klodnerovic komentáře u knih

S nálepkou román pro ženy absolutně nesouhlasím. Je to spíš román pro muže. Nebo ještě jinak, přesněji, o román o mužích. I když, ženy zde rozhodně nehrají druhé housle. Nebýt jich, jejich síly, jejich lásky, jejich pochopení, oni muži, hlavní i nehlavní, kladní i záporní hrdinové, by byli namydlení, neb by a) nebyli a b) (tím pádem) by nebylo co řešit. Takže, vivat ženám! Nebýt jich, nebylo by Slunečnic. Slunečnic, které připomínají lesk a bídu (výtvarného) umění, van Gogha a dávají vzpomenout na kdysi zhlédnutý film Philadelphia. Dodala bych, že šlo o milé počtení, ale až takový fanda oxymór nejsem, takže jinak - pokud vám nevadí, že musíte nad tím, co čtete, trochu přemýšlet, a nejste úzkoprsí, přečtěte si ;-).

Fantaskní příběh o těžkostech, s kterými se potýkají (nejenom) chlapci. A to fantasticky fantaskní. Chvílemi trochu krutý až morbidní, ale dobrý. Inspiraci, kterou jsem v Pinocchiovi hledala, jsem nenašla, ale ono fantastično mě fakt bavilo. A taky mě bavilo, s ohledem na práci, to, že kapitoly jsou fakt krátké.

Odpusťte mi, následující slova píši pro své budoucí já. Až tě, Klodnerová, budou zase žádat o tip na text, který by mohl recitovat náctiletý kluk (asi tak čtrnáctiletý a starší), sáhni po Saroyanovi, ideálně po tomto ;-).

Teta Poldi je nečitelná. Teda, teta Poldi. Kniha jako taková se číst dala. Chvílemi to sice šlo ztuha, chvílemi mi unikaly souvislosti, dost často jsem nedávala tu přemíru italštiny, ale bavila mě všechna ta neotřelá slovní spojení a "a o tom teta Poldi něco věděla". To mě bavilo hodně. Ale tetu Poldi jsem prostě nepřečetla. Asi bych ji potřebovala poznat lépe. A s ní i její minulost. Třeba bych pak pochopila i to její věčné namaste. Třeba :-).

Chvílemi těžká opakovačka, ale ... jinak jsem měla pravdu. Druhé setkání se Sophii Millsovou bylo o moc lepší než to první! Teda alespoň pro mě. Vždycky se totiž radši potkám s emocionálně nestálým jedincem než s karikaturou (lidské bytosti), co si myslí, že k životu nepotřebuje víc než úspěch v práci. To, že bylo tak trochu (víc) přeslazené, mi v nejmenším nevadilo. A nepřekvapilo mě to. Četla jsem jedničku a mám mozek :D.

Sophie Millsová mě dost dlouho štvala. Vlastně až do chvíle ... no, vy, kdo jste knihu četli, tušíte, a vy, kdo se na ni teprve chystáte, to třeba zjistíte ... ale ani to mě neodradí od toho, abych si přečetla druhý díl. Něco mi totiž říká, že bude o moc lepší.

Souhlasím. S Magrivou i s Dixinkou. Hlubokomyslné, srozumitelné, ale zatížené opakováním myšlenek.

Vím, povídky bývají kratší, ale ... že by musely být až tak krátké, to by teda nemusely! Alespoň ne ty Murakamiho! Za půl hodiny jsem neměla co řešit. Pravdou ale, že čítá přesně tolik slov, kolik má ... a proto je tak dobrá! Proto a pro všechny ty krásně načervenalé až rudé ilustrace:-).

Poslední dobou při výběru knih ne zřídka kdy sáhnu po takových, které k tomu zrovna nevybízejí, po knihách, které na první pohled nezaujmou, po knihách s nenápadnými až odfláknutými obálkami. Proč? Ani nevím. Snad proto, že nemám v povaze jít s davem, snad proto, že tuším, že není všechno zlato, co se třpytí. A mám dojem, že mi to je ku prospěchu. Kdybych v případě Kejklíře z Lublinu dala na první dojem, nikdy bych nepoznala Jašu: rozpolceného čtyřicátníka, který neustále prohrává v boji, o kterém ani neví, že ho vede, sebejistého kejklíře a muže žijícího v neustálé nejistotě, plynoucí z nerozhodnosti, která mu jde v patách jako jeho vlastní stín. A to by mě mrzelo. Už jen pro to, že své jediné dva koně pojmenoval jako Popel a Prach. Za Jašu a jeho smysl "pro humor" však patří poděkovat autorovi. Vykreslil ho a s ním i jeho pozapomenutý původ - židovství, vskutku umně.

16.10.2017

Jak deníky z cest moc nečtu, tak po tomto jsem sáhla s chutí. O panu Burkertovi a jeho putování za svatým Jakubem jsem už něco málo věděla, ale v porovnání s tím, co vím teď, jsem nevěděla nic. Je pozoruhodné, že tuto cestu podnikl na velocipedu, ale pozoruhodnější a obdivuhodnější je, že se o to, co během ní zažil, s námi, čtenáři, dokázal takto podělit. Přeci jen deníky bývají značně osobní. Takže ..

21.09.2017

Než zazvoní zvonec aneb S na třetí. Srandovní, smělá, skvělá. Skrátka super knížka! Jasně, správně se píše zkrátka, ale … rozumíš mi, viď? Dostala se mi pod kůži. To slovíčkaření! Ty slovní přestřelky mezi Melounem a Olivou! Princ Radek, hodný Honza a ty tři treperendy s modrou krví! A ta mistrnost, se kterou Radek Habáň píše o citech a pocitech! A ten jeho ostrovtip! Přála bych si umět psát tak jako on. Fakt že jo. Jo a taky by bylo super, kdyby napsal pokračování. Zajímalo by mě, jak to dopadlo s hledáním princova bratra a mezi kým přeskočila jiskra. Meloun a Oliva jsou jasní, ale … Můj ty světe! Takhle to přeci skončit nemůže!

31.07.2017

Přestože kniha splnila veškerá moje očekávání - sáhla jsem po ní coby po oddechovce, u které bych si mohla případně i trochu pobrečet -, cosi mi na ní vadilo. Nebyla jsem s to definovat co, ale dnes, týden po dočtení, mi to došlo. Byla to nereálnost, s níž byly vykresleny vztahy mezi hlavní hrdinkou, její sestrou a jejich společnými kamarády. Yael a její věčné "Nemůžu. Mám moc práce." je sice pěkně s ... štvalo, ale stejně jí vždycky odpustili. Což od nich, potažmo od autorky bylo hezké, ale ... Vážně? Jako bychom všichni nevěděli, že ve skutečnosti to je trochu jinak. Jinak ... se mi ale "Lituji, čekají mě..." líbilo. S výjimkou konce. Ten autorka poněkud obyla. Ale kdo ví? Třeba si jen připravovala půdu pro případné pokračování ;-).

03.06.2017