Lesehest komentáře u knih

Začnu citací ze samého závěru knížky a příslibu kýžené budoucnosti v podobě „svobodnějšího, spokojenějšího a důstojnějšího života“. Jistě, hodnoty jsou alfa a omega. Proto je musíme volit maximálně uvážlivě a balancovat je navzájem, kdy jejich vyvažování je nikdy nekončící záležitost.

Dodal bych výslovně třeba hodnoty: Spravedlnost při nevyhnutelné faktické nestejnosti jak pohlaví, tak jedinců. Nebo sounáležitost. Nebo psychicky a sociálně zdravé děti, které většinou zase dokáží mít psychicky a sociálně zdravé děti.

Tedy svoboda jedince. Dělat si, co chci. Tak jako si dělala vždycky co chtěla hrstka těch nejmocnějších mužů. Obvyklý pohled elitních feministek se totiž nepoměřuje s běžnými, „průměrnými“ muži, kteří v minulosti pravidelně byli zcela nahraditelným zdrojem a jejich životy v podstatě bezcennou surovinou, a už vůbec ne s jejich „spodní“ třetinou či pětinou. Ti posledně zmínění jsou z pohledu ženy, která si sebe sama jen trochu váží, muži i dnes většinou „neviditelní“; kromě toho, můžou si za to sami! To je v kostce latentní a všudypřítomný motiv toho nejhlasitějšího feminismu posledních dekád. Dělat si, co chci. A co? Samozřejmě jen to dobré. A dobré je to, co JÁ považuji za dobré.

Ano, už je co ztratit, jak se v textu uvádí. Což je mimochodem asi hlavní důvod stávajícího „věku úzkosti“, nynější doby anxiolytik. Akcelerovaný vývoj posledních desetiletí směřuje podle mého vnímání k tomu, že v nevyhnutelné konkurenci s jinými kulturami toho možná ztratíme ještě víc, než historicky bezprecedentní rozsah faktické autonomie žen a je velkou otázkou, jak na tom budou jednou naše vnučky.

Knize by se jistě daly vytknout dílčí nesprávnosti, ale spíš "systémově": určitě má autorka zásadně chybné chápání vztahu vrozeného a získaného (str. 98, zábavná představa, že by člověk v případě čehokoli vrozeného nepotřeboval výchovu, evokuje spíš hmyz, ale i ten se kupodivu dokáže učit) rozvíjeného už od šedesátých let seriózní vědou počínaje řekněme Richardsonem s Boydem a konče současnou antropologií. Takové znalosti by byly vhodným protijedem proti pojetí genderu Buttlerové, neuznávající tělo a dalším šíleným nesmyslům, co byly kdysi v módě v některých feministických kruzích.

Ano, je to složité, subtilní, zejména oproti nejrůznějším „manifestům“, stejně tak jako od naivně biologizujících pohledů, ale vyplatí se zrovna tomuto věnovat pozornost, jestli opravdu chceme porozumět světu a zlepšovat ho; pouhý svazácký zápal už nepostačí. Nejvíc toto zásadní nepochopení tluče do očí v pasáži kolem ideoložky feminismu Judith Buttlerové.

Ostatně sama tato maskulinní a fakticky proti rodině zaměřená lesba (říkejte mi „they“, tedy ono, prosím) je už aktuálně myšlenkově jinde, než v citovaném díle z „dějin hnutí“ s názvem Trable s genderem: Podvracení identity z roku 1990.

Představují prominenti a elity typu nekriticky citované Buttlerové, čerpající ze zmatených francouzských postmodernistických filozofů, nových freudovských marxistů, ztělesňující plytký akademický postrukturalismus, nešetřící „dekonstrukcí“, či „subverzí“, skutečné zájmy většiny žen? Nejsem si zdaleka jist. Elity vždy zvýhodňují samy sebe, nanejvýš si ještě samy sobě namluví, že to bude dobré i pro ostatní.

V pasti pohlaví jde nicméně celkově spíš o předloženou selekci faktů, z ideologických důvodů jednostranně vybraných a zabarvených, a s tím spojenou motivovanou interpretaci. Pak se nelze divit, „proč jsme stále tak naštvané“, či spíš stále naštvanější, resp. "poštvanější" (paradoxně navzdory objektivnímu růstu individuální svobody a faktické rovnosti pohlaví, což je jev doložitelný i na průzkumech v USA), jak skoro unisono uvádějí čtenářky ve svých komentářích ke knize.

Tudy cesta, podle mého názoru, už dál nepovede, nízko visící plody byly dávno očesány. Nakonec se můžeme ocitnout v pasti vlastního myšlení. V pasti přežilých schémat, příliš zaměřeného a motivovaného pohledu.

