laurs komentáře u knih
Když jsem četla Kunderův Falešný autostop, zanechalo to ve mně hořkosladkou pachuť v ústech. V tu chvíli jsem autora nesnášela za jeho popisy nechutných pocitů, které muž vůči ženě měl, a zároveň zbožňovala, že se mu povedlo toto znechucení převést tak autenticky a geniálně na papír. A Kunderu jsem si zamilovala.
Žert ve mně v jednu chvíli vyvolával pocit, jak komicky může působit zubožený život, v druhou zase pouze prohluboval nenávist ke Kunderovi, jehož mužské postavy jsou s prominutím prostě hovada.
Ale utvrdila jsem si, že je génius: popisům motivací jednotlivých postav nechybí ani písmeno, milostné scény jsou přesně takové, jak by člověk od Kundery očekával. (Jenže vhodné vzhledem právě k motivacím a vlastně fantasticky provedené.)
Textu samozřejmě dodává jiný rozměr doba, ve které se odehrává. K tomu řeknu jen: „…odpovědnost není myslitelná bez svobody.“ (str. 117)
Úplně jsem neporozuměla smyslu první povídky. Nápad dobrý, ale nechápu, proč nemohlo dojít k nějakému lepšímu zpracování. Druhá povídka už byla o něco zajímavější.
Tahle kniha mi poskytla až téměř duchovní zážitek. Jde o to, že všem se nám někdy zamotá hlava a chceme si najít nějakou cestu, jak si vysvětlit věci nebo jak pochopit něco o sobě. Jsou lidé, co proto chodí do kostela nebo na jógu, vytváří přívěsky z kamenů, vykládají karty, čtou Čtyři dohody nebo se upínají na vědu. A všechno tohle je v pořádku, dokud, jak říkám, si prostřednictvím těchto metod nějak poradíme se životem. Pro mě byla tahle kniha velká lekce. Těžko říct, proč. Možná to bylo dokonale popsanými motivacemi a vývoji postav nebo těžkým a smutným koncem, který ale mně dával ohromný smysl. Tato krátká novela, ač téměř bez děje, umí vtáhnout a nepustit. Rozhodně nejlepší kniha, co jsem zatím v tomto roce četla.
Asi se budu do Wilda pouštět častěji, protože tohle mě opravdu bavilo. Nejen ten humor, sarkasmus a paradoxy, ale celkové pojetí klasického cynismu, co v podobných knihách nacházíme. Nemohu samozřejmě opomenout ani povedené aforismy, které jsou pro spisovatele tak typické.
Myslím si, že v tomhle textu je velmi zajímavé zamyslet se nad tématem lhaní a nakonec se pousmát nad ironií toho, že i ten největší lhář může vlastně mluvit pravdu.
Já asi nikdy pořádně neocením to, jak Simon Mawer píše. Nápad skvělý, docela i popisy a dialogy. Ona to vlastně není špatná kniha, ale.. Přemíra sexu, kterému se někdy autor snaží vtisknout nějaký hlubší smysl (ale spíše to bývá komické). Přemíra nevěry – a tady chci něco říct: buďto je každý muž opravdu hovado anebo pan Mawer zkrátka nechtěl zpracovávat nějaké větší motivace k nevěře mužů. Ať tak či tak, moc jsem to nepochopila a nelíbilo se mi to.
Několik přátel vyrazí do Španělska na fiestu. Hodně pijí, hodně jí. Pořád hledají, kde se napít a kde se najíst. A tak pořád dokola. Samá restaurace, samá kavárna, furt jenom chlast a ano, ta atmosféra, co Hemingway popsal, je okouzlující, ale podle mě to nestačí.
A samozřejmě asi rozumíme tomu, že takhle žijí kvůli zážitkům z války a kvůli jakési neschopnosti dále působit v běžně probíhajícím životě.
Líbila se mi podobnost Roberta Cohna a jeho partnerky Frances s manžely Fitzgeraldovými a citáty: „Dělat cynika přes den je snadné, ale v noci to je jiná věc.“, „Není žádný důvod, proč by člověk měl na věci ve tmě pohlížet jinak, než když je světlo.“ nebo „Ženské jsou skvělé kamarádky. Prostě skvělé. Člověk musí být do ženské zamilovaný, aby kamarádství mělo základ.“
A achjo. Dialogy jsou naprosto geniální a výše citované fráze jsou přece ukázka toho, jak se má psát, ale pro mě to bylo strašně málo. Bez zajímavějšího děje a především bez nějakého většího přesahu.
No páni.
Tady jsem vážně vděčná za čtenářskou výzvu, která mě přivedla k tomu se do Agathy Christie pustit. Nádherná detektivka, kde vyšetřování probíhá vlastně především na základě rozhovorů několika perfektně vymyšlených postav.
Možná jsem doufala v malinko jiný konec, ale rozhodně nejsem zklamaná.
Pozoruhodná to kniha.
