Klajnik komentáře u knih

Myslím, že kvalitní člověk by měl být inteligentní, schopný, morální a s vytříbeným vkusem. Jednotlivé kvalitativní aspekty lidské osobnosti by měli být aspoň částečně propojeny, protože pokud rozumný člověk uváží, že je pro něj něco dobrého, tak by měl být i schopný to dělat. Vkus pak člověka nutí se obklopovat hodnotnými věcmi, jenž mají pozitivní vliv na jeho "duši".
Johnsonova kniha povětšinou zkoumá lidi, jenž měli bezpochybi vysoký intelekt, schopnosti a vkus. Jen na s tou morálkou na tom však tak dobře nebyli.
(Marx je vyjímka. Ten dle mého neměl ani jedno. Jeho myšlenky se neuchytily kvůli jeho schopnostem je prosadit, ani kvůli prozíravosti, jenž v sobě nesou - protože nenesou, však on ani nebyl schopen psát souvislý dlouhý text. Marxismus se uchytil kvůli tehdejší situaci a taky proto, že jistí chamtivý a mocichtivý lidé rozhodli, že by byl pro ně dobře využitelný)
Zmiňovaní intelektuálové měli problém s vlastním egem. V tom lepším případě používali svůj intelekt k verbálnímu vykrucování se z řetelného pokrytectví či nevděku. Žejo Rousseau? Kázali vodu, pili víno. Častokrát jim idea byla milejší než člověk. Případ Tolstoje, který si myslel, že je starším bratrem Boha a pokoušel se o morální revoluci velký Rusi, kvůli které zanedbával a ničil svou vlastní rodinu. Tento ruský klasik byl i velký chlípník. Nedařilo se mu krotit svou smyslnost a vinil za to převážně ženy. Shelley se pak vyloženě snažil vytvořit spolek lidí, jenž by vzájemně pořádali orgie. Žabák Sarte vyloženě prosazoval monogamii, čímž týral Simone de Beauvoir. Horší však bylo, že podporoval komunismus, ačkoliv vůbec nevěděl, o čem mluví ("Rusové necestují, protože milují svou matičku Rus"). Jeho život je poznamenán intelektuálním úpadkem.

Nemysím si, že by autor chtěl, abychom intelektuáli odsoudili jako kecali. Jistě, někteří z nich jimi jsou. Někteří svými vadnými myšlenkami mohou škodit (Marx). Někteří byli svině (Jean-Jacques Rousseau), ale jejich myšlenky v sobě nesly kus pravdy, ačkoliv oni sami se jimi neřídili. Každej člověk by měl být souzen a podle toho, by mu měla být přikládána váha.
A hlavně - filosof by měl mít nejvyšší úctu k pravdě.

18.01.2020

Zatím nejlepší Kundera, který se mi dostal do ruky. Nesmrtelnost stojí na nostných tématech a hromadu podmětných myšlenek, které dohromady spájí několik epických rovin. Román je to komplexní, sepjatý a přitom hravý. Svojí esejističností mi připomíná skladbu Trierových filmů (Nymfomanka I a II + Jack Staví Dům), které se mi zdají být esejistickými snímky.
Zprvu se mi zdálo, že Kundera napsal románovou esej a že narativ je jenom takovým nízkých středobodem, na který ale lepí hromady myšlenek. Později mi začalo docházet, že příběh je roztříštěn do několika časoprostorových rovin, aby na nich Kundera mohl prezentovat myšlenku poetické nesmrtelnosti, ke které se postavy různě staví a dosahují jí odlišnými způsoby. Postavy si jsou vzdálené sobě navzájem klidně i desetiletí, ale pojí je společná gesta. Takto je narativ románu propojen jedním z témat. Román je ve své existenciální hravé melancholii poměrně milou záležitostí. Toto setkání s Kunderou bylo velmi příjemné.

5 03.12.2019

Postavy knihy jsou obětmi i tyrany a to jak k sobě tak k ostatním. To člověka nutí k zamyšlení nad linií dobra a zla. Jenže tomuhle se věnují i jiné knihy a dělají to i lépe. Na Větrné Hůrce jde znát, že to psala žena, jde znát romantismus a jistá poetika slohu. Bohužel mě odpuzovali všechny postavy skrz své citové výlevy typu "líbej mě, ale neukazuj mi oči".
Už Dostojevskij mě svým melodramatem sere.