1 16.10.2024

Velmi plasticky a čtivě zpracovaná učebnice s množstvím relevantní grafiky! Jen by do budoucna prospělo vyvětrat přežilý „dawkinsinismus“ (který má blíž k Hobbesovi než k Darwinovi), jenž nebyl nikdy obecně vědou přijímaný, leda úzkým jádrem či kmenem „věřících“; i tam je už znát zřetelný odklon. Tenhle problém pochopitelně nejvíc křičí, když se autoři pouštějí do sféry lidského zvířete.

Podle nich prý například „disociální porucha“ (číslo diagnózy F60.2 – jež je charakterizována bezohledností vůči skupinovým normám, nezájmem o city druhých, neschopností udržovat trvalé vztahy, neschopností pociťovat vinu…) "není žádným narušením optimálního vývoje lidské bytosti, ale využitím možností, které optimální vývoj lidské bytosti skýtá“ (str. 84, vydání 2017, box 2.8.)

Člověk se ale vyvinul adaptací, koevolucí se svojí kulturou, v hypersociálním prostředí, kde je nevyhnutelná obrovská míra spolupráce, a je biologicky vybaven spoustou psychologických adaptací, počínaje rozpoznáváním černých pasažérů, podvodníků, což naprosto typicky jsou právě psychopati podle F60.2.

Vůbec to přitom není záležitost jen novodobé instituce „policie“, ale rozpoznání a eliminování takto narušených parazitů je odedávnou, „biologickou záležitostí“ člověka; hlavně proto – a díky tomu – máme tak chytré mozky. Naši předkové, když je „prokoukli“, s takovými jedinci omezovali spolupráci, vyhnali je nebo dokonce zabili; navíc úlohu institucionální „policie“ dávno v paleolitu měli šamani a kněží všeho druhu. A ne nadarmo je všeobecně uznávaný bio-psycho-sociální model člověka, anebo definice zdraví pod WHO, odkazující správně na stav tělesné, dušení a sociální pohody. To vše v celku je naše „biologie“.

Lidský jedinec potřebuje v různých fázích svého vývoje specifické podmínky, jinak je jeho „optimální vývoj“ skutečně narušen, jak správně popisuje vývojová psychologie (čistě genocentrické pojetí ignoruje vlastnosti nabyté během individ. vývoje a v tom je tu kámen úrazu), bez ohledu na jeho případnou „tělesnou symetrii“. Biologie hypersociálního zvířete zvaného člověk toto všechno zahrnuje; naivní víra v jednoduché modely (G. Williams), stojící na nejasných a nevyřčených předpokladech, často zavádí u pekelně chytrých sociálních bytostí na scestí.

Pět hvězd mínus jedna za „dawkinsinismus“.

3 14.05.2024

Cukaly mi koutky, když jsem četl Honzákovo: " Málokdy se samci servou natolik, že nejsou schopni tlupu vést, a velení se ume nějaká stará plešatá opice" (str. 44). Za to se pochvaly od předních feministek prosazujících kvóty sotva dočká. Další perla např. na str. 69, kdy by Honzák ženě, která v 39 oddaluje početí prvního potomka, "nesvěřil k výchově ani křečka". "Sesypaly se na mě babizny...".

Honzákovy knihy jsou obecně kvalitní, třeba Psychosomatické prvouce se nedá nic vytknout. Zde je forma lehčí, co unese zvuková forma rozhovoru a možná ještě blog, v tištěné podobě knihy sem tam bodá do oka.

Například předpojatost Mandausové vůči křesťanství: budiž. Ale spolu s její zarážející neznalostí toho, o čem mluví, kniha sklouzává zbytečně nízko: Nepožádáš manželky bližního (str. 36) je majetkové přikázání, ne sexuální morálky jako Nesesmilníš, jak si podle všeho myslí Mandausová. Čarodějnické procesy nejsou středověká, jak Mandausová opakovaně prohlašuje, ale renesanční, novověká a primárně civilní záležitost. Křesťanský středověk kupodivu znamenal spíš rozšíření práv žen (prorežimní filmy Otakara Vávry anebo soudružky učitelky pochopitelně vštěpovaly ještě v 70´ žáčkům trochu jiný obraz). Jinde zjevně Mandausová neposlouchá nebo nechápe, co Honzák říká, srv. na str. 11 Honzák mluví o starozákonních židovských patriarších, Mandausová to na str. 12 interpretuje jako" už jsme se shodli, že s příchodem křesťanství...". Páté přes deváté, což je škoda.

Ženy představují dvě třetiny mladých lékařů, žen je podle publikace také celých 61 % soudkyní; obojí je vysoce kvalifikované a prestižní. Čím ale výše na stoupáme žebříčku klasické moci, tím klesá podíl žen. Nepochybně existují „strukturální“ překážky, o ty ale klopýtá daleko víc skupin, velmi početných, značně bolestně, mnoho z těch lidí je na tom objektivně špatně (to by nás jako „demokraty“ mělo pálit, když uznale citujeme výrok: „Jak může být někdo demokrat a nebýt feminista“).

