Klajnik komentáře u knih

Solidní staré scifi se zajímavým tématem o komplikaci střetu naší civilizace s jinou inteligencí. Přišlo mi to ale dost utahané a matoucí. Po dvou letech už ani nevím, jaký děj se tak odehrál. Pamatuji si však, že mě bavily části o novém vědním oboru - solaristice.

Jelikož jsem knihu poslouchal jakožto audioknihu při výkonu manuální práce, tak je mé hodnocení zkresleno. Kniha si jistě žádá pečlivější čtení.

3 12.07.2020

Jeden z nejhorších čtenářských zážitků. Né, že by mě ta kniha tak srala, jako třeba Stepní Vlk, jehož přeromantizovaný sloh jsem nenáviděl každý okamžik který jsem se nad knihou nutil strávit, protože jsem měl zato, že se v ní skrývá příběh hlubokého lidského nitra, avšak ve finále byla protagonistova osobnost spíše otravná svou stupidní emoční nestabilitou a ubohostí. Ani myšlenka samotná pro mě už nějakou dobu známá nebyla ničím v úžas přivádějící.

Jan Křesadlo napsal jakousi hříčku z pohraničního městečka, ve kterém se promíchají osudy několika postav. Prý satira na tehdejší socialistické poměry. Ano, opravdu to má nějakou výpovědní hodnotu i snahu o absurdum a vtip. Ani jedno ale pořádně nevyzní. Přemýšlím, čím to bylo, že mne ta kniha tak nudila. Vždyť mě by ten ten polodementní pasák myslící si, že je šlechtic jenom proto, že dostal k bydlení zámek, jenž současně slouží jako kravín jeho krávám, které šoustá protože má přiliš silný sexuální apetít, měl bavit, ale snad je to humornou složkou, jenž je jaksi přítomná, ale autor ji přec nehraje na správnou notu. Asi je na vině i sloh, výběr slov, vypávění, to jak se příběh nese kupředu. Nechalo mě to po celou dobu chladným. Vypravěč vypráví kapitoly pojímající činy postav, ale polodementní Slovák vypráví sám za sebe. Tyto kapitoly jsou napsány jakousi staroslovenštinou, která se špatně čte. Je to trhanej, špatnej, neladnej, núplnej, kostrbatej jazyk. Teoreticky by to mělo přispět k vytvoření obrazu o jeho debilitě, avšak v rozporu je ten fakt, že to co říká (obsah jeho vět) moc debilně nezní. Sice myslí, že je pán zámku a je ochotnej v nouzi prcat krávy, ačkoliv je od nich celej osranej. Nadšenej z toho neni. Furt by radši pěknou kulatou ženskou riť. To by snad měly být výrazná značky vypovídající o jeho osobnosti, které se z něj snaží učinit bizarní postavičku, avšak co se jeho smýšlení týká, není takovým retardem, takovou karikaturou. V nastalých situacích narativu knihy se dokáže pohybovat jako relativně rozumně smýšlející člověk, ač negramotnej a jednoduchej/prostej. V tom zřím psychologický rozpor a neukočírovaný vtip. Já se během knihy pousmál jen jednou (podobizna Stalina v kumbálu).
Žádný jiný pocit ve mně však nevzbudila (krom nudy a otravy - což však nebylo uměleckým záměrem, ale jen neschopností bavit a zaujmout)
Samotné události nejsou přiliš zajímavé a příběh se mi ke konci jevil příliš vyumělkovaný - to proto, aby osudy jednotlivých postav a nastalé situace tak nějak zapadly do sebe, nějak se završily a knize byl konec. Čim déle jsem to četl (po celou dobu však z povinnosti, nikoli radosti) tím sklesalo hodnocení, které jsem knize hodlal dát (zprvu jsem si říkal, že asi 2/5). Postupně jsem si však začal uvědomovat jakousi nefunkčnost tohoto zbytečného dílka i též žačal být otrávený z Křesadlovi neschopnosti mne pobavit, či ve mě vzbudit zájem o jeho postavy. Na nich mi nezáleželo. Bylo mi jedno, jak skončí, což vždycky považuju za velký autorův neúspěch. Když si teď navíc uvědomím, že vlastně nikdo na nic nedoplatil všichni skončili nejlíp jak mohli, tak mi ta výpovědní hodnota knihy přijde jaksi podivná, umělá, nepřirozená... Stejně takové se mi zdály postavy, které postrádaly opravdovost, což je zvláštní, protože autor se jim snažil vtisknout psychologickou roviny a vměstnat je do řady pestrých situací. Možná je to tím, že se je autor snažil vtisknou do situací, které v sobě měli jen pramálo přirozenosti - to kvůli té přidimenzovanosti a snaze o nějakou katarzi, které však chyběla údernost a celé to vyznělo tak nějak do prázdna.
/Jak je možné, že to nemá špetku přirozenosti? Vždyť třeba všechny přímé věty jsou psány autentickou mluvou. Trhané neestetické vyjadřování. No možná se to nečte nejlíp, ale ta čtivost může být na škodu, pokud jde o vytvoření něčeho unikátního s jistým uměleckým záměrem.
-Já si myslím, že umění má hlavně zprostředkovat nějakou vědomost, myšlenku, poetiku, tedy pocit a zážitek a to celé zaobalit do estetické krásy. Taky si myslím, že dobré umění má bavit. Přirozeně by ta zábavnost měla být přítomná, protože pokud dílo dobře zprostředkovává *výše jmenované*, tak to musí bavit/zaujmout. Taky mám dojem, že samotná zábavnost přispívá i k údernosti a pamětihodnosti díla. Kvůli nudě, jenž jsem cítil během trvání díla, ve mně *výše jmenované* nemusí ulpět v celém svém rozsahu a můžese stt, že za čas si na nic z toho nevzpomenu, Zůstane jen přesvědčení, že to dílo bylo prostě špatné.
To už se zakecávám.

