KajaPet02 komentáře u knih

(SPOILER) Od knihy Hodina psodava jsem měla poměrně velká očekávání, slyšela jsem na ni mnoho chvály od členů autorčiny facebookové skupiny, a tak jsem se do ní s chutí pustila. Mé zklamání nemohlo být větší.

Ale abych hned nezačínala negativy. Poměrně se mi líbil přerod hlavní hrdinky, kdy došla od nenávisti ke všem příslušníkům jednoho národa kvůli tomu, co jí udělalo jen pár z nich, ke smíření, a dokonce přátelství s příslušníky tohoto národa, a jak ke stejnému přerodu pak pomohla dívce, které se sama ujala.
Tady však má chvála končí. Jinak byly postavy neskutečně ploché a když už u nich došlo k nějakému projevu emocí, opět ho zašlapal styl vyprávění stejně plochý jako samy postavy.

Ne úplně vhodně zvolená mi přišla také kompozice vyprávění, výrazné retrospektivní prvky by mohli být za jiných okolností zajímavé, ale v této knize nadělaly víc škody než užitku. Jediná chvíle, kdy tento způsob pohledu na události byl k něčemu dobrý, bylo, když autorka odhalila dřívější těhotenství hlavní hrdinky až na samém konci. Celý zbytek příběhu by lépe fungoval, pokud by byl vyprávěn chronologicky pouze s vloženými retrospektivními pasážemi s pohledem do předchozích generací, minimálně bych pak zjistila, co se to děje dřív něž po 150 stranách. Mnohé vzpomínky postav, kdy se vyprávění subjektivizovalo na jinou z postav než hlavní hrdinku, byly úplně zbytečné a daly by se nahradit několik větami v přímé řeči postav, společně s několik dalšími pasážemi to bylo jen zbytečné natahování.

Autorka také do příběhu zasadila mnoho reálií, které ale nikdy nevysvětlila, to ještě přispělo k celkovému zmatečnému dojmu, který kniha vyvolávala. Krom názvů mnoha věcí a zvířat, o kterých nevíme, co jsou zač, to bylo také to, že je na první straně zmíněno, že ženě teče hnědá krev, kvůli tomu, že to nebylo nijak vysvětleno, jsem si celých 65 stran myslela, že se jedná o hrubou faktickou chybu i když ve skutečnosti šlo typický znak národa, ze kterého žena pocházela.

Nicméně chyb v příběhu i tak bylo dost. V první řadě to byla chyba, kdy autorka zmínila, že hlavní hrdince z vlasů kapala voda i přes to, že si vlasy několik stran předtím oholila. Další chyby se pak týkali jmen vedlejších postav, kdy si autorka nezvládla pohlídat, jak se vlastně jmenují. Poprvé se to stalo o Sany Roran, která se během třech stran změnila na Sanu Ronan a zase zpět. Znovu se to stalo u dívky Cohny, která v následujícím odstavci byla Conha a pak opět Cohna. Kdyby se toto stalo jednou, mávla bych nad tím rukou, ale opakovalo se to ještě u třech dalších postav.

Na rozdíl od protahování příběhu, ke kterému místy docházelo, konec byl zbytečně uspěchaný a nacpaný do dvaceti stran. Autorka měla snahu napsat ho tak, aby působil dramaticky, ale i tuto snahu zazdila celková plochost vyprávění, takže to ve výsledku působilo jen hloupě.

Podtrženo, sečteno tato kniha byla velkým zklamáním a myslím, že ji s díky pošlu dál.

(SPOILER) Poprvé jsem na tuto knihu narazila už když byla na wattpadu, anotace mě tehdy příliš nezaujala a tak jsem nepokracovala ani na prolog. Když pak vyšla knižně, začala jsem být zvědavá. Před nedávnem jsem si ji konečně vypůjčila od známé a nestačila jsem se divit.

