Killingjoke komentáře u knih
Nějak poslední dobou přicházím na to, že v dnešní době už jen hrstka spisovatelů umí napsat opravdu skvělý válečný román z období 1. a 2.SV. Většina těch nejlepších příběhů totiž podle mě vznikla dřív, než jsem se sám narodil. A krásným příkladem je také tento román, vyprávějící až neskutečné osudy českého námořního lékaře Gerarda Frání. Jeho příběh se odvíjí napříč několika světovými oceány, kde mezi mořskými vlky vyrůstá jako nezkušený mladík v protřelého námořního mazáka. A dobrodružství jsou leckdy veselá, jindy však až brutálně bolestná ve chvílích, kdy stojí zdravý rozum proti šílenosti válečných zvěrstev nebo neustálému strachu z německých ponorek. Osobně mě nejvíc bavila část odehrávající se v Tichomoří, jenž v sobě nesla příjemnou příchuť exotických dálek… Opravdu podařená kniha! Z počátku jsem si sice musel zvyknout na skoky v čase a místě vyprávění, jakmile jsem si však zvykl kdo je kdo, už se to četlo samo. Literární styl Pavla Hejcmana mi strašně moc sedl. Jak je to s pravdou na pozadí příběhu, to už je jiná historie, kterou zde níže obsáhle popsal kolega encyklopedie, kterému tímto moc děkuji za tip na výtečný válečný román! A všem ostatním určitě doporučuju!
1935 Etiopie, jinak známá jako Habeš. Předvečer Druhé italsko-etiopské války, jež znamenala krvavý střet mezi dobře vyzbrojenou Mussoliniho armádou a habešskými vojáky krále Rase Golama. Cela Habeš byla obehnána blokádou a nemohla tak do země přivést zbraně pro svou ochranu. Jedinou možností je využít služeb dvou přátel, jež svedla do hromady náhoda a obchod, Angličana Garetha Swalese a Američana Jakea Bartona. Tito musí skrze nehostinnou poušť a blokádu provést čtyři obrněná a vyzbrojená vozidla, která jsou poslední jiskřičkou naděje na obranu Habeše před mocným nepřítelem… Z knihy mám rozporuplné pocity. Styl psaní autora, od kterého jsem dosud nic nečetl mi docela sedl. Jen se zde střídají pasáže, které mě bavily s těmi, které mě nebavily vůbec. Ty silnější stránky jsou pro mne vzájemné interakce mezi dvěma hlavními hrdiny, vtípky a zábavná dobrodružství. Působivá je také naturalistická stránka vykreslení válečných hrůz. Na druhou stranu mě nebavila linie z pohledu italské armády a neskutečně mě iritoval milostný trojúhelník s novinářkou Vicky. Ta je na jednu stranu vykreslená jako silná emancipovaná žena a o pár stránek (omlouvám se ženám za výraz) jako pipina a naivní koketa. Nevím, čím to je, ale v poslední době mám prostě štěstí na válečné či historické romány, kde se nastrkala milostná linka tak okatě na sílu, až je to trapné. Proboha proč? Vždyť by příběh fungoval dost dobře i bez toho… Prostě jsem se s touhle knížkou docela rval, ale slíbil jsem si, že ji dočtu. Už jen proto, že se odehrává v mém oblíbeném pouštním prostředí, oblíbené době 1. poloviny 20. století a hlavně jsme ve škole v hodinách dějepisu tuhle válku asi přeskočili, protože zde zjištěné a následně dohledaná fakta na internetu pro mě byla naprosto nová. Z těchto důvodu bych knihu hodnotil spíše pozitivně.
Do knížky Vypravěčka jsem se pustil na zdejší doporučení. Autorku jsem doposud neznal a ač jsem zhruba věděl o jaké téma půjde, odrazovala mě obálka, evokující ve mně nějaký dívčí román... Tak, dnes po týdnu konečně dočteno a musím bohužel říct, že počáteční nadšení vystřídal pocit rozčarování. Příběh začíná vyprávět pekařka Sage v současnosti, ale skrze setkání s bývalým nacistou Josefem Weberem a také vzpomínky babičky Minky se dostaneme do časů holocaustu. Jeden hledá odpuštění a smrt, druhá chce na vše zapomenout... Ač mě současná linie příběhu nezaujala a řešení citových vztahů Sage opravdu nudilo, přistoupil jsem na způsob vyprávění a věřil, že linka z minulosti vše vynahradí. Ale vyprávění Minky na mě působilo jako spojení několika samostatných osudů, možná až příliš skokově procházejícím časem. A co je nejhorší, nějak ve mě ty vyprávěné hrůzy mnoho emocí nevyvolaly, protože na toto téma jsem už četl mnohem lepší a emocionálnější knihy. Zajímavým aspektem, který mne naopak bavil, byla pohádka o upírovi, jenž tvořila jistou alegorii a celým vyprávěním se proplétá jak červená nit. No a závěrečná část? Opět řešení mezilidských a sexuálních vztahů Sage, pomalu směřující k finále, jenž bylo už v půlce knihy zcela zřejmé. Pokud měla kniha nastolit otázky spravedlnosti, odpuštění a viny, tak se ji to ne zcela podařilo. Řekl bych, že se nakonec jedná o knihu spíše pro ženy, i když jsem tohle označení nikde přímo nenašel. Tohle mi nesedlo a bohužel tak musím říct, že pro mě je to zatím největší přešlap a zklamání jaké jsem letos četl.
