Klajnik komentáře u knih

(SPOILER) Když jsem s Dunou začal, myslel jsem, že zásadní je jen první díl, jenže motivy se krystalizují s každým dalším dílem, co jsem dosud přečetl.
Díl první a třetí jsou více příběhové, protože k nim dochází k hrám o trůny, k historickym a politickym změnám a otřesům, jejichž následky a důsledky však pořádně rozvíjí díly následující. Druhý a čtvrtý díl si jsou podobné, protože jsou velmi zaměřené na vnitřní prožívání protagonisty:
Ve druhém díle je to pochybující Paul, v jehož jméně se vede galaktický džihád. Ve čtvrtém díle je to Leto II., který trpí v důsledku své oběti, kterou vyvolil pro budoucnost lidstva.

Leta II., metamorfoval v důsledku svých rozhodnutí v závěru třetího dílu do červa, aby mohl žít tisíce let a zabezpečit svou krutovládou lidstvu budoucnost. Prakticky se musel stát diktátorem, jenž po staletí utiskuje lidskou rasu (znemožňuje mezihvězdné cestování a vnutí lidstvu mír a také stagnaci), aby poté, co zemře, došlo k nebývalému rozpuku do všech koutů vesmíru a lidská rasa přežila navzdory svým malostem a proti potencionálním hrozbám budoucnosti. Vyšlechtil taky lidskou rasu, která je neviditelná předzvěsným zrakem Gildy, sesterstva Bene Gesserit i svým, což také způsobí jeho konec (součást plánu) a umožnilo budoucím lidem vymanit se ze sevření jiných mocenských frakcí.

Většina příběhu postupně odhaluje tento plán a dává nahlédnout do Letova prožívání. Já zde mluvil o oběti. Ona to skutečně oběť byla, protože Leto II. je na jednu stranu tím nejlidštějším člověkem, co kdy žil, protože v něm setrvávají všechny předchozí osobnosti jeho předků, k jejichž životům má přístup a může je znovu a znovu prožívat. Na druhou stranu však člověkem již není, protože jeho červí tělo, znemožňuje intimní tělesné kontakty s jinými lidmi, protože voda je pro písečné červy toxická. V této hluboké rozporuplnosti tkví hrdinova tragédie a jeho oběť.

Navzdory tomu, že děj se s tímto dílem posunul 4000 let do budoucnosti a planneta Arrakis už není toliko krutou písečnou planetou, tak to stále je DUNA. Ta série má řadu motivů, které se stále vrství a rozvíjí. První díl byl hodně o ekologii a plundrobvánní zdrojů, enviromentálním determinismu, kulturách, moci a ideologiích. Druhý díl zabršuje do fanatismus, který předznamenávaly předzvěstské části první knihu a o údělu vůdce. Tím Herbert dekonstruoval obraz Paula jako hrdiny a ukázal důsledky pro společnost plynoucí z fanatismu a přehnané víry ve své vůdce. ve třetím díle se ukáže, že završí, že Paul vlastně nebyl žádný ideální hrdina, protože nebyl ochoten kráčet po Zlaté stezce, tudíž tento úděl připadl na jeho syna.
Všechny díly se ale věnují tématům lidské přirozenosti, vědomí, stabilitě a vrtkavosti moci, společenských pořádcích, hrozbám technologií, přežití a snášení údělu (síla a utrpení).

Všechny díly jsou dost tematicky hutné, promyšlené a komplexní. takže jsou potravou pro mozek a tomu odpovídá i náročnost. Řekl bych, že si žádají opakované čtení, které za to však stojí.
Jediný nedostatek shledávám v tom, že autor čtenáře drží u aktérů příběhu, což jsou většinou mocní vládci to či onoho druhu, kteří mezi sebou intrikují, ale není nám umožněno toliko nahlížet do toho, jaké vliv mají tyto na obyvatele vermíry či planet. Nejvíc je nám umožněno nahlédnout do Fremenů v první knize, jenže ve druhé Fremeni vedou džihád, o němž se mluví, ale nikdy nejsme vtaženi na bojiště, nevidíme třeba osobní příběhy těch, na něž ten džihád dopadl. Nevidíme jak se žije občanům Geidi Prime. Nevidíme, jak se žije občanům galaxie pod nadvládou Leta II. Nevidíme pořádně do toho, jak fungují Tleilaxané nebo Ixané... O těchto záležitostech je pojednáváno spíše okrajově a obecně. Většinou ústy nějaké jiné postavy, která sděluje názor nebo utrousí nějakou poznámku. Zrovna tak nám není pořádně odkryto, jakým hrozbám by lidstvo čelilo, kdyby Leto II. nenásledoval Zlatou stezku a nestal se Imperátorem červem.
- Mně tam tohle všechno každopádně trochu chybí, páč mi přijde, že by to spoustu prvků lépe ukotvilo i že by to zapadalo do předevzaných témat ságy (uspořádání moci, mentalita, příčiny a důsledky, společnost-kultura-prostředí).

4 11.08.2024

Střet králů bezprostředně navazuje na konec první knihy, kde se změnily mocenské pořádky, které vzbudily akce několika postav, jenž usilují o suverenitu nebo rovnou o nadvládu nad sedmi královstvími.

Já jsem knihu přečetl (tedy spíše doposlouchal) pár let po skončení seriálu, který jsem dokoukal, takže jsem i věděl, co se zde bude dít. R. R. Martin však píše tak čtivě a přehledně a celá ta jeho fikce je dostatečně působivá na to, abych si to užíval i s vědomím toho, co bude následovat.

Samozřejmě je pravdou, že jsem to už neměl v tak živé paměti, ale řekl bych, že kniha nabízí řadu interakcí mezi postavami, které jsou narozdíl od seriálu prokreslenější anebo v něm rovnou chybí. Když se kupříkladu vyj*banej princ, Theo Greyjoy, navrací na Železné Ostrovy, tak v mezičase nabalí nějakou naivní selku a celá interakce mezi nimi mi přišla náramně zábavná. Zrovna tak, když se se po 10 letech setká se svou sestrou, která na něj k jeho rozčarování sehraje skvělou habaďůru.

Oblíbenou postavou je stále Tyrion, který tentokrát figuruje jako pobočník krále v Královo přístavišti. Tato postava má skvělou dynamiku, protože trpími značnými fyzickými nedostatky, ale na druhou stranu oplývá bystrým intelektem a rétorickými dovednostmi. Čtenář mu fandí, protože pozitivně hodnotí jeho charakter, který ale často naráží na pohrdání a odsuzování jeho osoby většinou jiných postav. Je tedy velmi snadné být s Tyrionem postavou na jedné lodi, ačkoliv je to právě on, kdo zachrání Královo přístaviště, kterému do značné míry vládnou jedny z těch nejodpudivějších postav (jeho synovec, mladiství král a jeho sestra, královna regentka). Lannisteři jsou zkurvenej rod, ale osobně mě velmi baví ho sledovat. Příběh je nám však dáván hlavně skrze členy rodu Starků, jimž se stalo stalo příkoří a kteří jsou nyní rozprostřeni po celém kontinentu.

