Lauralex komentáře u knih

Světem panuje skálopevné přesvědčení, že tahle kniha je na vrcholu literatury. A právem. Už chápu, proč ji má tolik lidí rádo a je tak oblíbená, a proto jsem se do ní vlastně pouštěla – je úžasná! Klasika klasik. Román jak má být. A tak není divu, že jsem ji četla už třikrát a nejspíš ne naposled.

Bylo to mé první setkání s Jane Austenovou, a tím spíš si stále vyčítám, že jsem ji tak dlouho odkládala. Nevěděla jsem, že mám ráda historické romány, dokud jsem nečetla Pýchu a předsudek (a Janu Eyrovou). Každopádně jsem ráda, že jsem si vybrala na začátek hned její nejlepší, nejznámější a vrcholné dílo, protože mě uhranula a oslnila vším, čím oplývá. Někdy vám tak život dá znamení, a pro mě jím byla četba této knihy. Je to už šest let a já stále vnímám tu atmosféru a cítím to okouzlení. Přesto všechno jsem z ní zpočátku měla trochu strach. Že mě příběh nebude bavit a nesedne mi styl psaní, nicméně žádné předsudky. Opak je pravdou. Časy a společnost se mění, ale jisté způsoby a lidská nátura a cítění moc ne. Kniha pomalu starší než my všichni tady, přitom tak nadčasová a všeříkající i v dnešní době. Je to zkrátka příběh, který nezevšední ani po více než 200 letech.

Jane má osobitý a půvabný styl psaní, a v tom to podle mě celé tkví. Na pohled se to může zdát celé fádní a jednotvárné, nicméně to bylo vykresleno tak sugestivně, autenticky, prakticky a s elegancí jim vlastní, že mě to na první stránce vtáhlo a nepustilo až do konce. Celé se to hezky a plynule rozvíjí, není to zdlouhavé, ba naopak nevyzpytatelné a čtenář se snadno vžije do příběhu. Přečetla jsem ji jako nic. Vždycky mě trochu děsí ten počet stran, ale tady jsem nakonec litovala, že není ještě delší, ke konci jsem si ji šetřila, protože mi bylo líto, že to skončí a s tím i jedna fáze mého života.

Celkově miluju tuto dobu, kdy byl život možná nudnější a pomalejší, avšak ušlechtilejší, uctivější, laskavější a klidnější. Byla tam určitá zádumčivost ve všech ohledech. Lidé měli jisté vychování, osobní kouzlo a všechno oplývalo šarmem. Tomu já vždycky podlehnu. Řekněte slovo a jsem vaše.

Právě postavy jsou tu výhrou. Propracované a realisticky vylíčené, že máte pocit, jako byste je znali, nebo přinejmenším znát chtěli, jako se i celkově přenesli do té doby. Pana Darcyho jsem si zamilovala okamžitě, jakkoliv byl zprvu nepříjemný a nevrlý, přičemž proto vždy mají nějaký důvod, a jestli mě na těchto příbězích něco baví, tak objevovat povahu hrdinů a jejich skrytá tajemství. A asi proto je už téměř ikonickou postavou a legendou po tolik století. Označení „Darcy“ je jakýmsi pojmem, a tak není divu, že každá žena by chtěla svého pana Darcyho. Postupně jsem si ho zamilovávala ještě víc a je to jeden z mých nejoblíbenějších hrdinů, ale – a v tom se budu zřejmě odlišovat od většiny ostatních žen a dívek - doma bych ho mít nechtěla, nakonec je možná až moc velký dobrák. Ale jinak má celé mé srdce. Elizabeth, pravda, byla někdy umíněná, ale to mě na ni právě bavilo. Žena, která ví, co chce a má to v hlavě srovnané. Tehdy tak záhadné, dnes skoro až nemístné. Zajímalo by mě, jak by se Elizabeth na dnešní dobu tvářila. Jeden z mála případů, kdy intelekt zvítězil nad vzhledem. Lidé, kteří tu dnes chybí, a to by byli tak potřeba.

Jeden z klenotů mé knihovny, ke kterému chovám úctu a lásku, na který jsem hrdá a bylo mi ctí.

21 03.09.2018

Sparkse já můžu. Nebo vlastně musím. Je to (moje) sázka na jistotu. Ještě nikdy mě nezklamal, a to jsem přečetla všechny jeho doposud vydané knihy. Pokaždé mám mírné bušení srdce a mravenčení v břiše, protože je to pro mě jako výjimečná událost. A když já se podívám do jeho očí, přesně vím, že tohle bude zase ono, ať píše o čemkoliv. A tohle byla netypicky typická „Sparksovka“. Vždy čekám, čím mě zase překvapí a i tentokrát se mu to povedlo. Je to zkrátka spisovatel, kterého si nejde nezamilovat.

Nedá se říct, že by to bylo vyloženě to, co je známo z jeho knih, které jsou většinou psané podle jednoho scénáře - ve smyslu romantického žánru a zničující zápletky - a ani tak to není povrchní nebo hloupé, a za mě to tomu ještě víc prospělo. Je to neobvyklý kousek z jeho repertoáru a je úplně jiná, avšak stejná. Sparks jak ho známe i neznáme. Pro ty, kdož se s ním ještě nesetkali, to zřejmě bude něco nečekaného a nezařaditelného, protože toto opravdu oplývá znaky všeho, ale já, jako ostřílený Sparksoholik přesně vím a znám, co umí, čeho je schopen a že je to tak naprosto bravurní. A že to není typická romantika? A četli jste anotaci? Mimo to zde je to poznat už z prvních stránek.

Nazvala bych to romantika ukrytá v thrilleru. A musím říct, že mu to sedlo. Napsal to přesně podle svého stylu a za mě může napsat cokoliv a já mu to zblajznu i s navijákem. Nevím, jestli nabírá nějaký nový směr, nebo jen dostal momentální nápad, nicméně na to on má talent, zakomponovat do toho ještě něco navíc, něco nevšedního, ojedinělé téma a zápletku, co tu ještě nebylo. A sedí mu to stejně jako romantika, kterou umí jako nikdo jiný. A co si vzpomínám, už do knihy Útěk do samoty vložil trochu něčeho detektivního, takže to není poprvé. Nemůžu si pomoct, ale mně se ta detektivní zápletka líbila snad i víc než ta romantická, které tu tentokrát bylo pomálu, nicméně mi to vůbec nevadilo, ba naopak jsem byla plně soustředěná na to, jak se to nakonec vyvine a vyřeší a nechala jsem se strhnout silou jeho slov, což mě vždycky uhrane, a hltala jsem stranu za stranou. Možná je to tím, že obecně detektivky jako takové nemám moc načtené, ale přišlo mi to opravdu napínavé a až do konce jsem si nebyla jistá, kdo je opravdovým pachatelem. A završil to bouřlivým koncem, který opět umí jen on.