Sto třiceti stránkový monolog muže, který nemá rád jiné lidi a nejradši by byl od nich distancován. Ačkoliv se Stressmeyer může starat jenom o vlastní pohodlí a má čas celé dopoledne přemýšlet o tom, co si dá dobrého k obědu, tak jeho odpor vůči vegetariánům, Židům, hrubým taxikářům, Jugolidem, co grilují za každého ročního období, pejskařům, co utírají prdelku svýmu pejsku heřmánkovým kapesníkem jsem chápal a dokonce jsem s tím odporem sympatizoval. Bruno Stressmeyer má pravdu, ačkoliv sám není žádným ideálem. Kniha je to však poměrně samoúčelná a jednoduchá. Baví, ale to je tak všechno. Více asi ani nelze, když vypravěčem je někdo, kdo nechce být úplně zdraví, ale docela nemocný, protože kdyby mu zbývalo jen 10 let, tak by to bylo dobré. S deseti lety by věděl, co si počít.

1 24.10.2019

Rychle vytřískat co se dá z něčeho, co se už chýlí ke konci. Promluvy ke ztroskotání kultury květin a zlomení se vlny, která se zprvu zdála být nezlomná, mi přišli nejzajímavější.
Kámoš mě docela zaujmul tím, jak protagonista v knize vezme nějakej časák z regálu a přečte si článek, ve kterém si nějakej sjetej týpek vydloubal oči. Říkal jsem si, že Thompson chtěl mluvit o drogách a navlíká takhle nejrůznější promluvy na bizarní příběh.
Ve finále je to spíše rychlá storka o žurnalistovi, jenž má psát reportáže v Las Vegas, které ale nenapíše, páč se radši sjíždí se svým právníkem (který snad ani neměl osobnost). Bohužel málo groteskní, ačkoliv se autor snaží o dramatizování pro zábavností účely. Napsat ale, že na LSD vidíš místo lidí ještěry, mi přijde jako fantazie někoho, kdo nemá vůbec představu o tom, jak fungujou fantastika. To H.S.T. určitě má, tak nevím, proč...
Přišlo mi to málo zábavné i málo podmětné, ale docela dobrý, jestliže se takhle Thompson utrhl. Má pravdu, že je to k neuvěření.
Filmová adaptace je dost věrná - ačkoliv ke konci ztrácí dech, tak ale baví grimasy Deppa. Taky 3/5.

22.10.2019

Potřeboval jsem nějakej pořádnej román, kterej mě posadí na prdel a tuhle knihu jsem si koupil asi 3 roku nazpátek. Stále na mě čumělo to oranžový vydání, vyšší než zbytek knih v mojí knihovně a konečně jsem se do toho pustil. Film jsem viděl a nijak zvlášť se mi nelíbil. Přišlo mi, že je toho v něm málo a doufal jsem, že kniha mi nabídne víc. Víc mi rozhodně nabídla. Kdyby se Forman držel víc předlohy, tak bych jeho film rád měl (ono by to ale chtělo i jinýho režiséra). Na druhou stranu mi ta kniha strhující nepřišla a nemyslím si, že to bylo tím, že jsem cca věděl, jak McMurphy skončí.
Mám představu proč mi to nesedlo, ale je to opravdu těžké rozklíčovat, protože kniha má skvělý sloh, má myšlenky i živelného hrdinu. To snad není dost?
Uvědomuji si, že jde o boj jednotlivce proti systému, ale přitom mě to handrkování Macka a Velký Sestry o přízeň pár slabochů moc nebavilo.
Indián Bromden zvyšoval můj zájem, když mluvil o tom, jak kombajn zničil jeho otce nebo o té mlze. Přemýšlel jsem, jestli jde jenom o vypravěčovu metaforu a nebo PTSD z války, kde používal stroj na mlžnou clonu. Náčelník pronese, že stoj je ukryt ve ventilaci a Velká Sestra ho zapíná, aby nebylo co vidět a McMurphy dělá, že si toho nevšímá a doktor si tře sklíčka brejlí, jakoby neviděl kvůli tomu, že je má zamlžený. Mohlo by jít o nespolehlivého vypravěče, ale více se s tím nepracuje.
McMurphyho jednání lze vnímat jako snahu o zachování vlastní svobody a uchování sám sebe navzdory nepohodlí. To je taky zajímavé. On sám je takovej správnej dobrák, kterého sežehla jeho živelná povaha. Možná bych si ho oblíbil víc, kdybych viděl více ho hloubky jeho smýšlení. Tu měl Kesey ale svázaný ruce, protože vše psal z pohledu náčelníka, který sice dokázal vystihnout spoustu věcí (a skrz něj i Kesey, který se však jistými cestami se vydat nemohl. Přesto s rozehranými karty hrál asi nejlépe jak mohl). Myslím, že jsem si McMurphyho neoblíbil, protože mi nesedělo to jeho rádio naladěné jen na jednu frekvenci a nebral varování, zbytečně zahodil svůj život, ačkoliv to, co udělal sestře bylo zajímavé.
Velká Sestra Radcliffová byla pěkně manipulativní svině. Připomínala mi pár ředitelek ze škol, na která jsem chodil. Lze jí vnímat jako snahu systému přistřihnout křídla individuím.
Harding mi byl nejsympatičtější. Oproti Murphymu velmi vzdělaný, ale taky slabý. Ten bohužel nedostal moc prostoru. Jen občas náčelník zaslechl, jak s někým promlouvá.
Opravdu nevím, proč se mi nelíbila tahle hra. Možná proto, že jednotlivé karty se mi moc nezamlouvaly. Možná proto, že jisté vztahy měli slabý build up a v závěru se vše jenom tak přeletělo a nic se mě citově nedotklo. Přečetl jsem to, ale nijak jsem si to neužil.