Ať už ale Martin píše o jakékoliv postavě, tak je to působivé. Postavy vždy mají "výraz" - jsou skvěle vyportrétované, jakož i nejednoznačné, nedokonalé, chybující... Jsou zkrátka dobře charakteristicky rozvrhnuté, přičemž působí jako figurky v interesantním a mnohovrstevnatém dění.
Nestane se tedy, že by si čtenář byť jen na chvilku nudil. Tomu samozřejmě přispívá i členění kapitol, které se věnují vždy jedné postavě, která posune celkový příběh a kapitola většinou končí nějakým momentem, jenž vyzbudí zvědavost o to, ajk to bude dál. V ten moment se ale přesuneme k postavě jiné, kde se schéma opakuje. Takto autor udržuje napětí.
Chytré, jednoduché, efektivní.

Snad bych si jen přál, abych mohl více nahlédnout do dění kolem postav Roba Starkam, které v příběhu hrají velkou roli, protože vede válku s Lannistery, ale Martin se mu zde nevěnuje. Je nám sice řečeno, že vyhrává, ale není mu zde věnována ani jedna kapitola. V první knize se nám trochu dával skrze kapitoly jeho matky, ale zde se již Catelyn Stark většinou nenachází v jeho přítomnosti.
Dále bych si přál, aby příběhové linky Jona Snowa, Brana Starka a Daenerys byly v této knize více strhující. Daenerys v tomto bodě příběhu jenom putuje někde na východě. Jon a Bran mě moc nebavily ani v seriálu. Jon je kladná a poměrně jednoznačná postava, která se zde jako průzkumník vydává spolu s bratry z Černé hlídky na sever od Zdi a snaží se vypátrat, kde se shromažďují kmeny Divokých, jenže za Zdí toho (politikaření) moc není a nějakou dobu bude trvat, než to začne být zajímavý.

Obecně je pak jasný, že jednotlivé díly takto rozsáhlých ság jsou taky takové kapitoly (mohli bychom říci nadkapitoly), z čehož plyne, že příběh se posune, ale neuzavře. Mnoho toho dosud musí zůstat otevřeno a nezodpovězeno.

6 31.07.2024

Nejdřív kontext:
Do předlohy vstupuji 5 let po skončení seriálové adaptace, po níž zůstává pocit, že kvalita scénáře klesala spolu s tím, jak narůstala kvalita audiovizuální stránky. Sága není dokončena, vím a vlastně si ani nemyslím, že bude. Nemyslím si, že to R. R. Martin bude mít vůli dokončit, zdařile zauzlovávat tahle rozvinutý děj. Měli jste ho přehlížet, neměli jste mu dát všechny ty ceny a peníze. Dali jste mu život, který ho od jeho díla odpoutal. Nelze ale než uznat, že si tu slávu zasloužil. Ač seriál nedopadl a knihy nejspíš nebudou dopsány, tak se autorovi podařilo docílit vysoké míry kvality, která pronikla i do seriálu. Jak tomu ale bývá, tak předlohy bývají ještě lepší.

U seriálu mi chvilku trvalo, než jsem se do toho dostal, ale první díl "Písně Ledu a Ohně" je od samého začátku velmi poutavej. Snad je to tím, že mi to přijde spisovatelsky lépe odvyprávěné a vykreslené než, jak jak je adaptace natočená a zahraná. Jsou tu ovšem i rozdíly v jednotlivostech:
Zdá se, že předloha oproti adaptaci nese více fantasknosti. Daenerys má fialové oči. Tyrion není jen trpaslík - je víc groteskně šeredný, pokřivený, jednooko zelené a druhé černé. Brnění bílých chodců mění barvy. Tohle jsou takové pohádkové rysy, jenž mi i více zapadají pod název ságy, kterým není na rozdíl od seriálu "Hra o trůny". Seriál tedy nese (z praktických a finančních důvodů) více realismu.
Martinův příběh je spíše vážný, tajemný a pochmurný - není to žádná ztřeštěná pohádka - ale obsahuje hodně živoucnosti. Velkou Martinovou devízou je schopnost vykreslovat postavy. Čtenář si je dovede dobře představit a zajímá ho, co si poví a jak na sebe budou navzájem reagovat. Taková je základní rovina Martinova vypravěčského umu, kterou kdyby neoplýval, tak by mu nebyla širším publikem věnována pozornost po tísíce stran.
Jestliže však autor usiluje o to, aby čtenář dokázal postavy rychle uchopit, tak může sklouzávat k jisté jednoduchosti, dvojznačnosti, pohádkové archetypálnosti či karikatuře. Martin ovšem dokáže mnohým postavám dodat hloubku a problematizovat jejich osobnosti natolik, že mnohé jejich akce jsou eticky nejednoznačné, což se rovněž podílí na poutavosti celého díla. Rovněž zdařile pracuje s tajemstvími a tempem. Každá kapitola končí nějakým posunem v ději, takže čtenář je neustále napínán ohledně toho, jak to bude dál, což je ještě umocněno signifikancí Martinových dějových zvratů.

(VAROVÁNÍ před SPOILERY)
Přes kapitoly členěné mezi 8 postav se zprvu zdá, že příběh vypráví o čestném muži ze severu, Eddardu Starkovi, který je králem povolán do hlavního města sedmi království na jihu, aby se stal jeho pobočníkem, rádcem i přítelem. Obě postavy spolu mají historii. Podařilo se jim spolu svrhnout šíleného krále Aeryse II. a s ním i rod Targaryenů. Nový král, Robert Baratheon ovšem není příliš kompetentní. Je to rozmarný muž, který rozfrcal pokladnu, nemá rád královskou úředničinu a je prý obklopen zmijemi, pochlebovači a tupci. Vzal si Cersei, kterážto je jedna z hlavních členů rodu Lannisterů, kteří na krále kují pikle a mezi než patří jedni z těch nejnenáviděnějších i nejmilovanějších postav celé série. Eddard Stark v Královo přístavišti potkává mnohé postavy, které později naberou na větším významu a rozplétá záhadu ohledně smrti bývalého pobočníka - příchází na kloub onomu spiknutí, té hře o trůny. Pokud by nešlo o ságu, tak bychom mohli tvrdit, že příběh je už v tomto bodě (1/3 knihy) hezky zapletený. To ovšem ještě ani pořádně nenastalo. Koncem knihy je popraven hrdina příběhu, Eddard Stark, z čehož vzejde mnohem širší konflikt a šachetní partie.
Už od samotného prologu (ač mnohem volněji) je ale budován ještě širší konflikt enviromentálního měřítka. Severní armáda smrti se spolu s dlouhou zimou blíží na jih.
Jedna postava ovšem pronese, že právě Jon Snow, který je konec konců je tou písní ledu a ohně, je Nedovi ze všech jeho dětí nejpodobnější a zatímco Eddard odjíždí na jih mezi intriky jak Jon odjíždí na nejzazší sever strážit Zeď.

