Katie*
komentáře u knih
Královna Alžběta II. a královská rodina
kolektiv autorů
Tuto knihu jsem četla v době pracovní vytíženosti, protože jsem potřebovala něco, kde bych se nemusela soustředit na příběh. Lépe jsem si asi vybrat nemohla :). Ačkoliv je tato encyklopedie bohatá na informace - shrnuje dějiny Velké Británie a detailněji popisuje život nejen Alžběty II, ale i členů královské rodiny - velice příjemně se mi četla, i když pravda, to čtení bylo trochu pomalejší. Ocenila jsem zahrnutí fotografií, jichž je kniha opravdu plná, a rovněž i vsuvky např. o kočárech nebo rezidencích, které královská rodina využívá. Pro fanoušky královské rodiny a hlavně Alžběty II je tohle kniha, kterou si prostě nesmí nechat ujít :).
Kluci ze hřbitova
Aiden Thomas
Tahle kniha má velkou výhodu v tom, že se zabývá tématy, které se v literatuře až tak často nevyskytují. Mám tím samozřejmě na mysli vyobrazení postav, které patří do LGBTQ+ komunity a také zahrnutí latinskoamerických prvků, ať už je to svátek Día de Muertos nebo slova či celé věty psané ve španělštině. Kluky ze hřbitova jsem si dokázala užít, i když mi to čtení někdy šlo docela pomalu. Postavy mi byly sympatické... ačkoliv možná by bylo lepší spíš říct, že mi tam nikdo nevadil - z hlavních postav mi totiž nikdo úplně nepřirostl k srdci. I autorův styl psaní mi vcelku sedl. Tady ale bohužel můj výčet nějakých kladů končí.
Romantická linka, tolik typická a také stereotypní pro YA knihy, mi přišla docela hloupá a spolu s ní mi přišel hloupý i konec, kdy všichni žijí šťastně až navěky. Asi nejvíc mi vadilo, že nikdo z postav moc neřešil odhalení hlavního záporáka (kterého nebylo zase až tak těžké uhodnout), byť šlo o někoho blízkého celé té komunity žijící na hřbitově. Nechci tady nijak spoilerovat, takže víc to asi komentovat nebudu - kdo si knihu přečte, ten snad pochopí. A taky tu máme tu již zmíněnou španělštinu. Byť jde o něco, co dělá knihu o něco zajímavější, tak čtenář, který španělsky nemluví (např. já) může některé věty a výrazy přeskakovat, protože jim nerozumí. Ačkoliv to ve výsledku ničemu nevadí, stejně bych ocenila, kdyby aspoň za těmi větami byl český překlad. Ten by mě totiž zajímal, ale během četby si fakt nechci dělat pauzy na to, abych vše přepisovala do Google překladače.
Kniha měla velký potenciál, ale bohužel za mě skončila jako průměr. Takže 3*.
Ready Player One
Ernest Cline
Knížka je hodně jiná než film. Dalo by se říct, že film si z ní vzal jen ten základ plus nějaké detaily, a jinak jde o dva skoro úplně odlišné příběhy. Abych byla upřímná, v tomhle souboji kniha vs film u mě s přehledem vyhrává film. Ready Player One v knižní podobě je totiž velice hutný na informace ohledně her, hudby a filmů, kterých je zde zmíněno opravdu požehnaně. Jako geekovi mi tyhle části přišly zajímavé, jako čtenáři ale zbytečně podrobné a obsáhlé. Někdy jsem si až říkala, jestli čtu knížku s přepisy filmů a her nebo knížku, která má mít nějaký děj. Navíc mi některé části, např. ta než Wade získá první klíč a ta, co následuje potom, co ho najde, přišly hodně natáhlé a nudné. Dalším mínusem pro mě bylo vyobrazení postav. Nemůžu si pomoct, ale ve filmu na mě prostě hlavní postavy působily sympatičtěji - a to včetně hlavního záporáka. Ačkoliv ve svém komentáři zmiňuji hlavně výhrady, které jsem ke knize měla, nemůžu jít dát jinak než 4*. Faktem totiž je, že jde o dobrou knihu, která je poutavě napsaná a je z ní silně cítit, že byla psaná geekem pro geeky. Přesto ale nemůžu říct, že bych se k ní ještě někdy v budoucnu vrátila.