Proč to na mě teda nefungovalo? Stále nad tím přemýšlím. Myslím, že jsou díla značně rozporuplná. Díla, která mají nějaký potenciál, ale tvůrce je nedokázal dobře ukočírovat a tak se mu rozpadly pod rukama. Pokud bych na Zámeckého Pána pohlížel jaksi jednoduše, mohl bych o něm mluvit v superlativech a předložit argumenti dokazující pozitiva. Já jsem ale přesvědčen, že každé pozitivum je narušováno nějakým jiným aspektem. No jak říkám, není to dobře ukočírovaný. Netrefuje to tu správnou linku. Možná je to jakoby někdo hrál oblíbenou melodii špatnými akordy (nevyznám se v hraní na hudební nástroje, ale snad se chápeme). Tohle mé přesvědčení vychází z toho, že po celých 256 stran jsem se nebavil/nebyl jsem zaujat.

09.07.2020

Kniha, narozdíl od filmu, dokázala poměrně dobře nastínit jak byla mafie napojena na odbory a já konečně zhruba chápu to, co se tam dělo. Taky Frank "Irčan" Sheeran u mne nabyl na lidskosti, protože přestárlý De Niro se svou provařenou mimikou ho na poli toho nedokonalého scénáře ztvárnil osobnostně ploše. Kniha je ve všech ohledech lepší. Jenom jí chybí ta krása filmu, kterou Irčan v některých technických aspektech oplývá (nikoli v omlazování dědků, ale ve vyobrazení doby, skrz kulisy, kostými a kameru). Jinak je to soliní faktická literatura, která dává nahlédnout do zákoutí americké historie. Charles Brandt odvedl kus práce.

