Killingjoke komentáře u knih

Sympatická policejní vyšetřovatelka Renée Ballardová je zpět a připravená na další noční směnu. Už to samotné pro mne bylo velmi potěšující zprávou. A aby toho nebylo málo, setkává se během služby s jedním postarším pánem, toho času penzionovaným policejním detektivem, který na LAPD zanechal svou nesmazatelnou stopu – Harrym Boschem. Harry je na stopě dávné vraždě dcery své přítelkyně a protože Renée nezná historku o tom jak se kočce vymstila zvědavost, brzy s Harrym spojí své síly při vyšetřování… Renée Ballardovou jsem si oblíbil už v její předchozí knize. Trošku jsem byl překvapen, že její osudy Michael Connelly spojil s Harrym Boschem už tak záhy, i když se to dalo časem určitě očekávat. Nevadí, spíš právě naopak. Interakce mezi oběma hrdiny nijak neskřípá a oba se skvěle doplňují. Renée se snaží držet v mantinelech zákona, „důchodce“ Harry si může dovolit použít trošku neortodoxní metody konfrontace se zločineckými živly, které si trošku té péče ve stylu „oko za oko“ bez debat zaslouží… Asi není moc co zbytečně rozvádět. Michael Connelly se pro mne letos stal jedním z nejoblíbenějších spisovatelů detektivek. V samostatné sérii Harryho Bosche jsem sice pořád na začátku, ale rozhodl jsem se takto odskočit a podívat se do Harryho daleké budoucnosti, kdy už není aktivním členem policejního sboru. A je to pořád perfektní! Civilní, uvěřitelný, výtečně napsaný příběh prostoupený příjemným lidským humorem, který si na nic nehraje. Pro mne až s podivem, jak se Connellymu může dařit, když trh je válcován přepálenými thrillery cílené na bombastický efekt. Ale jsem tomu moc rád, protože tohle jsou přesně ty příběhy, které mne baví. A vzhledem k tomu, že v zahraničí už vyšel další díl je jasné, že novým detektivním duem Ballardová/Bosch jsem se neviděl naposled!!!

Tahle knížka byla můj obrovský rest, který jsem si chtěl přečíst spoustu let. A to i díky tomu, že jsem v minulosti pracoval s několika Armény, kteří po generace žijí na našem území. Došlo i na téma arménské genocidy, v minulosti často pomíjeného brutálního masakru, jenž ani po sto letech není všemi zeměmi uznán jako legitimní… Vše začalo 24. dubna 1915, v době, kdy turecké vojsko bojující na straně Německa utrpělo krutou porážku od Ruska. Vinu přičetlo právě arménské menšině, proti které Turci zahájili trestnou výpravu. Výsledkem byly nepředstavitelné masakry, deportace, znásilňování a ve výsledku skoro 1,5 milionu mrtvých Armenů. Ti, co měli štěstí a přežili, se rozutekli po celém zbytku světa…

Franz Werfel napsal opravdu silnou knihu. Katastrofu vyobrazil v podobě Gabriela Bagratjana, Arména po léta žijícího v Paříží, který se souhrou okolnosti vrací do rodného města právě době, kdy Turci začínají s pronásledováním Arménů. Jako důstojník turecké armády z počátku nemůže uvěřit, ale následně se stává vojenským vůdcem 4500 tisíce Arménu ze sedmi sousedních vesnic, kteří se opevní na Mojžíšově hoře – Damlaciku, kde vzdorují tureckým výpadům. Příběh je protkán notnou dávkou psychologie a citových bolístek a vytváří tak žalostnou mozaiku mezilidských vztahů pod temnou předtuchou budoucí zkázy. Mimoto Werfel příběh prostoupil notnou dávkou biblického podobenství, kdy samotná číslovka „40“ odkazuje hned k několika biblickým událostem. No a vzhledem k tomu, že román vyšel roku 1933 je nanejvýš pravděpodobné, že chtěl Werfel jako původem pražský židovský spisovatel upozornit na další blížící se katastrofu jednoho národa, jenž měla tentokrát rozprostřít svůj temný plášť zvláště nad Evropou… Výborná kniha, rozsáhlá a smutná. Snad jen některé pasáže byly trošku rozvláčnější a musím přiznat, že jsem čekal i trošku jiný konec. Ale to nic nemění na tom, že si kniha zaslouží nejvyšší hodnocení.

Praha 1969. Do české metropole přijíždí nový izraelský diplomat Ben Iltis z Haify, aby zde nahradil svého předchůdce, který za nevyjasněných okolností zmizel. Ben si sebou přiváží svou ženu, pražskou rodačku, židovku Jentl. Ta si sebou nese závislost na alkoholu způsobenou chmurnými vzpomínkami na osvětimský blok 10, kde psychopatický nacista, doktor Carl Clauberg prováděl své pseudovědecké pokusy na lidech. Brzy po příjezdu Ben za nevyjasněných okolností také mizí a Jentl se dozvídá, že byl zřejmě zapojen do židovské organizace lovící uprchlé nacisty a byl na stopě obersturmführerovi SS Hartwigu Raufovi, jenž se pravděpodobně v současné době skrývá někde v Praze. Jentl tak pod tíhou odhalení nastupuje cestu pomsty a stává se biblickou Juditou, zachráňkyní a mstitelkou celého židovského národa a jeho zmařených obětí…