Je tu hned několik bodů, ke kterým mám co vytknout, ale ráda bych začala něčím pozitivním. Autorka má jistý smysl pro poetičnost, to se mi moc líbilo. Obálka byla moc hezká a ilustrace také nebyly špatné.

Tím bohužel má chvála končí a já tak musím přejít k tomu, co se mi nelíbilo.

POSTAVY

Lea - bohužel to nejde vyjádřit jinak než, že je to ta největší kráva pod sluncem. Neustále se chová dětinsky, jediné co ji omlouvá je, že o sobě neustále prohlašuje, že je přece ještě dítě (já jsem jen o rok starší než ona o nic takového bych o sobě nikdy neřekla, ani teď ani před rokem). Řeší víc to, že jí usekli vlasy než, že málem umřela. To si vážně víc cení vlasů než života? To o ní myslím vypovídá hodně.

Thomas - to je kolosální pablb, většího idiota jsem neviděla, je prezentován jako kladná postava, ale chová se hrubě. Považuje Leu za dítě, ale nedělá mu problém surově ji líbat a vyhrožovat jí něčím, co zavání znásilněním. Je označován za válečníka, ale přitom nepadla jediná zmínka o nějaké válce, které by se zúčastnil. Neustále se opakuje to, jak miluje svou největší lásku Perlu, ale osouložil snad půlku království. Ohání se svou ctí, přitom pro něj má čest asi stejný význam jako chlup v nose.

Patrick - ten se z počátku zdál jako relativně normální, pak se ale ukázalo, že je to stejný ubožák jako Thomas.

Fleur - autorka nám ji představuje jako elitní válečnici s perfektním sebeovládáním, kdo ví proč hned asi při druhém setkání na Leu vylije polévku. Válečnice možná, elitní rozhodně ne, kdyby to tak bylo Lea by proti ní neměla šanci, i přesto se Lee v souboji podařilo vyhrát. Je to však postava, která měla nějaký potenciál k vývoji, dokud ho autorka opět nezakopala, v jednu chvíli už to vypadalo, že by mohla být normální, ale pak to byla zase blbka.

Janis - nedotknutelný, v knize jsem pochopila, že je to teda žoldák, já nevím jak někdo jiný, ale u takových lidí očekávám, že budou sakra nebezpeční a zkřížit s nimi zbraň bude opravdu špatný nápad, presto ho Thomas porazil, Janis sice prokázal, že umí bojovat beze cti, ale i tak prohrál, v textu dokonce bylo napsáno, že ho Thomas zvládal jako nic a při souboji se nudil, těžko říct kam se poděla Janisova nebezpečnost, se kterou se tak chvástal. Tahle postava pak navíc úplně zmizí, jako by ani neexistovala.

Stela - záhadná služebná, která svede měnit slzy ve sklo, ale nedozvíme se jak to dělá, se svým pánem mluví, jak kdyby byl malý kluk a evidentně se ho snaží vychovávat, to by se dalo pochopit, kdyby opravdu byl malý kluk, ale jemu táhne na třicet, a k Lee, která má mnohem vyšší postavení než ona, se také nechová jak by asi měla.

Pak je tu ještě Thomasův bratr Kristián, to je jediná relativně normální postava.

VZTAHY MEZI POSTAVAMI

Důležitá věc, která hraje v knize velkou roli: každý muž miluje Leu a každá žena miluje Thomase, to je opravdu hodně otravný fakt.

Vztah Ley a Thomase je jako na horské dráze, v jednu chvíli to vypadá, že už by se mohli konečně někam posunout a pak to zase někdo z nich zazdí (většinou oba). Jako pardon, ale to, co se mezi nimi děje je všechno možné jen ne romantické.