2 30.06.2020

(SPOILER) King opakovaně tvrdil, že své příběhy nevymýšlí, ale že v něm jsou, proplouvají jím a on je jenom háže na stránky. Někdy se mu to povedlo an jedničku. Takové TO je dokonalým příkladem perfektně vedeného narativu a já ho považuji za jeho magnum opus. Nečetl jsem všechno, ale nemyslím, že by ho něco překonalo. Laťka je moc vysoká. Přesto King považuje právě Temnou Věž za své mistrovské dílo a mě to prostě zajímalo. Nikdy byl to nečetl. Nehodlam tolik pozornosti a času investovat do takového vyumělkovaného fantasy. Pokud bych vůbec dočetl třetí díl, tak čtvrtý bych už zahodil. Já však audioknihy poslouchal během práce a držel mne u toho fakt, že byly bravůrně namluveny, nestálo mne to žádné úsilí a byl jsem zvědav, jak to skončí, ačkoliv série pro mne byla od čtvrtého dílu vyloženě slabá. Přesto jsem si říkal, že v závěru se linky sejdou, dobře vyvrcholí a celé to putování bude mít nějaký smysl.
Poslední díl.
King svůj příběh nedokázal udržet. Postavy umíraj docela trapně (ale já už vlastně ke všem stejně přestal chovat zájem). Mordreda, v němž jsem spatřoval potenciál dosti zajímavé linky, byl ve výsledku zbytečnej. Hlavní záporák Karmínový Král je tu naprosto směšně vyobrazen a nudně vyřešen. Než pak pistolník Roland vstoupí do Temné Věže, tak si King neodpustí ten stupidní proslov o důležitosti cesty, nikoliv cíle, což z hlediska děje nedává smysl, z hlediska zábavnosti taky ne, protože ta cesta za moc nestála a jedinou smysluplnnost vidím jen v tom, že King sám nevěděl, jak příběh uzavřít, tak ho prostě bezpředmětně vrátil na začátek první knihy, což nevyznělo chytře (jako tak, že se všechno zacyklí), ale pouze samoúčelně. Ještě předtím urazí čtenáře - že prý já, který si nedám říct a nutně chci znát to, co se ukrývá v Temné Věži, jsem právě ten, kterému záleží jen na konci, prý na orgasmu a nehledím na prožitek během milování samotného.
Naprosto zcestné - mě jde hlavně o to milování.

Původně jsem si říkal, že autora, který napsal perfektní TO, musím prostě mít za kvalitního spisovatele (či snad vypravěče?). Teď ale vidím, že bez drog to tvorba stojí víceméně za prd.
King napsal pár dobrých knih a minimálně jednu perfektní sepsal. Věřím však tomu, že většínou nejsou hodny pozornosti ani času.

Dvě relativně jednoduché novely o spiknutí okolí proti ženě a o roli ženy v manželství během šedesátých let USA.

Rosemary byla za 2/5. Kdysi jsem už viděl film a věděl jsem, k čemu to přesně směřuje. I jako nezasvěcený si to však lze podle indícií a očividného pocitu, že Rosemary je klamána lidmi, mezi kterými se pohybuje, domyslet, kam příběh směřuje. Autor tedy nebyl krok před čtenářem. Četl jsem, že si to lze vykládat i jako rozvoj psychózy, ačkoliv na tuto dualitu interpretace není autorem kladen důraz a čtenář si jí tam spíš dosazuje sám od sebe, ačkoliv v příběhu nemá prostor a proto o tom nelze vést konverzaci, ve které by se hledala pravda mezi dvěmi možnými výklady. Problém je i ten, že není komu fandit a proto to mnouvcelé prošlo bez jakéhokoliv pozdvižení.

Paničky za 1 z 5, protože z tématu toho nebylo moc vytěženo a celé to zůstalo jen na dost jednoduché rovině, ze které si lze vzít to, že ženy patřili mezi pračku a kuchyni a jinde jejich přítomnost potřeba žádána nebyla. Kvůli tomu, ale netřeba číst desítky stran "příběhu" jenž za moc nestojí.

2 11.06.2020

Krvavé Země jsou popisným zmapováním let/desetiletí zmaru lidských životů v důsledku bezohlednosti, zákeřnosti a hlouposti škůdců na vrcholu moci. Určitě je to velmi kvalitní po informativní stánce, ale po většinu doby jsem moc zaujat nebyl. Stalinem uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině byla skvělá kapitola, která mě bavila a navíc mi utkvěla v paměti, protože lidské utrpení tam bylo líčeno nejbarvitěji, dopodrobna a vesměs po celou dobu. Po většinu těch cca 25 hodin mnou ale spíše procházela řada informací, z nichž jsem si vzal to obecné, ale řada podrobností mi v záplavě unikala, protože autor popisuje, co se dělo a jak se to dělo, ale nesnaží se široce pojmout i proč a v důsledku čeho (alespoň ne dostatečně). Chvílema jsem se ztrácel. Chvílema mnou informace jenom proplouvaly, ale uvnitř nic neutkvělo. Chvílema jsem se nudil protože mi to přišlo už moc monotóní.
Totální Rauš pojednávající o drogách ve Třetí Říši, byl mnohem zábavnější, více strhující i překvapující a uchopitelnější. To však proto, že Ohler nemusel pojímat tak obrovský prostor, téma je atraktivnější a postoupnost mnohem přehlednější. Krvavé Země dle mého u čtenáře předpokládají větší obeznámení s tématem, jinak hrozí, že ve čtenářově mysli vše dokonale nezapadne na příslušné místo.

