Lauralex komentáře u knih

Japonská atmosféra opět zafungovala a já tonu v sentimentu. Ještě teď jako by mi to znělo v duši. Ta pravá a pořádná dávka japonské literatury, jak má být, s chutí saké a vůní sakur.

Japonsko má jenom dva světy: jeden krásný, poetický, líbezný a citlivý, druhý zvláštní, ponurý, tajemný a tak trochu bizarní. A tady se propojily oba. Kniha nenáročného děje, bez většího příběhu, přesto oplývá neobyčejnou poetickou náladou a intimitou. Miluju, jak jednoduše, bez zásadního zveličování a jakéhokoliv očekávání, jediným slovem, žádná velká gesta, dokáží vyjádřit pocity a emoce a říct přesně, co je nasnadě. Jedna věta, jedno slovo, a člověka to zasáhne a vnímá to všemi smysly.

Je to kniha už podle názvu opravdu podivná, ale jen v tom nejlepším smyslu. Těžko uchopitelné kouzlo, melancholicky laděné, rochnila jsem se v tom do sytosti. Není potřeba zásadního a rozsáhlého příběhu s přemírou akce, aby si člověk nadmíru užil děj i čas, jakým plyne. Své a jedinečné, přesně jako jsem se cítila při čtení i já. Zmítám se v jakémsi jemném kouzlu a vnitřní hloubce zároveň a je mi tak krásně u srdce.

Ach tak...

13 26.09.2020

Kniha, která dobře vypadá, každý ji čte a všude se o ní mluvilo. Měla jsem z ní dojem, že je to kousek, který by mi v přečtených neměl chybět. Ani jedno se ale nepotvrdilo.

Jakožto začátečník v thrillerech jsem očekávala, že budu spokojená a bude mi to vyhovovat, ale ne. Tohle bylo tak strašně slabé. Já nevím no, ale mně to už od samého začátku přišlo celé tak ujeté a nijaké. Moc vyfantazírované, poskládané ledabyle, jak kdyby si autorka losovala, co tam zrovna napíše, a třeba se trefí. Koncept byl určitě dobrý, ale na tom to jaksi zamrzlo. Nefungovalo to spolu, přišlo mi to jako několik příběhů špatně poskládaných dohromady, což člověka rušilo a nudilo.
Ten příběh si mě zkrátka nezískal, po celou dobu mi byl cizí, nedokázala jsem si k tomu vytvořit žádný vztah a nechávalo mě to až do konce zcela chladnou. Ono je taky totiž hned jasné, kdo to byl, nicméně říkala jsem si, že to nemůže být tak jednoduché, já pachatele zrovna málokdy odhalím, a čekala na nějaký super zvrat. Nestalo se.

Zásadní problém jsem měla asi s postavami. Všechny mě tak neskutečně s*aly. Jedna labilní, druhá otravná, třetí jednoduchá a čtvrtá tupá a jedna jako druhá ve výsledku. A vlastně kdyby nakonec všechny nějakým záhadným způsobem zmizely nebo umřely, nic by se nestalo a všechno by se krásně vyřešilo.

Nic zásadního teda, ale přečíst se to dalo, ačkoliv mohla bych bez toho žít.

9 21.09.2020

Jako kolik mi je? Téměř pětiset stránková kniha o holce, která jede po svém učiteli, a mě to vlastně bavilo. Oukej, přiznejme si to rovnou, proč ne.
Není to kniha, se kterou bych se chlubila (co to čtete?; ále, nic zajímavého), nebo ji doporučovala, nicméně je pravda, že pro tenhle vztah student x učitel budu mít vždycky slabost, což hraje pro tuto knihu prim a je to jediný důvod, proč jsem se rozhodla ji číst. No a taky jsem byla v náladě zrovna.

