Legens komentáře u knih

Z této vynikající knihy Pana Spisovatele si dovolím upozornit na dvě záležitosti:
1. Arméni se v Musa Dagh vždy semkli k jednotě když byli bezprostředně ohroženi. V okamžiku oddechu už mezi nimi vznikaly rozepře v naprosté většině případů dané prosazováním vlastního egoismu. Smutné a poučné pro lidi v jakékoliv době.
2. Gabriel Bagratjan skutečně zvládl vše až na jednu záležitost, ve které se choval jako zaslepený - totální zoufalé nevcítění se do pocitů vlastního syna. Uvědomil si to, ale příliš pozdě, jeho osud pokládám za trest, který si dal sám sobě. Je to pro všechny rodiče kdykoliv a kdekoliv.

9 25.08.2022

Tuto knihu jsem četl již dávno a podruhé ji již číst nebudu. Je napsaná opravdu skvěle. Ale o čem? Natlačit několik dnů do snad pětiset stran textu z nichž jako společný jmenovatel z každého řádku, ať se již zde pojednává o čemkoliv, vystupují výčitky svědomí vraha, byť v různých fázích vývoje, ale stále se to jako vír stahuje k tomu jedinému - spáchal jsem zlo, jsem vrah... geniální, ale opravdu to už nemusím. Proto si dovoluji jednu hvězdu ubrat.

9 03.08.2022

Slýchávám názor, že autor již po Slezských písních nic pořádného nenapsal, že Vladimír Vašek není autorem Slezských písní a podobně. Četl jsem ale knihu Verše starého ještěra, obsahující básně, které nejsou ve Slezských písních. Mé dojmy z obou knih, které nikomu je nevnucuji, ale já osobně jsem o jejich pravdivosti přesvědčen, seřadím níže podle čísel (V mírně pozměněné podobě píši skoro stejný komentář ke knize Verše starého ještěra.):
1. Autor knihy Verše starého ještěra je Vladimír Vašek.
2. Autor knihy Verše starého ještěra je totožný autorem Slezských písní.
3. Autorem Slezských písní je Vladimír Vašek.
4. Vladimír Vašek je totožný s Petrem Bezručem.
5. Vladimír Vašek napsal i po Slezských písních hodnotné verše. Jsou v knize Verše starého ještěra.

9 20.06.2022

Zvláštní je, že nejslavnější citát z Knoflíkové války je z filmu, v knize není - je ta věta (necituji asi přesně):
"Kdybych to byl věděl, tak bych tam nechodil."
Tato věta bohužel zlikvidovala vůbec nejlepší větu z Knoflíkové války, totiž tu úplně poslední z knihy, ta sice ve filmu je také, ale je tam tak skrytá, že ji snadno přehlédneme. Říká ji jeden ze členů lovernské armády, která je zrovna těžce zdevastována mohutným kolektivním rodičovským výpraskem (opět necituji asi přesně, jen po paměti):
"A nejhorší je na tom to, že až my vyrosteme, budeme stejně pitomí jak jsou oni teď."

8 09.06.2022

Franz Werfel stále váhal a odkládal, zda se nemá dát pokřtít. Nakonec to neudělal, protože prohlásil, že v tak strašných chvílích (zemřel v r. 1945) nemůže svůj národ opustit. Jednak toto tvrzení, a jednak to, že napsal tuto nádhernou knihu Píseň o Bernadettě, jsou pro mne důkazy, že u něj došlo ke křtu touhy. (Kdo nevíte, co je to křest touhy, najdete to na Wikipedii.)

8 20.04.2022

Duchovní hodnotu této knihy dle mého názoru značně snižuje to, že autor zde smíchává kritiku lidských povah s kritikou lidských profesí. Přece něco jiného je kritizovat např. hamižnost, sobectví, pýchu a něco jiného nacházet jen samá negativa v řemeslech, medicíně, vědě, matematice, hudbě, právu apod.. Vždyť když se nad tím zamyslím - Jan Amos Komenský přece musel psát tuto knihu na papír, který vytvořil papírník, u stolu, který udělal truhlář, v domě, který postavil zedník, jíst u toho chléb, který upekl pekař a podobně. Copak lidé, kteří toto vše po sobě zanechali v té podobě, aby pan Komenský byv takto vybaven mohl napsat Labyrint, se zabývali "kvaltováním všelikým hovadům více nežli lidem prospívajícím"?

