kackahracka komentáře u knih

(SPOILER) Moc mě mrzí nízké hodnocení, protože jde o českou autorku, která jistě Databázi sleduje a čeká na pěkné komentáře. Začnu proto hezky:

Pozitiva: samotný závěr. Poslední dvě kapitoly byly opravdu povedené a obsahovaly přesně to, co v knížkách vyhledávám. Svíravý náznak něčeho děsivého. Něčeho, co vyžaduje čtenářovu fantazii a nutnost pospojovat si nitky.

Negativa: všechno ostatní....

Proč autorka svůj brilantní um nepoužila na zbytek knížky-to prostě nechápu.
Co mi vadilo?

a) krátké, popisné věty. Obecně s nimi problém nemívám, i já sama je ráda používám, ale tady jsem měla dojem, že čtu strojově vytvořený text k filmu pro slabozraké:

(...)Vyndala nákup a s plnýma rukama se snažila otevřít domovní dveře. Vtom jí dveře otevřel Robert a zdravil ji úsměvem. Čekal, zda mu úsměv oplatí. Dočkal se. Políbila ho na přivítanou a úsměv mu oplatila. Pomohl jí s taškami. Došli společně do kuchyně a tašky položili na kuchyňskou linku. Bob začal vyndávat nákup. (...)

b) opakování slov. Viz úryvek, který jsem právě uvedla. Velmi často v rámci jedné stránky, jednoho odstavce, někdy i jedné věty. Zdůrazňuji, že citovaný text předkládám zcela kompletní, tedy že se mezi tečkami nachází vždy celá daná část knihy:
(...)Na hrudi se jí dělalo těžko, nemohla dýchat. Popadala dech a snažila se zhluboka nadechnout, to jí ale šlo stále hůř. Lapala po vzduchu jako tonoucí.(...)
(...) Posadila se na gauč, kde bylo ještě místo prosezené od toho, jak tam před nedlouhou chvílí seděla. Naproti ní se posadila žena v civilu.(...)
(...) Nebyl to první případ v Černém lese. Les byl tmavý a nebezpečný. Neměl ten les rád. Vždy mu připomínal milovanou Annu. Oběsila se v lese pět let po jejich svatbě.(...)
(...) Šla se rozloučit se synem. Pohladila ho po vlasech, i když věděla, že to nemá rád. Dala mu pusu na tvář a rozloučila se.(...)
(...)"Max to bere velice statečně. Je z toho samozřejmě v šoku, ale je to opravdu statečný chlapec."(...)
(...) Posadili se do boxu hned na kraji, protože všude jinde už bylo obsazeno. Sedli si naproti sobě.(...)
(...) Nevydělával moc, ale pojištěný byl slušně. Moc lidí však o pojistce nevědělo, čímž se jim kruh podezřelých celkem zužuje. Samozřejmě o ní věděla Vicky, i když Nora tvrdí, že jí o ní nikdy neřekla. Bylo však možné, že se o tom zmínil sám Tom Jones ještě před smrtí. Tím pádem o pojistce věděl i Robert Fields. Finn si zjistil, že jeho firmě se příliš dobře nevede. Ale plat měl slušný. Zato jeho žena, zdálo se Simonsovi, nemá nikdy dost. Muselo být náročné ji živit. Uměl si představit, kolik to musí pana Fieldse stát. (...)

c) krkolomná souvětí a zvláštní výběr slov:
(...) Ani ne za minutu vešla do dveří korpulentní žena a s ní do místnosti přivál i nepříjemný zápach kouře.(...)
(...) Upravená šedovlasá dáma v kostýmku stejné barvy jako její vlasy.(...)
(...) Zvládne si udělat míchaná vajíčka, ohřát párky, dokonce nějakou tu omáčku by dovedl, ale chuť k tomu mu chybí. Nikdy se prostě jeho snaha ani nepřiblíží k chuti, jaká měla jídla od Anny vařená s láskou.(...)

