Legens komentáře u knih

Viz můj komentář k Franzi Kafkovi jako autorovi.

Jsou knihy, které bychom měli přečíst sami bez předběžného zkreslení informacemi od jiného člověka, a pro tuto to platí stoprocentně. Proto zde nepíši skoro nic, jen jeden velmi silný dojem z epizodní postavy. Starý muž, Němec, který bude během několika dní vyhnán (či odsunut, chcete-li) bere kosu a seče otavu. Autor mu nevkládá do úst ani jedno slovo.

3 27.04.2022

Dle mého názoru vynikající román. Jaroslav Durych si ho údajně cenil jako jedno ze svých nejlepších děl. A na takové dílo by si měl dělat čtenář názor sám bez předchozího ovlivnění. Proto zde nebudu psát žádné podrobné komentáře, jen upozorním na několik detailů a mých vlastních dojmů, se kterými jiný může i nemusí souhlasit.
1. Při četbě se mi zdálo, že krátké kapitoly tohoto románu jakoby na sebe navazovaly jako nějaký řetězec. Napadl mne růženec. Spočítal jsem kapitoly, a skutečně, je jich 53. Přesně tolikrát se totiž při modlitbě růžence pomodlíme modlitbu Zdrávas Maria. Pro tento dojem růžence je dobré, když knihu čteme z vydání z r. 1938 - tam kapitoly navazují jedna na druhou - následující kapitola začíná na stejné stránce, na které předchozí kapitola skončila. Typograficky méně vhodné je vydání z roku 1969, kde každá kapitola začíná na nové stránce, čímž je dojem řetězení narušen.
2. Prvá kapitola geniálně spojuje zdánlivě nespojitelné: s maximální možnou mírou taktu a cudnosti má maximálně možný erotický náboj.
3. Při četbě pokládám za vhodné od začátku sledovat popisy světla. Postavy jsou jakoby tímto světlem vedeny k tomu, co se v knize stane.
4. Jeden ryze můj názor: Pater Martinez věděl o tom, že Šimon Vlk cestuje do Svaté země pravděpodobně proto, že mu to dříve uložil jako pokání po zpovědi.
5. Jako u všech knih Jaroslava Durycha - je třeba nehledět na své zaujetí, ale prožívat vlastní dojmy, které se shodují s tím, co zrovna prožívá popisovaná postava. Například že pokud se něco nedovíme, tak se to dovědět ani nemáme, protože to neví ani ten, koho se to v knize týká. Tato naše neznalost je součást našeho dojmu. Blíže o tom píši v komentáři k Jaroslavu Durychovi obecně.

K Durychovým "červenoknihovnovým" knihám jsem hledal cestu delší dobu než k těm historickým, které mám raději. Nicméně cestu jsem našel, nejlépe to vystihne kopie podstatné části mého komentáře ke knize "Sedmikráska" a "Píseň o růži". Myslím, že se hodí i na "Tři dukáty":

Pokud znáte závěrečnou větu 4. větu Finale Presto z klavírní sonáty b moll Fryderyka Chopina op. 35, tak již víte, o čem asi je řeč. Pokud ji neznáte, tak si ji najděte na Youtube a poslechněte si ji, a to i když Vám hudba nic neříká. Neznalým pro uklidnění předem oznamuji že je to věta velmi rychlá a velmi krátká. Dojem na posluchače jak hudbymilovné, tak ty druhé je kupodivu dost podobný. Zmatek, chaos, co to je?? Po letech jsem došel k názoru: Toto je absolutní koncentrát skutečného umění. Jakoby nádoba toho nejostřejšího koření, kterým musíte více či méně okořenit to, co se tímto aktem stane pravým uměleckým dílem. Pokud tam toto koření není (aspoň minimálně), jedná se o kýč.
Uvedené Durychovy knihy bych charakterizoval takto: Vezměte červenou knihovnu a těžce ji okořeňte uvedeným kořením. Výsledkem je zvláštní dojemné velmi působivé poetično.

