kap66 komentáře u knih

Coben je po pěti přečtených knihách můj velký - pětihvězdičkový! - oblíbenec. Tak proč jsem tak zklamaná z této (v pořadí mé šesté) knihy? Nevadí mi jeho schéma, naopak: několik provázků, zdánlivě nespojených, které se v závěru propletou do pointy. To mi vždycky maximálně vyhovovalo a bavilo mě to. Jindy jsem se nemohla odtrhnout a četla a četla - a teď se mi dialogy a vypravěčovy komentáře (zvlášť v poslední čtvrtině knihy) převalovaly v ústech jako hrachová kaše, rostly a staly se nestravitelnými. Tak nevěrohodné a neumětelsky napsané mi přišly. Samotný vypravěč mi taky přišel nevěrohodný - dostal od života takovou pálku, že by porazila i vola; a on, popisovaný jako citlivka, reaguje na vyšetřovatele ironicky - jen aby to asi pro čtenáře vyznělo vtipně. Přiznávám: je mi líto, že se mi kniha tak nelíbila. Cítím se, jako by mě zradil kamarád, vážně. Ale ještě mi několik jeho románů zbývá, nelámu nad autorem hůl. Jednu hvězdičku tedy přidávám navíc v naději, že příště jich bude zase pět.

18 12.09.2017

Varuji: nečtěte tento díl před prvním, pokud si i ten chcete přečíst - je tam jeho rekapitulace se vším všudy.
Přečetla jsem si ho brzy po "Tichých vodách", protože jsem byla zvědavá, jestli se Viveca Sten spisovatelsky posunula. Na prvním dílu je vidět, že se chtěla vypsat z lásky k Sandhamnu a zároveň chtěla, aby měla úspěch, takže zvolila oblíbený detektivní žánr. Viděla, že uspěla, takže začala vymýšlet další zápletku - ale to jí tolik nejde; nechala se inspirovat jinými autory, to tam určitě uvidíte. Její síla je ale v něčem jiném: opět v procítěném popisu prostředí a v rozvíjení vztahů kolem dvou hlavních postav - Thomase a Nory.
Pro mě opět detektivka patřící do obyčejných - ale to není odsudek. Takové čtu ve chvílích, kdy si chci vyčistit hlavu.

17 30.08.2018

Pro ty, kteří se dostali ke Kallentoftovi poprvé až touto knihou:
"Had.
Stejně zakroucený je i jejich hovor.
Dopředu a zpátky, zmateně, vine se, ale přesto je podivně těžký."
Pořád mě jeho volba slov a styl baví. Malin je stále stejně dobrá policistka - a má vážnou soupeřku v Elin Sandové, která vyšetřovatelsky roste a schopnostmi jako by se od Malin nakazila. Vyšetřování má paralelu v Malinině osobním životě - opět jsem si zakusila strach matky o dítě.
Kallentoft má stále úroveň; kdo ho čte rád, toho nezklame ani nyní.

17 10.08.2018

Hodnocení jiné série Arneho Dahla je spíše průměrné, u této jsou čísla lepší, zkusila jsem se tedy seznámit s autorem prostřednictvím Sama a Molly.
Je to podle mě ale lehce horší průměr. První stránky hodně drhly; mám ráda, když mě detektivka spolkne a na konci vyplivne, ale tady jsem zpočátku přežvykovala podivné, trochu mimoběžné dialogy (Sam a jeho šéf Allan) a podivná slovní spojení (spíše věc překladatelky) - několikrát opakovaná "bezmezně možná budoucnost" mě škrábe v krku ještě teď. Napětí je dost postaveno na nespolupráci Sama a Allana a především na totální nespolupráci policie a tajných - až to bylo přitažené za vlasy; snaha o originalitu převážila nad věrohodností (stačila by mi minimální). Hlavní postavy (i některé vedlejší) jednaly občas proti obrazu, který jsem si o nich vytvořila na základě předchozích činů. Vyšetřování ani postavy tak nedržely pohromadě - a stejný pocit mám z celé knížky. Škoda.