Píseň oceli
Michaela Merglová
Abych si dala ruku na srdce, z prvních cca 50 stran jsem byla lehce rozpačitá. Na čtenáře je totiž hned na začátku vychrleno hned několik jmen a já měla problém zorientovat se v tom, kdo že to má být vlastně ten hlavní hrdina a co se to teda děje. Řekla jsem si ale, že knihu neodložím a zkusím jí dát ještě dalších 50 stran. A jak ukazuje mé hodnocení, rozhodně jsem neprohloupila. Píseň oceli se pro mě stala velice milým překvapením a obrovskou bombou. Hlavní hrdiny (teď už vím, že jimi jsou tedy Cuchenan a Minangar :D) jsem si oblíbila poměrně rychle a spolu s nimi i další postavy, které v knize dostaly nějaký prostor. Každý z příběhů mě dokázal něčím upoutat a zapříčinit, že mi mizely stránky před očima a kolikrát jsem neměla problém přečíst 100 stran na jeden zátah. Dovolím si konkrétně zmínit příběhy "Ohava" a "Pravidla hry" jako ty, co mě bavily asi ze všech nejvíc a u kterých jsem byla velice napjatá. Stejně jako někteří ostatní zdejší čtenáři i já jsem si během četby nemohla odpustit jistého srovnání se Zaklínačem, kterému se Píseň oceli v ledasčem podobá. Mně osobně ale styl vyprávění Míši Merglové vyhovoval víc než ten Sapkowského a celkově pro mě kniha byla čtivější a lépe stravitelná. Za mě tedy jedno velké doporučení a už se moc těším, až se v blízké době pustím do pokračování :)
Zlodějka knih
Markus Zusak
Prvních asi 300 stran mě opravdu bavilo. Stránky mi díky nenáročnému textu a taky krátkým kapitolám rychle ubíhaly před očima a já toužila vědět, co s Liesel bude dál. Ale po těch 300 stránkách, tedy tak za půlkou knihy, už mi přišlo, že je příběh zbytečně natahován a těch několik zvratů, ke kterým v druhé polovině knihy došlo, mě bohužel nedokázalo moc rozhodit. Ačkoliv mě Zlodějka nakonec nenaplnila tak jako ostatní zdejší čtenáře, hodnotím 4*, protože přece jen jde o kvalitní četbu, která několika svými prvky vyniká nad ostatními knihami. A ano, jedním z těch prvků je netypická, originální a naprosto geniální volba vypravěče :).
Růže bílá, černý les
Eoin Dempsey
Z prvních několika desítek stran jsem byla trochu rozpačitá a přemýšlela jsem, jestli pro mě tahle kniha bude to pravé. Jakmile se ale Franka rozpovídala o svém životě a poodhalila nám, co je vlastně zač a proč bychom se o ni měli zajímat, kniha mě měla v hrsti. Na Růži bílé, černém lese oceňuju hlavně to, že to není další kniha odehrávající se v koncentračním táboře, kterých podle mě vychází víc než dost. Naopak, je to kniha o Němce, která odsuzuje nacistickou ideologii a v průběhu knihy se rozhodne udělat něco pro to, aby Německo válku prohrálo. Dempsey ve své knize válečnou tématiku pojal z trochu jiného soudku a za to má můj dík. Stejně tak i za pasáže popisující, jakou moc mělo gestapo a jak snadné bylo někoho udat (tady u těch scén jsem vždycky kroutila hlavou, ale vím, že tohle v té době byla prostě realita). Kniha má navíc příjemných 266 stran a víceméně svižné tempo, takže se dá přečíst poměrně rychle.
