Killingjoke komentáře u knih
Parker je zpět... Donald E. Westlake napsal pod pseudonymem Richard Stark 24 kriminálních novel, které se v USA dodnes těší velké oblibě. Do češtiny byly bohužel přeloženy pouze dvě. Název "Návrat" této knihy vybízí ke zdání, že se jedná o přímé pokračování knihy "Odplata". Pravdou však je, že je od sebe dělí 16 dalších knih a 35 let spisovatelovy práce. Vydavatelskou politiku u nás a začínání v půli série prostě nikdy nepochopím. Ale nevadí... Parker je zpět a znovu je to drsná a krvavá jízda za ziskem dalších špinavých peněz, jenž se fatálně uzavře v jednom starém domě. Stark píše s lehkostí a kombinuje zajímavý krimi příběh s cynickými dialogy. V jeho podání je Parker sice pořádný hajzl, ale člověk se neubrání nutkání držet mu palce. A je fakt škoda, že tady těch knížek nevyšlo víc.
Jeho jméno je Parker. Prostě Parker... Posledních několik měsíců hnil ve vězení, protože udělal velkou hloupost. Dovolil si ten luxus, že věřil špatným lidem, věřil své ženě a vpadl do pasti, která jej málem stála život. Ale je zpět, chce své prachy a chce svou pomstu... Donald E. Westlake stvořil pod pseudonymem Richard Stark postavu drsňáka Parkera v 60. letech a rázem se z něj v USA stal kult. Pro mě osobně to představuje zrod moderní drsné školy detektivky, jelikož hlavní postavou není sympaticky drsný detektiv, ale násilník a hajzl, s nímž byste rozhodně nechtěli mít nic společného. Je to tedy pohled z druhé strany zákona a dostáváme se mezi spodinu, zloděje a vrahy, jejichž jedinou snahou je vlastní prospěch... Stark si ve svých knihách s Parkerem nehraje na žádnou velkou literaturu a přesně ví, že tohle má být zábava. Sice násilná a mnohdy krutá, ale pořád zábava. A možná proto to tak skvěle funguje...
Není tedy divu, že se Parker dočkal mnoha adaptací v jiných médiích. Ve filmu to nejlépe zkusil Mel Gibson, doporučuji zvlášť režisérskou verzi "Payback: Straight Up", která se knize přibližuje mnohem víc, než verze, která šla nakonec do kin. A nemůžu opomenout úžasné komiksové zpracování, kde výbornou Starkovu předlohu doplnil neméně skvělou retrokresbou Darwyn Cooke. První kniha této série u nás rovněž vyšla a to pod názvem "Parker: Lovec" a jedná se přímo o adaptaci této knihy "Odplata".
Audie Palmer byl jedním z bedlivě střežených vězňů texaské věznice. Pro všechny byl mužem, který se podílel na přepadení vozu, který převážel sedm milionů dolarů a jako jediný loupež přežil. Deset let v base byl pro něj utrpením a bojem o holý život. A pak... jeden den před propuštěním náhle zmizel! Proč vlastně? Jde o ztracené peníze? Jde o pomstu? Možná je za tím zcela něco jiného... Kniha Štvanec je mé první setkání s tvorbou Michaela Robothama. Od prvních stránek jsem byl uchvácen způsobem vyprávění. Knížka se čte skutečně lehce a nikde nedrhne. Tempo příběhu je udržováno krátkými kapitolami, ve kterých se střídají pohledy různých osob a vše to má až filmovou dynamiku, kdy se mísí tak trochu pokračování Shawshanku s Dokonalým světem. Postava Audie Palmera musí být čtenáři sympatická od první stránky, i když se jedná o usvědčeného zločince, jenž však skrývá tajemství, které sahá do texaského policejního sboru a vysoké politiky... Štvanec je opravdu povedená krimi o nevyplněných touhách, lásce a slibech, příběhem o tom, jak může člověku změnit život okamžik, kdy se octne v nesprávnou dobu na nesprávném místě. A jako takovým, je příběhem ze života.