Když jsem (a už je to dávno) poprvé vzala do ruky Starce a moře, jediné, co jsem z toho byla schopna vytáhnout je to, že je to prostě o starém rybářovi, co už svými metodami nestačí mladým. Tato sbírka povídek má podle mě velmi podobný motiv. Pat Hobby lpí na své slavné minulosti a na dobách němého filmu. Ale situace už je jiná. Ač povídky jednotlivě jsou relativně humorné, sbírka celkově (i se znalostí Fitzgeraldova života a jiných jeho děl) působí neskutečně smutně.
Jako Gatsby začínal nově poznaným štěstím Nicka a objevováním krás New Yorku v podobě večírků, bezstarostného mladí a bohatství a končil pohřbem Gatsbyho, na který se nikdo z jeho "přátel" nedostavil, tady F. Scott úplně přeskočil tu část, kdy se má hrdina dobře a rovnou pociťujete zoufalství někoho, kdo už dávno nežije ten velkolepý americký sen.
Musím třeba uznat, že při čtení první kapitoly o debužírování v noci jsem se hlasitě smála a naprosto souhlasně kývala například u prohlášení:
„Nejedná se o kolektivní činnost. Je to soukromý náboženský zážitek.“
Bohužel toto mé nadšení nepokračovalo při čtení kapitol a příběhů dalších. Někdy mi přišlo rozuzlení trochu až přehnaně optimistické (nebo jako obrovské sluníčkářské klišé). Tím myslím třeba „doutník“.
Zaujalo mě jeho vysvětlení, proč a jak knihu psal a to jsem obvykle k těmto věcem příšerně skeptická, ale oceňuji, jak k tomu celému přistoupil, i větu: „a protože vy mi neříkáte, jak mám psát, já bych vám neměl říkat, jak ji číst“.
Dále se mi líbilo, jak příběhy fungovaly skvěle ve sbírce a vzájemně na sebe někdy odkazovaly.
Autorka pracovala dle mého se zajímavým nápadem, bohužel to zpracování je strašně slabé a mám pocit, že z toho mohla vytáhnout víc. A poté ještě téma domácího násilí. Myslím, že vysvětlení, že není pravda, že pokud se takto zle chová otec, nemusí se tak chovat i syn, je zbytečné. Příběh to takhle potřeboval, tak to tak je. Hotovo, tečka, ať si to čtenář v textu najde sám. Ať si to sám vysvětlí, ať to sám pochopí.
Já tu knihu asi prostě nepochopila. Neshledala jsem na konci žádné skutečné vysvětlení, pokud tedy mělo být potřeba nebo pokud mělo být součástí knihy a důležité. A pokud ne, tak jsem fakt zmatená. Dejme tomu, že Jana Luisa byla tedy ochotna pochopit svého otce jako „obyčejného příslušníka lidské rasy“, ale?
Pročítala jsem i některé komentáře tady a rozumím tomu, co chtějí říct, ale nejsem si tak úplně jistá, že tohle hlásá i příběh. Že fakt přemýšlí nad rozdílem mezi ideou a realitou.
Čipera na konci přece nezměnila postavení k problematice, co se v knize probírala. Nebo ano? A měla by?
„V dnešní době musí člověk negrům podstrojovat jako králům, pokud chce, aby byli spokojení –
musíš jim nadbíhat a otročit, až se nakonec začneš divit, kdo vlastně slouží komu.“
A já tomu nerozumím. Taková slova jsou přece lidsky špatně. Je k tomu zapotřebí znát historii nebo se méně obracet k současnosti a nepřemýšlet nad tím z dnešního pohledu?
Má se člověk nějak zamýšlet během čtení na to, co je správné nebo není? Můžeme se snažit vcítit do obyvatel Macombu, jak chceme, ale segregace byla prostě špatně – tečka.
Pokud by byl kdokoliv ochotný mi knihu nějak vyložit, budu mu nesmírně vděčná.
A nejspíš byla dobrá, protože ve mně vyvolala všechno tohle + na konci rozplakala.
Podobné knihy jsou zkrátka moje guilty pleasure. Ač ono konečné odhalení není příliš šokující, jsem velmi ráda, jak se nakonec rozhodla autorka s ním naložit především na úplně poslední stránce, kde dala obrovský prostor čtenáři si celou knihu vyložit nějak po svém. A já zkrátka nebudu příběh hodnotit zle nebo po něm plivat jen proto, že se nejedná o hodnotnou literaturu. Téma je podle mě hodně zajímavé, neobvyklé a ne tak často autory zpracovávané. Určitě doporučuji každému, kdo zkrátka jen rád čte.
Obávám se, že nejsem momentálně knihu schopna příliš ocenit. Ať už kvůli nízkému věku, nedostatečnému vzdělání nebo velmi nerozvinutému smyslu pro cynismus. Co se mi ale strašně líbí, je, jak F. Scott Fitzgerald vždy nejprve popisuje ten bezstarostný život plný zábav, alkoholu a lásek se zaujetím, vášní a (hej, on tenhle život přece musel zbožňovat) a ke konci ho vlastně celý zkritizuje a nechá hlavní postavu samotnou. A přitom knihu napsal ještě před svatbou se Zeldou - před tou největší párty svého života. Ten kluk podle mě tušil, co ho čeká.
