Klajnik | Komentáře u knih | Databáze knih

Klajnik Klajnik komentáře u knih

Pes baskervillský Pes baskervillský Arthur Conan Doyle

Knihu jsem četl kvůli kurzu k základům logiky, kde se mají z předpokladů vyvozovat důsledky. Detektivka je k tomu jako dělaná, ale obávám se, že jsem tomu nevěnoval tolik pozornosti, jak si kurz žádal. Detektivky mě často totiž šíleně nudí, protože se vše motá kolem záhady (vraždy, loupeže...), která je mi však ukradená. Nejsem zainteresován do postav a žádnou jinou výpovědní hodnotu, nad níž bych mohl rozjímat, to nemá. Je to holt žánr, v němž musím počítat s nižším poměrem zajímavých příběhů. Věřím však, že jednoduchý děj může být jen kostrou, na níž lze navléci zajímavá témata. Zde tomu tak ale není. Většina čtenářů opěvuje atmosféru blat a napínavost případu, ale já nepocítil ani jedno.
Takové knihy jsou mi pouhou ztrátou času a to i přes to, že autor píše švihácky a případ je asi dobře vymyšlený. Za to ale nedávám ruku do ohně, páč jsem mu v samé nudě věnoval jen pramalou pozornost. Hledal jsem však v knize něco, k čemu bych mohl upnout svůj zájem, ale nic nenašel.
- Škvár je více zaměřen na postavu detektiva Veleina než na jeho roztodivné případy, nemluvě pak o Bukiho nesmrtelném drsném stylu a vytříbeném buranském smyslu pro humor.
- Film Seven má zase zajímavý koncept série vražd podle smrtelných hříchů.
- Pes baskervilský je příliš spotřební záležitost pro fanoušky Sherlocka Holmese, do jehož bezpředmětných případů snad už nikdy nebudu musiti zabrouzdati.

24.11.2021


Ostré předměty Ostré předměty Gillian Flynn

Zmizelá je zajímavá, propracovaná a skvěle vygradovaná kniha. Tohle je lacinej brak, kterej v žádnym zmíněným aspektu nefunguje.

17.05.2021


Faidros Faidros Platón

Platónovi dialogy jsou prý jako chrámy. Mají mnoho zákoutí a chodeb. Znalý čtenář v nich uvidí víc než začátečník. Vyznačují se mnohovrstevnatostí.
- Sokrates rozmlouvá s Faidrem o lásce a žádosti k tělu, přičemž mezi jimi samotnými je erotické napětí, jenž čtenář může vycítit mezi jejich dialogy. Faidros nejdříve započne číst Lysiovu řeč, jež tvrdí, že člověk by měl být raději po vůli příteli než milovníkovi, páč ten je spíše city pomatenou pijavicí a způsobuje mu strádání na duši, jelikož ho chce mít jen pro sebe.
Sokrates usoudí, že Lysiova řeč neni technicky příliš zdařilá, čímž Faidra pobouří a nasledně je jím vyzván, aby přednesl řeč lepší na stejné téma.
Sokrates věru složí strukturovanější, obecně lepší řeč, ale zarazí se, protože mu je z toho, co říká na nic.
Tyto první dvě řeči mi byly dobré. Nelze je chápat plošně, páč existují milostné vztahy, které jsou lepší než jakákoliv přátelství. Přesto poukázali na jité dění v rámci tzv. toxických vztahů a jisté věci jsou platné do dnes.
- Sokrates dále nehodlá hanobit boha lásky Eróta a pokusí si ho opět naklonit díky palinódii (básni, která odvolává původní báseň) a právě palinódie mi byla odpornou. Není v ní příliš relevance a zní mi jako emocionální výblitek, kde se složitou stylistikou mluví o duši, v kterou přirozeně nevěřím. Ano, prý v ní není příliš rozumového. Celá řeč má být spíše krásnou formálně, ale to nejsem schopen posoudit, protože překlad je trochu kostrbatý a jednotlivá souvětí mnohdy bývají příliš roztříštěné a myšlenkový proud neplyne s takovou hladkostí. Avšak já se tím prokousal a nyní soudím, že to byla sračka. Tato Sokratova snaha udobřit si Boha je směšná a niterně se mi příčí. Prý že by neměli hanobit lásku, páč ta je ztělesňována Bohem a co je božské, nemůže být špatné. Nejsou právě řečtí bohové zajímavý tím, že chybují a jsou více lidští? Krom toho tento úzkostlivý strach z bohů je k zechcání. Jistě se stával i stále stává patologickým u některých jedinců.
Nečetl jsem Platónových dialogů zas tolik a Sokrates mi byl doposud sympatický. Jeho pozici v obraně Sokrata beru jako ideál a on se mi v ní jeví jako idol. Nutno mít však odstup, protože Platónský Sokrates pravděpodobně není zcela věrný skutečným Sokratem a někteří ho považovali za sofistu, který rozmělňoval základy tím, že řečnicky dělal ze slabších důvodů silnější (a naopak) pomocí dvojznačnosti, sylogismů i jiných triků, dále klamal a manipuloval i tomu učil druhé.
Sokratova druhá řeč nemá být rozumově založená, ale přesto ji formálně i obsahově ji považuji za odpudivou hromadu smrdutého hnoje. Snad je dobré ji znáti pro kontext. Představa duše se vyvíjela a křesťanské chápání vychází právě z toho řeckého. Já však vidím v konceptu posmrtné duše mnoho špatného a zavrženíhodného, což historie mnohokrát potvrdila (ok, možná to vidím hlavně proto, že to historie mnohokrát potvrdila) a tak se mi to přirozeně příčí. Připočtěme si k tomu důvod, ze kterého Sokrates řeč pronáší i její obsahovou relevanci. Není divu, že mi je z toho do blití. Takové kecy. Já se u těch 20 stránek trápil dva dny, protože mě šíleně vytáčelo, že se nutím do čtení takových nesmyslů, které bytostně zavrhuji. Tato část dialogu Faidros byla jednou z nejnudnějších a nejotravnějších srač*k, co jsem za dlouhou dobu četl, avšak pro kompletnost jsem to přelouskal.