Jméno T. E. Lawrence jistě nebude neznáme nikomu kdo se zajímá o Orient, 1. světovou válku, či viděl výborný oscarový snímek Davida Leana z roku 1962 - Lawrence z Arábie. Lawrence zcela jistě patří velkým tvářím Arabského povstání proti osmanským Turkům a jako o každém velikánovi se o něm postupem času vyprávěly legendy, někdy pravdivé, jindy zcela smyšlené. O to důležitější je tato kniha, kterou osobně napsal T. E. Lawrence a mohl tak popsat jistý úsek svého života, viděný vlastníma očima.
Lawrence tak vypravuje svůj příběh, kdy do jeho života vědce zasáhla 1.SV a on jako nevoják musel vstoupit do britské armády. Náhoda tomu chtěla, že se po několika letech za psacím stolem dostal do terénu a podnikl výpravu přes poušť za princem Fajsalem, jedním z vůdců povstání. Arabové tehdy neměli vlastní národ a jednotlivé kmeny se mezi sebou nenáviděly. Fajsal však odmítl vést džihád na straně Turecka, místo toho se rozhodl bojovat za národní zájmy Arabů na straně křesťanských bezvěrců (což je dnes téměř nepředstavitelné) a vlastně tak přispěl ke konečnému rozpadu velké Osmanské říše. Z něj a Lawrence se stali přátelé. Lawrence s Araby podnikl mnoho výpadů do řad nepřítele od obsazení přístavu Akaba, přes partyzánské záškodnictví na železnici, až po samotné obsazení syrského Damašku. O to víc po válce nelibě nesl, jak britská koruna nedodržela sliby dané Arabům.
Lawrence sám uvedl, že v jeho knize nemá čtenář hledat nějaká moudra, ale pouze vyprávění událostí, které si pečlivě zaznamenával. Ona je to ale pravda pouze napůl. Na mnoho místech totiž popisuje velmi moudré myšlenky statečných mužů, kteří si udrželi čistou mysl i během válečného běsnění, hnáni touhou po národní seberealizaci sjednocených kmenů Arábie... Sedm sloupů moudrosti je opravdu výborná kniha popisující jednu část válečného konfliktu, který měl být posledním v dějinách lidstva a měl ukončit všechny války. Vyprávění je to opravdu strhující, jen je záhodno mít aspoň základní přehled o problematice a snad i místopisných názvech zde uváděných. Spokojenost a nezbývá než s radostí doporučit zájemcům o historii, vojenství či samotnou osobu T. E. Lawrence.
Příběh této knihy se otevírá záhadnou smrtí v aukční síni v roce 1978. Mrtvým má být jistý egyptský starožitník z Düsseldorfu Omar Moussa. Na místě se v sošce kočky najde papírek s tajemným textem "Murderer No 73" a zde se začíná odvíjet příběh, který nás zavede do Egypta na počátku 20. století a pátrání po ztraceném hrobu geniálního stavitele a lékaře Imhotepa, jenž má ukrývat hromady zlata a tajemství prastarého vědění... Philipp Vandenberg a jeho egyptské příběhy mě v poslední době prostě baví. Dokáže velmi dobře popsat politické, náboženské a sociální poměry v Egyptě před, během a po 1. SV, jako by tam v té době sám žil. Ta atmosféra káhirských ulic, žhnoucích pouští a starověkých záhad je neuvěřitelně cítit z každé stránky, jako byste sami stáli ve stínu velkých pyramid. Když do děje navíc vstoupí tajné služby několika zemí, včetně egyptské organizace Tadaman, je zaděláno na velmi zajímavé dobrodružství. Nejvíc mě však baví, že si u Vandenberga většinou vůbec nejsem jistý, co jsou historická fakta a co je výplodem autorovy fantazie. To si pak zkouším vyhledávat další informace a skutečnosti na internetu. Já mám tuhle uvěřitelnost hodně rád a ve spojení s dobře napsaným příběhem je to pak velmi příjemné čtení. A ne jinak je tomu u této knihy.
