kouba.kubikula komentáře u knih
Na minimalistickém prostoru brilantně rozehrané drama o současně malém a velkém snu. Malém v jeho skromnosti, velkém v jeho obtížné dosažitelnosti. Steinbeck je mistr v navození atmosféry. Když po dějovém zvratu otočili všichni v místnosti svůj pohled na Candyho, otočil jsem jej pomyslně i já... Když Curleyho žena zaútočila na Crookse, udělalo se mi úzko za něj... No a při vyvrcholení povídky stojí čtenář s ústřední dvojicí a vidí je snad ze všech úhlů pohledu a se zatajeným dechem očekává "nevyhnutelné"...
Geniálně napsané krátkometrážní drama.
Výborně napsaná kniha, poklona panu spisovateli. Nahlédnutí do myslí a záměrů jednotlivých zúčastněných stran bylo dechberoucí. Svět není černobílý a myslím, že se autorovi podařilo mnohé vysvětlit, pohled nacistů na řízení protektorátu a na Čechy samotné, motivaci odbojových skupin i přes hrozící tresty smrti, i důvody, proč někteří Češi vyvíjený tlak nevydrželi a udávali. Odplata nacistů za atentát byla hrozivá, ovšem je otázkou, jak by dnes vypadalo uspořádání Evropy, kdyby k němu nedošlo...
Tak to byl zážitek tato kniha! Poprvé se mi stalo, že jsem četl šestisetstránkovou knihu a při posunu záložky za půlku mi bylo líto, že se blíží konec...
Klíčová slova: PAN spisovatel, lidskost, síla ducha, životní moudrost, timšel.
Nejčtenější román pana Umberta Eca je mnohovrstevnatý a každý zaujatý čtenář si najde to své.
Mně připadal nejpřitažlivější pohled na svět a život františkána Viléma z Baskervillu. Ačkoliv obklopen tmářstvím, nezpochybnitelnými dogmaty a pronásledovateli kacířů, zkoumal Vilém fakta svým vlastním rozumem z mnoha úhlů a vytvářel si hypotézy, které většinou nenesly punc zbožné úcty k domnělým autoritám. I když měl Vilém svůj morální řád, dokázal se vžít do myšlenkových pochodů "kacířských" myslí a viděl člověka, jako chybujícího jednotlivce s jeho vlastními tužbami a motivy. Připadalo mi místy až zázračné, že tento svobodomyslný a humánní jedinec se nestal přímým terčem inkvizičních tendencí té doby. Vilém byl dostatečně rozumný, aby tyto tendence vytušil a vyhnul se nikam nevedoucí přímé konfrontaci. To je přístup z dnešního pohledu zavrženíhodný, ovšem ve Vilémově době život zachraňující.
Krásný příběh pro mě především jeho otevřeností a opozicí vůči tmářství a samozvaným autoritám.
Moje první a s největší pravděpodobností i poslední přečtená knížka od tohoto autora. Překvapily mě dvě věci. Za prvé, že autorovi to mudrování o nesmrtelnosti chrousta v této infantilní podobě zajistilo takovou nehynoucí přízeň u velké části čtenářstva, a to celosvětově. Za druhé, že tato rozsahem povídka se v anotaci honosí titulem román.
Mučeníčko, mučení je lidské potěšení! Lidi jsou obdivuhodný zvířecí druh, který umí vynalézt krásně sofistikované methody mučení a když má příležitost, tak je rád využívá. No a obvykle to odnášejí ti slabší jedinci. Takto bych viděl ten náš humanismus, to naše lidství a teď nemluvím o češích nebo němcích, ale jen o lidech.
Klobouk dolů před paní autorkou před způsobem, jakým téma ve svém věku zpracovala. Jako částečnému přivandrovalci do Brna děkuji za poodhalení brněnské poválečné historie a vývoje česko-německých vztahů v něm a na širším území jižní Moravy. Děkuji za formu vyprávění, pohled na stejné události z pozice více postav nebo užití německých nacistických hesel k dokreslení atmosféry té doby.