„Já usmrcuji a oživuji,
raním a lečím.
Z mé ruky není záchrany –
Pozdvihuji svou ruku přísaze
a pravím: Jakože žiji na věky –
až nabrousím svůj břitký meč
a zasednu za stolec soudcovský,
odplatím svým nenávistníkům!“

Obsahově velice těžká kniha. V osobě hlavní hrdinky Jentl se zrcadlí zkáza nacistických hrůz a pocit vlastní viny za to, že jako jediná z rodiny přežila toto vražedné běsnění. Je to zlomená žena, holdující alkoholu a neschopna se zcela začlenit zpět do společnosti, potažmo mít vlastní děti. Když je shodou okolností postavena před těžké rozhodnutí, ani na okamžik nezaváhá a je ochotna najít vraha svého manžela i za cenu proletí krve… Pavel Hejcman napsal skvělý detektivní thriller, zasazený do českých reálií, který v sobě nese velmi znepokojující psychologický aspekt, stigma minulosti a osudu židů během holocaustu. Moje třetí kniha od Pavla Hejcmana a musím říct, že takto napsanou knihu s tímto příběhem, bych od českého autora v roce 1969 vůbec nečekal. Byl jsem tedy velmi mile překvapen. Celé je to velmi dobře napsané a výtečně to navozuje atmosféru, která mrazivě dýchá do zátylku od první, po poslední stránku. Ono totiž i když se zdánlivě nic neděje, cítíte, že pod povrchem klíčí něco temného, něco zhoubného. Skvělá kniha!

Ve filmu a beletrii horory moc nevyhledávám. Je zde však jeden, který miluji už od dětství a tím je naprostá klasika Brama Stokera - Dracula. Legenda o nejslavnějším upírovi, jenž se za roky od svého vzniku dočkala mnoha interpretací od výborných, po nepříliš valné a leckdy dosti hloupé. Při svém zájmu o rozmach říše osmanských Turků jsem však narazil na knihu, jenž ukazuje co se skrývá za legendou a odhaluje skutečnou postavu vládce Valašska a Transylvánie – Vlada III. zvaného Napichovač. A je to věru zajímavé čtení!

Vlad III. se narodil roku 1431 v domě přidruženém k hradu Sighisoara na území Transylvánie. Jeho otec Vlad II. byl tehdy ve službách Zikmunda Lucemburského a jeho „Dračího řádu“. Odtud pramení přezdívka rodu Dracul – syn draka. Valašsko se stává jakýmsi nárazníkovým pásmem před Osmanskou říší a Draculové jeho ochránci. Svádějí bezpočet bitev, jenž často nesou znaky křížové výpravy. Vlad III. nastupuje na trůn poté, co je jeho otec zrazen a zavražděn, není mu však dopřáno klidného života. Osmané jsou čím dál agresivnější a rozpínavější. A možná právě tohle stvořilo krutého Napichovače, jenž se nekompromisně postavil sultánu Mehmedu II. dobyvateli Konstantinopole. Už v samotném počátku Vlad III. pochopil, že nejsilnější zbraní proti Turkům je strach a proto nechal těly svých nepřátel napíchnuté na kůly lemovat mnohé cesty. Stejně tak krutý však býval ke svým poddaným a tak byl svým lidem na jednu stranu chápán jako hrdina a zachránce národa a na stranu druhou jako nesmírně krutý tyran a skutečné ztělesnění ďábla na zemi. Mimoto byl Vlad III. stavitel hradů, z nichž patrně nejpozoruhodnější je hrad Poenari, vybudován zajatci na nepřístupné skále nad hlubokou strží. Vzdoroval Osmanům spoustu let, dokud i on sám patrně nepadl do léčky, byl krutě zavražděn a jeho hlava byla oddělena od těla a poslána sultánu Mehmedu II. Už za svého života se však Vlad III. stal hrůznou legendou a jak ukázal čas, zůstává v živé paměti nejen rumunského lidu.

Velmi dobrá knížka! Luboš Y. Koláček skvěle pracuje s historickými fakty a s životopisem Vlada III. zároveň přináší vhled na dobu a poměry, které v té době panovaly zejména na území dnešního Rumunska a Turecka. Snaží se a myslím že velmi dobře, oddělit legendy od skutečné osoby Vlada III. Mimoto přidává osobní zkušenosti s návštěvou Draculova kraje a hradů. V závěru se věnuje popkulturnímu odkazu Vlada III. a jeho přerodu v fantaskního vládce upírů, zejména na filmovém plátně. Kniha je doplněna černobílými a barevnými fotografiemi. Jediné co bych tedy vytknul je nadmíru použití interpunkčních znamének, nejspíš použitých pro zdůraznění, kteréžto však postupně působí dosti otravně… Dostal jsem co jsem čekal. Historickou studii pozoruhodné, kruté a psychopatické osobnosti dějin. A pokud jsem na začátku uvedl, že miluju hororovou klasiku od Brama Stokera, tak musím konstatovat, že skutečnost je opět (podobně jako u Templářů) silnější a pozoruhodnější nežli legendy.

