jednotlivé postavy. Můžu jen doporučit.

14 14.04.2021

Už jste při psaní ve Wordu použili „odrážky a číslování“ ? A nepřehnali jste to někdy? Tak autorka jo.

Otvíráte knížku. Začínáte natěšeně číst.

Úvodní stránka příběhu nese označení „První část“ (Aha, říkáte si, tak knížka bude mít minimálně dvě části, možná i víc, dobře.)

Na druhé stránce knížky stojí: "1, nyní" (Aha, takže jednotlivé kapitoly, v každé části, budou nejspíš rozděleny na různé časové roviny. Dobře.)

Následující kapitola nese označení: "2, Karen, 25.října" (Aha, takže časové roviny budeme navíc sledovat z pohledu různých osob, a to ještě s dodatkem, který den v měsíci k události došlo. Tak to už ať se jde autor vycpat! )

Neblahé tušení se potvrzuje u kapitoly 3, označené prostým: Bea.
Pak Karen. Pak nějaká Eleanor.

Ovšem labužnický zlom nastává u kapitoly 8. Bez jakéhokoliv dalšího jména, času, vodítka. Vypráví jí někdo, ale nevíme kdo. Někdy, ale nevíme kdy. Vzpomíná na něco, co nám zatím nemá být příliš jasné…

Jakože cože????

Je to nepřehledné, rozvláčné, utahané a nepravděpodobné. Je to plné náznaků, které čtenář nemá šanci pochopit, asi jako když rozmotáváte červené klubko a z něj najednou čouhá modrá niť, jež pokračuje nádechem do zelena. Prostě divné. Kostrbaté rozhovory, i celé scény. Pro představu ukázka:

(...začátek citací)

Kdybych si bývala raději připravila dopisy ještě předtím, než jsem toho dne vstoupila na poštu, kdybych si bývala vzpomněla a vzala si balík obálek ze své zásuvky v kuchyni, místo abych musela jít a ukrást několik z hromádky ve skladu kancelářských potřeb v práci, kdyby se rodinka krys zrovna ten týden nerozhodla prokousat se elektrickým vedením na místní pobočce pošty a nedonutila mě tak vyrazit až do centra, mohly se životy čtyř žen ubírat úplně jiným směrem.
...
Byla sobota večer a Bea trčela doma. „Beatricie Barkerová, koukej se sebrat,“ mumlala si pro sebe, a když přihlouplá slečna a muž s extrémně vyběleným úsměvem zjistili, že nakonec přece jen hledali jeden druhého, rychle z té sentimentální slátaniny, na kterou se dívala, přepnula na jiný kanál.
(...konec citací)

Zvláštní, že se některé pasáže četly hodně dobře, vlastně jen díky tomu se mi podařilo knížku přelouskat více jak za půlku. Pak mi došlo, že se ke čtení přemlouvám, asi jako, když mi na střední hořel termín odevzdání úkolu na nudné téma. Proč si to dělám?
Tak jsem nalistovala závěrečné kapitoly (už se u toho přestávám stydět), jenže se z nich vyklubal tak neskutečně zamotaná, zbytečná a překombinovaná blbina, že jsem jí ani neměla chuť přijít na kloub. Dvě hvězdy za pár zajímavých odstavců. Nedoporučuju.

8 26.03.2021

Tak tohle mi sedlo! Bezvadný koncept, který mi trochu připomněl Všude kolem černý les. První kapitola odkryje karty, vysvětlí, že je něco špatně a navodí dokonalou atmosféru. Následuje pohled do minulosti, na dny, které neštěstí předcházely a pozvolna k němu míří. Jako když posloucháte odpočítávání startu rakety. Nedá se přestat číst, nelze knížku odložit, musíte vědět, co se tam stalo. Byla jsem dokonale polapena, dokonce jsem i přihmouřila oči nad pitváním traumat z minulosti (které jinak v knížkách nesnáším). Snad bych jen trochu ubrala na počtu stran, byla jsem tak napnutá a nedočkavá, že jsem si druhou půlku nedokázala dostatečně užít. Iritovalo mě, že mi k rozuzlení zbývá příliš mnoho kapitol. Samotné vyvrcholení bylo uvěřitelné a reálné, což vždycky potěší. Za mě super!

12 13.03.2021

Absolutně nechápu, jak mohl někdo schválit přirovnání ke Zmizelé. Jedná se o naprosto čistokrevnou literaturu pro středoškoláky, takže pokud zrovna neřešíte problémy typu -

...dal mi pusu a co teď?...
...oblíkla jsem si skinny džíny a kluk na facebooku mi lajknul jejich fotku...
...mam přijít na akci v parku sama, nebo ne? Bude to blbý?...

- nebudete zrovna cílovou skupinou. Měla mě varovat už druhá kapitola, snad postačí úryvek z jejího úvodu:

(...)
Nazdar ubožáci! Tak nám začíná další školní rok. A my jsme zpátky se všemi těmi kecy, co ani nejdou otisknout. Zatímco jste si užívali léto v South Hamptonu, na ostrově Nantucket nebo na jihu Francie, zdokonalovali jste si tenisové údery, pas des deux, trénovali na první maraton nebo se chlubili mistrovskými tahy v partii šachu, my celé léto sledovali počínání drahých členů učitelského sboru. Pan profesor Zaritski vyrazil na univerzitu v Barkley, aby učil na vědeckém táboře pro nadané děti. Proslýchá se, že ho rodiče hned druhý týden nechali vyrazit, protože SMRDĚL. Zástupkyně Pearlová si našla jižanského milence a v Micami se učila tancovat u tyče. To byl vtip! Žádného milence si samozřejmě nenašla. Kdo by se s ní taky chtěl vyspat?
(...)