Oblíbené postavy: pan domovník zprostředkující Gertě nezištnou pomoc, famílie Jechových zachraňující v Perné opuštěné usedlosti před zchátráním, pan "Novák" Gertin oddaný jednostranný korespondent, soudružka učitelka napravující Barborčinu pokřivenou výchovu...
Čtenáři uvádějící ve svém komentáři třeba jen názvy nacistických koncentračních táborů nebo diskutující nad nesprávností označení vyhnání vůči vysídlení měli dle mého soudu asi k dispozici jiné vydání knihy než já...
Rozsáhlý čtivý historický román s množstvím postav jako na orloji, ovšem čtenář se díky umu spisovatele v ničem neztrácí a zaujatě potřebuje zjistit, jak to bylo s postavami dále... Rozhodně stojí za přečtení. Mě nejvíce zaujalo vykreslení jednotlivých vrstev společnosti a jejich možnosti z hlediska zajištění obživy či bezpečnosti pro sebe a svoje nejbližší. Pohltilo mě také pojetí románu přes generace a zpětné ohlédnutí postav za jejich životem, zda svůj čas daný jim na tomto světě nepromarnili...
Neuvěřitelný osud k nepřežití. Sestry Mělkinovy byly neúprosně drceny kolem dějin nepoučitelného krvelačného lidstva, přesto se nikdy úplně nepoddaly a bojovaly o každý další den života v nelidských podmínkách sovětských likvidačních táborů. Síla jejich ducha je velmi inspirativní.
O holokaustu jsem četl více knih, vzpomínek přeživších, navštívil jsem i jedno z nejsmutnějších míst, Osvětim a Březinku. Krvavé jahody jsou mojí první knihou skutečných pamětníků z Gulagu.
Je to zvláštní, jaké všechny zvrácenosti jsou v lidech ukryty. Tyto knihy jsou neutěšeným svědectvím o odvrácené straně lidských myslí "pozvednutých" nad zvířecí říši.
Smutné je, že tyto nebo podobné zločiny proti lidskosti pokračují i dnes (v Africe, v islámských zemích, v KLDR, v Číně, v Rusku, atd.) a budou pokračovat doslova až do skonání lidstva...
Líbilo se mi propojení více světů, pragmatického s četnými životními zkušenostmi a cynismem v kontrastu s mládím plným ideálů a nezávazků. Mawer navíc umí mistrně vylíčit vývoj citových vztahů, které mnohdy balancují na hraně. Líbil se mi střet životní reality studentů z Oxfordu se socialismem s lidskou tváří, který byl náhle a bez okolků zadupán do země sovětskou svoločí. Tu dobu jsem nezažil, ovšem za sebe musím uznat, že Pražské jaro od Mawera mi dokázalo nálady té doby přiblížit možná lépe než třeba Žert nebo Nesnesitelná lehkost bytí od Kundery.
A jako bonus už nikdy nedostanu z hlavy srovnání upjaté kostnaté Stephanie s nespoutanou slovansky obdařenou Lenkou: Steffie měla krásnou postavu, Lenka tělo. Ze Steffie cítil parfém, z Lenky vůni...
Ano a tak my si tu prosím pěkně žijeme! :-D
Josef Formánek má o životě co sdělit a styl jeho sdělení vnímám jako neotřelý, hravý a hodně mě baví také grafická úprava, jako dokreslení příběhu. Na druhou stranu na mě ovšem z této jeho knihy dýchlo občas příliš mnoho deprese, pocitu, že člověk je vláčený osudem a že na životě jako takovém lze někdy nalézt jen málo světlých míst. Pro mě je kniha Mluviti pravdu takový maniodepresivní příběh, který čtenáři občas naznačí smysl života, přitom ho ale povětšinou vleče bahnem zmaru...
A co ty nanomilimetry, Josefe? :-)
U Browna mě vždycky pobaví události několika hodin "vtěsnané" na stovkách stran textu. Přitom čtenář téměř fyzicky cítí potřebu postav hnát se dopředu a řešit vše okamžitě. To mě baví. Líbilo se mi i užití amnézie a postupné rozkrývání figurek na šachovnici.