Včera večer jsem si zas jednou přerovnával knihovnu a narazil jsem na knížku, kterou jsem v dětství naprosto miloval – O pokladech na Kotouči. S chutí jsem se po letech znovu začetl. Je to útlá knížečka lidových pověstí a pohádek z oblasti okolo „moravského Betléma“ - Štramberku, městečka ve kterém jsem prožil první roky svého života a kam se dodnes rád vracím za svým tátou. Prostě tuhle knížečku, stejně jako zdejší kraj mám navždy v srdci a nedovedu si představit, že bych jej kdy natrvalo opustil… Knížku sestavil ředitel štramberské školy, pan Cyril Hykel podle vyprávění lidí, které celý život sbíral. Nutno podotknout, že to nejsou příběhy nijak textově obsáhlé, protože na necelých 80ti stranách jich najdeme hned 48. Některé delší, některé opravdu kratičké. Jejich žánrový rozsah je rovněž velmi rozmanitý, od úsměvných pohádek po pověsti s až hororovým nádechem. Nejvíc asi knížka pobaví čtenáře ze zdejšího kraje, kteří zvláště u pověstí znají širší souvislosti. Ale pobaví i ostatní, kteří chtějí poznat legendu o zbojnících Ondráši a Juráši, loupežnících, čertech a zlatých trpasličích dolech. Nebo třeba o tom, jak Tataři táhli na Moravu a lidem sekali uši, z kteréžto legendy vznikla slavná sladká pochoutka…

Lars, svérázné soukromé očko je zpět! Tentokrát pracuje na zakázce pro svého bývalého velitele od policie Majora a musí ochránit idol mládeže, popovou hvězdičku Lauru. Ochránit a zároveň vypátrat úchyla, který Lauře neustále posílá peprné dopisy… Nuž, i druhá kniha s Larsem je povedená testosteronová jízda na vlně chlast, ženy a Metallica. Lars má chvíli navrch, chvíli dostává přes prsty a během toho všeho trousí vodopády sarkastických poznámek, u kterých jsem se často pěkně zasmál. Jen mě tentokrát trošku zklamala detektivní linka, jejíž vyústění je dosti banální a úsměvné. To ostatní docela šlape, i přesto že zákonitosti skutečného světa a systému fungují v reálu trošku jinak. Ale tahle knížka je hořkosladký pulp plný nadsázky a tak jí i beru. Navíc má Lars podobný názor na hudbu jako já, což jsou body navíc, protože v tomhle ohledu se s literárními postavami většinou rozcházím :) Královsky jsem se během těch tří hodin čtení bavil a závěrečný podfuk byl skvělou tečkou za celým příběhem, jenž naznačil, že v budoucnu může zajímavě pokračovat.

Byzantion, Konstantinopol, Cařihrad, Istanbul… Různé názvy, jenž však náleží jednomu jedinému městu. Městu, jehož slavná historie se začala v širším měřítku psát roku 330, kdy jej císař Konstantin prohlásil druhým hlavním městem římské říše. Na více než tisíc let se stalo město na Bosporu, průlivu oddělujícího Evropu od Asie, baštou východního křesťanství. Kdesi v Anatolii však zasadil semínko jistý Osman, jenž vzklíčilo v obrovskou Osmanskou říši, lačnící po dobytí svatého města Cařihradu. Celá ta anabáze trvala více než 150 let, dokud na sultánský trůn neusedl ctižádostivý a nesmiřitelný Mehmed II. a za pomoci odvážných taktik (někdy až neuvěřitelných, jako je třeba přenos lodí přes pevninu) a obrovských děl nedokázal prorazit dosud nezničitelné opevnění města dne 29. května 1453. Od těch časů neslo město jméno Istanbul a největší křesťanský chrám té doby Hagia Sofia se stal mešitou…

V poslední době jsem se ve volném čase docela dost věnoval a stále věnuji problematice Osmanské říše a jejím střetům s křesťanskou Evropou. Původně jsem si chtěl přečíst román Pád Cařihradu od Miky Waltariho, ale faktografii od Stevena Runcimana jsem nakonec zvolil jako lepší variantu. A to také díky tomu, že jsem na jinou vhodnou knihu faktů na toto téma nenarazil. Ač se jedná o knížku z roku 1965, myslím si, že většina zde uvedeného platí dodnes a historici nepřinesli nic moc objevnějšího. Kniha se nezabývá pouze samotným pádem Cařihradu, ale rozebírá problematiku v širších souvislostech. Dočtete se tak co dobývání města předcházelo, ale rovněž i důsledky pro křesťanský svět po jeho pádu a rozpínavou strategii Osmanů, jenž se rozhodně s dobytím nespokojili… Po všech stránkách dobře napsaná knížka. Informace jsou řazeny v přehledných kapitolách, chronologicky seřazených dle událostí. Zároveň styl psaní je přístupný širokému čtenářstvu a nesnaží se zahltit vysokou kadencí dat, nic neříkajících jmen a faktů. To vše je proloženo několika zajímavými obrázky, fotografiemi, reprodukcemi a mapkami, jenž ještě lépe dokážou vykreslit danou problematiku. Rozhodně doporučuji.

