Klajnik komentáře u knih

Jeden z mých nejoblíbenějších románových příběhů. Často na něj myslím.

Důvod, proč se mi Malevil tak líbí tkví v autorově schopnosti přesného vedení čtenáře svým brilantně vybroušeným a rozvětveným příběhem. V případě, že autor nenudí, v ději nemá díry a zdařile navozuje pocit, že vše v knize je přesně takové, jaké má být, pak je čtenář opravdu vtáhnut. Příběh má zajímavou zápletku, je skvěle vyprávěn, postavy táhnout, emocionálně si to čtenáře zaháčkuje... Podobné potěšení z kvalit a postupujícího děje mi přineslo jen To (jako jediná z Kingových knih) a Havlíčkův Neviditelný.

Kéž by Malevil někdo schopný zfilmoval.

Ženám může vadit, že je kniha poplatná své době a ženské postavy tu jsou docela ploché, ale mě to nikterak nevadilo, protože příběh má až skoro sociologický charakter, ač jde o fiktivní postapokalyptickou prózu v rámci představy - co kdyby současný řád vlivem katastrofy padl a o zdroje najednou začaly bojovat různé přeživší tlupy. Jako malý jsem četl komiksy The Walking Dead i hrál adventury na motivy komiksu. Přeživší byli obklopeni zombíky, ale nejhoršími nepřáteli vždy byli jiní lidé, jiní skupiny lidí. Merle práve brilantně rozpracovává nepřátelství a rivalitu mezi dvěmi skupinami, z nichž kazdá své společenství mocensky/hierarchicky/politicky uchopila jinak. Nedivil bych se, kdyby autor byl přesvědčený komunista, protože protagonistická skupina je komunitou sobě rovných lidí, jejichž kompetence přežít je založena na vzájemných dobrých vztazích. Často jsem si totiž říkal, že by se skupině nezadařilo, kdyby nebylo pečováno o tento aspekt - kdyby vztahy byly zlé, kdyby se na sebe postavy nemohly spolehnout. Už chápete, proč to tak stavím vedle Kingova TO? Dalším sdíleným prvkem je kvalita vyprávění. King někte říkal, že nemá pocit, jako by příběh stavěl/vymýšlel/konstruoval - spíše mu připadá, jako by příběh už byl napsán a on ho jenom musel "vycítit" a sepsat... I příběh Malevilu jako by měl měl svou vlastní dokonalou soudržnost, jež činí dílo býti něčím velkým. Přitom je to ale odvyprávěno s takovou přirozeností a lehkostí - takto je to odvyprávěno až do samotného velkého vyvrcholení mezi oněmi dvěmi skupinami.

Nemá to hlavu ani patu.

Švejk je zajímavá postava, jeho osudy během první světové války jsou humorné a Hašek byl skvělý spisovatel a satirik.
Češi měli bojovat v konfliktu, kterému nerozumí za impérium, k němuž necítí žádnou loajalitu. Do toho je zasazen náš protagonista, u něhož si nemůžeme být jisti, jestli je to skutečný imbecil a nebo to jen předstírá, čímž se hravě dostává z krkolomných situací i odhaluje stupiditu války a armádní disciplíny. Je velkou smůlou, že toto vzácné dílo nebylo dokončeno. Hašek chtěl napsat 6 dílů. Stihl dokončit tři a začít čtvrtý. Na žádost vydavatele měl dílo dokončit Karel Vaněk, kterému podle všeho chyběla Haškova genialita. Vaněk se prý snažil dopsat díl 4 ještě v Haškově duchu, ale jelikož jsem to nečetl, nevím jak se mu to daří. Pátý a šestý díl, kde Švejk upadl do ruského zajetí se Vaněk od Haškova stylu odprostil, jsou prý více naturalistické a Švejkova osobnost je poněkud pozměněna. Čtenář napsal: "Je to Švejk, ale není to Švejk."
Já Haškově dílu nechci dát plný počet, protože prostě není dokončeno.

Dříve jsem si myslel, že je Švejk přeceněná kultovní záležitost naší zasmrádlé kotliny (jako třeba Pelíšky), kterou zahraničí hravě trumfne. Fakt, že je dílo přeloženo do 58 jazyků napovídá, že tomu tak nebude. Jasně, Hlava 22 má obdobné poznávají prvky, ostatně Heller sám pronesl, že kdyby nečetl Dobrého Vojáka Švejka, tak by své stěžejní dílo nikdy nenapsal, ale přesto tu jsou diference a za přečtení stojí obě knihy.
Ani filmová adaptace s Hrušínským v hlavní roli mě nebavila. Uznávám sice, že Hrušinský byl vhodnej casting, ale scénáři a režiji něco chybí. Celá ta hloubka a "barevnost" předlohy ve filmu zkrátka chybí. Všechno je osekáno tak, že na mě ten Haškův humor zkrátka vůbec nefunguje, ale kniha si mě získala už jen tím svým začátkem. Ten je snad i vrcholem knihy, takže pokud někdo váhá nebo smýšlí stejně, jako kdysi já, možná by tomu měl dát šanci.