7 08.08.2022

Výborná kniha, čte se sama. Do málokteré knihy jsem byl při čtení tak ponořen jako do této. Nicméně napadla mne jedna otázka:
"Přeji si, aby člověk jako Sinuhet byl v okruhu mých důvěrných známých?"
S překvapením jsem si totiž hned dal odpověď:
"Raději ne."

7 27.06.2022

Vynikající kniha, jsem v pokušení souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že je to od Thomase Manna to nejlepší. (Osobně mám totiž raději Doktora Fausta, ale asi to není kvalitou románu, ale tím, že je to tam o hudbě.) Jako u každé hodnotné literatury je žádoucí omezit komentář, aby si čtenář mohl dělat názory sám. Nicméně jednu svou myšlenku uvedu (Opravdu mne napadla, nekontroluji, zda to už někdy někdo jinde napsal, pokud ano, tak se omlouvám.)
Settembrini a Naphta jsou symbolické postavy. Odmyslete si ten omílaný výklad postkomunisticky promytých mozků (mimo jiné je i na Wikipedii), že ten prvý je humanista a demokrat a ten druhý cynický jezuita a fašistický demagog. (Slovo "jezuita" je jako obvykle uvedeno s automaticky pejorativním významem. Mně konkrétně je Naphtova filosofie sympatičtější - pokládám ji pro vážně nemocného člověka oproti tvrzením Settembriniho za podstatně výhodnější.) Ve skutečnosti oba představují extrémní názory, kterým je velmi žádoucí nepodléhat, jejich prosazování vždy vedlo k průšvihům. Thomas Mann na nesmyslnost lpění na takovýchto extrémních názorech krásně poukazuje - při posledním setkání Settembriniho a Naphty oba tím, co udělají totálně popřou to, co celý život hlásali. Settembriniho sice pochopíme, ale když se nad tím zamyslíme, zjistíme s překvapením, že se vlastně jedná o analogii Naphtova šokujícího činu.
Čtěte, stojí to za to.