Temný předválečný Berlín, 1936. Adolf Hitler je již několik let u moci a pravidla určují jeho krvelační a bezcitní pochopové, jenž již svou pouhou přítomností rozsévají atmosféru strachu. V této nelehké době dostává soukromé očko Bernie Gunther zakázku od továrníka Sixe, aby vypátral vraha jeho dcery a šperky, které vrah ukradl z jejího trezoru… Spojení předválečný či válečný Berlín a osamělý detektiv u mne většinou zaboduje hned na první dobrou. Fungovalo to u Volkera Kutschera, Haralda Gilberse či Jefferyho Deavera a ne jinak je tomu u prvního případu svérázného berlínského detektiva Bernieho Gunthera, u nějž se příměr k Philu Marlowovi opravdu nabízí. Samozřejmě nedosahuje tak úplně kvalit zmíněného kabrňáka, ale v počtu ironických bonmotů a sarkastických metafor se mu opravdu celkem vyrovná. Zkrátka a dobře Philip Kerr stvořil zvláště pro Evropana poutavý mix detektivky drsné školy a atmosféry doby, který by patrně nefungoval, kdyby byl zasazen do některého jiného města na světě. Temný Berlín v době před 2.SV v sobě nese jakési kruté kouzlo, které však oplývá jistou nepopsatelnou aurou přitažlivosti. Bernie Gunther tímto prostředím umně proplouvá a do cesty se mu staví jak postavy smyšlené, tak skuteční nacističtí pohlaváři. Výborná knížka, zvláště pokud vás baví detektivky a zajímá doba vzestupu nacismu. Pak si stejně jako já jistě přijdete na své.

Egypt, Sakkára, 1939. Předvečer války zastihuje tři mladé přátele na archeologických vykopávkách nedaleko od Káhiry. Američan Harry Weaver, Němec s americkými kořeny Jack Halder a německá Židovka Rachel Sternová jsou vzájemně provázání nezlomným přátelstvím a utajovanou láskou. Jenže blížící se válka rozšiřuje propasti mezi jejich rozdílnými světy a jsou odsouzení k bolestnému odloučení. Americko-britská konference v Káhiře v listopadu 1943 však jejich životy opět svede dohromady, i když na místo přátelství se musejí postavit proti sobě… Písky Sakkáry jsou docela obsáhlým válečně-špionážním románem zasazeným v převážné míře do káhirských uliček, plných německých špionů, Brity nesnášejících Arabů a výhní egyptských pouští. Autor Glenn Meade rozehrává špionážní hru, postavenou na skutečném historickém základu, přípravě atentátu na Roosevelta a Churchilla, avšak všechny hlavní postavy jsou v příběhu smyšlené. A možná proto jsem měl z počátku pocit, že autor všem fandí a kladný charakter přisuzuje jak americkému důstojníkovi, tak členu německého abwehru. Jak se však postupem času ukáže, vše má svůj důvod a ani v téhle hře není vše černobílé. Dokonce tak, že jsem sám nečekal jakým směrem začne vítr foukat, což mě ve finále opravdu potěšilo. Vyprávění je vedeno z několika úhlů pohledu a čtenář si tak vychutná jak postupy skupiny plánující atentát, tak skupiny zodpovědné za jejich dopadení. To má za příčinu i to že by bylo chybou od počátku předpokládat nějaké zběsilé tempo, na něm kniha nabírá až někde v polovině a stojí zato si počkat… Jsem hodně spokojen. Spojení 2.SV, špionů, Egypta, poušti a pyramid. Spojení přátelství, lásky a cti. Právě pro takové příběhy mne baví tyhle knížky číst… P.S. Potěšilo mne pomrknutí na příběh německého špiona Johannese Epplera, jenž se stal předobrazem Alexe Wolffa v rovněž skvělé Follettově špionážce ze stejného prostředí – Klíč k Rebece.

Roku 1095 vyhlásil papež Urban II. První křížovou výpravu, na níž se vydaly tisíce křesťanů, aby pro svého Boha vyrvali ze spárů nevěřících Saracénů svaté město Jeruzalém. Mezi křižáky do Palestiny putoval jistý Hugues de Payns, jenž velmi brzy poté co dorazil k cíli své cesty a prohlédl si svatá místa křesťanů, začal v hlavě nosit myšlenku na založení chudého řádu válečných mnichů, kteří by ochraňovali poutníky na cestě mezi přístavem Jaffa a Jeruzalémem. Roku 1119 bylo vše schváleno a do dějin tak vstoupil nejznámější rytířský řád, všeobecně známý jako Templáři.

Templářští rytíři mne zajímali od dětství, poprvé díky kreslenému seriálu v časopise Ohníček a dávno předtím než přišel jistý Dan Brown a svým beletristickým konstruktem jim udělal v pravdě medvědí službu. Ano, taky jsem měl kdysi tyhle báchorky a nabalované legendy rád, ale postupem času jsem mnohem víc pociťoval touhu podívat se na skutečné Templáře, na skutečné rytíře za legendou. A jednou z možností je tahle podle mne výborná kniha Dana Jonese. Ten se zaměřil na věrně historický aspekt templářské historie a v pečlivě řazených kapitolách popisuje historii řádu od jeho založení roku 1119, až po slavný pátek 13. října 1307, kdy byli členové řádu pozatýkání a jejich poslední velmistr Jacques de Molay upálen roku 1314 jako kacíř, hrabivým a závistivým francouzským Králem Filipem IV. Sličným. Dan Jones ve své knize popisuje řád jako vojenskou jednotku těch nejlepších rytířů, jenž se od počátečních ochránců poutníků stali elitní jednotkou křižáckých vojsk jak na Blízkém východě tak při reconquistě ve Španělsku a Portugalsku. Svou působností se stali trnem v oku největšího muslimského sultána dějin Saladina, jenž nařídil jejich likvidaci do posledního muže. Rovněž však se stali prvními bankéři, kteří za úplatu prováděli nefyzický přenos peněz mezi Evropou a Blízkým východem… Skutečný příběh Templářů je v mnoha ohledech zajímavější, než legendární smyšlenky, které se na ně po staletí nabalovaly a dosáhl svého populárního vrcholu v posledních desetiletích, včetně oné povídačky o Svatém grálu. Možná tedy není na škodu zjistit, jak se věci mají doopravdy a třeba stejně jako já zjistíte, že skutečná historie žádné legendy opravdu nepotřebuje.

