LenysekC komentáře u knih
Kniha je dobře udělaná, super jsou vysvětlivky různých pojmů, situací a souvislostí, bez kterých by nezasvěcený čtenář asi tápal, o čem je řeč.
K obsahu - ačkoli původně jsem se ke čtení chystala hlavně kvůli panu Florianovi, díky knize jsem si o panu Demlovi udělala také svůj obrázek. Potřeboval by obejmout.
Hm, tak ani tohle, ani předtím Muž, který sázel stromy... Asi nemám ráda tak krátké a na podnose naservírované podání.
Až to přečtu podruhé a dojde mi úplně všechno, nejspíš přidám poslední hvězdičku. Nebo jsem ji možná už dala v jiné realitě.
Hm, tak tohle mě minulo na všech frontách. A ten překlad, stylistika, grafické zpracování... Viděl to vůbec nějaký korektor? Možná jsem to špatně načasovala, ale v tuhle chvíli velká bída.
Mám za sebou první čtyři části ( do str. 339), a už teď mám problém hodnotit. Ano, spousta zajímavých věcí, souvislostí, informací... Dala bych určitě čtyři hvězdy (pět ne, protože se tam na můj vkus hodně politikaří). Jenže ještě ke všemu je to psáno docela agresivní formou, což se mi u tantrika jeví trochu zvláštní.
Zatím odkládám, na tantru v praxi nemám trpělivost, ale třeba se k tomu ještě vrátím, až na sobě zapracuju...
Těžko hrát v životě jen role a být při tom šťastný... A jestli se psychiatři snažili udělat ze Zeldy "stepfordskou paničku" (krásně vystiženo, Lenoro), Scott se zase snažil hrát roli "správného chlapáka". Jenže na to ani jeden z nich nebyl v jádru stavěný...
Myšlenka pravdivá, bez debaty, ale je psáno tak nějak... prvoplánově. Všechno je naservírované přímo pod nos, není prostor pro takové to: Áhááá!!! kdy si člověk sám uvědomí, kde je ten pes zakopanej... Takhle to člověk přečte, pokývá hlavou, jako že souhlas, ale za půl hodiny už o tom neví a žije si dál podle starých zajetých zvyků...
Zklamal mě (ne)konec. Celou dobu to vypadalo fakt dobře, krásně cynickej humor, zápletka slušná, spousta zajímavých zamyšlení o dnešní době, světě, ve kterém (ne)žijeme, kvantové fyzice, (ne)realitě... A právě proto jsem byla zvědavá, jak to dopadne, jestli aspoň některé z těch myšlenek budou aplikované v praxi, příp. se David a John poučí, někam posunou, kdo byl ten hubeňour, co byl medúzou a měl takovou úúúžasnou možnost ukázat čtenářům jinej pohled na svět (kterou ale autor naprosto nechal vyšumět)... A ono tak nějak nic. Opravdu musím číst pokračování, abych se to dověděla? Nějak se mi nechce, protože mám trochu strach, že bude končit podobně... A nebo jsem to prostě nepochopila.
Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, protože na jednu stranu s obsahem souhlasím, na druhou se mi však zdá, že autorka už to trochu přehání a vidí znamení skoro ve všem. Ale pokud jí to vyhovuje, proč ne, každý máme tu míru prostě někde jinde.
Po literární stránce už jsem četla i lépe napsané knihy, ale tady jde hlavně o obsah. Často jsem měla pocit, že čtu své vlastní myšlenky, které jsem ale neuměla vyjádřit slovy - ale teď jsem si je mohla krásně utřídit a vydumat si další :)
"Myšlení není cestou k realitě. Myšlení vám staví do cesty překážky - když se snažíte použít myšlení, abyste se přiblížili něčemu, co myšlení předchází, vaše myšlenky vás k tomu nepřibližují, ale naopak vás vzdalují. Něco definovat znamená podřídit to propletenci intelektuálních vztahů. Opravdové pochopení je přitom zničeno."
"Jakmile jednou něco dostatečně pochopíte, už před tím nemusíte prchat."
" Z vnitřního hlediska není šílenství problém - šílenství je řešení."
Zase trochu jiný pohled na věc, tentokrát více z pohledu kvantové fyziky a moderních technologií vůbec, a přitom ve své podstatě opět dojdete k tomu samému... Tak kdy už nám to doje? :)
Jedna rada: nečekejte, až budete mít opravdu úzkosti a deprese. Přečíst (ale hlavně přijmout a pochopit), by ji měl snad každý. A hlavně ti, kterým teď blesklo hlavou: tohle já nepotřebuju!
květen 2014: Přečteno znovu. A kdybych mohla přidat hvězdičky, přidám. Opět pomohlo a poradilo, a vím, že jsem nečetla naposledy. Opakování je matka moudrosti, že :)
Četla jsem na základě doporučení kamarádky. A i zdejší recenze byly pochvalné, tak jsem to zkusila, když se mi dostala do ruky. Ale paní Deveraux asi není pro mě.
