Klajnik komentáře u knih

Narazil jsem na Otroky Sexu v podobě audioknihy. Zprvu to vypadalo, že se v ní budou řešit nejrůznější oblasti sexu z hlediska historického a možná i filosofického. Kniha se však skládá hlavně z výpovědí lidí, kteří jsou otroky své chlípnosti. Mě ty životní příběhy úchylů, deviantů či obětí zneužití fascinovali. Někdy jsem se divil, jaké příběhy píše sám život. Někdy jsem byl znechucen (živá spíž), někdy udiven (dětské homosexuální orgie, zrod zoofila) a někdy pobaven (povýšený sběratel moči). Hlavně však bylo zajímavé podrobně nahlédnout pod pokličku takových jedinců.
Poskytlo mi to jistou perspektivu.

Viděl jsem zde názor, který knihu odsoudil, protože se mu zdála vylhaná.
Výpovědi jsou častokrát natolik podivuhodné až šokující, že člověk z omezeným ponětím o lidských perverzích může setrvat v nedůvěryhodnosti. Já však viděl na webech jako "Návrat do reality", čeho se lidé dopouští a mám poměrně nastudovanou odvrácenou stránku lidství. Některé podivuhodné případy jsem znal i osobně (Roman Zaytsev), tudíž pro mě nebyl problém uvěřit.

PS: Knihy jsem poslouchal jako audioknihu a následně si ji i objednal, což mě vede k - Co je to za hnusnou obálku?

1 26.02.2020

Vonnegutovi je zde přikládána k dobru experimentálnost a nápaditost. Mně to však přišlo slohově i obsahově jednoduché natolik, že mě to nemělo šanci nijak okouzlit ani zainteresovat. Jedná s epřesně o případ Malého Prince. Exupéry taky napsal podivnou knihu plnou nápadů, ale já bych to dal číct jenom svému malému bráchovi. Hádám však, že ani ten by z toho nic moc neměl. Ony ty autorovi nápady vyjdou na prázdno, když jsou vykonstruované a přitom jednoduché až co celé vrhá jenom hloupost.
Je to blbina. Spíše fraška nežli groteska.
Vložím sem jeden konktrétní příklad: Hlavní postava se stane prezidentem a rozhodne vytvořit umělé rodiny po celé zemi, že přisvojí lidem prostřední jména, která je májí...já ani nevim. To je tak blbej nápad, že cokoliv dalšího v návaznosti na to je prostě blbý. Takových "nápadů" je tam celá řada.

Dobrodružnější díl série, ve kterém se vztahy i svět Středosvěta poměrně vyjasňují. Já však od Temné Věže čekal atypičtější počtení. Chvílema je to takovej mišmaš. Co se Kingovi hodí, to tam zrovna dá. Kybernetickej medvěd, šílenej počítač/vlak Blain, ztroskotané nacistické letadlo, roztomilé zvířátko brumlák...
Lituji, že Temná Věž je takové průměrné počteníčko pro puberťáky, které by si rádi přečetli nějaké fantasy. Očekával jsem temnější atmosféru, jasnější a komplexnější vizi autora v prostoru dění a atypičtější povahy postav. Ono to však zklouzává do kingovského průměru, ze kterého na mě občas zasvítí světlejší moment.

1 20.02.2020

Roland je po celou dobu knihy fyzicky neschopný. Bojuje o čas a snaží se přivést do svého světa své budoucí parťáky ve zbrani. Skrz portál dostane své vědomí do hlavy vězně heroinu a snaží se s ním domluvit, pomoci mu a dostat ho k sobě. Podobné případy se opakují. Dějově se to docela atraktivní, protože to většinou vytyčí nějakou vízvu. Postavy se ocitají v prékerních situací a musí se s ní nějak vypořádat - domluvit se, ačkoliv to né vždy jde hladce. Vznikají tak docela úsměvné situace.

Pistolník: "Zapomněl si tvář svého otce. "
Eddie: "Nech si ty kecy. Já na svýho otce seru."

