Lachenauerin komentáře u knih

Hold Katalánsku je esence umění reportáže. Je to reportáž se sebereflexí, reportáž bez keců, reportáž bez formalismu.

Levicové postoje autora mi vůbec nejsou vlastní, což je ale v tomto případě úplně jedno, protože tahle knížka je výpovědí člověka, pro kterého není nejdůležitější nějaké pravo nebo levo, ale nezdolná touha po pravdě nebo – lépe řečeno – po pravdivosti. Za vší tou věcností, za všemi těmi detailními vysvětlivkami politických tanečků, za tím vším je na prvním místě dechberoucí lidskost – ne ta konejšívá, ne ta, která se nám všem tak líbí a která nám říká, že svět – a my v něm – je koneckonců docela v pořádku, že je to při troše dobré vůle jedna velká selanka, ale lidskost hledání, lidskost připravenosti vejít do života, lidskost, která se angažuje, která aktivně vstupuje do dění i přesto, že ví, že se může mýlit: můžu se mýlit, ale činím, protože jsem poznal, že nečinnost si nemůžu dovolit. To je Orwell, v tom je jeho velikost – v lidskosti a poctivosti.

Je sto důvodů, proč si Orwella vážím jako málokoho. Jedním z nich je nepřítomnost toho, čemu říkám „salónní krasodušno“:

„Stali jsme se příliš civilizovanými, než abychom mohli pochopit samozřejmé. Protože pravda je velice jednoduchá. Abyste mohli přežít, musíte často bojovat; a bojujete-li, musíte se zašpinit. Válka je zlo, a často to menší zlo. Ti, kdo meč zvednou, také mečem hynou – a ti, kdo meč nezvednou, zajdou na páchnoucí nemoce.“

Musíte se zašpinit...

12 03.02.2014

Z hloubi srdce doporučuju všem, jimž myšlenková šokantnost a prorockost čtyřiaosmdesátky a farmy zastínila fakt, že Orwell je jen tak mimochodem taky výtečný spisovatel; a jak! A že opravdu viděl, že viděl mnohem dřív. Že ty dvě nejprofláknutější knížky nejsou jen nějaký exces, nějaké ojedinělé tvůrčí vzepětí jinak vcelku všedního jedince.

„Všichni slušní lidé jsou jak ochrnutí. Mrtví lidé a živé gorily. Zdá se, že neexistuje nic mezi tím.“ Nic vám to nepřipomíná? Ale nepovídejte...

4 03.02.2014

Někdo mi říkal, že Ema Bovaryová je rozmazlená hysterka. Možná ano, ale to není to hlavní. Tohle totiž není (jen) její příběh. Malé doporučení: Až to budete číst, nevyčerpávejte veškerou pozornost jen a pouze na hlavní linii; sledujte celkové milieu, všímejte si všech postav; Ema je vlastně jen roznětka dění, je faktorem, který uvádí do pohybu „ty ostatní“ a dává jim tak možnost předvést, co jsou vlastně zač; a oni tu možnost využijí tak dokonale, až z toho běhá mráz po zádech. Jestli si myslíte, že dříve byli lidé nějak lepší a ušlechtilejší než dnes, tahle knížka vás perfektně zbaví iluzí. ZÁVAN SPOILERU: Když se v závěru úplně idiotský ateista a „pokrokář“ nad mrtvolou dohaduje s naprosto stejně idiotským, „zpátečnickým“ farářem, přičemž oběma je osud zesnulé v lepším případě zcela ukradený, v horším jim slouží jen k tomu, aby se mohli blýsknout, je to vrchol všeho.

Když budete číst pozorně, budete na konci chtít být jiní než „oni“; a umíte-li být k sobě upřímní nebo se o to aspoň snažíte, zhrozíte se, že i vy byste takhle jednou mohli dopadnout – ne jako Ema, ale jako všichni ti přechytralí prďolové, kterým je všechno vždycky hned jasné, kteří by „nikdy...“, kteří by nikdy neudělali „takovou hloupost“, nikdy by nejednali „tak pošetile“, kteří jsou vždycky rozumní a obezřetní, kterým by se „to“ nikdy nemohlo stát. A to je zatraceně dobrý důvod, proč Paní Bovaryovou číst.

25 03.02.2014

Veledílo. Bez přehánění. Obrovská bolest, obrovská radost, obrovský cit, obrovská, s obrovskou bravurou, všímavostí a empatií zachycená tragédie. Niternost až za hrob. Úchvatné zacházení se slovem; co se autorské výpovědi týče, v podstatě maximum možného. Světová – ano, opravdu světová – literatura jak vyšitá.

8 13.01.2014

Hammet je výborný (ach, jaké to objevné tvrzení, že...). Jede to, sviští to, sype to, autor se s tím prostě moc nepárá. Chlapské, mužné psaní, a to já ráda.

1 13.01.2014

Knížku jsem si objednala jako dárek, protože mě zaujala v zahraničních recenzích. A narazila jsem na několik problémů.