DĚJ

Jedním slovem: povrchní. Žádné velké komplikace ani nečekané zvraty nehledejte. Autorka se chtěla v příběhu dostat z bodu A do bodu B, to se jí sice povedlo, ale nešla žádnou oklikou, celou dobu se dalo čekat co se stane. Kam se poděly ty momenty, kdy se při čtení ptám co se to sakra zrovna stalo a mám pocit, jako by mi měla každou chvíli vybouchnout hlava? To mi hodně chybělo. Jediné čím byla tahle přímá linka trochu obohacená byla část s obchodníky a stíny, která však nedávala příliš smysl a rozdíl mezi stíny a obchodníky nebyl téměř vysvětlen, druhé obohacení byl moment, kdy Lea zcela náhodně zlomila jakousi kletbu, jejíž stín se příběhem vlekl už od začátku, ale celou dobu působil jako by do knihy vůbec nezapadal.

SVĚT

Celý svět, který autorka pro tuto knihu vymyslela, jaksi pozbývá smyslu, absolutně ignoruje podnebné pásy a přechody mezi jednotlivými oblastmi. Na jedné lajně se nacházejí dvě země kde je pořád léto (v jedné z nich dokonce rostou palmy), vyprahlá pustina a země kde nonstop prší a to vše namačkané na sebe. To prostě nejde, v tomto ohledu všechny světy fungují stejně. Byla bych ochotná přijmout existenci jakých si branek, které by tohle umožnili, kdyby se tam ovšem taková branka nevyskytla pouze jednou, buď to tak bude všude, nebo nikde, bohužel.

Našlo by se toho ještě spousta (vyšinutá královna země, kde všichni musí být krásní, naprosto nesmyslná a bezúčelná existence chodících fontán, bouře, kdy z nebe prší vypařená krev, autorčina zjevná posedlost výpustkou a házením s jídlem, nebo to, že se snad každou druhou kapitolu až do svatby opakovala informace, že Lea už nebude Libertas, ale Honor a spousta dalšího opakování všeho možného, atd.), ale už nějak nemám sílu se vyjadřovat.

Je tu však jedná věc, která mě hodně zaskočila a opravdu velmi naštvala. Autorka použila pro symbol nedotknutelných zbraň vadžru, Janis pak na straně 250 Lee vysvětluje, co to ta vadžra vlastně je. Ze zvědavosti jsem se podívala na Wikipedii a co jsem tam nenašla, věta, která na wiki definuje vadžru, zbraň z hinduistické mytologie, je úplně stejná jako definice v knize jen s jedním slovem vynechaným a jedním změněným. Je možné, že se jedná jen o náhodu, ale to si nemyslím. Neměla jsem o této knize žádné vysoké mínění, ale tímto v mých očích spadla na úplné dno.

Pro začátek bych ráda řekla, že jsem celkem nenáročný čtenář a jsem ochotná spoustu věcí prominout. Na Vítr z hor jsem narazila úplnou náhodou, celkem mě zaujala anotace a rozhodla jsem se půjčit si knihu od naší knihovny, jsem opravdu ráda, že naše knihovna nabízí o možnost půjčování e-knih, protože kdybych si ji musela koupit, asi bych se do smrti nenáviděla.

Prolog se mi opravdu líbil a příjemně mě navnadil, ale po tomto slibném začátku přišlo jen hořké zklamání. Od začátku první kapitoly následovala jedna chyba za druhou. Hlavní hrdina Jon měl být na straně 25 už po páté mrtví, jak se mu podařilo přežít je mi záhadou, a to ještě nebyl konec, napočítala jsem deset smrtí v průběhu děje, pak už jsem neměla sílu to počítat. Nesmyslné a zbytečné Dialogy kam se člověk podíval. Velice častá autorova neznalost různých věcí se nedala přehlédnout. Zejména mi vadila neznalost sociologie různých zvířat. Bylo řečeno, že tygři loví v párech. Neloví, jsou to samotáři, ať už horští nebo jiní. O kus dál jsme se dozvěděli, že jsou to samotáři, to sice je pravda, ale protiřečí to informaci o lovení v párech, a okus dál jsme se dozvěděli, že žijí v rodinách, to zase protiřečí tomu, že jsou samotáři. Došlo tu i ke rvačce mezi vlky a kožešinu tygřice. Vlci z jedné smečky by se mezi sebou neprali, ale už vůbec by se neprali o kožešinu, která je nezasytí. Tady radši opustím úsek chyb.