7 25.04.2022

Náročná, skvělá kniha se spoustou originálních myšlenek. Píši zde s pocitem, že když rozvedu jednu, ošidím tu, kterou jsem neuvedl. Nicméně není možno zde psát dizertační práce, takže skutečně jen několik dílčích poznámek k usnadnění a vysvětlení:
1. Důležitou podmínkou toho, aby si čtenář tuto knihu oblíbil je láska k hudbě, a asi vůbec nejvíc k Beethovenovi. Pokud nemáte rádi hudbu (myslím tu, které se dost nešťastně říká "vážná hudba"), budete zde mít velké potíže.
2. Do Karlachova překladu jsem jen nahlédl a zůstal jsem u Eisnerova, Karlachův překlad nemohu hodnotit. U Eisnera jsem totiž ocenil kapitolu, kde jsou popisovány dojmy z Beethovenovy hudby, konkrétně poslední klavírní sonáty op. 111. Tam totiž je dáván melodii druhé věty (Arieta) pomyslný text. Thomas Mann zde výslovností textu dodržuje rytmus Beethovenovy hudby, což v překladu Pavel Eisner respektuje (a pokud si vzpomínám tak Hanuš Karlach ne). Textem " luh i háj" skutečně můžeme podložit Beethovenovu melodii - rytmus hudby i slov je zde totožný. V autorově knize "Jak jsem psal Doktora Fausta" Thomas Mann uvádí slovo Wiesengrund - což má stejný rytmus, a toto slovo je v německém originále zde uvedeno. Jedná se o nepřímé poděkování hlavnímu Mannovu hudebnímu poradci při psaní této knihy, který se takto jmenoval.
3. Závěrečný dovětek, jakési P.S. o tom, že dvanáctitónová soustava je ve skutečnosti principem skladby Arnolda Schönberga, byl autor nucen dopsat právě z popudu Arnolda Schönberga, jinak by byl obviněn z plagiátorství. Hlavně kvůli tomu napsal Thomas Mann knihu "Jak jsem psal Doktora Fausta", kde tuto záležitost uvádí a okolnosti vysvětluje. Zde bych dodal, že tomu kdo slyšel dodekafonickou Schönbergovu hudbu by mělo být jasné, že Thomas Mann popisuje oněch dvanáct tónu chromatické stupnice jako čistě literární princip, který nemá s Schönbergovou dodekafonií nic společného. Neexistující hudba Adriana Leverkühna je líčena tak, že kdyby skutečně zněla, tak bude znít zcela jinak, než dodekafonické Schönbergovy skladby.
4. Pro reprodukční umění (hudba a herectví) podává kniha velmi důležitý pokyn - i ty nejsložitější hudební pasáže nebo dramatické texty je třeba interpretovat tak, že v reprodukovaném díle vyzdvihujeme prvky primitivismu. Čili i nejkomplikovanější Bachovu fugu hrát s podobným pocitem, jako kdybychom si zpívali tu nejjednodušší lidovou písničku. Skutečným interpretačním talentům je toto dáno, vůbec o tom nepřemýšlejí. Pro přemýšlivé hledače způsobu interpretace tento nedostatek primitivismu (Thomas Mann: "Nebylo jí dáno v oblasti primitivní...") může být hlavním důvodem jejich neúspěchu. Pro mnohé to může být dosti šokující informace, když se nad ní zamyslíme, tak s překvapením zjistíme, že vysoce pravdivá.
5. Z duchovního hlediska přináší tato kniha nesmírně optimistickou myšlenku: Kdo miluje, nedostane se do pekla, protože ďábel lásku nesnáší. Během celé knihy je Adrian Leverkühn líčen jako vysoce inteligentní člověk, který žije v oparu nadřazenosti, zaujat hlavně sám sebou a svým dílem. Ďábel si ho získá hlavně tím, že mu pomůže v jeho umělecké tvorbě rozřešit otázku rozpornosti mezi citovou a racionální složkou díla (co je emocionální bývá často primitivní a plytké, co je racionální postrádá emoce). Má ale podmínku, jeho "klient" nesmí milovat. Kdo pozorně knihu četl až do místa, kdy Adrian s ďáblem hovoří, tak ví, že s touto podmínkou nebude problém. Najednou se ale objeví postava chlapce Nepomuka (Echo) - nepochybně symbolická - evokuje malého dětského Ježíše - kterého si Adrian skutečně zamiluje. Více nebudu prozrazovat, snad jen to, že v málokteré knize je možno najít tak fascinující vyvrcholení, jako když krátce před závěrem knihy po ďáblovi Adrian doslova zařve.
6. Ve vydání překladu Pavla Eisnera z r. 1961 je v kapitole věnované hudebním přednáškám Wendella Kretzschmara vynechána důležitá stať Beethoven a fuga. Proto pokládám za lepší prvé české vydání z r. 1948, kde tato stať je.
7. Přestože se v knize pojednává hodně o hudbě, tak stěžejním tématem knihy není hudba, ale pýcha s pocitem nadřazenosti a opovrhování okolím. Tyto vlastnosti dovedly Německo v letech 1933 až 1945 tam, kam ho dovedly. Adrian Leverkühn je vlastně symbolem Německa. On žil pouze rozvíjením svého talentovaného ega, to ho dovedlo až do smlouvy s ďáblem. Ale nakonec si své omyly po poznání lásky uvědomil a ďábla odmítl, za což se mu ďábel pomstil tak, že od tohoto okamžiku až do ukončení smlouvy ho nechává ochrnutého na těle i na duchu. Opravdu v tom vidím symbol pro Německo, které svou "smlouvou s ďáblem" se dostalo tam, kam se v r. 1945 dostalo. A závěr Leverkühnova života symbolizuje, že přechod do normálního stavu bude bolet. Jelikož Thomas Mann zjevně rád (a dobře) psal o hudbě, tak si ochotně pro příklad pýchy vzal člověka, který je pyšný na svůj hudebně skladatelský talent.
8. Jazykově je tato kniha velmi bohatá, což krásně vystihl bilingvní překladatel Pavel Eisner (v románu najdeme úseky psané staroněmčinou, což je přeloženo barokní češtinou). Vnímavý čtenář najde v některých částech zdánlivé složitosti s jakou se mluvčí Dr. Serenus Zeitblom vyjadřuje rozpačitost skromného inteligentního člověka, který si jakoby neví rady s vyjadřováním svých velmi smíšených pocitů, se kterými píše to, co píše. Jinde tato rozpačitost mizí v úspěšné snaze vyjádřit co nejpřesvědčivěji dojmy z přednášek Wendella Kretzschmara, k čemuž je složitější způsob mluvy dost nutný. Příklad pseudointelektuálního blábolu najdeme ve 14. kapitole v diskuzi studentů teologie, na což ovšem čtenář není předem upozorněn, ale během čtení mu to může dojít. A pokud náhodou ne, tak mu to Serenus Zeitblom krátce před koncem kapitoly vysvětlí sám.