Tahle knížka je věnována židovskému odboji proti nacistům před a během 2.SV a v tomto ohledu jde o velmi chvályhodný čin. Vždyť pokud se danému tématu osobně víc nevěnujete, je pro většinu lidí tahle kapitola odboje velkou neznámou. Autor nás v několika kapitolách seznamuje s historickým pozadím a radikálnímu nástupu fyzického antisemitismu od roku 1933, kdy se k moci dostal Hitler a jeho fanatičtí poskoci. Jsme seznámeni s opravdu málo známými židovskými odbojovými skupinami na území Německa, Francie a vlastně celé západní i východní Evropy. Méně známé skutky jsou zde střídány s těmi známými, jako byla například činnost bratří Bielských v Bělorusku, povstáním ve Varšavském ghettu v roce 1943, kde malá skupinka židů dva měsíce neúnavně a s téměř holýma rukama vzdorovala výkvětu nacistického Německa, či slavné sabotáži v Osvětimi, kde skupinka vězňů vyhodila do vzduchu jedno ze zdejších krematorií a zpomalila tak celé to hrůzné průmyslové vraždění… Dobrá knížka pro základní seznámení s problematikou. Což je vlastně i její největší problém, protože informace na těch 150 stranách jsou docela dost stručné. Sic zachycují podstatu daných událostí, ale pokud vás téma opravdu zajímá, budete chtít prostě vědět víc a budete si muset sehnat knihy, kde je problematika popsaná podrobněji. Každopádně se knížka i přes svůj mnohdy chmurný obsah četla opravdu dobře a moc se mi líbila.

Tak jsem konečně dočetl první dobrodružství odklizeného mafiánského zabijáka Izajáše Coleridge, toho času amatérského detektiva kdesi na předměstí New Yorku… A na rovinu přiznávám, že jsem to nepřečetl hned na poprvé. Poprvé jsem totiž skončil někde v půlce, ale nechal se přesvědčit kamarádem a dalšími zdejšími ohlasy, abych to zkusil ještě jednou. Na podruhé je však výsledek stejný, bohužel… Kniha je napsaná velmi čtivým jazykem, plným cynických a ironických hlášek jak to mám rád, ale už od začátku mi vůbec nesedla hlavní postava Izajáše Coleridge. Ten si sice často nechává naložit a počítat žebra, ale rovněž vystupuje jako neohrožený (nad)člověk, ne nepodobný hrdinům z bájí, které má tak rád. Chápu, že je to jistě záměr autora, jistá nadsázka, která však u mne docela narazila. Další problém je, že je to celé takový knižní kočkopes, míchající svébytně žánry od detektivky, přes romanci až po western a přitom ani jeden žánr nevyždíme způsobem, který by mne posadil na zadek. I to panoptikum postav od mafiánů, přes skinheady až po indiány je prostě na jednu třísetstránkovou knížku moc. Výsledkem je trošku guláš, který je sice na jedno přečtení celkem zábavný, ale už nemám důvod se k němu někdy vracet. Na řazení do společnosti Hammetta či Chandlera bych byl hodně opatrný a to neříkám jako nekritický uctívač těchto pánů, protože si myslím, že mají spoustu výborných moderních následovníků, jen ten Barron mi k nim zatím moc nezapadá. Jestli někdy vyjde dvojka, tak se na ni nejspíš mrknu, ale po přečtení doslovu se bojím, co s ní udělá koketování se sci-fi a hororem, protože to v beletrii vážně nejsou mé oblíbené žánry… To vše jsou však moje dojmy a možná je chyba na mé straně. Ostatní zde jsou zatím z knížky nadšeni, tak klidně dejte na ně a utvořte si svůj názor sami.