Každé skvělé fantasy začíná v době, která už za sebou má nějakou historii, což výrazně přispívá dojmu hloubky, promyšlenosti a komplexnosti, jenž umocňuje prožívat ještě větší eskapismus (únik do imaginárního světa).
Před Martinem ale smekám, protože se mu výborně daří rozplétat nejrůznější širší souvislosti, které se naplno projeví až o mnoho set stran později.

10 28.06.2024

Stále platí, že jediná Kingova kniha, která mě dostala, je TO, ale Pod Kupolí jsem měl v merku již několik let a vzhledem ke stejnému hodnocení (89%) a podobnému rozsahu stran (940/1100), jsem byl zvědav, jestli se kvalitám svého vrcholného díla přiblíží.

King mívá fajn nápady/koncepty a čte se snadno, ale často bývá jen průměrným spisovatelem nepříliš silných příběhů s nepříliš velkým přesahem a přidanou uměleckou hodnotou.

Pod Kupolí vypráví o tom, jak se pořádky civilizace můžou snadno rozpadnout, když pár gaunerů dostane příležitost. Abyste si toto uvědomili, tak nemusíte číst devíti set stránkovou fikci. Stačí se podívat do 20. století. Vlastně to máme furt na očích, pokud pozorně sledujeme politické dění a nenecháváme si mazat med kolem huby jako nejrůznější dezoláti. Mnohým (nejen) západním politikům ohánějících se demokracií a stavících se do rolí spasitelů před "levicovým progresivismem", "diktátem Bruselu" a "eko-fašismem" jde hlavně o moc (ideálně o neomezenou moc, protože to je tím nejlepším afrodiziakem). Kdyby je systém nedržel relativně zkrátka, tak by se jim to snad i podařilo, protože společnost se bohužel neskládá jen z bystrých a moudrých...

V Kingově příběhu oni gauneři tu příležitost dostanou, protože mimozemšťani obeženou městečko neproniknutelným silovým polem, čímž izolují obyvatele od okolního světa a vytvoří nový svět nových pořádků a pak se nejspíš baví událostmi, jako se třeba lidské děti baví utrpením mravenců, jimž pálí mraveniště.
Nejde však o to, kdo za zápletkou stojí a proč. Důležité je, k čemu to vede.
Kingův příběh mi ale nepřišel dost působivý na to, abych jím byl strhnut. Hrdiny jsem si neoblíbil a záporáci mě dost nefrustrovali, abych si přál nějaké zadostiučinění. Městečku jsem světlé zítřky taky nepřál, když většina obyvatel je tak tupá a naivní, že tak snadno skočí na špek despotickému radnímu. Zkrátka jsem do příběhu nebyl zainvestovaný.
Tematicky mi to nepřijde dostatečně hutně prokreslené. Nejde to zkrátka dost do hloubky.
Některé části knihy mě pak dokonce vyloženě nudily. Kdybych to neposlouchal ve formě audioknihy při práci, tak bych to vzdal, protože více pozornosti bych tomu ochoten věnovat nebyl.

Úpící pomník nebývalého rozsahu a hloubky sovětských represí a vězeňského života.
Solženicyn sepisoval dílo deset let a komplexně v něm vylíčil cestu od zatčení přes vyšetřování, vazbu, transport, tábor a vyhnanství. Pozastavuje se nad množstvím jevů s těmito obdobími a situacemi spjatými:
- Zatčení, moment odvedení
- Zákonodárství s jeho absurditou a pokrytectvím
- Udavačství
- Rozjímá nad vězeňským životem, bídou, útlakem i snášením onoho útlaku
- Mučení
- Přežívání a morálka v daných podmínkách
- Pravověrní (uvěznění zapřísáhlí komunisté)
- Etnografie muklů
- Mezipohlavní vztahy v táborech, sex a těhotenství
- Hladovky, útěky a vzpoury
- Propouštění, proces osvobození

Solža samozřejmě nepojednává jen o své zkušenosti, nýbrž všechny tyto části doplňuje popisem osudů a zkušeností dalších vězňů/muklů, které během dekád vyslechnul či vypátral v archivech.

Souostroví Gulag je zkrátka dílo, které by měl každý přelouskat, aby si věci náležitě zarámoval.
Osobně se mi protiví takové ty zhýčkané zápaďačky, které se brání všemu negativnímu, protože je to nepříjemné a věnují přehnanou pozornost různým zkrášlovacím a kosmetickým prostředkům. Aby si ale přečetli Souostroví Gulag, to ne... Sic mě otravuje jejich naivita, tak je nepovažuji za toliko problematické jako ty hysterické omezence, kteří ve své zpovykanosti nazývají režimy západních zemí "novou totalitou" (Babiš) nebo "demokratickým fašismem" (dezolát v komentech na FB), protože nemůžou zcela beztrestně projevovat svou zhovadilost. Taková individua poznamenávají, že "Orwell se v hrobě obrací", když zjistí, že nemohou beztrestně podporovat třeba Wágnerovce během současné války na Ukrajině (k Ukrajině se autor taky vyjádří).
Tohle nesoudné rámování a zcestné užívání pojmů považuji za nechutné a opovrženíhodné, protože to znehodnocuje vážnost toho, co se dělo ve 20. století (nejen) v SSSR.
Ovšem žě i demokratický režim v sobě nese jistou míru autoritářství, protože každý režim má nějaké vynucovací prostředky k tomu, aby udržel svůj řád. Ta svoboda se relativně bezpečně realizovat v demokratických společenstvích není zadarmo - žádá si nějakou míru zodpovědnosti. Zpovykané lůze by každopádně prospělo, kdyby nazřeli, jak ta skutečná totalita vypadá.

Už jenom ten začátek množstvím výpovědí vpravdě ukazuje, co to ty velké čistky let 30. vlastně byly. Přijde mi, že v sovětském vyvraždování se hodně projevoval onen ruský cynismus a neúcta k lidskému životu. Nejen, že museli být popravování ti, kteří se režimu nehodili, nýbrž byli popravováni i mnozí ti, pro něž ani sama Čeka nenacházela hned dobrého důvodu (nechala je ale napsat nějakou stať na nějaké téma s tím, že ono už se tam něco najde). Šlo o to, vykázat činnost. Paranoidní Stalin by asi neuvěřil, že se někde nedějí spiknutí, takže byli odsuzováni lidi třeba jen pro to, aby se naplnily tabulky, aby tajní prokázali svou oddanost a píli... Šlo o vykonstruované monstrprocesy, při nichž byla přiznání vynucena nejrůznějším mučením.
Celé je to tak absurdní, ale Solženicyn to sepsal s takovou smířlivou tíží a fundovaností, že na čtenáře dýchá spíše tragika z toho, kolik dobrých lidí ten cynický ruský totalitní režim pozřel. Kolik potenciálu byla zardoušeno.

