Lenka27 komentáře u knih

Naštěstí jsem od této knihy moc neočekávala, nicméně i tak jsem zklamaná a frustrovaná. Jedno musím uznat - autorka popisuje skutečnost. Nemá o čem psát a z toho se zrodila tato kniha. Zřejmě má být důkazem, že po románu "Noc nic nezadrží" se dá vytvořit paralela, vylíčit své pocity po obrovském vzrůstu zájmu o osobu D. de Vigan.
Ke knize samotné bych snad jen dodala, že souhlasím, že čtenáři (někteří) vyžadují pravdu a D. de Vigan už těžko může napsat smyšlený příběh a pitvat se nadále ve svém životě by bylo "tahání z paty". Noc nic nezadrží znamenala jakýsi průlom a bohužel již není cesty zpět.
Zda se jedná o fikci, či ne, zda L. existovala, je nepodstatné.
Oceňuji prostor věnovaný "syndromu prázdného hnízda", byť byl jen okrajově vylíčen - byl popis velmi zdařilý. Věčné téma složitého životního období, kdy končí jedna krásná etapa života a je jen na nás vytvořit si život dle svých představ a naplnit ho tím, co jsme dosud nemohli, je vždy vděčným tématem.

4 17.09.2016

Nesuďte Julii tak přísně. Kolik biologických matek bere své dítě jako "projekt".
Ke knize samotné - postava Julie je detailně vykreslena. Dáma, která ví, co, chce - nosí totiž masku "paní dokonalá", vnitřně nejista sama sebou a svými schopnostmi. V určitém okamžiku jí začnou tikat biologické hodiny a ona samozřejmě nerezignuje. Projekt Agnes se daří, resp. Julie by ani nic jiného nechtěla vidět. Přichází puberta, útěky, záhadné ztrácení peněz atd. O těchto tématech se dobře píše a hezky se to čte. Co mi vadí, je spousta nepřesností v knize. Anežce je nezletilá - v knize je vylíčena, že se spolužáky konzumuje alkohol, sexuálně žije, je tam i zmínka o vyloučení ze ZŠ, což není možné. Šikana H. Tancoše mi také připadá spíše jako "Báje a pověsti české". I přes tyto nedostatky jsem knihu četla jedním dechem, otevřený konec byl dobrým řešením. Za sebe se domnívám, že Julie vzdala "projekt" a chce být matkou své dceři. A je jen na čtenáři, ať si příběh domyslí.

4 04.09.2016

Musela jsem si sama v sobě udělat rekonstrukci, abych dokázala o třetí knize mé oblíbené autorky napsat pár slov. Prvním pocitem bylo zklamání, neztotožnila jsem se s hlavní hrdinkou a to je od začátku špatně. S odstupem se dívám nezaujatě na příběh a snažím se nespojovat tři knihy autorky, hledat vzorce jako mateřství, vyhrocené situace, opakující se historie... Je to příběh, není typický, ale i takové se dějí a je dobré si o tom přečíst. Mateřství nemusí být spojeno jen s tryskajícími láskyplnými pocity, co vše se může odehrávat v hlavě matky. Sama jsem matkou dvou dcer a uvědomila jsem si, jaké mám štěstí, že jsem je přijala takové jaké jsou, nesnažím se je nějak "upravit". Také to štěstí, že vyrostly v - dá-li se to tak říci - harmonickém prostředí. Z knihy ve mě zůstal pocit, který podvědomě odsouvám. Historie, rodinné modely. Ta pachuť - historie se svým způsobem zopakovala. Konec ve mně vyvolal nejvíce otázek, to stigma, které si neseme, ač se mu tolik bráníme.

3 29.12.2019

Obvykle nepíši komentáře ke knihám, které mě zklamaly. Poslední paní Parrishová je možná myšlena jako pohádka od bratří Grimmů pro dospělé - potom by to bylo v pořádku - i když kvalita podprůměrná. Nicméně pokud to autorky myslí vážně, tak je to smutné. Od knih tohoto typu sice neočekávám moc, ale chci se nechat unést na vlně fantazie autora (odpouštím i nereálné situace), ale tato kniha je opravdu ztracený čas pro milovníky psaného slova - rozhodně to není oddychovka, zkušeného čtenáře může přivést k nepříčetnosti.