Za ten první si můžu sama svým zbrklým, nedostatečně důsledným výběrem: čekala jsem hodně neurovědy v kombinaci s psychologií a sociologií, dostala jsem motivační příručku. To by nemuselo vadit, jenže jsou tu i další potíže, za které už si nemůžu:

Málo faktů, hodně omáčky; stálé „rozkecávání“ téhož kolem dokola na jedné straně, na druhé pak určitá autorská nedůslednost, zejména časté přeskakování od jednoho k druhému a následné vracení se k prvnímu, a to celkem „nesystémově“.

Poslední, největší problém je ale naprosto hrozivý překlad, potažmo redakce. Stručně řečeno: překladatel neví o překládání NIC a redaktor to nedokázal odhalit, což je snad ještě horší. Strašná, otrocká konstrukce vět, strašné vazby, minimální povědomí o kontaktu výchozího a cílového jazyka, vyjadřovací impotence, dech beroucí amatérismus, čítankové seky v trivialitách (ano, nebyla jsem líná hledat na webu ukázky z originálu, všechna má zkoumaná podezření mířila do černého).
Dumala jsem, jestli tohle v hodnocení zohlednit, a nakonec to neudělám. Takže hvězdičky dávám tři (ale spíš dvě a půl, tedy 50 procent) za knížku jako takovou, protože za to velké „styďte se“, které patří spojeným závodům překlad&redakce, autor prostě nemůže.

6 13.01.2014

Bylo mi čtrnáct, když jsem tátovi řekla: „Chci si přečíst něco hodně, ale hodně napínavýho.“ Sáhnul do knihovny pro Šakala a povídá: „Tak tohle je ta nejnapínavější knížka na světě.“ Od té doby jsem četla i další mistrovské napínáky, ale přesto musím i po čtvrt století uznat, že táta zas tak moc nepřeháněl. Pravda, měla jsem tenkrát jednu výhodu, a sice svou vlastní nevědomost: věděla jsem, že Ch. de Gaulle byl francouzský prezident, ale to bylo tak všechno; o tom, jak zemřel, jsem neměla ani šajna. Ale co naplat, knížka mě v průběhu let „sežrala“ i na druhé a třetí přečtení – snad ještě víc než původně, protože jsem si dovedla vychutnat i jiné, řekněme čistě literární vrstvy.
Film s Foxem je famózní, považuju ho za jeden z nejlepších filmových převodů vůbec. Šakal, atmosféra, všechno je přesně takové, jak jsem si představovala při čtení. Zato zmodernizované verzi s Brucem Willisem se důsledně vyhýbám, Willis prostě ne a nemůže být Šakal, ani kdyby se rozkrájel na takhle mrňavoučké kousíčky a na prezidenta nebo koho mířil supersofistikovaným kanónem z pětadvacátého století.

9 29.12.2013

Po knižním rozhovoru s V. Justlem jsem sáhla hlavně proto, abych získala dalších pár dílků do mozaiky, kterou si jen tak čistě soukromě už delší dobu skládám, totiž do mozaiky o životě literárních redakcí v době, kdy vydat knížku nebylo jen tak. Z tohoto hlediska byly Ozvuky času užitečné, i když ne v tak mohutné míře, jak jsem si představovala, což je ovšem čistě můj problém.

Jako obecnější problém vidím skutečnost, že rozhovor mohl být veden „systémověji“ a především podnětněji, nezasvěcenému čtenáři přístupněji.

Vladimír Justl byl jistě obrovská studnice informací, myšlenek i zkušeností. Rozhovor o 250 tiskových stránkách byl jedinečná příležitost, jak zájem o tuto osobnost podnítit i v těch čtenářích, pro které je zajímavé to které dílo a ten který autor, ale málokdy je napadne hlouběji se zajímat o nakladatelské zákulisí, a to nejen v kontextu určité doby, ale i obecně, zkrátka o všechny ty lidi (editory, redaktory, výtvarníky...), kteří stojí za vydáváním jejich oblíbených autorů. Myslím, že z tohoto hlediska šlo „udělat více“. Samozřejmě nevím, jestli to byl vůbec záměr a jestli jsem tedy držela v ruce dílo, jehož cíl se nepodařilo zcela naplnit, nebo zda byly účely knihy jiné. Ale ať už platí první či druhá možnost, je to docela škoda.