17 25.06.2018

Žádné jiné "Setkání" jsem zatím nečetla. Přestože vzešla série z dílny obou manželů, je to Škvorecký jako když vyšije: Harold Sinclair je zestárlý (ale do krásy, jak podotýká hlavní ženská hrdinka) kanadský Danny Smiřický - má smysl pro humor, bystrost, nadhled a schopnost ocenit ženskou krásu. Hraběnka Anna - Češka úspěšně podnikající v Torontu - ho výborně doplňuje svým ženským instinktem a přehledem o české komunitě, z níž hlavní detektivní zápletka málokdy uhne (a asi vám připomene další detektivku-amatérku Evu Adamovou). Další specifické "škvoreckoviny": postavy mladých holek, které se "vyloupnou", dialogy, jež mě u Škvoreckého vždycky bavily, plné nespisovné češtiny, děj uhánějící (i díky těm dialogům) krásně dopředu a samozřejmě dobrá zápletka, protože tohle Š. uměl.
Ráda jsem si ho zase připomněla a splním vůči jeho dílu ještě nějaké další dluhy - a s radostí.

17 02.04.2018

Nehodnotí se mi lehce.
Obě novely do mě vyryly stejný otisk: nejprve jsem byla zasažena pocitem krutosti, ztráty, nesmyslné smrti v několika provedeních, vždy násilné a drsné, poté jsem okouzlena krásným básnickým jazykem, nádhernými popisy, přesnou charakteristikou postav.
Kočár do Vídně: na 70 stránkách tolik emocí... Hrubost Kristy (pro mě opravdu ze začátku těžko snesitelná) je daná jejím těžkým údělem - udřeností, porodem mrtvého dítěte a násilnou smrtí jejího muže. Je odhodlaná pomstít se na vojáku-vojáčkovi, rakouském klukovi v uniformě, který touží po jediném - po návratu domů, více než ke své dívce snad k mamince. Právě toto prozrazení jí zadrží ruku a ve chvíli, kdy konečně pocítí něhu, touhu a vášeň, ho ztrácí navždy; násilí vykonané na ni je pro ni už to menší zlo.
Svatá noc: na začátku opět hrubost, v podání příznivců kolektivizace i jejích odpůrců - drsné "vstupování" do družstva doprovázené vztekem, odporem i sebevraždou jednoho ze sedláků. Právě jeho dcera, jeptiška vracející se domů, může mít zpočátku sympatie čtenářů, protože působí jako protipól fanatického hlasatele nového řádu Picina. Během "svaté noci" připomene části vesnice, že dříve vyznávali "půdu a víru", sama ale podlehne přesvědčení o své vyvolenosti a jako Panna jim žehná a vede je. Oba fanatikové, komunistický i náboženský, končí vykolejeni, každý jinak, ale oba poraženi, aspoň pro tuto noc.
Snad se někdy k této knížce ještě vrátím - její jazyk je opravdu nádherný, bohatý a zároveň stručný, výstižný, neopakovatelný. Tento jazyk ale popisuje tak hrozné události, jejichž podkladem jsou události skutečné, že ji odkládám - a cítím smutek.

17 27.02.2018

Moc ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem objevila skupinu Monty Python díky ČT2 - s těmi skvělými titulky! Když začaly vycházet jejich knížky, nemohla jsem je hodnotit jinak než plným počtem hvězdiček. John Cleese byl vždycky mým favoritem, takže jsem si tuto knížku okamžitě po vydání koupila a přečetla. Po více než roce musím napsat: pořád ho mám ráda. Ale: jeho humor je dost sarkastický (já tomu říkám - pro vtip zabije kamaráda); jeho vtipy týkající se matky mě rozesmály spolehlivě, ale je to drsné (na to platí obměna - pro vtip zabije matku); na nedorozuměních s lidmi nese větší část viny on. Je to prostě protiva! Ale jak ho vidím ve skečích, zase mu všechno odpustím a směju se jako blázen.

17 21.12.2017

Aldissův Nonstop jsem četla v 90. letech a neznala u něho pointu; líbil se mi maximálně. U Sirotků oblohy jsem věděla, do čeho jdu - a přečetla si je s velkou chutí a zaujetím. (Zároveň ale musím zmínit, že Heinlein je můj opravdu velký oblíbenec, také proto plný počet hvězdiček.) Snad jen v případě přeživších postav bych přivítala... Nechci prozradit moc; prostě bych jen ráda viděla mezi zachráněnými i někoho jiného. Nepíšu to pouze z lítosti, ale soužití zachráněných by pak bylo v budoucnu podle mě lepší.

17 14.12.2017

Četla jsem už před mnoha lety, ale pamatuji si pocit, který asi (určitě) autorka vyvolat nechtěla: postižení lidé nemají právo na rovnocenný vztah, tak nějak si zbydou a láska mezi nimi nevznikne postupně ani na základě např. vzájemné úcty - prostě jsou spolu, protože je nic jiného nečeká. Proto jsem se s touto knihou a jejími hrdiny nemohla ztotožnit.