- Druhá část textu pojednává o rétorice (předchozí dvě témata rozložila základy pro uchopení a poznání tohoto tématu). Rétorika je vedení duší, která je založena na umění činit všechno všemu podobný. Nutnost znát skutečnou pravdu o věci je příliš náročné. Stačí znát podobnosti. Je to umění přesvědčovat druhé. K tomu je potřeba znalost jejich povah/duší i schopnost vidět podobnosti. Díky těm je řečník schopný malými krůčky dospět u posluchače k přesvědčení. To však může být na škodu, jelikož by posluchač mohl být uveden v nepravdu a pod svým nabytím domněním natropit zlé sobě i druhým. Podmínkou krásné řeči je tedy vědění pronášejícího. Aby řeč byla krásná, musí být založena na skutečnosti. Musí být založena na dialektice, na poznání pravdy.
Část věnující se řeči mi přišla mnohem zajímavější a užitečnější. Dobře se mi v ní orientovalo a přelouskal jsem ji rychle. Škoda jen, že toto téma nebylo rozvětveno více. Zde se mi zdá být snad pouhým základem. Nedivil by se ale, pokud by se tomu Platón věnoval i v jiných spisech.

11.01.2021 3 z 5


Básně sebrané Básně sebrané J. H. Krchovský (p)

Obtěžuje mě číst stovky stran nudy, ale tohle jsem přelouskal, protože mi to pučila přítelkyně s tim, že by se mi to mohlo líbit. Pár básníček pobavilo, ale 99% z nich jsem přečetl bez špetky emočního pozdvižení. Báseň, o které po dočtení nezpozoruji vzrůst zájmu, pobavení nebo nedetekuji žádnou výpovědní hodnotu, považuji za zbytečnou sra*ku.
Krchovský se baví nad svou vlastní mrzkostí. Někdy se mu to podaří a pobaví i mě, ale většinou jsem byl tou jeho pózou a variováním už jím řečeného (mnohdy i líp) znuděn.
Aby sbírka uspěla jako dílo, musí mít větší výpovědní rozsah a kadence kvality musí být vyšší.

