KnihovniceVěra komentáře u knih
Oceňuji intimní zpověď, kdy Michal Viewegh poodhaluje svůj soukromý život, překvapivě nežije jen psaním, ale dost pije, večer se potlouká po barech s holkama ... Chápu jeho stálé dokazování si úspěchů, když byl vychován v systému, kde kariéra byla nadávka. Sice komerčně úspěšný, ale uvnitř křehký, stále se nemůže srovnat s odvrácenou stranou úspěchu - s bulvárem, kritikou a s těmi, kterým se jeho knihy nelíbí. Proto je jeho otevřenost překvapivá, i s ohledem na jeho ženu.
Začátek knihy, vlastně skoro tři čtvrtiny mě nezaujaly, povrchní nahlížení hlavní hrdinky Reny na svět mě nechytlo, občas sice v intimní chvíli odhalila něco hlubšího, ale celkem mě to připadalo dost tuctové. Ovšem konec románu je strhující, ten teprve dal celému příběhu smysl. Jsem ráda, že jsem dočetla celý, a to i díky čtenářské výzvě.
Skvěle vylíčená příroda je chrámem, do něhož přicházejí ruští lidé s vášní pro lov, rybaření a sběr hub a nacházejí v ní útěchu, klid a vztahy bez přetvářky. Věrný obraz ruského člověka, který se jezdí odreagovat od všedního života do divočiny s kamarády a litry vodky, a to včetně komunistických funkcionářů své doby.
Kniha ještě detailněji než film popisuje praktiky příslušníků Sboru národní bezpečnosti po Únoru 1948 na hranicích s Bavorskem, jednostranně vyzdvihuje jejich "zásluhy" o zadržení lidí nepřátelských nebo nepohodlných komunistickému režimu, kteří se rozhodli odejít na Západ. Zatkli je třeba jen proto, že vystoupili z autobusu blízko hranic a nesli si kufry = pokus o trestný čin opuštění republiky. Vadil mi ten autorův třídní pohled, kádrování lidí a oslava věčně vzteklých soudruhů z SNB. Jejich těžká služba ve mně nevyvolala soucit, vždyť se do SNB přihlásili dobrovolně (teprve později pro roce 1950 byla zřízena Pohraniční stráž a hranici střežili vojáci povinné základní služby, ale to už je mimo časový rámec tohoto románu).
Opravdu přesná ukázka té doby vysídlování pohraničí, nastolování komunistických praktik včetně opěvování třídně uvědomělých hrdinů, jejich kulturní činnost (dechovka v místní hospodě)...
Za mě horší než film.
Příběh odehrávající se převážně ve fantazii hlavní hrdinky, osamělé bílé dcery farmáře kdesi uprostřed jihoafrické pouště, mě příliš neuspokojil. Přehnané výmysly její žárlivé zakomplexované mysli mně připadaly přehnané, rozporuplné, frustrující a vzbuzující depresi.
Příběh se pro mě postupně stal poutavým jen proto, že mě zajímalo, co se odehrálo skutečně a co jen v představách.
Nakonec se mi ulevilo, když autor vyjevil hluboké myšlenky pocházející z jejího spojení s kosmickými bytostmi a celé dílo získalo smysl, totiž ukázat na obtížnost úniku z konvencemi spoutané otrokářské společnosti.
Lyrické básně Františka Hrubína doprovázejí něžné kresby Maxe Švabinského. Lehké, srozumitelné.
Přestože vyprávění běží nekomplikovaně v jedné časové linii, nečetlo se mi lehko kvůli závažnosti tématu. Na knize oceňuji autenticitu zážitků totálně nasazených chlapců, poměrně objektivně jsou vykresleny jednotlivé charaktery postav různých národů a přesvědčení. Z tohoto marastu se zrodil bezmezný obdiv autora ke komunismu a Sovětskému svazu. Ovšem že hlavní hrdina Honzík učil po večerech své kamarády azbuku, to už bylo na mě trochu moc.
Skvělá kniha, která mi pomohla v těžkých chvílích. Naštěstí ji už nepotřebuji ....
Blahopřeji si, že jsem dočetla tuto velmi těžkou (doslova), obsažnou a náročnou knihu s dlouhým příběhem o postupu Američanů na západní frontě, četných bitvách, osvobození Paříže, koncentračního tábora a co se dělo po obsazení Německa, příběh se spoustou postav, které těmito boji procházejí a jejich charaktery se stále více odhalují, když ovšem někteří zaplatí životem. Za mě velmi realistická kniha o bojích Američanů za 2. světové války, kdy poslední dojem kazí tendenční doslov A. J. Liehma (u vydání z roku 1955).
Název knihy v originále The Crusaders = Křižáci je nevímproč stále nepřesně překládán jako "Křižáci na západě", spíše by se dle mého hodilo bojovníci na západní frontě. Jedním slovem lze těžko vyjádřit, že tito američtí "křižáci" nebyli jen obyčejní žoldáci, ale byli posláni bojovat za demokracii západního (amerického) typu.