Belfast 1983. Detektiv Sean Duffy je po událostech minulé knihy nejprve degradován a přeřazen k uniformované policii, následně falešně obviněn a s ponechanou výsluhou vyhozen od policie. To by jednoho přimělo, aby strávil zbytek života ve Španělsku. Jenže jsme v Severním Irsku 80. let - britské okupaci se staví do cesty irští "hrdinové" z řad IRA, kterým je jedno, že během jejich osvobozeneckého boje nejvíc trpí nevinní. MI5 povolává Duffyho zpět do služby, protože je možná jediným člověkem, který dokáže zastavit Dermota McCanna, kamaráda z dětství, toho času vysokého důstojníka IRA, který očividně chystá něco, co bude britskou korunu bolet...
"Přirozeným stavem věcí je stav válečný" Thomas Hobbes
Paráda! Série se Seanem Duffym mě neustále nepřestává bavit. Adrian McKinty výtečně kloubí jak rovinu osobní tak pracovní a ze svého detektiva dělá neuvěřitelně plastickou postavu, jejíž osudy hltáte ať už jen unaveně leží v posteli, či uplatňuje logické postupy při řešení případu. Tentokrát je to případ v případu, ukrývající jedno staré nedořešené úmrtí ve stylu záhady zamčeného poko... hospody. A od detektivní drsné školy se posouváme blíže k forsythovskému thrilleru, ale když si člověk uvědomí, v jakých kulisách se příběh odehrává, ví že nebylo zbytí a krásně to do sebe pasuje. IRA vystrkuje růžky a provádí bombové útoky na území Irska i Anglie a jejich vedení není ochotno přistoupit na žádné dohody. Jenže zkuste se dohodnout s "raketovou babkou" Thatcherovou, to taky není jen tak... Líbí se mi jak McKinty píše, líbí se mi jak dokáže pracovat s historii a s nejrůznějšími literárními a popkulturními odkazy. A líbí se mi vykreslení irského venkova a jejich obyvatel, řídícími se starodávnými pravidly odplaty a mlčení. Prostě tuhle sérii totálně žeru a už netrpělivě vyhlížím další díl. Snad vyjde dřív než zase za rok!
Když v roce 1798 vyplul mladý francouzský generál Napoleon Bonaparte do Egypta, vzal s sebou 34000 pěších vojáků, 16000 námořníků a s nimi 151 vědců a filozofů, mezi kterými byli fyzici, chemici, lékaři, inženýři, výtvarníci a jiné profese. Zástěrkou této mise měl být výzkum Egypta, nejbájnější země Orientu, avšak hlavním smyslem byl zárodek koloniální války. Francouzi přistáli v Alexandrii, aby bezprostředně čelili Mamlúkům. První bitvu Francouzi zvládli, avšak v záloze čekali Turci a Britové... Fata Morgána - výstižný název pro tuto knihu. Osobně jsem očekával spíše vědeckou knihu popisující výpravy vědců za odhalením Egypta. Chyba lávky. Tahle kniha popisuje Napoleonovo vojenské tažení a to včetně výpravy do Levanty (dnešní Izrael, Sýrie a Libanon), kde musela jeho armáda v Jaffě čelit epidemii moru a pozdější Napoleonův útěk před Brity zpět do Francie, který však prezentoval jako triumf. Ve skutečnosti to byla těžká porážka, která přivedla Egypt na desítky let do náručí britské koruny. Mnoho mužů, včetně vědců se z výpravy nikdy nevrátilo a jsou pohřbeni někde v Egyptě. Objevy francouzských vědců, včetně nálezu Rosettské desky však změnily chápání starověké civilizace, dovolily rozluštit tajemné hieroglyfy a zpřístupnily Egypt celému světu. Zajímavá a poučná knížka...
Jarní měsíce jsou pro mne z časového hlediska ty nejhorší pro čtení knih. Jenže, už pár let mě při prvních teplejších paprscích jarního slunce zasáhne volání Orientu. A protože ani letos nějaká krásná poznávací dovolená nehrozí, musel jsem dát zavděk dobrou knížkou... Knížky Philippa Vanderberga pro mne zatím byly vždy trefou do černého a jsem moc rád, že ne jinak je tomu s knihou Po stopách Tutanchamona. Kniha je zaměřená na 14 dobrodruhů, objevitelů, vědců a archeologů světových dějin, vybraných podle subjektivního rozhodnutí autora. Nečekejte tak žádný obsáhlý průřez dějinami archeologie, ale velmi čtivé několikastránkové medailonky, které tvoří knižní jednohubku, kterou s chutí slupnete za 1-2 odpoledne. Osobně jsem byl mile překvapen, že se nepodíváme pouze do Egypta, mimo jiné na odkrytí slavného chrámu Abú Simbel, Údolí králů a Cheopsovy pyramidy, ale také na hledání Olympie, bájného města Tróje, či Knóssos, centra vyspělé Mínojské civilizace, jenž náhle zmizela před několika tisíci lety... Z pohledu celkové tvorby Philippa Vandergerga je to taková průřezová kniha, která určitě podnítí sáhnout po jedné z jeho mnoha knih, kde jsou osudy některých zde popsaných osobností rozvedeny podrobněji. Kniha obsahuje také několik stránek fotografií a reprodukci, leč zamrzí, že jsou pouze černobílé a trošku nekvalitní. Malá kaňka na jinak výtečné knížce...
