kristynao komentáře u knih

Z knihy Šikmý kostel se budu vzpamatovávat dlouho a vím, že na ni nikdy nezapomenu, že si ji vždycky ponesu v srdci a v duši a že na osudy, které popisuje, v budoucnosti mnohokrát pomyslím. Už ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že Karin Lednická knihu chystá, tušila jsem, že to bude zážitek. Pak jsem se konečně dočkala a začala jsem číst. Po pár stránkách mi bylo jasné, že tohle je výjimečný počin. A teď, po dočtení poslední stránky, kterou jsem si tolik šetřila… nemám slov. Nemám v ruce nic, čím bych dokázala lidem, kteří tuhle knihu ještě nečetli, předat, jak neskutečná je. Kromě knihy samotné.

Sedím tu nad poloprázdným dokumentem a přemýšlím, jak vrátit Šikmému kostelu to, co mi dal on sám. Jak přesvědčit každého kolem mě, aby si knihu taky přečetl, aby si ji taky prožil…

Šikmý kostel má všechno, co od výborného čtení můžete chtít.

Je to kniha napsaná důmyslně, každé slovo je pečlivě zvoleno, stylistická stránka je propracovaná a současně nádherně lehká, místy vznosně křehká, jinde syrová a bolestivě upřímná. Není to text, který přečtete bezmyšlenkovitě za jedno odpoledne a ani jednou se nepozastavíte nad krásným obratem či slovním spojením. Šikmý kostel je kniha, která zaslouží čas a plnou pozornost, přesto je však celý text přístupný, čtivý, srozumitelný a laskavý.

Hloubka rešerší vás ohromí. Za Šikmým kostelem nestojí pár přečtených knih a několik rozhovorů s pamětníky. Sami uvidíte, že pozadí musí tvořit stovky stran přečtených textů, nekonečné hodiny strávené s těmi, pro které se nejrůznější okamžiky z příběhu neodehrávaly jen na stránkách knihy (jak ostatně autorka potvrzuje v doslovu), a především, laskavá práce se všemi získanými informacemi.

V Šikmém kostele se nedočkáte ždímání čehokoliv až na dřeň – emocí, informací, osudů. Naopak, některé příběhy a zážitky nepotřebují doslovné vyprávění, nepotřebují onu poslední závěrečnou větu, která vrhne na vše, co bylo řečeno dříve, to pravé světlo. Strach dříme v neznámu, což na vlastní kůži pocítí hrdinové knihy, pocítíte to i vy a připomenete si, že před lety se přesně takhle cítili lidé z masa a kostí, stejní jako my všichni. Lidé, kteří netoužili po ničem jiném, než byl bezpečný domov, zdraví rodiny a klidné časy nepoznamenané válkou a marnivými spory.

Propracovanost postav jsem v textu původně úplně opominula – ona je totiž tak zvláštně samozřejmá a působivá, že ji člověk nevnímá, ale je důležité uvědomit si, že tam je. Vývoj jednotlivých charakterů je nádherný. Ano, smutný a mnohdy zdrcující, přesto zvláštním způsobem krásný jako sám život. Ke každé z postav z určitých důvodů přilnete, s každou se v některých věcech rozejdete. Budete svědky nekonečné pokory, bezbřehé naivity, vroucí lásky, ale i zdrcujícího neštěstí, neodvratitelné zahořklosti, dusivého zármutku… naděje i beznaděje.

Šikmý kostel pokrývá celkem dlouhou časovou etapu (léta 1894 – 1921) a díky tomu se čtenář seznamuje s celou řadou postav a jejich osudů. Musím velmi kvitovat, že autorce se podařilo čtenáře ve svém příběhu vždy zcela orientovat, nikdy jsem se necítila vytržená či nejistá, o kom je zrovna řeč, v jakém období se nacházíme, co se stalo předtím a co poté. Přestože jsem knihu četla relativně dlouho, jelikož jsem si ji chtěla dávkovat po troškách a tak si ji šetřit, neztrácela jsem se a vždy jsem během dvou vět zcela propadla přímo do vyprávění.