17 11.12.2017

Troufám si tvrdit, že po druhé knížce od Monse Kallentofta bych z úryvku poznala jeho styl (přeháním jen trochu); opět jsem ho ocenila - opravdu to není primitivně napsané a můžete si krom napětí užít i autorovu práci s promluvami a jazykem. Zvlášť, pokud si budete chtít oddychnout od vedení vyšetřování a hlavně popisu zločinů, kde autor oproti minulému dílu přitvrdil (jako máma jsem to nějak hůř nesla). Dozvíte se zase víc o vyšetřovatelích; u jednoho budete mít strach, že ho sklátí infarkt, u další(ho), že láska k alkoholu brzy vykvete do krásy... A opravdu rozmrznete - až moc. Taky se připravte, že na opačné straně zákona stojí fakt fujtajbl lidi - na to vás ale připravila už "Zima".
Malin se mi líbí, ale jedno "ale" mám: čtenář ví víc než vyšetřovatelé, protože je seznámen i s vrahovými duševními pochody. Nemělo by se stát, že vyšetřovatelka, aby ten handicap srovnala, je náhle "osvícena" a autor přeskočí fázi, jak k tomu došla.
Dám si od Kallentofta pauzu - a schválně: i v Podzimní vraždě ho poznám? V každém případě budu v četbě pokračovat.

17 11.12.2017

Patterson to teď v mých očích asi odnesl za všechny své následovníky libující si v postavách vysoce inteligentních (zde i dobře vypadajících!) psychopatů, ale pro mě je to na dlouhou dobu poslední detektivka tohoto typu; najednou mi přijdou všechny knížky založené na tomto schématu na jedno kopyto. Už jsem to zmiňovala u někoho jiného - mně prostě přijde, že je to nejlehčí cesta, vybrat si jako vrahovu motivaci jeho úchylku. A po druhém Alexi Crossovi, který mi jako vyšetřovatel nijak nevadí, tam vidím ten kalkul; autor si řekl: nedám popravit několikanásobného vraha, protože ho nechám utéct z vězení (!) a nemusím se namáhat vymýšlením dalšího... Jdu si najít nějakou detektivku, kde se vraždí ne tak "dokonale", ale kde si vychutnám vysvětlení vrahovy motivace v závěru. K Pattersonovi se třeba ještě vrátím, možná se mi budou zdát další díly této série lepší.

17 26.11.2017

Tento román byl dost tendenční - a film podle něho ještě víc. Na psychologii postav, kterou Rudolf ovládal celkem dobře, moc nedošlo. Bolely mě z něho ruce - budovalo se a budovalo. Docela by mě zajímalo, jestli musel román napsat na objednávku režimu.

17 06.09.2017

"Malin cítí, jako by v ní něco puklo a zároveň se spojilo. Jako by právě vstoupila do neznámého ročního období, kde platí úplně jiná pravidla."
Jsem ráda, že jsem četla tuto sérii popořadě. Vše se propojilo a uzavřelo. Čtyři roční období a podrobně popisované počasí v nich (až to zde na DK čtenáři autorovi vyčítali) vytvořila období páté, ve kterém se projevuje podivné, až nepřirozené počasí. Duševní svět postav tomu přesně odpovídá: nepřirozeně zvrácení lidé, jejich černé duše a odporné činy - a na druhé straně tma a mrtvo v duších, které unikly (nejen Marie), ale i u těch umučených a mrtvých, které zatím nenacházejí klid a opět spoléhají na pomoc od Malin.
Troufnu si po mnoha přečtených detektivkách napsat, že Kallentoft své knihy promýšlí. Já je neberu jako úplně běžné detektivky. Zápletky originální nejsou - ono je vážně už dost těžké přijít na úplně něco nového; i podobnou této jsem už četla. On tomu ale dává svým stylem psaní vyšší úroveň. Básnické obrazy mě smiřovaly i s brutálními pasážemi - ne s jejich obsahem, samozřejmě; díky volbě slov nebylo násilí na ženách vyjádřeno tak explicitně, ale čtenáře to zasáhne stejnou silou.
(Monsi Kallentofte, odpouštím Vám to, co jsem Vám vyčetla po 1. dílu, a děkuji, že jste případ Marie M. nenechal odejít do vytracena.)