d) nevěrohodné situace, podivné myšlenkové pochody. Čtrnáctiletému klukovi zmizí mladší sestra, na pomoc přispěchá sousedka a oba si s chutí zahrajou Člověče nezlob se?...Kluk nad celou situací přemýšlí a definuje ji jako:
(...) Mám Emu rád. Je to moje malá ségra. Je to ještě mrně. Celou dobu si lámu hlavu, kde může být.(...)
Nebo-ženě se ztratí dítě, opakovaně jí pak někdo volá na mobil, ona je z toho "otrávená", protože je "je slyšet jen jeho dech". Já, jako čtenář (a matka!) bych očekávala naprosté nasazení, děs, akci, hned, okamžitě, ale místo toho, aby po tom všichni zúčastnění skočili jak po záchranném kruhu fosforeskující barvy, tak hlavní vyšetřovatel lakonicky pronese: "Nejlepší bude, když zjistíme, odkud ty hovory přichází..."

e) světová jména, zahraniční prostředí. Proč? Umést si cestičku k srdci cizinců, ke kterým se možná knížka dostane překladem? Vždyť jim je to ukradené, postav se jménem Tom Jones, Max či Finn znají mraky. Od české autorky, pro české čtenáře mi to přišlo zbytečně vyšroubované směrem k hranicím a ještě dál. Nehledě na to, že když šla jedna z postav uvařit kafe Ritě, myslela jsem si zprvu, že je řeč o psovi...

No. Je nemožné uspokojit všechny čtenáře, a naštěstí je mezi recenzenty řada dalších, kterým styl paní Bryknerové vyhovuje, což je dobře. Já se mezi nadšence bohužel nezařadím, ale přesto přeji autorce mnoho úspěchů!

13 21.01.2024

Zvládla jsem první kapitolu, abych si připomněla pocity, co mě zachvátily u autorovy jiné knížky. Tu jsem odložila, protože jsem neustále klopýtala o zvláštní souvětí a děj, který mi nedával smysl. Už jsem to pochopila. Coben nehovoří jazykem mého kmene. Takže se s ním loučím.

Tak tohle mi vážně sedlo! Jak já jsem si libovala v těch pocitech. Jak já jim všem rozuměla. Matce, synovi, přítelkyni, příbuzným, manželovi, prostě všem! Jsem úplně u vytržení. Ano, nikdo z nich by se nenominoval na Nobelovku, ale mě to vůbec nevadilo. Jediné mínus bych spatřovala snad jen v počtu stran-na můj vkus to bylo dlouhé, ale to je detail. Koukám, že nějak podobně jsem hodnotila i autorčinu minulou knížku, takže je to jistotka-řadím si Frances mezi oblíbené spisovatele a vyhlížím její další počin.

11 20.11.2023

(SPOILER) Dočetla jsem zhruba před týdnem. No. Lze polemizovat o slově „dočetla“, jelikož jsem knížku odložila cca deset stránek před koncem(!!!), že mě to prostě nebaví. Mě to nebavilo ani sto stránek před koncem, a vlastně ani dvěstě. A ani těch třista. Bylo to příííšerně dlouhý a nudný! Skoro čtyřista stránek blábolů.
Mělo mě varovat už to, jak autorka pojmenovala své postavy. Elle a Enid, Frank, Flynn a Fiona. Mark a Mauren. To má opravdu tak mizernou fantazii, že není schopná splodit pár různých začátečních písmen? Vždycky mě to v knížkách akorát děsně nakrkne.
K postavám jsem si nevypěstovala vůbec žádný vztah. Elle byla protivná, ukňouraná, líná nána a její spisovatelská kariéra byla naprosto ujetá. Blíží se termín odevzdání nového rukopisu. Už má jen šest týdnů a na papíře ani čárku. Musí to zvládnout, jinak propadne majetkem, pověstí, životem, vším. A tak se nám svěřuje, jak ji to tíží, zatímco se prochází se po pláži, bloudí supermarketem, nebo se jen tak pro radost vystavuje před svým obřím oknem, kde ji, chuděru jednu, „každý vidí“. Kup si závěs, ty blbko.
No a závěr? Elle vydělala majlant na své prvotině, ale čtenář zjišťuje, že to nebylo úplně košer. Ehm, že by rukopis třeba někomu ukradla? Tak obyčejná zápletka a on to měl být hlavní zvrat??? Bingo, fakt, že jo. Jsem to ale hlavička.
Zdravím uživatele Ja.Yitka, a podepisuju se pod tuhle větu: Kniha o "spisovatelce" co není schopná dát dohromady knihu mi přišla více než trefná a dost mi připomínala autobiografii.
Ztotožňuju se i s názorem niki7763. Díky!
Mě ta knížka tak příšerně naštvala, že už tuhle autorku nechci nikdy ani vidět!