V první řadě ovšem musí obecně ženy samy chtít a toužit po nejvyšších postech a obětovat tomu tolik. Ženy jsou chytřejší než muži mimo jiné v tom, že nejsou v průměru zdaleka tak ochotné obětovat to, co je v životě důležité, za pozlátko prestiže, pobytu na špici hierarchie, velkého materiálního bohatství, obdivu, než muži. Vyjma velmi úzké skupiny žen, které budou aktivní a slyšitelné ve svůj vlastní prospěch.

Jak píše J. H. Barkow: „Vždy se najdou jedinci a skupiny, kteří vidí změny, jež by byly výhodné pro ně samotné, a kteří sami sebe bez námahy přesvědčí, že výhody reforem nebo revoluce budou plynout všem“.

Podívejme se konkrétně třeba na čísla voleb do Senátu ČR, 2022: Kandidovalo 135 mužů, zvoleno bylo 18, kandidovalo 43 žen, zvoleno bylo 9. Jako žena tedy máte o 57% vyšší šanci, že budete zvolena, než pokud byste kandidovala jako muž.

Jestliže by se zavedla kvóta rovného zastoupení, pak při stejných vstupních datech by šance, že vás zvolí jako ženu, byla více než trojnásobně vyšší, než u mužského kandidáta.

Chování „patriarchů“ na mocenských postech je dáno v první řadě jejich postavením, situací, ne pohlavím. Tihle mocní ztratí schopnost empatie, přijdou o schopnost vnímat a vůbec jen „vidět“ méně „důležité“ osoby, získají silný pocit oprávněnosti i tam, kde ji z pohledu jiných nemají, jak dokládají psychologické výzkumy. To se týká stejně tak žen, které se tam proderou, vyškrábou, protrpí a stanou se nakonec také jedním z „patriarchů“. Ostatně jeden z nejdůležitějších poznatků psychologie se skrývá pod nálepkou Základní atribuční chyba.

Pak je otázkou, jestli zvýhodnění konkrétních žen a znevýhodnění konkrétních mužů kvótami by bylo vyváženo alespoň adekvátním růstem společenského blaha. Já si to nemyslím, je to ovšem politická otázka, na kterou není jednoznačná odpověď.

Kvóty zasahující do soukromé sféry, například do personální agendy firem, tedy entit, které se snaží přežít v nevyhnutelně konkurenčním prostředí, jsou citlivá záležitost. Které právo má mít přednost?

Proveďme myšlenkový experiment: „Jsem chudý černý muž na maloměstě pracující u poklady supermarketu. Jsem toho názoru, že mě bílé ženy diskriminují, kdykoli se s nimi chci pářit, a nekladou na první místo moje "niterné lidství" (str. 54). Pryč se stereotypy, předsudky a povrchností vzhledu! Chtěl bych prosadit, aby měly ženy zákonné kvóty týkající se podílu páření s černými muži. Svět pak bude spravedlivější a lepší."

Lidé mají na rozdíl od umělých entit pocity, a ty jim signalizují nevhodné průniky do vlastní integrity. Princip porušení je nicméně stejný, a kvóty jsou ve světle toho spíš násilným, "brachiálním" přístupem.

1 26.03.2024

Biologická pohlaví jsou přesně dvě, samčí a samičí, a vědeckým rozlišovacím prvkem je produkce velkých anebo malých gamet, nic jiného: ženy mají vajíčka, muži spermie. To je vše.

U sociálního konstruktu jménem gender a víry v něj ukáže čas, jaké dopady pro společnost bude mít. Můžeme na budoucí dopady, plusy a mínusy mít velmi odlišné názory. Mezi krásným novým světem a pomalu páchanou sebevraždou.

„Devadesátky byly takovej atomovej výbuch feminity. Začala se volit miss, kterou jsme nadšeně sledovaly. Vydolovaly jsme z rodičů barbíny a pamely (malé barbíny)“ (str. 14).

Svatá prostoto. Výbuch feminity? Sociální vztahy jsou záležitostí vysoké komplexity, každé jednání má dalekosáhlé dopady na druhé a na společnost. Jestli autorky nedokážou postřehnout, že výše popsané je absurdní chápat jako „výbuch feminity“, co teprve u daleko problematičtějších a méně přímočarých témat.