16 13.02.2018

V komentáři k Druhé knize vikinga Vika, kde jsem oba díly hodnotila na základě vzpomínek z dětství, píšu, že jsem se rozhodla přečíst si je znovu, abych si dodala optimismus a dobrou náladu. Splněno - a nejradši bych přidala celou hrst hvězdiček! Je to tak milé, tak vtipné, tak chytré... Chytré jako Vike sám. A ještě k tomu tak moudré a laskavé, což oceňuji ve svém věku dvojnásob. Táta Halvar je barbar a násilník a moc rozumu nepobral, ale Vike z něho dělá dobrého člověka; vlastně to tak dělá se všemi. Maminka Ylva je bezvadná postava sama o sobě - díky za takové ženské postavy! Všichni záporáci jsou potrestáni, nebo ještě lépe - napraveni.
Tato knížka mi nejen dodává optimismus, ale čistí mou ušpiněnou duši.

16 02.01.2018

Po přečtení Pistolníka jsem propadla pocitu, že jsem úplně pitomá; Série s velkým S - a já mám v hlavě chaos a pocit, že jsem si to nijak zvlášť neužila. Řekla jsem si, že to takhle nenechám (vždyť jsem se tady na stránkách DK už prohlásila za kingofila, byť ne kingoznalce), pustila se do Tří vyvolených - a spadl mi kámen ze srdce. Pak teprve jsem si přečetla zdejší názory a něco o okolnostech napsání Pistolníka, a konečně chápu: nejsem pitomá, hurá (aspoň teda ne v tomhle), čtu třetí díl - a další hurá: Temná věž je vynikající! Pistolníkovi ale víc hvězdiček nedopřeji; kdyby ho napsal "starý" King, řekla bych, že je to zkouška věrných čtenářů; kdo se nenechá odradit, toho čeká odměna. Nenechte se odradit! Já si odměnu právě teď vychutnávám.
-------
Dovětek po přečtení celé série: opravdu jsem byla odměněna mnohonásobně a dodatečně bych pod vlivem silného čtenářského zážitku přidala i Pistolníkovi body. Na druhou stranu - raději ne, protože dalším dílům bych musela dát hvězdiček 10.

15 25.03.2018

Kniha nejen pro budoucí rodiče (musejí dodržet pravidlo, že jméno nelze vymyslet, ale už musí existovat), ale i jako studijní pomůcka. Zajímaly mě cizojazyčné podoby - a kolikrát mě překvapilo, která jména jsou vlastně stejná: Jana a Johana (to samozřejmě), ale s nimi i Ivana. Zdeněk = Denis.
Baví mě občas ji vzít do ruky a začíst se, aniž bych informaci nutně potřebovala. Je to zkrátka počtení pro radost.

15 11.01.2018

Pro mě spíše průměrná knížka založená vyloženě na situačním humoru (z jazykového aspoň ten Künde, u toho jsem se pousmála, přiznávám). Šlo by z toho vytěžit víc.

15 02.01.2018

Některé knížky přece nejsou určené k soustředěnému čtení. Prostě si v nich chvíli čtete, přeskakujete, možná si i něco občas vypíšete - já byla nadšená, že tuto knížku mám, protože jsem ji hojně využívala při psaní blahopřání k svatbě a dalším radostným událostem. Tedy myslím v době, kdy se se sbírkami citátů ještě neroztrhl pytel (jak se stalo po roce 1989), a samozřejmě v době bez internetu. Nejvíc mě v dětství (!) zaujala Poslední slova. Víte např., co řekl Puškin? "Sbohem přátelé" - s pohledem upřeným na svou knihovnu. Krásné, že?

15 19.12.2017

Mně se do ruky nedostal v 70. letech jiný díl než tenhle; brala jsem to jako celé dílo a zamilovala se do příběhu i do podoby Tarzana na titulní stránce - ó, ty ušlechtilé rysy, jak to uměl jen Zdeněk Burian... Vzpomínky na výbornou dětskou dobrodružnou četbu si zachovávám.

15 17.12.2017

Moje první setkání se spisovatelkou - a hned trefa; pro mě zůstává tento její román nade všemi dalšími. Tady jsem si prostě řekla: takhle má vypadat román napsaný v 21. století - formálně dokonalý, čtivý, reflektující nová témata (logicky daná původem autorky), výborně zachycené postavy (jako žena jsem ocenila zvlášť ty ženské). Oceňované Bílé zuby jsem se zájmem přečetla, ale nestrhly mě. "O kráse" je pro mě krása.

15 12.12.2017