Doporučuji i audioknihu namluvenou Werichem. Miluji totiž, když čitatel zní tak, jako by byl součástí knihy.

2 18.04.2022

Je to velmi srozumitelná kniha, která prezentuje obraz české společnosti a politického dění velmi prozíravě a správně. Autor svými řádky textu jen sbíral mé souhlasné uznání jeho slov. Na druhou stranu jsem nikterak nadšen nebyl a pocitově bych knihu hodnotil jen na 3/5, protože jsem byl s valnou většinou předkládaných tezí a faktů už obeznámen. Nyní je však rok 2022 a já na knihu z roku 2017 narazil tedy docela pozdě, čímž jsem nebyl obohacen novými uvědoměními. Vždyť už jsem přečetl i toho Kmentu...
Velmi však uznávám, jak dokázal Tabery celou rozplést jednotlivá klubka problematik, srovnat fakta, vyvodit teze a srozumitelně je podat. V tomto mi to velmi připomínalo "Život na naší planetě" od Davida Attenborougha. Pokud bych byl člověk, který by měl v pojednávaných tématech bordel, nic moc o nich nevěděl a nebyl si tak ani jist, čemu lze věřit, tak by mi obě tyto knihy byly velmi nápomocné. To je jejich největší přínos. Nelze tedy vyčítat knize jistou jednoduchost. Nepochybuji však, že by mi kniha dala podstatně více, kdybych jí četl v době jejího vydání.

5 22.02.2022

Na tuto knihu jsem byl zvědav, protože jsem slyšel, že zde si Röhr nevypomáhá na příkldu pohádky, nýbrž na vlastní odborné praxi, což mohlo být věcnější s zajímavější. Bohužel mi to tentokrát moc nesedlo.

Určitě velmi relevantní pro člověka, který nedostatečným pocitem nízký hodnoty trpí, ale mně kniha poněkud otravovala.
Bližší mi je totiž “Když se budeš snažit a vytrváš, budeš lepší než jsi nyní” spíše než “Jsi dobrý takový, jaký jsi.” Jasně, i já citím tlak a žiji ve společnosti zaměřené na výkon, která mi furt předkládá nějaké ideály, jenže to není tak hrozné, abych si musel opakovat něco takového, když vím, že třena nejsem dostatecně disciplinovaný.
Většina lidí mi též přijde značně osobnostně nedostatečná a myšlenkový obrat stagnace je tudíž nežádoucí. Až v momentě, kdy jedinec upevní univerzálně dobré návyky, začně používat rozum, vyladí svůj charakter a bude konstantně pečovat o duši i věci veřejné, tak se stane dost dobrým takovým, jakým je, ac dokonalosti beztak nikdy nedostáhne.
Když však slyším mluvit o sebelásce nějakou obézní youtuberku s vrstvou makeupu, která neudělá ani vajíčka, tak ty kecy musím považovati jen za alibistické výmluvy.
Proto jsem asi pocítil alergickou reakci, když autor narušenému navrhuje, aby se pomocí opakovaných frází ujišťoval o vlastní hodnotě.

Chtěl jsem si zde jen odůvodnit svou čistě subjektivní nelibost z obsahu. Dokážu si to ale přebrat a knihu opravdu nelze objektivně odsoudit za tuto rovinu věci, protože kráčí v jiných vodách a pojednává o jiném fenoménu. Opravdu totiž existují lidé, kteří tím trpí.

Už jsem četl/poslouchal jiné Röhrovy knihy a všechny mají stejně vztyčné body a podobné tematické okruhy, jenž jsou oněm psychickým poruchám společné. Zdá se mi tedy, že každá další kniha čtenáře obohatí o něco méně, protože se víceméně opakuje to, co už zná.