17.11.2020


Místo slepých cest Místo slepých cest William Seward Burroughs

Říkal jsem si, že si zprvu dám od Burroughse něco lehčího a jeho western se mohl zdát tím správným. Nemám sice nijak zvlášť rád šablony, ale pokud schopný tvůrce dokáže na žánrovou kostru navléci vlastní přirozenost, tak z toho může vypadnou skvělé dílko.

Místo Slepých Cest začalo velmi slibně. Prvních pár stran bylo dost zábavných. Autor představí protagonistu Kima Carsonse, jenž "...je vším tím, co by si měl podle výchovy normální americký chlapec hnusit. Je zlý, sprostý, rafinovaný. Jeho neřesti by se mu možná daly ještě odpustit, mimoto ale propadl rozvratnému uplatňování myšlení. byl totiž nevyléčitelně inteligentní."
Prvních 20 stránek se mi zcela trefilo do vkusu a kniha mi přislíbila sympatického antihrdinu a já si užival ty cynické historky z Kimova života.
Například tuto: Kim s poloretardovanym kámošem Jerrym zalezly do sklepa před tornádem, které odneslo celej dům i s Jerryho bábou, která byla uvázána na lůžku. To však přišlo vhod, že "ten starej smradu pytel," jak jí Jerry říkal zmizel, protože posledních 5 let jí hrabalo, kozy jí vožrala rakovina a neustále museli kupovat morfium, kterym jí nešlo ani oddělat, protože na něj byla tak navyklá, že to bylo jak krmit nějakýho nedožeru.
Takovýto text mi bylo radostí číst, ale v zápětí to asi na 100 stran začne být pětně monotóní a prázdné. Kim občas koupí bouchačky, nebo oprcá nějakýho kluka. O rafinovanosti nemohla být náhle řeč. Já tomu říkám "číst nudu".
Asi na stránce 130 se objeví několik stran, ve které Burroughs vylíčí motiv, pro který jsem se dokázal nadchnout. Kim začal po Americe budovat organizovanou síť tzv. Johnsonů.
"Jedná se o výraz, který měl označovat čestné tuláky a zloděje. Časem se jeho použití rozšířilo i na označení určitého kódu chování. Johnson dodřuje své závazky. Jeho slovo platí, při jednání nepodvádí. Johnson se stará pouze o sebe. Není to čmuchající, pokrytecké individuum, se kterým jsou jenom problémy. Když je třeba, Johnson pomůže.”
Johnsoni žijou v malých městech, která mají působit zcela nudně a typicky, aby každý přicházející byl odrazen pomyšlením si, že jinde bude život zajímavější.
Johnsonům šlo o cílenou likvidaci nepohodlných jedinců napríč státy, kteří svou podstatou zabraňují dosažení jednotného kosmického programu - tedy utopie, ve které štěstí bude vedlejším produktem činnosti. Člověk přikládající vyšší váhu lidskému životu, než je záhodno by řekl, že je to utopie zaplacená noční můrou. Já to chápu, protože vím, že jsou lidé kvalitní a nekvalitní, které dělím na akceptovatelné a na škodnou, kterou je dle mého třeba hubit. Burroughs škodnou názývá sráči, které v několika odstavcích dělí podle svého uvážení na obyčejné zmrdy, kteří přepadávají dostavníky (Jesse James) a na zaryté kriply, jenž jsou nakaženi buněčným parazitem, jenž okupuje centrum pravosti a oni se tedy stávají obligátními xindli prosazující vadné pravdy, jenž kladou klacky pod nohy kosmickému programu.
Toto celé jistě je nadsázkou, ale taky se pod toto autorovo "a dost, vy šmejdi!" podepisuji, protože veškerou příčinou špatností na světě jsou tupí lidé, jejichž omezenost a arogance určuje i životy druhých.