K samotnému příběhu. Děj byl velice předvídatelný, pokud je v příběhu řečeno, že se něco nesmí stát, můžete rovnou začít čekat na okamžik, kdy se to stane.

Dál tu je nulový vývoj postav. Postavy si prošly peklem, ale nedočkáme se žádných následků, všichni se chovají, jako by se nic nestalo.

Všechny postavy byly buď kladné nebo záporné, nic mezi tím neexistuje. Jednou už jsem měla naději, že by se mezi tolika zlými lidmi mohl objevit někdo normální, byl milý a choval se dobře, jenže pak se z něj vyklubal další z dlouhé řady magorů, co se k ženám chovají jako k věcem.

Konec mi přišel hodně urychlený, děj byl ještě celkem v plném proudu, ale najednou přišlo něco stylu, byli zachránění, dopadlo to dobře, žijí spolu šťastně až do smrti.
Musím uznat, že autor místy dokázal příběh napsat tak, že se nešlo odtrhnout, ale pak mě opět začali rušit chyby a nesrovnalosti, což je opravdu škoda.

Bohužel nemůžu udělit ani jednu hvězdičku, ale pranic se mi to nelíbí, bohužel to, špatné převažovalo nad tím dobrým, takže pro mne tahle kniha byla velkým zklamáním.

(SPOILER) Dá se říct, že se mi kniha celkem líbila, jistě, našlo se pár nesrovnalostí, ale to se u autorčiny v podstatě prvotiny dá očekává (ano, je to sice druhá kniha, ale jeden příběh), myslím, že rozhodně má budoucnost. Ale z důvodu, který záhy uvedu, nemohu dát více než dvě hvězdičky.

Konec mě opravdu hluboce zklamal. Vše končí hrozně useknutě, bez vysvětlení nebo uzavření příběhu postav, jeden z přátel hlavní hrdinky Raven si prošel opravdu velkým traumatem, ale co se s ním stalo se nedozvíme a stejně tak se nedozvíme, co se stalo s ostatními důležitými postavami. Jediné, co víme, že Raven má dceru a vnučku a to je všechno.

A ještě ne tu jedna věc, kterou musím zmínit a která mi celkem vadila. Párkrát se stalo, že se objevila nějaká nová postava takovým způsobem, jako bychom davno měli vědět, kdo to je. Několikrát jsem se sama sebe ptala, kdo to sakra je a kde se tam ten člověk vzal a vysvětlení se mi spíše nedostávalo.

Nazávěr bych chtěla ještě říct, že se mi moc líbí grafické zpracování obálky, je opravdu moc pěkná.

5 22.04.2021

Z této knihy jsem se toho opravdu mnoho naučila a spoustu jsem si toho v hlavě srovnala. Je tu dokonale popsané, že se od psů (stejne jako od jiných zvířat) máme mnoho co učit, protože oni vědí, co je opravdu důležité. Není to ani moc, ani peníze, ani jiné stupidní hodnoty nastavené dnešní dobou, je to rodina, láska, důvěra a přátelství. Posledních několik kapitol jsem probrečela, byly opravdu dojemné a chytily mne za srdce. Každopádně můžu doporučit každému milovnikovi psů, který se chce od těchto něžných čistých duší něco naučit.

5 21.04.2021

Čtvrté křídlo mělo opravdu velký hype a já vlastně nevím proč, protože je to vesměs průměrné fantasy. Ale to neznamená, že se mi kniha nelíbila, byla jsem nadšená, opravdu miluju draky a takovéto ztvárnění akademie pro dračí jezdce (mimo jiné) bylo zajímavé čtení.