8 16.10.2023

Jéminkote, ten konec byl blbej jak troky. Ale jinak paráda. Strašně jsem rozuměla všem postavám, jejich pocitům, chování-a to jak klaďasům, tak záporákům. Hezky jsem si ujížděla na jejich vlně a vážně mě to bavilo. Na můj vkus to bylo snad trochu moc dlouhé a závěr to úplně zabil, ale pro tentokrát jsem schopná to odpustit. Doporučuju.

10 13.09.2023

(SPOILER) Takže Paris, tímto se stebou loučím. Další argentinskou telenovelu už od tebe fakt nestrávím. Asi nejsem tvá cílová skupina a zbytečně ti kazím hvězdičkové skóre, promiň. Kdysi se mi strašně líbila tvá knížka Za zavřenými dveřmi, i když- i k té jsem měla určité výhrady. Tys vzala stejný námět (naivní a blbá holka, co se nechá zmanipulovat alfasamcem, který ji "vězní" u sebe doma) a povýšila ho na na druhou (z blbky i alfasamce se vzápětí stanou oběti únosu...). Asi nejvíc mě iritovalo téma "peněz,vyplácení výkupného, podmínky manželské smlouvy". Rozvedu to. Znáte tu historku o chudém, skromném prosťáčkovi, co si místo odměny (v podobě balíku peněz), řekl jen o jednu jedinou korunu? S dodatkem, že se bude suma násobit každý další den, a to 2x? I kdybyste o tomhle vyčuraném triku nikdy neslyšeli (což bych se divila), tak asi každému normálnímu člověku začne blikat varovná kontrolka a spočte si, k jaké kravině se asi uvazuje...Ne. Tak hlavní hrdinové (ředitel zeměkoule, kterého finance živí!!!, jeho otec...)-prostě všichni, mávnou rukou, a tuhle (na první pohled pošahanou) nabídku podepíší...Včetně hrdinky, která si podmínku zadá, aniž by tušila, jak je vlastně skvělá!!! Och jejda, já si myslela, že dostanu tak sto liber a ono to bude něco k miliardě...???? Musíte uznat, že tento slaboduchý akt násobí její debilitu na druhou. A kdyby snad vznikly pochyby a našel se čtenář, kterému to nepálí (nemá na mobilu kalkulačku a pět minut času...), věnuje autorka počítání zisku několik kapitol (ne stránek, ale kapitol!!!). Tu si to sumíruje blbka ve sklepě, tu otec alfasamce, tu alfasamec...Zatímco já už tloukla hlavou o zeď, postavy se bavily o miliardách a velkoryse se jich "vzdávaly" ve prospěch nadace a lepších zítřků, či čeho. Ten závěr už byl tak ujetý, že jsem to prostě nedočetla. Možná jsem se ochudila o nějaké skvělé rozuzlení, ale přežiju to. Paris, už tě nechci ani vidět.

13 28.08.2023

Asi jsem čekala něco jiného. Nehodnotím hvězdičkami, protože jsem nedočetla. Líbil se mi začátek, i když hlavní vypravěčka mi vůbec nesedla. Opět rodinné tauma, ona sama spíš na pobyt v Bohnicích a vyberou jí mezi skrovnou hrstku lidí, co mají přežít v ledové divočině? Mlčenlivého introverta, co hodlá "moc nemluvit"? To se bude divákům určitě moc líbit...Tešila jsem se, jak bude eskalovat počáteční střet s realitou, vždyť nejzajímavější jsou na podobných akcích právě ty začátky, kdy člověk ztrácí iluze, chuť i zásoby-a v knížce byl najednou skok ve stylu-"No, a za čtyři týdny pobytu už jsme si celkem zvykli...". Možná jsem odložila příliš brzy, možná jsem nepochopila, nevím, ale mám po ruce spoustu dalších knížek, takže tuhle zatím nechci.

Knížku jsem dostala s doporučením, že by se mohal líbit mým dětem. A taky že jo! Stačila první povídka, a dalšího společného večerního čtení pod peřinou jsme se nemohli dočkat! Jak já si to užívala. O kvalitě svědčí fakt, že děti ani nedutaly a žádají o opakování. Já, rodič, co zoufale doufá, že se jeho ratolesti taky nadchnou pro knížky, ječím nadšením. Navíc-historky jsou děsivé přesně tím správným způsobem. Už jen ty skvělé názvy! (Se skříňkou 307 není něco v pořádku...Stan, který nebyl úplně prázdný...Hrbol ve tmě...). Já sama si užila několik skvělých mrazivých chvil. Takže ano, doporučuju!