Vzpomínám na Neviditelnýho od Havlíčka, kde protagonista taky vede boje, ale jednotlivé karty jsou zajímavější a lépe do sebe zapadají. Švajcar je vykalkulovaný zmrd, jeho souboje s jinými postavami v domě Hajnů jsou vedeny na intelektuální rovině a u Švajcara jsem si narozdíl od McMurphyho myslel, že opravdu chce vyhrát. Celé to šlo víc do hloubky, bylo to procítěnější a tím to vydolalo i více citu ve čtenáři. Navíc to mělo i lepší narativ na úrovni zvratů a gradace. jazykově je to srovnatelné, ačkoliv mě osobně Havlíčkova stylistika bavila víc. Myslím, že ty knihy jsou si v jistém základu boje někoho proti někomu na relativně komorní ploše podobné, ale Neviditelný ode mě dostal 5/5, rpotože Havlíčkova hra byla mnohem působivější a více strhující. Tohle jsem mohl přestat číst kdykoliv.

(Je to docela náročné rozklíčovat proč se mě to nedotklo, páč kniha to není přeci špatná. Myslím si, že neměla potenciál mě uspokojit kvůli tomu, jaká na mnoha úrovních je. Zkrátka si myslím, že jsou napsané lepší postavy, lépe zpracované myšlenky zakomponované do působivějšího děje...)

3 22.10.2019

Krásná edice, kde 85% vybraných komiksů lze považovat za naivní brak, který bylo utrpení číst.

09.10.2019

Zprvu si mě novela získala svou melancholií a psychologií snílka, který prožívá život ve své hlavě, ve svých fantaziích. Bavilo mě prvních několik stran, jenž čtenáři střídmě dovolí nahlédnout do hlavy tohoto fantazíranta, který líčí jak promlouvá s domy a vytváří si symbolický vztah k muži, kterého prostě jen vídá:

"Tehdá, po tom, co jsme se neviděli celé dva dny a na třetí den se střeli, jsme už skoro zdvíhali klobouky, ale naštěstí jsme se včas vzpamatovali, spustili jsme ruce a se sympatiemi jsme prošli kolem sebe."

Později pak dobře poznamenal, že takto prožitý život je životem v hříchu. Roky s takovým smýšlením z něj udělaly slaboduchého a nevyzrálého ubožáka, který se zamiluje do té, jenž mu jako první věnuje pár vřelých slov. Nastenka je zase nesmyslně upnutá k někomu, kdo jí před rokem slíbil, že si jí vezme. Takto si dvě labilní postavy začnou vylívat své nešťastné situace a později city. Ač Nastenka čeká na jiného, tak se zamilovává do svého přítele snílka, který jí je dobrým přítelem a on samozřejmě neúprosně propadne jí. To všechno po několika nocích nechutných dlouhosáhlých teatrálních výlevů citů. Lásku tu Dostojevskij ždímal jak špinavou vodu z utěrky. Ke konci už mi bylo na blití z těch afektovaných žvástů předramatizovaných zavrženíhodných postav.