Děj byl svižný a zajímavý, četlo se to skoro samo, autorka má příjemný styl a ačkoli moc nemusím vyprávění v přítomném čase, tady mi to vůbec nevadilo. Postavy jsou sympatické, především draci Tairn a Andarna, miluju Tairnův sarkastický humor a Andarninu odvahu. Z lidí jsem si oblíbila Riannon, ta holka je fakt skvělá, a také Liama. Konec byl fakt pecka, ačkoli moje kamarádka hned na začátku téměř dokonale odhadla, co se stane, mě to nenapadlo dokud mi tu myšlenku neřekla. Opravdu se těším na pokračování, říkám si, že jsem si měla tuhle knížku přečíst později, abych nemusela tak dlouho čekat.

Pár připomínek bych měla, ale jsou to jen drobnosti. Jedna z těchto připomínek se týká lávky hned na začátku, přes níž musí uchazeči o studium v kvadrantu jezdců přejít před přijetím ke studiu, moc nechápu, proč je to prezentované jako tak obtížná zkouška. Jistě, hodně tam fouká, asi nebude úplně nejširší, ale stejně mi úmrtnost přijde trochu přehnaná. Také by asi učitelé soubojů z blízka mohli víc učit a méně předpokládat, že jejich studenti už bojovat umí. Myslím, že by to bylo efektivnější. To, že se tak vyřadí slabí, není úplně validní důvod k tomu, proč je hned házet do soubojů vlastně na život a na smrt, protože někteří kadeti úplně kašlou na to, že jsou souboje jen cvičné. Když někdo neumí bojovat při příchodu do školy neznamená, že je slabý a že se správným vedením nebude stejně dobrý jako ostatní.

4 11.05.2024

Tato kniha mě naprosto uchvátila (stejně jako předchozí díl). To, jak se bezelstná psí povaha Buddyho/Molly/Maxe/Tobyho prolíná s vážností situací, které se dějí lidem kolem něho a jejich spletitými osudy, je opravdu neuvěřitelné, není vůbec těžké uvěřit, že příběh skutečně vypráví pes, který jde cestou mezi jednotlivými životy. Bylo zajímavé sledovat, jak se učí a často i vtipné, když něco pochopil po svém a mnohdy úplně špatně, ale kdo by mu to měl za zlé, je to přece pes. Jelikož sama sdílím život (a postel) se psem, bylo pro mne čtení opravdu silný zážitek, to jak citlivě a dojemně je kniha napsaná, se nedá slovy popsat.

3 21.04.2021

Interitance je velkolepé zakončení Odkazu dračích jezdců, série plné té nejvelkolepější velkoleposti. Když jsem se vrhala do čtení, čekala jsem úplně něco jiného, epický střet Eragona a Safiry s Galbatorixem a Šruikanem, vzduchem by se nesl dračí řev, ocel by řinčela o ocel, oblaka by rudě zářila ohněm, z nebe by pršela dračí krev, nakonec se to sice vyvrbilo jinak, ale vůbec ne méně velkolepě. Mnohokrát během čtení jsem měla pocit, že mi snad bouchne hlava, několikrát mě postavy málem vyděsily k smrti, když to vypadalo, že bude brzy po nich (koukám hlavně na tebe Rorane). A ani o velkolepé bitvy jsem nebyla ochuzena, našlo se jich hned několik. No a konec byl prostě wow. Murtag byl prostě borec a úplně Galbatorixe setřel. Eragon a Arya, další borci. Roran největší pán ever. Nasuada je prostě hustá. Galbatorix, záporák tak dobře napsaný, že si člověk není jistý jestli ho má nenávidět nebo milovat. Draci a jejich nekončící moudrost. Všichni byli skvělí. Za mne tohle bylo opravdu krásné a velkolepé ukončení tohoto krásného a velkolepého příběhu.