7 28.08.2023

Tak tohle byla Lapena ve své nejlepší formě! Miluju její styl vyprávění! To, jak mě nutí nahlížet na myšlenkové pochody jednotlivých postav, to, jak si mě autorka vodí na udičce, a já nemám do poslední chvíle ani zdání...Vlastně šlo o klasickou detektivku (vražda, vyšetřování, pár podezřelých), která mě nikdy úplně nebrala. Ale Lapena to dokáže skvěle podat! Zaobírá se jen tím, co souvisí s dějem, žádné hluché, nudné odbočky, vše má svůj smysl a význam. Povahy postav jsou dokonale vykreslené, naprosto proto dokážu pochopit pohnutky, co je vedou k činům. Jediný přešlap bych viděla v aférce s "naušnicemi", vysvětlení na konci-to už bylo opravdu příliš. Ale jinak-skvělé!

17 28.08.2023

(SPOILER) Námět zajímavý, ale to zpracování!!! Věty, přirovnání i samotná pointa! Děs, běs, hrůza. Nedalo se to. Pro příklad-autor strašně rád používá "barvy":

(...citace):
-Pod očima vytřeštěnými hrůzou zasychá na lícní kosti slza krémové barvy.
-Holubi pod nimi s prudkým máváním křídel hledají úkryt. Tóny se proměňují. Z půdy barvy jater rozčesané prsty obrů vyrůstají různé druhy obilí.
-V šeru stromového porostu mají jeho větrem ošlehané boky brčálově zelenou barvu.
-Ztmavlé dřevo a omítka změklá vlhkostí. Chemická a pudinková vůně barvy.
-Odřené lišty natřené silnou vrstvou barvy vanilkové zmrzliny.
-Ta představa mu zatemňuje myšlenky strachem stejné barvy, jako je šero místnosti.
-Vrzání pod nohama tlumí koberec v barvě býčí krve.
-Lino má barvu kuřecí polévky.
-Blednoucí světlo cínové barvy dopadá na stříbřité větve, tmavě zelené listy, křupavě hnědé křoví i bledé kopřivy s chlupatými listy, které štípou do nohou.
-voskovým listům barvy limetek
-její oči mají barvu popraskaného šálku.
-spatří hromádku barvy pečené krve, ale nepříjemně lidského vzhledu.
-Stojí pod oblohou zbarvenou chladným vesmírem, posetou vzdálenými temnonukleárními výbuchy.

Nechci, děkuju, odkládám.

(SPOILER) Jako každý správný novodobý thriller, musí mít i tahle knížka bezpodmínečně pár odstavečků o:
1) týraných, nešťastných zvířatech
2) smutných či tragických událostech v dětství
3) úmrtí jednoho z rodičů (vyšší level-časné sny na toto téma)
4) zvratu, kdy osoba A je osobou B, či obráceně.
Jsem asi vážně náročná a nevděčná. Ale mě to prostě nebavilo, do čtení jsem se nutila, situace mi připadaly děsně blbé a absolutně nereálné. S myšlenkovými pochody hrdinů jsem taky nějak nesouzněla. Dopisy od manželky mi připomínaly Zmizelou, ale to byl opravdu jiný level. Takže tady mi to přišlo spíš jako snaha o kopírování něčeho, co mělo úspěch. Ano, přiznávám, hlavní zvrat se mi líbil, ale to je na dobrý pocit ze čtení opravdu málo. Závěrečnou stránku jsem nepochopila vůbec, ale to asi proto, že už jsem bouchala šampáňo z nadšení, že vidím poslední odstavec. Já teda nedoporučuju, ale jak tak koukám, jsem tu s podobným názorem sama, takže jsem asi vážně četla v nějakém nevhodném osobním rozpoložení.