Jeden bývalý polda, toho času soukromé očko. Jedna banální zakázka na inflagranti fotečky prasečinek nepohodlné manželky. Jak jednoduché to mohlo být, kdyby se to celé neotočilo posraným navrch... Kniha "Říkají mi Lars" je pro mne další letošní zjevení na poli české detektivky. Způsob stavění příběhu bude jistě povědomý každému, kdo je nějakým způsobem políbený noirem, či starou drsnou školou detektivky. Ono totiž, kdyby v příběhu nefigurovala moderní technika, bylo by jej možné zasadit právě do zlatého věku zmíněných žánrů. Máme tady soukromé očko, úplatné policajty, milionářského páprdu a neodolatelnou femme fatale. Jen místo jazzu zde mnohem častěji hraje Metallica... Jak uvedl komentující "encyklopedie", tato kniha je krimi jednohubka, která opravdu nemusí zachutnat každému. Mě se knížka hodně líbila, převážně však až ve své druhé polovině, jelikož ta první se mi zdála až zbytečně rozepsaná. Tím však nechci říct, že by to v první části bylo nějaké špatné čtení! Dále jsem už při pohledu na obálku asi čekal větší divočinu a drsnou nadsázku, ale v tomto ohledu je příběh mnohem více realistický, za což jsem ale osobně mnohem radši. Na prvotinu vážně dobré a čtivě napsané... tedy pokud ovšem jde skutečně o prvotinu, protože kdo ví, kdo se skutečně skrývá za jménem Daniel Gris? :)
Podařeně sestavený výbor mnoha desítek povídek Otakara Batličky. Autor nás zavádí do nejrůznějších exotických krajů a vypráví leckdy poučná, jindy až neuvěřitelná dobrodružství... Jako mnozí zde jsem knížku četl jako děcko a jsem rád, že na jejím kouzlu nic neubylo ani po takřka třiceti letech. O to víc musely tyhle dobrodružné příběhy zapůsobit ve 30. a 40. letech, kdy vyšly poprvé. Kdo ví, jaké příběhy mohl ještě Batlička vytvořit, kdyby jej nestihl tak smutný a tragický osud... Za mě velmi dobrá a zábavná kniha, která prostě dokáže uhranou i dospělého chlapa lačnícího po kapce toho dobrodružství a na pár chvil z něj udělá nadšeného kluka. Takže hodnocení, které uděluji není pouze z nostalgie, ale naprosto zasloužené a rád se k těmto kraťoučkým příběhům zase za pár let vrátím. Jen by mě zajímalo, kolik z toho si Otakar Batlička sám prožil a kolik je dílem jeho imaginace. Jeho život by sám vydal na velký dobrodružný román.
Příběh Údolí faraonů začíná roku 1853, kdy je Egypt državou Osmanské říše, ale pozvolna otevírá svá neprobádaná tajemství dobrodruhům, vědcům a nadšencům z Evropy. Toho roku zde přijíždí pruský vědec Heinrich Brugsch s touhou nalézt neodkrytou hrobku některého z faraonů v Údolí králů. Hned na počátku jej čeká osudové setkání s francouzským archeologem Auguste Mariettem, které se promění v celoživotní přátelství, pojené vášní k odhalení tajemství starověku...
Po Králi z Luxoru je tohle moje druhá kniha Philippa Vandenberga a opět nemohu skrývat nadšení. Oproti zmíněné knize zde autor takřka upustil od nějaké fabulace a dá se říci, že servíruje fakta podaná velmi čtivou beletristickou formou. Kniha Údolí faraonů tak není pouze příběhem pánů Brugsche a Marietta, ale jakousi kronikou Egypta, jež obsáhne padesát let historie archeologie a končí počátkem 20. století, kdy otěže výzkumu přebírá slavný Howard Carter. Mimoto se například dozvíme i souvislosti spojené se stavbou Suezského průplavu a jeho otevření roku 1869, které vyvolalo ve světě obrovský zájem a senzaci... Z těchto důvodů je kniha trošku méně citově osobnější než Král z Luxoru, protože v jejím ústředí stojí hned několik postav, které se postupem těch padesáti let nesmazatelně zapsaly do dějin, ať už archeologií, překladem hieroglyfů, vykrádáním hrobek nebo inženýrskou činností. To ale vůbec nevadí... Údolí faraonů je výborná kniha, která opravdu vyvolá či přiživí touhu tohle všechno spatřit na vlastní oči.