P.S. Knihu "Duše a hvězda" mezi ty červenoknihovnové neřadím. Tato kniha má jinou úroveň (dle mého názoru vyšší, jinou ale každopádně). Všechny informace o ní zde na Databazi pokládám za hodnotné (včetně toho jednoho negativního, který pozitivně hodnotím v mém vlastním komentáři).

2 30.12.2024

Velmi čtivě napsaný dobrodružný příběh pro děti z období třicetileté války (konkrétně z doby obléhání Brna Švédy), který jsem si s chutí přečetl poprvé až v dospělosti během jednoho dne. Krásné ilustrace Michaela Floriana.

2 30.11.2024

Geniální, ostatně jako celé Shakesepeareovo dílo. Nicméně dovolím si dvě asi trochu narušující poznámky:
1. Proč ubírám jednu hvězdu pochopí každý, kdo četl stejně geniální povídku z Knihy apokryfů Karla Čapka "Goneril, dcera Learova".
2. Když jsem byl v pubertálním věku na školním povinném shlédnutí zfilmovaného "Krále Leara", tak během nesmírně tragického konce této hry se někteří z mých vrstevníků začali smát. (Asi to bylo tím, že v období puberty si mladí lidé často neví rady s náporem citů a jaksi aby se neřeklo, že to na nich bude vidět, tak na nápor citů při seznámení se s tragédií reagují nahraným smíchem, jakoby tím dávali najevo, že oni jsou přece nad tím a netýká se jich to. Anebo prostě byli hloupí - při smrti filmového Vinnetoua by smíchem nereagovali. Měli, a někteří asi dodnes mají, problém odlišit cit a sentimentalitu.)
Náš skvělý učitel češtiny se tehdy k tomu smíchu svých svěřenců velmi kriticky vyjádřil, aby ale vzápětí připustil, že se v závěru zasmál i on sám, a to u věty, která se na konci Shakespearových tragédií objevuje opakovaně, a sice u věty: "Odneste mrtvé."

2 01.11.2024

Píši zde schválně jen obecně, jelikož zde je spoiler velmi nežádoucí. Knihu je třeba přečíst, zažít a nechat se ovlivnit myšlenkami, které nás při čtení napadnou. U této knihy to totiž opravdu stojí za to.
Jedná se o dobrodružný a při tom realistický příběh. Až na jednoznačné grázly, kteří rozpoutali občanskou válku (velmi připomínají jisté populistické politiky, kteří hledají příznivce mezi jednoduššími lidmi tím, že je klamou nikoliv argumenty, ale frázemi a sliby) zde nenajdeme černobílé postavy. Každá z četných postav řeší své problémy jak v mírových podmínkách, tak ve válce, a to mnohdy překvapivým způsobem. Hrdinství jednotlivců přichází jaksi spontánně, jedná se vlastně o správné rozhodnutí v nahodilém okamžiku. (Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že toto vlastně je pravé hrdinství. V knize je jedna postava, která působí jako obtěžující ustrašený slaboch, tato postava ale v kritické chvíli svého života udělá vpravdě hrdinský skutek, který stěžejním způsobem ovlivní chod následujícího průběhu občanské války.) A nesprávné rozhodnutí v jiném okamžiku způsobí, že slušný člověk, který ho udělal, musí díky své slušnosti s jeho důsledkem celoživotně zápasit (grázl by to vůbec neřešil). Dobře je zde popsáno, jak majetek člověka zotročuje. Osobně se mi velmi líbí práce s časem, kdy děj je přerušen o několik let a dovídáme se ho zpětně z pamětníkova vyprávění. Je zde jen náznak toho, že skončením války končí problémy, ale to je jen iluze, problémy přicházejí znovu, i když jiné.