Tak či tak, vždycky to bude král romantiky. A já jsem mu to zase uvěřila. On to totiž podává takovým způsobem, že věřím, že je to možné i ve skutečnosti. Nepřikrášlený pohled do běžného života dnešní i minulé doby. Dokonale zahraje na citlivé srdce, které mi zlomí, ale pak ho zase zahojí. Špetka lásky, vášně a emocí se snoubí s humorem a lehkostí, která tak uspokojí přesně ten pocitový dílek, který mi zrovna chybí. A všimli jste si někdy, že tím romantickým, oddaným a srdcervoucím článkem je tu ve skrytu vždycky muž? Z tohoto příběhu mi to došlo, bylo to očividné. A tím tak znovu a znovu posiluje mou povahu nekonečného romantika a zálibu v jeho příbězích.

Můžu ji zařadit mezi jeho nejlepší knihy a ten, kdo má Sparkse opravdu rád a zná jeho literární skvosty, by snad ani nemohl jinak.

7 01.09.2018

No, tak přesně takhle ne. Vyvstává mi na mysl jediná otázka, které se nemůžu zbavit od samého začátku: co jsem to, sakra, četla? Proč mám pocit, že to byla nepovedená napodobenina slaďáren typu Rosamunda Pilcher? Jen co je lepší... A to se to zprvu zdálo dobré. A potom něco, co má v názvu růže, to si člověk jako já přece musí přečíst, že jo. No popravdě… nemusela jsem. Ale přečetla. Ovšem nikde se tím úplně chlubit nehodlám.

Názorná ukázka toho, kdy od knihy nic nečekáte… a ono taky ani nic nepřijde. Slaďák až tak sladký, že je to často trapné. Jen po přečtení anotace jsem se musela smát. Předvídatelné a prokouknutelné od první stránky. Což by samo o sobě nebyl ani tak problém, jenže tady už to bylo místy opravdu přes čáru. Začátek byl ještě celkem dobrý, vyvíjelo se to nadějně, nicméně u něj to mělo zřejmě i skončit. Aspoň já jsem se k němu chtěla vrátit tím spíš, čím víc jsem četla dál a blížila se ke konci.

Nechci tomu upírat všechny kvality, protože napsané je to i celkem hezky, ovšem ten příběh mi přišel tak… blbý. Nebo možná nevyspělý. Nemůžu si pomoct. Buď jsem už moc stará, příliš vážná nebo ta pointa moc hloupá. Nechci to hanit, protože i takové naivní a hloupoučké příběhy si čas od času na odreagování ráda přečtu, což byl i tento případ, nicméně tohle bylo prostě místy až moc. Koupit nenápadně růže u dívky v květinářství a potají jí je poslat? Jako vážně? To je moc i na špatný romantický film. Chvílemi jsem se prostě musela smát sama sobě a protáčet oči a říkala jsem si, jestli jsem se vážně nespletla. Spolu, od sebe, spolu, od sebe, pořád to samé dokola. Kdyby to aspoň mělo švih a jiskru, nějaký zvrat, na který jsem čekala. Ne. Nic. Jenom se divím, že nepřišla ta klasická hláška: škoda, že jsme se nepoznali za jiných okolností. Ale to už bych si tu knihu nejspíš omlátila o hlavu. Ale jasně, nejspíš už jsem na to holt vážně stará, být mi tak čtrnáct patnáct, nejspíš se na to budu koukat jinak, nicméně myslím, že ani tak by mě to neuspokojilo. Tyhle typy příběhů mají člověka donutit uvolnit se, zamilovat se, snít. Mě to hlavně zklamalo a naštvalo.
Jo, a Tate byl debil, jako vážně. Kam jsi dala mozek, Charlotte? Zamilovanost nezamilovanost. Asi jsem moc radikální, ale takového kluka, který nedokáže jednat, bych poslala z fleku někam. Ale to už sem zřejmě nepatří, ehm.

Ovšem četla jsem to právě na odreagování a úlevu pro můj přepracovaný mozek a něco takového nenáročného a primitivního, kde od první stránky víte, jak to skončí, a proto to čtete, že ano, jsem potřebovala, takže ano, své účely to na jednu stranu rozhodně splnilo, jen to ve mně nezanechalo ten pocit odpočinku a klidu, jako jiné takové knihy, které jsou oproti tomuto kvalitní. Na druhou stranu mám pocit, jako by s tím odešlo i pár mých mozkových buněk. Námět ani zpracování neoslní, ale tady se asi nedá čekat nějaká moc hodnotná myšlenka.

Nepamatuju se, kdy jsem naposledy dala tak nízké hodnocení a vlastně to ani nechci házet úplně do braku, to zase ne, když už jsem to dočetla, zaslouží si to snad aspoň tu jednu hvězdu, ale nemůžu si pomoct, nějak mě to nepřesvědčilo. A něco mi na tom prostě děsně vadí. A to, že se to nestává ve skutečnosti, to není, ba právě naopak. Nebo že bych se za ten rok tak změnila...

2 11.07.2018

Dvě slova: TY VOLE. To jediné, co jsem ze sebe po dočtení dokázala dostat. Tohle mě totálně zlomilo, srazilo na kolena, vyrazilo mi to dech a ani za těch 8 měsíců, kdy jsem ji dočetla, jsem se z toho nevzpamatovala a mám pocit strašné ztráty a vyhoření, které, než aby se zmenšovalo, se ještě víc a víc stupňuje. Jeden z mých nejsilnějších, nejzlomovějších, nejbolestivějších a nejtěžších čtenářských i psychických zážitků. A to o to víc, že tomu nic nenasvědčuje, a pak mě to z ničeho nic a najednou smetlo a já absolutně nevěděla, co mám dělat, že jsem se i přistihla, jak zadržuju dech. Nestává se mi, že bych neměla slova pro moje myšlenky a pocity, ale tady ani po těch několika měsících prostě nemám slov, abych tu ránu uvnitř popsala, nedokážu to vstřebat a jenom se mi v hlavě přehrává ta poslední stránka.

Mám za sebou takových knih hodně, ale tahle mi opravdu, jako že opravdu vyrvala srdce z těla a stále to bolí. Víte... uvnitř. Je mi z toho fyzicky i psychicky špatně. Jsou knížky, které vám zlomí srdce, ale tahle mi ho vyrvala, rozřezala na kusy, rozstřílela na popel, zadupala pod zem a nechala po něm velkou, bolavou, otevřenou a živou ránu, která už se nikdy nezahojí. Přesně jsem věděla, že to mnou otřese a vlastně jsem i věděla, že to bude až tak silné, ale když to nakonec přišlo, nechtěla jsem to přijmout, nešlo se s tím smířit a bylo to nakonec ještě horší, než bych si dokázala představit. Něco mi stále říkalo ne, to není možné, to nejde, takhle to prostě nemůže skončit, já tomu nevěřím. Ale potom vám nezbyde nic, jen sedět a s vyděšeným výrazem, neschopni slova, tupě zírat před sebe. Ono to z té knihy sálá na metry daleko, ale bylo to mnohem, mnohem silnější a zdrcující. Ten pocit jsem měla zatím jenom jednou, u Zlodějky, a tady znovu, a ani u Zlodějky to nebylo až takové.