7 14.07.2023

(SPOILER) Já nevím, tohle je fakt světová klasika? Nápad skvělý, ale to zpracování. Au. Příšerně mě otravovaly pasáže, co otrocky popisovaly prostředí. A pak taky neustálé opakování slov. Mohla bych zapíchnout prst do kterékoliv stránky, tak třeba tady:
(...)
Nadšeně vytáhl z gumové zátky další špendlík. Pak odmotal asi šest metrů - pro něj - nitě. Vyházel špendlíky a niť ze skříňky, pomocí zátky vylezl ven, pak vytahal své úlovky do kopce a prohodil je štěrbinou na podlahu.
(...)
Nekonečné množství vět, ve kterých bylo něco "v pravém úhlu", "šedesát metrů", "kolmo", "příčně"... A pavouk, tomu jsem fandila! Celý děj zachraňovaly jen úvahy během změnšování, kapitoly ze sklepa jsem měla chuť přeskákat. U povídek mi došlo, že jsme si s autorem prostě nesedli. Konec trápení, odkládám.

3 30.06.2023

(SPOILER) SPOILER!!!
Tahle knížka pro mě byla posledním hřebíčkem, díky kterému jsem si založila složku nazvanou Pecka začátek, stupidní konec. Budiž tato má bednička na pahýly co nejméně plná, bohužel, na podobné knížky mívám docela štěstí. Nemám zdání, jak je hodnotit. Jak může někdo (autor) vykouzlit z pětihvězdičkového skvostu, totální odpadový shit? Knížku jsem si pořídila jako e-knihu, a už po prvních stránkách jsem krotila nutkání, zaběhnout si do knihkupectví pro plnohodnotnou papírovou verzi. Místo u mě na poličce si nevyslouží jen tak někdo! Skvělý styl vyprávění a ty obrázky! Škoda, že jsem jich pár viděla už předem, a to z důvodu masivního PR, které čtenářům v tomto případě spíš uškodilo. Efekt děsu z dětských kreseb byl i tak fantastický, chrochtala jsem blahem a četla každou volnou chvilku. No. A pak tak nějak za půlkou začalo přibývat situací, při kterých jsem kroutila očima (duchařina na entou) i palcema u nohou (silně traumatizované dítě, smrt matky) a nakonec i hlavou (střílečka a závěrečná vyvražďovačka jak ze čtvrté cenové). Proč? Proč??? A ta pointa!!!(?) Jste žena. Nemůžete mít děti. Tak si jedno ukradnete. Jeho matku zabijete. Přimějete manžela, aby mrtvolu zakopal v lese. Z unesené holčičky uděláte kluka (sestřih účesu stačí), přihlásíte jí do školky a pořídíte jí (mu) paní na hlídání, však to nikdo nezjistí a vy chcete radši chodit do práce(tak samozřejmě, proto jste spáchali takový zločin). Dítě si povídá s duchem zemřelé maminky, kreslí ji (ne, takhle jako matka na obrázcích fakt vypadat nechcete), a malůvky podsouvá své náhradní matce (ta si je archivuje???) i slečně na hlídání (bývalé feťačce). Drogy. Ach ano-my, jako čtenáři, samozřejmě tušíme, že do podsvětí ta slečna nesklouzla vlastní vinou, ale ano, davy mají radost z každého traumatu, který vyplave na povrch (autonehoda, smrt sestry), takže hezky rozmáznout. Možná, kdyby mi bylo dvanáct, přišlo by mi to děsně zajímavé, ale mě už prostě není dvanáctTakže ne. Doporučuju přečíst si první půlku, pokochat se obrázky a stačí.

Zajímavě pojaté vyprávění ve formě monologu, který jakoby člověk poslouchal přes dveře, a to při čekání na chodbě policejní stanice. Trochu mě iritovalo množství stran věnovaných fekální tématice, a to přesto, že jsem na konci musela uznat, že měla smysl. Knížku jsem jednou odlložila, a to v momentě, kdy se řešilo zneužívání dítěte. Říkala jsem si, že se téma ubírá směrem, o kterém se mi úplně nechce číst, ale stálo za to vytrvat a užít si satisfakci i závěrečný doják. Bylo to dobrý.

21 27.03.2023

Bohužel se mi knížka vůbec netrefila do nálady (či vkusu?). Přišlo mi to nějak moc patetické. Z některých slovních obratů se mi kroutily palce u nohou.

Pár ukázek:

V uších jsem měl lechtivý pocit, kterého jsem se nemohl zbavit a který mi našeptával, že je tentokrát něco špatně. Nevím, kdy se to v životě mé sestry zlomilo. Vždycky byla silná, měla hroší kůži a tvrdou hlavu, už jako dítě.