2 25.08.2024

Vynikající po všech stránkách. Po přečtení autorovy poslední knihy "Tvář baroka" téměř povinná literatura. Je zde i obsáhlá teoretická část, ale hlavně konkrétní ukázky z českého literárního baroka. Patří to k těm knihám, které nečtete od začátku do konce, ale víceméně ji otevřete na libovolné stránce a narazíte vždy na něco osobitého. Zatím jsem všechny z těchto střípků ještě nepřečetl, ale v některých případech mne tyto ukázky mne dovedly k tomu, že jsem si toho od dotyčného barokního autora přečetl více v jiné knize - typicky Bedřich Bridel, Bohumír Hynek Bilovský nebo skvělý a nedoceněný Matěj Václav Šteyer.
Na straně 121 po číslem 64 najdeme báseň "O třech ženách schytralých" od lidového básníka barokní doby Jiřího Volného (1676-1745). Tuto báseň dosti přesně (nicméně osobitě) převedl do prozaické podoby Jan Werich. Příběh je všeobecně známý z knihy "Fimfárum" - pohádka "Tři sestry a jeden prsten".

2 13.08.2024

Přiznám se, že detektivky v tradičním slova smyslu nemusím. Myslím tím ty různě dlouhé příběhy, kdy jsou mi autorem nenápadně podstrkovány různé údaje z kterých bych měl sám odhadnout kdo je vrah, což se mi nepovede, a měl bych z toho mít pocit, že příště bych si při čtení něčeho podobného měl dávat větší pozor. To opravdu nechci. (Asi proto je mým nejoblíbenějším detektivem starý Pitr z Čapkovy povídky Smrt barona Gandary.)
Z Anarchisty Čtvrtka mám pocit, že to G. K. Ch. psal přímo pro takového čtenáře, jako jsem já. Jakoby měl k detektivkám stejný vztah jako já a touto knihou chtěl ukázat, že to jde psát jiným způsobem. A ten způsob - paráda. To nádherné postupné absurdní zvyšování chaosu spolu s jeho jakoby zmenšováním a zároveň jakoby odhalováním pravdy, kdy postupně zjišťuji, že čím více toho vím tak tím více to vůbec nic neznamená a nevím vlastně nic až se to nakonec rozpadne v surrealistickém závěru (čili vlastně ve skutečné anarchii, nikoliv té, kterou si anarchisté v 19. století vymysleli) jsem si opravdu (bez ohledu na módnost následujícího slova) užíval.

2 20.06.2024

Kvalita této knihy plně odpovídá tomu, že jsem na ni dostal to nejlepší doporučení z nejlepších - od Jana Čepa. Ve druhé povídce z knihy Modrá a zlatá se o "The Light Invisible" zmiňuje její protagonista Jiljí Klen jako o oblíbené četbě jeho zesnulé španělské manželky. Po takovémto doporučení to prostě nešlo nepřečíst. A je to skutečně skvělé. Řekl bych, že se zde ani nejedná tak o ty jistě čtenářsky atraktivní vize z oblasti duchovního světa, které v průběhu svého života měl a má starý katolický kněz, a ve zpočátku volně na sebe navazujících povídkách, které postupně nabývají charakteru kapitol románu, je sděluje vypravěči knihy, jako spíše o autentické vylíčení vlastních pocitů katolického kněze. Není to prezentace víry ani výklad písma, ale skutečně pocity kněze. Závěry pro svou víru si musí čtenář (spolu s vypravěčem), vyvodit sám. Tato kniha mi dokázala upravit pohled na radost, utrpení, přírodu, život, nemoci, a jiné. Snad nejvíce ze všeho co jsem četl mi ukázala a přímo dokázala, jaká je skutečná celospolečenská potřebnost a nutnost zdánlivě izolovaného a z povrchního pohledu zbytečného řeholního života mnichů a jeptišek v geniální kapitole "V klášterní kapli". Kniha končí trochu nezřetelně, čemuž se nelze divit, protože kněz, který vypravěči své příběhy a zkušenosti postupně líčí v poslední kapitole umírá, takže tento svůj zážitek již vylíčit nemůže. Prostě zkušenost se smrtí čeká na každého z nás individuálně a s nikým se o ni na tomto světě nepodělíme.