3 17.07.2018

Já bych nebyla tak přísná, nebýt těchto knih, určitě se moje dcera nedostane k poezii. Můj šálek kávy (bohužel v češtině to taky není), ale taky už mám něco odčteno a odžito, nicméně v originále dle dcery nádherné (je jí 19). Inu, Virgininia Wolf ji zatím nezaujala.

Také jsem váhala u počtu hvězdiček. Prolínání jednotlivých příběhů je můj oblíbený žánr, ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že tady to malinko drhne. Jak zmiňuje Melanka, chce to hodně soustředění, k jednotlivým hrdinkám jsem se neustále vracela, abych si ujasnila, že mi něco neuniklo. To je má jediná výtka. Všechny tři hrdinky se ocitají v situaci, kdy hříčkou osudu, vlastním rozhodnutím, či bez vlastního rozhodnutí začínají v bodě nula. Pocity viny, potřeba obhájit si své rozhodnutí, myšlenky, o kterých se nemluví, vylíčila autorka velmi sugestivně. Kniha k zamyšlení o sobě, pro ty, kdo zažili Nultou hodinu.

3 13.05.2017

Konečně "severská" krimi bez detailního popisu krutosti, nadlidských výkonů hlavních hrdinů a policistů. Oceňuji především detailní vykreslení jednotlivých postav. Zpočátku trochu složitá orientace, ale kdo již několik knih tohoto typu četl, rychle se zorientuje. Začátek byl klíčovým okamžikem - to mě napadlo hned, nicméně i tak jsem se nechala unášet dějem (mimo jiné populární téma "uprchlíci") a jak už to v severských krimi bývá, o dobrém konci si čtenář může nechat zdát. Někdo tady napsal o osobních problémech, které se dotýkají profesního života. To je ovšem taky typické pro severské krimi (viz Nesbo a jeho tolik oblíbený Hary Hole, který by při svém alkoholismu, partnerských problémech nebyl schopen vyjít ani z domu, což často nebyl). Tento vyšetřovací tým měl dle mého názoru normální rodinné problémy, ostatně kdo je nemá. Chodící mašiny bez chyb by čtenáře nezaujaly. Ačkoli motiv byl pro mě předvidatelný, líbil se mi styl "puzzle" - skládání jednotlivých dílků.

3 12.01.2017

Člověk nemůže mít všechno. Jako profesionálka byla Beryl skvělá, byla mi blízká tím, že by raději zemřela, než by něco vzdala. Bohužel tyto vlastnosti se s osobním štěstím příliš neslučují. Některé pasáže jsem si opsala, byly mi tak blízké. Dětství bylo vykresleno detailně, stejně jako mládí, škoda, že vzhledem k tomu, jakého věku se Beryl dožila, nebylo už nic po smrti Denyse. Život takový není, ona žila dál a zajímalo mě, jak pokračovala v létání, alespoň nástin. Jinak skvělá kniha od autorky "Pařížské manželky".

3 29.08.2016

Šance tu vždycky je. Kniha mě vtáhla a nepustila. Možná je to tím, že ač jsem generačně jen o málo mladší, problémy hlavních hrdinů mi klepou na dveře. Skvělé moudra, propletenec přátelství, jedna žena, tři muži - to je vždycky průser. Autor si s tou knihou vyloženě pohrál, rozuzlení bylo zajímavé. Za mě Šance tu je... Určitě. Ale doporučuji lidem, kteří už mají něco odžito. Vzdáleně se mi připomněl Poslední kabriolet. Ale ten je jen jeden, jediný, prostě nejlepší.