Zajímavé vyprávění osobního příběhu autora o záchraně zvířat v Surinamu během napouštění přehrady, kvalita fotografií odpovídá době. I dnes stojí za přečtení. Něco mezi 3 a 4 hvězdičkami, celkem dobře napsáno a stojí za tím osobní příběh autora.
Přes nevýstižný název a nepěknou obálku velmi dobré počtení. Pohodové líčení lidových zvyků spjatých s jarní přírodou, velmi dobrá charakteristika sedláků a situace na malém městě Klenčí. Jedná se vlastně o jakousi kroniku či obrázky ze života městečka, z čehož vyčnívá jediná kapitola opěvující Boženu Němcovou. Lépe se mi četlo než první díl, pokračuje napínavý spor o lůsy.
Román se mi dobře četl, přestože má přes 600 stran. Připomíná spíše dívčí román, styl odpovídá době vzniku, chyběl mi hlubší pohled do motivace a emocí postav. Hlavní hrdinka Ditta představuje jakýsi prototyp obětavé ženy, která myslí jen na ostatní, ne na sebe, nebo nemyslí vůbec a řídí se pouze srdcem. Ze všeho nejvíce miluje děti, kterým obětuje celý život. Paradoxně je nucena vzdát se svého prvorozeného syna a posléze se odmítá provdat za jeho otce, přestože by jí to ulehčilo život. Dle mého názoru mylně je označován jako proletářský román, jedná se prostě o příběh že života nejchudších dánských lidí, kdy i děti jsou nuceny vydělávat peníze. Někteří nalézají oporu v bohu, ale autor se spíše přiklání k vidině socialismu, který by pomohl vyřešit ostré sociální rozdíly.
Očekávala jsem cestopis, ve skutečnosti se jedná o historii Indiánů v celé Americe od nejstarších dob do 60. let 20. stol. Kniha nabitá fakty mně dala zabrat, hlavně začátek se jmény tolika panovníků... Pak jsem se začetla, ale poslední 2-3 kapitoly plné socialistické propagandy jsem vysloveně protrpěla. Oceňuji jmenný a zeměpisný rejstřík v závěru knihy, ke kterému se v případě potřeby chci vrátit. Naopak mi chyběla jakákoli mapa nebo názorná časová osa historických událostí, unavovalo mě stále vytahovat atlas a hledat si v něm místa, o kterých autor píše. Celková grafická úroveň včetně fotografií odpovídá době vydání a je slabší.
V úvodu je cenný popis jednotlivých čaker, jinak je tento úvod spíše pro úplné začátečníky. Vlastní jádro knihy tvoří 5 - 6 cviků, které Evropani viděli cvičit zkušeného mnicha v k Tibetu. Začátečník, který navíc chce v krátkém čase dosáhnout co nejvíc, by si mohl některými z nich i ublížit, např. Tibeťan č. 3 - rychle prováděné záklony, kdy se doporučuje prohnutí v pase. V józe se tento cvik nazývá pozice velblouda a cílem je naopak co nejmenší prohnutí v pase a co největší prohnutí v hrudní oblasti. Cvičím jógu asi 19 let a některé cviky a meditace uvedené v závěru knihy jsou pro mě inspirací, konečné hodnocení knihy napíšu případně po vyzkoušení.
Lidové veršovánky mně připomněly lidové písně a možná ve spojení s hudbou by byly pro mě zábavnější. Náměty se stále opakují a jsou na jedno brdo. Básničky jsou v knize řazeny od počátečního písmene první sloky. Na konci v obsahu se dozvíme, odkud pocházejí.
Pěkné počtení určené zejména pro dospívající dívky, zaujaly mě hlavně momenty vztahu matky a dcery. Mohu jen litovat, že za mého mládí nic takového u nás nevycházelo.
Chápu, proč tenhle typicky anglicky suchý, záměrně popisný, povrchní a přitom ukecaný styl dostal britskou cenu za literaturu, u mě ovšem nezabodoval. V knize byla i zábavná místa, ale části, kde autor ironizuje zabíjení a umírání na choleru, jsem četla jen z povinnosti dočíst pro čtenářskou výzvu.
Vzala jsem si knihu do nemocnice v očekávání, že jde o super oddychovku, ale bylo pro mě náročné se prokousat začátkem, který je přecpaný fakty, například přesnými názvy ulic a míst, vedlejšími osobami a jejich vzájemnými vztahy. Až ke konci jsem pochopila autorův záměr jít skutečně věrně po stopách Coco a bez příkras popsat i její milostný život.
Nic moc, vůbec mě to nechytlo, skoro všechny povídky (až na jednu) jsou převyprávěné příběhy stylem novinové soudničky. Sám autor v předmluvě o své knize uvádí:
Je to nezodpovědná hra bázlivce, který se neodvážil psát povídky, a proto nalezl potěšení ve falšování a překrucování cizích příběhů. Od těchto cvičení přešel k pracnému sepsání jedné skutečné povídky - Muž z růžového nároží, kterou podepsal jménem jednoho svého prapředka.
Tak někomu to možná přijde zábavné, mě bohužel tento autor neoslovil.