2 12.06.2024

Překrásný dojemný příběh o ženství a mateřství. Psáno s obrovskou úctou k obojímu. Málokde je spoiler tak nežádoucí, jako u této knihy. Čtěte.

Přestože jsem aktivní praktikující katolík, dávám této knize velké plus. (Tu jednu hvězdu ubírám z principu - jakožto praktikující katolík nemohu dát protikatolické knize plný počet hvězd, přestože ji pokládám za velmi kvalitní.) Autor zde postupně vysvětluje proč vstoupil do kláštera, popisuje zážitky z klášterního života a postupné pochybnosti, které ho nakonec přivedly k tomu, že z kláštera vystoupil a vystoupil i z římskokatolické církve. Kdesi jsem slyšel nebo četl, nevím zda přímo od prof. Tomáše Halíka nebo nějakého jeho komentátora, že je velká škoda, že v diskuzích věřící x nevěřící není vůči inteligentnímu věřícímu důstojný inteligentní nevěřící oponent. Že nevěřící vesměs jen opakují naučené fráze militantních ateistů. Takže zde v této knize skutečně takovéhoto oponenta římskokatolický věřící najde. I když po pravdě řečeno, z autora se nestal nevěřící ateista, ale od katolického náboženství vlastním přesvědčením dospěl ke Spinozově panteismu. Osobně si myslím, že kdyby František Schacherl mohl poznat myšlenky Druhého vatikánského koncilu (zemřel 18 let před jeho začátkem, v koncentračním táboře za účast v protinacistickém odboji), tak by možná z kláštera odešel, ale z římskokatolické církve by asi nevystoupil.

2 07.05.2024

Vynikající. Bajky jsou volně propojeny postavou krále zvířat lva, který utekl z cirkusu, a kdykoliv ho někdo o něco požádá, tak ho pošle pro radu k moudré sově. A ta dává opravdu dobré a užitečné rady. Kniha vrcholí ve skvělé bajce "Rozhovor mezi vlkem a psem ovčákem". Poučení z ní napsané na posledních dvou řádcích je geniální. Více neprozradím, čtěte, nebudete litovat.

2 01.05.2024

Tuto knihu jsem primárně četl ze zvědavosti, jelikož jejího autora si C. S. Lewis ve svém Velkém rozvodu nebe a pekla zvolil coby svého průvodce prvou částí Nebe, jakousi analogii Dantova Vergilia či Beatrice z Božské komedie. Čekal jsem po různých referencích jakousi čirou prostou pohádkovou fantazii, která mi zpříjemní několik večerů. To ale vůbec není pravda. Jedná se o dost náročné čtení. Ten zdánlivě pohádkový svět je vhodné chápat spíše jako symboliku pátrání v lidské psychice, kde jsou různé myšlenky, vzpomínky, představy a podobně, a to příjemné i velmi nepříjemné. Nepříjemnosti zažívá protagonista většinou poté, co z všetečnosti, ambicióznosti či hlouposti neposlechne dobrou radu. Důležitá je zde trvale zneklidňující postava stínu (zneklidňující nejen protagonistu Anoda, ale i čtenáře), která s větším či menším důrazem vyplňuje většinu románu. Je s ní mistrovsky literárně pracováno, třeba se někdy zdánlivě vytratí, skoro se na ni zapomene, a najednou se objeví v nečekaných situacích. Chápu to jako jakýsi symbol viny či strachu, který se v životě střídavě zatlačuje do podvědomí a vzápětí se objeví ve vědomí a dokáže velmi znepříjemnit různé situace, a to i situace zdánlivě šťastné. Dost se zde čtenáři vnucuje myšlenka, že takovýto stín má i on sám, a to vůbec není příjemné. Tohoto stínu se protagonista trvale zbaví až poté, co se dokáže odříci svých přehnaných ambicí a najde své místo v životě v podřízeném postavení, kdy teprve poté, co se dokáže takto správně zařadit, je schopen vyhodnotit i nebezpečnou situaci z čehož potom vyplyne jaksi samozřejmě a spontánně vykonaný hrdinský čin. Jedná se o dokonalý návod, jak zacházet s ambicemi, což dle mého názoru může pomoci obrovské spoustě lidí. Celá kniha je perfektní anticipací psychologie Carla Gustava Junga.