Srážka světů
Chris Colfer
(SPOILER) Velice důstojné a povedené zakončení jedné série. Moc se mi zde líbila dějová linka s Medúzou a Žabákovou snahou dostat se pryč ze zrcadla. Užívala jsem si finální bitvu mezi Literární armádou a spojenci Connora a Alex. Líbilo se mi, jakým způsobem Connor zachránil Alex. A jsem moc ráda za to, že nám Colfer dal možnost v prologu a epilogu nahlédnout do budoucnosti a poodhalil, jak to s těmi našimi dvojčaty skončilo. Sice jsem poslednímu dílu dala o hvězdičku méně než tomu předchozímu, ale pořád jsem z něj nadšená.
Na vlnách fantazie
Chris Colfer
Na vlnách fantazie jsem jako jediný díl ze série Země příběhů ohodnotila pěti hvězdičkami. Hlavní zásluhu na tom mají Connerovy povídky. Moc jsem si užívala seznamování se s původními postavami čistě vytvořenými pro tuto (a následující) knihu. Za tohle má ode mě Colfer palec nahoru, protože právě díky tomuto prvku jsem v sobě znovu objevila zálibu pro tuto sérii, která se mi u předchozích dílů začala trochu vytrácet. Druhý palec dávám za to, jaký originální konec vymyslel pro Maskovaného muže. Čekala jsem leccos, ale tohle mě dostalo.
Případ pohřešovaného markýze
Nancy Springer
Ke knize jsem, asi jako většina, došla díky filmu. Zajímalo mě totiž, jak moc se teda ta knižní předloha liší... A musím říct, že docela dost. Film si v podstatě vzal tu základní myšlenku a hlavní postavy a... vlastně celý příběh poměrně dost vylepšil. Enola mi ve filmu přišla bystřejší, drsnější a zábavnější než v knize. V knižní předloze mi taky chyběl ten hezký vztah, co Enola měla se svou maminkou. Pohřešovaného markýze jsem měla díky počtu stran a poměrně svižnému tempu příběhu přečteného za 2 dny, knihu ale hodnotím jako průměr se 3*. Moc mi toho totiž nedala a myslím si, že toho moc nedá ani cílovým čtenářům.
Město duchů
Victoria Schwab
Od Schwab jsem prvně zkoušela číst Temnější tvář magie, příběh mě bohužel moc nezaujal, měla jsem ale pocit, že Město duchů mi sedne o něco víc. Ve výsledku jsem byla docela dost překvapená, jak moc mě tahle knížka bavila, i když je cílená pro mladší čtenáře, než jsem já. Příběh Cassidy Blake byl dostatečně zajímavý a poutavý na to, aby si po celou dobu udržel mou pozornost a nutil mě číst dál. Sice jsem si sem tam říkala, že některé věci se vyřešily poněkud rychle, ale jak říkám, nejsem cílovka a počítala jsem tedy s tím, že kniha nebude příliš náročná. Nakonec hodnotím 4* a už se moc těším, až se pustím do dalšího dílu. Závěrem asi jen řeknu, že mě i v tomto případě mrzí, že taková super knížka nevyšla, když mi bylo takových 12-13 let, Město duchů bych v té době klidně četla pořád dokola :).
Howlův putující zámek
Diana Wynne Jones
Bohužel já byla docela zklamaná. Kdybych si Howlův putující zámek nekoupila jako eknihu a neměla v plánu si jej přečíst kvůli státnicím, asi bych jej odložila a už se k němu nevrátila. Příběh mi nepřišel moc zajímavý, častokrát jsem se přistihla, jak přemýšlím o něčem jiném, kniha si prostě nedokázala získat mou plnou pozornost a zájem, stejně tak mi k srdci nepřirostla žádná z postav. Nakonec dávám horší 3*. Ráda bych se ještě pro srovnání podívala na filmové zpracování od Mijazakiho, jsem totiž zvědavá, jestli mi film nesedne o něco víc.