7 18.04.2022

Máte-li zájem o můj komentář k Bloudění, tak si prosím nejprve přečtěte to, co píši o Jaroslavu Durychovi obecně - najdete ho přímo v sloupci Jaroslav Durych, autor.
K Bloudění bych uvedl jen některé z mých poznatků, kterých jsem si při četbě tohoto skvělého románu uvědomil.
1. Jaroslav Durych tento román opakovaně přepisoval, většinou škrtal (dle mého názoru špatně, škrtáním román kazil, to se mu "dařilo" i v jiných dílech, konkr. v románu Na horách), někdy opravoval chyby, Nejraději mám prvé vydání, je nejméně seškrtané a nejvíce srozumitelné. Jenom je třeba si v závěru posledního dílu změnit nesprávné jméno Dikast na správné Dismas (což Jaroslav Durych od třetího vydání udělal sám).
2. Stran hlavních postav. Jiří je hříšník, který je Andělkou veden a doveden ke spáse. Andělka již svým jménem zde symbolizuje strážného anděla. Kajetán (moje oblíbená postava) již spasen je. Během života stále něco ztrácí, není schopen si udržet majetek, postavení, mezilidské vztahy, to ale není tak podstatné. Na rozdíl od Jiřího je morálně a vírou zralý již na počátku a přes různá zaklopýtnutí prochází životem z čistým štítem. Domněnku, že je Kajetán je totožný s kurýrem z povídky Kurýr z menší valdštejnské trilogie Rekviem můžeme a nemusíme přijmout. V závěru románu je věta která to naznačuje, tuto větu ale Jaroslav Durych v posledním vydání škrtl. V tom případě je osud Kajetána typický - ve válce se ztratí. Pokud ztotožníme Kajetána s kurýrem z povídky Kurýr, tak před svou tragickou smrtí zešílí.
3. Jiří je vyvíjející se postava. Na počátku vystupuje většinou jako neukotvený, nezralý člověk. Hloupě a cynicky vtipkuje (připomíná v tom starého Karamazova z Dostojevského románu), vůbec si neuvědomí, že tím může přivést své známé do neštěstí. Jeho cíl života je nesmyslný, jakoby zoufale dnešní - smyslem jeho života je stát se milencem zimní královny. V páté kapitole přivede katolického Kajetána do společnosti nekatolicky smýšlejících dívek aniž si vůbec připustí myšlenku, že je tím může přivést k nejpřísnějšímu potrestání. (Nedojde k tomu díky Kajetánově ušlechtilosti a tolerantnosti.) Stěžejní je, že je jednou z dívek proklet (v kritickém vydání z r. 2015 to je na straně 106, řádek 11-13). Pravděpodobně proto, že si toho skoro žádný čtenář nevšiml (asi pouze Pavel Eisner), autor opakovaně přepisoval a měnil zhruba stránku předtím, a to tak, aby tu situaci sice jakoby objasnil, ale přece jen nechal durychovsky ne zcela zřetelnou. (Stojí za to si pomocí dotyčného kritického vydání tyto změny rekonstruovat a seznámit se s nimi, dobře si tím dá ilustrovat autorův styl psaní.) Čtenářův dojem je, že se zde muselo stát něco závažného. Také že stalo, bylo to Jiřího prokletí. "Ať tvé tělo roztrhnou, než tě některá obejme!" Proto Jiří nebyl schopen Andělku políbit, proto s ní mohl zplodit dítě až po svém těžkém těžkém zranění, které tuto kletbu naplnilo a zlomilo, krátce před svou smrtí. K definitivnímu obratu v životě Jiřího dochází během dobytí Magdeburku a zmasakrování jeho obyvatel, což popíši v dalším bodu, je to jedna z nejkrásnějších durchovských reminiscencí.