Prve jsem si říkala, co jako sakra může být na tolika stranách v příběhu vlastně celkem primitivním, ale ubíhalo to rychle, nezdá se to, a najednou jste v půlce, a pak na konci. Není to nic významného, ale ani vyloženě blbého, tohle se v tom oddychovém romantickém stylu povedlo, musím říct. Je pravda, že z takových příběhů už jsem vyrostla a už mě neohromí, to ani tady, ale zase po všech válkách, mrtvolách a únosech bylo tohle skvělé odreagování.
Nesype se z toho cukrová vata a nelétají kolem toho hejna srdíček, takže to bylo i celkem reálné a nedělalo se mi z toho blivno. Pravda, některé pochody postav mi přišly na úrovni střední, možná i základní školy, i ten vývoj "vidím ho, omg, miluju ho" není moje gusto, v tomto to bylo místy kapku přehnané, hlavně v druhé polovině bylo až moc přebroučkováno, víc mě bavila první část namlouvání než potom zaláskování, ale já to prostě na chvíli hodila za hlavu a užila si své guilty pleasure.

Žádný zásadní kousek to není, těžko říct, jestli to nemělo skončit u jednoho dílu, přemýšlím, o čem můžou být ty další, nečetla jsem je, ale pokud budou taky tak čtivé, určitě po nich zase jednou sáhnu, až budu mít svoji chvilku. Popustit v mém věku trochu uzdu a vrátit se do let náct (ačkoliv to nebylo ani hlavní hrdince, ale já to pořád tak nějak vidím v tomhle věku), které už jsou dávno pryč, není od věci.

2 16.09.2020

Zdráhala jsem se jak číst, tak komentovat tohle veledílo (a teď nevím, jestli to označení veledílo myslím víc ironicky než ikonicky, tu jednu hvězdu dávám... vlastně nevím za co, asi za odvahu, moji i autorovu). Mám k němu už od základní školy nějakou antipatii. No dobře no, prostě ho nesnáším. Literárně to asi nějakou svou hodnotu má, nepopírám, ale na mě je to prostě nuda, nuda, šeď a otrava, nuda. Jsem romantik, ale tohle nedávám, a velebnosti, jdu blejt. Nikdy jsem tomu příběhu nepřišla na chuť, v žádné formě, nic mi to nepředalo a nikdy jsem nepochopila, co na tom má být a proč je to vlastně tak slavné veledílo. A jestli tohle má být největší romantické dílo všech dob a předobraz (ne)smrtelné lásky, tak já asi žiju v jiném vesmíru. Jako jo, ono to původně ani romantické být nemělo, ale ten problém tady je ten, že je to tak po staletí podáváno a předkládáno.

Trochu mě sere, že je tohle nám všem pořád a pořád nuceno jako povinná četba, jen proto, že to nese slavné jméno, ačkoliv je to vlastně chabé. Akorát to nikdo nechce přiznat. Shakespeare už bude navždy Shakespearem, v hrobě, ale my bychom se mohli trochu posunout. Na druhou stranu si nemyslím, že by to byla vina Shakespeara, nicméně Romea a Julii bohužel neshledávám nikterak výjimečně a vždycky mě ten příběh bude tak trochu strašit. Už to nechci nikdy vidět, díky.

Jo a myslela jsem, že budu jediná, nebo jedna z mála, kdo bude hodnotit nízko, ale překvapilo mě a i tak trochu škodolibě potěšilo, že je nás takových nejenom víc, ale spousta, haha. Už to musel někdo říct. Sdílejte to, než to smažou! :D

6 15.09.2020

V Neradosti jsem našla Radost.

(Mám pocit, že většina lidí nemá vůbec ponětí, co vlastně čte, nebo co se chystali číst. Že je z knihy cítit deprese? Je to knížka o depresi, respektive o boji s ní a léčení, aha? Že jí nerozumíte? Jste šťastní jedinci, buďte vlastně rádi, ale když vám to není blízké, proč to číst, aha? Že je to chudá kniha? Je to zpověď, ne příběh, lidsky život, aha?)

31.08.2020

John opět vsadil na to, co ovládá nejlépe, a ukázal, co umí. A já opět vsadila na Johna. A nezklamal. Autor, jehož jméno a knihy už jsou pro mě sázka na jistotu.

Jsem vděčná, jak za sebe, tak za ostatní, že tu je někdo, respektive zrovna John, který se věnuje těmto tématům, a to s takovou citlivostí a přirozeností a důležitostí zároveň. Myslím, že jeho příběhy se mohou pro mnohé stát podporou, jakýmsi prostředníkem k přijetí a pochopení sebe sama a smíření pro okolí a blízké, což je pouhou knihou, několikastránkovým příběhem, opravdu obdivuhodné. Nepíše totiž jen knihy, vkládá do nich poslání a nepřímo podává pomocnou ruku.

