Lenka4 komentáře u knih

Ústředním tématem knihy měly být vzpomínky na Annu Frankovou. Nelze se divit, že jich mnoho není. Kdo si po desítkách let pamatuje všechny spolužáky, se kterými chodil do školy, jací byli, co říkali, co dělali. Cenné jsou však zážitky těch, kteří přežili a mohou tak sdělit své pocity, přiblížit atmosféru doby a říci, jaké vůbec měli povědomí o situaci v zemi a její vážnosti. Kniha postavená na osudech pamětníků, lépe sepsaná a chronologicky utříděná, by byla velmi přínosným počinem. Ale nejspíš by se neprodávala tak dobře, jako se slavným jménem v podtitulu.

1 09.04.2014

Vančurův styl vyprávění je osobitý a napomáhá přenést se do starých časů, kdy se příběh odehrává. Zároveň je hravý a díky němu ta spousta tragédií, o kterých píše, nepůsobí děsivě. Nevšední a osvěžující nezapomenutelné dílo.

2 07.04.2014

Svědectví o životě v extrémním prostředí věznic v padesátých a šedesátých letech minulého století. I krátkodobý pobyt v takových podmínkách musí zanechat na psychice člověka následky. Paní Šimkové se možná právě díky její "drzosti a vzpurnosti" podařilo nenechat se zlomit a tuto nelehkou etapu překonat tak, že byla schopna své vzpomínky sepsat a předat je veřejnosti. Vyprávění je to živé, barvité a místy dost drsné. Že jde o vzpomínky a nikoliv román, dokládá mírná časová a místní nepřehlednost.

3 06.04.2014

Verše o městě (Sem a tam, křížem a krážem prošel jsem město, jak mě nes dav. Na tisíc hlav, muže a ženy zachyt pohled můj pohroužený - ale jsem sám), o noci (V noci, v svém němém příkrovu, město se podobá černému hřbitovu), o ztraceném synovi (Kdo sněním omámen jde za touhami, jde světem bažinou a s bludičkami nad lesklým slizem nenávratně krouží, když křídla zlomí, v nicotu se hrouží. Blah, kdo se spokojí jen s mírem v duši, již neoslepí nic, nic neohluší na trpké zkoušce světa), o chudobě (Snášela trpně osud vdovy, když muž jí pad, památkou na svaly, lásku co dávaly, památkou na svaly, chleba co dávaly, po sobě zanechal jediné dědictví: děti a hlad). Pro krásu Paní z námoří (Vyplul jsem s touhou dobýt svět. Drásala, sládla, slibovala dosíci nejpyšnějších met. Poznal jsem pozdě: oklamala. Uvadla, jako vadne květ. Jako tvá láska, lhala, lhala) přimhouřím oko u Majakovského (básníci sovětského Ruska, všichni se postřílejte, jen SSSR ať trvá, levá, levá, levá). Krásná sbírka, lehce plynoucí verše, zajímavé náměty. Nevšední zážitek z četby.

02.04.2014

Sbírka děl známých, méně známých i zcela neznámých autorů přináší možnost srovnání tvorby v daném regionu a období. Právě době vzniku je poplatné hlavní téma básní - ženská krása. Je však opěvována podobnými slovy a přirovnáními (těžko na tomto poli vymýšlet něco neotřelého), mnoha veršům chybí vnitřní hloubka. Zdá se, jako by vznikaly účelově, řemeslně. Veršované lichotky dávaly dvoření kavalírů větší lesk. Skutečným citem prodchnutých básní je málo. Milým zpestřením sbírky jsou verše humorné či skoro rozpustilé, jejichž autoři se na lásku dívají s nadhledem, či básně naučné (Lorenzo de´ Medici: "Dostalas, má dcerko mladá vychování víc než dosti. Chovej se mi v společnosti, jak se sluší, patří žádá...... Tak to, dcerko, dcerkám sluší, to ti bude k cti a chvále; zalahoď své mladé duši, okřej v bále, čile, dbale, využij čas dokonale na všecko, co život skýtá; přejde ples a hoň pak bycha: žádná nejsme věčně mladá."