Roland tedy sežene parťáky a v dalším díle se až bude pořádně pokračovat dál v cestě. Přesto mi byli Tři Vyvolení v jistých mezích atraktivnější než třeba dobrodružné Pustiny nebo prequelový Čaroděj a Sklo.

1 20.02.2020

Přijde mi, že zde se King snažil o něco jiného. Pistolník je trochu atypickej, stále neurčitej, ale přesto atraktivní tím, v jakym světě se odehrává. Mix vznešeného rytíře a kovboje divokého západu, jenž se kloubí na postavě Rolanda, mi je též sympatický.
Kámoš mi nadhodil, že je to asi dobrá sága, protože hned v prvním díle se ten pistolník sjede halucinogenem.
"Staří Bohové nachcali na poušť a tak vznikl meskalin"

Momentálně se chystál na pátý díl, ale série mě baví čím dál tím míň. Jednak knihy propadli poměrně průměrné kingovštině (jistému schématu skrz které autor píše) a svět i postava Rolanda mi už nepřijdou natolik atraktivní s tím, jak se věci vyjasňují.

1 20.02.2020

Jedna historka jako sidequest z mládí a druhá historka (zakomponována do té první) je takovou pohádkou ze světa Středosvěta. Kniha ve mě nevzbudila žádnou emoci, ani mě o nic neobohatila. Jistě je to čtivé a v pohodě, ale pokud bych to neposlouchal jako audioknihu během pracovní doby, tak bych to musel považovat za ztrátu času a čtení bych zanechal.

Začatek knihy navazuje přesně tam, lde skončily Pustiny. Úsek s šíleným Blainem byl super, ale Čaroděj a Sklo je hlavně o Rolandově mládí. Ten příběh mi nepřišel natolik zábavný a mladistvá láska nikterak zvlášť půvabná. Celé to mladistvé dobrodružství v mých očích prosvětlovala jen ohavná čarodějnice Rhea a vztah Susan s její sviní tetou. Vůbec mě ale nezajímalo, jak to skončí a kdybych to měl číst a neposlouchal bych to v práci jako audioknihu, tak bych s tím asi přestal ztrácet čas a Temná Věž by tím pro mne skončila.

1 19.02.2020

Quo Vadis? jsem přečetl, protože jsem se chtěl dozvědět o mocí opilém Neronovi, který pro svou inspiraci vypálil Řím. Arbitr elegancie Petronis mne jako postava zaujal svou svébytnou morálkou a jeho osud mne ve finále dojal. Na tomto poli kniha uspěla.
Linka Vinicia a Lygie úzce spojená s křesťanstvím mne však moc nebavila. Uznávám však, že téma křesťanství musí mít v tomto příběhu své místo.

jenže Polák Sienkiewicz až moc omývá jednu a tu samou pohádku učení lásky a odpuštění, jehož sílu dokáži uznat v době vlády šíleného císaře Nera, ale chraň komplikovaný moderní svět před rigiditou náboženství. Pro moderního člověka to není dobré. Každý můj znamý, jenž má tendenci věřit v něco většího či vyloženě věří, je na určitých rovinách svého smýšlení omezený. není to dobré pro ducha - respektive né tak dobré ajko jiné alternativy: Kdokoliv chce hledat odpovědi a morálku, tak udělá líp, když bude vstřebávat umění a číst filosofie.
Kniha však rezonuje v mé představě o tom, že jeden extrém je půdou pro růst druhého.

2 15.02.2020

Proces má svojí atmosféru. Je to divné svým vlastním kouzelným způsobem. V mysli se mi to dění v textu krásně vizualizovalo. Občas lituji, že nemohu projektovat své představy druhým jako film.
Josef K. častokrát reaguje zvláštně a pokládá nesprávné otázky, ale to jen tvoří dojem jisté komplexnosti spiknutí okolí, jenž je šito přesně na míru toho ubohého človíčka.
Věděl jsem, že protagonista v závěru přijme vinu, ale těn dějový oblouk, v němž k tomu dojde není dle mého tak propracovaný a kniha tedy neřízla tak hluboko. Zdálo se mi to jenom ajko takový náčrt. Kéž by to mělo silnejší psychologickou rovinu.