Zprvu se to tváří jako nevinný až naivní dětský příběh, a nejdřív to tak opravdu je, ale nakonec vás to srazí na zem, otevře místa, o kterých jste ani nevěděli, že je máte, vezme veškerou naději, zlomí na několik kousků, a o to víc je to nečekané a děsivé. Je jasné, že to nemohlo dopadnout dobře, ale sakra, tohle jsem fakt nezvládla. Poslední stránky mi doslova bušilo srdce a četla jsem to, co bylo už tak zřejmé a nevyhnutelné, ale mně to pořád nějak nedocházelo, protože jsem se proti tomu snažila obrnit, tekly mi slzy a pomalu jsem se nemohla nadechnout.

A jestli by tohle téma snad mělo být ohrané, s čímž nesouhlasím, tak tohle… to je masakr. Je mi jedno, že ten příběh je možná naivní a samozřejmě by se to nemohlo stát, neřeším, mě to rozervalo až na dřeň.
Opět se potvrdilo, že pohled dětskýma očima z toho dělá něco významného a silnějšího. Ať jsem říkala kdykoliv cokoliv o nejlepších knihách tohoto typu, po přečtení Chlapce měním svůj názor. Tohle bylo… vyčerpávající. Doslova. Říká se, že kdyby existoval Bůh, nic takového by se nikdy nestalo. A ač v Boha nevěřím, s tímhle souhlasím a tahle kniha to potvrzuje.

Nezačalo to plynovými komorami, začalo to bezúhonností a nevědomostí ve světě ignorance právě takových, jako Bruno. Začalo to dělením lidí na MY a ONI, nesnášenlivostí a slepostí vůči okolním situacím. A nejhorší, což nesmíme zapomenout, všechno, co Hitler v Německu udělal, bylo legální.
A to měla ta kniha ukázat. Nezapomínejte, neřešte nepodstatné, čtěte.

Někdo se mě v té době ptal, jakou knihu by si podle mě měl přečíst každý. A já říkám tuhle.
Ach Bruno...

11 04.01.2018

Proč mi to ty knihy dělají?! Tohle ti neodpustím, Markusi.
Říkali, že mi zlomí srdce, ale nečekala jsem, že až takhle. Věděla jsem, do čeho jdu, počítala jsem s tím, že mě dostane, tušila jsem, k čemu se schyluje, ale... prostě to bylo najednou tady a já si to nechtěla připustit. A stále nechci a nemůžu, nedokážu s tím žít. Moje první zlomené srdce, první vyhořelá duše, první a naprostá ztráta sebereflexe.

Nikdy dřív jsem nezažila u knihy takový pocit viny a bezmoci a pocitu, že jsem přece měla něco udělat, jenže to nejde, nedokážu to a cítím za to až jakousi zodpovědnost. A s tímhle pocitem, s touhle myšlenkou žiju už rok a půl a neustále mě to sžírá, víte, uvnitř. V jednu chvíli jsem ztratila všechno, co jsem měla. Cítila jsem se už jakoby součástí Lieseliny rodiny, a pak ve mně něco umřelo.

Je to jedna z těch knih, které chcete dočíst, ale nechcete je dočíst. Ale víc než kvůli tomu, že se mi líbila, spíš kvůli tomu, že jsem si ten příběh v sobě chtěla ponechat naživu. Ta kniha mi ukradla srdce i duši, ale já jsem jí ji nakonec odevzdaně přenechala. Víc už jsem ztratit nemohla.

Sakra, ale taky máte někdy takovou touhu, moci ten konec změnit? Rve mi to srdce a nemůžu se toho zbavit.

17 30.09.2017

Asi nikdy jsem před čtením žádné knihy neměla takový strach. Alespoň do té doby... A stále si přijdu, jako bych tam byla.

Je to opravdu silný čtenářský i psychický zážitek. Precizně zpracovaný a promyšlený příběh, který mě tak upoutal a přenesl mimo dění, že jsem nevnímala nic okolo, jen ten Pokoj. Do detailu znám každý kus nábytku, každé smítko prachu, cítím každý pach a vnímám tu nepopsatelnou a konzistentní atmosféru. Jako bych tam zůstala uvězněná i dlouho poté. Tak mě to emočně vysálo, že si říkám, jestli ve mně ještě vůbec něco zbylo.

Odsuzujete psaní ze strany malého Jacka, ale právě to je to ono, co mě na té knize a na celém tom příběhu tak uhranulo. Ano, je to podáno mírně nespisovným textem a dětským jazykem, ale kdo by dokázal lépe vyjádřit to myšlení, pocity a svět o čtyř zdech. A vlastně díky němu to bylo ještě víc autentické, osobité a pozoruhodné a je můj hrdina. Příběhy vyprávěné dětskýma očima jsou mimořádné a mají svou specifickou a niternou atmosféru. Mami věděla, co je Venku a jak to chodí, on ne. Ano, možná byl trochu naivní, ale proboha, bylo mu pět a tohle pro něj bylo normální a nikdy se nedostal dál než z jednoho rohu Pokoje do druhého. K okolnostem to ani jinak nešlo. A vlastně paradoxně měl možná i víc než kterékoliv dítě v jeho věku. Musíte se vcítit do jeho myšlení a prožívání, podívat se na to jeho očima, pak to uvidíte úplně jinak. A o tom to celé je.

Přivítala jsem, že je tu i pohled i na život potom, protože většina knih končí zachráněním. A tím je to ještě intenzivnější, silnější a působivější. A ve výsledku mě to tak srazilo na kolena, že jsem si přišla, jako bych se to všechno učila a socializovala se společně s nimi.

9 24.08.2017

Titanic, to je pro mě prostě něco… něco významného, oslnivého a já čekala ten jeho velký příběh, jenže ten se úplně nekonal. Asi jsem v tomto případě čekala trochu víc. Zklamaná nejsem, to ne, jen jsem si to představovala trochu jinak a až tak závratně to se mnou nehnulo, jak jsem očekávala, a až tak jsem to neprožívala. Nezdálo se mi to úplně až tak… osobní.

Celkově se mi to zdálo mírně uspěchané. Na jedné stránce jsem četla, jak se plaví na Titanicu a ani ne v půlce loď najednou narazila, aniž by to z toho příběhu bylo patrné, že by k tomu právě mělo dojít, a pak se najednou potopil a nějak prázdno mezi tím.

Člověk nesmí čekat úplně do detailu historicky převzatý příběh, i když se to u tak velkého tématu nabízí a očekává. Ta historická linka tam je, ale jinak jde hlavně o příběh inspirovaný dějinami. Přece jen tu jde spíš o ten zážitek, o ten život na pozadí katastrofy. A z pohledu příběhu se mi to líbilo a zaujalo mě to. Měla jsem zase pocit, jako bych se vrátila na palubu.