Říkal jsem si, že konečně se autor něčeho chytí a začne vyprávět příběh či formovat vizi nebo větvit myšlenky. On to možná dělá, ale nejsem si tím vůbec jist, protože román se čím dál tím víc tříští a rozpadá. Přišlo mi, že odstavce na sebe nenavazují a jednotlivé kapitoly se neodehrávají ve stejném prostoru ani čase. Třeba jsem ale nevynakládal dostatečnou pozornost. Matně si vzpomínám na zmíňky o nějakém časoprostorovém cestování...
Když však čtu takovýto román, myslím na to, jak neschopným spisovatelem autor je.
Jsem názoru, že film, videohra i kniha musí čtenáže odměňovat a to jak zábavností (entertaiment), tak intelektuálním bohatstvím (vědomosti, estetická krása).
Místo Slepých Cest bylo trápením číst, jelikož se vytratil zábavnostní aspekt a já opět pod vlivem desítek stran roztříštěného a nudného textu ztrácel pozornost. Román se čím dál tím víc zmatenější a já byl čím dál tím víc otrávenější, znuděnější a tedy i přirozeně nepozornější. Zapomínal jsem stránky, kterém jsem přečetl, ale nutil jsem se do pokračování. Nepřekvapilo by mě, kdyby si člověk, který toto čte, řekl: "Měl ses na to vysrat, očividně nemělo cenu pokračovat," ale já chtěl mít relativně čísté svědomí, až se o té knize budu vyjadřovat. Když jsem pochytil, že Kim je na Venuši a jsou tam nějaké metrové stonožky, průhledný hmyz s lidskou hlavou a sosákem, kterým když se přisaje na člověka, tak ho zabijí současně s vlnou rozkoše tisíce orgasmů. Přeživší obět tvrdila, že věděla, že umírala, ale přitom se mu to líbilo. Takovýhle výplody mě po hodinách nudy už nedokázaly ani pobavit. Odškrtl jsem si jenom další vyhoněný a prázdný výjev samoúčelné perverze, jenž je svou přehnaností a nahodilostí spíše banální. Pokračoval jsem však hlavně proto, abych se přesvědčil, jestli to spisovatel opravdu sunul do nějakého sjednocujícího či sjednoceného závěru. Nesunul. Vyznělo to do prázdna.
Možná byl ale konec na začátku. Tam je Kim v přestřelce zastřelen. Jak to zapadá do zbytku opravdu netuším, takže...
...Zpátky k neschopnosti, o které nerad mluvím, jelikož si nemyslím, že Burroughs je špatnej spisovatel. Pravděpodobně jsem si mylně vybral jednu z těch čtenářstky nepřístupných knih.
Pokud jsem tedy nepochopil v důsledku vlastní nepozornosti, tak právě proto, že mě spisovatel nemotivoval pozorným zůstat. Pokud to však Burroughs psal pro sebe a druhé měl v piči, tak mu nic nevyčítám. Mnohokrát to bylo k dobru věci, ale Místo Slepých Cest není tím případem.
Toto bylo mé mírné zhodnocení, do kterého promítám pokoru.
Tvrdší hodnocení by bylo takové:
Horší práci s textem a vedením románu jsem ještě neviděl. Čtenář se nemá čeho chytit. Není linka, kterou lze následovat, Proč se tedy hodiny nudit a trápit u něčeho, co za to absolutně nestojí? Tohle neni kniha určená ke čtení.

05.04.2020 1 z 5


Jméno růže Jméno růže Umberto Eco

Čtivé a velmi informativně pestré. Bohužel je to obsahově plné středověké teologie, takže dílo nepadlo na úrodnou půdu. Věřím však, že jiné Ecovi knihy mi sednou a já se na ně těším, protože jsem přesvědčen, že tenhle chlapík psát umí.

20.03.2020 3 z 5


Závan klíčovou dírkou Závan klíčovou dírkou Stephen King

Jedna historka jako sidequest z mládí a druhá historka (zakomponována do té první) je takovou pohádkou ze světa Středosvěta. Kniha ve mě nevzbudila žádnou emoci, ani mě o nic neobohatila. Jistě je to čtivé a v pohodě, ale pokud bych to neposlouchal jako audioknihu během pracovní doby, tak bych to musel považovat za ztrátu času a čtení bych zanechal.