(SPOILER) Austrálie 23. října 1952… Setkáním válečných veteránů australsko-novozélandského expedičního sboru otřese vražda generála Cyrila Gosse. Psycholog a jeden z veteránů Johnny Hume okamžitě pojímá podezření na svého přítele z války, seržanta Larryho Primrose, kdysi oddaného vojáka, jenž byl v roce 1942 pro zbabělost degradován a zostuzen. Jenže po Larrym jako by se slehla zem… Další z válečných románů Erica Lamberta, vracející se k působení australských jednotek ve válce o severní Afriku. Tentokrát je děj vyprávěn ve dvou časových rovinách, kdy tou základní je rok 1952 a k válečným událostem roku 1942 se vrací retrospektivně. A to byl u mne trošku problém. Ona linie z roku 1952 rozehrává psychologické a z velké části i milostné drama, jenž se zaobírá psychologickými důsledky rozpadu osobnosti nezvěstného seržanta Primrose a lásky jeho přítele Johnnyho Humeho k Primrosově manželce Lauře. Linie je to zajímavá, ovšem mne až tak nebavila. Naopak jsem si užil retrospektivní návraty do válečných let, přípravu mužů na válku, jejich dovolenku v palestinské Haifě a velmi působivé vyobrazení válečných hrůz. V této časové ose postupně sledujeme rovněž přerod prosťáčka Larryho Primrose v poslušného seržanta jenž dostává dvě vyznamenání za statečnost, aby se následně z neznámých důvodů stal ostudou armády. Kdo někdy sloužil, a přišel o hodnost ví, že to není vůbec příjemný pocit. Natož pak v případě, je-li tato degradace úplně nesmyslná. Co k tomu vedlo a jaké je tajemství oné dlouhé bílé noci, kdy Afrikakorps nemilosrdně zaútočil na Australany u afrického Sidi el Halaamu se čtenář dozví až úplně v závěru celého vyprávění. Působivá kniha, především tedy v kapitolách popisující rok 1942…

Poušť u El Alameinu, Egypt, 1942… Po porážce u lybijského Tobruku z jara 1942 se britské jednotky stahují na území Egypta, poslední bašty bránící severní Afriku před ovládnutí Němci. Součástí britských jednotek je Rota D, tvořená australskými vojáky, o jejichž neuvěřitelné statečnosti vypráví tento skvělý válečný román. Konkrétně pak o přátelích seržantu Docu Homeovi a vojínu Christymu, kteří jsou velitelstvím vyslání do Káhiry, aby zde mezi domnělé německé špiony rozhodili falešné informace o chystané spojenecké ofenzívě… Eric Lambert napsal výtečnou knihu, rozdělenou do tří hlavních pomyslných oddílů, popisující vojenský život během války ze tří různých pohledů. Úvodní část prezentující život mezi jednotlivými vojáky, přátelské i nepřátelské vztahy, je prosycena ironickým chlapským humorem. Prostřední část pak prezentuje egyptskou Káhiru se všemi jejími šrámy a bolístkami – plnou válečných vdov, prostitutek, podvodníčků a německých donašečů - v prostředí barů a špinavých špeluněk. Trošku zde na mne dýchnul duch mé milované filmové Casablancy, ovšem mnohem méně romantičtější a více realisticky temný. No a závěrečná část vypráví o samotné bitvě u El Alameinu z pohledu australské Roty D. Zde se naplno odhaluje realita hrůz války a ironie špatného načasování či odchylky v plánech. Síla vystupující z posledních odstavců poslední kapitoly hovoří za vše. A zároveň je odpovědí na to, proč nejlepší romány z 2.SV byly napsány dávno v minulosti. Psali je totiž muži jako Eric Lambert, kteří to peklo zažili na vlastní kůži. Na bolestné intenzitě a duši těchto románů je to opravdu znát.

Drsné devadesátky, žádné mobily, jen cvakání psacích strojů a v hlavní roli sympatický policejní detektiv z divize Hollywood Harry Bosch. To je pro mne hned na poprvé kombinace, jenž se trefila přímo na komoru… Není to můj první Connelly a Harryho Bosche taky znám již z pěti řad nejlepšího TV seriálu posledních let. Ale stejně jako je na přebalu této knihy uvedeno, že jde o „první případ Harryho Bosche“, je to i mé první setkání s tímhle policajtem na stránkách knih… A on to vlastně ani není jeho první případ, protože Harry Bosch je v knize již zkušeným policajtem jenž má za sebou řádku úspěšně vyřešených případů a nepěkné vzpomínky na válku ve Vietnamu, kde operoval jako tunelová krysa, vyhledávající nepřátele v temných tunelech, jimiž byla prošpikovaná vietnamská džungle. A jako černou ozvěnou se mu minulost vrací i ve špinavých uličkách Los Angeles o 20 let později, kdy je nalezen mrtvý jeho bývalý spolubojovník a přidělena dočasná parťačka od FBI…

Já tyto knížky prostě miluju. Vždy jde o poctivou práci s postavami a použitím klasických forem vyšetřování jako jsou výslechy, sledovačky a nakonec i pěsti či zbraně. Přitom je to takové civilní a uvěřitelné. Že je to staré skoro třicet let? No a? Vždy dám raději přednost takové knize před zástupy moderních detektivek, rochnících se v co největší snaze čtenáře šokovat a utopit v prvoplánových nechutnostech a překombinovaných vraždách. Tak takové knihy zas nevyhledávám já… Detektiv Bosch vychází z archetypů americké drsné školy detektivky a skládá všem jejím zakladatelům obrovskou poklonu. Je detektivem ctícím zákon, avšak ochotným zákonu i trochu pomoci jinými cestami. Není tedy divu, že jej nadřízení moc nemilují, je v hledáčku oddělení vnitřních záležitostí a jeho cynické průpovídky leží v žaludku nejednoho agenta FBI. Prostě takový obyčejný prima chlápek a já už se moc těším na jeho druhý případ – Černý led.