Jádrem knihy je „rychlé a snadné“ nabrífování argumentace méně znalým spolubojovnicím. Například to, že v roce 1950 nemělo 20 % žen děti (str. 101). Fajn, to je perspektiva jedince (práva a požadavky jedince vyzdvihujeme nadevšechno, dá se tomu občas říkat egoismus). Pak je tu ale perspektiva populace, perspektiva sociální. Tedy tzv. úhrnná plodnost v onom roce 1950 byla 2,8 dětí na ženu, zatímco např. v roce 2000 byla 1,16 dětí na ženu. Pro prosté udržení stavu se udává 2,1. Nikdo asi nechceme, aby naše vnučky musely nosit burku, až nás jiné populace s kulturou, která tu naši považuje za zvrhlou a úpadkovou, zcela "demokraticky" přečíslí v nějaké verzi Houellebecqova Podvolení (pravda, bezdětným je to možná jedno a mohou se zaměřovat na svoji "slast", tady a teď).

Opakovaným motivem knihy je paranoidní myšlenka, že současný stav světa je způsoben jakýmsi cíleným spiknutím mužů proti ženám, s cílem "udržet je v podřadném podstavení". Možná že existuje pár vyvolených „patriarchů“, kteří něco ovládají. Naprostá většina mužů a žen jsou jen ve vleku, a také aktivní spolupodílníci, spolupachatelé. Třeba tím, že sledují a obdivují miss a podporují prodej barbín. Jiná feministka například obhajuje to, že jako studentka prodávala své tělo (komu asi, než starším bohatým mužům). Je přece její a může si s ním dělat, co chce, vy předsudeční zabedněnci! Tedy toto je „patriarchát“, který si společnými silami a každodenními volbami všichni pospolu hezky vydržujeme.

"Patriarchát" zanikne, až se krásky budou pářit s chudými, nikoli mocnými muži (s absencí nadějných vyhlídek na "patriarchální" úspěch) raději než s muži mocnými a bohatými. "Patriarchy". Tzn. až naprší a uschne.

Mužská sexualita je podle spoluautorek „fuj“ (str. 59, 76), a v mužské "patriarchální" sexualitě jde podle nich o jediné: "Výstřik". "Výstřik a nazdar, může se spát" . Tyhle pasáže nechtěně evokují staré viktoriánské příručky pro dívky a jejich varování před nízkým mužských chtíčem a špinavým sexem. Moderním dívkám to ale dělá medvědí službu a nemá to s často skloňovaným respektem nic společného.

Mužské sexshopy jsou prý místo, kde "mezi nafukovací pannou a živou ženou je pouze ten rozdíl, že se žena umyje sama", zatímco „feministické sexshopy jsou místem respektu k tělu a oázami skutečné slasti“. (str. 76). Nebo jde o (nevědomou) směrovku na ženskou autoerotiku a homoerotiku? Pak je to oproti viktoriánům pokrok. Ovšem příznačný.

„Žena zůstává v heterosexuálním partnerském vztahu jedině a pouze, pokud ji to baví“ (str. 74). No, mnohý muž zůstává z důvodu závazku a odpovědnosti a věřím, že mnohé ženy mimo myšlenkový svět příručky často také.

V knize jsou zajisté nezpochybnitelná tvrzení jako nedoceněná práce žen, mužské obtěžovaní, řada navrhovaných opatření je přirozeně správná. Ty ale nevycházejí z předkládaného pojetí feminismu, a už vůbec ne genderismu, ale z obecných dávných poznatků jako „co nechceš, aby ti druzí dělali, nedělej ty jim“ a podobně.

Prosím nakonec o opravdový vzájemný respekt mezi ženami a muži, ne poštvávání. Vypjatý individualismus ani důraz na další a další sebeuspokojování ke štěstí žen, dětí, mužů nepovede. Ženy samy nezmohou nic, muži sami nezmohou nic. Jsou někteří muži „assholes“, jsou některé ženy „assholes“, jsou někteří muži báječní, jsou některé ženy báječné. Každý svým způsobem. Jsou si rovní, ale nejsou nutně a předepsaně stejní.

7 19.12.2023

Hlavní ideou knihy vnímám usilovnou snahu dokázat, že muži a ženy by měli být fakticky stejní (aniž by se zabývala dopady takové stejnosti).

Nemám pochybnosti o tom, že se ženy vyrovnají mužům v čemkoli, v čem chtějí, a v mnohém je překonávají. Ale tady je důležité upřesnění: “v čem chtějí". Ony ale v řadě (těch nejhorších mužských vlastnostech) většinou nechtějí.

Kniha spíše než aby muže a ženy spojovala spoluprací, porozuměním a vzájemným doplňováním svých silných stránek, je staví do přímé kompetice ve všech oblastech, a ohání se přitom slovem „věda“.

Na závěr Saini čtenářky nabádá na str. 164: “Ano, i ženy se mohou dostat k moci. Mohou kontrolovat zdroje. Nepotřebují k tomu muže, mohou získat kontrolu a to tak, že si vytvoří oddaná přátelství s ostatními ženami".

Model à la Sexmise jako ideál “genderového směřování?

4 26.09.2022