1 01.04.2014

Život přináší často hodně krušné okamžiky. Pozitivní je, když se z děsivých denních můr postupně stanou veselé historky, jejichž vyprávěním postižený nejen pobaví své okolí, ale sám tak sobě pomůže překonávat neblahé psychické důsledky přetrpěného příkoří. Možná by knížce prospělo nechat téma ještě chvilku uležet a více propracovat, ale to od paní Deváté evidentně nelze očekávat. Ono vlastně i to překotné a trochu neuspořádané povídání má také své osobité kouzlo.

1 28.03.2014

Minulost ztracená v hlubinách moře, času, vesmíru. Pomíjivost života, věčnost hvězd. Sen, smrt. "Vše, co už dávno na zemi ztratilo tělo, přichází tmou. I stín - už mrtvý - může vstát, nesen spícího dechem, tolik co bloudící přízrak." Nevšední verše k zamyšlení nad smyslem lidské existence. Nejsou trudné, spíše filosoficky podané, bez přehnaných emocí, přesto působivé.

28.03.2014

V krátkých kapitolách zachycuje autor nejpodstatnější události svého profesního i osobního života. Filosofické myšlenky ("Všechno, co se člověku přihodí, musí mít nějaký poslední smysl, nějaký vyšší smysl. Avšak tento vyšší smysl nemůžeme znát, v něj musíme právě věřit."), smysl pro humor ("Jsem monoteista - piji vždy jen jeden šálek čaje."), zajímavé příklady z psychiatrické praxe. Knížka se dobře čte, ale není tak hluboce zasahující jako A přesto říci životu ano.

23.03.2014

Zdenka Braunerová navštívila během své italské cesty nejznámější místa - Florencii, Řím, Neapol, Vesuv ... Nabízí se tedy konfrontace jejích pocitů s pocity dnešního turisty. Jedná se však o deníkové zápisky zaměřené především na malířství, takže je to spíše četba pro milovníky výtvarného umění. Roztomilé je množství pravopisných chyb, které malířka v deníku má.

21.03.2014

Do přebohatých veršů opěvujících přírodní krásy se poznenáhlu začíná vplétat milostný příběh. Objeví se, mizí, opět se vynoří, nabírá na dramatičnosti a vrcholí v takřka hororové hřbitovní scéně, aby samotný závěr mohl přinést utišení a zklidnění. Stavba tohoto romantického díla je velice zdařilá, za nejlepší část pokládám IV. oddíl - Hřbitov o půlnoci. "Vše, co kvete, svadne, a co svadlo, spadne; vše, co světlo spatří, s hrobu tmou se bratří. Pročež časně sluší v starosti mít duši."

17.03.2014

Důvtipní vyšetřovatelé řeší neomylně zločiny, jejichž podstata je, jak vidno, stejná bez ohledu na století. Sympatické je, že ne vždy zvítězí nespravedlivá spravedlnost dle litery zákona. Příjemné oddechové čtení.

10.03.2014

Konec korunuje dílo. Závěrečná část trilogie o královně Žofii je nejzdařilejší. Autorovi se podařilo dobře a celkem přehledně vylíčit události kolem vzniku husitství a jeho jednotlivých aktérů a stran. Jak vidno, každou dobrou myšlenku mohou zcela zvrátit a zničit bezohledné mocenské ambice, fanatismus či touha po zisku.

1 08.03.2014

Pohled na nástup a rozmach nacismu v Německu očima jednoho z obyvatel Drážďan. Cenné jsou názory běžných lidí na politické události. Vyvstává rozpor mezi oficiálními prohlášeními a realitou denního života. Můžeme sledovat, jaké je chování lidí k židovským spoluobčanům i jak válka zasahuje každému do života bez ohledu na jeho původ. Deník je zároveň zajímavou psychologickou sondou. Autorovy plány do budoucna politická realita zcela mění. Do života se vkrádá strach, který sílí. Po určité době ale nastane bod zlomu - otupění. Budoucnost se z horizontů let krátí na měsíc, na zítra. Deníková forma přispívá k autenticitě děje, nevadí ani opakovaný zápis některých událostí. Velmi zajímavé a poučné čtení.