Napadalo mě také, že v těch Gulazích musela být docela zajímavá skladba lidí. Kriminálníci a političtí. Zločinci a inteligence.
Autor četněkrát sděluje, že bažil po tom se každého na vše vyptat. I proto je jeho dílo tak jímavé.

Přesto jsem byl ale i několikrát pobaven, protože Solženicyn píše, jakoby se s tím životem mukla zcela sžil a dokonce si ho i oblíbil. V jeden moment se Solža třeba rozplývá nad oslovem "ostrok".
Dokáže však vystihnout absurditu, která má i humorný rozměr.
Jindy mě pobaví, jak autor vyjádřil myšlenku nebo jakými slovy vylíčil situaci.

Myslím, že my tady v Evropě máme tu představu, že zlo je symbolizováno německým nacismem a ztělesňováno Hitlerem, ale nyní se mi potvrzuje, že bolševický socialismus je ještě zhoubnější. Ponechme teď stranou, že zlo a dobro jsou do značné míry konstrukty, které používáme dost relativně - ovšem pokud za zlé lze něco označit, tak zhoubné režimy, které favorizují zabedněné omezence, demagogy a šíří nespravedlnost, lži i neštěstí kamkoliv jim je dovoleno vkročit.
Otázka, který z těchto dvou režimů byl horší, je lehce pofidérní. Můžeme říci, že oba režimy byly stejně zlé, protože byly utvářeny stejnými znaky zpátečnictví a útlaku... Jen tyto parametry byly trochu jinak zacílené a měly trochu jinou výkonnost. Němci jsou pracovití, takže když se pustili do vyvražďování, tak byli dost efektivní, ale tisíciletá Třetí říše trvala jen 12 let, tak v celkových počtech zůstává pozadu. Sovětský socialismus/komunismus trval skoro 70 let, než se vyčerpal a zhroutil.
Ovšem zdá se mi, že nacistické Německo mělo aspoň nějaký "pozitivní" program (jakkoliv byl zcestný); čistota rasy, jistá podoba Evropy... Sovětský socialismus (symbolizovaný hlavně Stalinem, ve funkci 1922-1952) se sice zaštiťoval komunistickou utopií, ale reálně šlo jen o to, aby se Bolševici dostali se k moci, okradli ostatní a sloužili jen vlastním mrzkým zájmům. V praxi byl nově nastolený režim protkán oním slavným ruským cynismem a nihilismem.
- Ten můžeme pozorovat i dnes, když jsou Rusáci vtaženi do agresivní války na Ukrajině, do Putinových imperiálních choutek a namísto toho, aby vzdorovali, tak se podřídí, ochotně umíraj a tvrdí, že nakonec vyhrajou, protože "nás je mnoho". Vzhledem k tomu, že Rusku se furt sere do díry v zemi, nic moc dobrého je tam nečeká a Západu jsou pro smích, tak jisté potěšení lze alespoň načerpat ze škodolibé činnosti. Spokojenost je relativní. Je to otázka zarámování; Než aby Rus bojoval za ušlechtilejší podobu vlastní země, tak bude radši škodit ostatním. Pokud se budou mít všichni na hovno jako on, tak on se bude mít lépe, ačkoliv si sám nijak nepolepší.

2 04.06.2024

(SPOILER) První díl Vzpomínky na Zemi, Problém Tří Těles, je brán poměrně ze široka, což obecně neberu jako žádný problém - vlastně je to devíza literatury a taky platí; čím větší build-up tí silnější pay-off.
Pozornost je ovšem soustředěna hlavně na záhadu a to já nemusím. Proto třeba nemám rád detektivky, kde byl (často off-screen) spáchán zločin a já bych měl celou dobu jevit zájem o to, who done it, ačkoliv je mi to fuk, k oběti jsem neměl žádný vztah a sledovat, jak se detektiv nimrá v důkazech a svědectvích mě fakt netankuje. Raději dávám pozornost tomu, co mě baví svými postavami, humorem a tématy/myšlenkami, než abych byl tažen na tom, kdo to udělal.
V PTT se před čtenářem postupně rozplétá, oč jde. Postavy slouží hlavně onomu rozplétání záhady a osobnostně zůstávají spíše opomenuty; nejsou moc zajímavé, což je škoda, protože každý příběh funguje lépe, když je čtenář/divák/posluchač více zainteresovaný do postav, které ho tím příběhem provází. Tenhle příběh (který je úvodem trilogie), drží čtenáře právě onou záhadou. Autor vybudil ve čtenáři zvědavost o to, co se děje, k čemu děj dospěje, co je před námi ukryto. Někteří vypravěči umí dobře hrát na tuhle strunu a udržet si tak zájem, ale pokud nenabídnou mnoho jiného, tak je to trochu dvojsečné. Já si kupříkladu řekl, že to jako bylo svým tématem a nějakými fyzikálními teoriemi relativně zajímavý, ale asi ne tolik, abych takhle zpětně uznal, že to stálo za 440 stran/13h pozornosti.

Co se týká děje, který je o kontaktu mezi dvěma vesmírnými civilizacemi a následné snaze té cizí si podmanit tu naši, respektive důvodech, proč jsou k tomu Trisolarané nuceni. Jak ale říkám, tohle je jen úvod a v této knize se "hra" pouze rozehraje. Každopádně Trisolaranská situace je taková, že se vyvinuli uprostřed trojhvězdí Alfa Centauri (proto ten problém tří těles), které jim poskytuje velmi nepříznivé podmínky k životu a já si říkal, že bych raději sledoval to, jak se jejich společnosti vyvíjí, jak zanikaj, jak se snaží přežívat, než abych rozplétal záhadu o tom, proč lidi na Zemi začali vidět odpočet, který jiní lidé nevidí, a na konci dostal fyzikální vysvětlení, že mimozemská civilizace, dokáže promítat na sítnici obrazy dle své libosti, protože... No prej to má základ v nějaké teorii, ale já to nepochopil a nedokážu to vysvětlit. Asi bych se tím musel více zabývat a snažit se tomu porozumět, ale nevím, k čemu by mi to bylo, takže tu motivaci nemám. Pokud člověk není zrovna nadšenost do fyzikálních teorií, s nimiž autor hojně operuje a o něž se opírá, tak si může odečíst další potencionální potěšení, které kniha asi může nabízet.

Také; jako poslouchač audioknihu, jsem měl problém rozeznávat, kdo je kdo, protože čínská jména mi zní podobně a musel jsem tedy nahlížet do seznamu postav, který jsem si našel na netu. To je ale ovšem moje chyba.