Což je ostatně další bod, který je nutné okomentovat. Tuhle knihu nečtete, ale prožíváte. Karin Lednické se daří neobyčejně lehce vtáhnout čtenáře přímo do víru dění a celý příběh se tak před ním odehrává jako film, jako nesmírně živé vyprávění, kterého je nejen svědkem, ale mnohdy přímým účastníkem. Veškeré emoce prožívá spolu s jednotlivými postavami, klopýtá po cestičkách, cítí bahno v roztrhaných botách, sžírá ho utrpení způsobené válkou, cítí bolest na dlaních od puchýřů rozedřených těžkou prací na poli, dech se mu zadrhává v krku, zatímco se ruce prohrabávají uhlím. Všechno se to odehrává v samotném čtenáři, příběh jako by doslova ožíval.

Uf, je toho tolik, co bych ještě chtěla dodat, a současně bych nejradši celý tenhle zážitek smotala do pevného klubíčka, které bych si schovala do duše a v tichosti si jej odmotávala a odžívala znovu a znovu. Určitě jsem zapomněla na něco, co jsem rozhodně chtěla předat dál, ale to nevadí. Některé věci si musí v Šikmém kostele najít každý sám. Jinak to při takhle niterném čtenářském zážitku prostě nejde.

Poslední věc, kterou bych chtěla dodat, je to, že jsem přesvědčena, že lidem, kteří nejsou s historií tohoto regionu dobře seznámeni (a mezi které se ostudně počítám i já), Šikmý kostel dost dramaticky a drasticky otevře oči. Měla jsem dojem, že vím, ale pochopila jsem, že jsem nevěděla vlastně nic. „A třeba i k poznání a porozumění čtenářů, kteří jsou odjinud. Kéž by.“ Těmito slovy končí doslov autorky. Jako rodilá Pražačka mohu jen zkonstatovat, že její přání se rozhodně splnilo. Karin Lednické se podařilo vmáčknout malý, ale nikoliv nevýznamný kousek karvinské země do mého srdce, kde zůstane už navždy. Budu chtít vědět víc, než co jsem se dozvěděla ve škole, budu chtít znát i víc, než jsem zjistila v knize samotné. A když tohle autor dokáže… Znamená to něco úžasného.

Ano, možná si řeknete, tolik superlativů – je to vůbec možné? Upřímně, já bych si snad taky nevěřila, kdybych tuhle knihu nečetla a neprožila na vlastní kůži. Takže nám z toho vyplývá jediný závěr – tohle si prosím, prosím přečtěte. Děkuji.