07.03.2014

Inultus při připomíná Arbesova romaneta. Mám dojem, že povídku s podobným námětem jsem už kdysi četla, hrdina byl malíř tvořící obraz nějakého světce. Legenda toledská je příběh se zázraky a tajemstvím víry, ukazuje však její nejhorší stránku - náboženský fanatismus. Nejzajímavější je slovenská legenda Samko Pták. Prosté vyprávění o prostém člověku a jeho trnové cestě, kterou po dlouhou část života prochází, aniž by si ji uvědomoval, je velice dobře napsané, v závěru až dojemné. Všechny tři příběhy v sobě skrývají hlubší filosofický podtext, určitě stojí za přečtení a zamyšlení.

2 06.03.2014

První polovina románu je stejně jako u Pasti na královnu psaná poněkud suchopárně, postupně se však líčení stává živějším a čtivějším, takže si ráda přečtu i závěrečnou část trilogie. Možná by dílu prospělo Žofiino vyprávění více citově podbarvit. V některých kapitolách se to povedlo a ty se čtou jedním dechem. Častěji však děj sice sledujeme jejíma očima, ale jaksi s odstupem, jako by byla jen nezaujatým pozorovatelem dění. Škoda, že není věnován větší prostor vzájemným vztahům Žofie a Václava IV.

02.03.2014

Příběh, který Žofie vypráví, je zpočátku vcelku poklidný, spíše popisný. Ke konci však dostává spád, je najednou živější a emotivnější. Využití znalostí dobových reálií dává příběhu punc uvěřitelnosti. Díky autorově fantazií tak vidíme postavy z naší historie v zajímavém pohledu a jistě jsou nám bližší než v učebnicích dějepisu.

2 17.02.2014

Těžko hodnotit knihu jako celek. Bubáci jsou velice vtipní a veselí. Čest a sláva začíná sice rovněž ve velmi humorném tónu, ale děj se náhle stane poněkud rozvleklý, neuchopitelný, občas nepochopitelný. Kdo však knihu neodloží a poctivě dočte až do samého konce, bude odměněn opravdu silným závěrem. U Gypsové dámy lze ocenit zdařile vykreslenou atmosféru, v níž se děj odehrává. Příběh má i nápaditý konec, ale ve srovnání s Bubáky se mi tato povídka zdá poněkud slabší.

14.02.2014

Velmi vtipné a nápadité. Už dlouho jsem se u knížky tak nezasmála.

1 11.02.2014

Verše, do kterých autor nevkládá revoluční zanícení, jsou velmi pěkné. V Karpatských melodiích zdařile vykreslil krásu přírody i nelehký život obyvatel. (Christos voskres: "Tak srdce s bídou po chatách se v zápas dalo marný předem. A jaro křehké na horách se krčí před sněhem a ledem. ... Zní Christos voskres z cerekví do tmy, jež vzlyká jako vdova. Nečekej, z hor že odpoví hranatá čelist měkká slova. ..."). Ostatně většina básní inspirovaných krajinou a přírodou svědčí o tom, že S. K. Neumann psát poezii uměl. (Mrazivé jaro: "Těch květů, květů nejvíce je líto, i v mrazném jaru nutno rozkvétat, a to, co něžného je uvnitř skryto, se bez slunce a bez včel musí vzdát. ...").

05.02.2014

Některé verše psané ze zkušenosti krize ve třicátých letech jsou aktuální i dnes, např. Staviski ("Ježí se v krajích černými troskami loupežných pánů tvrze a hrady. V smokingu táhne dnes kluby a bankami loupežný rytíř ze správní rady.", Cestou ("Daleko v městě, plýtvajícím slovy, člověk-stroj a člověk-kůň po stech a tisících bez práce bloudí..."), Song bulvární krysy či Chvála korupce. Ve sbírce se střídají básně s možná až příliš tvrdou bojovností s pěknou přírodní lyrikou. Vrcholem knížky patrně mělo být Poděkování Sovětskému svazu. Ačkoliv autorova revolučnost a nadšení se v básních ozývá velmi zřetelně, právě v té závěrečné přes jeho snahu dost zaniká. Lépe řečeno zaniká pro jeho přílišnou snahu. Oslavná óda je totiž natolik dlouhá, že se veškerá zamýšlená údernost mění ve fádnost až nudu. Méně je zkrátka někdy více.

30.01.2014