Otevřeně a lidsky vystavěný příběh s napřímo vykreslenou atmosférou a plno myšlenek mezi řádky. Žádné ideály, žádné růžové brýle a sladká slova, přímá realita dnešního stále ještě ne tak úplně tolerantního světa, podaná tím unikátním Johnovým stylem, zaměřeným na každého. Ani tentokrát bych to proto neřadila do YA, protože John je jednak autor, který se svým stylem vymyká a má vyšší přesah, a pak znovu vytvořil příběh silný, opravdový a podstatný stejnou měrou pro mládež i dospělé. A ať stojíte na kterékoliv straně situace, odpovědí je: milujte se, jací jste, a mějte duhu v duši.

4 30.08.2020

Ve světě thrillerů jsem v podstatě začátečník, takže možná k tomu zatím přistupuji mírněji a hodnotím výše než kdejaký znalec, každopádně kniha to po literární stránce rozhodně není špatná. To, že autorka má zkušenosti jak v psaní, tak v právu, a umí pracovat s příběhem i textem, se nedá popřít a tady to funguje komplexně.

Jelikož tolik načteno ještě nemám, nemůžu úplně říct, které atributy jsou v tomto žánru a příbězích nejzásadnější a jak přesně je posoudit, v každém případě to mělo spád i přesvědčivou zápletku. Udrželo to mou pozornost i napětí, zajímalo mě, jak to dopadne, vzbudilo to ve mně otázky i domněnky, takže to zásadní, co jsem očekávala, bylo splněno. Nicméně někde mi to přišlo až příliš překombinované a americké, zkrátka už moc tlačení na pilu a přizpůsobené pro líbivost čtenáře. Každopádně celkově je to napsáno velmi čtivě a člověka okamžitě vtáhne do děje, protože Bonnie předhazuje zápletku, indície a vyústění tak zaujatě a sporně, že nemůžete žít bez toho, aniž byste se dozvěděli, jak to dopadne.

Ať už jste v tomto žánru staří pardálové, nebo začátečníci, myslím, že tato kniha vám naservíruje příjemně napínavý a psychologický příběh, který vám možná nedá spát.

2 30.08.2020

Proč čtu o největším bolševickém státě, ptali se mě.
Protože málokdo zná rozdíl mezi Severní a Jižní Koreou, málokdo ví, co jejich život obnáší, jak odlišná kultura tam byla a je a to, co všude jinde považujeme za normální, samozřejmost a jistotu, vůbec neexistuje. Protože nejde vidět jen tu hezkou část, není to jen černé, nebo bílé, není to záležitost pouze jejich země a politiky, nýbrž celé naší planety, a protože si myslím, že by se o to měl svět zajímat více, odpovídám já.

A jestli něco z toho nevíte, nebo si něco z toho myslíte, přečtěte si tuhle knihu, která vám to ukáže v opravdovém, leč dětském, o nic míň však krutém a devastujícím světle.
Nemůžete věřit nikomu, ani vlastní rodině, bojujete o vlastní místo na Zemi, ba co víc, o vlastní život, dítě, či dospělý, v dnešní době neuvěřitelné. A kvůli čemu? Tohle se musí změnit.

6 30.08.2020

Eleanor mi umožnila naplno prožít mé osobní bolesti, jak psychické, tak fyzické, projít si kus cesty k sobě samé, pochopit minulost a přijmout přítomnost, najít v sobě přítele, užívat si vlastní asociální i bohémský svět, získat sílu stát si za tím a mít se občas nakonec vážně skvěle.

15 30.08.2020

Korejský, jakožto i celý asijský svět mi dávno není cizí a už delší dobu je v popředí mých zájmů. Do svého korejského literárního období jsem si čistě ze zvědavosti vybrala na začátek právě tuto knihu a i když se najdou výhrady, nelituji. Pohled na tuto knihu má totiž dvě zcela diametrálně odlišná hlediska.