Během těch let, co jsem o Procesu věděl, se mi v představách vytvořila jistá představa. Říkal jsem si, že pujde o projekce Kafkovi sebelítosti. Ví se, že byl velmi senzitivní. Okolí Josefu K. bude dávat najevo, že udělal něco špatně a je vinen. Vzdor se pozvolna mění do úvah a relevantnosti své viny právě skrz lítost nad sebou samým, kterou v něm vyvolají ostatní tím, jak dobře na něj hrají (viz. spiknutí).
Teď po skončení knihy spíš tvrdím, že jde hlavně o projekci té byrokratické tahanice, kterou si prožil, když byl proces věděl proti němu jeho bývalou snoubenkou.

7 15.02.2020

Příliš jednoduché. Tohle jsem měl číst ve svých 13 letech.
Občas jsem si však některé scény živě představil ve fantazii poměrně groteskně a dobře se nad tím bavil. Myslím však, že Kafka to nezamýšlel tak, jak jsem si to představil.

Pár slov k Samsovi:
Jeho nedostatečné reflektování vlastní situace mi zabraňuje k němu pocítit jakékoliv sympatie. Kniha tím i byla připravena o jistou dávku plnosti.
Pokud však Kafka chtěl filtrovat svou sebelítost a promluvit o tom, jak se ti nejbližší mohou otočit k člověku zády, tak k tomu neměl dojít přes skutečnost proměny v odporný hmyz, jenž je jenom na škodu.

4 15.02.2020

Žádná postava v literatuře mne dosud neobtěžovala tak, jak se to dařilo Stepnímu Vlku. Přemýšlel jsem a našel tři hlavní důvody, kvůli kterým si tuto knihu tak protivím:

1) Měl jsem chuť na prózu o životní krizi, ve které jsem predikoval precizní psychologický ponor do duševně rozdvojeného muže.
Přitom ponor do Hallerovi duše není tak zajímavý, jak by se mohlo zdát. Jeho světem je prý svět fantazie, ale té očividně moc nemá. Tolik ke krátkozrakosti kterou opovrhuje, ale sám se jí dopouští. Protiví se mu měšťácká pohodlnost, ačkoliv on sám ji využívá. Mluví o nespoutanosti a divokosti vlka v něm, který ho nutí žít mimo komfort a jaksi na hraně utrpení. Radši trýzeň než teplo domova. Přitom extrémem je pro něj naprostá banalita, po níž je schopný hned uvažovat nad sebevraždou. S větší nulou jsem se v knize dlouho nesetkal. Je to slaboch neschopný žít, protože se tak rád utápí v sebelítosti. Přitom je ve svém věku až hanebně nevyspělý. To by však nebyl takový problém, kdyby byl zvolen jiný přístup k tématu a jiná narativní postoupnost.

2) Hesse se rozhodl na prvních 30 stranách popsat Stepního vlka z pohledu měšťáckého synovce jeho bytné. Ten však oplývá jistou prozíravostí a je schopen alespoň hrubě vypozorovat Harryho dvojakost. Následně se popisuje Harry a později se Harrymu dostane do rukou traktát, který esejisticky shrnuje jeho rozpolcenost mezi dvěma světy. První třetinu knihy jsem byl nucen číst dokola něco, co jsem už předvídal po několika prvních stranách. Fázování mi tedy přišlo zcela mimo. Snad kdyby HH/SV více interakoval se svým okolím a čtenář si sám mohl domýšlet, kým protagonista je a proč se chová tak, jak se chová. Kéž by jemné nuance Vlkových projevů budovaly plnost, k níž bych sám docházel. Bylo by to vkusnější, než se prokousávat táhlými popisy toho, jaký protagonista je. Pravidlo je "Lepší ukázat než popsat a nejhorší je, když se dělá oboje."