Je to milý, jemný a hezky napsaný příběh, jen jsem zkrátka od tohoto honosného a kolosálního tématu očekávala trochu víc napětí a akce, což by se z toho rozhodně dalo vytěžit. Ale je fakt, že Hazel na to šla spíš přes lidi a city, a na tom taky něco je. I když mi to trochu víc než do dramatu spadalo do romantiky obalené katastrofou, ne jako to hlavní.

Nicméně určitě se jí tím povedlo opět uctít památku všech, kdo na Titanicu byli. A to byl ten nejhlavnější záměr této knihy.

3 07.08.2017

Okouzlující love story, která vás dostane. Jo, přesně! A mně je tak hezky. Zase mi někdo jednoduše ukázal, jak prosté to je. Jakkoliv je ta tíha vesmíru těžká, hluboká a černá. Tak přirozené a milé, že si to získá nejedno srdce. Cítím takový ten hřejivý, radostný pocit, který ve vás zanechá dobrá kniha.

Málokdo umí po svém nejúspěšnějším a největším díle navázat a pokračovat na stejné vlně a úrovni, a Jennifer to dokázala. A já potřebuju víc. Rozněžnila moji mysl, pohnula s mou duší a otevřela moje srdce. Všechny malé zázraky jsou pro mě až jakási modla, které zbožňuju, nicméně Tíha vesmíru jim zdárně sekunduje.

Na dnešní dobu je unikátní, vlivná, působivá a hodnotná spisovatelka, která to podává autenticky a vyrovnaně dětským i vyspělým nádechem. Píše o závažných a silných problémech nejen dnešní doby, jakýchsi tabu, o kterých se konzervativně mlčí, ale měla by se jim věnovat pozornost, a to se mi líbí. Umí bravurně, záživně, rozkošně a oddaně psát o tématech podstatných, ovšem s tou největší dávkou porozumění, lidsky a uznale, zobrazuje zde stanoviska, která mají svou neměnnou podstatu, a to tak, že dokáže lidem mnoho předat a pomoct jim, a už jen to je víc než obdivuhodné.

Není to žádný bezduchý, naivní, povrchní a bezvýznamný příběh, právě naopak. Je to příběh dvou zlomených lidí, kteří si nesou svou vlastní tíhu vesmíru a kteří k sobě patří víc než cokoliv a kdokoliv jiný. Ale hlavně patří každý sám sobě. A nakonec i vám, když je necháte promluvit. A není k tomu potřeba žádná extra schopnost, abyste to viděli, stačí trocha citu, empatie a pochopení, a přesně to by vám ta kniha měla předat, pokud budete svolní.
Má všechny předpoklady a podněty k ovlivnění davů.

Může se zdát, že tyto příběhy jsou prázdné, trapné, ohrané a působí lacině a bezvýznamně, jenže když si to prožijete, a nemusíte být nutně znalci života, vůbec to není laciné nebo bezvýznamné. Nakonec to pak ani není o tlusté holce a klukovi s vadou. Je to o prosté definici lidského soužití, našeho bytí a existence a pochopitelně o lásce. Ano, o té to tu je. A já jsem něžnější a přívětivější lásku neviděla. Totiž není to volba, je to nemoc (ať je to cokoliv). Nevím, kde lidi stále berou ten dojem, že mají právo na život ostatních. Máme stěží právo na svůj vlastní. Proto vyhledejme, co máme s druhými společného, ne to, co nás odděluje.

Tahle kniha má jednoduchý koloběh: začít knihu, zamilovat se, dočíst knihu, brečet. Je to laskavé, půvabné, lidské, skromné a ušlechtilé. Není žádné kouzlo, jak být krásný, buďte jen sami sebou, to stačí. A to je hlavní poslání té knihy.
Protože víte co? Někdo vás chce. Někdo vás potřebuje. Pro někoho jste nezbytní. Někdo vás má rád. Na to nezapomeňte.

11 07.08.2017

A já se bavila! A Davidovi prostě vždycky podlehnu, co si budeme namlouvat.

Kráva se možná tváří jako bezcenný, obyčejný příběh z pera a mysli známého a mnou oblíbeného herce, který se najednou rozhodl napsat knihu, ale opak je pravdou. Ano, David není vyloženě spisovatel, ale tím je to ještě lepší. Má ten šestý smysl psát jen s obyčejným nadšením, volností a zápalem, bez nějakých pravidel a striktních literárních útvarů. Samozřejmě to není úplně honosná literatura, přestože své tituly v oboru anglické literatury prostě nezapře, ale podle mě o to ani neusiloval. Dokázal vymyslet příběh, který je tak absurdní a šílený, až je to vlastně geniální. A to je její největší přednost. Má totiž dva zásadní a podstatné atributy: důvtip až takovou přirozenou intuici a hru se slovy. To mě oslovilo už na první stránce a věděla jsem, že to pro mě bude něčím jiná, osobitá kniha – a byla.

Přečetla jsem si ji, protože mě zkrátka zajímalo, jak může David psát, ale stejně jsem si nebyla úplně jistá, co přesně očekávat. Ale jak už to tak bývá, bylo to ještě lepší, než jsem si představovala, i když jsem si vlastně nepředstavovala celkem nic. Potom už ani tolik nešlo o příběh, jako u tu individualitu a tvárnost myšlení, což mě prostě nadchlo a dalo mi to nevšední, příjemný pocit.

David je vtipný, chytrý, svobodomyslný, energický, kreativní a přesně v tomto duchu je pojata i kniha a je z ní cítit přesně jeho typický charakter. Samozřejmě veganské a náboženské otázky v tom jsou, ale rozhodně si nemyslím, že by to mělo být myšleno jako nějaká agitace. Není to podáno násilně a nikomu nic nevnucuje. Je vlastně na nás, jak se k tomu postavíme a jak to budeme brát. Jestli to uvidíme jen jako vtipnou, oddechovou knihu, nebo nám to něco dá a třeba něco změníme. A tím to udělal, jak nejlépe mohl. A mně se líbí, že se toho nebojí. Cílem není nějaké poučování, jde o zábavný příběh, ve kterém by si každý měl najít to, co chce.

Napsal to skvěle a kdybych tu neměla tolik nepřečtených knih, přečtu si ji hned znovu. Opravdu mě to bavilo, a když říkám bavilo, tak myslím tak, že jsem se poprvé smála u knihy nahlas a už taky jen za to patří Davidovi dík. Ještě když si představím, jak David sedí nad papírem a sepisuje dobrodružství téhle krávy... no já jsem uchvácená. Podle mě to celé stojí na jeho humoru, představivosti a nestrojenosti, kterými disponuje. Má to skvělé a vtipné dialogy, kde je vidět, že má David zkušenosti s psaním scénářů, a on má přesně ten humor, který mi sedí.