V předvečer vylodění spojenců v Normadii, je před válečným pomníkem padlých v 1.SV nalezeno brutálně zohavené tělo mladé ženy. Vyšetřováním je pověřen SS-Hauptsturmführer Vogler, který si však pořádně neví rady a tak je k případu přizván bývalý komisař kriminálky Richard Oppenheimer. Nic zvláštního, jen kdyby se právě nepsal rok 1944 a komisař Oppenheimer nebyl Žid... Germania je velmi čtivá detektivka, sugestivně zasazená do válečných kulis Berlína a tak je vyšetřování téhle nerovné dvojice neustále přerušováno spojeneckým bombardováním. Pro stavbu hutné a temné atmosféry tedy jako dělané. Přičtěme si k tomu i fakt, že Oppenheimer je sice tak trochu ve službách SS a požívá jistá privilegia, pořád však zůstává Židem a nepřítelem Říše. A jako takový může být odstraněn lusknutím prstu. Spirála temných vražd se už však roztočila... Propojení detektivního románu a kulis německé metropole před či během 2.SV už fungovalo v sériích Philipa Kerra či Volkera Kutschera a ne jinak je to v této knize Haralda Gilberse. Tahle kombinace má, aspoň tedy pro mě, velmi osobité temné kouzlo. Pokud je navíc příběh napsán takto čtivě a s lehkostí, která si nevyžádá moc zbytečných berliček, pak není vlastně co řešit. Jen by to vážně chtělo další díl, protože mě sakra zajímá jak to bylo s Richardem Oppenheimerem a jeho ženou Lisou dál.
Moc pěkná knížka a já se hrdě hlásím k obdivovatelům éry „belle époque“, protože mě nikdy nepřestane bavit hltat osudy statečných mužů a žen, jenž se před více než sto lety vydali, s tou či onou pohnutkou, objevovat krajiny Orientu... Původně jsem očekával, že tato knížka bude pouze jakýmsi životopisem tří postav uvedených na obálce - Karla Maye, Aloise Musila a T.E. Lawrence. Autor Karel Jordán ji však pojal mnohem košatěji. Můžeme se tak seznámit politickou, náboženskou a historickou situací v Orientu, převážně přelomu 19. a 20. století, avšak s nuancí a přesahem do dnešních dní. Zmíněné životopisy jsou zde samozřejmě také, v docela stručné avšak věcné formě, která nesklouzává ke zbytečnému přehlcení fakty, které by jinak možná odváděly čtenářskou pozornost. Mimo biografický text je knížka plná nádherných fotografií a maleb známých malířů jako je Zdeněk Burian nebo Gustav Krum, u kterých jsem na dlouhé minuty přerušil čtení, abych si je mohl dostatečně prohlédnout... Dobrodružství jménem Orient je zábavná kniha pro všechny obdivovatele pouštních dobrodružství a zájemce o historii. Budu-li parafrázovat klasika: "Kdybych se narodil před sto léty"... chtěl bych být badatelem v Orientu. I když dobře vím, že to nebylo nic lehkého. No a díky této knížce se mi to zase na pár hodin trošku splnilo :)
Ufff, tak tahle knížka mi vážně odpálila hlavu jako dynamit! Miluju noir a americkou drsnou školu detektivky, ale nevím čím to je, protože v poslední době mě v tomhle spíš dostávají evropští autoři. Možná je to tím, že z těch amerických tady teď v žánru moc nevychází, nebo je to jen štěstím ve výběru, ale to co předvádí Joseph Knox, Adrian McKinty nebo Volker Kutscher je prostě bomba! A ne jinak je tomu v nové knize Krvavý leden od Alana Parkse, protože tenhle noir je temný jako silné kafe, říznuté sklenkou čerstvě vytěžené ropy... Kravý leden je neskutečně temná kniha, v níž prakticky nenajdeme vyloženě kladnou postavu. Všichni skrývají nějaká tajemství, prakticky všichni to hrají na obě strany a člověka až svírá v hrdle ze všeho toho zla a světské bolesti. Detektiv Harry McCoy je ďáblem ve službách zákona a stejně tak dobře jako se pohybuje mezi policisty, udržuje styky s podsvětím a feťáckou prostitutkou. Život mu nabourá předpovězená vražda mladé ženy, jenž spustí kolotoč temných událostí, které navždy změní skotské Glasgow v mrazivém lednu 1973. Od té chvíle nemůže věřit nikomu a musí se spolehnout na své instikty. Jenže šlapete-li někomu na kuří oko, nemůžete se divit, že váš ksicht brzy vypadá jako Bruce Willis ve filmu Poslední skaut... Tahle kniha není pro slabé povahy. Je drsná, cynická, bez kapky humoru a nevybíravé klení zde nejdeme v každém odstavci. Z toho co se tady děje ženám, by se leckomu mohlo udělat fyzicky zle. Nevím, kdy naposledy jsem četl až takto temný noir a musím říct, že Alan Parks využívá pravidla a prostředky žánru bezezbytku. Krvavý leden je temná, drsná a velmi dobře napsaná kniha, u které se mi až nechce věřit, že jde o prvotinu.