2 23.01.2022

Rozhodně slabší než Homo Sapiens a Homo Deus, ale přesto to má své místo.
Autor je historik a zdá se mi být sečtělým pokorným dobrým člověkem, který se příliš nenechává unášet afekty a tak je schopen nacházet vycentrované pozice v komplexech problematik, které lemují dnešní dobu. Ač se mi název knihy nelíbí, tak odpovídá obsahu. Harari z historie vyextrahoval 21 pouček, které náležitě podporuje dějinnými událostmi i zkušenostmi lidí minulých. Též předestírá nějaké predikce do budoucna. Pokrok nezastavíš a už dnes můžeme dumat nad nejrůznějšími vyhlídkami do budoucna. To, co se však nemění, jsou stále stejně zhovadilí “lidé”. Příliš se nemění, protože jsou to stále ty afektované, sebestředné a krátkozraké opice, a tak se nyní k lidství povznáší jen s velkými obtížemi, ačkoliv nám dějiny nabízí stovky a stovky násilných příkladů toho, kam to spěje, když se lidé nepovznáší nad své nízkosti.
Pokud bychom si ony lekce vzali k srdci, tak by následující staletí nemusela být tak hrozná jako ta minulá. Zatím to ale moc světle nevidím.

“Lidská blbost je největší hybnou silou dějin.”

5 23.01.2022

Lakomec Harpagon je zaručeně nejzábavnější postavou Molièrových her. Velmi zábavná ve své nízké hamižnosti a vyhroceném skrbličství. Ve většině Molièrových her mě postavy nechávaly chladným, čož samozřejmě snižuje požitek z díla. Nemluvě o tom, že autorovy hry bývají schématické. Ozvláštní je tedy jen práce s řečí a roztodivnost postav. Misantrop však stále vede.

5 16.01.2022

Jistě to byla mravenčí investigativní práce a je třeba, aby ji někdo vykonal. Za to panu Kmentovi ze srdce děkuji a dávám 5/5. Vhledem ale k oblastech, v nichž se to pohybuje, to pro mne nebylo moc uchopitelné a zábavné. Dokážu číst Aristotela s porozuměním, ale tyhle obchodní záležitosti nechápu a často jsem ty hromady jmen a dat prostě vypouštěl. Je však pravda, že jsem tuto práci poslouchal jako audioknihu a dělal během toho i jiné věci. Přirozeně jsem tomu tedy nevěnoval takovou pozornost, kterou si to žádá. Současně si myslím, že kdybych se to rozhodl číst, tak bych to buď odložil a nebo se do toho nutil. Rudý Zeman je mnohem přívětivější, zábavnější a zajímavější (kvůli té psychologické rovině, do které musel autor proniknout).

Přesto si myslím, že Kmenta předestřel mnoho faktů, které nelze ignorovat. Občas mi to už ani nepřijde divné. Zdá se totiž jako normální stav věcí, že premiér lže a krade, že prezident Zeman kouká na dětský porno, pochlebuje Rusku a setrvává na postu, i když není schopen vykonávat funkci a rozhodují za něj pochybná individua jakými jsou Mynář a Nejedlý. Člověk občas potřebuje dostat facku. Projít si nějakou komplexní analýzu, která ho vytrhne z letargie. Pak se musím ptát: "Kde to jsme, že takovej zločinec i po tom všem může nadále vládnout zemi?" On však vládne z vůle lidu. Lidu, který je z nedostatku soudnosti naprosto nekompetentní přispívat svým dílem k běhu demokracie. Ta totiž klade na každého jedince nároky, které většina lidí zkrátka nenaplňuje. V samotném závěru pak Kmenta velmi lidsky reflektuje českou společnost. To jsou pasáž, která stojí za to.

Ač jsem tedy nebyl z těch kauz dvakrát moudrý, tak něco jsem pochytil a minimálně je Babiš těžce nedůvěryhodný (což ale víme už od začátky - však je to STBák). Pokud nemá člověk zkratované myšlení, tak musí po tom všem vidět, že je to křivej a hamižnej rozkladnej živel. Člověk na jeho pozici má ohromnou šanci s věcmi hýbat a může se zasluhovat o společné dobro. On dělá pravý opak, zasluhuje se jen o vlastní dobro na úkor druhých. To z něj dělá vlastizrádce, ač se to teda zdaleka nedotýká jen vlasti. Dokud však budou vládnout podobná individua, tak to tady lepší nebude.
Nemluvě o tom, že jsou před námi krize, k nimž se bude nutno postavit čelem a od takových to nelze očekávat.

3 16.01.2022

Dobrosrdečně kritizuje, pro ilustraci přikládá apokalyptickou vizi budoucnosti, ale dává nám i alternativní směr. Příroda si cestu najde, když jí dáme šanci a ač je to nepochybně komplikované, tak nemáme na výběr a je lepší hledat jak změny docílit, než hledat, proč by to jít nemělo.