20.02.2020


Intelektuálové Intelektuálové Paul Johnson

Myslím, že kvalitní člověk by měl být inteligentní, schopný, morální a s vytříbeným vkusem. Jednotlivé kvalitativní aspekty lidské osobnosti by měli být aspoň částečně propojeny, protože pokud rozumný člověk uváží, že je pro něj něco dobrého, tak by měl být i schopný to dělat. Vkus pak člověka nutí se obklopovat hodnotnými věcmi, jenž mají pozitivní vliv na jeho "duši".
Johnsonova kniha povětšinou zkoumá lidi, jenž měli bezpochybi vysoký intelekt, schopnosti a vkus. Jen na s tou morálkou na tom však tak dobře nebyli.
(Marx je vyjímka. Ten dle mého neměl ani jedno. Jeho myšlenky se neuchytily kvůli jeho schopnostem je prosadit, ani kvůli prozíravosti, jenž v sobě nesou - protože nenesou, však on ani nebyl schopen psát souvislý dlouhý text. Marxismus se uchytil kvůli tehdejší situaci a taky proto, že jistí chamtivý a mocichtivý lidé rozhodli, že by byl pro ně dobře využitelný)
Zmiňovaní intelektuálové měli problém s vlastním egem. V tom lepším případě používali svůj intelekt k verbálnímu vykrucování se z řetelného pokrytectví či nevděku. Žejo Rousseau? Kázali vodu, pili víno. Častokrát jim idea byla milejší než člověk. Případ Tolstoje, který si myslel, že je starším bratrem Boha a pokoušel se o morální revoluci velký Rusi, kvůli které zanedbával a ničil svou vlastní rodinu. Tento ruský klasik byl i velký chlípník. Nedařilo se mu krotit svou smyslnost a vinil za to převážně ženy. Shelley se pak vyloženě snažil vytvořit spolek lidí, jenž by vzájemně pořádali orgie. Žabák Sarte vyloženě prosazoval monogamii, čímž týral Simone de Beauvoir. Horší však bylo, že podporoval komunismus, ačkoliv vůbec nevěděl, o čem mluví ("Rusové necestují, protože milují svou matičku Rus"). Jeho život je poznamenán intelektuálním úpadkem.

Nemysím si, že by autor chtěl, abychom intelektuáli odsoudili jako kecali. Jistě, někteří z nich jimi jsou. Někteří svými vadnými myšlenkami mohou škodit (Marx). Někteří byli svině (Jean-Jacques Rousseau), ale jejich myšlenky v sobě nesly kus pravdy, ačkoliv oni sami se jimi neřídili. Každej člověk by měl být souzen a podle toho, by mu měla být přikládána váha.
A hlavně - filosof by měl mít nejvyšší úctu k pravdě.

18.01.2020 4 z 5


Strach a svrab v Las Vegas Strach a svrab v Las Vegas Hunter Stockton Thompson

Rychle vytřískat co se dá z něčeho, co se už chýlí ke konci. Promluvy ke ztroskotání kultury květin a zlomení se vlny, která se zprvu zdála být nezlomná, mi přišli nejzajímavější.
Kámoš mě docela zaujmul tím, jak protagonista v knize vezme nějakej časák z regálu a přečte si článek, ve kterém si nějakej sjetej týpek vydloubal oči. Říkal jsem si, že Thompson chtěl mluvit o drogách a navlíká takhle nejrůznější promluvy na bizarní příběh.
Ve finále je to spíše rychlá storka o žurnalistovi, jenž má psát reportáže v Las Vegas, které ale nenapíše, páč se radši sjíždí se svým právníkem (který snad ani neměl osobnost). Bohužel málo groteskní, ačkoliv se autor snaží o dramatizování pro zábavností účely. Napsat ale, že na LSD vidíš místo lidí ještěry, mi přijde jako fantazie někoho, kdo nemá vůbec představu o tom, jak fungujou fantastika. To H.S.T. určitě má, tak nevím, proč...
Přišlo mi to málo zábavné i málo podmětné, ale docela dobrý, jestliže se takhle Thompson utrhl. Má pravdu, že je to k neuvěření.
Filmová adaptace je dost věrná - ačkoliv ke konci ztrácí dech, tak ale baví grimasy Deppa. Taky 3/5.

22.10.2019 3 z 5


Joker: Oslava 75. výročí Joker: Oslava 75. výročí Dennis O'Neil

Krásná edice, kde 85% vybraných komiksů lze považovat za naivní brak, který bylo utrpení číst.