2 25.02.2021

Bohužel jsem se přesvědčila, že styl J. Picoult je je v poslední době stále dle stejného scénáře. Tlak na emoce, skrytý pod rouškou řešení vážného problému, překombinovaný závěr, jeden by nevěřil, co vše je možné a kvantum postav, takže čtenář se ztrácí a libuje si, jak je ta kniha hodnotná, není přeci jednoduché se v ní zorientovat. Co musím autorce přiznat, postavy dokáže vykreslit věrohodně, nicméně vždy jsem se alespoň dozvěděla blíže něco mimo četbu (život slonů, II. světová válka). Přiznám se, že jsem to spíše přelouskala, pro mě zůstane nádhernou knihou Vlk samotář a bohužel jsem ještě nečetla ranou četbu, což napravím. Ale tato kniha mě opravdu za srdce nechytla.

2 27.02.2018

Tak to je spíše sci-fi, hodně dobré, ačkoli tento žánr vyloženě nesnáším. Snad nebudu "spojlerovat", když napíši, že jsem se několik nocí bála usnout, ten pocit, co vše je možné. Změnila bych název "Druhé dveře". Každopádně jsem se začala více zajímat o spánek ve všech jeho podobách a co přináší.

2 23.08.2017

Stručně řečeno - "ale, jo" - čekala jsem, že to bude totální brak jako tolik opěvovaná Dívka ve vlaku, tudíž jsem příjemně překvapena. Zpočátku mi hodně připomínala Pusinku (podobné téma), pachatele jsem odhadla velmi brzy, ale přesto jsem věřila, že je tam ještě nějaký potenciál. Konec mě zaskočil, v mé hlavě šrotoval úplně jiný, ale nemůžu spojlerovat. Vytkla bych zbytečnou rozvláčnost, opakování podobných dialogů - hluchá místa. Chyběl mi podrobnější psychologický profil jednotlivých postav - k typu těchto "rodinných thrilerů" se to to sluší. Každopádně dobrá četba na jednu noc.

2 14.07.2017

Mně kniha bohužel - jako většina německých knih - zklamala především "otrockým" překladem. Děj byl stylizovaný "severskými autory", spousta neprovededitelných zápletek, brutální žena. Bohužel mi kniha vůbec nesedla a německé autory opravdu jen v originále (viz D. Glattauer - hezké oddychovky do vlaku).

I já jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, už je proto, že jsem si oživila a doplnila své znalosti o impresionistech, díky ní vyhledala obrazy Pissara a Sislyho, což není málo. Samotný akt malování resp. tvorby obrazu je popsán tak barvitě, že jsem místy cítila vůni barev, představovala si, jak malíř drží štětec, dívá se na své dílo, Roberta, jak otáčí obrazy vzhůru nohama, aby viděli jejich nedokonalosti.
K samotnému příběhu mám spoustu výhrad, myšlenka posledlosti téměř neznámou malířkou, vedoucí k odhalení jejího životního příběhu, těžký osud ženy - malířky mezi muži v době, kdy žila, mě pohltil. Jak už to tak bývá, s hrdiny přítomnosti jsem se nějak nedokázala ztotožnit. Až do seznámení Roberta s Mary to byla solidní psychologická sonda jedné lásky, která ztroskotala na všední realitě. Postava Mary pro mě byla do knihy uměle vložena, autorka zřejmě nenašla jiný způsob, jak "oženit" stárnoucího psychiatra prahnoucího po teple domova. Konec dobrý, všechno dobré, jako bonus nečekané těhotenství - pro mě bohužel klišé, které narušilo jinak křehkou a poutavou atmosféru knihy. Naštěstí je konec věnovan Beatrice a jejímu osudu, sic očekávánému, ale přesto umně popsanému rozuuzlení. Pasáž, kdy Beatrice rychle prochází zimní krajinou a nečekaně se ocitne na obraze Pissara, je tak plasticky vykreslena, že jsem se jí téměř mohla dotknout. Právě pro tuto a ostatní silné pasáže autorce odpouštím úlitbu čtenářům toužícím po dobrém konci.