PS: Možná jsem trochu mockrát použila slovo velkolepý, ale jinak se to prostě popsat nedá.

2 29.11.2021

Nemám slov. Tohle je naprosto geniální série. Líbilo se mi, že i tak velký svět je v podstatě miniaturní. Různé postavy narážejí na jiné postavy na naprosto nečekaných místech (někdy pro ně, jindy spíš pro mne), nejednou jsem měla chuť začít na ně křičet koho to vlastně potkali a jak důležité věci by se od nich mohli dozvědět. Je neuvěřitelné kolik zvratů se vejde do jedné knihy, když se celou dobu vlastně více méně nic nedělo. Stejně jako u předchozích dílů se mi první půlka celkem vlekla, ale pak jsem najednou byla na konci a ptala jsem se sama sebe jak se to stalo. Už se těším až se dostanu i k dalšímu dílu.

2 30.04.2021

Dračí strážce je první kniha této autorky, kterou jsem si přečetla a nestačila jsem se divit. Příběh mě vtáhl hned od první stránky a přesto, že se na celých více než pěti stech stranách vlastně nic moc nedělo, nemohla jsem se odtrhnout. Autorka má skvělý styl psaní, plynule a bez jediného zaškobrtnutí přechází od současnosti postav k jejich retrospektivním myšlenkám.

Postavy byly vyobrazené neuvěřitelně uvěřitelně, jejich psychologie neměla chybu, žádná z jejich vlastností nebyla do příběhu tlačena na sílu, naopak, vše působilo přirozeně a realisticky.

Co mě však velmi zklamalo byla velká a velmi viditelná inspirace knihou Eragon, ať jde o existenci Elderlingů, kteří pod vlivem draků podléhají tělesným změnám, nebo využití opravdových jmen jakožto mocných nástrojů, nebo fakt že obě nejčastěji zmiňované dračice mají modrou barvu.

Líbilo se mi však jak autorka pojala narození draků, kteří se vlastně vůbec nerodí jako draci, ale jako mořští hadi a draky se stávají až po nějakém čase stráveném vývojem ve schránce, kterou si sami vybudují. S tímto jsem se setkala poprvé a přišlo mi to velmi zajímavé.

Autorka také velmi nabourala mou představu o dracích, velmi moudrých a velmi dobrých stvořeních, kterou u mě nastolil právě Eragon. Nutno přiznat, že draci podle Robin Hobb byli naprosto jiný šálek kávy. Byly chvíle, kdy mi přišli velmi, velmi sobečtí a manipulativní, a i ve své nízké pozici, kdy byli závislí na lidech, se chovali neuvěřitelně povýšeně bez špetky pokory. V celém kontextu knihy však toto pojetí fungovalo dobře.

Celkově bych knihu hodnotila jako velmi zdařilou a ráda si přečtu i její pokračování.

1 19.06.2023

Nejdřív mi přišlo, že se Sára tak moc snaží zjistit jestli nejí blázen po své matce, až se z ní ten blázen začal stávat, pak jsem ale došla k názoru, že to vůbec nemá lehké a i já sama jsem v jejím věku měla řadu podivných zvyků, sice jsem se nebavila s kytkou, zato jsem si povídala se psem (což dělám dodnes), sice jsem nestála hodiny na pařezu před domem, ale vydržela jsem dlouho ležet naposteli s hlavou svěšenou přes okraj. Celkově vzato v mne tato knížka vyvolala něco, co nedokážu úplně popsat. Byla vtipná, ale bylo v ní i něco vážného, co mě přimělo zamyslet se sama nad sebou. Sára je sice velice chytrá dívka, ale nechybí jí naivita, kterou člověk u dvanáctileté holky čeká. Knihu jsem dostala od kamarádky a opravdu jsem se obávala, že to nebude můj šálek kávy, ale byla jsem příjemné překvapena.

1 22.04.2021