Pokud bych potřeboval informaci, jistě bych po této knize šáhl a dohledal si ji mezi stránky. Je to opravdu mistrně zpracovaná práce a určitě by se jí mělo prolouskat, protože poskytne obraz o tom, co válka/moc v rukou zmrdů znamenala (a v budoucnu opět může znamenat) pro milióny lidí.
Poslouchat to (natož číst) však byla častokrát nuda, ze které mne vytrhávaly převážně podrobné popisy násilí, jenž zde v mých očích figurovalo jako prvek atraktivity, které zvyšovalo můj zájem.

1 11.06.2020

Koupil jsem si několik dystopických románů a tenhle jsem z nich otevřel jako první, protože prostředí, které si Weiss vyfantazíroval mi přišlo atraktivní. Umístit příběh do tisícipatrové budovy, které vládne jakýsi Velký Bratr, Muller.

Někde jsem četl, že je to alegorie kapitalismu, ale nejsem si tím jist, protože kniha je po všech stránkách plytká.
Weiss musel být fakt špatnej spisovatel, protože ten sloh nedovolí čtenáři vůbec proniknout do prostředí a dění. Je tak břidký, povrchní tak jednoduchý a levný, že mě to vůbec nebavilo číst. Někdo psal, že kniha zní, jakoby byla napsána mimo čas. Autor chtěl, aby kniha byla snová, ale plytkost jazyka tomu dle mého nedala pořádně vyniknout.
Do světa Mullerdómu nešlo proniknout, natož aby mě děj strhnul.
Samotné vedení narativu je otřesné. Detektivní příběh je slabý, zoufale naivní. Neni tu ani žádná postava, ke které lze přilnout, protože žádná postava nemá charakter, o kterém by šlo smýšlet v celé šíři a rozmachu lidkého ducha. Žádná psychologie, nic...jenom prázdno naplněné samoúčelnými scifi blbůstkami. Petr Brok uvidí, že Muller prodává hvězdy. Na jedné žijí třeba trpaslíci. Název hvězdy, kouzelného prášku nebo hračky a pár popisných slov.
Weiss se toho zajímavého sotva dotkl, ale zato dal čtenáři vědět, že v nějakém obchodě nabízí prodejce hodinky, které ukáží přesný čas na všech hvězdách. Podobných věcí tam jsou desítky. Zbytečné čtení.
Nevím, jestli finále mělo být "wow" a obrátit vše naruby. Asi ano, ale pochybuji, že to někoho zasáhne. Takovou sílu tahle kniha nemá. Nemá žádnou sílu. Nechala mě chladným kvůli své odosobněnosti. Vypadá to spíše jako nějaký hrubý nástin, ale není. Je to jenom špatné. Moudřejší bude ji střelit, ať zkazí náladu někomu jinému.

(SPOILER) Fuks pečlivě poskládal slova jedno vedle druhého. Čte se to fakt pěkně. Z formální stránky je mi milejší než z té obsahové a to mám rád, když vypravěčem a protagonistou je záporná postava.
Mám totiž problém se záporným přerodem pana Kopfrkingla.
Ten je sice v knize lepší, než ve filmu, ale stejně se mi zdá nedostačující. Rozumím tomu, že Karel K. je pomatený už ze začátku. Vzhledek k tomu, jak se kniha vyvine, je nutno přisoudit jeho výstřednostem větší váhu, jinak by to an tomto poli fungovalo ještě méně.
Když hrdý Němec Wilhelm Reinke začne Karla ovlivňovat, tak apeluje an jeho jednu kapku germánské krve. Fuks naťukne skrz rozhovor mezi těmito postavami, že pravý Němec totiž cítí i tu jednu kapku a pokud né, tak je odroděnec. Pokud nechce pomoc Němcům, tak je slaboch.
Kdyby však na postavě Karla vytvořil komplex méněcenosti a přehnaný zájem o tom, co si o něm druzí myslí, tak by do sebe jednotlivé části krásně zapadly. Spolu s jeho názorem na utrpení, obdivem ke smrti samotné a podivností by to fungovalo dobře. Z hlediska narace mi takto změna z pozorného manžela a otce na udavače a vraha nesedí.