33 29.02.2020

Přesně měsíc po vydání závěrečného dílu trilogie Šikmý kostel si sedám k počítači, abych dokončila recenzi, která mi tu rozpracovaná leží už přes dva týdny. Abych dala dohromady všechny poznámky a postřehy ze čtení a nějak uceleně shrnula, co si o třetím dílu myslím. Je to těžké. Moc těžké. Byl dokonalý.
Jak napsat recenzi na knihu, které opravdu nemáte co vytknout? Chtěla jsem se vyvarovat otřepaných superlativů, ale nevím, zda se mi to povede. Pokud ale vážně chcete nějaké stručné shrnutí či doporučení, pak Vám řeknu jediné - přečtěte si Šikmý kostel. Celý. Ne jednou. Je to opravdový skvost a já Karin ohromně přeju, že s ním zažívá tak ohromný úspěch a že ho čtou snad úplně všichni. Jestli si to nějaká kniha fakt zaslouží a jestli to nějaké téma vážně potřebuje, je to Šikmý kostel a region, o kterém (mnohdy smutně) vypráví.
Před přečtením závěrečného dílu trilogie jsem se nejprve pustila do předchozích dvou dílů. Podotýkám, že jsem je chtěla jen tak čtenářsky “proběhnout - připomenout si jména, vztahy, místa, důležité okamžiky. Asi za mnohé mluví, že jsem nakonec oba četla slovo od slova. Takhle Karin Lednická píše. A já jsem jako čtenář nemohla udělat lepší rozhodnutí.
Více než o tom, jak je kniha napsaná, chci mluvit o jejím významu, přesto si neodpustím dvě poznámky. Jednu o vypravěčských dovednostech autorky a druhou o její neuvěřitelně vycizelované práci s postavami.
Karin Lednická píše bez přehánění nádherně. Její styl dokonale balancuje na pomezí čtivosti a vznosnosti. Její texty jsou vytříbené, promyšlené, propracované, přesto však plynou s lehkostí, něžně a nikdy nejdou na sílu. Čtenář je do děje často vtahován místním dialektem, slovy, která nezná, a přesto je autorka do textu vpřádá tak, že jim každý ihned rozumí. Až se mi některá vloudila do slovníku a občas mi v konverzaci prostě ujedou :)
Druhou věcí, kterou jsem si při opětovném čtení uvědomila ještě více, než kdy dřív, je, jak skvěle autorka dokáže budovat charaktery, ve vší jejich složitosti a komplexnosti. Jsou jedinečné, zapamatovatelné, nejsou to postavy v knize, ale velmi skuteční lidé. Jsem neuvěřitelně ráda, že se toto Karin tak moc podařilo. Dělá čest lidem, jejichž osudy byly inspirací příběhu a jejichž životy byly všechno, jen ne jednoduché. Jen díky této její vskutku famózní dovednosti si čtenář může po čtyřech letech od prvního čtení prvního dílu najednou říci: “Tak někde tady začala ta Barbořina zatvrzelost, tímhle trápením. Jako by snad Barbora byla jeho babička nebo prateta, a ne postava v knize. V běžných konverzacích jsem několik dní po dočtení používala věty typu “A v tom měl tenkrát Ludwik pravdu!. Trochu bláznivé, že? Anebo možná vůbec. Možná to jen svědčí o tom, jak úžasnou práci Karin odvedla. O tom mluvím, když říkám - a opakovaně jsem to uváděla ve svých recenzích předchozích dílů -, že pod rukama Karin Lednické postavy ožívají a stávají se skutečnými. A je moc důležité, že tuto schopnost autorka má. Nevypráví totiž čirou fikci, ale přináší do pozornosti čtenářů opravdové, prožité lidské příběhy.
Ano. Těžko, moc těžko se píše recenze na tak skvostnou knihu, jakou Šikmý kostel - každý Šikmý kostel - bez debaty je. Trvalo mi to dlouho a vlastně ani nevím, zda se mi podařilo v ní říct vše, co jsem chtěla. Vše, co jsem při čtení prožila a co stále cítím. Ale možná, možná jsem si něco chtěla a musela nechat jen pro sebe. Takové malé střípečky sounáležitosti a pochopení, kousky ohromného citu, který jsem si vybudovala k jednotlivým postavám. A ano, někdy si říkám - jsou to “jen postavy z knihy. Fakt nemůžeš celý den jak bluma čučet do monitoru a přemýšlet o tom, co teď bude Ludwik po smrti Barky dělat a zda to zvládne. Jenže to je právě ono... ony to nejsou “jen postavy. Možná měli ti lidé jiná jména a jiné tváře, než jaké jsme jim my čtenáři při čtení přisoudili v našich představách. Možná by se v některých situacích rozhodli úplně jinak anebo naprosto stejně. Ale nebyly to postavy. Byli to skuteční lidé - přesně takoví, jako my. Každý jedinečný a přesto měli jedno společné - lásku k životu, jakkoliv byl (a je) těžký. Osudem jim hýbaly války, společenské spory i samotná země, na které budovali své domovy a kterou se jiní neštítili jen používat k vlastnímu prospěchu. Neexistovali “jen na papíře.
Jsem vděčná, že právě Karin Lednickou její životní příběh přivedl až k napsání těchto knih a že právě jí se složité osudy těchto skutečných lidí dostaly do rukou. Pochybuji, že by o nich někdo vyprávěl s takovou láskou a pokorou jako ona. Byla to neuvěřitelná odpovědnost. Jsem přesvědčená, že Karin to věděla od začátku. Její poctivost a fortel, s jakými přistoupila k budování této románové kroniky, je vidět na každé stránce. Myslím, že pro spoustu z nás jsou její rešerše téměř nepředstavitelné. Ráda bych ale věřila, že i v dnešní komplikované době to takhle dopadá, když něco děláte poctivě, pořádně a s otevřeným srdcem. Dopadne to dobře. A ne, nemluvím o těch vyprodaných nákladech :) Mluvím o tom, že Karin důstojně a čestně odvyprávěla příběh jednoho regionu, ve kterém se skrývají stovky osudů, drobných každodenních radostí, malých i velkých křivd, životních komedií i tragédií.
Myslím (a z některých rozhovorů to mám potvrzené), že uchopit tohle téma, aby byli všichni spokojeni, je nemožné. Stále budí emoce a jitří city, jako spousta jiných okamžiků historie jsou některé události přecházeny a po celé generace tak někde zůstávají pocity “neuzavřenosti nebo “zapomenutosti. Myslím, že Karin udělala pro tuto věc to nejcennější - s téměř hmatatelnou pokorou a úctou k tématu a pamětníkům svými slovy reprezentuje místa, události a lidi, na něž bychom mohli zapomenout. Díky ní se to ale nestane.