Tohle není jednoduchá kniha a její čtení není žádnou zábavnou krimi jízdou. Washington D.C. je zde vykreslen ze strany, na kterou se většina lidí bojí jen vkročit. Ulicím vládnou dealeři a malí gangsteři, prohnaní a nelítostní, jejichž jediným zájmem je mamon balíku špinavých peněz... Je to příběh polepšeného kriminálníka Lorenza Browna, toho času pracujícího u "Psí policie" a jeho kurátorky Rachel Lopezové, jenž se úzkostlivě snaží udržet své svěřence na správné cestě, což ovšem pomalu vede k její sebedestrukci a utápění se v alkoholu... Je to zpověď temných ulic velkoměsta, které kataklyzmaticky semelou i ty nejlepší úmysly. Parádní sociální noir z pera George P. Pelecanose, napsaný s bravurou a zároveň lehkostí, jakou jsem doposud zaznamenal snad jen u Dennise Lehaneho. V žádném případě po knize nesáhněte jako po detektivce, s tou má jen velmi málo společného. Vyloženě se jedná o moderní drama a civilní příběh s kriminální zápletkou. Tomu je přizpůsoben i tradiční styl autora, který jako vždy pomalu vykresluje charaktery, nikam svůj příběh nežene a na větších obrátkách nabírá až v samém závěru knihy. Ne, není to jednoduchá kniha, spíše nastavení zrcadla a pekelná dávka deprese... i když, i v tmavém tunelu tohoto příběhu žhne malá jiskřička. A to je po všem tom zmaru vlastně docela fajn.
Dne 29. listopadu 1947 vydává OSN rezoluci o rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část. Už od počátku je jasné, že se jedná o časovanou bombu a tato dvě náboženská etnika rozdělují protichůdné zájmy. Počáteční nadšení Židovských Sabrů a nových přistěhovalců je pozvolna střídáno vzrůstajícími násilnými konflikty, jenž jsou oboustranně čím dál násilnější a krutější. Dne 14. května 1948 vyhlásil v Tel Avivu David Ben Gurion stát Izrael a do pohybu se dala válečná mašinérie. Izrael hned ve svém počátku musel čelit invazi sousedních arabských států a bojovat o své další přežití. Byl to počátek izraelsko-arabského konfliktu, jenž byl nakrátko přerušen příměřím v roce 1949, což však vedlo k rozdělení Jeruzaléma. Fakticky však izraelsko-arabský konflikt nikdy neskončil a trvá tak v té či oné podobě do dnešních dní...
"Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene..."
Souhlasím s ostatními komentujícími, že knížka Larryho Collinse a Dominique Lapierra je jedna z nejlepších knih faktů na téma arabsko-izraelského konfliktu. Knihu jsem teď četl podruhé, poprvé však už v době, kdy jsem sám byl v Izraeli na dovolené a tak jsem některé místa, zejména z bitvy o Jeruzalém, mohl vidět na vlastní oči a dobře si je zapamatovat. Působivá je například Sionská brána, dosud provrtána kulkami, na věčnou památku všech bojujících... Kniha je sice literaturou faktů, ale autoři si dali pečlivou práci a posbírali vzpomínky nejrozličnějších účastníků a sestavili tak komplet, který sice není beletrií, ale je napsán tak lehce a napínavě, že se jako beletrie vlastně čte. Na podobné téma z literatury faktů mohu doporučit Izrael od Gilberta, či Puška a olivová ratolest od Hirsta s tím, že mi Ó Jeruzaléme přišla jednoznačně nejčtivější. Pokud se tedy zajímáte o historii nebo válečnou literaturu, tuhle knihu mohu jen a jen doporučit. Nudit se rozhodně nebudete!
Řecko, 480 př. n. l. Perský král Xerxes se rozhodl dokončit trestnou výpravu, kterou započal jeho otec Dareios, a potrestat Řecké městské státy za jejich vzdor při výpadech na území dnešního Turecka. Statisícové perské vojsko se valí skrze umělý most přes Hellespont a kolébce demokracie tiše odbíjí umíráček. Poslední nadějí může být jen vzdorující vojenská skupina, v jejíž čele stanulo 300 Sparťanů, vedení králem Leonidasem. Tito se perské invazi postavili na místě k tomu strategicky nejvhodnějším - Thermopylském průsmyku...
"To je rouhání! To je šílenství!"
"To je Sparta."
"Sparťané! Vraťte se buď se štítem, nebo na něm."
Dnes jsem konečně dočetl Ohnivou bránu od Stevena Pressfielda. Výtečný historický román popisující slavný odpor Řeků proti perským dobyvatelům. Událost je to v pravdě historická, ve svých detailech a konsekvencích úžasná. Není tedy divu, že se v ní zhlédl i slavný komiksový tvůrce Frank Miller. Miller vytvořil komiksový opus, skládající hold převážně skupině 300 Sparťanů, jmenovitě pak jejich králi Leonidasovi. Miller netvoří rozsáhlý komiksový román, ale soustřeďuje se na vyprávění posledních dní života těchto slavných bojovníků, jejich odhodlání a nezdolnou oddanost. Příběh je vyprávěn přímo, s malými odbočkami v čase, kde se podíváme do dětství krále Leonidase a na jeho výcvik, kterým si však v těch časech musel projít každý voják Sparty... Komiks vznikal na vrcholu tvůrčího období Franka Millera, kdy finišoval i skvělé Sin City. Pak však, k mé velké nelibosti, už následoval jen sešup do propasti. V "Třístovce" je to naštěstí ještě starý dobrý vizionář Miller, jenž svůj úderný a nekomplikovaný scénář doplnil také ještě podařenou a neodfláknutou kresbou. Zejména bitevní výjevy jsou úžasné! Temnými barvami jej doplnila, dnes už bývalá manželka Lynn Varley a vzniklo tak dílo, které skládá nepokrytý, chlapsky drsný hold oběti krále Leonidase a jeho statečným vojákům... Tenhle komiks jsem dnes četl už po několikáté, tentokrát jako dezert k přečtené Ohnivé bráně. Určitě si jej však za čas dám znovu i samostatně.
"Naše šípy zastíní slunce!"
"Alespoň budeme bojovat ve stínu."