Severní Irsko, Belfast, 1982. Země stále zmítána ve velké hospodářské krizi, přinášející obrovskou nezaměstnanost. Ulice jsou podobné válečné zóně a není vůbec jisté, kdo zde přestavuje zákon - policie nebo IRA? Na scénu se vrací svérázný detektiv inspektor Sean Duffy se svým dalším případem. A ani tentokrát to nebude mít lehké. Musí totiž rozlousknout případ mrtvoly nalezené v popelnici v pohozeném kufru. Případ, který jej tentokrát přivede i do nehostinné a drsné krajiny irského venkova a ukáže se, že půjde o hru v daleko vyšším zájmu... Já jsem nadšený! Kniha v sobě kloubí postupy policejní procedurálky a drsné školy, které výborně propojuje s historickými fakty. To zasazení do Severního Irska 80. let mi jednoduše přijde geniální. Na ulici si nikdo nemůže být jistý vlastním životem, Britové v zámoří válčí o Falklandy a na scénu se dostane slavný výrobce sportovních aut John DeLorean. Detektiv Sean Duffy je tvrdohlavý mezek s buldočí povahou, který jde za svým cílem vyřešit případ i za cenu nasazení vlastního života. Přesto, že trousí jednu cynickou hlášku za druhou, pořád je to správný chlap na svém místě... Adrian Mckinty skvěle ovládá umění psaní, stavění zápletek a dialogů a pro mě byla opět radost tohle číst. Po druhé knize můžu říct, že tady máme výbornou kriminální sérii, se kterou se doufám nesetkáváme naposledy.
Válečné příběhy z konfliktů, které přinesla druhá polovina 20. století a dál, moc nevyhledávám. Apač, který chtěl být orlem, je asi první knihou z války ve Vietnamu, kterou jsem kdy četl. Vietnamské válce moc nerozumím a nikdy jsem neměl potřebu se jí více věnovat, snad s výjimkou velmi slavných válečných filmů. Ne, tahle válka není moje kafe, ale příběh psaný v této knize prostě předchází jeho pověst, takže jsem po ní sáhnul... Jedná se o velmi drsný a bohužel velmi pravdivý příběh o válečném běsnění, které i v těch nejlepších lidech dokáže probudit krvelačná zvířata. Příběhem o nalezeném přátelství, které se zrodilo mezi jatky vietnamské džungle a v neposlední řadě zpovědí generace ztracených chlapců šedesátých let, kteří se po událostech prožitých v asijském zeleném pekle už nikdy nedokážou zcela začlenit do společnosti, zvláště pokud jediné co v životě poznali a co se naučili je zabíjení... Příběh Patricka a Skye je strhující. Osobně mě více zaujala první polovina, ale ani ta druhá, zobrazující válečnou kocovinu po krutém probuzení nebyla špatná. Jen mi trošku "něco" vadilo na stylu psaní a pak mám pořád ten svůj pocit odcizení co se týče války ve Vietnamu. Jako válečná reportáž však opravdu výborné a nezbývá mi než si postesknout, že lidstvo se nikdy nedokáže ponaučit, i kdyby takových příběhů vyšly milióny.