Pustil jsem se do knihy, páč mne kamarád nalákal na panickou osobnost básníka protagonisty a já cítil potenciál synáčkovství. A ano, smál jsem se, když malíř poukazoval na to, že Jaromil je stále panic a on rudl jako rajčátko. Smál jsem se, když na pláži maminka chtěla, aby se její stydlín převlékl do plavek. Avšak představa, že mu maminka udělá závoj z ručníku, byla stále natolik trapná, že neviděl jiné východisku úniku, než-li panický útěk.
Grotesknost tohoto románu však překrývá závoj melancholie.
Jaromilova osobnost byla zformována labilní výchovou jeho nesebevědomé maminky, která si ze svého synka udělala nezpochybnitelný důkaz vlastní podstatnosti. Nepřipravila ho do života, nedala mu svobodu - jen ho svou škodlivou láskou mačkala ke své hrudi, ke svému prsu... Kolik jen lidí by se nemělo množit, protože není schopno vychovat solidní lidskou bytost?
Jaromil je do jisté míry obětí vlivu své maminky, ale to neomlouvá jeho chování. Nejistý panic se bál vlastní budoucnosti a tak sympatizoval s komunismem, protože v něm nacházel jistoty. Ideu použil jako náplast pro vlastní strachy a dopadl stejně uboze jako žil.
Chtěl shořet jako pochodeň - být světlem, zářivým bodem, ale nakonec se utopil ve své vlastní niterní hlubině.

Není to i do jisté míry sebekritická zpověď, jenž je zakryta právě tou Kunderovou perspektivou jenž je přeci krutá svojí chladnou konstancí a trefností, jenž poukazuje na to, jak uchcaný vystrašený slabý človíček dělá ubohé chybičky a skrývá se za něco, čim není, ač být by chtěl... Kundera není Jaromil, ale nějaké jeho neduhy můžou být znásobeny a začleněny do jinak smyšlené postavy.

3 29.09.2019

Jako výpověď člověka, který jako mladý nastoupil na frontu a byl válkou změněn tak, že už nebyl schopný znovu navázat na běžný život, to funguje skvěle. Je to čtivé, občas dokonce milé, když protagonista vzpomíná, jak ukradl (husu), udělal si jí nad ohněm se svými přáteli ve zbrani a však jim to pochutnání kouzlilo úsměvy na tváři jako malym klukům.
Jinak ale čtenář pochopí, že válka je chladné, zžíravé, nespravedlivé svinstvo, která nebere v potaz jednotlivce, ačkoliv se její hrůzy do každého jednotlivce promítnou.

6 29.09.2019

Yalom se čte sám. Krasný ladný sloh. Byla radost obracet stránky a líbí se mi, když autor otiskne do příběhu svou vlastní profesi. Yalom jako psychoterapeut píše o Breuerovi, jenž se rozhodne vymyslet novou léčbu, kterou by ulevit příliš pyšnému Fridrichovi Nietzschemu od zoufalství a zachránil tak německou filosofii. Přitom sám Breuer trpí krizí středního věku (což je též tématem knihy) a v tomto jinak smyšleném ději bylo načrtnuto mnoho z tehdejších skutečností.
Zárodek psychoanalýzy v 19. století, Nietzscheho osobnost a filosofie z ní vycházející, myšlenky, které vedou mladého Freunda k domnění o nevědomí...

5 29.09.2019

Oceňuji snahu o psychologické provedení protagonisty skrz jeho myšlenkové postupy, ale nezdálo se mi to příliš zajímavé, ani zábavné a kvůli afektovanosti závěru ani věrohodné.

Kdysi jsem zašlápl mrtvého ptáčka, abych slyšel jak mu kosti zakřupali. Někteří lidé se však vůči tomuto činu vyhrazovali. Prý nemám úctu k mrtvím a prý oni by nikdy živýmu ani mrtvýmu zvířeti neublížili. Žižek to trefil, když napsal, že hrůza násilných činů působí jako překážka v přemýšlení.
- Oni by sice neublížili tlejícímu tělu vrabčáka, ale přitom si k obědu si dají hovězí. Oni mají úctu k mrtvým, ale přitom neocení solidní myšlenku a radši se obklopí levnou zábavou.
Tato esej je plná solidním myšlenek, cynických poznámek a snaze vidět za rok. Kde se násilí bere, v čem tkví, není to vždy tak očividné, zvlášť v takto složitém světě. Autor dokáže nalézat souvislosti v komplexním spektru vztahů a vyvozovat důsledky, jejich příčiny nejsou pro běžného hňupa očividné.
Kniha mě občas pobavila, občas poučila (nebude hrát, že jsem se nikdy v myšlence neztratil, ale v nejhorším jsem vždy alespoň zhruba věděl, kam autor směřuje), po většinu času mě však pěkně intelektuálně stimulovala. Jistě se k ní v budoucnu ještě vrátím.