První půlka, než se Elsii vydá na cestu do Indie, je asi trošku zábavnější, ale mně se to líbilo celé, od krav a krocanů, přes oxymórony až po neskrývané vegetariánství. Už když si řeknu: sejdou se takhle kráva, prase a krocan v letadle, je to neotřelé a vzbuzuje to ve mně zvědavost. A hlavně to může vymyslet jen David.
A nakonec je vám úplně jedno, že je to vlastně na jednu stranu úplná blbost, příběh takřka vycucaný z prstu. A tohle je krávovina, jak má být.

Ne, nehodnotím to kvůli Davidovi, ale čistě skrze příběh a psaní, které mě, bez nějakých srdceryvných řečí okolo, bavilo a užila jsem si to. Je to pro mě nejvtipnější kniha, jakou jsem kdy četla, tudíž svůj účel naprosto splnila. Kdo by to byl do Muldera řekl...

Kráva je boží. Buďte chytří, buďte jako kráva.

4 06.08.2017

David je pán!
Sprosté, syrové, přesto citlivé a osobité, vyzrálé, přímé, vyrovnané, oduševnělé a skvělé. Je jeden z těch spisovatelů, ke kterým se vždy s respektem budu moct vracet a vím, že mě nezklame. To, že je výborný herec, skvělý režisér a úžasně zpívá, jsem věděla. A teď se k tomu přidalo ještě to, že geniálně píše. A já jsem ráda, že jsem mohla tuto knihu hodnotit jako první.

Předčilo to vše, co jsem si o Davidovi do teď myslela. On je sice spíš nadšený pisálek, ale rozhodně se může rovnat kdejakému věhlasnému spisovateli a mě si jednoduše získal. Je pro mě spisovatelem, který právě svým nespisovatelstvím vyčnívá nad ostatními. A já miluju přesně takové typy lidí, jako je on. Přirozeně inteligentní, charismatický, vtipný, skromný, na nic si nehraje a napíše věci tak, jak jsou a jak je vidí, bez zbytečné květnatosti okolo. Umí úplně skvěle zaujmout čtenáře přirozeností a prostým stylem jeho vyjadřování a příběh tak pozvedl ještě na vyšší úroveň.

Měla jsem k té knize takový zvláštní vztah a přistupovala jsem k ní trochu jinak, až trochu i s takovým osobním zaujetím, což na to vůbec nemá vliv. Nebrala jsem to jako něco, co napsal herec, ale další spisovatel. Přijde mi, nebo cítím z toho, že tam aplikuje plno věcí, myšlenek, postřehů, narážek a skutečností z vlastního života, a to je na tom úplně to nejvíc. Jako by do toho promítal sám sebe. Při čtení jsem měla pocit jakési ojedinělosti, působivosti a něčeho magického, jako by ke mně promlouval, a sálala na mě jeho inteligence a nátura z bezprostřední blízkosti. Každý den jsem se těšila, až se k příběhu vrátím a nechám se pohltit jeho slovy.

Někdy je lepší vzít to, co člověk v sobě má a hodit to hned pocitově na papír, než se až moc snažit sepsat literární veledílo. Tato kniha je toho důkazem. Vůbec jsem netušila, co čekat, protože u Davida prostě nikdy nevíte, ale dočkala jsem se něčeho unikátního, čemuž jsem od začátku věřila. Má to prostě v sobě.

Rozhodně to není román jen pro všechny otce a syny a pro fanoušky Davida. Je v tom něco, co mě nepopsatelně oslovilo, a nečetla jsem to jen jako příběh, odnesla jsem si plno myšlenek a jedinečný zážitek. Kdyby mi to dal někdo jen tak přečíst, poznala bych ho hned, aniž bych věděla, že je to on. A to se cení. Ale zase si nemyslím, že je to pro každého, musí si najít své vybrané čtenáře (jako třeba mě).

Je to sofistikované a nejsou to pouze volné myšlenky a výkřiky spojené do děje. Má to smysl, potenciál a hodnotu a tvoří to jeden celek, který lze rozvíjet dál. Člověk dokáže naplno splynout s atmosférou a vnímat postavy. Umí pracovat s příběhem i čtenářem, a to se mi líbí.

A ne, nejsem zaujatá. To, že je David originální a tohle je čtivý, jedinečný příběh, to je prostý, konstruktivní fakt, který hodnotím ne jako fanoušek, ale jako čtenář.
A možná že je v něm nakonec trochu toho Hanka Moodyho, ne že ne...

8 06.08.2017

Dlouho jsem teď nečetla Sparkse. Pokaždé je to jako vracet se za starým dobrým přítelem. To je ta jeho síla. Možná jsem se teď z určitých důvodů romantice v jakékoliv podobě vyhýbala, ale jestli mě něco vždycky bezpečně navodí do té správné atmosféry a celou pohltí, je to on.

Těch dlouhých skoro 10 let, co ho znám a čtu jeho knihy, přemýšlím, v čem to je. A při této knize už jsem na to přišla. Ten jeho dar spočívá v tom, že dokáže plně, chytře a hodnotně pojmout celý koncept a naplnit ho vším, co vykazuje tvárnost a nepůsobí to plytce nebo monotónně. A tím promluví i ke čtenářům. A ať to skončí jakkoliv, vlastně je to vždy šťastné, záleží jen na úhlu pohledu, protože jestli on něco umí, tak konce. A to jsem zatím u nikoho jiného neobjevila.

Věděla jsem, že to bude skvělé, tím jsem si absolutně jistá. Nikdy mě nezklamal a nezklame, a proto se k němu stále s láskou vracím. Poznala bych ho snad i poslepu. Potvrdilo se mi to, co vím od okamžiku, kdy jsem ho četla poprvé, a proto ho mám ráda. Je to víc než jen romantika. Nepíše jen srdcem, ale především hlavou. Na chlapa má neuvěřitelně přirozený a podmanivý styl vyjadřování, a tím si mě zrovna tenhle příběh získal. Nečekala jsem žádný jednoduchý, oddechový příběh, na to ho moc dobře znám, ale vtáhlo mě to až překvapivě intenzivně. Kdybych řekla, že mě to zaujalo, je to slabé slovo. Já do toho vložila snad veškerou svou energii a empatii. Dá do toho vždy něco navíc, čím se víc a víc utvrzuji v tom, že vybočuje od veškerých spisovatelů i spisovatelek tohoto žánru. V tom nejlepším smyslu slova.

Umí propojit téma lásky a k tomu něco navíc a ani jedna dějová linka není opomíjená. Tentokrát to bylo drama, možná nadneseně řečeno místy trochu detektivka, a to mě přitáhlo už na prvních stránkách a od té chvíle jsem se od knihy takřka neodtrhla. Zcela originální, nápadité, protkané napětím a nestrojenou láskou. A slzy také byly. Dalo mi to od všeho něco, jak jsem zvyklá, a přesto i něco navíc, co jsem od této knihy, nevím proč, ani nepředpokládala. Poskytlo mi to zážitek eminentní a rozmanitý v každém ohledu.

Říkám to asi o každé jeho knize, ale tahle je jedna z jeho nejlepších. Neříkám to proto, že je to můj nejoblíbenější spisovatel, nýbrž proto, že mě dovede uhranout a pokaždé je to snad ještě lepší.