3) Kromě obsahu knihy (toho, co se v ní děje a přístupu k tomu) mě obtěžovala i forma slohu. Tyhle ukňourané hloupé melodramatické výlevy ubohých nul se nedají číst. Nesnáším tuhle stylistiku "Bílých Nocí" či "Něžné" od Dostojevského či romantismu obecně. Hraje si to na hluboký cit, ale přitom je to tak strojené. Nikdo se takto nevyjadřuje. Chápu, je to umělecké dílo. Lidé se zde nemusí vyjadřovat tak jako ve skutečnosti. Já však tento sloh chápu jako nevkusný. Je to umělé, nepřirozené a nezřím v tom žádnou vzletnost ani hravost. Nemluvě o tom, že většina toho, o čem protagonista promlouvá se mi zdá být pouhým afektem labilního ubožáka, který nezaslouží příliš pozornosti ani ponoru do jehož mrzké situace.

Všechna ta pociťovaná negativa tvoří celek, jenž se mi zdá být vystavěn na míru přesně tak, aby se co možná nejpřesněji strefil spínač mého trápení. Mnohdy jsem se po skončení odstavce přistihl, že jsem při čtení přestával vnímat. Můj mozek to nechtěl snášet, ale já ho znovu a znovu uváděl do provazu, vracel se, četl pasáž znova a takto prodlužoval svou trýzeň.

Snažil jsem se to dočíst na doporučení kámoše a v domnění, že se dopracuji k fantasmagorickému konci zrcadlového divadla, na který jsem byl nalákán. Během čtení jsem vak trpěl a namísto toho, abych knihu zahodil, trávil jsem nad ní večery jen proto, abych se dopracoval ke konci, který mi nic z toho ani částečně nevynahradil.

Oceňuji jistou snahu o experimentálnost a import psychoanalytiky, jenže tato kombinace určitého obsahu a určité formy dohromady tvoří příliš nesnesitelný zážitek.

Častokrát jsem na pomezí válečné tématiky narazil na problém univerzality jednotlivých vojáků, což přirozeně jde proti zábavnosti. proto jsem byl velmi potěšen Hellerovou schopností vtisknout každé své postavě vlastní osobnost. (ba co víc - živoucnost) navzdory prostředí armády. Ono však není vhodné říci "navzdory", protože Hellerovi nebylo prostředí jeho knihy překážkou. On ho naopak dokonale odrazil na všech charakterech všech postav, z nichž se k tomu každá staví svým vlastním způsobem.

překvapilo mě fázování narativu. Ten nemá jednotnou postoupnost, ale je vyprávěn a doplňován dílčímy příběhy postav, které rámují jednotlivé kapitoly.
bylo nanejvýš dobré rozhodnout se pro tento přístup. Hlava 22 je o absurditě války. Heller zde však šije do vlastních řad, do vlastní armády (jejích vnitřího systému), jejich vojáků, důstojníků a generálů a dělá to bravůrně. Kniha evokuje představu železné válečné mašinérie, která se nezastavitelně sune kupředu a se kterou se individuum jen těžko může vypořádat.

Ačkoliv je McMurphyho boj jedince proti systému sevřenější, tak mě více bavila Hlava XXII, který tento aspekt skrz Yossariana zahrnuje též. Tato kniha je však plnější, víc se toho v ní děje, je zábavná, absurdní a plná. Několikrát jsem se během ní musel nahlas řechtat.

Úryvek z kapitoly 21:
Když skončil, opřel se pohodlně o opěradlo křesla, neobyčejně spokojen sám
se sebou, jak pohotově podnikl příslušné kroky, aby vyřešil tuto váţnou kritickou
situaci. Yossarian — stačilo mu podívat se na to jméno a už se celý otřásl hnusem.
Těch „es“ je v tom jméně nějak moc. Syčí to z něho přímo satansky. Zní tak
nesspolehlivě, buřičssky, susspektně, připomíná slova jako fašismus nebo
dokonce socialismus či komunismus. Je to podezřelé, cizácké, nevkusné jméno,
které nemůže budit důvěru. Nemá nic společného s takovými čistými, svěžími,
poctivými americkými jmény jako Cathcart, Peckem či Dreedle.