23 18.05.2024

Hana je výjimečná kniha. Je silná, je dechberoucí, je srdcervoucí. Má v sobě řadu silných příběhů a hluboké poslání. Je vyprávěna lidsky a přívětivě, je něžná, naivní, odzbrojující. Budete se smát a budete plakat. Postavy budete chvíli milovat a chvíli nenávidět, někdy jim budete rozumět a jindy je nepochopíte. Přesně tak, jako to máme s žijícími lidmi. Lidé na stránkách Hany k vám promluví, osloví Vás, ožijí před Vašima očima. Jejich osudy vám položí spoustu otázek a námětů k přemýšlení. Hanu nedočtete, Hana se po dočtení stane vaší součástí. Budete o ní přemýšlet, budete na ni vzpomínat a já se vsadím, že na ni nikdy nedokážete zcela zapomenout. I za čas bude stále schovaná ve vaší mysli a ve vašem srdci.

10 28.08.2017

Nic na celém širém světě není jednoduše černobílé. Ani místo, ani čas, ani lidé. Dokonce i v televizi označované za černobílou hrají prim barvy šedi. A kniha Prozření je svědectvím právě o těchto šedých tónech naší minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
"Historie, to je děsivá dlouhá a nemotorná oháňka smutku, která sebou za zády přítomnosti ničivě mrská a převrací lidem vzhůru nohama jejich vnímání toho, co bylo."
Těžko se mi popisuje, jak nádherná, bolavá, srdcervoucí, a přesto velmi lidská a laskavá je tahle knížka. Prosím, přečtěte si ji...

9 10.02.2018

Originální zpracování slibného námětu, strhující gradace děje, vytvoření dechberoucí atmosféry, neuvěřitelná jazyková vyspělost textu... to jsou věci, které čtenáři mnohdy nenajdou ani u zavedených spisovatelů. Anna Musilová je všechny bravurně vtiskla do svojí prvotiny. Černookou chcete číst, a to i v případě, že se nepovažujete za cílovou skupinu young adult žánru (jako já). Tenhle thriller dalece překračuje hranice běžného čtení pro mladé.

7 15.06.2018

Podobně jako většina knih dotýkajících se druhé světové války patří, podle mého názoru, také novinka S každou padající hvězdou mezi literaturu, která by měla být doporučována mladým lidem na střední škole místo klasiky, která jim v náctiletém věku nic neřekne. Silné lidské osudy jsou tím, co má šanci lidi - mladé či staré - motivovat, inspirovat, co jim pomáhá uvědomit si, že skutečně mají být zač vděční. Jak jsem psala po dočtení knihy na Goodreads - sice se trochu neskromně považuju za člověka, který si uvědomuje, co všechno má a je za to vděčný, ale i tak jsem druhý den ráno koukala na tu svoji snídani s ještě větší pokorou.

7 19.04.2018

Kniha ode mě po zásluze dostala plných pět hvězdiček a vřele ji doporučuji dál. Smlsnou si na ní i ti z Vás, kdo už mají v tomto žánru něco načteno a jen tak něco je do kolen nedostane. Nečekejte brutalitu ve stylu Adlera-Olsena anebo scény jak z akčních filmů, ve kterých exceluje Paul Finch. Čekejte velmi úzkostlivé, tísnivé čtení o tom, že i když jste dobří lidé a snažíte se sebevíc, někdy se život prostě jen... nepovede.