Z předsíně vedou pokřivené, těžkopádné dveře do přerostlé trávy, zaprášených keřů a k několika dřezovcům trojtrnným, které tisknou své ostny na stěnu domu a seškrabávají starou barvu.

Na nebi je vidět sprek měsíce. Vesmírný koblih, tak ho nazývala moje sestra Ruth, když jsme byli malí. Předstírala, že se natáhne na oblohu a uškubne ho svýma ušmudlanýma a a od lízátka ulepenýma rukama a potom si ukousne s výrazem naprosté blaženosti.

Pamatuji si ty unavené tváře cizích lidí šourajících se po schodech k přední verandě, unavených a hladových s očima plnýma zvláštního druhu touhy.

Vybaví se mi jedna vzpomínka. Na tento zatuchlý pokoj. Na cizince stojícího tady u toho okna. Voněl po borovicích. Ta vzpomínka mi ale připadá špatná a příliš čerstvá. Slyšela jsem, jak mu tluče srdce v hrudi, tluče, tluče tluče. Zněl jako liška, rychle a zděšeně, tlukot srdce člověka, který si chtěl najít bezpečný úkryt. Aby mohl utéct. Přejedu si dlaněmi po pažích, najednou je mi zima. Nevybavím si jeho tvář, ale vím, že tu byl. Loni. Možná předloni. Muž. Cizinec.

Označení atmosferický román mi celkem sedí k tomu, že vůbec netuším, na čem autor jede.
Odložila jsem, nehodnotím.

(SPOILER) SPOILER!: Aby bylo jasno-tu jednu hvězdu dávám za to, že to bylo opravud čtivé a dobře napsané. A kdyby to nebylo tak nesmírně BLBÉ, tak bych se od toho nedokázala odtrhnout. Jenže já to od stany 200 prostě jen přelouskala po odstavcích až na konec. A ještě teď se křižuju, že jsem to udělala a netrápila se s tím poctivě větu po větě. STRAŠNÝ!!!! Hlavní hrdinka mě vytočila hned v úvodu, a to svou "vlastní drobnou rebélií", čímž myslela fakt, že cíleně odhazuje vlhčené ubrousky do záchodu, i když jí majitelé slušně žádají, aby to nedělala. Asi jsem se měla jako čtenář naladit na její rozvernou povahu, ale mě to nepotkalo. Příběh byl přitažený za vlasy tak, až mi vylézaly kořínky z folikulů na hlavě. Posuďte sami: neštastná, mladá dvojice, která se dlouhou dobu marně pokouší o miminko, absolvuje několik cyklů umělého oplodnění, načež se nečekaně zadaří. V poslední fázi vymodleného těhotenství si JEN TAK vyjedou na zcela odlehlou a opuštěnou chatu. Kde se (krindapána) roběhne porod. Aby toho nebylo málo, tak zjistí, že je dům zamčený zevnitř, nedá se z něj dostat ven, nikde nikdo, zmizí jim mobily i klíče od auta, prostě jsou odříznutí od světa. Rodí se, rodí, atmosféra houstne, potud super, paráda. Střih, další kapitola je o měsíc později, kde oba zdrceně truchlí nad ztrátou miminka. Jestli mě kdy v knížkách štvaly dvě časové roviny, tak tady tento koncept zcela zabil děj. Hřebíkem do fošny byl pak fakt, že "mají tajemství", které nesmí nikomu říct, a pak taky to, že "někdo zemřel a oni někoho zabili...". Velmi brzo mi došlo, že dítě ve skutečnosti přežilo, a zůstalo u psychopatů, kteří provozovali daný penzion. Protože těmto lidem kdysi zemřelo dítě a oni si takto chtěli přijít k vlastnímu. A že jim ho naše milá, hodná dvojice přenechala.....Jakože cože? Jako matka tří dětí jsem si nedokázala (opravdu opravdu ne) představit jediný scénář, který by mě přinutil opustit po porodu dobrovolně vlastní dítě a žít život, který postavy předváděly v kapitolách "poté". Četla jsem dál, protože jsem chtěla vědět, co se tam v tom penzionu teda stalo a nesmírně mě iritovaly kapitoly "ze současnosti". Oba zdrcení rodiče normálně chodili do práce, procházeli se připraveným pokojíčkem pro dítě, ženské prosakovalo mlíko skrz oblečení a při tom si vymýšlela báchorky pro rodinu a přátele a popisovala, kterak jim dítě zemřelo pod rukama. Sem tam dostali mail s fotkou syna, kterému psychopatka drží u krku nůž, aby je varovala, že nesmí ani ceknout....No a konec? Bizár! Krát milion. Vyjde najevo, že ženská z penzionu je ve skutečnosti teta té novopečené matky a novopečená matka je poběhlice, co si vytoužené těhotenství omylem uhnala s nejlepším kamarádem manžela (který měl pomalé spermie a proto se jim nedařilo otěhotnět). Celé zakončení téhle prekérní situace (těhotenství s nesprávnou osobou) bylo cíleně naplánováno onou vykutálenou maminou (která nesnesla představu, že by se její manžel dozvěděl pravdu o její aférce) a tetkou z penzionu (která před lety přišla o dítě vinou právě té maminy-tenkrát malé holky). Dohoda zněla, že mamina se rozjede s nicnetušícím manželem do penzionu, tam jakože porodí, tetka sehraje psychopatku a čerství rodiče se přátelsky podvolí a své dítě jim tam nechají na památku. A všem doma potom nakukají, že dítě zemřelo při porodu...Moment-takže v tom penzionu ta mamina zinscenovala scénku a ač se jednalo o vymodleného potomka, je to levoboček, takže pryč s ním, pro tetu a její trauma dobrý. Tetka má náhradu za vlastní zemřelé dítě a mamině se uleví, že nemusí manželovi vysvětlovat aférku s nejlepším přítelem.......Během scénky ovšem zapíchnou strýčka, kterého pak s manželem (který chudák jako jediný celou dobu netuší, co se děje) odnesou v kufru vyklopit do řeky....Prosimvás-ta jedna hvězda, co jsem dala, nepřehnala jsem to?