Doporučuji Slavojovi filmy:
Perverzní Průvodce Filmem, Perverzní Průvodce Ideologií.

2 29.09.2019

Den Opričníka se mi hned dostal pod kůži, ale do Vánice jsem se musel vyloženě nutit. Kniha mě pobavila až po 50 stranách (když trpaslík mlynář nadával Kuckovi do čůráka), což je bída. Opričník měl úžasný slovní projev, jenž kombinoval archaismy s moderní mluvou a číst ho byla radost jak kvůli formě, tak kvůli obsahu, protože protagonista byl prostě prase, strážce totality a bylo zábavné skrz jeho smýšlení a denní rutinu poznávat Sorokinův svět. Obsah vánice mě ale nebavil. Doktor Garin i Kucka nejsou zajímavé postavy a jejich vztah oddaného sluhy a občas arogantního pána nebyl natolik poddajný. Pousmál jsem se až v momentech, kdy se doktor naštval a začal prostému Kuckovi nadávat:
"Celý život aby člověk poslouchal pitomce a ptáky!"
"Proč si proboha takový dobytek?"
Bohužel to není tak časté, aby to tvořilo celý koncept nějakého humorného aspektu knihy.
Prvek Vánice, která funguje jako nepřítel, mi byla na obtíž stejně jako těm postavám. Podle Sorokina je prý Ruský systém taky takovou vánicí, takovým nepřítelem - souhlasím, ale vymáčknout z toho šlo snad více. Na druhou stranu, co s tím udělat? Od vánice vím co čekat. Bude ukrutná zima, nebude vidět na cestu, pohyb bude obtížnější - to nejsou atraktivní problémy z hlediska narace. Nudí mě i otravuje číst o tom, jak postavy zase ztratily cestu, jak se jim zase zlomila sanice u samohybu...
Na druhou stranu kniha měla pár momentů, které mi radost udělali. Tak třeba Sorokinova vymyšlená droga (pyramida) a celý ten stav. to je nejlepší moment knihy, ačkoliv droga z Opričníka byla o něco zajímavější. Zprvu se zdá, že příběh se odehrává v minulosti, ale následně se objevují futuristické výdobytky, které se však na světě okolo ani na myšlení obyvatel nijak nepodepsali. To mě vedlo k myšlence, že Rusko jest zakletým územím, jenž je odolné vůči pokroku budoucnosti. Vtipně doplněno zprávou z holografické televize, že automobilka vyrábí auta, pro které jsou pohonem brambory.

1 28.09.2019

Povídka o zlidštěném alkoholu, který jako kouzelný dědeček vysedává v hospodách a pozoruje, jak si s ním lidé zahrávají, jak se stávají jeho nejlepšími přáteli a jak si nedokážou dát pokoj. Dědeček alkohol měl docela dobré argumenty.
Povídka "Den a noc" je pak jedna z nejlepších povídek, kterou jsem kdy četl. Úžasně nápadité, hravé i zábavné. No ano, povídka má být úderné a už kvůli téhle mi stálo za tuto knížečku utratit 4 kila.

4 29.08.2019

Hlavní otázkou této knihy je: "Co je ten Meursault vlastně zač?"
Zdál se mi jako sociopat, ale n tu definici mi plně nesedí. Sociopati jsou manipulativní a jdou za mocí. Když však Meursaultovi šéf nabídl lepší pracovní pozici, tak odpověděl, že to klidně vezme, ale že je mu to vlastně jedno a nevidí důvod, proč svůj život měnit. Když se ho přítelkyně ptá, jestli ji miluje, tak odvětí, že je to bezvýznamné, ale že asi teda ne, což jí nejdříve zachmuří, ale po chvilce se zasměje, že je to podivín, ale asi proto ho má ráda. Když jeho soused potřebuje pomoci s napsáním dopisu, který by přilákal jeho přítelkyni, aby jí mohl následně vypráskat, tak mu dopis napsat pomůže, protože proč by mu nepomohl. Když mu umře matka a on potřebuje uvolnit z práce a uvidí, že šéf z toho nadšený není, tak dodá, že za to nemůže a až pak až si pomyslí, že to říkat neměl. Těší ho jen takové povrchní věci... Sex, bílá káva, cigareta - "Dal jsem si cigaretu. To bylo dobré. To mi přišlo vhod." Takové suché konstatování. Ke spoustě věcí přistupuje jen s takovým lehkým zájmem. Všimne si ženy, která vzbudí jeho zájem a tak jí sleduje. Pak se mu ale ztratí a tak se otočí a jde zase nazpátek. Ještě chvilku na ní myslí a pak na ní zapomene. Osobně na mě chvílema působil jako mimoň. Prostě Cizinec mezi svým vlastním druhem. Nebyl zlý, ačkoliv jisté sociopatické tendence měl. Zdál se spíše odproštěný.
Možná o tomhle chtěl Camus mluvit - O tom, abychom se odprostili, protože z dalekého měřítka nic co tu po sobě lidstvo zanechá nebude věčné. To nám může pomoci si uvědomit, co vlastně důležité je. Ta perspektiva je validní. Škoda, že to tam není rozpracováno podrobněji. Knížka je to poměrně krátká a snadná.