Vzhledem k narůstajícímu množství odpadu mezi literaturou, kterou masy čtenářů označují jako "skvělou", "strhující" a "dechberoucí" jsem se naštěstí naučila knížky nedočítat. Což mi ještě před pár lety přišlo nemyslitelné. Stejně jako podívat se na závěrečné kapitoly. Zatím jsem ani jednou neprohloupila. Ušetřila jsem několik hodin svého života - finále, ke kterému tahle slátanina o bezmála 400 stranách spěla, vůbec nestálo za to. Nečtěte to!

3 07.03.2021

(SPOILER) Zklamání a vztek. Nic víc po dočtení necítím.

Knížka začíná poněkud zmateně. Prolínají se totiž hned tři časové roviny - nepřehání to ti autoři už trochu? Musela jsem číst několikrát, abych se zorientovala, ale dobře.


Hlavní hrdinka Lana zjišťuje, že se potopila loď, jejíž palubu ona sama opustila před osmi měsíci. A to nejspíše po velmi bouřlivých událostech. V kapitolách, nazvaných „nyní“ Lana zjišťuje, zda někdo z jejích bývalých přátel nehodu lodi přežil. V kapitolách označených „tenkrát“ se zase dozvídáme, co se vlastně na lodi kdysi událo.


Je možné, že kdybych se do čtení ponořila na letní dovolené, někde na pláži u hotelu, asi bych byla schopná mnohé odpustit. Leč, začetla jsem se v nesprávnou dobu, bohužel. U nás všude zima, nevlídno, covid a hroutící se ekonomika. Mějte pak rádi partu pařmenů líně brázdící břehy Filipín. Vůbec mi nesednul jejich pohled na život, to bezcílné bloumání od ničeho nikam. Jasně, jde o partu mladých lidí, co si užívají života, já jim to vážně nemám za zlé, jen vysvětluju, proč mě příběh nechytnul.


Být o dvacet let mladší, možná bych mluvila jinak, ale jsem si skoro jistá, že ani tehdy by mě nelákalo spát měsíc v jedněch plavkách, ráno si oblíkat tričko ztuhlé od soli a snídat sklenku rumu.


Toť k základní ose příběhu, která se ale zas nezdá tak špatná. Kdyby se do ní autorka nesnažila vtlačit toliko oblíbená traumata z minulosti. Vždyť by to bezvadně fungovalo i bez nich, proboha! Ne! Zas dítě, co přijde o svou matku, zas ubodání těhotné ženy, zas a znova něco pro zvrácenou společnost, která si to žádá. Já teda ne.


Příběhu by taky prospělo, kdyby byl o polovinu kratší. Táhl se a čpěl až hrůza, úplně by stačila jedna hlavní událost bez zbytečného lepení kudrlinek okolo (závěrečný zvrat, boj na palubě, drogy, vztah Kitty a Dennyho, vzpomínky na dětství…).


A když už bych to jako čtenář hodlala zkousnout, zprasí to celé sloh. Opakování slov, podivné míchání vět v přítomném a minulém čase, chvílemi úplně bez logiky. Nepřirozená, krkolomná slova. Pár ukázek pro představu, myslím, že mluví za vše:

...

Lana přecházela po svém apartmánu, prsty zabořené hluboko v kapsách. Obraz, který malovala, nedokončený zasychal. V normální den by se zrovna chystala odejít do práce. Ale teď neměla ani pomyšlení na to, jít do galerie a vařit zákazníkům kávu. Nemůže myslet na nic jiného než na Modrou. Ví, že Námořní centrum je 30 kilometrů vzdálené. Projíždí kolem jejich cedule každý měsíc, když jede do velkoobchodu nakoupit výtvarné potřeby pro svoji šéfovou.

Denny bezmyšlenkovitě přitakal, jako by se jeho myšlenky toulaly jinde.

Po večeři Shell a Heinrich sklidili misky ze stolu, propláchli je ve velkém džberu s mořskou vodou, a pak je odnesli do podpalubí, kde je doumyli sladkou vodou. Aaaron úzkostlivě šetřil vodou.

„Nemohla jsem spát. Za dvacet minut mi začíná hlídka, tak jsem si řekla, že ti budu dělat společnost.“ „Přišla jsi právě včas. Už se mi chtělo hrozně spát.“ „Přichází to nečekaně, viď? Co jinak hlídkám říkáš?“
...

Hřebíčkem do rakve závěrečného hodnocení byl však patos, který ze stránek odkapával, jak bourbon z červené knihovny. Ta hluboká moudra, co se brala vážně, zatímco jejich autor potahoval šluky jointa a upíjel svou pátou sklenku rumu (nic jiného tam ani nepili). Nedalo se to, prostě nedalo:

...

Pozorovala oblohu plnou hvězd. Pršely z černé noci tak živě, že měla pocit, že stačí natáhnout ruku a prsty je budou moci pročesávat.

Obzor byl zbarvený do ohnivě oranžových a purpurových odstínů, jež se pomalu vytrácely do tlumených odstínů růžové, než se nakonec za ní ustálily do temně modré. Barvy to byly okouzlující, trvalo by celý život namíchat jen polovinu té palety barev.

Usmála se: “Možná, když člověk žije nějaký čas mimo, učí se zbavit toho, čím není. Naučí se stát tím, kým vždy chtěl být.“

“Věříš tomu, že nenávist pochází z pocitu ublížení?“

...

Ne, tak já věřím, že z pocitu ublížení vzniká mizerné hodnocení. Dvacet procent a nazdar!

10 26.02.2021