Listopad 1944, plavba z egyptské Alexandrie ke břehům válkou zmítané Itálie. Na palubě lodi se setkávají tři příslušníci britského Palestinského pěšího pluku, jenž do Evropy vyslala tajná židovská armáda Hagana, aby se zde stali součástí nově formované Židovské brigády Jeho Veličenstva. Těmi muži jsou seržant Israel Carmi, kapitán Johanan Peltz a poručík Arie Pinčuk, kterým se před lety podařilo utéct před nacisty z Evropy a v britské Palestině našli svůj nový domov, za který jsou nyní ochotni položit svůj život.

„Ke každému člověku zde na zemi přichází smrt, dříve nebo později, a jaká lepší smrt může potkat člověka než zemřít v boji proti hrozivé přesile, ve jménu popela svých předků a chrámu svých bohů“ … Thomas Babington Macaulay

Tři přátelé jsou vrženi do víru 2. světové války a postupně z nich opadají počáteční zábrany před zabíjením nepřátel. Celý zbytek války však prožijí v Itálii a do Německa a Rakouska je jim umožněn vstup až po jejím konci. To co viděli v koncentračním táboře Mauthausen navždy změní jejich životy. Zatímco Pinčuk se vydává na strastiplnou cestu do Polska, aby našel jedinou přeživší ze své rodiny, sestru Leu, Carmi a Peltz nastupují nesmiřitelnou cestu pomsty a stávají se lovci uprchlých nacistů, jímž jsou zároveň soudci i katy.

„Ve jménu židovského národa, vás odsuzuji k trestu smrti.“

Jenže nejen pomstou může být člověk živ. Evropou se potuluji desítky tisíc zbídačených židů, jenž přežili holokaust v úkrytech, nebo měli to štěstí a přežili věznění v koncentračních, potažmo likvidačních nacistických táborech. Daleko za vodami Středozemního moře se schyluje k založení státu Izrael a nastává předvečer války za nezávislost. I muži Židovské brigády se musí rozhodnout, zda je pro ně důležitější pomsta, nebo záchrana nově se rodícího národa…

Uff, tohle byla neskutečná kniha! Kniha faktů napsána jako velmi čtivý válečný román, který jsem nemohl přestat číst, dokud jsem se nedostal k poslední větě. Kniha plná protichůdných emocí, zamýšlející se nad kontrastem pomsty a naděje. Howard Blum ji sestavil na základě poznámek a rozhovorů se třemi hlavními aktéry, je tedy mnohem osobnější, než kdyby se zaobírala ze široka stovkami příslušníků Židovské brigády. Některé pasáže působí až neuvěřitelně, a když jsem si uvědomoval, že všechno to zlo se opravdu stalo, že k opakování válek je lidstvo stále odsouzeno, bylo mi opravdu těžko u srdce. Naštěstí je v knize také onen prvek naděje a její konec vyznívá pozitivně. Dlouho jsem nečetl knihu, která by mne tak emočně zasáhla a to jsem válečných knih přečetl spousty. Byly chvíle, kdy jsem byl opravdu naměkko. Tahle kniha je odpovědí všem těm kteří tvrdí, že Židé jsou jen slabé ovce, poslušně jdoucí na smrt. Neskutečná kniha!

Zima přelomu let 1943 – 1944. Blíží se otevření druhé fronty a spojenecké invaze do Normandie. Němcům se však podařilo zajmout brigádního generála George Carnabyho, jenž má důležité informace, které by mohly celou invazi zničit, pokud se nacistům podaří tyto informace získat. Generál je vězněn vysoko v rakouských Alpách na Orlím zámku Adler. MI6 musí vyslat speciální komando, pod vedením zkušeného majora Johna Smithe a poručíka Morrise Schaffera. Je však záchrana generála hlavním úkolem této mise? Není to jen zástěrka, jenž má odkrýt nacistické zvědy uvnitř britské rozvědky? Na tuhle otázku odpoví tento výtečný a třeskutý válečný thriller… Výborná knížka! Dostal jsem se k ní celkem náhodou. Samozřejmě jsem nejprve viděl skvělý film „Kam orli nelétají“ s mými oblíbenci Richardem Burtonem a Clintem Eastwoodem, který určitě patří do desítky mých nejoblíbenějších válečných filmů. Vůbec jsem netušil, že vznikla i knížka a i s ohledem na český překlad názvu knihy, bych si to nikdy nedal dohromady, kdyby mě na to neupozornil kamarád ze zdejší databáze. Jak jsem se následně dozvěděl, kniha vznikla až podle scénáře a jelikož je u obojího autor stejný, je kniha filmu velmi věrná. Autorův styl je přímý a velmi čtivý, rozsah 230 stran drží zběsilé tempo a šponuje nervy na maximum. Vše to dokresluje atmosféra ledově zasněžené horské krajiny rakouských Alp. Nejvíc se mi však líbí špionské kotrmelce, kdy hlavní postavy několikrát změní stranu i konečný cíl vlastní mise. Moc jsem se u čtení bavil a určitě se ke knížce, stejně jako k filmu, několikrát vrátím. Doporučuji všem milovníkům válečných thrillerů.