2 20.04.2024

Hudbu J. S. Bacha mám velmi rád. A přestože je tato kniha fikcí (nejedná se o autentické vzpomínky Bachovy druhé manželky) je zde hudební upozornění, které jsem si plně uvědomil až poté, co jsem tuto knihu přečetl - zdůraznění mimořádné hodnoty Bachových saraband.

2 01.02.2024

Skvělá široce koncipovaná kniha, která nejenže objasňuje zdravotní problémy Bedřicha Smetany, ale zároveň seznamuje čtenáře s celou historií vlastně až dodnes trvajících sporů o to, jakým onemocněním jeden z našich největších hudebních skladatelů trpěl. Pro to, co je výše v popisu knihy popsáno uvádí autor (špičkový lékař, specialista na čelistní kloub se zkušenostmi z oblasti antropologie) celou řadu perfektně do sebe zapadajících fakt a argumentů. Bohužel vědecky podložená fakta i dnes musejí čelit fámě těch, kteří prostě vědí...

2 30.08.2023

Do svého komentáře z 18.4.2022 dopisuji odstavce očíslované 7. a 8.. Opakuji, že není možno zde psát dizertační práce, ani uvádět všechny myšlenky. Nicméně po seznámení se s komentáři uzivatel5137 a hanpari pokládám za žádoucí ještě dvě z četných dalších myšlenek vyplývajících z románu Doktor Faustus doplnit.

2 17.08.2023

Hodnotná monografie o obdivuhodném člověku (toto píši s vědomím, že bych nechtěl být jeho současníkem a už vůbec ne společníkem). Monografie je unikátní v tom, že (dle mého názoru) velmi střízlivě hodnotí tzv. Valdštejnovu zradu, kterou autor vlastně popírá. Je o ní totiž pouze jeden doklad, a ten byl sepsán emigrantem Sezimou Rašínem až několik let po Valdštejnově smrti, autor tohoto dokladu byl za něj dost bohatě odměněn. Navíc bylo vyloženě ve Valdštejnově zájmu, aby se Habsburkové udrželi u moci, pokud by došlo k vítězství Švédů a protestantů, byl by majetkově ohrožen navrátivšími se emigranty. Daleko reálnější je hodnocení Valdštejnova konce to, že byl velmi bohatý, velmi nemocný a neměl mužského potomka. Nejsnadnější způsob, jak přijít k jeho majetku, bylo pod záminkou zrady ho zbavit života dříve než zemře přirozenou smrtí.
Kniha mi umožnila se detailněji seznámit s historickým Valdštejnem (beletristicky mi známým již dříve z Durychova Bloudění) a přes určitý odpor k němu (zbohatl dost škaredě rafinovaným způsobem tak, že restituci katolického majetku, kterého se předtím zmocnili protestanti, postupně převedl v podstatně větším rozsahu do své vlastní kapsy, osobně zatkl Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, který poté skončil svůj život na popravišti 21.6.1621) ho nemohu neobdivovat (následně píši spíše o Valdštejnovi než Polišenského monografii):
1. Během svého života stěžejním způsobem ovlivnil čtyři korunované hlavy (Fridrich Falcký díky němu přišel nejen o české království, ale i o Falc, dánský král Kristián zůstal králem z jeho milosti, Habsburkové se díky jemu udrželi na trůně a likvidací Gustava Adolfa natrvalo zničil švédské ambice stát se evropskou mocností).
2. Byl geniálním vojevůdcem (např. vojensky zlikvidoval Ernsta Mansfelda), při tom skvěle využíval chaosu a neinformovanosti, a to natrvalo. Jeho největší vítězství v bitvě u Lützenu (dokázal přesvědčit Švédy vedené krátkozrakým Gustavem Adolfem, aby bojovali v mlze, podobně jako Napoleon své protivníky u Slavkova), kdy doslova otočil dějiny, je dodnes prezentováno jako vítězství Švédů. Má to logiku? Skutečně to bylo švédské Pyrrhovo vítězství? Mohl Pyrrhos zvítězit tak, že tu bitvu sám nepřežil, což se u Lützenu stalo Gustavu Adolfovi?
3. V době, kdy byl meklenburským vévodou začal ve Wismaru budovat válečné loďstvo, jeho válečné lodě (bylo jich necelých deset, přesně to nevím) udělaly jeho protivníkům v Baltském moři na čele nejednu vrásku.
4. Působí to až jako špatný vtip, že posledním jeho vojenským činem před jeho zavražděním bylo to, že dobyl Slezsko.
5. Jen jako dodatek píši, že když se volil největší Čech, tak obhájce Jana Žižky řekl: "Hlasujte pro Žižku, měli jsme jiného vojevůdce? " A nikdo mu neodpověděl že ano, a sice Valdštejna, vojevůdce evropského formátu. Slavný Richelieu si po jeho smrti velmi oddechl.
6. Z několika trvalých památek na něj bych zde uvedl poutní místo Štípa na zlínsku, které založil spolu se svou prvou manželkou Lukrecií Nekšovnou z Landeku.