4 07.01.2022

Knihu jsem četl kvůli kurzu k základům logiky, kde se mají z předpokladů vyvozovat důsledky. Detektivka je k tomu jako dělaná, ale obávám se, že jsem tomu nevěnoval tolik pozornosti, jak si kurz žádal. Detektivky mě často totiž šíleně nudí, protože se vše motá kolem záhady (vraždy, loupeže...), která je mi však ukradená. Nejsem zainteresován do postav a žádnou jinou výpovědní hodnotu, nad níž bych mohl rozjímat, to nemá. Je to holt žánr, v němž musím počítat s nižším poměrem zajímavých příběhů. Věřím však, že jednoduchý děj může být jen kostrou, na níž lze navléci zajímavá témata. Zde tomu tak ale není. Většina čtenářů opěvuje atmosféru blat a napínavost případu, ale já nepocítil ani jedno.
Takové knihy jsou mi pouhou ztrátou času a to i přes to, že autor píše švihácky a případ je asi dobře vymyšlený. Za to ale nedávám ruku do ohně, páč jsem mu v samé nudě věnoval jen pramalou pozornost. Hledal jsem však v knize něco, k čemu bych mohl upnout svůj zájem, ale nic nenašel.
- Škvár je více zaměřen na postavu detektiva Veleina než na jeho roztodivné případy, nemluvě pak o Bukiho nesmrtelném drsném stylu a vytříbeném buranském smyslu pro humor.
- Film Seven má zase zajímavý koncept série vražd podle smrtelných hříchů.
- Pes baskervilský je příliš spotřební záležitost pro fanoušky Sherlocka Holmese, do jehož bezpředmětných případů snad už nikdy nebudu musiti zabrouzdati.

Dale Carnegie je velmi sečtělej, pozornej a uvědomělej. Tuto knihu jsem nevzal do ruky proto, že bych potřeboval přátele nebo zapůsobit na lidi. Samotný název na mě neudělal dobrý dojem, ale po bližším přezkoumání musím uznat, že zavádějící není. Celé je to o mezilidských vztazích - o tom, jak lidi fungují, nikoli o tom, jak by fungovat měli. Dále zde budu na svém osobním příkladu a zkušenostech demonstrovat, jak kniha změnila mé smýšlení a přístup v jednání s lidmi:

Často jsem se oddávám ostrým diskuzím a slovním šarvátkám. Umím dobře mluvit a z podstaty svého osobnostního typu se orientuji převážně racionálně. Když můj oponent vyblil nějaký nesmysl, odporoval si, či dokázal, že o věci ani dost málo neví, tak jsem se po něm se vší radostí svezl. Jenže mně v té hádce vždycky šlo o to, jak se daná věc má. Zkrátka mi záleží jen na tom, kdo má o věci pravdu, či kdo se jí přibližuje a neodpustil jsem si druhého srazit, když jsem si všiml, že má nesprávné způsoby smýšlení, či že je neuvědomělý, případně že propadl jakémusi klamu.
Všiml jsem si však, že oponentovi nejde o pravdu věci, ale o to, aby nemusel za žádnou cenu uznat, že se mýlí. Já si přirozeně ulevím, protože blba znemožním, ale sám jsem svým způsobem naštvaný na onu skutečnost, že všechny ty stovky lidí, s nimiž jsem diskutoval, byly tak hanebně zabedněný.
Měl jsem takovou teorii, ale už vidím, že funguje jen na malý vzorek lidí, kteří jsou senzitivní, co se studu týká. Soudil jsem totiž, že ostatní to mají stejně jako já. Platón ostatně píše ve svém dialogu Protagoras, že ten, kdo nemá podíl na studu, musí být vyobcován jako nákaza obce, páč postrádá vnitřní brzdu, která by mu zabraňovala v činění hanebností i v případě, že by se nikdo nedíval. Pro mě osobně je trapnost natolik nepříjemná, že se jí snažím předcházet. Kupříkladu v minulosti jsem neměl dostatečně vytříbený vkus, kvůli čemuž jsem občas módně přestřelil. Vypadal jsem směšně a moji drazí přátelé/spolužáci mi to samou radostí dávali najevo. Zrcadlo, které mi poskytli a uvědomění, které jsem z následného studu vytěžil, mi byly přínosem, páč dnes už se vkusně oblékám. To jest jen jeden malý příklad. Plyne z toho však, že vzbudit v druhém člověku stud, může vést k nápravě jeho přešlapů uvažování. Dnes už ale díly Dalu Carnegieovi vím, že takto si to většina obyčejných lidí nepřebere. Naopak by se utvrdili ve svých bludech a vystavěli kolem sebe zeď, od které by se argumenty mohli jenom odrážet.
Vždycky jsem si v diskuzi/hádce říkal, že by stačilo, kdyby někdo z nich v konverzaci jen jednou uznal, že se alespoň v nějakých bodech plete a ukázal se mi tak v lepším světle. Bylo by mu to ke cti a já bych s ním hned jednal s respektem, protože by to svědčilo o něčem dobrém. To se však stalo možná jednou. Většinou se však ve své zpupnosti a domýšlivosti zapřeli natolik, že každý jeden bod mé argumentace nesměl být za žádnou cenu uznán jako relevantní bez ohledu na to, jestli to byli vůbec schopni racionálně vyvrátit či nikoli. Rozumnost i nadhled zběhli ze smýšlení mých oponentů a celá diskuze se smrskla na něco nízkého, protože šlo jen o můj požitek z blbcova srážení, který jsem si hojně dopřával.
Carnegie však píše, že každá hádka je předem prohraná a já to po stovkách konfliktů mohu potvrdit. Sice si trochu ulevím, ale nikam to nevede. Můj rozum mi tedy říká, že bych měl učinit podstatné změny a jednat s lidmi jinak. To se mi však dlouho nechtělo, protože mi to přišlo nespravedlivé. Nechtěl jsem s druhými jednat lépe, než si zaslouží. Chtěl jsem s nimi jednat přesně tak, jak si zaslouží a to stejné nastavování zrcadla jsem očekával od druhých. Většina lidí však není schopna určit, jaké chování si kdo zaslouží a také jim chybí jakékoliv intelektuální svědomí (je jím jedno, co je pravda). Mluvit s nimi s úctou a naplňovat jejich pocit vlastní důležitosti (který podle Freuda hraje v lidské psychice tak zásadní roli) mi bylo proti srsti, či možná proti vlastní ješitnosti. Jenže aby vůbec diskuze dala ovoce, tak je s nimi vlastně nutno mluvit ještě s vyšším poměrem vřelosti a dobroty, než jsem si kdy myslel. Je to na mě opravdu hodně, protože sám bych tak rád profackoval ty prázdný vepřový hlavy po pár větách, v niž odprezentovaly svou nevědomost, myšlenkové zkraty, pokroucený charakter, následně je zbavil práva podílet se na správě státu, uvalil na ně kurzy nápravy myšlení a charakteru v lepším případě anebo je zapřáhl tvrdou prací jako tažná lidská zvířata v případě horším.
Změna je to tedy pořádná, ale Benjamin Franklin to dokázal též a ani já bych neměl jít hlavou proti zdi. Tento přístup má podstatně vyšší šance, že z něj něco vykvete. Třeba tím bude vzájemné porozumění a kdyby se tak k sobě měli všichni, snad by se ty počty hlupců o něco snížily.

3 16.11.2021

Jako audioknihu poslouchal ji během práce. Nikdy jsem si žádný takový obsah neprocházel a obecně jsem byl zvědavý, s čím autor přijde. Obával jsem se zcestných pouček k úspěchu ne nepodobným motivačním řečníků, ale nakonec to tak hrozné nebylo.

Jistým mužům to asi pomůže zvýšit šance. Některé poučky jsou univerzálně platné. Mnohdy je to však zcestné a praxe by rychle poskytla reality check. Onu "hravou drzost" si nemůže dovolit každý a ne všem ženám bude sympatická. Kdybych byl inteligentní slečnou čtoucí si Kouzelný Vrch a nějaký normie, co v životě přečetl jen tweety a Beránka, na mě začal oprskle dotírat, tak bych mu měl sto chutí říct: "Poslouchej, pako. Ocenila bych, kdybys byl alespoň tak uvědomělý, abys uznal, že vše, co mi řekneš, bude víceméně bezpředmětné a tak není důvodu, abys mě rušil od Thomase Manna. Nemáme si co říct. ?Možná si jdi sednou do jiného kupéčka."
Bylo by fajn zachovat nějakou etiketu, být trochu uvědomělý, nedotírat za každou cenu na každou a nepachtit se tak za sexem.
Občas je milé jen prohodit pár slov. Kdyby se mě onen ňouma pouze zeptal: "Promiň, že tě ruším, ale vidím, že čteš Kouzelný Vrch. Já čtenář nejsem, ale chci to napravit a na tuhle knihu jsem kdysi slyšel chválu. Bohužel už nevím jak zněla. Byla bys ochotná sdělit mi své stávající dojmy? Třeba ve mě zažehnou jiskru, která zapříčiní, že zítra už budu do knihy taky ponořen." tak bych mu to ochotně, snad i rád sdělil. Kdyby mi pak jenom poděkoval a nechal mě dále číst, byla by celá kratičká malá událost poměrně příjemná.