Skryté karty
Angela Marsons
Tentokrát mě Marsonsová výběrem námětu pro svou další knihu v sérii o Kim Stoneové velice mile překvapila. Líbilo se mi, že se rozhodla zaměřit na elitní školu a tajné spolky, které byly snad ještě děsivější než samotný vrah, a docela by mě zajímalo, jestli se něco z toho, co se objevilo v knize, zakládá na pravdě (třeba to, že jakmile se jednou stanete členem spolku, zůstanete jím už navždy). Věděla jsem, že na konci knihy někdo z Kimina týmu umře a vlastně mě ani moc nepřekvapilo, koho se Marsonsová nakonec rozhodla vyřadit z kola ven, ale nebudu lhát, v poslední kapitole a při epilogu jsem měla slzy v očích, protože jsem byla trochu dojatá. Knize nakonec dávám 4* - ačkoliv knihy od Marsonsové mě hrozně baví a stránky mi mizí před očima, začínám si všímat, že už mě moc nepřekvapuje s výběrem vrahů. V tomhle díle jsem si sice vraha netipla správně, ale přesto jsem si při odhalení neřekla "páni, tak to jsem fakt nečekala", takže za to jedna hvězdička dolů.
Za hranice království
Chris Colfer
V jeden okamžik mě čtvrtý díl Země příběhů dokázal chytit a stránky mi velice rychle mizely před očima. Jakmile ale naši hrdinové dorazili do Země Oz, mé chvilkové nadšení pominulo. Myslela bych si, že cestování do dalších známých literárních míst mě bude bavit, ale něco mi tam vadilo - možná to, že novým záporákům: Srdcové královně, Prohnané čarodějnici ze Západu a Hookovi, nebyl dán moc velký prostor... nebo to byl Colferův styl psaní, který mě už tolik nedokáže zaujmout. Spíš asi jde o kombinaci obojího. Sérii Země příběhů chci samozřejmě dočíst až do konce, ale už na sobě začínám pozorovat, že mi vadí, jak rychle se některé věci vyřeší a silněji vnímám, že jsem prostě mimo tu cílovku. Dávám 4*, protože se mi líbí, jak si Colfer pohrává se známými příběhy a že přišel i s dobrými zápletkami (ačkoliv žádný "wow efekt" se u mě nekonal). Jsem taky zvědavá, jak bude příběh pokračovat dál, bohužel ale ne natolik, abych po pátém dílu sáhla okamžitě po přečtení Za hranice království...
Králové Wyldu
Nicholas Eames
Králové Wyldu mi některými svými prvky připomínali Zaklínače, musím ale konstatovat, že na rozdíl od Sapkowského mi Eamesův styl psaní a vyprávění sedl o něco víc. Příběh mě dokázal zaujmou a bavil mě po celých 495 stran (čteno jako e-kniha). Některé kapitoly mi ale přišly trochu nudnější a konec (alespoň za mě) mohl mít o něco tragičtější nádech, proto nakonec dávám 4*. Jsem ráda, že jsem této knize dala šanci, protože za mě splnila to, co od dobré fantasy očekávám a jako bonus jsem strávila několik dní ve společnosti skvělé party lidí a tvorů (nepočítám sem totiž jen členy Ságy, ale i spousty další postav, ať už lidského nebo jiného původu, co se v příběhu vyskytly :)).
Čas opovržení
Andrzej Sapkowski
První půlka a něco mě bavila vážně hodně, u druhé už moje prvotní nadšená opadlo. V případě tohoto dílu mi trochu vadilo velké množství postav v některých kapitolách, měla jsem docela problém orientovat se v tom, kdo je kdo, a hlavně kdo je kladná postava a kdo záporná. Taky mě trošku mrzí, že tu nebylo moc Geralta, jeho mám v téhle sérii opravdu nejradši a části s ním mě baví číst nejvíc. Čas opovržení skončil docela zajímavě a rozhodně čtenáře navnadí na to, aby si přečetl další díl - já jsem tedy hodně zvědavá, kam se bude ubírat cesta mladé Ciri - ale vzhledem k tomu, že druhá polovina knihy mé nadšení zase trochu snížila, se do Křestu ohněm pustím asi po delší pauze.