Na Pačinko se dá pohlížet buďto jako na výpravný beletristický román, kroniku, nebo jako na literaturu faktu a historickou sondu do života a dějin Korejců a Japonců, nicméně pouze jako na každou část zvlášť, nikoliv dohromady, což je škoda a pro mě značný nedostatek, protože kdyby spolu tyto dva světy v příběhu fungovaly, byl by to opravdu bestseller, na který aspirovala. Ze začátku má ambice s historickým naučným podtextem, později se ale zvrhne "pouze" ke klasickému uměleckému vyprávění. A teď si vyberte.

Každopádně ať tak či tak a co bylo mému srdci bližší - zde to byl pocit příběhu z korejského pera, který o kousek zvítězil nad dějepisnými otázkami - celkově mě to upoutalo a připravilo skvělý čtenářský zážitek. Sžila jsem se s celým příběhem, až se pak na dlouho nakonec stal i mým. Čtení jsem si užívala, nespěchala jsem na něj, bavily mne všechny dějové linky a vracela jsem se k tomu vždy jako ke starému příteli. Jestli tato kniha totiž něco je, tak opravdu čtivá. Ať už je lepší, nebo horší, jak se jednou začtete, už vás nepustí. Má pár hluchých a uspěchaných míst, i tak přirozeně plyne. Vnímala jsem to spíš jako oddechovou knihu, leč téma není oddechové ani trochu, a až na konci jsem si uvědomila, že ten příběh jednou skončí a že mi to vlastně bude líto, protože jsem s ním strávila pěkný a dlouhý čas, který za to stál.

Ve výsledku je to dobře napsaná kniha, která vám naskytne buď epický příběh jedné rodiny, nebo alespoň jednodušší povrchové nahlédnutí na kousek korejské historie.

4 30.08.2020

Kavárnička Funiculi funicula je rozhodně jedním z knižních míst a příběhů, které se mi zapsalo do srdce a kam se vždy tak moc ráda vracím. Čím dál víc přemýšlím, jestli nejsem ve skrytu Japonka... V tomto japonském prostředí plném myšlenek, citů, emocí a tajemna, kde čas a život plyne po svém, jsem se našla a cítila se v něm jako doma. Už po první návštěvě jsem byla okouzlena a i druhé posezení nad kávou a všemi jejími dalšími příběhy jsem si vychutnala až do dna.

Celé je to, tak jako první díl i veškerá asijská kultura, opředeno jedinečnou japonskou aurou a místními legendami a tradicemi, které člověka pohltí, jako by sám byl jejich součástí, a právě to je kouzlo této knihy. Leč vesměs běžné, skromné lidské příběhy, svou podstatou a filozofií tomu dávají značně hluboký rozměr, který pohltí tělo i mysl. A pro mě je právě tento ráz a rozjímání Japonsku vlastní opravdová literatura. Oblíbila jsem si ji díky těmto poetickým příběhům a tento žánr a styl řadím na vrchol literatury. Když je čtu a vnímám, mám pocit pravého vyjádření a oslavy literatury jako takové. Mohla bych se v nich utopit, a stále bych neměla dost.

Leč kávu výhradně nepiju, tato kávová chuť a aroma příběhu, které je z knihy tak citelné, mi moc přišlo k chuti. Doufám tedy, že budu mít možnost, přečíst si i třetí díl, protože sem bych se ještě alespoň jednou ráda vrátila.

6 30.08.2020

S každou Fredrikovou knihou si říkám, že už to nemůže být lepší, ale on to pokaždé dokáže. Vím, že je geniální, ale tady jsem zase viděla, že je ještě víc boží. Buď je to tím, že mu tak rozumím, nebo že rozumí on mně, anebo obojí, ale rychle se v literatuře stává mým číslem jedna, ve vší úctě k mým oblíbeným spisovatelům, jenže Fredrik je fenomenální a tahle kniha to jen povyšuje.

Postavit příběh na loupežném přepadení, které vlastně ani tak není loupežným přepadením, ani ničím jiným, ve kterém se ve skutečnosti skrývá problematika duševních nemocí a úzkostí, to může a umí jen on. Dokonalé. To celé s citelným, detailním a opravdově lidským vykreslením postav, jejich emocí a duše a životů na několika málo stranách - jsem zcela ohromena. Nemám slov. Sedím tu s otevřenou pusou a nemůžu se z toho vzpamatovat. Jsi vůbec člověk, Fredriku, nebo nějaké stvoření z jiného vesmíru? Ty víš, jak na mě. Člověk přečte tolik odborných knih a článků, hledá terapie, a pak se objeví Fredrik a rázem všechno toto předčí jedním naprosto bláznivým, ale duchaplným příběhem. Já nevím jo, ale tak nějak tady předčil v psaní a vůbec ve všem všechny autory, on má fakt dar.