"Sparťané. Připravte si snídani. Najezte se dobře... Protože večeřet budeme v pekle!"
Chicago 1928. Bouřlivá dvacátá léta na svém oslnivém vrcholu, plného lesku, slávy, psích deček a ostrých hochů. Byla to prostě doba gangsterů. Městem otřásá hromadná otrava několika republikánských radních, v temné uličce se najde tělo gangstera bez očních bulev a z nejvyšších pater městské smetánky se ztratila jedna z prominentních dědiček. Na scénu se vrací vyšetřovatelé od Pinkertonů Michael Talbot a Ida Davisová, po stopě zavražděného gangstera vyrazil fotograf Jacob Russo a sám velký Al Capone si z New Yorku pozval gangsterského fixera Danteho Sanfelippa, aby zjistil, co se s "jeho" městem sakra děje...
"Do Chicaga nepřijmou křiváka, dokud nesouhlasí, že vystřelí po jiném křivákovi. Takže viva Chicago."
Po roce se k nám dostává druhá kniha ze série City Blues. První díl se mi loni hodně líbil a jsem rád, že ne jinak tomu je i u dílu druhého. Přesunuli jsme se sice o cca dekádu do předu a změnili město, ale to co zdobilo příběh z New Orleans je naštěstí i zde. Parádně vykreslená doba a atmosféra. Bohatství kontra chudoba a Volsteadův zákon nařizující prohibici v plné parádě - nelegální palírny a pivovary, stoupající zločinnost, korupce a faktická vláda gangsterů. Román je skvělou kombinací mých oblíbených žánrů - detektivky, gangsterky a historie. Ray Celestin v mnoha ohledech vychází ze skutečných historických událostí, využívá skutečné historické postavy a doplňuje je postavami smyšlenými, což bylo nezbytné hlavně pro detektivní linii příběhu. Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Celestin to udělal a v podstatě použil stejný koncept a podobnou stavbu příběhu jako u první knihy. No a já mu sežral i s navijákem! První polovina knihy tak staví na budování příběhu a psychologii postav, zatímco druhá nabírá mnohem vyšší obrátky a od slov se přechází ke štěkajícím Tomíkům... Blues Mrtvého muže je zábavná kniha, prostoupená tóny jazzu a blues. A jak jsem se dozvěděl z doslovu, celý ten koncept má mít podobu tetralogie - jiné město, jiná dekáda, jiná píseň, jiné roční období, jiné počasí a jiný námět. Opravdu zajímavé a mě jako milovníka gangsterek rozhodně těší, že v příští knize se podíváme do New Yorku 40. let, což u mne vyvolává velká očekávání...
U komiksu Fax ze Sarajeva se samo nabízí srovnání s komiksově-reportážní tvorbou Joe Sacca, Fax mne však osobně zasáhl blíž ke komoře. Ne, že by Saccova komiksová reportáž nebyla výborná, ale nic se nevyrovná příběhům zaměřujícím se na osudy konkrétní osoby či malé skupinky lidí, osobním zkušenostem, prožitkům a traumatům, která Fax ze Sarajeva nabízí. Působí to na mne stejně silně jako třeba Maus či třeba Boxer. Fax, jak praví obálka, je opravdovým příběhem o přežití obyčejných lidí, jenž se nevědomky stali pěšci na šachovnici dějin. Je niternou zpovědí o lásce a všudypřítomné smrti, která může místy působit až neuvěřitelně a emotivně na doraz. Všichni však známe obrázky a informace z TV (já osobně navíc i skrze tetu, která žila v chorvatském Zagrebu), jaké zvěrstva páchaly vojska Radovana Karadžiče v Bosně, nehledě na hromadné hroby u Srebrenici, kde srbské jednotky pod vedením Ratka Mladiče rozpoutaly peklo na zemi. Ale jen hrstka si dokáže představit, jaké je to mít každou minutu strach o život svůj i svých blízkých, jako se to stalo právě Ervinu Rustemagičovi. Tady ty emoce prostě patří a jsem za ně hodně vděčný.
Jestliže si někdo na konci 2. světové války řekl "nikdy více" nemohl být dál od pravdy. S nastupující postupnou globalizací světa přichází také globalizace válečných konfliktů a prakticky přestávají existovat lokální konflikty. Zní to hrozně, ale jugoslávská válka je jedním z mnoha kamínků v řece vedoucí k bodu, kdy bude svět zcela v troskách. Vraždění se stává intenzivnějším a metody jejich provedení ještě krutějšími. Memento minulosti hovoří jasnou řečí, ale jak ukazují každodenní události ve světě, je až přes příliš těch, kteří se nechtějí poučit. Proto jsou díla jako je Fax ze Sarajeva potřebná a mělo by si je přečíst co nejvíc lidí.
Criminal patří k tomu absolutně nejlepšímu z toho co tady ze zahraničního komiksu mohlo vyjít. Ed Brubaker je v podobném žánru jako ryba ve vodě a spolu s kreslířem Seanem Phillipsem nás přivádí mezi postavy temné noir kriminálky o několika dějstvích a úhlech pohledu. Kniha sice obsahuje tři hlavní příběhy, které jsou nadprůměrné samy o sobě, ale s pokračujícím čtením je radost pohledět, jak věci pomaloučku zapadají do sebe a jednotlivé příběhy se prolínají. Skvělé je, že ve všech příbězích vystupují charakterově silné postavy a ač jsou to povětšinou zločinci toho největšího kalibru, vždy v sobě mají aspoň nějaké ty kořeny morálních zásad, ať už jsou jejich motivace jakékoliv. Prostě klasičtí antihrdinové, kteří vám nebudou lhostejní a dokonce jim budete fandit.