7 24.04.2024

Já to poslouchal během práce s tím, že jsem věděl, že to bude lehká látka a byl jsem zvědav, co mi to nabídne, a teď mohu říci, že je to prakticky bezpředmětné a že nevím, proč by tomu měl někdo věnovat pozornost (13h). To říkám jako velký fanda filmové série Alien.

Příběh této knihy je naroubovaný mezi 1 a 2 díl filmu (čímž je i autor limitovaný) a stylově je to posazené taky někam na pomezí mezi hororovou jedničkou, v níž je postupně lovena skupinka vesmírných dělníků na vesmírné lodi a dvojkou, kde si drsní a ozbrojení vojáci klestí cestu mezi hromadou vetřelců v prostorách bývalé lidské kolonii na cizí planetě.

Problém je, že tahle kniha po všech těch filmech nemůže sázet na nějaké mysteriózno a akce v literatuře nemá ani zdaleka takové grády jako ve filmu nebo videohře. Tím ovšem neříkám, že akce v Cameronových Aliens byla dobrá - nebyla.
Probuzení samozřejmě nemá ani žádnou tematickou hloubku a příběhy postav taky nejsou nikterak pozoruhodné.

Takhle kniha je jednoduše brak vozící se na slávě jedné značky. Nekteří na to přistoupí a budou rádi, že můžou v tom světě strávit ještě více času, ale chci spíše kvalitu, když už mám něčemu věnovat čas a pozornost.

Druhé Palermo je o něco méně strhující než první díl, který by měl bohatě stačit otevřené mysli pro pochopení toho, proč je Babiš (potažmo jeho ANOfert) nevolitelný i k zvědomění souvislostí.

Druhý díl je více faktografický a Kmenta se v něm věnuje kmotrovi Faltýnkovi (babišově pravé ruce), kauze Stoka (ovlivňováním zadávání veřejných zakázek na Správě nemovitostí Brna-střed) a palermu na dopravě. To vše v kontextu Babišovo původního rámování hnutí ANO jakožto protikorupčního. Ukazuje se, že za Babiše je ta korupce větší, což není tím nejhorším. Nejhorší je, že přes všechnu tu zhovadilost, lži a zlodějnu je Blbiš neodvolatelný a jeho voliči (důchodci) mu ty lži stále baští jak bábovky, protože ho vnímaj jako svého spasitele. Přitom 20. století nás mělo skrze své diktátory (případně Herbertovu ságu Duna) naučit, že poddávat se domnělým spasitelům je cesta do pekel.
Dříve byli politici buď vykroužkováni u voleb anebo museli odstoupit. Babišova sekta však není demokratickou stranou, nýbrž politickou silou, která má sloužit pouze jemu a jeho obchodním zájmům. Neexistuje tedy, že by ho strana vypekla, když tam má jenom bezskrupulózní kariéristické sluhy.

Závěrem chci panu Kmentovi poděkovat, že nám ty informace takhle uceleně zprostředkovává.
Dodávám už jen, že se mi to četlo lépe než Boss Babiš, v němž jsem se ztrácel.

1 07.04.2024

Povinná četba každého Čecha (zvlášťe pak toho, kdo politiku moc nesleduje nebo dokonce voličem ANO). Jsem totiž přesvědčen, že kdyby si třeba jen tuhle knihu přečetli ti jeho voliči, kteří jsou třeba jen trošku nakloněni jinému názoru, tak by museli uznat, že Babiš jim reálně nijak nepomáhá.

Babišovo Palermo mapuje Babiše od jeho vstupu do politiky, ale dotýká se i věcí, které podrobněji rozebírá kniha Boss Babiše, která mapuje, jak Blbiš k penězům přišel před tím, než se do politiky dostal. Tahle kniha se navíc poslouchá/čte podstatně lépe, protože není tak informačně zahuštěná jako Boss, kde se Kmenta prohraboval každým jedním detailem v kontextu komplikovaných kauz, což sice má svou hodnotu, ale mě to ubíjelo a ztrácelo, protože dokážu snadno prokouknnout, že je Blbiš křivák a nepotřebuju se takhle prohrabovat nějakou jeho komplikovanou korupční kauzou.

Palermo je tedy čtivěji napsáno a lépe podáno, což je nejspíš dáno předmětem zkoumání.
Kmenta odkrývá rozpory mezi tím, co Babiš tvrdí a za co tvrdí, že bojuje a tím, jaké je skutečnost. Dotýká se i různých větších či menších kauz, podvodů, projevů, trapasů i momentů, kdy z Babiše spadne fasáda usměvavého dědy z lidu a bojovníka proti korupci, načež se projeví onen hrubý gauner a mafián. Skrze toto všechno Kmenta odkrývá něco z pokřiveného vnitřního světa našeho sebestředného sektáře, prolhaného gaunera a zlodějského oj*bávače (- všechny typy přívlastky dokonale sedí).
Také ale odkrývá něco ze smýšlení jeho voličů. To vše slušně a s velkým pochopením i vhledem. O tom samotném by samozřejmě šlo taky napsat samostatnou knihu, ale Kmentovi se daří sem tam vytušit něco podstatného z jejich vnímání.
Tím vším se kniha stává poměrně plnohodnotným pojednáním na téma Babiš. Druhý díl je ještě přede mnou, ale tento první snad již poskytuje vše podstatné pro ty, kteří chtějí vědět, ale nepotřebují se nechat zahltit všemi podrobnostmi.

4 21.03.2024

Třetí díl ságy se svou rozkročenou strukturou a množstvím "hráčů" v příběhu opět přibližuje prvnímu dílu a podle mě je stejně dobrý. Čtvrtý díl je pak zase podobný druhému.
Z těchto, které jsem četl, jsou liché díly dějově více strhující, protože v nich dochází k dejinným změnám v impériu a sudé díly, které jsou komornější, stáví na akcích předcházejícího dílu a tematicky rozvíjí jejich důsledky.

4 18.03.2024

Filmová adaptace je tak dobrá i proto, že tato kniha je napsaná tak, že ji lze velmi snadno lze převést do jiného médie (narozdíl třeba od Duny). Nemám k tomuto neo-westernu moc co nového říci, páč kniha je prakticky totožná s filmem (resp. film je stejný jako kniha - akorát že film je prostě ještě působivější díky hercům, obrazu a zvuku.)