Já chápu, že lidi mají různé slabosti a nejsou dokonalí. V dobře napsané knize to člověk chápe a fandí jim, aby to překonali. Ale tady? Dougless byla prostě úplná pipka a Nicholas namyšlenej blbec. A nic víc. Nějaké posuny v myšlení? Vývoj? Přehodnocení? Ne. Prostě neustálé přetahování o moc, o to, kdo má pravdu, kdo má právo být uraženej... Jak pětiletí na písku. A to nemluvím o tom, jak strašně jsem jim to nevěřila. Nic. Ani lásku a vášeň, ani strach, ani zmatení. Příliš rychle lítali z jednoho do druhého. A vrcholem bylo, jak si pořád vykali...
Na pátou hvězdičku chybělo jen nějaké moje větší souznění z celkovým vyzněním. Na mě to prostě bylo moc Nietzscheoidní. Chyběl mi tam větší smysl. Nebo jsem to úplně nepochopila, nevím. Ale provedení skvělé, Ariel mě bavila, ačkoli takhle sebedestruktivní povaha bych být nechtěla. A celé to putování prokládané filozofickými úvahami prokládanými kvantovou fyzikou - eňo ňůňo. Mám knihu doma už aspoň deset let, a až teď mi na ni padlo oko. Zjevně v pravý čas.
Kdysi jsem od něj četla Lucifer's Code v angličtině. Byla to první angl. knížka, která mě tak chytla, že jsem to nevzdala a dočetla ji až do konce. Takže když se mi teď dostala do ruky Zázračná síla, neváhala jsem.
Kniha má vše, co má tenhle žánr mít. Jako holka bych samozřejmě přidala nějakou milostnou linku, ale nevadí, že tam není. Jsem hlavně moc ráda, že to nesklouzlo do "spasíme celý svět a všichni se budou mít dobře." Smrt je přirozená součást života, ačkoli se to snažíme všemožně popírat a přečůrávat. A aby mohlo být dobro, musí být i zlo.
Napínavé, čtivé, a pro člověka, co se trochu vyzná v genetice, asi o to přitažlivější, protože autor si opět nastudoval všechny podklady do velkých podrobností.
Byla jsem před víc jak deseti lety v Lyntonu/Lynmouthu na praxi. To je jen kousek od Oare, kde se kniha odehrává, a také jsou tam tyhle vísky několikrát zmíněné. Nádherné místo - úžasná příroda, divocí poníci, skalnaté pobřeží - no úplně jak z filmů od Rosamundy. A každé turistické informační centrum tam dodneška žije z příběhu Lorny a Johna. Zkoušela jsem číst v originále, asi 70 stran, ale to je fakt na dlouho, takže jsem si nakonec sehnala stodvacet let starou českou verzi a dala si to znova od začátku. Překlad je místy trochu kostrbatý, ale chápu, že cider tehdy u nás nikdo neznal, takže překlad "burčák" byl asi srozumitelnější. A takových nepřesností tam bylo povíc, taky mě trochu štvalo, jak si, drahoušci, někdy vykali a jindy tykali, klidně i v jedné větě. Já chápu, že je to potíž, vystihnout v češtině ducha doby a zároveň jejich vztah, ale překladatel se měl podle mě chytit jednoho a toho se držet. Ale příběh je to hezký, oddychový, totálně romantický a u nás naprosto zapomenutý a neznámý. Škoda. Doporučuju knihu i údolí řeky Lynn.
Já jsem asi něco takového teď potřebovala. Ale ta sebeobětovací agitka pro dobro druhých, ach jo, ta mi dává... Za to hvězda dolů.
Hm, tak nevím... Jednak mi přijde, že za celou dobu jsem se nedokázala vžít do toho on-já, my-oni a tak, jednak mi není jasné, kde se tedy vzalo vědomí nějakého Já, které by mohlo rebelovat, a jednak vlastně vůbec nevím, co tím chtěla autorka říct. Že není nic jako předurčení? Že není nic nad námi? A že kdo v něco takového věří, je odsouzen k záhubě? A co ta láska tam? V tu je dovolené věřit? Ne, nerozumím tomu.
Já se tak těšila, že to bude o takovém tom objevování sebe sama, o těch možnostech, které člověk má, když si uvědomí, že nic z toho, co doteď musel, nemusí, a že může být jenom líp... Ale buď jsem to nepochopila, nebo to tam prostě není. Padla z toho na mě hrozná depka. Vždyť co na tom bylo za dobrý konec? Jakých odpovědí se dobral? Proč moudrý blázen? Ne, že by tam nebyla spousta pravdivých vět. Ale vždycky byly nakonec formulovány jaksi beznadějně.
Oproti jinym, umele natahovanym seriim, byla tahle natahovana spis na zacatku a treti dil byl nejlepsi. Coz pri te bide znamena, ze se dal precist bez preskakovani a prinesl aspon trochu nejakeho poselstvi.