Často je s tímto komiksem skloňována podobnost se sérií Sin City od Franka Millera. Přiznám se, že jsem ji nakonec také pocítil, ale to až při čtení druhého příběhu – Lawless. Je to ale spíše podobnost celkových kulis, prostředí a charakterů (ano největší podobnost vidím v onom baru „Podzem“, kde se slézá zločinecká sebranka z celého města. Jenže podobný pajzl najdete i reálně v každém větším městě.). Potud podobnost. Jinak je Criminal zcela odlišný, tak nějak mnohem více skutečný a hmatatelný. Tím ale nechci naznačit, že je snad lepší než Sin City, které je také mou srdeční záležitostí.
Zpracovaní knihy je na české poměry fantastické. Pevná vazba, lesklý papír a spousta bonusů. Mimo jiné kniha obsahuje původní titulní stránky sešitových vydání v celostránkových galeriích, eseje autorů o oblíbených filmech (našel jsem tam i pár filmu, které jsem neviděl a následně si je dohledal a shlédl) a výbornou předmluvu Davea Gibbonse, která z větší části vystihuje i mé pocity a pod kterou se můžu podepsat. Criminal je zkrátka top!
O téma Holocaustu se zajímám dlouho, ale do tohoto komiksu jsem se původně nechtěl vůbec pouštět, protože jsem předpokládal, že půjde jen o další z pokusů průmyslového dojení sentimentálního smutku, které zde nejednou předvádějí někteří autoři parazitující na jedné z nejtemnějších a nejbolestnějších kapitol lidského pokolení. Strašně jsem se mýlil a dneska jsem moc rád, že jsem v roce 2015 tento komiks koupil.
Reinhard Kleist totiž na sentiment, potoky slz a slovíčka o utrpení nevinných objetí vůbec nehraje. Místo toho předkládá naprosto (avšak krásně) přímočarý příběh o strastiplné cestě Hertzka Hafta napříč koncentračními a likvidačními tábory až po boxerské ringy v New Yorku. Příběh o cestě, která rozhodně není pouze cestou nevinného beránka obklíčeného vlky, ale mnohdy vypočítavého hrubiána, jenž si včas uvědomil, že pokud chce v tomto pekle přežít, nesmí brát téměř žádné ohledy na bližního svého. Příběh o cestě, jenž rozsápala mysl malého židovského kluka a uzavřela jeho duši do nevyzpytatelné a explozivní temnoty.
Jak už jsem uvedl, příběh je naprosto přímočarý, chronologicky plynoucí a nesetkáme se zde s žádnými zbytečnými odbočkami či flashbacky. Kresba na první pohled působí velice minimalisticky a jednoduše, když se ale zaměříte na určité panely, budete až překvapeni, jak detailní a ve své kruté kráse se najednou bude vyjímat. V kombinaci s příběhem funguje naprosto perfektně. Vyzdvihnout musím zpracování. Argo si na svých titulech nechává vždy záležet, většinou se to dost projeví i v ceně. Zde jsem ale za opravdu pěkný peníz dostál krásný nadstandard, na který je ještě před otevřením radost pohledět. Dále mne pak jako člověka zajímajícího se o Holocaust a občasného diváka boxu potěšily medailonky a historické souvislosti o boxerech, kteří prošli nacistickými továrnami smrti, jenž jsou uvedeny v závěru knihy. Nemám tedy hodně co vytknout a jen snad dodám, že Boxer Reinharda Kleista pro mne představuje až krystalicky čirou ukázku skutečného grafického románu, ke které se v budoucnu jistě rád mnohokrát vrátím. Jo a mimochodem, nedávno jsem četl, že se chystá i filmová adaptace, takže jsem zvědav, jak to s ní dopadne.
Zbožňuju historky drsné školy z pera Raymonda Chandlera, Dashiella Hammetta, nebo jejich pozdějších a současných následovníků. Všichni tito utvořili specifickou odnož detektivního a krimi žánru, jehož hrdinové nejsou ani zdaleka kladné postavy, vyznačují se svým cynizmem a pohybují se ve stínech zkorumpovaného velkoměsta. V duchu tradic těchto velikánů žánru, se ze stejných stínů zrodil i Blacksad, černý panter, pracující jako soukromé očko v New Orleans 50. let minulého století. Postava detektiva, jenž pro mě představuje až neuvěřitelně svěží příspěvek do detektivně-komiksového světa.
V této krásné souborné knize se nám svérázný detektiv Blacksad předvede ve čtyřech příbězích a dvou kratičkých bonusech, v nichž však nedochází k žádnému opakování zápletek a každá z povídek se dotýká jiného tématu... Úvodní „Kdesi uprostřed stínů“, je čistokrevnou sondou do drsné školy, kdy soukromé očko musí vyšetřit vraždu své bývalé lásky a jeho vyšetřování vede velmi vysoko, druhá „Národ ledu“ pak kriticky ukazuje na palčivé otázky rasové nesnášenlivosti a segregace. Třetí „Rudá záře“ nechá vzpomenout na americké honby na čarodějnice komunismu, studenou válku a atomovou hrozbu. Závěrečná povídka „Peklo, mlčení“ je pak podobně jako „Kdesi uprostřed stínů“ dalším vyšetřováním zpočátku rutinního případu, které postupem času odkryje tajemství několika lidí...