4. V prvých vydáních 4. kapitoly prvého dílu (kterou počínaje čtvrtým vydáním dle mého názoru ke škodě knihy autor velmi proškrtal, a to včetně níže uvedeného textu), je citována modlitba, kterou před bitvou na Bílé hoře na císařské straně pronesl mnich Dominik, modlitba, která údajně vedla k zázraku vítězství císařského vojska: "Dona mihi virtutem contra inimicos tuos. Monstra te esse matrem!" Překlad do češtiny je: "Dej mi odvahu proti tvým nepřátelům. Ukaž, že jsi matkou!" Upřímně řečeno, oslovit takto pannu Marii vyžaduje značnou odvahu, skoro bych řekl, že to hraničí s rouháním. Jaroslav Durych (uvědomme si, že byl jedním z významných katolických teologů) ale v Bloudění reminiscencí tohoto textu v kapitole o vyvraždění dobytého Magdeburku (známého historicky pod názvem Magdeburská svatba) tuto modlitbu nejen že obhájil, ale dal jí tu pravou náplň. Jsme v Magdeburku, který právě dobyla císařská vojska generála Tillyho. Vedení do poslední chvíle čeká, že městu přijde na pomoc švédský král Gustav Adolf a vše se změní ve společné vítězství Švédů a obránců Magdeburku. Nejbohatší občané Magdeburku se shromáždí v kostele, kde je zapomenutá socha panny Marie (neznalým zde sděluji, že nekatolící neuznávají pannu Marii). Mezi touto smetánkou se ocitá i Jiří. Všichni v kostele ještě nevědí, že je vše ztraceno a stále doufají, že přijdou Švédové a zachrání je. A v této situaci Jiří poklekne a nahlas pronese prvou část modlitby: "Dona mihi virtutem contra inimicos tuos!" "Dej mi odvahu proti tvým nepřátelům!" Jiří se okamžitě ocitá v nepřátelském prostředí pohrdavých pohledů, hlavně dómského kazatele. Vtom se otevřou dveře a vchází vítězný Tilly. Jen několik jeho ironických připomínek a odpovědí dómskému kazateli dává tušit, jaký bude osud všech v tom kostele. Atmosféra textu zde přímo dýchá jejich hrůzou. A náhle Jiří nahlas pronese druhou polovinu té modlitby: "Monstra Te esse matrem!" "Ukaž, že jsi matkou!" V typicky durychovském zmatení se náhle mění atmosféra. Ironie zbožného katolíka Tillyho je pryč, jakoby si uvědomil, že je prostřednictvím modlitby k Matce boží vyzýván k milosrdenství, nejistá atmosféra strachu se mění v nejistou atmosféru naděje. Jaký byl osud oněch lidí v kostele v knize není uvedeno. Každopádně teolog Jaroslav Durych zde krásně ukázal pravý význam bělohorské modlitby. Prvou částí se modlíme o odvahu v nepřátelském prostředí. Druhou částí jsme vyzýváni k milosrdenství a toleranci vůči poraženým a slabším, než jsme my.

7 09.04.2022

Této knize vděčím za dokonání mé konverze ke křesťanskému katolicismu. V prostředí na jedné straně ryze materialistickém a na druhé straně přeplněném četnými kusými, zmatenými, často velmi suverénně podanými informacemi či pseudoinformacemi stran duchovna, jsem si při její četbě uvědomil, že jsou mi zde postupně a nenásilnou formou dávány zřetelné a vyjasňující odpovědi na skutečně všechny otázky, které se mi dříve při pokusech o zorientování se a nalezení cesty v náboženství vybavovaly. Je to kniha pro hledající k nalezení.