7 28.08.2017

Domino prostě umí. V Jepici se kloubí velkolepý námět s vynikajícím vypravěčským stylem autora a jeho smyslem pro naprosté detaily. Opravdu vynikající thriller a příslib kvalitní série s hlavním hrdinou, který sice poněkud obligátně trpí psychickou poruchou, ale aspoň nepije :)

6 19.04.2018

Poslední paní Parrishová je velmi vyrovnaný thriller o nevyrovnaných lidech, o nejtemnějších stránkách lidského charakteru, o závisti, utrpení, strachu, o tom, že máloco je ve skutečnosti takové, jaké se to na první pohled být zdá. Za sebe opravdu vřele doporučuji!

6 12.03.2018

Velmi milé překvapení. Od knihy jsem čekala spíše průměr, ale dostala jsem vynikající psychologický román, jehož závěr jsem hltala jako zběsilá.
Jestli mám vyzdvihnout jednu věc, která na knize musí oslovit každého čtenáře, je to bezpochyby naprosto brilantní budování celého příběhu. Začátek knihy je o něco pozvolnější, avšak finále stojí za to. Já dočítala ve chvíli, kdy na mě čekala celá rodina s odjezdem, ale prostě jsem od knihy nemohla odejít. Může se zdát, že víte, jak to dopadne, ale není tomu tak, do poslední chviličky, do posledních pár řádků netušíte, co se může přihodit. Bavilo mě, jak přirozeně děj plynul, jak smysluplná byla gradace příběhu a jak autorka nechávala své vyprávění volně dýchat a žít. Přesně tyto mírně povolené otěže kniha s tak závažným námětem potřebuje, protože každé násilné ohýbání děje je pak strašně cítit a kazí celkový čtenářský dojem. Toto autorka zvládla na jedničku s hvězdičkou, opravdu se klaním.

6 10.02.2018

Na připravovanou novinku od nakladatelství Domino, prvotinu amerického herce Toma Hankse nesoucí snad až trochu tajemný název Neobvyklý typ, jsem ve dnech předcházejících jejímu vydání slýchala ty nejrozmanitější reakce. Mnozí se těšili, spousta již předem pochybovala o kvalitě díla. Já sama jsem svá očekávání dokázala shrnout jen velmi těžko, navíc jsem je nezakládala na žádných zahraničních recenzích či dojmech ostatních čtenářů. Jen jsem tak nějak vnitřně tušila. A doufala. Doufala jsem v malé příběhy. Malé, ale nesmírně silné, zásadní, hluboce lidské.

Jak jen jsem ráda, že jsem se nezmýlila.

Povídky a píšící herec / zpěvák / malíř / dosaďte si, koho chcete. Dvě věci, které jsou v mých očích pořádně ošemetné. Zatímco s povídkami je to u mě jako na houpačce a střídají se u mě období, kdy hltám jeden soubor za druhým, a časy, kdy o povídku nemusím zakopnout, s tím vícenásobným talentem to mám celkem stabilní. Myslím si, že jen málokdo umí víc tvůrčích činností zvládnout tak, aby byly všechny kvalitní. Tom Hanks je jeden z těch, kdo to dovedou.

Co mě na knize mile překvapilo a co mě paradoxně oslovilo jako čtenáře snad ze všeho nejvíce? Že je Neobvyklý typ viditelným debutem. Hanksovo psaní se podle mě nevyznačuje zrovna lehkou rukou, text mi místy přišel skutečně vydřený, vypilovaný, vysloveně odpracovaný. A to mě bavilo. Líbilo se mi, že jsem za řádky viděla snahu a spoustu času, ráda jsem si představovala, jak Hanks sedí u psacího stroje a usilovně přemýšlí nad dalším slovem ve své rozpracované povídce.

Mezi jednotlivými povídkami jsem vnímala citelné rozdíly, ostatně, jejich odlišnost zdůrazňují i různá grafická provedení. Zde bych ráda smekla před Dominem, protože nejen po jazykové, ale i po té rádoby povrchnější, vizuální stránce, je kniha prostě skvostná. Začíná to mimořádně vyvedeným přebalem z dílny Tomski & Polanski, pokračuje samotnými deskami knihy, které svým oldchoolovým designem odkazují k ikonickým starým knihám, a končí u grafického zpracování jednotlivých povídek, které vždy odráží charakter daného kousku.