Ono na tom ale tolik nezáleží. Autor umí psát, takže kniha je to atmosférická. Dle mého ale nemá velký tah na branku, aby mě svým závěrem posadila na prdel. Přecijen je to krátká knížka a já do postav nebyl nikterak zainteresován.

Film je poměrně věrný, ale mně se líbil ještě o něco málo méně.

1 09.04.2020

Zemi sežehl oheň a ti, kdo přežili, za sebou nechávají stopy v popelu a Slunce jen mírně prosvítá přes kouřovou clonu. V noci pak není vidět vůbec. V takovém světě se lidskost vytrácí a většina přeživších se vraždí a jí navzájem. Do této postapokalyptické vize McCarthyho je zasazen vychrtlý otec a syn, kteří před zimou utíkají na jih a snaží se vyjít s nedostatkem zásob. Pochodují světem, dívají se na hrůzné výjevy, strádají, před sebou pravděpodobně smrt (a to mohou být rádi za tu rychlou), ale stále to nehodlají vzdát, stále žijí, ačkoliv tenhle život za to ani nestojí. Respektive by za to nestál, kdyby neměli jeden druhého. Oni se zdají být tím jediným normálním, co se zachovalo ze světa minulého.

Baví mě různé vize budoucnosti. Tato ukazuje, jak na katastofální nedostatek, bdělou noční můru a beznaděj zareaguje lidská přirozenost.
Snad se tomu lidstvo vyvaruje, ačkoliv podle historie lze soudit, že jsme docela tupouni. Tak snad to nepoděláme až takhle.

Větší rozměr však Cesta nenabízí.
Čte se to docela lehce. Je to strohé, ale nikoli tak moc, jako třeba faktický Krvavý Poledník, do kterého jsem se nutit musel, ačkoliv obsahově je mi atraktivnější.
Snad bych jen dodal, že pro otce by to čtení mohlo být zajímavé ještě o něco víc.
A film se mi líbil o úroveň méně.

3 09.04.2020

Platónovy dialogy mám rád a osobnost Sokrata dokáže být vzorovou. Mě osobně i velmi baví. Zde například poučuje své soudce (ba co víc, nepřímo z nich všech udělal kokoty) s takovou grácií, že mu nelze nefandit. Je ostudou starověkého řecka, že toho muže odsoudili.
Taky je to příklad toho, jak spolčení hlupců vzalo život hodnotnější nad ony všechny. A lidé od té doby nijak nezmoudřeli. Pan Sokrates by to s námi měl těžké i dnes.

4 05.04.2020

Rady pro vladaře, jak si za každou cenu udržet vládu (tzv. machiavellismus). V tom zajisté cítíme něco amorálního, ale přesto být dobrým vladařem neznamená být krutým tyranem.
Cením však, že se nejedná o univerzální návod. Různé okolnosti si totiž vyžádají různé přístupy, ale kdo oplývá takovou prozřetelností, aby věděl, jak konkrétně se přizpůsobit?

Machiavelli si z historie bere vládce a jejich jednání, na nichž prezentuje své myšlenky a staví je do kontextu, který vysvětluje jejich úspěch či neúspěch, z kterého následně buduje stanovisko, kterým je radno se řídit nebo kterému je radno se vyvarovat.

Ačkoliv to je psáno pro svou dobu, tak zde stále najít relevantní postoje.
Hlavně je to však zajímavé čtení po stránce kategorizace vládnutí dob minulých.

5 05.04.2020

Ryzí americkej román dvacátého století, pro který je typická "chlapskost".
Kdybych se zničehonič octnul v arizonské poušti, nebyl bych teď tak bezrazdný.

1 05.04.2020

Říkal jsem si, že si zprvu dám od Burroughse něco lehčího a jeho western se mohl zdát tím správným. Nemám sice nijak zvlášť rád šablony, ale pokud schopný tvůrce dokáže na žánrovou kostru navléci vlastní přirozenost, tak z toho může vypadnou skvělé dílko.