Kalkul, který nabízí tato kniha, je poměrně odpudivý. Na druhou stranu je fakt, že většina žen není sečtělá, inteligentní a toliko rázná v odmítání a autor věru pracuje spíš s tupkami (soudě dle předpokládaných reakcí), kterym onen přístup třeba nebude tak proti srsti. Těchto tupek je přirozeně většina a já sám nevím, co bych od nich měl jiného chtít, než ten sex. Sám bych rád řekl: "Chci tě jen poznat. Něčím mě prostě zajímáš." jenže u většiny příslušnic něžného pohlaví bych si musel vymýšlet, kdyby po mě chtěly, abych to konkretizoval. Nejsem misogyn - muži na tom přirozeně nejsou o moc lépe. Jedná se o problém obecně lidský. Každý chce být doceněn, každý se chce vyšvihnout nad druhé, ale takřka nikdo nepečuje o svůj vnitřní svět, nízkost je jejich železnou koulí u nohy a průměrnost je tak magnetická.

Raději bych, kdyby množství orientovalo svůj zájem k rozsahu vlastního vnitřního světa, spíše než k nabalování. Žijeme v nejvíce propojené době, ale lidé jsou statisticky osamělejší. Mnohdy říkají, že neví kde se seznámit nebo jak. Soudím, že ta bariéra, pokud není iluzorní, leží v něčem jiném. Hádám, že iluzorní není, když vidím jaký kvanta incelů jsou ochotný platit takovým špínám přes OnlyFans jen za trochu vstřícné konverzace a uspokojení.

Otázkou pak také je, jakou mezigenerační platnost bude tato kniha mít: mileniálka může být vůči Beránkově přístupu vstřícnější než zoomerka.

Závěrem bych se ještě vyjádřil k té Beránkově předkládané technice kmitočetu (zvyšovat zájem samičky tím, že muže bude střídat projevy zájmu s projevy nezájmu, aby se jí udržel na mysli a vzbudil o sebe zájem).

Mně kniha nic moc hodnotného nedala (snad krom námětů k zamyšlení). Beránkův humor je mi pak taky protivný. Kolikrát jsem si řekl, že je autor debílek.

1 19.09.2021

Skvělá hra, jejíž postavy jsou živoucí, dialogy mezi nimi jsou přestřelkami a Moliérovu práce s jazykem mě příjemně stimulovala.

2 19.09.2021

Jednoduché poučky. Řadu z nich jsem věděl či minimálně tušil. Přesto dobré, praktické - hlavně teda pro různé marketéry, realiťáky, obchodníky či vedoucí.

19.09.2021

Je to nadčasové, ty představy jsou super, ale kniha mě vůbec nebavila. Bradbury neumí moc psát.

5 06.09.2021

Na jednu stranu zlá a opovrženíhodná kniha, která má za cíl upevnit zkrat vědomí té anti-intelektuálně naladěné části společnosti, jež Babiše volí.

Na druhou stranu jistě zajímavý materiál ke studiu propagandy. Tak například ta "Babišova" lidovost v projevu je vhodná pro komunikaci a zisk sympatií jeho cílovky - tedy té nevzdělané a nesoudné masy, která se ohání selským rozumem, jež se opírá o osobní zkušenosti, která je na poli politiky a vedení státu zcela nedostatečná. Právě takoví lidé slyší na prostá pořekadla, fráze lidové moudrosti a banální prupovídky o upečených koláčích.

PS: Babiš tu knihu samozřejmě nenapsal. Napsala mu ji mějaká m*dka z PR oddělení.

Je to dobrá kniha, ale bohužel jen dobrá. Protagonista Chinaski (literární obdoba Bukiho samého) chlastá, chodí na dostihy, mluví s různými lidmi, čte živému publiku své básně a šuká nejrůznější ženský. Konec je stejný jako začátek. Nedojde tam k žádnému příběhovému oblouku. Protagonista zůstává po celou dobu stejným. Jednotlivé ženy splývají do jedné. Protože autor nikterak neprokreslil jejich charakter a vždy jim věnoval pár stránek, tak mi neutkvěly v paměti a později se mi pletla jména a ztratil trochu přehled. Ono to však nevadí, protože stejně o nic nejde, jelikož děj k ničemu nespěje.
I proto bych "Ženy" nedoporučil pro vstup do autorova díla. Podle mě je důležité pochopit jeho dětství (Jelito), ale mojí oblíbenou Bukiho knihou je Škvár, za nejho nejšťavnatější věc, páč se jedná o perfektní extrakt jeho stylu a každá stránka bavila. U Ženy jsou poměrně repetetivní, takže nejsou tak poutavé a úderné a Jelito ke konci vyzní do prázdna.