2 20.11.2016

Rozhodně bych tuto knihu nenazvala pohodovou, je to silný příběh, nosné téma. Nicméně autorka to uchopila velmi lehce, dle mého názoru jen tak klouzala po povrchu. Mohla to být sonda do lidských duší až na dřeň. Asi to tak mělo být, příběh, který neurazí, mě nenadchl. Autoři mají bohužel často problém s "dobrým" koncem, což se pro mě týká i tohoto románu. Nicméně ráda jsem si ho přečetla a jsem šťastná, že mám dvě zdravé děti, které přežily pubertu. Představa ztratit dceru je tak hrozná, že jsem možná nakonec i ráda, že kniha plynula poměrně snadno a ztráta dítěte vyzněla lehce do prázdna.

Oceňuji skvělý britský humor. Střídání dvou rovin je těžký oříšek, i Nicholls to zřejmě místy cítil. Putování Douglese po Evropě, honba za hledáním vztahu mezi synem o otcem někdy lehce vázla, byl to však Douglas - skvěle vykreslena postava, takže mu to odpouštím. Příběh Connie a Douglese je napsán podobným stylem jako prvotina "Jeden den", brilantně, chytlavě a čtivě. Vztah dvou tak odlišných lidí je pro oba přínosem, do konce jsem netušila, jestli Connie zvolí solidní jistotu, nebo solidní nejistotu. Jediné co bych knize vytkla, je úplně poslední věta. Nemusela tam být, průměrně inteligentního čtenáře napadlo, proč byla doktorka Freja vtažena do děje.

2 14.08.2016

Miluji povídky a má očekávání byla příliš vysoká. Kniha je to bezesporu skvělá, autorka jde v některých povídkách až na dřeň, jinde ale jen klouže po povrchu. S některými povídkami jsem se setkala ve více povídkách. Celkově mi prostě v daném období kniha nesedla, což neznamená, že se k ní nevrátím. Kdyby to bylo možná, dala bych ji do - chci přečíst znovu.

1 18.11.2020

Opět se mi potvrdilo, jak tenký led představuje pokračování - navázání na příběh, který mohl zůstat v určitém bodu na představivosti čtenářů, nebo podlehnout volání davu: "Chceme konec, nejlépe šťastný". Snažím se vyhýbat nálepce "romány pro ženy", abych nebyla znovu zklamána, jak je všeobecná žena vnímána. Je to jednoduchá bytost, která miluje knihy, jež se čtou téměř samy, je tam nějaká ta láska, spousta problémů, nosný děj a nakonec to všechno dobře dopadne. Pokud se cítíte být takovou ženou, potom vám vřele doporučuji Clařino tajemství i Clařino dědictví, kde naleznete všechny výše zmíněné atributy románů pro ženy. Možná i nějaká ta slza skane po tváři, u Morvanů si jistě najdete svého oblíbence, kterému budete držet palce, aby ho již nepotkala žádná tragédie. Pokud od kvalitního čtiva očekáváte více, doporučuji zvolit jinou knihu.

Ve spoustě věcí souhlasím s Boby 17, trochu uspěchaný konec, ale .... nevyzněl do prázdna. Dvě dějové linie, to už je teď snad běžný styl psaní, nicméně tady mi nevadila, nicméně zejména v závěru bych "současnou" dějovou linii nejraději přeskakovala a naopak bych uvítala více detailů ze života Arkadije po příjezdu do Austrálie. Autor závěr zvládl skvěle, když uvážím, že Liam Pieper má 34 let, smekám. Kniha mi určitě dlouho utkví v paměti a to je značka kvality. Více nechci napsat, bohužel nedá se nespojlerovat. Každopádně doporučuji, kniha o odvrácené tváři cti, čestnosti, laskavosti - život sám. Ale za mně - jako žánr - literatura světová, thrillery - tak thriller ani náhodou.

1 18.11.2017

Začátek slibný, nicméně poté prachsprostý fanatismus, podivné nadpřirozené síly, naprostá dezorientace v ději i postavách. Allah akbar na každé straně třikrát a epilepsie pojmenovaná jako převtělení - to tedy ne. Fanatická obhajoba palestinského národa - chápu - ale zajímají mě fakta a děj je totálně plochý. Po dlouhé době nedočteno.