PS: Odehrává se to v Alžírsku a motiv pražícího Slunce se nese celou knihou a když je nejneúnosnější, tak Meursault vždy něco pokazí. Jakoby měl až fyzickou nesnášenlivost k vedru.

2 13.08.2019

Některé povídky jsou úžasně absurdní, rázné, syrové i úchylné. Některé jsou jenom bezbarvým výplachem. Jindy jenom kecá o dostizích a říká svý přihlouplý holce, ať si stáhne sukni. Ačkoliv zrovna Bukowski si mohl dovolit psát o dostizích, to je pravda. Nemám to Bukimu za zlý. Stejně psal hlavně pro sebe a já jeho styl žeru.

1 12.08.2019

Činy, kterých se dopustíme, poznamenávají naší persónu.
O tom ta kniha je, o rozkladu charakteru.
Obraz Doriana Graye je poměrně profláklý, ale o to víc mě překvapilo, jaká zlá kniha to vlastně je. Obzvláště sympatická mi byla postava Lorda Henryho, aristokrata, jenž žije jen pro svou vlastní rozkoš. Jeho pohled na svět je sice naprosto amorální, ale právě to mě fascinovalo. - "Ženy jsou pohlaví ozdobné. Nemají co říct, ale říkají to roztomile." Nevychází tento sexismus z Wildeovo homosexuality? Přeci jen Dorian je zprvu představován jako nádherný mladík, tabula rasa/nepopsaný list, takové čisté poupátko, v němž se odráží sebemenší podmět. Toho se chytí Lord Henry a začne na jeho duši tisknout svou vlastní zkaženost. Tím se zhostí role Mefistofela. Jednak mu dělá radost, jaký vliv na Doriana má a druhak si tím i vytvoří společníka. Takto sebestředný člověk neměl důvod to neudělat.

8 01.08.2019

Sorokin, to je mi tedy autor. Mistr pera a dokazoval mi to po celou dobu, jelikož číst jeho knihu bylo potěšením. To nikoli jen kvůli obsahu, jenž je pestrý, groteskní, perverzní, hravý, nápaditý, zlý, perverzní i geniální, ale i kvůli slohu. Antiutopické Rusko se navrací do minulosti a autor tomu přizpůsobil i jazyk. Ten je archaický, ušlechtilejší povahy a tím ještě pozvedá samotnou amorálnost obsahu. Celé je to o jednom dni Opričníka, tajného policisty, který slouží Rusku a představuje nám své profesní úkony i svět Ruska, ve kterém se pohybuje. Samotný Opričnina byl zvláštní správní systém v carském Rusku, zavedeném roku 1565 a v knize existuje, protože v roce 2027 zase Rusku vládne car a potřebuje ty, jenž mu pomůžou udržet moc. Opričníci věru rádi poslouží a poslouží dobře. Vždyť oni ctí svou profesi a jelikož stojí mimo zákon, tak si na ně nikdo nemá právo stěžovat!

3 29.07.2019

Kéž by mi tuto pohádku předčítali rodiče v dětství před spaním.

Je to skvělá a čtivá alegorie na komunismus, ale řekl příběh šlape, i kdyby člověk neznal dějinný kontext.
Současně to ale funguje i opačně. Stává se, že převod jedné situovanosti do jiné dře, ale nezdálo se mi, že toto byl ten případ a to i přes to, že Orwell celou událost velmi zredukoval.