Místo Slepých Cest začalo velmi slibně. Prvních pár stran bylo dost zábavných. Autor představí protagonistu Kima Carsonse, jenž "...je vším tím, co by si měl podle výchovy normální americký chlapec hnusit. Je zlý, sprostý, rafinovaný. Jeho neřesti by se mu možná daly ještě odpustit, mimoto ale propadl rozvratnému uplatňování myšlení. byl totiž nevyléčitelně inteligentní."
Prvních 20 stránek se mi zcela trefilo do vkusu a kniha mi přislíbila sympatického antihrdinu a já si užival ty cynické historky z Kimova života.
Například tuto: Kim s poloretardovanym kámošem Jerrym zalezly do sklepa před tornádem, které odneslo celej dům i s Jerryho bábou, která byla uvázána na lůžku. To však přišlo vhod, že "ten starej smradu pytel," jak jí Jerry říkal zmizel, protože posledních 5 let jí hrabalo, kozy jí vožrala rakovina a neustále museli kupovat morfium, kterym jí nešlo ani oddělat, protože na něj byla tak navyklá, že to bylo jak krmit nějakýho nedožeru.
Takovýto text mi bylo radostí číst, ale v zápětí to asi na 100 stran začne být pětně monotóní a prázdné. Kim občas koupí bouchačky, nebo oprcá nějakýho kluka. O rafinovanosti nemohla být náhle řeč. Já tomu říkám "číst nudu".
Asi na stránce 130 se objeví několik stran, ve které Burroughs vylíčí motiv, pro který jsem se dokázal nadchnout. Kim začal po Americe budovat organizovanou síť tzv. Johnsonů.
"Jedná se o výraz, který měl označovat čestné tuláky a zloděje. Časem se jeho použití rozšířilo i na označení určitého kódu chování. Johnson dodřuje své závazky. Jeho slovo platí, při jednání nepodvádí. Johnson se stará pouze o sebe. Není to čmuchající, pokrytecké individuum, se kterým jsou jenom problémy. Když je třeba, Johnson pomůže.”
Johnsoni žijou v malých městech, která mají působit zcela nudně a typicky, aby každý přicházející byl odrazen pomyšlením si, že jinde bude život zajímavější.
Johnsonům šlo o cílenou likvidaci nepohodlných jedinců napríč státy, kteří svou podstatou zabraňují dosažení jednotného kosmického programu - tedy utopie, ve které štěstí bude vedlejším produktem činnosti. Člověk přikládající vyšší váhu lidskému životu, než je záhodno by řekl, že je to utopie zaplacená noční můrou. Já to chápu, protože vím, že jsou lidé kvalitní a nekvalitní, které dělím na akceptovatelné a na škodnou, kterou je dle mého třeba hubit. Burroughs škodnou názývá sráči, které v několika odstavcích dělí podle svého uvážení na obyčejné zmrdy, kteří přepadávají dostavníky (Jesse James) a na zaryté kriply, jenž jsou nakaženi buněčným parazitem, jenž okupuje centrum pravosti a oni se tedy stávají obligátními xindli prosazující vadné pravdy, jenž kladou klacky pod nohy kosmickému programu.
Toto celé jistě je nadsázkou, ale taky se pod toto autorovo "a dost, vy šmejdi!" podepisuji, protože veškerou příčinou špatností na světě jsou tupí lidé, jejichž omezenost a arogance určuje i životy druhých.