Z knihy je zřejmé, že „zpovědník“ a „zpovídaný“ se dobře znali, že je pojila důvěra. To je výborné, ale podle mého je vždy dobré, když se od této důvěrnosti podaří trochu „poodstoupit“. Rozhovor se totiž do velké míry nese v takovém tom duchu „já vím, ty víš, my oba víme, netřeba k tomu mnoho dodávat“, takže výsledek je poněkud útržkovitý. Představte si docela běžnou situaci: Sedíte ve společnosti dvou lidí, kteří mají společné známé, společné vědomosti, společnou nebo částečně se prolínající zkušenost a z ní plynoucí názory na osoby i události. Visíte jim na rtech, ale oni spolu rozprávějí v náznacích, v útržcích, protože oba „u toho byli“. Jenže vy ne, a proto se nakonec dovíte mnohem méně, než byste mohli. Když to shrnu: obávám se, že kdybych tuto knihu četla jako čtenář, kterého – bez dřívější „přípravy“ – napadlo, že by bylo dobré zjistit si, „co byl vlastně zač ten pán, kterému vděčíme za souborné vydání Holanova díla“, nedověděla bych se tolik, kolik bych se potenciálně dovědět mohla, kdyby byl rozhovor veden trochu víc „reader-friendly“. Je mi líto, že se potenciál knihy nepovedlo využít ve větší plnosti, už proto, že V. Justl, tato zásadní figura českého literárního života, už dnes není mezi námi, takže další příležitosti už se nenaskytnou.

Nicméně navzdory této dílčí výhradě doporučuju Ozvuky času každému, kdo by se rád dověděl něco více nejen o samotných autorech, ale i o dalších lidech, kteří stojí „za“ knížkami. Vedle precizní Justlovy bibliografie považuju za velké plus i zařazení ukázek z dopisů dalších osobností české literatury, např. Mikuláška, Skácela nebo Škvoreckého. Pro posledního z jmenovaných mám velkou slabost, v níž mě ještě utvrdila věta z jeho dopisu z počátku 70. let: „Protože, milý Vláďo, opravdu, ale opravdu nic jiného nemá cenu. Věrnost, za všech okolností, třeba snu, třeba vizi, ale věrnost.“

Kdykoli tuhle knížku čtu, dostanu šílenou chuť žít. A ještě víc. A ještě...

10 17.03.2013

Jedna z nejohmatanějších knih v naší knihovně. Četla jsem poprvé ve 3. třídě a pak několik let pořád dokola, než jsem dorostla k něčemu podrobnějšímu a původnějšímu. Spolužáci přede mnou zdrhali, protože jsem si pořád chtěla hrát na připoutaného Prométhea, čištění Augiášova chlévu apod. Dnes tu knížku čte – taky už poněkolikáté – moje stejně staré dítě.
Petiška to převyprávěl skvěle. Myslím, že je to do velké míry jeho zásluha, že si český národ uchoval poměrně slušnou základní orientaci v řecké mytologii.

Ráda bych dala pět hvězd. Jenže 100 procent, to jsou Zbabělci, Legenda Emöke, Konec nylonového věku... Někdo mi říkal, že Mirákl je autorův majstrštyk. Není, bohužel.

Neruší mě X časových rovin, rozbití dějové linky, mám tenhle postup ráda. Ale Miráklu v mých očích ubírá body, že je až moc „český“. Nejsem si jistá, jestli by ho – na rozdíl od jiných autorových kousků – pobral čtenář odjinud, pokud nezná kontext; pokud nezná Čihošťský zázrak a proměny těch cca 25 let, pokud nemůže zachytávat narážky a inspirace skutečnými postavami a dumat, kdopak je asi ten nebo ta. Nevím, jestli je kniha přístupná čtenáři, který nezná autorovu bolest (ta kniha je jí plná) a okolnosti, za nichž ji psal.

Ale pořád je to Škvorecký, poznáte ho v tom; pořád je to jeden z mála opravdu světových českých prozaiků a kniha rozhodně stojí za přečtení.

7 15.03.2013

Jedna z nejdojemnějších knih, co jsem kdy četla. Plná nestrojeného citu, soucitu, lásky a úcty k bližním. Taky je mi líto, že u nás zatím nenašla tolik čtenářů, kolik by si zasloužila.

15 06.03.2013

Je to brutální, je to čisté, je to rozmáchlé (v dobrém slova smyslu, autor si to s přehledem může dovolit), je to zaťaté. Knížka psaná zároveň s vášní i s rozmyslem. Příběh má znaky podobenství, a když se toto umí, je to kumšt. Schneider to umí.

Osobně bych trochu upřesnila tvrzení z anotace, že Schneiderův styl připomíná Márqueze. V něčem ano, ale... Márquez je sice také mlžnatý, horečnatý a syrový, ale oproti Schneiderovi je přece jenom více „statický“; Schneider je rychlejší, ostřejší, víc utíká dopředu. Další prvek: Márquez při vší bezvýchodnosti a té tíze, již na vás nakládá, pořád v jádru podává výpověď o lidskosti; Schneider na nějakou lidskost kašle, je divočejší, animálnější. Pozor – tímto v žádném případě neporovnávám kvality obou autorů, ale pouze jejich styl a „spisovatelskou náturu“.

A proč tedy jen čtyři hvězdičky? Autor přece jen maličko hraje na efekt, přece jen je víc, než by se mi líbilo, zaujat svou vlastní výjimečností. Tedy – on výjimečný je, ale právě proto nemusí mít zapotřebí SI to dokazovat.

Ale pozor: Knížku rozhodně doporučuju, jsem ráda, že jsem se k ní dostala.

4 06.03.2013