Jmenovala se Gaby Deslys, byla zpěvačkou a tanečnicí narozenou v Paříži. Možná se však ve skutečnosti jmenovala Hedvika Navrátilová a narodila se v moravských Horních Moštěnicích. Ať tak či onak, pod jménem Gaby Deslys byla slavnou tanečnicí a zpěvačkou, již ležela Paříž před 1.SV u nohou. A nejen ona, stala se totiž milenkou portugalského krále Manuela II. Jestli v tom sehrála roli láska či spíše zadání francouzské tajné služby je další záhadou. Jisté však je, že byla válečnou špionkou ve službách Francie, srovnávanou se slavnější Mata Hari. Na rozdíl od Mata Hari, která si převážnou část svých špionážních skutků trošku přikrášlila a šla na popraviště dost možná zbytečně, byla Gaby Deslys skutečnou špionkou a byla v nepřítomnosti odsouzena rakousko-uherským soudem k trestu smrti za vlastizradu, jenž však nakonec hrdelnímu trestu unikla…

„Víte, kdo je Deslys, člověče? Gabriela Deslys? To je ta děvka, která prodávala v Londýně polibky za dvacet tisíc liber a výtěžek, sedm miliónů, věnovala na verbování českých dobrovolníků! Listina rakousko-uherských vlastizrádců ji uvádí hned na druhém místě za Arnoštem Denisem! Je to nejmazanější agentka Francie.“

Pavel Hejcman předkládá polofiktivní beletristický životopis tajemné femme fatale vyšších společenských kruhů západní Evropy před a během 1.SV. Polofiktivnost zde pramení z toho, že stále nejsou dostupné všechny dokumenty o osobě Gaby Deslys / Hedvika Navrátilová. A z těch informací co jsou dostupné veřejně na internetu a které jsem si před chvílí přečetl není vůbec jasné, jak to vlastně všechno bylo, což ostatně popisuje autor sám v doslovu, který je sám o sobě velice zajímavý. Zda bude toto tajemství někdy spolehlivě objasněno je ve hvězdách. Já, ač jsem tento příběh doposud neznal, budu dál čekat, zda se celá věc někam vyvine. Na druhou stranu, takto pod rouškou tajemství má celý ten příběh krásně romantickou patinu a její plné odhalení by bylo možná na škodu.

Opravdu nádherná a jedinečná publikace, mapující tvorbu a životní osudy nejznámějších českých ilustrátorů westernů, indiánek a dobrodružných knih! Tyhle knížky jsem v dětství miloval a miloval jsem i obrázky které je doprovázely. Ne vždy jsem věděl, kdo je autorem a tak jsem rád, že jsem některé ty malé poklady objevil v této knize. Nějak mám v poslední době tendenci se odklánět od krimi literatury a vracet se k tomu co mne fascinovalo před mnoha lety – vedle historie to je válečná literatura a právě knížky dobrodružné, jenž byly ilustrovány umělci uvedenými v této knize, kteří jsou prostě fascinující! Vedle mé oblíbené trojky Burian, Konečný, Krum jsou zde další, ne méně zdatní, jejichž dílo opravdu stojí za zaznamenání. A jako u každé grafické publikace, tohle se nedá popsat slovy, tohle se musí vidět na vlastní oči!!! Jediný povzdech ve mne vyvolá to, že takoví skvěli umělci už se moc nerodí a jejich dílka nezdobí dobrodružné knihy dál. Jak vypráví kapitola o autorech po roce 1989, pár jich je, ale z celkového pohledu jsou vymírajícím druhem. Jsem nesmírně rád, že Vladimír Prokop toto monumentální dílo sesbíral, sestavil a sepsal životopisy všech těch skvělých umělců. Tato knížka je naprostým klenotem v mé knihovně a rád si v ní jednou za čas znovu zalistuju!!!

Londýn, konec 19. století. Zkušený mořský vlk Charles Marlowe vypráví svým třem přátelům příběh ze své minulosti, kdy se nechal zaměstnat jako kapitán lodi plavící se do tajemného srdce Konga, aby zde vyhledal jistého Kurtze a dopravil jej zpět. Pro zkušeného námořníka na první pohled jednoduchý úkol, k jehož splnění je však neodvratné, aby Marlowe poznal samotné srdce temnoty… Souhlasím s tím, že tohle vůbec není jednoduchá kniha, jak formou tak ani obsahem a vyžaduje plné čtenářské soustředění. Protože ač se dá knížka přečíst za jedno odpoledne, její jazyk je tak košatý a metaforický, že se rozhodně nejedná o odpočinkové čtení. O to víc však není jednoduché téma, které autor vypráví. Je totiž hned několik hledisek toho, jak pochopíte, co to srdce temnoty skutečně je. Vzhledem k době vzniku knihou rezonuje odpor ke kolonialismu neprobádaných míst Afriky (v případě Konga hlavně majetnického vykořisťovatele a belgického krále Leopolda II., jenž se prohlásil za majitele Konga) a pak téma metamorfózy lidské mysli při srážce se strašidelnou divočinou a vidinou velkého bohatství… Není to jednoduchá kniha, ale nějakým zvláštním způsobem se mi dostala pod kůži. Osobně bych ji označil za nadčasovou, protože mnohdy jsou její události platné v té či oné formě do dnešních dní. Rozhodně si Srdce temnoty ještě v budoucnu znovu přečtu.