Říkal jsem si, že konečně se autor něčeho chytí a začne vyprávět příběh či formovat vizi nebo větvit myšlenky. On to možná dělá, ale nejsem si tím vůbec jist, protože román se čím dál tím víc tříští a rozpadá. Přišlo mi, že odstavce na sebe nenavazují a jednotlivé kapitoly se neodehrávají ve stejném prostoru ani čase. Třeba jsem ale nevynakládal dostatečnou pozornost. Matně si vzpomínám na zmíňky o nějakém časoprostorovém cestování...
Když však čtu takovýto román, myslím na to, jak neschopným spisovatelem autor je.
Jsem názoru, že film, videohra i kniha musí čtenáže odměňovat a to jak zábavností (entertaiment), tak intelektuálním bohatstvím (vědomosti, estetická krása).
Místo Slepých Cest bylo trápením číst, jelikož se vytratil zábavnostní aspekt a já opět pod vlivem desítek stran roztříštěného a nudného textu ztrácel pozornost. Román se čím dál tím víc zmatenější a já byl čím dál tím víc otrávenější, znuděnější a tedy i přirozeně nepozornější. Zapomínal jsem stránky, kterém jsem přečetl, ale nutil jsem se do pokračování. Nepřekvapilo by mě, kdyby si člověk, který toto čte, řekl: "Měl ses na to vysrat, očividně nemělo cenu pokračovat," ale já chtěl mít relativně čísté svědomí, až se o té knize budu vyjadřovat. Když jsem pochytil, že Kim je na Venuši a jsou tam nějaké metrové stonožky, průhledný hmyz s lidskou hlavou a sosákem, kterým když se přisaje na člověka, tak ho zabijí současně s vlnou rozkoše tisíce orgasmů. Přeživší obět tvrdila, že věděla, že umírala, ale přitom se mu to líbilo. Takovýhle výplody mě po hodinách nudy už nedokázaly ani pobavit. Odškrtl jsem si jenom další vyhoněný a prázdný výjev samoúčelné perverze, jenž je svou přehnaností a nahodilostí spíše banální. Pokračoval jsem však hlavně proto, abych se přesvědčil, jestli to spisovatel opravdu sunul do nějakého sjednocujícího či sjednoceného závěru. Nesunul. Vyznělo to do prázdna.
Možná byl ale konec na začátku. Tam je Kim v přestřelce zastřelen. Jak to zapadá do zbytku opravdu netuším, takže...
...Zpátky k neschopnosti, o které nerad mluvím, jelikož si nemyslím, že Burroughs je špatnej spisovatel. Pravděpodobně jsem si mylně vybral jednu z těch čtenářstky nepřístupných knih.
Pokud jsem tedy nepochopil v důsledku vlastní nepozornosti, tak právě proto, že mě spisovatel nemotivoval pozorným zůstat. Pokud to však Burroughs psal pro sebe a druhé měl v piči, tak mu nic nevyčítám. Mnohokrát to bylo k dobru věci, ale Místo Slepých Cest není tím případem.
Toto bylo mé mírné zhodnocení, do kterého promítám pokoru.
Tvrdší hodnocení by bylo takové:
Horší práci s textem a vedením románu jsem ještě neviděl. Čtenář se nemá čeho chytit. Není linka, kterou lze následovat, Proč se tedy hodiny nudit a trápit u něčeho, co za to absolutně nestojí? Tohle neni kniha určená ke čtení.

05.04.2020

Dost možná má nejoblíbenější kniha. Bukiho mě přivedl ke čtení a tenhle román mě od něj baví nejvíc, protože je neucelenější a nezábavnější. Jasně, je to detektivka, ale já proti schématu nic nemám, když ho dobrej autor použije jako kostru, na kterou navleče vlastní přirozenost. Snad díky tomu do knihy skvěle zapadly i ty fantaskní prvky.

Soukromej detektiv Belane z Los Angeles je skvělá postava. Zbožňuju jak se v té knize mezi sebou postavy baví. Ty dialogy, ten popis. To je ryzí Charles Bukowski, poslední chlap starýho Hollywoodu. Byl jsem baven každou stránkou.

Doufám, že někdy uvidím filmovou adaptaci Škváru, která se předlohy bude držet tak jako v případě Klubu Rváčů.

Trefilo se mi to do vkusu svým pivním frajerstvím, postavami i hospodskými kulisami. Je to taková hříčka české literatury.
Pasáže s Bondym mě rozesmívali, ačkoliv on sám tvrdil, že to, co o něm Hrabal psal, je smyšlené a jen minimum má co dočinění s pravdou. Přitom je to něco, na co má jistě každý umělec právo. Upravit skutečnost tak, aby lépe zapadla do uměleckého záměru.

/+

1 25.03.2020

Čtivé a velmi informativně pestré. Bohužel je to obsahově plné středověké teologie, takže dílo nepadlo na úrodnou půdu. Věřím však, že jiné Ecovi knihy mi sednou a já se na ně těším, protože jsem přesvědčen, že tenhle chlapík psát umí.