Tiché roky
Alena Mornštajnová
Paní Mornštajnová se pomalu ale jistě stává mou novou oblíbenou autorkou. První polovina knihy se mi četla velice dobře, ale nedokázala mě úplně pohltit. Zlom přišel v okamžiku, kdy nastal totální zvrat ve Svatoplukově životě (mluvím o té záležitosti s Blankou). Od tohoto okamžiku jsem se nemohla odtrhnout a knihu jsem po dvou dnech úspěšně dočetla. Hana mi sice stále přijde o ždibec zajímavější, ale i Tiché roky mají hodně co říct a předat. Nejzajímavější mi na knize přišlo samozřejmě zasazení komunistické ideologie. Líbilo se mi, že zde bylo ukázáno, jak se některým lidem za minulého režimu vedlo dobře, jiní se zase museli vzdát svých snů, a stejně jako u Hany i zde jsem přemýšlela nad tím, co by bylo z těch, kterým bylo komunisty ukřivděno. Třešničkou na dortu byl pak samozřejmě konec, díky kterému si každý z nás může domyslet, jak to nakonec s rodinou Žákových dopadlo. Na knihy paní Mornštajnové nedám dopustit a upřímně doufám, že se jednou zařadí i do povinné četby na školách.
Mengeleho děvče
Viola Stern Fischerová
Mengeleho děvče byla opravdu skvělá kniha, díky které jsem se dozvěděla mnoho zajímavého a která mi prostřednictvím zážitků paní Violy přiblížila, jak skutečně vypadal život v koncentračních táborech. Některé pasáže se mi četly opravdu těžko a opět jsem kroutila hlavou nad tím, kolik lidí bylo schopno vykonat ta nejohavnější zvěrstva na ostatních. Knize nakonec dávám 4*, protože zde byly části, které mě příliš nezaujaly, např. část, kde paní Viola popisuje svou první velkou lásku. Po přečtení jsem se pak zamýšlela nad tím, jak moc přesný název knihy je, nebo tedy označení paní Violy. Mengele ji sice poslal "na stranu života" a pokusy se na ní dělaly, ale nebylo to přímo s ním. Pokud se nepletu, tak přímo do kontaktu s ním přišla pouze při selekci a pak už jen vyprávěla, jaké pokusy dělal na ostatních (a jo, u těch popisů se vám taky udělá nevolno - a docela by mě zajímalo, jaký život by Mengele měl, kdyby 2. světová válka nebyla). Tohle bych možná potřebovala trochu objasnit, ale je to jen detail. Pokud vás zajímá tématika 2. světové války a chcete si přečíst knihu, která ve vás něco zanechá, pak bude tohle pro vás ta správná volba. Já knihu určitě budu doporučovat dál.
Kirke
Madeline Miller
V případě Kirke jsem se nechala zlákat řeckými bájemi a své udělala i ta krásná obálka. Ačkoliv hodnotím knížku čtyřmi hvězdičkami, protože byla dobře napsaná, už se k ní asi nevrátím. Řecké báje jsou tu víceméně jen převyprávěné, kniha neobsahuje nějaké větší dobrodružství, a, až na pár výjimek, mi děj přišel takový monotónní. Musím říct, že jsem čekala něco trochu jiného a hlavně zábavnějšího.
Varování bratří Grimmů
Chris Colfer
Nakonec dávám lepší 3 hvězdičky. První dva díly se mi líbily moc, tenhle třetí už mě oslovil o něco hůř - myslím si, že hlavní důvodem bylo rozdělení dvojčat a zápletka, která mi přišla o něco slabší. V sérii mám v plánu do budoucna pokračovat a další díly si snad užiju zase o něco víc.
Nevlastní sestra
Jennifer Donnelly
Nevlastní sestra sice není nejdokonalejší knížkou na světě, ale je to přesně ten typ YA literatury, kterou může číst i někdo jako já, zejména díky malému výskytu romantický scén. Mám ráda knížky, které nějak odkazují na klasické pohádky a jsem ráda, že se autorka rozhodla věnovat právě nevlastním sestrám od Popelky, jejichž příběh častokrát končí Popelčiným happy endem a o jejich osudech už se nic dalšího neví. Za mě tedy příjemná četba, která se díky krátkým kapitolám četla velice rychle.