1 18.03.2024

Dal bych 5/5, kdyby druhá půlka knihy byla stejně obsahově zajímavá a strhující jako ta první. Etzler sice podal mimořádně hodnotnou zprávu o Číně - zemi, z níž musí být na blití každému člověku se smyslem pro spravedlnost a odporem k nesmyslné buz*raci - ale od půlky se mu to trochu rozředí, protože příliš popisuje věci, které čtenáře nemusí moc zajímat (třeba to, jak je nadšen z hor nebo jak bloudil z tibetské náhorní plošiny do Pekingu). Chápu sice, že se chtěl vypsat, ze svých prožitků, ale pokud moc nerozebíral vztah s Barbarou, která ho do Čína přitáhla (ač by mohl, protože na vztazích se ukazuje mnohé zajímavé a na začátku stejně propálí, že v posteli nebyla moc dobrá a v závěru zhodnotí, že ten vztah byl dysfunkční), ale jako čtenář prostě ocením to, co pro mě má nějakou informační hodnotu. Nemám rád, když autor maří mým časem, ale vzhledem k tomu, že valná část knihy mi dala hodně, tak mu horší druhou půlku promíjím a děkuji za velké obohacení o tamním útlaku jako i za vhled do tamnějších poměrů.

Často jsem během poslechu audioknihy uvažoval nad tím, jestli je horší Čína, Rusko nebo Severní Korea.
KLDR je nejuzavřenější zemí a v jistém slova smyslu nejnebezpečnější. Obyčejný člověk musí každý den řešit jenom základní přežití a nedostatek, nemůže nikomu věřit a když si postěžuje nebo se nějakou prkotinou znelíbí režimu, tak může zemřít.
Z Číny a Ruska lze aspoň svobodně odjet (pokud máte prostředky). Když však zůstanete v Číně, tak se dobře najíte asi si furt budete moci snadněji přijít k lepším penězům než v usku nebo KLDR. Ovšem platí, že opět nelze hanit režim a diktátora, ačkoliv všechny tyto zemi jsou naprosto zkorumpované a na státní správu se nelze vůbec spolehnout - respektive je lze spolehnout jen na to, že s vámi vyj*bou. Pokud budete muset pít nebo dýchat nějaké jedy nebo vám dítě umře pod zřícenou školou, protože provinční vláda zpronevěřila pěníze na výstavbu a postavila budovu levně, tak nečekejte, že vám někdo pomůže. V těchto zemích vládne jenom právo silnějšího. Čína vás má také asi víc pod palcem díky té technologické vyspělosti, ale v Rusku jste zase v zajetí bídy a té obrovské dálavy a nezkrocené přírody. Říkám si však, že kdybych toho měl už dost, mohl bych se naučit lovit, načetl si něco o houbách a bylinkách a odešel žít do lesa.

Dále jsem uvažoval, jak by ty Čínský komouše šlo sundat.
Řešením je odjet do zahraničí (pokud jsou na to prostředky a vůle) anebo se přestat nerozmnožovat a nedávat jim další lidi, na nichž se budou moci přiživovat. Když však lidé žijí v bídě a zmaru, tak dítě může být jistým prostředkem ke štěstí, ale přivést ho do takového světa je jistě sobecké. Jestliže by se však nízká a střední střída přestala rozmnožovat, tak by těm komárům neměl kdo stavět města a dotovat ten jejich marazmus a ještě na to doplácet. Pokud by ale vláda zaznamenala, že jí dochází "lidské zdroje", tak by její policie chytala vesničany, vymasturbovávala muže a inseminovala ženy. Vůbec by mě to nepřekvapilo.
Chvílema jsem byl každopádně frustrován tím, jak si obyčejní Číňané nechávají kálet na hlavy (Etzler píše, že umí trpět) a člověk si skoro až říká, že když umí trpět tak taky trpět budou. V takový zemi tolik ochota trpět je ochotou jít na ruku svým nepřátelům. To mě vede k poslední úvaze o fatalistické občanské neposlušnosti. Kdyby si normální lidé řekli: "Už dost! Už nebudu pít rakovinotvornou vodu a dýchat saze! Už nebudu držet hubu a krok!" a vzali do ukou nože a vidle (nebo aspoň zatnuly pěsti) vyrobily bomby, zápalné lahve a bezohledu na vlastní přežití a útočili na každého poldu a komoušského politika, tak by sice mnoho zemřelo v boji, ale z toho mordoru by se vykoupili. Lidi si ale zvyknou na leccos a pud sebezáchovy je velkým spoluhráčem totalit.

4 09.02.2024

Moliérovi hry bývají dramaticky poměrně schématické, ale vůbec to nevadí, když děj obsahuje zábavné postavy. Takovým příkladem je třeba Lakomec, což je hamižnej dědek, kterej si myslí, že ho každej chce jenom ošidit, a tak na každého útočí. To shledávám dost humorným.
Misantrop je zas cynik, což je jaksi širší rys, intelektuálně bohatší rys než úzké a přízemní lakomství. Dialogy tam jsou nejkvalitnější a tematicky nejbohatší.
Tartuffe je však spíše otravný než zábavný. Vystupují tam postavy, které jsou svým způsobem vyj*bané, ale z té jejich vyj*banosti pramení spíše frustrace než humor. Situace je totiž taková, že pán od rodiny k sobě vezme muže, Tartuffa, kterého shledává ušlechtilým, protože má plnou hubu Boha a vznešených řečí, kterým otec fanaticky propadl, což Tartuffovi umožňuje parazitovat. Rodina se otci snaží vysvětlit, jaký je Tartuffe pokrytec, ale je to boj, k jehož rozhřešení spěje děj.
Máme zde tedy pokrytce a zaslepeného panovačného otce od rodiny, která je jeho stupiditou utiskována. Moc jsem se tedy nebavil. Naopak mě celá ta situace jen otravovala.

1 06.06.2023

Tehdy to pro mě bylo velmi útrpné. Nikoli kvůli obsahu, nýbrž kvůli slohu, na nějž jsem se nedokázal naladit. Přišlo mi to takové stroze popisné, nenořící se do nitra postav. Kvůli tomu jsem se tou knihou pronudil a zaklapl jí s tím, že konec je stejně vyprázdněnej jako zbytek. Nebylo tam pro mě, čeho se chytit, ale uznávám, že to byla má chyba. Po letech jsem narazil na nějaké interpretace a musím říct, že tam je řada zajímavých témat mezi řádky, ale já to tehdy neobjevil, protože mě ta kniha prostě obtěžovala, čímž do mě její rozměr nikterak neprostupoval. I teď po letech si však stále myslím, že bych si Krvavý Poledník neužil, protože mi prostě nevyhovuje ten zvláštně odměřenej styl psaní. Hrozně rád bych to však chtěl vidět zfilmované...

1 28.04.2023

Teatrální nuda. Líbilo se mi pouze tři momenty.
1. Jak zdegenerovaný a proradný Richard III. popisuje na začátku sám sebe.
2. Jak manipuluje se ženou, jíž zavraždil manžela.
3. Jak uvědoměle popisuje svou proradnost, zákeřnost a faleš.