Skvělá propletená humorná zápletka s psychologickým a duševním podtextem, unikátní. Opět musím vyzdvihnout jeho humor, který je jedinečný a dává smysl, a také jeho znalosti duše, které sem mistrně dokázal promítnout, a neplácá jen tak něco, aby byl zajímavý. Netváří se, že sežral všechen humor světa, na nic si nehraje, nechává to přirozeně plynout, a tím víc to obdivuju.

Po všech stránkách super, nemám, co bych vytkla. Pro mě jeho nejlepší kniha. Miluju, smekám, děkuju. TOP 2020 a TOP FREDRIK. Jestli brzo nebude nějaká nová kniha, tak mě omejou.

12 24.08.2020

Naštěstí je Tom Hanks ještě naživu, ale kdyby nebyl, obrací se v hrobě.
Nechala jsem se zlákat anotací, která mi přišla trochu jako popis mě samotné a zní v tom potenciál, ale hned po první stránce mi došlo, že jsem se spletla. Já nejsem tak tupá a naivní. Bez urážky, to je fakt. Nevím, jestli už jsem tak stará, nebo jestli mě zkazila realita, ale tohle fakt nešlo. Stále jsem přesvědčená, že i takovýto příběh se dá napsat lákavě, vtipně, s nadhledem a dobře, ale tady se to jako další v zástupu opět nepovedlo.

Autorka možná umí psát, co se stylu týče, proto dávám alespoň jednu hvězdu, každý nějak začíná, nicméně tvořivost příběhu značně pokulhává. Naprosto chápu, o co se autorka snažila, ale bohužel se tento záměr vůbec nepovedl a já jsem víc než zklamaná. A to jsem tak chtěla vypnout. Ale tady je to celé vypnuté už od začátku. Bylo tak nějak jedno, kde jsem přestala číst, protože se tam nic neočekávaného ani zásadního nestalo. Nebo bych se spíš ptala, co se tam vlastně stalo?

Zkrátka mě to nebavilo, vůbec, ani na zabití času. Nebylo tam nic, co by člověka upoutalo, něco mu to řeklo, nebo z čeho by něco měl. Takový prázdný příběh od začátku do konce, kde ani vtipy nebyly vtipné. Bylo jasné, jak to skončí, což by mi nevadilo, ale já to tady tak strašně nechtěla, protože by se tam stal aspoň nějaký zlom, ale ono prostě nic. Vůbec. Nic.
Tohle je asi první případ, kdy vážně lituji peněz utracených za knihu.

24.08.2020

Nesnáším Hitlera a miluju růžové králíčky.

2 15.08.2020

Kniha hořkosladká jako káva sama. Ještě teď cítím tu chuť na jazyku i v srdci. Je to chuť tak známá, že jak jednou ochutnáte, už nezapomenete, vybavíte si ji, kdykoliv na to přijde. A stejně tak v případě této knihy a jejího příběhu. Vystiženo příhodně a jednoduše, tahle kniha je přesně jako kvalitní, sametově lahodná káva.

Japonská literatura má jeden specifický rys - cítění. Tenhle pohled a pocit v jiných žánrech nenajdete. Odráží se v tom nátura a jemná a ladná linie života a myšlení, pro Japonce tak známá. Jak se jednou začtete, už se necháte unášet na vlně země vycházejícího slunce. Měla jsem takový povědomý pocit, jako bych byla doma.
Avšak tento asijský ráz není pro každého.

Vše tak důvěrně známé, ale podané, jak je pro Japonsko a jeho povahu typické. Velké osudy, nicméně nejde o zásadně obrovské a katastrofické zvraty. Nedějí se tu před očima žádná velká dramata, nýbrž obyčejné a nenásilné lidské příběhy. Přesto má svoji hloubku a filozofii a krásné poetické zalíbení. Cestování v čase je vděčnou a dnes rozšířenou tématikou, avšak v tomto případě, zde promítnutá, originální, jak to neumí nikdo jiný. Podmaní si všechny smysly i chuťové buňky.