2 18.04.2023

Tuto knihu jsem přečetl ze zvědavosti (jakožto úplně prvou od tohoto autora), jelikož na mne občas dopadne z různých stran stín různých tvrzení o tom, jak je to skvělý autor. Můj pocit po přečtení je rozpačitý - jakoby samoúčelný pokus o napsání hororu. Asi by to bylo pro některé milovníky tohoto žánru dobře zfilmovatelné - kniha poskytuje případnému scénáristovi spoustu míst, kde by mohl využít to, čemu se snad v hororových filmech říká "lekačky". Mne osobně kniha nijak zvlášť neoslovila. Neznám autorovy další práce, ale nemyslím, že bych je začal na základě přečtení této knihy vyhledávat. Pokud autor nenapsal nic lepšího než toto, tak za vyloženě zcestné pokládám tvrzení uvedené na předsádce, ve kterém je autor srovnáván s vynikajícím spisovatelem Nathanielem Hawthornem.

Dovolím si zde jakési P. S. : Pokud se chcete seznámit s knihou, kterou já pokládám za správně dávkovaný dokonalý horor, tak si přečtěte Morčata od Ludvíka Vaculíka.

2 20.03.2023

Pater Antonín Koniáš tyto texty pouze převzal ze starších zdrojů. Nebyl jejich autorem, jak se nám přesvědčivě snaží namluvit Alois Jirásek ve svém románu Temno. Pokud vím, tak v češtině se poprvé objevily v kancionále Matěje Václava Šteyera (první vydání v r. 1683, a to si nejsem jist, jestli i tu českou verzi nepřevzal i on z nějakého staršího zdroje), odkud je převzal v r. 1719 Jan Josef Božan do svého kancionálu Slavíček Rajský. Zejména text Písně o mukách pekelných odpovídá rannému baroku, pro které je typické strašení peklem ("Strach z pekla je pro vlažné křesťany totéž, co bič na líné voly." - citát z Postilly Georga Scherera - 1540-1605, v češtině to vyšlo ve dvou dílech v překladu jezuity Jana Barnera v letech 1704 a 1724). Samotný Antonín Koniáš v tom co napsal sám psal daleko mírněji, krásnou češtinou, uvádí velmi hodnotné prokatolické argumenty. Vyrůstal v období vrcholného baroka a jeho hlavní díla jsou spíše z doby pozdně barokní. Jeho Postillu oceňoval i vlastenecky zaměřený exjezuita pater Stanislav Vydra, známý z Jiráskova F. L. Věka.

2 04.03.2023