Zbytek mě docela otravoval. Hromada postav přibíhá a odbíhá, přitom zajímavá není žádná. Snad teda kromě toho Richarda III., ač ani zde nemůže být řeč o nějaké psychologii, páč on si na začátku řekne, že půjde přes mrtvoly za mocí, protože mu příroda nenadělila zdravé a hezké tělo a mnohá potěšení jsou mu tak odepřena. Od té doby se protagonista pro prodírá k moci, což ale ve výsledku není ani zdaleka tak zajímavé, jaké by být mohlo. Koncept mocichtivého degeneráta je totiž skvělý, ale po většinu doby se děj topí v monotónnosti. Kvůli nudě mě přestalo zajímalo, co se tam odehrává a jak to skončí. Po čase mi začal i onen vytříbený jazyk připadat otravný svou teatrálností. A on teatrální je, vím. Je to ostatně divadelní hra. Moliérova Misantropa třeba ale zbožňuji.

1 15.03.2023

Obsahově hutné, pečlivě rozvrstvené a rozvážně napsané.
Duna vyžaduje pečlivější čtení. Když jsem ji prvně poslouchal jako audioknihu při práci, docela jsem se v ní ztrácel, ale později jsem se k ní vrátil a docenil její kvality.

Jedná se asi o první fikční svět, jehož kouzlu jsem propadl. Filmovou trilogii Pána Prstenů jsem si velmi užil, ale nikdy mě toliko nezaujal lore. Seriálová Hra o Trůny mě bavila kvůli postavám a ději a víc informací o různých náboženstvích nebo historii jsem si nezjišťoval.
Duna však nemá moc charismatické postavy. Nemám pocit, že by si je čtenář mohl příliš oblíbit. Například Duncan Idaho (kterého hrál ve filmu Jason Momoa), zde není prakticky vůbec povahově vykreslený a jeho oběť nemá žádný emocionální náboj. Neříkám však, že postavy nejsou zajímavé nebo že neprožívají zajímavé události. Obojí by byla lež. Problém je v tom, že se s nimi čtenář prostě příliš nesžije. Herbert zkrátka neumožnil čtenáři se k postavám více přiblížit. Vypravěč sice umožňuje čtenářovi nahlédnout do Paulových vizí a obavy z džihádu vedeném v jeho jméně...

"Někde v jeho budoucnosti si fanatické hordy jeho jménem klestí napříč vesmírem svou cestu plnou krve. Zelený a černý atreidský prapor se stane symbolem teroru. Zfanatizované pluky se budou vrhat do bitev s válečným pokřikem Muad´Dib!"

...ale přesto mi nepřijde, že bych ho lidštěji poznal, že bych chápal, proč se zamiluje do fremenky Chani nebo co se myslí o jiných lidech, co ho odpuzuje, co ho přitahuje, co ho baví, co má rád a proč, jaký má smysl pro humor, po čem touží a co obdivuje a jaké malichernosti se třeba oddává... Postavy jsou spíše figurkami na šachovnici, které čtenář se zájmem sleduje proto, že tyhle figurky prožívají velké události a mění podobu a historii velmi působivého fikčního světa.
Právě ten fikční svět (jehož uvěřitelnost je skvěle vykreslována třeba i tím, že na začátku každé kapitoly Frank Herbert zanechal úryvek z fiktivní literatury) s řadou soupeřících frakcí a rozsah interesantních témat a motivů, jež mají značný přesah a odráží leccos toho, co nacházíme ve vlastní skutečnosti.
- ekologie (vykořišťování a bezohledná těžba nerostného bohatství)
- antropologie (kultura pouštního lidu)
- psychedelika (látka rozšiřující vědomí)

Duně jsem tedy propadl, protože mi přijde velmi zajímavá (nejen obsahově, ale i esteticky). Plný počet jí však nedám, protože mě to prostě dějově nesemlelo.

6 10.10.2022

Přemýšlet nad tou knihou mě baví více, než jí procházet procházet. Samotný protagonista Paul Atreides alias Muad´Dib alis Kwisatz Haderach je zde velmi zajímavě situován. Ve vizích budoucnosti prvního dílu viděl džihád...

"Někde v jeho budoucnosti si fanatické hordy jeho jménem klestí napříč vesmírem svou cestu plnou krve. Zelený a černý atreidský prapor se stane symbolem teroru. Zfanatizované pluky se budou vrhat do bitev s válečným pokřikem 'Muad´Dib!'"

...který už na začátku knihy 12 let běží. Kniha se však nijak nevěnuje tomu, jak fremeni postupují napříč vesmírem a jak Paul dostává hlášení o jednotlivých krocích jeho lidu a jak postupně začíná pochybovat sám nad sebou, nad svým místem, nad svým údělem... Takto bych rád, aby Herbert postupoval, protože bych spolu s Paulem mohl prožívat jednotlivé situace. My však vstupujeme do bodu, kdy džihád probíhá, Paulovi se to nelíbí, ale nemůže s tím nic udělat, někteří Fremeni se proti němu obrací a spiklenci ho plánují sesadit... Tohle celé už je v běhu a mi jen sledujeme, jak se to celé vyvine.

"Vytvořením této postavy Frank Herbert ukázal čtenářům odvrácenou tvář nadlidských schopností. Postavil vedle sebe téměř neomezenou moc a zároveň strach z jejího užití, vnitřní rozervanost a pocit, že žádný člověk nikdy nemůže být bohem, aniž by přestal být člověkem."

Mnozí čtenáři říkají, že Spasitel Duny není toliko dějově založeným počinem. Je prý více o vnitřním prožívání postav. Dílo s totiž odehraje v poměrně krátkém čase, ale já když nad tím uvažuju, nepadá mě, o kolik to mohlo být celé lepší, spletitější, hlubší a obecně větší. Námět je totiž perfektní, ale provedení mě tolik nebavilo. Abych se totiž do hloubky tohoto materiálu dostal a pocítil jeho spektákl, musel bych dostat velmi promyšlený a detailně vystavěný materiál. 200 stran je však málo a taky nelze mít protagonistu, božského imperátora vesmíru, který vidí skrz čas a prostor a přitom nevidím, že jeho milá dostává do jídla antikoncepci od žárlivé princezny a tak nemůže splodit následovníka trůnu. Frank Herbert se sice snaží v některých dialozích mezi postavami vymezit působnost Paulova jasnozřivého zraku, ale jak sám Paul říká: "Jak chceš vymezit něco, co nemá hranice?" Přesto ale tušíme, že to hranice má, když Paul nevidí, že jeho milá dostává antikoncepci. Případně i přítomnost navigátora gildy zamlžuje a Paul o tom vypoví před lidmi, kterým nemůže věřit (Irulán) , ačkoliv tuší, že se chystá spiknutí. Vymezování schopností by bylo hloupé, protože jakmile nepřátelé zjistí, že Paul nevidí za všechny závoje času a prostoru, tak by mohli hledat cestu...