O příběhy se scénářem postaral Juan Díaz Canales a jeho výtečně stavěnou atmosféru, děj a překvapivou pointu všech příběhů doprovodil Juanjo Guarnido svou neuvěřitelnou kresbou. Pánové vsadili na „bajkový“ styl vyprávění a hrdinům vtělili zvířecí podobu, přesně podle toho, jaké zvíře se hodí ke kterému člověku a jeho vlastnostem, tedy recept, který již v minulosti vyšel třeba Artu Spiegelmanovi u Mause nebo Bryanu Talbotovi u Grandville. Tento komiks se čte opravdu pomalu. Jednak si člověk užívá příběh a břitké dialogy a pak je tady ta kresba. Kresba je naprosto úžasná a je velmi zábavné studovat detaily jednotlivých obrázků, které jsou vyvedeny s naprostým důrazem na detail a dynamiku. To vše podpořeno výborně zvolenými, temněji laděnými tóny barev, vystihujícími svět, ve kterém Blacksad žije...
Mimo tuto knihu dosud vyšel pouze jeden další příběh - Amarillo, v magazínu Crew. Doufám, že autoři budou v jeho příbězích nadále pokračovat a my se od Crew brzy dočkáme druhého sebraného vydání neotřelých povídek drsného soukromého očka. Tohle je prostě perfektní…
Výmarská republika, Berlín 1929. Město zmítané demonstracemi a krvavými půtkami mezi komunisty a socialisty, kde svou živnost provozují nelítostní gangsteři a pomalinku klíčí temné semínko, jenž zasel jeden rakouský psychopat, kterého tou dobou ještě nikdo nebral vážně. Berlín je kosmopolitním městem plným nočních klubů a nespoutané zábavy, jenž sebou ruku v ruce přináší temnou stránku věci v podobě drog, vražd, korupce a prostituce. Taková je doba, kdy do tohoto města přijíždí mladý komisař Gereon Rath, jenž si sebou táhne traumata z předchozího kolínského působiště, v podobě zabití zločince na útěku. Chtěl by v novém městě začít nový život... Jenže to nejde vůbec snadno! Vyšetřování vraždy neznámého Rusa spustí kolotoč událostí, sahající k členům policejního sboru, klíčícímu podhoubí Třetí říše a ztracenému sovětskému zlatu...
Babylon Berlín je temný policejní noir u kterého jsem se celou dobu výborně bavil, stejně jako u knižní předlohy Volkera Kutschera - Mokrá ryba, kterou jsem četl vloni a v současnosti louskám už třetí díl knižní série a stejně tak stejnojmenného německého TV seriálu. Ve většině případů se adaptacím knih a filmů do komiksového média vyhýbám. Ono to totiž až příliš často nedopadá moc valně. Nejvíc mě snad nadchlo převedení Parkera od Richarda Starka v podání Darwyna Cooka. A k Parkerovi má Babylon Berlín trošičku blízko, aspoň co se týče vršením panelů, který v potřebné chvíli zrychlují či zpomalují děj. Není tak zřejmě náhodou, že autor Arne Jysch studoval animaci a živí se jako storybordista, podobně jako zesnulý Darwyn Cooke. Výborně pracuje i s perspektivou a jeho černobílá perokresba je na jednu stranu velice jednoduchá, v kombinaci s použitím šedého stínování, však perfektně pasující k příběhu (líbila se mi třeba bitka v dešti). Kdyby tenhle komiks vyšel kolorovaný, přišel by o většinu své hutné atmosféry...
Mokrá ryba mě před rokem dostala, o pár měsíců později mě dostala její seriálová adaptace Babylon Berlín, nejdražší seriál v německé historii, na němž jde vidět každá investovaná "Říšská marka" :). Seriál se mimochodem od knižní předlohy liší v mnoha zásadních věcech, zvratech i postavách. Tento komiks je v tomto smyslu své předloze mnohem bližší. Poměrně věrně následuje knižní předlohu, ač zde jisté nuance rozhodně najdeme. Převedení takřka 600 stran předlohy do komiksu jistě nebyl snadný úkol, ale osobně musím říct, že Arne Jysch obstál na výbornou. I proto dávám 5 hvězd, protože takové příběhy prostě miluju a svět Gereona Ratha mě hrozně baví! Jsem rád, že tady tento komiks vyšel, vůbec jsem to nečekal a BB/Artu za tenhle počin děkuji. Myslím, že i pro ně je forma komiksových jednohubek správnější cestou, na které jim nikdo nemůže spílat ukončení sérii v polovině. Pokud to jsou navíc jednohubky bez nudných pláštěnek, je to ještě lepší! Každopádně zpracování vypadá skvěle, včetně nádherně zpracovanými deskami, jak graficky, tak provedením. Víc takových komiksů!
Dva bývalí poldové, jenž sloužili u sboru v rozdílných érách. Jeden se živí jako soukromé očko, druhý jako knihkupec. Jeden je lovec a druhý lovná zvěř, tedy aspoň na začátku. Okolnosti zdánlivě vyřešeného případu je však svedou dohromady a americký Washington jim ukáže odvrácenou tvář města... První případ svérázné a nesourodé dvojice Strange a Quinna, z pera výtečného a v naších končinách bohužel zcela nedoceněného George P. Pelecanose, jednoho z autorů kultovního krimi seriálu The Wire. Kdo zná seriál nebude Pelecanosovým přístupem ke psaní nijak překvapen. Ona to totiž není žádná prvoplánová akční jízda, nýbrž sociální noirové drama a teskné blues ulic amerického velkoměsta a jeho okolí. Pelecanos postupuje příběhem velmi pomalu, více než na vyšetřování se zpočátku soustřeďuje na pečlivé vykreslení všech charakterů, dotýká se palčivých otázek rasismu, drog a policejní korupce. Když jsem napsal, že je příběh spíše sociálním dramatem, nesmí chybět výtečné vykreslení života postav za hlavním příběhem, jejich zázemí, city a bolístky. Postavy jeho knihy nejsou černobílé, tak jako není černobílý reálný svět a téměř každý v sobě nese trošku dobra či naopak zla. Je na čtenáři, aby si sám stanovil morální odstíny šedé. Pak je tu samozřejmě i kriminální linka, která svým vústěním zkušeného čtenáře detektivek nepřekvapí, ale je jasné, že to ani nebyl autorův záměr... Odvrácená tvář města je výtečná krimi, jejíž hlavní síla spočívá v poznání, že je až neuvěřitelně a bolestně skutečná.