Když se ohlédnu, asi nejcitelněji mě zasáhla první povídka knihy. Překvapila mě totiž její zbrklost, živelnost a bláznivost. Byla jako utržená ze řetězu, stejně jako její hlavní hrdinka, a svojí svérázností předznamenala osobitost všech dalších příběhů. Naopak nejslabším kouskem pro mě byla povídka, které já přezdívám "scénářová". V ní na mě Hanks nějak nedokázal přenést všechny ty pocity, přišla mi zvláštně vykonstruovaná a celá taková kostrbatá. Obtížně se mi četla, snadno jsem ztrácela nit, a jako celek mě jednoduše nebavila.

Povídky jako útvar, pokud jsou dobré, snadno svádějí k "chtění víc". Určitě to sami znáte a víte o čem mluvím. Ten pocit, když povídka skončí a vy si říkáte "ne, ještě ne, ještě chvilku". U Hankse mě jako u debutujícího autora překvapil cit pro nesmírně adekvátní rozsah textu. Každá povídka mi přišla dlouhá tak akorát, dostatečně rozvitá, výborně uvedená, dotažená do konce. Neobvyklý typ je nesmírně vydařená prvotina, vypiplaná od prvního do posledního písmenka, vyzrálá a... a prostě podařená, strašně moc podařená.

Silnou i slabou stránkou téhle novinky je překlad všemi zbožňovaného Vladimíra Medka, který je skvělý a knize dělá vynikající službu, místy je však tak důmyslně promyšlený a snaží se tak ctít předlohu a originální text, až vyznívá překombinovaně a snad i krkolomně. Takové obraty byste ale v celé knize spočítali na prstech jedné ruky, zbylých 98 % je jednoduše vynikajících.

Knize dávám pět hvězdiček. Za to, že Hanks zůstal pokorným začínajícím autorem, a že nenechal svou hereckou auru převzít otěže. Za to, že je text každé povídky vydřený, poctivý a že je z každého slova cítit promyšlenost. Za to, že autor knihy sloužil svým příběhům, a nevyužíval je.

Neobvyklý typ podle mého názoru není žádná jednohubka. Je to mnohachodové menu, které si budete chtít vychutnat pomalu, v klidu a na které budete potřebovat nějaký ten čas. Nespěchejte s ním, odvděčí se vám.

Cognettiho kniha pro mě představovala čtení, které prakticky nešlo odložit (po rozečtení jsem taky četla do tří do rána), byla to taková ta návyková záležitost, kterou jsem zároveň chtěla ihned přečíst, ale současně mě neuvěřitelně mrzelo, že se ubírám ke konci příběhu. Všechno bylo málo, chtěla bych víc. Ale uvědomuji si, jak precizně autor svoje vyprávění rozvrhl a nadávkoval. Každé další písmeno, které by doplnil, by bylo navíc, a každé, které by vynechal, by chybělo. Osm hor je dokonalou knihou - vyrovnanou, poučnou, propracovanou, a přesto živou, spalující a zdrcující. Je to kniha, kterou si opravdu chcete přečíst.

5 19.04.2018

Víte, já v knihách zbožňuju napětí. Miluju, když bez dechu obracím stránku za stránkou a pomalu zjišťuji, kdo že to mohl ten hrůzný čin spáchat. Když objevuji, že některá z postav není taková, jaká jsem si myslela, že je. Jenže faktem zůstává, že člověk pořád nepotřebuje luštit nějaká thrillerová tajemství nebo si nechávat drtit srdce smutnými osudy. Někdy stačí nechat se čtením pohladit. A přesně tohle udělají Neobyčejná dobrodružství.

5 12.03.2018

Tahle prvotina je neskutečná. Autorka povyšuje koncept nespolehlivého vypravěče na něco, co významným způsobem přesahuje žánr thrilleru. Pokud vyhledáváte knihy, ve kterých je pravda skutečně důmyslně skrytá, a ve kterých zůstáváte po celou dobu na vážkách, Co zbylo z mojí sestry je pro vás tím pravým čtením.