Postupem času mi však přišlo, že jistá beznaděj a tragika vřevází komiku na miskách vah na svou stranu. Od poloviny knihy jsem si čím dál tím víc uvědomoval, že dění v knize není jenom vtipné, nýbřž i pěkně vykurvené.

4 08.02.2020

Představuji si, jak se mě kamarád táže: "Jaká je dle tebe nejlepší literární postava?" a poté, co odvětím, že jím je Ignácius J. Reilly, se oba zasmějem.

Tlustej intelektuál s doktorátem, jenž není schopnej žít důstojnej život a přesto je schopnej se neustále zaštiťovat svrchovaností své intelektuální úrovně. Ignácius se nechává vyživovat svou matkou, protože on sám je determinován svým neblahým fyzickým stavem a předurčen větším cílům než je průměrné chození do práce. Píše knihu (spíše nesouvislé pojednání) o tom, jak svět jenom morálně hnije a to zhruba od doby středověku.

V příběhu vystupuje několik různě ztřeštěných postav, z nichž každá je chytrá jako rádio, ačkoliv jsou to jen variace hlupců. Jejich životy se protkáváj ve více či méně humoricko-satirických situacích.
Já mám slabost, pro atypické chyraktery a solidní prozaickej sloh, takže jsem se bavil, ale nevěděl jsem, jak si tento román, vyložit/interpretovat. To tenkrát jistě nevěděli ani vydavatelé a Toole byl odmítán. Já bych takovou chybu neudělal, protože román je to čtivej, zábavnej a dostatečně jinej, aby si mezi lidmi našel zalíbení.
Přesto se objeví tací, kteří Spolčení hlupců odhodí kvůli nesympatičnosti postav. Je pravdou, že Toole netlačil na grotesknost tak moc, jak by jistě mohl. Román si totiž stále zachovál míru opravdovosti, v níž lze najít východisko.
Když ignácius v převleku piráta prodává párky na ulici šedesátých let přístavního města New Oreals, tak je člověku evokována jistá karikaturní verze moderního piráta, kterým J. Reilly vskutku je a mě vyloženě bavilo, jak ten tlustý imbecil svým pokrouceným povýšeneckým smyšlením vše převrací ku svému pohodlí.

Román byl vydán až po 11 letech a dnes jsme schopni zpětně reflektovat šedesátky. Román vypovídá o roztříštěnosti doby, období flámu tehdejší Ameriky. Byl to vyostřelý konflikt způsobů života, společenských norem, morálním kódů i obecných světonázorů. V každé oblasti kulturního života byly staré idee zpochybňovány a doba sama o sobě byla schopnější ve zpochybňování starých zásad než ve vytváření nových. Ukazuje to svět poznamenáných bláznivých individuí a já byl jenom rád, že mi próza zábavnou cestou přiblížila jednu z tragikomických skutečností šedesátých let.

12 08.02.2020

Dystopická vize budoucnosti, která je noční můžou pro všechny, kdo v ní žijí. Je to vize absolutní totality systému nad každým aspektem života jedince. Útlak vzbuzující zmar, z něhož není úniku. Jakási vyhrocená forma toho, co jsme tu v minulosti měli. Určitě je to mnohem lépe napsané (a čtivější) než Huxleyho "Konec Civilizace", který je však zas poněkud zajímavější, páč se mi zdá být dystopickou vizí toho, k čemu by se za staletí mohl dobrat západ. Obě tyto dystopie jsou zajímavými póly téhož marastu aneb stabilita, ale za jakou cenu? ...