Pro nadšence japonské literatury další krásný kousek, pro ty, kdo jsou tímto stylem nepolíbeni, skvělý začátek místního a tradičního charakteru. Přesně na to jedno odpolední posezení v kavárně se šálkem kávy. Ovšem také se může stát, že se začtete a káva vystydne...

14 29.06.2020

Kdo Kdovík je, ze srdce k Vánocům lne. ♥
Bez Grinche nejsou Vánoce. Klasika jak knižní, tak srdeční. Téhle zelené potvůrce vždycky podlehnu a jakékoliv jeho zpracování miluju. Dala bych to přečíst každému, kdo někdy hledal, zapomněl nebo nepoznal kouzlo a smysl Vánoc, dítěti, či dospělému.

1 21.06.2020

KAWAII!
Směsice rámenu, japonského kouzla, zběsilého roadtripu, asijského seriálu a klasické mangy. A tak strašně mi to bodlo. Už dlouho jsem potřebovala něco tak příjemného, lehkého a nepříliš dramatického. Moji potřebu to naprosto splnilo. Ještě teď mám motýlky v břiše.

Možná že kdybych v tomto světě nebyla sama zainteresovaná, což byl i důvod, jak jsem se ke knize dostala, moje nadšení by třeba bylo o něco menší, tohle mi hodně hrálo do nálady a povahy, ale myslím, že i tak by se mi to líbilo, celkově je to tak sympaticky podáno, že se člověk cítí dobře a spokojeně.
A nevím proč, ale celou dobu jsem před sebou viděla seriál My secret romance, úplně takové deja vu.

Plně využitý prostor příběhu, nic nechybělo, ani nepřebývalo a plynulo to krásně po celou knihu, další prodlužování a natahování, leč věřím, že by bylo napsáno stejně hezky a dobře, by tomu jen ublížilo.
Od začátku bylo jasné, jak to dopadne, což je někdy na škodu, ale tady jsem to autorce vůbec nezazlívala, ba naopak, přála jsem si/jim to od prvního setkání. A tady ten konec ani nepůsobí plytce, přesně tak to k tomu příběhu sedí. Jediné mínus, co mě mrzelo, byl ten "dovětek" o Katsuovi, a kdyby to tam nebylo, celý ten příběh a vztah/vztahy by získaly podle mě na větší autenticitě, prožitku a přímočarosti.

Teď mám akorát tak chuť hned sbalit kufry, zarezervovat první letenku, nasednout do letadla a podniknout svoji dobrodružnou cestu po Japonsku (kam se chci už dlouho podívat, moje vysněné místo). V téhle cestě za láskou bych byla totiž ráda o něco déle.
Takže až se někdy budu chtít zase přenést do asijské atmosféry, rozhodně budu moct sáhnout po této knize.

1 14.06.2020

Pokud by byl život s BAP jako tenhle komiks, asi bych ani tolik neprotestovala. A on vlastně je, ale každý má ten svůj, který se ale v mnohém prolíná. Kdybych to totiž měla nějak definovat, dalo by se to popsat jako takový celoživotní komiks.
Jsem ráda, že tohle téma se otevírá stále víc a víc, zároveň to byl můj první komiks a hned na toto téma. A povedlo se to skvěle.

Nemám moc ráda hodnocení "biografických" knih, tím spíše o duševních nemocech, protože jednak je to dost osobní, a potom každý to prožíváme jinak, takže kdo jsem, abych mohla hodnotit, jak někdo prožívá svou vlastní depresi, leč soucítím.
Ale jako zpracování knihy určitě plný počet, spojení zásadního tématu a komiksu se mi moc zamlouvalo a bylo to nahlédnutí zase z jiného pohledu, a k tématu se to hodilo. Ellen to dokázala spojit výtvarně, textově, vážně i humorně.
Kapitoly mě bavily odvíjejíc se od toho, v čem jsem se viděla, co mě zasáhlo a co zase méně, každopádně jsem se nenudila ani chvíli. Člověk buď souhlasně přikyvuje, jo, tohle je přesné, nebo vidí, jaké to taky může být a co se děje v myslích dalších.