Některé zásadní roviny se mi nezdály koherentní a pro čtenáře přesně vymezeny. Mně to vadí, protože nemám rád, když si autor vždycky vymyslí to, co se mu zrovna hodí. Generuje to nevěrohodnost, která mi znemožňuje dílu propadnout.
Přesto je celý námět díla velmi poutavý (ač už toliko ne jeho zpracování) a já jsem navnazen na třetí díl, Děti Duny, protože mě ta sága stále zajímá a chci vědět, jak bude Paulův příběh završen. Celé je to stále velmi zajímavé.

3 02.09.2022

Původně jsem na knihu hleděl trochu skrz prsty, protože mi takové ty prvoplánové knihy manipulativních technik pro prodejce aut a makléře (předsudky) přijdou poněkud pokleslé. To jsem nevěděl, do jaké knihy se to vlastně chystám. Caldini byl totiž profesor psychologie a marketingu, jehož těžkosti ze skutečnosti, že se stával obětí mnoho podomních projektů a souhlasil s odběrem časáků, které vlastně nechtěl, z něj udělal zájemce o studium vyhovění.

Oficiální text:
Robert Cialdini se více jak třicet pět let věnuje výzkumu vyjednávání, přesvědčování a problematice vyhovění. V rámci svého výzkumu se nechával inkognito najímat jako podomní obchodník, dealer drogistického zboží, prodejce automobilů nebo pracovník PR agentury. Absolvoval školení obchodních firem, kurzy prodejních dovedností, analyzoval postupy nejúspěšnějších prodejců. Výsledkem jeho neobvyklého úsilí je dokonalá pomůcka pro každého, kdo chce mít svůj život, ať již profesní či soukromý, pevně ve svých rukou.

Výsledkem toho je kniha, která jde poměrně hluboko. Na začátku je předestřena situace s krůtou, která mechanisky reaguje na specifický zvuk svých mláďat. Jakmile mládě vydá "číp číp", matka se o něj bude starat. Tento mechanismus je tak silný, že když vědci ke krůtě dali vycpaného tchoře (přirozený nepřítel) s přehrávající nahrávou onoho specifického zvuku, tak matka krůta přehlédla všechny ostatní okolnosti (zjev) a začala se o vycpaného tchoře starat jako o své mládě. Můžeme se tomu smát, ale ono je to vlastně velmi evolučně racionální, protože při běžných okolnostech (do nichž nezapadá takéto šťourání výzkumníka) by tento zvuk vydávalo jen zdravé mládě, které má smysl upřednostnit nad tím, které by zdravé nebylo. Zvířata jsou jednodušší životčišnou formou než lidé, jenže i ti mají podle Cialdiniho tyto mechanismy, při nichž dojde k jakémusi zapadnutí do sebe (klap a cvak). U člověka však jsou tyto mechanismy více komplikované a získané, spíše než-li vrozené.

To, jak je Cialdini při svém studiu a pozorování lidských interakcí vyšťoural, zanalyzoval a osvětlil, proč k nečemu takovému dochází, čemu to slouží a jak je to zneužívané, je fascinující.
Nakonec to pro mě nebyla kniha, která mě učila manipulativním technikám, ale kniha, která mi dala hlouběji nahlédnout do toho, co je nemilou součástí toho, být člověkem.

1 30.05.2022

Četla se dobře tato zpověď a bylo zajímavé nahlédnout do vnitřního prožívání člověka poměrně slušného a morálního, jen sexuálně založeného na malé chlapečky... Víc bych se však bavil, kdyby byl Alexa větší úchyl a deviant. Jelikož to byl, tedy až na tu pedofilii, poměrně slušnej člověk, tak tato kniha není tak "zábavná" (ve smyslu intenzivní a šokující), jako třeba šílení Otroci Sexu.

06.05.2022

Já sám miluju popkulturu, ale tohle na mě vůbec nefungovalo. Není to dost kreativní počin. Samotného mě po čas poslechu audioknihy napadalo, jak by si to s pop-kulturními znalostmi a odkazy mohlo pohrávat podstatně více. Vím, že kdyby to napsal někdo s větší představivostí a hravostí, tak bych si to asi užít dokázal (kvality by ovšem musely spočívat i v jiných rovinách knihy). Takhle to ale uspokojí jen nerdy, kterym stačí docela málo. Stačí, že je to tematicky zasazeno do středu jejich zájmu. Nevadí ale, že je to velmi předvídatelné, schématické a napsané tak jednoduše, jak to jenom jde a zároveň bez jakéhokoliv šmrncu. Nedokážu si moc představit, jak by tohle mohlo uspokojit kohokoliv, kdo má vkus. Hunger Games jsem nikdy nečetl, ale představuji si, že je to napsané nějak takhle. Možná je ten sloh podobný horším Kingovým knihám. Prostě mainstream jak to jenom jde. Tentokrát jen zasazený do prostředí, které se trefuje do zájmu jisté společenské skupiny.

Emocionálně mě to ale nechalo naprosto chladným. Všechny postavy i jejich vztahy mi byly úplně volný. Parzivalova osobnost se mi navíc příčila svou ukňouraností, která je zřetelná hlavně v momentech, kdy mluvil s Art3mis.
A nejhorší na tom je, že ta budoucnost, v níž se kniha odehrává, je zkrátka docela v zničená (dystopie), a proto lidi utíkají před realitou do Oasis. Geek a programátor, kterej tuto virtuální realitu vymyslel, vydělal stovky miliard, ale s opravdovou realitou se neuráčil udělat vůbec nic. Opovrženíhodnej panic a geek udělanej do osmdesátkových arkádovek, které jsou tak primitivní, že nechápu, jak mohly někoho vůbec někdy začít bavit.
- Jako vážně. Hráli jste někdy Pac Mana? Nudnější je snad jen sledovat schnout omítku.
Každopádně tahle postava, tenhle Halliday, kterej měl možnost i zodpovědnost (páč měl prostředky) s tím něco udělat, nic neudělal. Kniha ho však prezentuje jako dobráka a modlu, kterou všechny postavy ctí, protože jim dal hru, na níž jsou všichni závislí a která je jejich únikem.
Klidně ať tomu tak je, to mi vůbec nevadí, ale ať si autor uvědomuje tu absurditu a víc třeba reflektuje stupiditu společnosti a postav, ať dělá z Hallidaye opovrženíhodnou osobnost a prezentuje ho jako šaška. Hned by mě to bavilo víc. Hned by to bylo o něco zajímavější a atypičtější. To by ale Ernest Cline musel být trochu originální, což nebyl a nakonec je to přesně takovej zbytečnej, mdlej a na růžovo nalakovanej mainstream a bestseller, jakej jsem vlastně dříve čekal, že bude... Jeden nerd ve mně ale nedávno vzbudil zvědavost a já si na základě jeho nástřelu obsahu a nadšení představil něco lepšího, než autor knihy ve skutečnosti stvořil. Teď toho smradlavého nerda musím najít a potrestat ho za to!