20.03.2020

malej cestopis bídy

2 20.03.2020

Ohler skvěle doplnil historickou skutečnost, o které se tak podrobně zatím nemluvilo. Je to neuvěřitelné a přitom tomu lze tak snadno uvěřit, prootže to do už známých skutečností pěkně zapadá.
Pro mě jako velkého fanouška drog to navíc byla slušná jízda.
Hrozně rád bych to i viděl zfilmované jako takovou faktickou drogovou grotesku. Párnem sjetej Wermacht dobývající křížem krážem Francii. Ano, blesková válka stála na amfetaminu. Já myslel, že jim elán dodal nacionalismus, ale nikoli. Byl to pervitin - ten zázračný všelék, který udrží člověka svěžího. Obecně je známo, že člověk na perníku dělá věci rychleji, ale méně přesně.
Hitler pak jako těžkej narkoman ujíždějící na eukodalu (krom jiného). Adolfův osobní lékař Theodor Morell svého pacienta číslo jedna dopoval zvířečími steroidy, vitamíny i tvrdými drogami, aby vůdce s jeho chatrným zdravím (zažívací potíže) udržel v běhu. Tedy spíš na megalomanském tripu. V iluzi, že průběh války lze zvrátit a tím stále nechávat umírat Němce, kteří musí mít druhý nejsilnější důvod, proč tu přefetovanou uprděnou trosku zavrhovat.

9 08.03.2020

Teď jsem dočetl Obratník Raka. Zanechalo mě to docela chladným, což mi velmi kontrastuje s tím povykem, který kniha vyvolala a jaké přízviska si drží.

Ve filmu Martina Scorsese, After Hours (1/5) z roku 1985 je o románu proneseno:
"To není kniha. Je to věčná urážka. plivanec do tváře umění. Rána zasazená pravdě, kráse i Bohu..."

Takže jsem trochu brouzdal v kontextu.
Miller prostě psal o živote bez příkras. Psal o něm tak, jak ho zná, tak jak ho žije.
Američan, co neměl ani vyndru. Využívající přízně všemožných podivínů, kteří ho jsou ochotni pozvat na večeři. Inteligentní, ale unášející se pudy. Sex je v literatuře vítán, ale tohle není žádná pornografie. Vlastně bych řekl, že je ho tu málo a autor se v těch scénách ani moc nerýpe. Většinou je odstřelí dvěma větama. Mě baví to pomyšlení, že Obratník Raka vypovídá o morální šedi. Nejsou mantinely slušnosti, žádné "to se nedělá". Dělat se to může, když se naskytne příležitost. Proč by Miller neměl třeba okrást ženskou, které zrovna zaplatil za sex, když se naskytne příležitost učinit tak nezpozorován? Tato vykroucenost je mnoha lidem blízká. Je to ve světě přítomné.
Upjatá společnost žijící v nějaké načančané iluzi byla strašně popuzena. Asi i tím, že člověk, který v nic moc nevěří, je vlastně docela štastnej. Jistě došlo ke střesu idejí a světonázorů.

Ať už ale mám o kontextu sebevětší ponětí, tak to nic nezměí na tom, jaké potěšení z díla mám dnes.
Obratník Raka je takové roztříštěné pásmo. Jen výjímečně v tom plynoucím textu byl odstavec nebo pár stránek, které mne vytrhly z nudy. Většinou šlo o nějakou situaci, v níž účinkují Millerovi potřeštění přátelé. Častokrát jsem však přestával vnímat a musel jsem opakovaně uvádět mozek do provozu a nutit se pokračovat, jak mě text nudil.

2 08.03.2020

Jistě zajímavá vize budoucnosti o tom, jak se z Francie stane muslimský stát, ale mě to přišlo nepřesvědčivé. Politické dění je čtenáři zprostředkováno levicovým intelktuálem, mužem citově vyprahlým, kterému už ani sex nijak zvlášť nenaplňuje. Musel jsem však vyprsknout, když tahle mírná postavička začně zprostředkovávat svůj milostný život:

Miriam mi řekla: "Vykouřím tě. Moc pěkně tě vykouřim," tak jsem si sedl an gauč a ona mi začala lízat anál.

Nemůžu se zbavit toho, že téma je prostě dobré, vzbudí zájem a diskuzí, ale jako dílo mi to přišlo jenom jako pokus, který na mě osobně nikterak nezapůsobil. Možná kdybych měl větší přehled o politice Francie, možná kdybych četl Huysmanse... Možná kdyby byly politické změny v knize zprostředkovávány pohledy více různých lidí a postupně by to do popředí vynášelo nějaké větší dění v narativu (To však na autora klade vyšší nároky a já nevím, jestli by tohohle byl zrovna Houellebecq schopný, takže možná dobře, že to mělo jen 250 stran a je to takovou načrtnutou kritikou západního Evropada, vyhoření a úpadku hodnot s ním spojenými.

6 26.02.2020