Tuhle knížku jsem si před pár dny jen tak přihodil k mnou mnohem žádanějším knížkám v antiku. Prostě jen tak do počtu. A resumé? Zklamaný nejsem... Jedna se o tisíc a jednu variaci na nábožensko-historickou fabulaci, která je v módě od dob, kdy se prosadil Dan Brown. Kostra těchto knížek by se mohla razit přes kopírák a stejně tak pochybné jsou historické podklady, které se v těchto knížkách vyskytují. Na druhou stranu připouštím, že když se to umí, může to být zábavné... Achnatonův poklad je druhou knížkou série, jejíž první díl jsem nečetl a podle mě to není ani nutné. Dostáváme se do horké výhně Egypta, mezi vykopávky faraonského města Amarny. A samozřejmě zde dojde k šokujícímu odhalení, které "pohne" celým světem. Jako nevěrce, ale člověka co o tom snad něco ví, mě bavily pseudovědecké teorie o Exodu a sjednocení osoby Mojžíše a faraona Achnatona v jednu osobu. Pěkné, to by mě asi nenapadlo. Ale na druhou stranu, kdo může dnes s jistotou dokázat, že nějaký Mojžíš, nebo Exodus byl, že? Co se týče příběhové linie, u mě dobrý. Někomu snad může dělat problém velmi rychlé přeskakování mezi několika příběhy, které však ve finále vytvoří celek, mě tohle až tak moc nevadilo... Tahle knížka se možná chce tvářit jako objevitel nějaké nové historické teorie, spíše ale chce být jen dobrodružným brakem. U mě skončila tak na půl. Četl jsem ji během MS v hokeji a práci na zahradě, takže asi můžu doporučit pro pobavení v oddechovém čase :)
Za mě spokojenost a přímý zásah do mého, v detektivkách asi až moc vyhraněného vkusu. Knížku jsem dnes přečetl na jeden zátah během dopoledne, což vypovídá za vše... Druhá dívka je pouliční sociální noir ze současného Washingtonu, líznutý velmi příjemnou dávkou moderní drsné školy. Soukromé očko a bývalý polda Frank Marr má jednu špatnou a pak taky jednu zvláštní vlastnost. A to je neustálá chuť na kokain a neustálá chuť na čerstvé grepy. Přesto přese všechno je to zásadový sympaťák každým coulem. A to i ve chvílích, kdy začne brát případ víc osobněji než je zdrávo a využije k tomu neortodoxní metody, nad nimiž by ochránci lidských práv zběsile lamentovali rukama...
Styl příběhu, který David Swinson zvolil pro Druhou dívku bych směle připodobnil ke stylu mých oblíbenců Price, Pelecanose a Lehaneho, i když je více odlehčenější a nemá takové drtivé myšlenkové dopady, nežli u zmíněných pánů. Na své by si mohli přijít také příznivci výborného seriálu The Wire. Frank Marr se musí vypořádat s gangy zneužívající mladistvé a přítomnost drog sálá snad z každé stránky. Není divu, že v takovém světě drogám podlehnout i ti nejlepší policisté... Mě tyhle kriminálky, které si vystačí s obyčejným civilním zlem a špínou z ulice prostě baví. Jsou na hony vzdálené překombinovanosti a hrané temnotě všech těch severských škvárů, se kterými jsem již po několikerém pokusu naprosto skončil (vážně jsem se zapřisáhl). Takže, pokud nutně potřebujete, aby se hlavní hrdina jmenoval třeba Olaf, nosil tlustý kabát, neustále se mračil a už na padesáte straně řešil pátou šestou brutální vraždu, rozhodně se Druhé dívce vyhněte velkým obloukem! Vy ostatní, kteří jste z trošku podobného těsta jako já, určitě vyzkoušejte. I když je zde akce pomálu, rozhodně to není nuda. Frank Marr je vážně dobře napsaný detektiv a pokud vyjde i jeho další případ, budu mezi prvními, kdo si jej koupí.