Ač byl Charles Bukowski rozesranej chlap, kterej si nedokázal udržet zdravej vztah a získat tak pro sebe něco lepšího, tak mně osobně je ten balvan s citem sympatickej a rád si počtu o jeho životě. Baví mě jeho buranství, dokáže mě rozesmát. Líbí se mi, jak ve své knize hodnotí jiné autory. Vždyť tenhle vochlasta napsal povídku, kde s doutníkem v hubě skočí do ringu k boxerovi Hemingwayovi a sundá ho.
Mimo to však Charles knihu dokázal protkat pasážemi k zamyšlení, pasážemi, které jsou jeho tvrdými pravdami. Je vidno, že částečně upřímně a částečně idealizovaně zaznamenával své životní zkušenosti (sám to přizná v jednom dialogu) a já stále nacházím důvody, proč se k tomuto autorovi vracet.

2 10.08.2021

Chtěl jsem nahlédnout do severské mytologie a to jsou nahlédl. Nevím, do jaké míry je Gaimanovo přeříkání zjednodušené, ale příběhy to jsou opravdu banální, nepříliš zajímavé a nezábavné (pobaven jsem byl 2x). Poslouchal jsem to jako audioknihu během vaření a procházek, takže to pro mě bylo snadno stravitelné, ale žádný požitek jsem z toho neměl.

3 25.06.2021

Než se z Baryka stal Barykov, bavilo mě to poměrně dost, protože jsem sympatizoval a byly mi nanejvýš sympatické doktorovy prohlášení. Pak se však postava doktora stává trápenou a slabou a já byl divákem toho, jak jeho Homunkulus obtěžuje všechny kolem. Úderných momentů tam však bylo pomálu. Přesto mě těšilo, jakým satirickým způsobem Bulgakov kritizoval komunistický režim své doby.

2 12.06.2021

Toto je jedno z děl, z něhož budu čerpat do konce svých dní. Etika Nikomachova je něčím, co by si svědomitý člověk měl vzít za povinnost prozkoumat. Osobně bych chtěl a jsem o tom hluboce přesvědčen, že by mělo být institucionalizované. Mělo by se o něm učit na školách. Etika, na rozdíl od jiných oborů, nezkoumá co je, nýbrž to, co by být mělo. Proč etika není v osnovách už na základce? Jak autor říká: "Na výchově záleží mnoho. Záleží na ní téměř vše." Většina lidí má děti, ačkoliv jim není schopno poskytnou náležitou výchovu. Dochází ke špatným návykům, příjmů nejrůznějších sebeklamů, upínání se k ideologiím, neporozumění zcela základním věcem, neschopnosti dostatečně rozlišovat v jednotlivých situacích, myšlenkovým zkratům - k nízkosti obecně. Na tom záleží velmi, protože každý z nás se podílí na podobě celku, jež ovlivňuje každého z nás. Svět je skutečný se všemi svými okem neviditelnými strukturami.

Vím o třech typech:
1) Deontologická etika, v níž je rozhodující úmysl. V praxi to znamená, že nezáleží na tom, že mé jednání mělo špatný dopad, pokud jsem to vlastně myslel dobře.
Kritika: Fakt, že hlupák myslel něco dobře, není příliš polehčující, když zapříčinil zlo. Hitler to jistě taky myslel dobře.

2) Koncekvencialistická etika zase hodnotí jen výsledky činů. Nezáleží na tom, že jsem nějaké dobro vykonal z pochybných úmyslů (kalkul), protože výsledek je sám o sobě dobrý.
Kritika: Jakmile dobro nevychází k osobnostních pilířů člověka, ale jen ze situačního kalkulu, tak nelze zaručit, že se jedinec zachová dobře i příště. Navíc nelze zaručit, jaké výsledky budou mít naše jednání. Svět je složitý, je v něm mnoho proměnných a my nejsme schopni hledět daleko do budoucnosti.