Los Angeles, Kalifornie. V noci je nalezeno zmučené, téměř mrtvé tělo transvestity, v nočním klubu Dancers došlo k masakru, po kterém zůstaly čtyři mrtvoly a zkušené policistce Renée Ballardové právě začíná další noční směna... Tak tohle byla vážně pecka! Od prvních stránek jsem si Renée Ballardovou naprosto zamiloval! Už dlouho jsem hledal detektivku, ve které bude takto skvěle napsaná ženská hrdinka a konečně jsem ji našel. Ballardová je životem protřelá, zásadová policistka, která se urputně žene za vyřešením i těch nejtriviálnějších případů a zároveň je trnem oku svému nadřízenému u LAPD, se kterým jí pojí nemilá zkušenost se sexuálním podtextem. Postupem času rozplétá nitky případů a zároveň řeší své soukromé problémy. Tyto dvě linky jsou tak umně propojeny, že ani jedna nenudí a jedna je na druhé velmi závislá. A finále? To se mi sakra líbilo... Znáte to, jsou autoři, o kterých víte, že vážně stojí za to a rádi byste si jejich knihy přečetli. Jenže neradi přeskakujete v dílech série a tak jste nuceni jejich čtení odložit na neurčito. Pro mě je takový případ Michael Connelly, duchovní otec série policejního detektiva Bosche. První díly jsou dávno vyprodané, elektronické knihy mě číst nebaví, do knihovny nechodím. A tak jsem rád, že Connelly přišel s novou hrdinkou Renée Ballardovou a já po něm konečně mohl sáhnout. Má očekávaní byla rozhodně naplněna. Connelly skvěle pracuje s postavami i vývojem celého příběhu. U postavy Ballardové mě potěšilo, že ač se jedná o ženu žijící v "mužském" světě, nesnaží se trapně si hrát na chlapa, jako to bývá u mnoha jiných hrdinek, od jiných autorů detektivek. Navíc, podobně jako další bard žijící v L.A. - James Ellroy, Connelly využívá prostředí jako jednoho z hrdinů, takže ač jste zde v životě nebyli, dokážete si zdejší ulice, domy a kopce s trochou fantazie dobře představit... Noční směna je policejní krimi přesně podle mého gusta. Takové příběhy mám rád a proto doufám, že jsme se s policistkou Ballardovou nepotkali naposledy a Michael Connelly napíše i další díly. Každopádně, s Connellym jsem se naposledy určitě nepotkal, protože už letos nakladatelství Domino chystá reedici série s Boschem a já si tak konečně počtu i příběhy tohoto slavného detektiva. Jsem vážně rád, že už Connellyho nemusím dál odkládat. Je to výborné!
Německo, 27. září 1938. Na balkónu kancléřství stojí říšský vůdce Adolf Hitler a spokojeně si prohlíží projíždějící kolonu tanků a obrněných vozidel, směřující k hranicím Československa. Skupina důstojníků německé armády nechce dopustit nejhorší a osnuje plán k odstranění vůdce, zatímco britský premiér Chamberlain stále věří v dohodu s Hitlerem, která by zabránila světové válce. A tak se stane, že se po letech opětovně svedou dohromady osudy dvou rozkmotřených přátel, toho času státních úředníků dvou států, Němce Paula von Hartmanna a Angličana Hugha Legata, kteří se mají setkat v dějišti mnichovské zrady dne 29. září 1938...
Jak už je u Roberta Harrise zvykem, předkládá čtenáři další dobrý historicko-fikční román, jenž je tentokrát zasazen do období čtyř podzimních dnů, které vyústilo v nejkrvavější konflikt v dějinách lidstva. Harris už napsal lepší knihy, ale i tato se řadí mezi ty povedené. Kniha vede známky očividně pečlivé rešerše zdrojů a kostra příběhu je tak stavěna na dobové korespondenci, telegramech, rozhovorech a novinových článcích. Na toto je nabalen fiktivní příběh dvou přátel, kteří odhalili skutečnou zvrácenou tvář nacismu a pomocí tajného dokumentu a nasazení vlastních životů se snažili zabránit podepsání Mnichovské dohody. Bylo by však chybou od knihy očekávat nějakou zběsilou akci. Pokud čekáte akční thriller, rovnou knihu odložte. Pokud už thriller, tak politický, v dusivých kulisách temné doby, před kterou mnozí zavírali oči, či chtěli zůstat slepí... Robert Harris je Angličan, je tedy nabíledni, že kniha je popsána hlavně z pohledu "vítězství" premiéra Chamberlaina, jenž se z Mnichova vrátil a zběsile mával cárem papíru o míru (ten okamžik je dobře znám i z různých válečných dokumentů), který však pro Hitlera znamenal mnohem méně než nic...
Na věc jsou různé pohledy a tenhle je můj a je léty neochvějný. V době, kdy Češi zůstali za dveřmi, podepsali političtí představitelé Británie, Francie a Německa, za dohledu fašistické Itálie "obchodní" dohodu s ďáblem. Ze strany Německa v danou dobu totální vítězství a posvěcení nadcházejícího masového vraždění a rozpínavosti. Ze strany Británie a Francie jen alibismus, naivita a fatální krátkozrakost, jenž pouze souhrou šťastných okolností nevedla o pár let později ke konečnému triumfu zla... Češi zůstali za dveřmi... A jen slepý nevidí, kdo dnes v divadle zvaném Evropa tahá za nitky. A ne, Češi to opět nejsou...