(tento komentář už jsem jednou psala, ale nějaký imbecil, který má potřebu se nabourávat do profilů, mi ho smazal, takže někdo ho už možná jednou četl)

5 06.08.2017

Jestliže to, co je, není to, co by mělo, tak co tedy? A co když to tak strašně chceme jenom proto, že to nemůžeme mít?

Originální a netradiční kniha ve všech směrech - od názvu, přes obálku až po hlavní zápletku a příběh. V anotaci je vlastně řečeno vše, ale neprozradí vám to v podstatě nic. Takže jestli tím Nicola chtěla upoutat a strhnout davy, tak se jí to, dle mého názoru, povedlo dostatečně. A někdy je dobré, vracet se ke knize zpětně a nechat ji v sobě rozložit a vpít ji do každé své částečky, protože si uvědomuju, že se mi vlastně líbí, dost se mi líbí.

Je to totiž všechno tady a teď. V určitých životních obdobích se uchyluji ke knihám skrze svou momentální situaci, rozpoložení a bod, ve kterém se můj život nachází. Teď jsem zrovna byla alergická na celý svět. Možná v té knize hledám až moc ze sebe, ale nakonec o tom to je. A zrovna tady ještě o to víc. Protože je to ten příběh, který potřebujete, ale zároveň nechcete dočíst. Stále mě to hnalo dál, ale zároveň jsem se toužila zastavit v určitém momentu, který mě učaroval, a ponechat ho, jak je, a zůstat už navždy v něm. Někdy totiž člověk chce prožít všechno, teď a tady, a nebo se od všeho schovat do svého uzavřeného světa. A proto mi to až tak moc připomínalo jeden známý příběh. Ten můj. Uzavřený svět v mé hlavě - a to je možná ještě horší.

Celé je to v této věci o postavách, od kterých se to odvíjí. Přesně vědí, co chtějí, a jdou si za tím, ať to stojí, co to stojí. Ukazují ty všední, ale znamenité a jedinečné detaily v životě, které si začneme uvědomovat, až když je ztratíme. A šťastní budeme tehdy, až pochopíme podstatné, stejně jako Maddy a Olly.

Příběh jako takový sice není úplně ten, co se člověku vryje pod kůži a zasáhne srdce, k tomu tam ještě trochu něco chybí, ale že je to neotřelé, dobře pojaté, neobyčejné, zajímavé a napínavé, to se tomu odepřít nemůže. Já jsem byla napnutá, jak se to bude vyvíjet a co se může stát, a proto se mi to líbilo a udrželo mě to v bdělosti. Konec jsem vlastně asi ani nečekala. Ke konci už mě to napadlo, ale nemyslela jsem si, že by to bylo tak... nenáročné. Stále jsem si říkala, že se může stát cokoliv, takže když se to opravdu stalo, byla jsem překvapená.
Celkově to mohlo mít víc napětí a akce, protože to nemá všechny podněty a impulsy proniknout zcela do hloubky, aby vás to pohltilo, a skončilo to tak nějak rychle a najednou, ale mou potřebu milého a příjemného příběhu, který jsem si užila, to splnilo a dopřálo mi to myšlenkový soulad.

Život znamená mnohem víc, než jen být naživu.
A POZOR: Láska stojí za všechno. Všechno!

7 05.08.2017

Jakmile jde o pokračování nějaké vydařené knihy až bestselleru, přicházejí vždy obavy, aby to nebylo spíše ku neprospěchu a neskončilo to jako nastavovaný, nepovedený příběh. A v tomto případě byly obavy opravdu na místě. Je těžké, ba dokonce i nemožné, navázat na něco tak úspěšného ve stejné úrovni. Nicméně jsem věděla, že si to musím přečíst, i kdyby to dopadlo sebevíc špatně. Cítila jsem to jako takovou povinnost, už kvůli Willovi.

Po prvním setkání s Louisou a Willem se moje srdce rozletělo na milion malých střípků a trochu jsem doufala, že je to slepí dohromady. Myslela jsem, že to bude, jako když se vracím domů, k rodině, tam, kde to dobře znám. Ale najednou bylo všechno tak cizí. Připadala jsem si úplně někde jinde, než kde jsme se rozloučili.
Stalo se totiž přesně to, co jsem očekávala a co je vlastně naprosto pochopitelné - z Louisy se stal úplně někdo jiný. A ačkoliv Will byl bezvýhradně tím středobodem, ona tu úroveň povznesla ještě o trochu výš.

V druhé polovině už jsem to poznávala víc, ale za srdce mě to úplně nechytlo. Přesto jsem ráda za tu chvilkovou připomínku a památku. Napsáno dobře, to se Jojo odepřít nemůže, ale spíš jako další, samostatná kniha, už je to celé o úroveň níž. Neříkám, že byste to neměli číst, ale ponechte si v srdci to, co bylo, i přes tu bolest.

Než jsem tě poznala se mi vrylo hluboko pod kůži, doslova, jenže stejně jako Louisa ztratila Willa, já ztratila tu senzitivitu a empatii, která tu chyběla. Některé věci prostě mají skončit.

6 05.08.2017

Proč je tu jen pět hvězdiček?!! Jste vůbec lidi? A máte srdce? Hm? Došla vám slova, co, nedivím se.

O holocaustu a druhé světové válce toho mám načteno hodně. Každá z těch knih mi zůstala hluboko pod kůží a řadím je mezi ty nejlepší, ale řeknu vám, žádná mě nedostala tak, jako Vypravěčka. To prostě nemůžu nechat bez odezvy. Nemůžu a ani nechci. Tohle si zkrátka musíte přečíst!

Už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě donutila nespat, nejíst a číst a číst. Knihu, která by mě tak zasáhla a dojala. Vlastně jsem nevěřila, že něco tak geniálního ještě vůbec kdy přečtu. Přemýšlím, jestli jsem se někdy setkala s knihou, se kterou bych prožila něco tak silného, neuvěřitelného a ohromného. Zcela předčila má očekávání a naprosto mě uchvátila.

Možná se vám může zdát, že na to, kolik knih s tímto tématem už bylo napsáno, nemůže přijít nic nového, avšak právě Jodi se to podařilo. Mám pocit, jako bych ten příběh prožila, ne jen četla. Je to dechberoucí, reálné a zkrátka nemůžete přestat číst. Byla jsem plně pohlcena příběhem a sžita s postavami. Jodi jde opravdu až na dřeň, na samé dno vašich emocí, odkud se budete těžko zvedat. Zkrátka jedinečný čtenářský zážitek od začátku do konce.