26 26.02.2023

(SPOILER) Knížka u mě bohužel narazila a míjím se s nadšením mých spolehlivých doporučovatelů (Raduš, promiň). Jako-být v jiném rozpoložení, asi bych tendlenc příběh taky slupla, ale já se v půlce přistihla, že se mi děsně nechce číst. Přišlo mi to jako dlouhé, trýznivé trápení všech zúčastněných (postav). Připomnělo mi to televizní sérii Nevinné lži (nebo jak se to jmenovalo)-kdy divák sleduje bezpráví na obyčejných lidech. V momentě, kdy v příběhu na povrch vyplulo zabití dítěte, jsem prostě zaklapla a řekla si, že s těma hajzlama z kížky už víc času trávit nechci. Ale chápu, že chyba byla tentokrát ve mě, holt špatná čakra, či co.

Hodnotím s odstupem, takže dojmy hledám někde pod stolem. Hodí se tu poznámka, co někde někdo zmínil (možná jinde, nicméně tady to sedí): hlavní hrdinka vypila tolik vína, že jsem měla strach, že po dočtení sama nadýchám. Knížka mi byla doporučena kvůli šokujícímu závěru-a ano, ten teda byl. Jenže se nemůžu rozhodnout, jestli ho hodlám přijmout. Tak nějak se zdráhám knížku doporučit a osciluju mezi-to byla ale děsná kravina/dost zajímavý...Každopádně nevšední zážitek.

13 27.07.2022

Jé, Karle, já se spletla!
Po knížce jsem sáhla ,protože mi ji někdo doporučil a teď čtu a čtu a říkám si-kruci-ty jsi tak nesmírně náročná! Co to máš za období, že se ti nic nelíbí. Přece nemůžeš odložit DALŠÍ knížku! A tak se nutím a potím a nakonec kouknu sem na hodnocení-a sláva! Nejsem v tom sama! Díky vám všem! FAKT je to divně napsané a FAKT se to nedá číst!

Asi jsem se omylem pustila do úplně jiné knížky, a jak tak koukám, ještěže jsem se netrápila dlouho. Sloh byl nesmírně krkolomný, často se opakovala stejná slova, některé věty na sebe ani nenavazovaly. Přítomný čas se míchal s minulým, některá souvětí jsem musela číst víckrát, abych pochopila, kde myšlenka začíná a kde končí:

..........
"Číslo stolu?" zeptá se barista, když se Sarah konečně dostane na řadu. Stejně jako je Camilla na WhatsAppu, tak i ona byla myšlenkami někde úplně jinde. Zdá se, že se nedokáže na nic soustředit, a přemýšlí o tom, jestli je pravda, že cukr ovlivňuje plodnost, na svou perimenopauzu, a jestli právě to není původcem všech jejích problémů s otěhotněním. Potom v myšlenkách zabrousí k tomu, aby si připomněla, že si musí zajít nechat zkontrolovat jednu divně vypadající pihu (nesmí zapomenout s sebou k doktorovi vzít iPad, aby se s ním Casper zabavil), a potom začne přemýšlet o tom, jestli vlastně nezapomněla zapsat Caspera na hodinu tenisu. Jestli má večer podruhé naplnit pračku, než se začne koukat na Na mušce, nebo jestli bude příliš unavená a usne dřív, než pračka dopere.
"Do pytle. Pardon. Já jen..." Mávne rukou nad hlavou. "Promiňte, zapomněla jsem. Jsme hned vedle herní zóny. Víte, ten stůl u okna. Ten, u kterého chce každý sedět." Zasměje se, ale číšník na ni koukne, jako by ji chtěl politovat. "Děláme to stejně jako Němci, když si na pláži rezervují lehátka ručníky." Zakucká se svým špatným vtipem. "Ale nic, zapomeňte na to."
"Ten, ze kterého je vidět na kriketové hřiště?" pomalu se jí zeptá, jako by měla potíže se sluchem. "To je stůl osmdesát sedm." Klepe prstem do pokladny, dokud necinkne. Sakra. Myšlenkami už je zase jinde.

.......
Odkládám a vracet se určitě nebudu.

(SPOILER) Strašně mě bavil autorčin styl psaní. Vtipný a sarkastický, přesně podle mého gusta:
.....
Kurz začne. Sonia nás vyzve, abychom se připravili na "dechové cvičení" s partnerem, a já si uvědomím, jak moc se mi ulevilo, že tu Rachel je. Musím si kleknout na všechny čtyři na dřevěnou podlahu, pod koleny mám jeden ze Soniných ušmudlaných batikovaných polštářů. Úloha Rachel spočívá v tom, že mi masíruje záda a povzbuzuje mě, abych prodýchávala "vlny" - tak Sonia nazývá mučivé bolesti, k nimž jsme všechny odsouzené. Sonia mezi námi kličkuje, ruce rozpřažené, krouží zápěstím a vymýšlí si nějakou povídačku o vlnách na pobřeží a rozplétajících se stuhách okolo našich děloh. Ostatní klečící maminky natahují krky, aby zachytily, co říká. Její slova však většinou přehlušují Racheliny komentáře.
"Ty válíš, Helen!" vykřikuje. Rukama si plácne po stehnech. "Je to pecka. Jsi skvělá. Tlač, Helen! Tlač! Proboha, vidím hlavičku!" Vybuchne smíchy. Jedna z maminek nesouhlasně mlaskne.

........
Autorka skvěle popisuje Rachelinu rozjívenost a drzost, je to k popukání-jenže-začne toho být až moc. Stupňuje se to až k absurdním a málo uvěřitelným situacím (Rachel přijde k Helen domů zrovna v ten večer, kdy s manželem slaví výročí. Jídlo na stole, svíčky, intimní chvilka...A přesto Rachel pozvou dál, ta jim "v rozrušení" kouří v předsíni, pak zasedne k jídlu, sem tam něco ušpiní, nebo zničí, a pak si dotáhne kufr a nastěhuje se do "pokojíčku pro miminko"...). Pak se u Helen zabydlí, Helen zjistí, že Rachel šmejdí po pokojích, vše užívá "jako doma", krade jí věci...Ale stále nic, pohoda....
Přistihla jsem se, že každou další scénu s Rachel očekávám s povytaženým obočím-čím nás to zas autorka nakrmí, a co všechno ještě do příběhu nacpe. Místo, abych si to užívala, mi to celé začalo být strašně protivné. Jako když někdo dokolečka vypráví ten samý vtip.
Taky mi vadilo přeskakování mezi osobami (zčistajasna se tam objevila nějaká Katie, odvyprávěla celou kapitolu o nějaké soudní síni a zase zmizela). Kapitoly psané kurzívou mi vůbec nedávaly smysl (je to minulost? Přítomnost? O koho tam jde?)-byly to takové podivné výkřiky do tmy, se kterými jsem si nevěděla rady ani po dočtení knížky.
Celkově-nebylo to špatné, ale úplně jsem si to teda zrovna neužila...

6 06.07.2022