"Můžete zůstat slušným člověkem, i když vstoupíte do řad SS?" Tak přesně tahle věta z anotace ve mne vyvolala obavy. Moc totiž nemusím novodobé revizionistické romány, stavějící vrahy do rolí obětí. Dost často je v nich rozvíjeno pojetí "hodného nacisty" a ačkoliv jsem odpůrcem kolektivizace viny, pro organizaci jakou byla SS a její členy nemám žádné pochopení. Naštěstí, tahle kniha je tak trošku jiný případ... Zimní muži jsou válečným románem, snažícím se psychologicky postihnout osud dvou bratrů, kteří vstoupili do řad SS a jejich přerod v poslušné pejsky Třetí říše. A ten přerod myslím vážně, protože pasáže popisující jejich vnitřní boj a snahu o morální pevnost jsem autorovi tak úplně nespolknul. Právě v těchto chvílích je román nejslabší, jelikož ve svém jistě chtěném stěžejním tématu jen klouže po povrchu a nikdy pořádně netne do živého. Omáčka kolem, nazvu-li to takto neobratně, v podobě východní fronty, vybombardovaných měst a koncentračních táborů je sice podaná působivě, jenže tisíckrát popsaná jinde a prostě lépe... Přesto přese všechno se mi kniha četla velmi dobře, až na několik těch zbytečně popisných či rozvláčných míst. Přenesu-li se přes nenaplnění základní myšlenky, tak mě kniha docela bavila a mezi válečnými romány, které vyšly za posledních pár let, patří určitě k tomu lepšímu.
Král z Luxoru je románovým zpracováním osudu slavného Howarda Cartera, objevitele hrobky faraona Tutanchamona. Nejsem si však jist, zda je právě archeologická práce v tomhle příběhu to nejdůležitější. Spíše jde v prvé řadě o romanticko-milostný příběh může, svádějícího marný boj s milostnými nezdary, kterého hra osudu přivedla do výhně egyptské pouště... Čekal jsem trošku jinou knihu a za normálních okolností bych knihu po pár desítkách stran odložil. Ale jak teď konečně přichází jaro, asi jsem se taky trošku nakazil a nakonec i zjistil, že mě vážně zajímá, jak tenhle příběh o velké a zakázané lásce dopadne. Směr příběhu se totiž odvíjí od chvíle, kdy patnáctiletý Howard Carter prožije vášnivý milostný vztah se svou učitelkou Sárou Jonesovou, tedy od něčeho, po čem během jalových let naivně toužil nejeden kluk a to včetně mě. Samozřejmě, později se posouváme do Egypta, kde trvalo Howardu Carterovi dalších třicet let, než dosáhl svého stanoveného cíle a nalezl místo posledního odpočinku zapomenutého faraona... To vše napsané opravdu poutavou formou, kombinující historické souvislosti s autorovou schopností vymyslet situace a události tak, že vyznějí uvěřitelně až do poslední stránky knihy. Možná dvakrát třikrát jsem si říkal, že daná situace je až moc náhodná na to, aby se kdy skutečně odehrála. Takže nakonec asi nemám nic co vytknout, snad jen se mi zdálo, že první třetina knihy mohla mít klidně o polovinu méně stran. To je ale jen detail a knížka se mi jinak opravdu moc líbila... Jen by mě fakt zajímalo, nakolik byla Sára Jonesová skutečnou postavou, protože na internetu jsem o ní v souvislosti s Howardem Carterem nic nenašel, ale třeba jen nejsem ten správný hledač pokladů :)
Rok 70 n.l. Judea Capta! Jeruzalém je zničen a po čtyřleté židovské vzpouře je celá Palastina opět v područí Říma. Ten se sám však zmítá po smrti psychopatického Nera na rozcestí a na trůnu se postupně na krátkou dobu vystřídají tři další císaři. Po nich přichází chvíle pro Vespasiana, Titova milovaného otce, který má naplnit proroctví pro sebe i svého syna a stát se novým císařem... Druhý a závěrečný díl série o Titovi plynule navazuje tam, kde končil díl první. A přesto se dá říci, že je úplně jiný. Celý děj se přesouvá výhradně do centra Římské říše a opouštíme tak prostředí starověkých válek. Místo toho se druhý díl zaměřuje na vzestup Vespasiana a Tita, jímž sice osud nenabídl mnoho času k vládě, za to se však zapsali do dějin jako vládci milovaní lidem. Autor tak rozehrává krutou hru mocenských intrik a úkladných vražd, v jejichž pozadí stojí Titův nenáviděný mladší bratr Dominitanus, tyran lačnící po titulu caesara. Ve větší míře než v předchozí knize se zde řeší vztah mezi Titem a princeznou Berenikou, což jsou asi jediné pasáže, které mi přišly trošku nezáživné, ale chápu že v historickém kontextu bylo nezbytné je odvyprávět... Stejně jako u dílu prvního velká spokojenost. Kniha je exkurzí do dějin starověku a největšího impéria v dějinách, psaná z nesmírnou lehkostí. Historické a zábavné poznání.