7 01.04.2022

Tuto knihu jsem četl opakovaně a měl jsem a mám ji velmi rád. Nicméně bavil jsem se o ní před mnoha lety s jedním známým, který který měl Čapka "v malíčku", kupodivu až na tuto knihu, kterou zatím nečetl. Doporučil jsem mu ji a po čase jsem se ho zeptal zda ji četl a na jeho názor. Četl ji, a to co mi odpověděl mne překvapilo a musel jsem uznat, že na tom něco je. Jeho odpověď mi uvízla v paměti natolik, že této knize nedokáži dát plný počet hvězd. Řekl mi asi toto:
"Prosím Tě, můžeš mi vysvětlit proč ten Čapek toho Foltýna tak nenáviděl? On na všech svých postavách vždycky našel něco dobrého, vždyť on miloval i ty svoje vrahy. A najednou tohle?"
A já mu nedokázal odpovědět. Nedokážu to dodnes. Pouze si myslím a věřím, že se snad něco pozitivního mohlo objevit v té části, která zůstala nedopsána.

6 31.08.2023

Perfektní kniha. Když máte pocit, že je to vážné, tak po chvíli zjistíte, že si z Vás autor dělá legraci. Když se té legraci začnete spolu s autorem smát, tak najednou Vám dojde, že se nemáte čemu smát, jelikož je to vážné. A tak se to nádherně střídá a motá, vyvrcholí to v kapitolách mezi smrtí císaře Fridricha a přicestováním Baudolina do Cařihradu, kde pitoreskní fantasmagorie nemá chybu. A vůbec největší čtenářskou chuťovkou je, že když se snažíte vzít si z knihy nějaké jakoby filozofické poučení, tak právě v tom si z Vás autor dělá tu vůbec největší legraci, protože ono tam žádné není. Třešničkou na dortu je závěrečná věta, která je ve zdejších komentářích i citovaná, ale, pokud jste to nečetli, tak se nesnažte s ní seznámit dříve, než román dočtete.

6 29.06.2023

Doplňuji můj předchozí komentář o jeden dílčí poznatek:
Kniha pochází z doby, kdy výprask byl běžným výchovným prostředkem. A poskytuje zde autentický návod, jak se má dítě, které ho dostává, chovat. (Nepochybně se jedná o autorovu osobní zkušenost.) Návod podává svým podřízeným vojákům sám generál lovernské armády Velký Janek (necituji přesně, jen po paměti):
"Až vás budou řezat tak řvěte, musíte řvát co nejvíc a co nejhlasitěji".
Praktický důsledek tohoto doporučení je zde popsán. Jeden z lovernských vojáků, když je právě uvedeným způsobem otcem vychováván, dodržuje doporučení svého generála. Vzápětí přiběhne matka a úpěnlivě žádá otce, aby toho nechal, že to dítě trpí jak mučedník. Otcův argument, že se ho skoro ani nedotkl, se zde míjí účinkem. Matka ho zcela opomíjí a výprask na její naléhání končí.

6 25.04.2023

Podle mého názoru takto má vypadat správný horor. Jakoby se zpočátku nic neděje a pozvolna cítíme zvětšující se pocity strachu, které jsou umocňovány empatií s těmi, jichž se ohrožení týká. A neslábne to, naopak.
Skvělá kniha, pokud ji neznáte, čtěte.

6 20.03.2023

Je dobré si připomínat, že s původním staroegyptským Sinuhetem se seznamujeme v této knize, nikoliv v románu Miky Waltariho. Jedná se o skutečně původní staroegyptský příběh. Pozoruhodné je to, že se nám zachoval kompletně celý, do posledního slova. Pan Zamarovský nám ho zde vypráví s maximálním možným ohledem jak k autentičnosti příběhu, tak k nám. Jak sám ve vysvětlení píše - kompletně přeložený originál bychom asi těžko snesli, v původním textu když je vysloveno jméno faraóna, tak se musely uvést hned všechny jeho plné tituly, ochranná božstva apod.. My starší něco podobného známe - vzpomeňte si, co zabralo novinářům místa na papíru vypsání všech funkcí než uvedli jméno šéfa jistého státu, se kterým jsme měli být na věčné časy a nikdy jinak.