Myslela jsem si, že vím, do čeho jdu, že jsem na to po všech knihách připravená a že už mě to nepřekvapí, ale netušila jsem, že to bude tak živé, bolestné a realistické. Nebudu nic předstírat, opravdu mne chytla za srdce, vlastně mi ho zlomila na milion kousků. Nemohla jsem myslet na nic. Na nic, jen na tu bolest. I přesto, že jsem velká citlivka a plačka, nebrečela jsem. Nedokázala jsem to. Ne že bych neměla city, ale byla jsem tak na dně a naprosto vysátá, že jsem místo slz jen lapala po dechu, rozdýchávala to, koukala na to s otevřenou pusou a dalo mi práci vstřebat a uvěřit, co čtu. Dostane vás to zevnitř, vytrhne vám to srdce, a to takovým způsobem, že se z toho budete dlouho vzpamatovávat.

Brilantně napsané, napínavé a strhující. Nikdy na tuto knihu nezapomenu. Je to víc než dobrá kniha. Nejlepší, co jsem letos četla a jedna z nejlepších, co jsem vůbec kdy četla.

12 03.08.2017

Tluče mi srdce a jsem smutná a šťastná zároveň. Navenek mi tečou slzy, uvnitř v srdci se usmívám. Tato kniha je jasným důvodem a důkazem, proč tolik miluju zvířata než lidi. Rozdávají krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a přátelství bez zklamání. Jsem naplněna láskou jako snad ještě nikdy. Bezprostředně po dočtení se dokážu jen koukat na poslední větu a láskyplně naslouchat poslání, které není jen psí, ale nakonec i lidské.

Nemyslela jsem si, že vyjádřit mé pocity bude tak těžké. Nikdy jsem asi nevnímala tolik srdečnosti a citlivosti. Ačkoliv je to kniha především o zvířeti, je v ní tolik lidskosti a sounáležitosti. Zní mi to v duši a budu na to myslet ještě dlouho.

Celý život jsem si přála psa. Jsem pejskař celým svým srdcem (a kočkař a všechno zvířecí, ale je to přece jen kniha o psech). Od malička jsem chtěla být veterinářkou. A teď má láska ještě vzrostla. Psi a lidi k sobě podle mě patří. Navzájem jsou si oddaní a jeden na druhém závislí. A je to nejupřímnější a největší pouto, jaké znám. Nejsou to jen zvířata, jsou to přátelé. Díky nim je náš život úplný. A naopak. Cítím, že právě pes by zaplnil jedno z těch posledních prázdných mít v mém srdci, které čeká na trochu lásky. A při čtení této knihy jsem měla pocit, jako bych ho na chvíli měla.

Na myšlenku, že se jeden pes narodí několikrát, jsem si zvykla v podstatě hned. Právě o tomto jsem často přemýšlela a tajně si to přála u každého mého zvířecího kamaráda. Jde vlastně o to uvěřit. A to ten příběh dokázal. Přišlo mi, jako kdyby sám autor pronikl do psího světa a znal psí duši. Bylo to tak citelné a věrné, že jsem věřila, že pes takto vážně přemýšlí, uvažuje a jedná. Zdá se mi, jako bych teď psy doopravdy pochopila. Chvílemi jsem ho brala jako člověka sobě rovného, tak přirozené to bylo.

Ta kniha není smutná, je dojemná. V jednu chvíli mi tekly slzy, ale hned na další stránce jsem se zase musela usmívat. Ano, ta kniha mě rozbrečela, a ne jednou, ovšem to jsem věděla už od začátku. Je to takový ten tichý, smířlivý pláč. Vždy jsem hůř snášela smrt zvířecí než lidskou. Bailey mi upřímně přirostl k srdci a stal se mým přítelem, a je mi líto, že jsem se s ním musela rozloučit. Rozervalo mi to srdce, přesto cítím, že to dosáhlo naplnění přesně takhle to má být.
Není to jen pro milovníky psů, nicméně pokud nemilujete zvířata, nenajdete v tom to poslání.

A teď se při pohledu na každého psa tak dětinsky usmívám a přemýšlím, co se mu asi honí hlavou a jaké je jeho poslání.
Jo, a stejně si hodlám psa jednou pořídit.

14 03.08.2017

Toto pokračování pro mě bylo takové vymodlené. Po přečtení Psího poslání bylo moje srdce naplněné, ale zároveň ve mně kus chyběl. Chyběl mi Bailey a věděla jsem, že se za ním musím vrátit a znovu se s ním shledat, jinak nebudu v klidu. Je to jeden velký příběh s velkým posláním a jedna bez druhé nemohou fungovat. V první knize to poslání pochopíte, ve druhé ho žijete.

A bez Psí cesty to poslání není úplné - a nebyla jsem ani já. Šla jsem do toho s tím, že se na konci asi zhroutím, ale zároveň jsem věděla, že to musí přijít a nebude to trvat věčně. A opravdu to přišlo a já teď upřímně nějak nevím, co mám dělat, ale s tím rozdílem, že teď už mám vnitřní klid, vím, že to dosáhlo naplnění a můžu to pomalu nechat doznít v mém srdci a pohnout se dál, protože jsem se rozloučila.

Nejde tu jen o psí osudy, ale i o ty lidské, které nejsou o nic méně podstatné a citlivé. To poslání je nakonec stejně tak psí jako i lidské, jen ti psi ho asi umí pojmout lépe. A zase mi to ukázalo, jak jednoduché to je a o čem život doopravdy je a na čem záleží, jak to zvířata vždy uměla. Stačí dát lásku, a to udělá tolik. A to je to základní poslání - láska. Láska všeobecně. Psa k člověku. Člověka k psovi. Jeden jako druhý. A on tu to poslání ještě povýšil.
Brečela jsem jako malá. Trvalo mi dlouho, než jsem se uklidnila, ale v tomto případě byl ten pláč vyjádřením mé upřímné lásky, kterou kniha oplývá, a obdivu, který k těmto zvířatům celý život mám.

Když se teď podívám na nějakého pejska nebo jakékoliv zvíře, derou se mi slzy do očí, protože vždycky vidím Baileyho, a mám takový pocit neviditelného propojení mezi námi, jelikož už se do nich dokážu vcítit a tak nějak si uvědomuju, co je pro mě důležité. A to díky psům. A žádný pes tu přece není jen tak...

(tento komentář už jsem jednou psala, ale nějaký imbecil, který má potřebu se nabourávat do profilů, mi ho smazal, takže někdo ho už možná jednou četl)

6 03.08.2017

A co jsem?
To mám prostě přejít a nechat to být? Jen tak? Snažím se si to moc nepřipouštět k srdci, ale nějak to nejde. Nečekala jsem takovou vlnu emocí. Moje srdce je zlomené a roztříštěné, ale stejně to miluju. Dočetla jsem ji včera v půl jedné ráno a stále mám pod kůži tu energii a bezmoc zároveň. Ale jsem šťastná, že jsem si ji přečetla, opravdu jsem.