Svět 1. století po Kristu se zmítá v osidlech moci Říma a jeho psychopatických vládců, jež mají velmi daleko k představě spravedlivých vůdců impéria. Do této doby se narodil Titus, jež je proroctvím předurčen stát se císařem... Výborná historická kniha, plná mocenských intrik, brutálních vražd, poprav a milostných epizod. V podstatě se jedná o dva paralelní životopisy, v ústředí tak stojí vojenský vzestup mladého Tita a cesta k moci židovské princezny Bereniky z rodu krále Heroda. Jejich osudy se protnou na pozadí historických událostí, které roku 70 n.l. vyústily ve zkázu Jeruzaléma a počátek diaspory... Trošku jsem měl před četbou strach, aby kniha nebyla plná milostných dobrodružství mezi Titem a Berenikou, protože na nějakou červenou knihovnu jsem vážně neměl chuť. Ale takových pasáží je zde docela málo, za což jsem rád. Naopak, obléhání Jeruzaléma římskými legiemi je popsáno opravdu barvitě a podle mne nezaujatě, kdy na jedné straně stál fanatismus impéria toužícího po moci a na straně druhé fanatismus Židů, pro něž byl Chrám a víra v Boha důležitější než vlastní životy. Byl to střed dvou rozdílných světů, které prostě nemohly najít stejnou řeč a jejich fatální konfrontace byla nevyhnutelná... Opravdu jsem se bavil a mnohé nové i dozvěděl. Kniha je psaná s velkou lehkostí a to i s přesto, že obsahuje spoustu historických skutečností. Osobně mě naopak hodně bavily až faktografické pasáže, které mě tu a tam přinutily dohledat si podrobnost na internetu a oprášit, popřípadě doplnit znalosti dějepisu. A takové historické knihy já rád, takže se rovnou pouštím do druhého dílu, který snad udrží nastolenou laťku kvality.
Českou detektivku, vlastně české autory obecně moc často nevyhledávám. Ale občas je potřeba udělat výjimku, a tak se mi do ruky dostala i tato kniha... V příběhu bývalého policajta Matěje Mlynáře, toho času knihkupce a neoficiálního "soukromého očka", se zrcadlí kulisy důvěrně známé z americké drsné školy. Jindřichův Hradec se zde proměňuje v místo, připomínající temné newyorské předměstí plné násilí, drog a vražd, kterých je prostě trošku víc, než byste v klasickém českém maloměstu předpokládali. Matěj Mlynář je drsný chlap (s něžnou duší), vyškolený kopanci života, který se dvakrát nerozmýšlí přispěchat na pomoc bližnímu v nouzi, i za cenu malých katastrof v osobním životě... Co se týče detektivní linie, tak spokojenost, protože se nejedná o detektivku, kdy už na desáté stránce víte, že vrahem je zahradník. Autor tuto linii rozvíjí naopak až proceduálně a skrze vyšetřování a rozhovory (výslechy) pomaličku odkrývá karty. Na druhou stranu tady ale nejsou ani zbytečné falešné odbočky, které by příběh uměle natahovaly, což kvituji... Pokud bych měl najít nějakou tu chybu, jedná se vážně spíše o subjektivní drobnosti. Tou první je, že si osobně nedovedu představit, jak po dni plném marasmu jdu třeba s dcerou na film do kina. Jak stárnu, jsem asi stále větší a větší cynik a tahle "milá" tvář hlavního hrdiny mi místy trošičku vadila. A druhou je, že jsem si prostě v tomto příběhu nedokázal zvyknout na česká jména. Za to však opravdu může má deformace ze čtení primárně zahraničních knih... Nebudu to dál rozmazávat. Na románovou prvotinu docela dobré...