7 07.02.2020

Nemohl jsem se dočkat, až vyčerpán po práce otevřu Manaragu a rychle přečtu dalších 30 až 60 stran. Nikoli však proto, že by mne kniha bavila. Po prvních 30 stranách jsem si byl jist, že to bude bída, ale fakticky jsem jí už chtěl mít z krku. Mám problém přestat s tím, co jsem už začal a navéc si vždy říkám: "No třeba tam ještě bude odstavec, který mne pobaví či obohatí o zajímavou informaci..."

V létě jsem si přečetl Den Opričníka a byl jsem Sorokinovým spisovatelským umem tak okouzlen, že jsem si záhy koupil i jeho ostatní knihy. Vánice byla zklamáním a Manaraga je vyloženě otřesná.
Roztahanej hloupej nápad o grilování jídla na knihách pro smetánku by možná mohl být rozvrstven do grotesknějšího rozměru, ale autor se jen plácá v břidkosti.
Občas na mne z textu zableskl světlejší moment - například, když se Gézo sešel s klientem, který se stylizoval do Tolstoje a napsal novelu, kde se vylíčí jako zvěstovatele jara:
Šestimetrový Tolstoj přichází do vesnice a dětičky mu radostně pobíhají kolem nohou a on se lidí ptá: "Sejete dobro?" a vesničané odpovídají: "Sejeme, tatínko Tolstoj!" načež on pak poznamená: "A to je dobře..."
Pravděpodobně to zní komičtěji, než to doopravdy je. Mně zrovna tato "scéna" nalákala, ale ve výsledku to vtipné nebylo. Veliký podíl na nezábavnosti má sloh, který zkrátka není vybroušený do čtivé a líbivé podoby. Opravdu mi přišlo, že Manaragu napsal někdo neschopný. Jaký jen je to propad oproti stylisticky vyšperkovanému Dni Opričníka, kterého číst byla jedna radost.
Manaraga je však obecně nudná, obsahově břidká, nedotažená a roztahaná. Nevadí mi knihy, které nemají solidně vypracovaný narativ. Stačí, aby se v textu psalo o zajímavých věcech, aby autor vypracoavl nějakou svouf antazii, atmosféru, aby důvtipně vykreslil své postavy. Jednak by spisovatel měl mít o čem mluvit a druhak by měl vládnout vzletností jazyka. Sorokin mi obojí dokázal při mém prvním setkání s ním, ale od té doby mě jenom sere.

Zde jsem si užil zhruba 4 stránky ze 160.
Uvidím jak na tom bude ještě Telurie a Třináctá Marinina Láska.
Snad líp
nebo mi mrdne

Čtivá a poučná klasika. Bídníci jsou knihou o velkém dobru.

4 18.01.2020

Myslím, že kvalitní člověk by měl být inteligentní, schopný, morální a s vytříbeným vkusem. Jednotlivé kvalitativní aspekty lidské osobnosti by měli být aspoň částečně propojeny, protože pokud rozumný člověk uváží, že je pro něj něco dobrého, tak by měl být i schopný to dělat. Vkus pak člověka nutí se obklopovat hodnotnými věcmi, jenž mají pozitivní vliv na jeho "duši".
Johnsonova kniha povětšinou zkoumá lidi, jenž měli bezpochybi vysoký intelekt, schopnosti a vkus. Jen na s tou morálkou na tom však tak dobře nebyli.
(Marx je vyjímka. Ten dle mého neměl ani jedno. Jeho myšlenky se neuchytily kvůli jeho schopnostem je prosadit, ani kvůli prozíravosti, jenž v sobě nesou - protože nenesou, však on ani nebyl schopen psát souvislý dlouhý text. Marxismus se uchytil kvůli tehdejší situaci a taky proto, že jistí chamtivý a mocichtivý lidé rozhodli, že by byl pro ně dobře využitelný)
Zmiňovaní intelektuálové měli problém s vlastním egem. V tom lepším případě používali svůj intelekt k verbálnímu vykrucování se z řetelného pokrytectví či nevděku. Žejo Rousseau? Kázali vodu, pili víno. Častokrát jim idea byla milejší než člověk. Případ Tolstoje, který si myslel, že je starším bratrem Boha a pokoušel se o morální revoluci velký Rusi, kvůli které zanedbával a ničil svou vlastní rodinu. Tento ruský klasik byl i velký chlípník. Nedařilo se mu krotit svou smyslnost a vinil za to převážně ženy. Shelley se pak vyloženě snažil vytvořit spolek lidí, jenž by vzájemně pořádali orgie. Žabák Sarte vyloženě prosazoval monogamii, čímž týral Simone de Beauvoir. Horší však bylo, že podporoval komunismus, ačkoliv vůbec nevěděl, o čem mluví ("Rusové necestují, protože milují svou matičku Rus"). Jeho život je poznamenán intelektuálním úpadkem.