Na začátku jsem čekala nějaký klasický romantický příběh, ani jsem ji nejprve číst nechtěla, ale záhy jsem pochopila, že to bude jiné. Úplně. Není to (jenom) romantická kniha, je to kniha o životě, volbě, boji, síle, lidské vůli, lásce a - pochopitelně - smrti. Ovšem je to podáno s takovou lidskostí a přirozeností, že jsem si říkala, že to tak vlastně asi má být. Nejvíc se mi líbilo, že ačkoliv je to smutné, dokázalo mě to rozesmát a brát to tak, jak to je. Jinak to snad ani nejde. A to je to kouzlo.

Jsem velká citlivka a rozbrečí mě téměř cokoliv, dokážu se rozbrečet i na povel, ale vždy se snažím být silná, jakkoliv je to těžké. Tentokrát jsem to ale úplně nezvládla. V životě mě rozbrečely zatím dvě knihy - a tohle je ta druhá. Nebo spíš Willův dopis, což jsem čekala od začátku, v tom budiž řečeno vše.
A zase cítím tu bezmoc, že to nemůžu změnit.

Než jsem poznala tuto knihu, nevěděla jsem, kdo jsem, ale troufám si říct, že mi alespoň minimálně dopomohla najít samu sebe a uvědomit si, co se sebou. Nebudu lhát, změnilo mě to. Změnilo mi to život a zachránilo mě to. Cítím to všude a nikdy na to nezapomenu. I kniha dokáže velké věci. A tato mi dokázala dát sílu žít. A našla jsem muže svých snů. V páté kapitole, haha. Možná to vyzní směšně, ale Will na mě zapůsobil a zůstane ve mně jako jedna z knižních postav, které mě ovlivnily, a jako lidský hrdina.

Lidi, přečtěte si to, fakt, prosím, nemějte předsudky kvůli ženskému čtení, je to neobyčejný, srdcervoucí příběh, který vám prostoupí tělem a po jeho přečtení už nebudete stejní.

Vryl ses mi do srdce, Wille Traynore.
Prostě jen dobře žij.
Prostě žij.

17 31.07.2017

Já
jsem
na
kousky.

Cítím, jak ve mně narůstají tisíce pocitů. Rozložila jsem se na milion malých střípků a teď se postupně skládám dohromady. Cítím to až v kostech. Jako bych byla všemi barvami v jedné. Zanechalo to ve mně hlubokou propast a zároveň to naplnilo moje srdce. Je to jeden malý velký zázrak.

Jako mladší jsem četla vesměs všechno, co mi přišlo pod ruku, teď už si spíš vybírám knihy, ve kterých bych se mohla najít, pochopit a které by mi mohly pomoct s mým životem a změnit ho. A tohle byla další z nich. Znám to až moc dobře. Prošla a procházím si tím vším. Jsem sama, uvězněná ve svém těle a ve vlastní mysli. Spánky a Probuzení, není nic mezi tím.

Jsem strašně ráda, že Jennifer tuto knihu napsala. Mám pocit že se jí podařilo něco sdělit. Aspoň mně ano. Jako by konečně někdo dokázal popsat to, co se děje v mé hlavě. Pochopila jsem opět něco více ze sebe a co se se mnou děje. Dřív jsem si myslela, že jsem špatná, že jsem divná a že si za to můžu sama. Nechápala jsem, co se se mnou děje. Teď už ano. Není to moje vina. A vlastně jsem za to na sebe hrdá.

Já nevím, jestli jste to na konci pochopili, ale Finch se neztratil, on se právě našel. Takoví my jsme. Chvíli tady, chvíli pryč. Chvíli ztraceni, chvíli nalezeni. Chvíli spíme, chvíli jsme vzhůru. Chvíli živí, chvíli... Přála bych si, abych mohla něco udělat, ale nezazlívám mu to. Nejsem na něj naštvaná, nemám vztek, nejsem zklamaná, jen to bolí. Jenže takhle to je, a kdo nikdy nebyl v této kůži, v tomto těle, v této mysli, v této duši, nepochopí to. Jen mi možná chybělo pár posledních stran putování z pohledu Finche. Ale lidé jako Theodor Finch nemizí. Jenom putují. Je tu. Stále tu je. A navždy bude, v našich srdcích.

Když jsem potkala Finche, život najednou začal dávat smysl. Chtěla bych žít ve světě, který by projektoval Theodor Finch.
Navždy změněný.

Rozumím Ti, Finchi, ani nevíš, jak moc. Mám tě ráda a nikdy na Tebe nezapomenu. Zachránil jsi mě. Můžeš za to, že Tě miluju. Ale tentokrát to bude jiný. Teď zůstanu vzhůru (doufám).

P.S.: Můj komentář není přecitlivělý ani vyhraněný. Jsou to moje pocity a jsou takové, jaké jsou, nikdo nemá právo je hanit. Prostě to každý vidí a bere jinak. Jen jste v tom nenašli to, co v tom je. Třeba jste to nezažili. Já jo. Takže... udělejte si přece názor sami a neberte si můj. AMEN.

(tento komentář už jsem psala asi před rokem, ale nějaký imbecil, který má potřebu se nabourávat do profilů, mi ho smazal, takže poslední poznámka je v reakci na komentář od DominaCZ o něco níže)

13 31.07.2017

Jak já dlouho čekala, až ji konečně přeloží, a po více než dvaceti letech jsem se dočkala. Není to čtení na chvíli, jednou a dost, vždycky se k ní člověk může vrátit a buď si jen připomenout ty obyčejné maličkosti, nebo naopak najít něco nového, co předtím neviděl. Protože jedna prostá a základní, ale zásadní věc pro fungování - štěstí a spokojenost není o lidech, ale v lidech.

2 29.12.2016

Všechno v životě je znamení. A znamení byla i tato kniha.

Očekávala jsem, že mě to uchvátí a předpokládala jsem, že je to přesně pro mě. Myslela jsem si, že ji čtu ve správnou dobu, ale možná právě ne. Chybělo mi něco, co od knih očekávám. Uvěřit. Nepovedlo se mi to. Možná proto, že jsem ještě nedošla k pokladu. Nicméně, i když si myslím, že Paulo je schopný a chytrý myslitel, líbí se mi některé jeho myšlenky, tak jeho literatura jako celek mi prostě nestačí, už mě nedokáže uspokojit.

Ne že by mi dala poslání, procitnutí nebo ukázala životní cestu, to ne. Ale pochopila jsem, že jsme každý jakýmsi Alchymistou a ke všemu stejně nakonec člověk musí dojít sám. I k pokladu. Mícháme si svůj život sami a i když jsou tu okolní vlivy, kterým se nedá ubránit, to konečné rozhodnutí je stejně vždy na nás. Něco mi to dalo, něco mi to vzalo, i tak by se to dalo říct.

Coelho je zajímavý tím, že dokáže vystihnout prosté myšlenky takovým nevšedním způsobem. S některými souhlasím, s některými ne. Ale já věřím, že co se má stát, to se stane. Protože musíme sledovat znamení. Protože život chce, abychom prožili svůj Osobní příběh. A znovu jsem si potvrdila to, co už jsem dlouho věděla - že univerzální řeč, Řeč světa a Duše světa není nic jiného než Láska.

4 01.09.2016