Co se mi nelíbilo: mantroidní opakování některých ústředních poselství, nesmyslné užití neexistujícího slova facilitátor, pojmenování šéfa soukromé bezpečnostní organizace slovem pro církevního hodnostáře.
Můj verdikt: 4* za oddychovou pohádku se zajímavým ústředním filozofickým konfliktem pro lidstvo...
Nepředstavitelný osud! Tom Cruise ve všech pokračováních Mission Impossible nesahá Helence ani po kotníky. Něco jako Tulák po hvězdách od Jacka Londona, "jen" s tím rozdílem, že osvobození Helenčina ducha z vězení jejího těla je skutečný příběh. Číst Helenčiny dopisy, sledovat její zápolení s mnoha cizími řečmi, s geometrií nebo s algebrou, to byl pro mě inspirující vzor nezdolné živoucí lidské energie. Skvěle napsaný životopis! Děkuji paní Jarošová za tento počin.
Kýbl sraček, rakovina, nemůžu spát, rozbitý ksicht, příručka mladého sviště jak si vyrobit napalm, Marla s tebou chce mít potrat, kýbl sraček, McGyverův návod jak si doma vyrobit mýdlo, kluby rváčů po celém světě, všichni se nesmyslně tlučou, ale zatím nikdo nezemřel, kýbl sraček, jsem haiku zenový básník:
Ne-se se po le-
se se se-se-knu-tou vět-
ví, lo-ví lo-sy.
Kýbl sraček, všechno zničit, nastolit anarchii, a blíží se závěr ve stylu já, ty i yetti...
Tak nevím, buď nechápu amerYcké postmoderní umění ve formě rozlitého kýblu sraček nebo nemám dostatečné anarchistické povědomí. Dávám 2 hvězdy za minimalismus a rychlý spád, jenž zkrátil mé utrpení při čtení této knihy, kterou vnímám jako návod na život pro lidi s(e) (sebe)vražednými sklony...
Tuto knihu asi opravdu každý čtenář přečte úplně jinak na základě jeho zkušeností a aktuálního duševního rozpoložení, je plná asociací a podobenství, jež lze číst odlišně. Toto se mi líbilo a nemůžu říct, že by mě kniha nezaujala. Na druhou stranu ovšem byla nastavena na můj vkus příliš narcistně a stavěla postavu pisatele nadmíru nad jeho okolí, bez špetky pokory relativizovala jeho vztahy vůči jiným lidem ve společnosti, trošku taková samolibá filosofická onanie... Asi jsem čekal větší protiválečnou agitaci, když jsem se dočetl o postavení knihy rovnému Bibli pro jistou generaci. Upřímně řečeno, neumím si připustit, že by tento text sepsal padesátiletý autor, třeba to v jeho věku uvidím jinak. Za mě 3*.
Po Klubu rváčů moje druhá kniha od Chucka. Opět balancování na hraně mezi vypočítavou snahou o maximální šokování čtenáře a geniální kritikou postmoderní konzumní společnosti, která už nikam nesměřuje a sama neví, jak naložit se svými životy. Pro mě bohatý zdroj paradoxů moderní společnosti, ovšem na druhou stranu vzhledem k národnosti autora ani ne tolik paradoxní.
Vždyť americká společnost je s pokrytectvím úzce spjata. Ráda se vidí jako morální, přitom je puritánsky bigotní a celosvětově vyniká v nadprodukci porna. Ráda se vidí jako vlastenecká, přitom je rasistická, otrokářská a "svoji" zem ukradla původním obyvatelům. Ráda mluví o tom, že bojuje ve světě proti bezpráví a útlaku, přitom se vyznačuje vyšinutou adorací střelných zbraní a původní obyvatele ameriky decimuje stovky let. Ráda mluví o své bohaté historii, přitom USA se nedožily ještě ani 250 let a starší stavbu, abys na jejím území pohledal. Ráda vynáší na piedestal svoji ústavu, přitom je opsána od evropských filosofů jako byli John Locke nebo Charles Louis Montesquieu. Ráda se chlubí výsledky svých vědeckých týmů, přitom tahouny jejich inteligence představují přistěhovalci odjinud z civilizovaného světa. A tak bych mohl pokračovat dále...