Detektiv Aidan Waits je zpět a to v plné parádě! Po událostech první knihy je převelen na noční směnu a jeho údělem je vyšetřovat případ sérií zapálených popelnic. Waits se snaží sekat dobrotu, nebere drogy, neprohání holky a alkohol si dopřeje jen občas. I přesto je stále trnem v oku svého velitele, jenž by se jej rád na trvalo zbavil. A příležitost k tomu dostane ve chvíli, kdy je v jednom opuštěném hotelu nalezena mrtvola s nepřirozeným šklebem ve tváři...
Tohle mě zatraceně baví! Joseph Knox stvořil drsného hrdinu, jenž se dostává z jednoho průseru jen proto, aby spadl do ještě většího. Detektiv Aidan Waits je sice polda, nezřídka se však uchyluje k vlastnímu uchopení spravedlnosti, pokud má neodvratný pocit, že ji je potřeba pomoci. Dokáže být stejně tak milý a citlivý, jako nelítostný a brutální. A stejně nelítostné jsou i ulice nočního Manchesteru, temné čtvrti plné lidské špíny a neřesti, ukryté pod nablýskaným pozlátkem... Joseph Knox předvádí úžasnou narativní gradaci, kdy zpočátku odhalí zdánlivě nesouvisející střípky a rozehraje mikrovesmír případů, které musí jeho detektiv vyšetřovat. Oproti předchozí knize působí vyšetřování více konvečně, využívá postupy policejní procedurálky a přesto je to pořád parádní, moderní noir! Rozplétání nitek a skládání dílků je napsáno opravdu s bravurou, protože tohle není případ, kdy zjistíte vraha v první kapitole. Můj tip se během čtení několikrát změnil a když už jsem si byl docela jistý, přišel zvrat, který nasměroval linku úplně jiným směrem. Během vyšetřování navíc vyplouvají další podrobnosti z temné minulosti Aidana Waitse, které vyvrcholí ve fatálně hořké finále.
Jestliže jsem ve svém komentáři u první knihy Sirény napsal, že pro mě jsou detektivkou roku 2017, pak musím také napsat, že Škleb je pro mne dodatečně detektivkou roku 2018! Joseph Knox se pro mne stal spisovatelským zjevením a už po dvou knihách můžu říct, že je v současnosti jedním z mých nejoblíbenějších autorů detektivních kriminálek, myšleno z těch, kteří v současnosti vychází česky. A proto je opět velkou škodou, že třetí díl série pro nezájem čtenářů česky patrně nevyjde!
Tenhle komentář bude neobjektivní, ale co, chlap musí mít nějaký koníček, svou nekritickou lásku za kterou se bude "bít". Pro mě je to fotbalový Baník Ostrava a především hokejové Vítkovice, klub u nějž planou veškeré mé vášně od šílené radosti, po neskutečně hořké slzy...
Tohle je parádní knížka, mapující 90 let vítkovického hokeje! Člověku zaplesá srdce nad tou historií, která jednou přinesla radost, jindy smutek. Datum 23. prosince 1928 si ve svém srdci ponese každý fanoušek, který kdy podlehl chladu ostravského ledu. Kniha je koncipována do několika oddílů. V první části projdeme devadesátiletou historií klubu, zavzpomínáme na krásné mistrovské sezóny 1952 a 1981, ale i smutnější šestiletku, kterou Vítkovice strávily v druhé lize. Druhá část je věnovaná největším osobnostem klubu. Fanouškovi běhá mráz po zádech při čtení medailonků borců, jakými byli zakladatel Vilém Rokyta, či další hráči a vítkovické legendy Jan Kasper, Miroslav Vlach, Josef Mikoláš, František Černík, Miroslav Fryčer, Vladimír Vůjtek, Miloš Holaň ml., Roman Šimíček, Jiří Burger nebo idol mé puberty a vlastně i dodnes - David Moravec, vlasatá kometa, která pro mě před 25 lety znamenala vstup do vítkovického hokeje (i když tenkrát nosil ještě krátký sestřih). Třetí část je věnovaná statistickým údajům, kterých za těch 90 let bylo vážně hodně... Čekal jsem trošku více textové části, ale vlastně i tak bylo řečeno vše podstatné. Navíc to vynahrazují parádní a velkoformátové fotografie. Grafická stránka knihy je vyvedená na jedničku s hvězdičkou!
Psal jsem, že komentář bude neobjektivní, hlavně tedy vůči fanouškům jiných týmů. A proto i historka, která téhle knížce přidá 5D efekt. Knihu jsem si koupil jako vánoční dárek 21.12.2018. Byl to den, kdy vítkovický hokej slavil své 90. výročí během zápasu proti nejtradičnějšímu soupeři - Spartě Praha. V předzápasovém ceremoniálu se představilo několik desítek vítkovických legend, oděných do černobíle pruhovaných "Rafanských" retro dresů, jedněch z prvních, které kdysi Vítkovice oblékaly. Slavnostně bylo vyřazeno číslo "9", které oblékala asi největší vítkovická legenda Franta Černík, jehož dres byl na věčné časy zavěšen pod střechu haly. V samotném zápase Vítkovice dominovaly a porazily Spartu 4:2, což znamenalo proti tomuto soupeři jedenácté bodování v řadě a pokračování jedné z nejlepších sérii novodobé éry vítkovického hokeje. Takže, kdykoliv od teď vezmu tuhle knížku do ruky, vzpomínky na tenhle nádherný večer budou zpět. Nádhera, jenom doufám, že se jednou dožiju třetího vítkovického titulu...