V kategorii komiksů určitě nepřehlédněte.

4 14.06.2020

Mňau! ♥ Tohle bylo po kočičsku nádherné.
Tohle nevnímám jen jako knihu, další příběh, ale jako osud. Je to ta "moje" kniha. Přísahám, že kdybych si teď musela vybrat jednu knihu, kterou bych si vzala na pustý ostrov, byla by to tahle. Taková jemná, japonská, emocionální klavírní skladba pro ty nejcitlivější duše. Jestli je japonská literatura tak krásná, tak ji chci číst víc a víc.

Můj doposud vůbec nejrychlejší a nejvíc "na slepo" nákup v knihkupectví všech dob, ať už po stránce technické, tak po stránce literární. A byla to jedna z mých nejlepších zkušeností a zážitků, co se četby týče. Narazila jsem na ni nezávisle na sobě několikrát a okamžitě jsem věděla, že tuhle knihu chci číst, jako by to ke mně promlouvalo, prostě jsem to uvnitř cítila. Aniž bych věděla, o čem to vlastně přesně je, nebo jaké má hodnocení, sebrala jsem se a hned pro ni běžela do knihkupectví s lehkým šimráním v břiše a štěstím v očích, když jsem ji držela v rukou.

V Japonsku se teď v mysli cítím jako doma a už dlouho jsem chtěla vyzkoušet něco z japonské literatury, takže to přišlo přesně vhod a opravdu jsem si nemohla vybrat lépe. Zamilovala jsem se hned na první stránce, kde mě to rozesmálo i dojalo zároveň, a tak to pokračovalo v podstatě po celou dobu příběhu, až to na konci vyústilo v záplavu slz. Chtěla jsem s tím příběhem trávit každou volnou chvíli a nejraději bych se do něj přenesla, abych jej nemusela opustit. Nevím, jestli jsem si někdy vypěstovala tak hluboký, nebo vůbec nějaký tak přirozený a opravdový vztah k postavám, a jestli je to normální, ale Satoru i Nana ve mně zanechali velkou citelnou stopu. Dokonce jsem krátkou chvíli přemýšlela, že si to snad nechám vyspoilerovat, protože jsem těžko dokázala žít s pocitem, že nevím, jestli to dopadne dobře. No nenechala, přečetla jsem si to sama a snad nikdy jsem nebyla víc smutná a šťastná zároveň. Od začátku jsem věděla, že to nezvládnu, a taky že mě to naprosto zlomilo. Přesto ve mně proudí veletoky lásky a štěstí. A kočkomilství.

Nejkrásnější a nejmilejší kniha, co jsem v životě četla. Kéž by byla delší...
Ať teď, Nano, běháš kdekoliv, vždycky se budeš vracet do mého srdce.

7 06.04.2020

Jaká škoda, že tahle kniha u nás tak dlouho byla a zůstala opomíjená a téměř neznámá. Za mě je to povinné čtení, ať už kvůli skutečnostem, podpoře českého autorství nebo silnému životnímu příběhu.

K těmto knihám přistupuju vždy s obdivem, pokorou a jakousi lítostí, soucitem. A Dagmar ve mně vyvolala všechny tři emoce a myšlenky. Zajímavější to pro mě bylo o to víc, že je to naše vlastenecká krev, a potom jsem si Terezín sama prošla a nikdy na to nezapomenu. Co se toho týče, všichni víme, že Terezín byl spíš taková přestupní stanice, takže na jednu stranu se tam měli ještě „dobře“, což bylo to, co mě na knize trochu překvapilo. Po všech těch hrůzách Osvětimi, Březinky a dalších jsem to čekala vlastně asi trochu drastičtější. Bylo to pojato spíše z pohledu myšlenek, dospívání, lásek, emocí a vztahů než politických otázek a faktů, ale na tom taky něco je. Tím je to právě originální, osobitější a člověka to nenechá chladným.

Přesto, že je to tak silné téma, je to často naplněno optimismem, láskou a dobrotou. A to se v takových knihách často nevidí. A já jsem ráda a jsem hrdá, že kniha patří nám, pod české jméno Dagmar Hilarová.

1 15.01.2020