Květinka008 komentáře u knih
Já bych řekla, že napsáno bylo v komentářích vše a jen dodávám - nepřetržitě 5 hodin, jinak se to nedalo... Tleskám a hluboce se klaním. Velice mě zaujala neobvyklá struktura knihy.
"Ona se s tím deset let píše a já to za pět dní přečtu," byla moje první myšlenka po zaklapnutí knížky :-) Odtrhávala jsem se jen těžko a opět smekám před autorčiným výkonem. Nacházela jsem na stránkách kousky přítelkyní z domu smutku, Gerty, bohyní - zkrátka silné ženské příběhy. Jen z konce jsem byla rozčarovaná... Nalákala mě k návštěvě Bílé Vody, začala jsem také přemýšlet, kde probíhá hranice mezi reáliemi a literární fikcí. Ještě budu pátrat. Ale ke knize se už vracet neplánuji.
Tempo plynulo stejně jako život v bažině... Poklidně, přesto kontinuálně, žádné velké vlny, jen občas šplouchnutí, jak vzlétne pták nebo propluje loďka... Takové pohlazení po duši, ačkoliv chtěla chvílemi plakat nad opuštěnou holčičkou se silnou vůlí k přežití všeho, a přesto ne/vinnou a odevzdanou všemu, co přijde. "Námluvy" pomocí ptačích per byly milou polevou na nenáročném dortu, který však překvapí dokonalou chutí s dlouhými dozvuky. Přestože ji nevlastním, ke knize se určitě ještě někdy vrátím.
Souhlas se všemi, kteří ji četli jako já nejméně mnohokrát, a z toho několikrát i v dospělosti ;-) Jen je škoda, že Ole už má skoro 60 let a stále ještě nevymyslel ten překlápěcí kopec. Stále musíme chodit i do kopce... (aneb vždy si na to vzpomenu! :-D)
Nejdříve jsem viděla film a nevím, jestli je to dobře nebo ne. Kniha a film v začátku souhlasí, ačkoliv ve filmu není tolik "politikaření" (pro neznalého nudné a nejasné) a lépe se člověk zorientuje v kdo-co-proč. Překvapilo mě, jak moc se liší závěr a přiznám se, že jsem ho proplakala.
Co je ale nutné vyzdvihnout, tak jazykovou dokonalost a PERFEKTNÍ PŘEKLAD Viktora Janiše. Souhra jak autorových, tak překladatelových nadprůměrných jazykových schopností zajistily čtenářský požitek! Kniha pro "gurmány".
Konečně jsem i já přečetla klasiku všech detektivek :-) Sice mám už pár "Agát" za sebou a pozoruju, že se u ní některé motivy opakují, nikdy mě ale neomrzí její úsporná stylistika, kdy dokáže přiměřeným množstvím slov sdělit víc a jasněji než jiní stostránkovými romány. U této knihy si také cením velmi originálního prostředí, které navzdory svému omezení nenudilo!
Nejlepší kniha od Merleho, celkově moje nejoblíbenější. A to nejsem na sci-fi... Člověka až zamrazí, když si uvědomí, že v současném světě může taková situace klidně nastat. Za pár dní, hodin...
Čím to, že před dvaceti lety, v doznívající pubertě, jsem si této knihy cenila na více hvězd než ji oceňuje současná zkušená čtyřicítka? (řečnická otázka) :-D Každopádně souhlasím s většinou komentářů níže, že děj kniha opravdu nemá, je to psané porno, dala bych 2 hvězdy. Jedna navíc za květnatou kreativní mluvu a zdatně zvládnutý překladatelský oříšek!
Kdo miluje film, nemůže nemilovat i knížku :-) Stejně jako u Holek z porcelánu - přesně podle filmu!
Parádní netypický průvodce po městě, kde co stránka, to perla :-D Pozor, ortodoxní Brňák se může rýpavými, avšak neskutečně trefnými poznámkami urazit... Já jako brněnská náplava, která stále řeší svůj ambivalentní vztah k tomuto městu, se bavila a smála nahlas! Protože byla kniha pouze půjčená, píšu Ježíškovi... a chystám se na 111 míst v Praze, abych mohla posoudit takovou publikaci ještě i z pohledu turisty :-)
Po dočtení a před napsáním komentáře jsem si musela dát pár dní odstup. Taková úplně jiná Daphne, než si pamatuji z Hospody Jamajka a Generála. Dlouho jsem měla pocit, že čtu Merleho (Madrapur) nebo Koontze (Přežít), potom jsem v příběhu uviděla Erskinovou (Žila jsem již před staletími).