09.10.2019 2 z 5


Auťák Auťák Harry Crews

Dobré téma, ale poměrně ploché a nezábavné. Crews je prostě mechanik, nikoli spisovatel.

02.07.2019 2 z 5


Hvězdná pěchota Hvězdná pěchota Robert A. Heinlein

Číst výklady z hodin morální filosofie bylo dobré, ale zbytek autor nedokázal napsat moc dobře.

23.03.2019 3 z 5


Joker: Oslava 75. výročí Joker: Oslava 75. výročí Dennis O'Neil

Prvních 140 stran naprosto nečitelných. Starém, trapné příběhy Batmana (který se snažil být vtipný), Robina (který vypadá jak teplouš) a Jokera (mistra zločinu, kterému nikdy nic nevyjde...)

Jsem rád, že žiju v čase dnešních, kdy publikum vyžaduje od komiksů něco lepšího, než je prvoplánové nudné příběhy. Tímto se můžu dostat k 70s/80s kde příběhy už číst šli.
Současné příběhy však považuji za velmi znepokojující a silné. Nádherá propracovaná detailní kresba dává Jokerovi šílené tváři třetí rozměr. Část, kde Klaun Zločinu unesl Robina a projížděl se s ním v autě během noční vánoční atmosféry byly vyloženě děsivé.

Kdyby se kniha skládala jen z nových příběhů, dal bych o bod víc. Chápu, že se jedná o oslavu 75 let této postavy, to však nemění nic na tom, že nějakých 50 let ta postava stála za prd.

10.06.2017 2 z 5


Mrtvý nebo živý Mrtvý nebo živý Mark Millar

V dětství se mi líbila premisa komiksových záporáků, kteří vyhráli nad hrdiny i fakt, že si to nebere žádné servítky. Taky jsem se párkrát zasmál, ale nyní, když jsem si komiks přečetl znovu, v něm vidím tak závažné nedostatky, že jsem hodnocení snížil o čtyři body.

Celý komiks má 3 podařené vtipy. Jednou z nich je třeba Futuristova prupovídka: “Říkáš mi fašoune, jako by to měla být nějaká nadávka. Ty jsi snad někdy slyšel o ženě, která sní o tom, že ji sváže a znásilní liberál?”
Většinou se to však snaží být příliš předrsnělé, avšak autor se netrefuje do černého, kvůli čemuž to hraničí s trapností. Jako děcko jsem to však nedokázal vnímat. Tohle má co dělat s vkusem.

Vadí mi též zkratkovitost a odfláklost obsahu. Příběhový oblouk charakteru protagonisty je jen těžko věrohodný. Mohlo mu být připsáno více oduševnělosti.
"Matka ze mě vychovala slabocha, protože věděla, jaké geny si nesu. Celej život jsem si nechával srát na hlavu, až jsem začal všechny nenávidět." - Něco takového si musím domýšlet, abych pochopil, proč je najednou schopný vraždit nevinné.
Faktem ale zůstává, že je to řádně nesympatická postava. Nejdřív si nechá srát na hlavu a pak se z něj stane arogantní násilník.
Sám umí nanejvýš zacházet se zbraněmi a je smrtelně přesný, ale to by nemělo stačit na to, aby mohl bez větších problému vyčistit místnost plnou superpadouchů s opravdovými superschopnostmi.
V komiksu se mihne celá řada postav, ale prakticky se o nich nic nedozvíme. Až na konci komiksu jsou k nim připsány informace v jakémsi popisku. Tohle by mělo být vtisknuto do obsahu příběhu.

Ve výsledku jsem se docela nudil a chvílema to vrhalo špatný dojem.

PS: Film (Wanted) je mnohem úmírněnější, z předlohy si bere jen pár motivů, ale ve výsledku působí lépe.

01.10.2016 1 z 5


Wolverine: Starej dobrej Logan Wolverine: Starej dobrej Logan Mark Millar

Příběh není nejsilnější, nejsilnější jsou nejrůznější odkazy a detaily, který toto postapo dělají neskutečně poutavé. Spousta skvělých nápadů, opravdu nabušenej komiks.

01.10.2016 3 z 5