Na to, jak pomalý rozjezd kniha měla, jsem si ji nakonec užila velmi. Jak říká již anotace, opravdu není o rasismu, a tak i když je skvělé a přínosné o rasové segregaci ve Spojených státech něco vědět, ke čtení a užití této knihy to potřeba není. Tenkrát měla kniha úspěch nejspíše pro svoji odvahu, dnes musí mít pro to, jak nadčasová je.
,,Udělali to už dřív a udělali to dnes a udělají to zase, a když to udělají – pláčou, jak se zdá jenom děti.“
,,Mít u sebe zbraň znamená říkat si o to, aby tě někdo zastřelil.“
Takže ať už je to případ mladíka jménem Ahmaud Arbery nebo často probíraná regulace zbraní, v této knize je o těchto problémech řeč. Co se mi ale líbí, je, že na to během čtení nemyslíte. To si spíš užíváte roztomilost Čipery a jejího bratra a velkorysost jejich otce Atika. Po dočtení se těmto myšlenkám ale nevyhnete.
Pominu fakt, že hlavní postava (bohužel i samotný autor) jsou pro mě poměrně otravné bytosti a zkusím říct, co se mi líbilo: zážitky a příběhy ostatních alkoholiků a nakonec možná i to, jak byla celá kniha koncipovaná. Po nějaké době se mi zprotivilo mluvení o onom černém draku, kterého je v knize opravdu více než dostatek. Nicméně chápu, že pro autora je důležité o něm pro sebe psát, aby si ho neustále připomínal. Až jsem se vlastně musela dopracovat k tomu, že knihu nemůžu číst klasicky, ale tak jak je psáno: jako zápisky z léčebny. A až pak se mi kniha začala líbit. Něco od tohoto autora nejspíše ještě přečtu. Plus bych všem chtěla doporučit film – stojí za to. (A za mě je lepší než kniha)
Na to, jak je tato kniha málo čtená, není vůbec špatná. Mám možná menší výtku k samotnému nápadu. Domnívám se, že by byl příběh zajímavější, pokud by bylo oběma najatým pátračům dáno stejně prostoru a každému i stejně smysluplný motiv. Takhle už bylo téměř od počátku rozhodnuto, kdo je ten sympatický a komu přejeme, aby to nedokázal. Autor tak dal poněkud málo prostoru čtenáři a jeho interpretacím. I tak knihu ale hodnotím pozitivně.
Velmi by mě zajímalo, co přesně bylo v jámě.
Asi jsem z Percyho už vyrostla, což mě moc mrzí, protože jako mladší jsem to zbožňovala. Kniha se mi četla hodně těžko a celkově mě příliš nebavila, ačkoliv vím, že je to především kvůli tomu, že žánru fantasy příliš neholduji.
(Trochu spoiler): byly tam hodně hloupé momenty, které mě ale spíše pobavily. Tak například Percy pošle Tysona najít večerku, když se nachází uprostřed lesa. Pak, když se Tyson vrátí s koblihami, Percy Annabeth vysvětluje, že přece není absolutně nic divného na tom, že je uprostřed lesa obchod s koblihami. A pak doslova: ,,Zamyslel jsem se nad tím. Opravdu to bylo trochu divné.“ Trochu, Percy? Trochu?
Nemyslím si, že je kniha špatná. Jen mám pocit, že má úzkou cílovou skupinu a já už do ní bohužel nezapadám.
Nevím, jak moc je to běžné, ale daleko více se mi líbil Máj. Děj samozřejmě odpovídá literárnímu směru, který byl v té době populární. Jedinec vymykající se společenským standardům tehdejších let. Loupežník, vrah, popraven, poutník chodící po jeho ostatcích. Romantická klasika. Upřímně jak velký důraz je ale vlastně kladen na samotný děj? Žádný. Protože je slabý. Mě zaujalo střídání rytmu ve zpěvech a mezizpěvech. Toto střídání dokresluje atmosféru a dělá tak celou báseň rozmanitější, čtivější a celkově zajímavější. Díky formě (díky geniální formě Máje) mi dává smysl, proč je v povinné četbě.
Erben napsal hodně zajímavou věc. Na mnoha internetových zdrojích je napsáno, že se v básních jedná o tresty za některé činy postav. Opravdu provedly postavy vždy něco až tak špatného, aby musel přijít tak krutý trest?
Nenávidím všechny muže, kteří v povídkách vystupovali. Pokud to byl autorův záměr, pak říkám, že je génius. Pokud ne a na svět, vztahy, sex a ženy skutečně pohlíží takto, je mi z toho zle. To ovšem nic nemění na tom, že je génius.