K samotné knize: v první řadě - jsem ráda, že jsem ji kolem strany 30 neodložila, protože jsem se nezvládala orientovat v situaci, nechápala, co se děje a proč, nerozuměla historickým souvislostem a nechytala vztahy a jména. V posledním uvedeném jsem se, ruku na srdce, příliš nevyznala ani na konci a vlastně mě to až tak nebralo. Fascinující pro mě byly přechody z jednoho světa do druhého a velmi umně vystavěná gradace příběhu. Od poloviny jsem knihu hltala, co to šlo... Zajímavé zvraty, stupňování, očekávatelné rozuzlení, přesto i s překvapením pro mě. K lepší orientaci ve všech Treve… by se však hodila mapka na přebalu.
Určitě si ji ještě jednou přečtu, dojem zanechala na dlouho, ale v knihovně ji mít nepotřebuji.
Bravurně zpracovaný román, dějově hutný, leč nemohu posoudit historickou věrnost. Kniha však ve mně vzbudila zájem o postavu Alžběty Báthoryové a zejména reálného palatina Juraje Thurza (aneb skutečně byl tak váhavý?). Budoucí čtenář se nemusí bát přehnaných popisů ukrutností, ačkoliv úplně bez nich by to nešlo. Je zde plno krásných postav, které vyvažují to horší, a vše je protkané stále ohroženou láskou zbojníků a jejich děvčat. Žasnu, jak dokázal autor i Ficka popsat neutrálně, že nevyznívá jako gauner, ale spíše postavička pro svou chamtivost a zarputilost v šarvátkách komická...
"Nejsi Leni Freiwald..." tahle věta mi utkvěla v hlavě z dětství a při čtení nyní v dospělosti se vynořila jako blikající neon. Knížka, která zasáhne dítě i dospělého, každého jiným způsobem. Přemýšlím, proč je z dob války mnoho knih typu Deník Anne F., ale děti zavlečené do Německa v literatuře slyšet nejsou... Nebo o tom nevím? Každopádně mě nepřekvapuje německá nadřazenost i po prohrané válce, a překvapuje, že knížka byla v Německu vydána.
Moc moc moc pěkná oddechovka, od které se člověku nechce odcházet. A pro ty, kteří milují Chorvatsko a znají ho, i krásná vzpomínka na léto...
Knížka, která ve mně v dětství vzbuzovala rozporuplné pocity a až dnes, po rozmluvě s paní knihovnicí, jsem si uvědomila proč. Není totiž mnoho příběhů pro děti, kde by hrdinové byli ochrnutí a upoutaní na vozík jako Klárka, anebo nevidící (Petrova babička). Mezi všemi aktivními hrdiny Lindgrenové, Petišky, Říhy, Foglara... velká výjimka.
Nyní už jsou děti s různými zdravotními problémy integrované, děti na vozíčku navštěvují běžné MŠ i ZŠ, ale nebylo to v době našeho poznávání světa. Tenkrát jsem se s tím neuměla popasovat a bylo mi líto jak smutné nechodící Klárky, tak ve městě trpící Heidi.
Teď v dospělosti považuji knížku za skvost, s potěšením jsem se nořila do popisů čisté alpské přírody a prožívala s Heidi její objevy, malé radosti i stesky. Navíc mám vydání Albatrosu z roku 1989, na kterém musím velmi vyzdvihnout snové ilustrace Daniely Hahnové.
Neskutečný výkon tak mladé autorky! Pro mě knížka o to údernější, že mám zájem o historii a žiju v Brně, pocházím z Podpálaví a jako každý zdejší na tento kraj nedám dopustit. Jak vidíme Palavu, víme, že jsme doma... Již jako dítě po revoluci jsem se dozvěděla o "kopci s křížem" nedaleko Falkensteinu, kde jsou lavičky se jmény celých vysídlených rodin, a pokaždé je mi smutno jen z představy, že by mě někdo vyhnal a musela bych se domů jen dívat... U Gerty je příběh znásobený také osobní tragédií... Všem doporučuji také divadelní představení v brněnském HaDivadle!
Napřed jsem si myslela, že to vím... Pak se autorce podařilo mě dokonale zmást... :-) :-) :-) Strhující čtení!
Prostě hustý... :-) Určitě si někdy zajdu i na divadelní hru.
Nejlepší, co jsem četla v posledních dvou letech! Dějově, jazykově, technicky... všechno spolu krásně ladí. Moc mě bavily přirozené přechody objektivního popisu situace do subjektivního líčení života některé z postav. Neotřelé a i díky tomu se kniha četla sama. Bez čtenářské výzvy bych knihu nepoznala, takže DÍKY! :-)
Obdobím prázdnoty a hledáním sebe samého prostřednictvím lumpáren na hranách mantinelů prochází každý kluk... Tady ještě v krásné době, kdy nemá diagnózu ADHD a je to prostě jen lump s dobrým srdcem :-) V dětství jsem se ke knihám M. Twaina nedostala, doháním nyní díky Čtenářské výzvě a nelituju!