5 12.03.2018

Měla jsi vůbec někdy rodinu? je příběh o vině, o výčitkách, o lidském strachu. Je o našich obavách a chybách a o tom, jak jít dál. Zeptá se Vás, jestli máme šanci nezbláznit se ze špatných rozhodnutí a z dědictví minulosti, jestli je vůbec možné posunout se v životě dál poté, co Vás potká něco zdrcujícího, smutného, temného. Jak žít s něčím, o čem jsme si mysleli, že se přežít vůbec nedá? Jak jít dál? A chceme vůbec? Kromě toho je ale tento román také nesmírně laskavým příběhem o lásce, přátelství, nezištnosti, o ochotě obětovat se a pomáhat bez očekávání čehokoliv na oplátku.
Tahle kniha je velkým románem o malých okamžicích, které promění vše, celý lidský život. Rozehrát něco tak komplexního, propracovaného a originálního na necelých 300 stranách knihy malého formátu, to je jednoduše ohromující a autorovi patří veliký obdiv a poklona.

5 17.01.2018

Text knížky má v sobě takovou zvláštní magickou sílu, je plný naprosto skvostných popisů přírody a autorce se daří neskutečně silně předat čtenáři atmosféru, kterou v příběhu buduje. Nestojíte vně vyprávění, ale připadáte si, jako byste byli přímo uvnitř. Nejste pozorovatelem, ale doopravdy prožíváte to, co se na řádcích knihy odehrává. Celý příběh má příjemný spád, nenudíte se, v knize se stále něco děje a přestože se nejedná o nejnapínavější čtení na světě, budete nuceni otáčet stránky a číst stále dál a dál... Za mě příjemné oddechové čtení, které by bylo na 5 hvězdiček, jen kdyby si autorka odpustila ten poněkud patetický konec. Přesto moc doporučuji.

4 15.06.2018

Dokonale vykreslené prostředí, působivá atmosféra, mnohovrstevnaté charaktery... To všechno je Madoně z hor vlastní a činí to z ní téměř encyklopedický příklad vynikajícího románu. Pro milovníky velkých románů o obyčejných lidech je tato kniha v podstatě nutností.

4 15.06.2018

Těší mě, že mohu říci, že mám v poslední době opravdu velké štěstí na knihy, které vynikají vskutku brilantně vybudovanou atmosférou. Dítě Stasi je další knihou, na které mě uchvátil právě ten emocionální základ vyprávění, to, jak Vás autor přiměje se cítit. Je to velmi temné, úzkostné a tísnivé vyprávění, v němž skvostně rezonuje odkaz ponuré doby, ve které se případ odehrává. Autor Vás sevře do vskutku nepříjemné kazajky hned na prvních několika stranách, a pak nepovolí až do posledního písmene. Líbilo se mi také to, že se autor opravdu nebojí šokovat a některé zvraty jsou díky tomu vážně překvapivé. Já jsem si až do poslední chvíle nedokázala představit, že to skončí právě takhle.

4 19.04.2018

Ačkoliv mě předchozí díly bavily, teprve nyní se fakt nemůžu dočkat pokračování. Jen, co jsem Klub zabijáků zavřela, chtěla jsem víc. Mnohem víc. S třetím dílem mě Paul Finch konečně definitivně lapil do své spisovatelské pavučiny a hádám, že mě jen tak nepustí. Uznávám všechno možné. Že je to hodně zběsilé, že šílenější akce střídá šílenější akci, že je to místy trochu přitažené za vlasy, že hlavní hrdina pořád dělá snad až nesnesitelný blbosti. Ale víte co? Přesto, nebo snad právě proto, je to úplně boží!

4 24.01.2018

Pokud bych měla vybrat jediné slovo, jakým knihu charakterizovat, řekla bych silná, neskutečně silná. Autor se nebojí čtenáře šokovat, a činí tak velmi okouzlujícím způsobem. Rozuzlení je pragmatické, logické, vysvětlující. Jenže zároveň také překvapující a zcela odzbrojující. Neměla jsem vůbec ponětí, co se na nás - čtenáře - chystá, celé mi to docvaklo jen pár vět před samotným odhalením. Přijde mi naprosto neuvěřitelné, jak famózně si autor dokázal s příběhem a jeho vyústěním pohrát a musím říci, že to knihu v mých očích zvedlo z tisíců hvězdiček na milion hvězdiček. Autorům se málokdy podaří doopravdy čtenáře překvapit, nedopustit, aby jejich záměr odhalil dříve, než sami chtějí. Liamu Pieperovi se to povedlo beze zbytku. Nefalšovaná dokonalost, opravdu.

4 17.01.2018