Nemysím si, že by autor chtěl, abychom intelektuáli odsoudili jako kecali. Jistě, někteří z nich jimi jsou. Někteří svými vadnými myšlenkami mohou škodit (Marx). Někteří byli svině (Jean-Jacques Rousseau), ale jejich myšlenky v sobě nesly kus pravdy, ačkoliv oni sami se jimi neřídili. Každej člověk by měl být souzen a podle toho, by mu měla být přikládána váha.
A hlavně - filosof by měl mít nejvyšší úctu k pravdě.

18.01.2020

Zatím nejlepší Kundera, který se mi dostal do ruky. Nesmrtelnost stojí na nostných tématech a hromadu podmětných myšlenek, které dohromady spájí několik epických rovin. Román je to komplexní, sepjatý a přitom hravý. Svojí esejističností mi připomíná skladbu Trierových filmů (Nymfomanka I a II + Jack Staví Dům), které se mi zdají být esejistickými snímky.
Zprvu se mi zdálo, že Kundera napsal románovou esej a že narativ je jenom takovým nízkých středobodem, na který ale lepí hromady myšlenek. Později mi začalo docházet, že příběh je roztříštěn do několika časoprostorových rovin, aby na nich Kundera mohl prezentovat myšlenku poetické nesmrtelnosti, ke které se postavy různě staví a dosahují jí odlišnými způsoby. Postavy si jsou vzdálené sobě navzájem klidně i desetiletí, ale pojí je společná gesta. Takto je narativ románu propojen jedním z témat. Román je ve své existenciální hravé melancholii poměrně milou záležitostí. Toto setkání s Kunderou bylo velmi příjemné.

5 03.12.2019

Postavy knihy jsou obětmi i tyrany a to jak k sobě tak k ostatním. To člověka nutí k zamyšlení nad linií dobra a zla. Jenže tomuhle se věnují i jiné knihy a dělají to i lépe. Na Větrné Hůrce jde znát, že to psala žena, jde znát romantismus a jistá poetika slohu. Bohužel mě odpuzovali všechny postavy skrz své citové výlevy typu "líbej mě, ale neukazuj mi oči".
Už Dostojevskij mě svým melodramatem sere.

Sto třiceti stránkový monolog muže, který nemá rád jiné lidi a nejradši by byl od nich distancován. Ačkoliv se Stressmeyer může starat jenom o vlastní pohodlí a má čas celé dopoledne přemýšlet o tom, co si dá dobrého k obědu, tak jeho odpor vůči vegetariánům, Židům, hrubým taxikářům, Jugolidem, co grilují za každého ročního období, pejskařům, co utírají prdelku svýmu pejsku heřmánkovým kapesníkem jsem chápal a dokonce jsem s tím odporem sympatizoval. Bruno Stressmeyer má pravdu, ačkoliv sám není žádným ideálem. Kniha je to však poměrně samoúčelná a jednoduchá. Baví, ale to je tak všechno. Více asi ani nelze, když vypravěčem je někdo, kdo nechce být úplně zdraví, ale docela nemocný, protože kdyby mu zbývalo jen 10 let, tak by to bylo dobré. S deseti lety by věděl, co si počít.

1 24.10.2019