V takové společnosti se musí tento druh literatury psát skoro sám od sebe a nepůsobí již tak šokujícím dojmem...
Dostane se čtenáři strhujícího puťáku po evropských pamětihodnostech (protože v USA mají maximálně White House a Pentagon a potom dlouho dlouho nic)? Bude v ději figurovat nějaký bambiliardář (protože takový člověk není omezen mantinely obyčejného člověka)? Bude v ději figurovat někdo s geniální myslí (protože s kým by Robert vedl učené dišputace lovené ze své bezedné eidetické paměti)? Bude v ději figurovat nějaká samica s vlasy po otci a postavou po matce (protože Robert je gentleman a občas čtou Brownovy thrihlery aj muži)? Budou v románu zpochybněna některá hluboce zakořeněná dogmata a dostane se lidstvo na samotný okraj své existence? Bude tempo událostí nesnesitelně gradovat? Budou sdělená fakta náhle převracena, zpochybňována nebo utahována do spletité pavučiny konspiračních teorií?
Kdo si oblíbil knihu Šifra mistra Leonarda a postavu Roberta Langdona, největšího symbololololologa všech dob (experta ve vědním oboru, který snad ani neexistuje) a je ochoten se nechat vtáhnout do Brownova světa plného klišé a chce znát novou verzi odpovědí na výše uvedené dotazy s tím, že si u toho oddechne a pobaví se, tak směle dál, s chutí se začtěte...
Tentokrát mi ovšem "román" hned tak nevyšumí z hlavy a to z toho důvodu, že jsem v něm narazil na mnou doposud neslyšené slovo, a to na slovo "příklopec". Pochopil jsem z kontextu, že buď autor nebo tedy spíš překladatelé jej používají jako synonymum pro slovo poklopec, ovšem doposud jsem nenalezl toto slovo v žádném slovníku spisovné češtiny, ani v žádném anglicko-českém slovníku. Buď to slovo do knihy vpravili sami Ilumináti nebo jej do českého vydání románu vpravili sami překladatelé. Naštěstí, i přes toto neexistující české slovo, snad nebylo autorem zamýšlené vyznění románu příliš pozměněno...
Příběh o hledání a nalezení podivných částic, neutrin, které/á jsou všudypřítomné/á a přesto trvalo fyzikům spoustu let navrhnout a zkonstruovat složité experimenty, aby potvrdili jejich existenci, či si osahali jejich téměř nadpřirozené vlastnosti.
Knihy pana prof. Kulhánka uspořádané efektivně do jeho obvyklých třinácti pojednání o nejhlubších strukturách hmoty či vesmíru, doplněné kouzelnými grafikami pana arch. Havlíčka jsou pro mě jako milovníka fyzikálního pohledu na svět balzámem na duši. Připomínají mi knihu pánů Einsteina a Infelda, Fyzika jako dobrodružství poznání.
Třešničkou na dortu je zasazení úrovně současného poznání do historického kontextu a uznání kreditu nekonečnému zástupu předchůdců na jejichž ramenou je předkládaný příběh fyziky neutrin usazen.
Hodnocení sníženo o jeden bod z důvodu jisté osobní disharmonie s některými soudy autora. Očekával bych od člověka s takovým expertním vhledem do složité oblasti lidského poznání určitý nadhled i nad "zbytečnými" lidskými existencemi jako jsou nejrůznější manažeři či bankovní úředníci. Přece jen výzkum je částečně financován i penězi takovýchto lidí...
Na to, že historie byl na střední škole můj nejméně oblíbený předmět, dokázala mě tato kniha nečekaně živě vtáhnout do života dvou evropských učenců na přelomu 16. a 17. století. Líčení vztahů, prostředí a zázemí obou vědců mě zaujalo stejnou měrou jako oblast jejich vědeckého zájmu. Při každém začtení do osudů obou "hrdinů", jsem se přenesl do jejich doby a napjatě jsem očekával, co nového je na jejich životní pouti potká...