3) Etika ctností je etikou zaměřenou na jednání v každé jednotlivé situaci. Je tedy sama o sobě praktickou. Nenabízí žádný snadno uchopitelný návod a ač jí to je vytýkáno, tak já věřím, že je to ve skutečnosti její výhodou.
Artistoteles tvrdí, že každý člověk jde vstříc blaženosti, jež se někdy překládá jako štěstí, ale to není zcela přesné. Mnoho lidé má o blaženosti zcestné mínění, a proto k ní mnozí volí zlé cesty. Blaženosti nelze nabít skrze slasti. Na ty, kteří si myslí, že ano, by měl být uplatněn politický dohled. Jedná se spíš o výsostnou spokojenost se sebou samým, o soběstačnost, činnost spíše nežli stav. Této blaženosti lze dostát jen tehdy, pokud v sobě jedinec vše náležitě srovná (Rozum - Jednání - Emoce). Tento etický spis k tomu jedince nasměruje.
Aristoteles odpovídá na to, proč člověk někdy jedná nedobře, ačkoliv mu rozum říká, že to není správné. Rozumný člověk z podstaty ví, jak by jednat měl. Rozumný člověk nevolí špatné, ač ho občas vykoná, páč mu chybí správný habitus/návyk. Ten se utváří v dětství správnou výchovou. Proto na ni tolik záleží. Jakmile člověk není veden ke ctnosti od mala, bude pro něj těžší se tam dostat později. Přec to však lze, ale je to spojeno s jistým sebezapřením. Když uznám, že nejsem dost disciplinovaný, střídmý, statečný mohu to změnit tím, že se tak budu chovat. Zprvu mi to bude proti srsti (Rozum a jednání bude v souladu, ale nebudu z toho mít radost), avšak po čase si utvořím zvyk a nabydu nové přirozenosti (Rozum, Jednání i Emoce budou v souladu). Jednak to vyžaduje vůli a druhak rozum, který mne poučí, jaké kroky ctnosti zvoliti, aby se došel blaženosti. Blažený člověk dokáže v každou jednotlivou jednotlivou situaci vyhodnotit a zvolit správně, protože je v něm vše náležitě nastaveno.

Aristoteles prokázal velký vhled do lidského nitra. Je to věru pečlivě vystavěný etický spis. Filosofie bývá pečlivě vyargumentovaná, pomalá a náročná, protože musí být obtížně napadnutelná. Kritika, která se na etiku ctností snesla, nefunguje. Jeho text je i po 23 staletích stále relevantní.

„O otázkách ctnosti, blaženosti, přátelství a slasti jsme v obryse pojednali dostatečně. Kdyby takovéto řeči stačily k tomu, aby z nás učinily slušné lidi, každý by si je měl projít. Místo toho se však ukazuje, že sice mají sílu pobídnout a povzbudit svobodně smýšlející mladíky a na urozenou mravní povahu, která miluje krásu opravdovou láskou, zapůsobit tak, že ji ctnost dočista uchvátí, většinu lidí nicméně k dokonalé mravní kráse pobídnout nedokáži. Většinu totiž neovládá stud, nýbrž strach, a nezdržují se nízkých věcí proto, že jsou hanebné, nýbrž kvůli trestu. Žijí totiž vášněmi, takže se honí za sobě vlastními slastmi a za tím, co jim je má přinést, a vyhýbají se protikladným bolestem, a nemají ani ponětí o tom, co je krásné a opravdu slastné, neboť to nikdy nezakusili. Jaká řeč by mohla takovéto lidi přetvořit? Změnit řečí to, co je odedávna stvrzeno jejich mravními povahami, je nemožné či nesnadné.“
„Člověk, který žije na základě svých nízkých hnutí, nebude poslouchat řeč, která ho od nich odvrací, ba nebude ji ani rozumět. Jak někoho takového přesvědčit ke změně? Vůbec se zdá, že takováto hnutí se nepodřizují řeči, ale jen násilí. Je tedy třeba, aby charakter člověka byl už předem takový, aby mu ctnost byla vlastní, tedy aby měl zalíbení v tom, co je krásné, a odpor k tomu, co je hanebné.“
„Člověku se však stěží od mládí dostane správného vedení ke ctnosti, pokud nevyrostl pod správnými zákony. Žít uměřeně a odolávat bolesti není pro většinu lidí, zvláště pak pro mládež, nic slastného. Proto musí být výchova a činnosti, jimiž se člověk zaměstnává, řízeny právem. Potřebujeme zákony, které se týkají také těchto věcí a vůbec celého života. Zákonodárci musí sice člověka pobízet ke ctnosti, ale též stanovit tresty pro ty nezpůsobilé. Většinu lidí totiž přesvědčí spíše donucení než řeč, neboť slušný člověk, žijící pro to, co je krásné, se nechá vést rozumem, zatímco člověk nízký, toužící po slasti, musí být trestán bolestí jak tažné zvíře."

7 07.06.2021