6 22.02.2023

(SPOILER) Od této knihy jsem čekal po mnoha doporučeních ryzí humoristický zážitek. Kupodivu jsem se ho nijak zvlášť nedočkal. Jistě, jsou zde jednoznačně humorné epizody - líčení hypochondrie, Harris a bludiště, kontrast nadávání na parník od téhož člověka když je v člunu a nadávání na čluny když je vlečen parníkem, popis atmosféry když má člověk být někde, kde jsou milenci, historky s vlečným lanem, plachtou a četné další. Nicméně minimálně třikrát byla v této knize těžce narušena moje představa o humoristickém románu, a to tak výrazně, že si to asi budu muset s odstupem přečíst znovu a ony humoristické epizody nějak začlenit do toho, co rozhodně humoristické není a asi by mi to mělo dávat jiný pohled na zde prezentovaný druh humoru. Možná mi to má připomenout, že i přes nesmírně závažné záležitosti bych neměl ztrácet tendenci k humoru anebo i naopak, když se směji, tak počítat s tím, že mi může úsměv na rtech nečekaně zmrznout. O co jde:
1. Příběh rytíře který projde lesem zvaným Žal, odkud ho vysvobodí nějak neurčitě popsaného něco nádherného, co to ale zjevně bylo může poznat jen ten, kdo projde žalem.
2. Jeden z nejlepších popisů příkladu snobismu s jakým jsem se kdy setkal. Míním tím tu scénu, kdy německý zpěvák zpívá smutnou píseň a pouze anglicky mluvící společnost je dvěma rádobyvtipálky přesvědčena, že je to píseň velmi žertovná a onen zpěvák se k tomu humoru musí tvářit velmi vážně. Společnost se zatváří, že všemu rozumí s všichni její členové (nerozumějící němčině) se smějí (dokonce i vyloženě mohutně chechtají) podle toho, jak se směje někdo jiný, tváří se, že všemu rozumí a předstírají jak je to ohromně zábavné. Třeba to je druh humoru, ale...
3. Nález utopené sebevražedkyně, svobodné matky.

Prostě ta kniha chce odstup.

Píši po necelých pěti měsících: Dal jsem si odstup, mám k tomu co napsat, ale nebudu se opakovat. Viz zde můj komentář k autorově knize "Malvína z Bretaně":
https://www.databazeknih.cz/knihy/malvina-z-bretane-21784

6 11.10.2022

Užitečná knížka. Z mnoha poučení bych upozornil na jedno: Ďábel nechce úvahy, chce fráze. Například až uslyšíte větu: "To chce změnu!" , vzpomeňte si. Je to typická nic neříkající fráze, která se ale tváří, že nachází jednoduchá řešení na vše.

6 20.06.2022

Autor v závěru píše cosi jako že nechce být novým prorokem ani tvořit nějaké nové náboženské směry a celou svou jakoby novodobou kratší verzi Dantovy Božské komedie nakonec vysvětluje jako svůj sen, ze kterého se probudil. Nicméně tato kniha opravdu řeší všechna dilemata, která člověka napadají, když uvažuje o nebi a o pekle - jak třeba může být matka blažená v nebi když ví, že její syn je v pekle? Je to řešitelné tak, co zde napsala ZuzziŠ s poukazem na M. O. Váchu: Vstup do pekla a setrvávání v něm jsou dobrovolné. Skvělá kniha, která se čte sama.

6 13.06.2022

Kniha mi byla doporučena, jak prý je skvělá. No teda! Hlavní protagonista je posílán od jedné hejble ke druhé hejbli a když má přijít konečně vrchol, nedostaví se nic. Jinak pokud se chcete dovědět proč na sebe Bůh přijal tělo a stal se člověkem, tak si přečtěte křesťanský katechismus a nenechejte si nalít do hlavy blábolivé nesmysly, které jsou zde prezentovány jako objevená geniální fakta, a to jen proto, aby se to dobře prodávalo.