Lilithen komentáře u knih

Od knihy jsem rozhodně neočekávala kdovíjaký umělecký zážitek, ale určitě bych ji nezařadila do brakové literatury, i když o nějakém propracovaném příběhu tu nemůže být řeč. Svýmy popisy mi trochu připomínala knihy od Markýze de Sade, i když byla o dost méně "perverzní". Dokonce jsem se i zasmála, a to u této části:
"Vždyť to nemusí být stále jen ta kunda, promiň, drahá Cecilie, tak mi to vyklouzlo, ale jistě už jsi to slovo někdy slyšela nebo viděla načmárané na ohradách nebo na vratech a tak, třeba i s obrazcem, no mlč, prosím tě, já vím, že je to vulgární, ale my muži mezi sebou toho termínu užíváme běžně, ostatně je to původu latinského, což ty ovšem nemůžeš vědět, nějak se ta píča musí nazvat! Přece nechceš, abychom o tak rozkošném a užitečném ženském údu mluvili nějakými nejapnými opisy, jichž užívají básnici a jiní krasoduchové. Je to kunda, vypadá to jako kunda, chová se to jako kunda, tak je to zkrátka kunda, a basta! Anebo píča."

Stejně jako u jiných Ecových odborných knih, ani nyní si nejsem jistá, co za žánr jsem to vlastně četla. Filosofické pojednání? Historii? Všechno možné dohromady? Ať tak či jinak, každopádně je kniha zajímavým "cestopisem" po zemích či krajích, které existují (pokud víme) pouze v mysli člověka.
Obecně pokaždé, když čtu nějakou Ecovu knihu, dovím se spoustu zajímavých informací ze všech možných vědních oborů, ani Dějiny legendárních zemí a míst tedy nebyly výjimkou.

13 12.12.2013

Z hlediska historikova mi byla kniha zajímavým zdrojem informací pro mé práce do předmětů orientovaných na dějiny 20. století. Jelikož mám ráda interdisciplinární přístup, ocenila jsem zejména faktografické chyby, které Hitler v knize schválně i omylem udělal - podobně jako u Bočkových falz je interesantní pátrat po motivech, které za těmito chybami stály. Studovala jsem i německý originál - ten se překvapivě podobá memoárům jednoho mého známého, který trpí paranoidní schizofrenií s bludy. Ne že bych tím chtěla provádět nějakou psychodiagnózu (za tímto účelem spíš doporučuji Fromma), ale přijde mi to jako zajímavý poznatek.

Jo a těm, kteří vládnou němčinou, bych doporučila německou redakci této knihy - je to sice velmi rozsáhlé (hlavně ten komentář), ale přímo úměrně zajímavé (hlavně ten komentář :) ). Byla bych ráda, kdyby v podobném stylu vyšly i nějaké Leninovy spisy, ale zatím jsem na nic takového nenarazila.

Kniha je plná polopravd i nepodložených informací, které se tváří vědecky, ale ve skutečnosti jsou nerelevantní. Ačkoli některé připomínky jsou podnětné a rozhodně ne všechny informace by se daly nazvat "odpadem", komplexně je kniha neseriózní a člověk, který se o prezentované problematiky zajímá z odborného hlediska, nalezne množství nesrovnalosti. Často jsem narazila skutečnost, kde bylo řečeno "a", ale již ne "b" - tedy informace byla podána pouze polovičatě a tendenčně. Zároveň mi přišlo, že citované výzkumy jsou vybírány tak, aby se hodily do konceptu knihy - od odborné literatury bych spíše čekala kvalitní diskuzi.

Nenapadá mne žádné adjektivum, které by plně vyjádřilo směs děsu, hnusu, utrpení, temnoty, beznaděje, pocitu bezmoci, absurdity a zbytečnosti, již kniha obsahuje. Autor zanechal svým čtenářům zároveň vzpomínku na události a padlé lidi, jimž hrozí zapomenutí, a varování do budoucnosti, která hrozí opakováním minulosti. Tuto knihu by si měl přečíst každý, i když je tak moc emotivní, že v člověku zůstane negativní pocit dlouho po dočtení

11 07.02.2016

"Žiška, řekni šiška!"
"To znam! Bum dob řiška!"
"Hchaha, nene, do voka!"
"Dmnti, fakt..."

Opráski jsem začala používat jako vzpruhu pokleslé nálady před zkouškami (shodou okolností studuji historii), v čemž nemají konkurenci. Ty hlášky jsou úžasné. :-D Jen škoda, že kniha není tlustší, za tu cenu... :)

10 15.01.2014

Tuto knihu jsem v dětství četla několikrát - společně s knihami od Štorcha patřila k mým nejoblíbenějším. Letos jsem ji na Vánoce pořídila synovi, tak doufám, že předám nadšení z kvalitního příběhu další generaci. Jakkoli jsou v současné době vycházející knihy pro mládež vtipné a čtivé, nepřijde mi, že by měly tak propracovaný děj a rozvinutou slovní zásobu, jako knihy, které jsem četla někdy v devadesátkách.

Kniha v podstatě opakuje tradiční neliberální názory na politický řád, které jsou koncipovány do obecnějšího rámce apologie za moderní stát Izrael. Jako pozitivum knihy vidím to, že poměrně trefně upozorňuje na negativní stránky globalismu, u mnohých svých argumentů však nepředkládá žádné důkazy, proč by měly být pravda (státy mohou selhat z různých důvodů - viz the concept of failed states, ale autor dává vinu výhradně globalismu). Autor například tvrdí, že pouze etnický nacionalismus může zajistit skutečnou loajalitu občanů, ale už neuvádí, proč by tomu tak mělo být. Další negativum vidím v použité terminologii - autor používá termín "nacionalismus" a zcela očividně míní "etnický nacionalismus" a termín "liberalismus" často používá jako synonymum pro "globalismus". Dále autor zcela opomíjí úspěchy globalismu - očekávala bych, že například nastíní jejich stinné stránky, nebo něco takového, to se však v knize neděje. Vyhýbá se i negativům etnického nacionalismu, například diskriminaci vůči menšinám, hrozbě trvalých územních sporů apod. Opět bych očekávala, že autor na tyto nevýhody upozorní a uvede, jak by mohly být řešeny. Tím by kniha byla mnohem přesvědčivější.

8 13.07.2021

Obhájci postupu Německa v období druhé světové války často argumentují tím, že to byla nutnost a že takové věci, které dělali nacisté, se za války děly vždycky. Ten samý argument používají obhájci Rusů, Japonců, Čechů a dalších, kteří ve stínu války páchali nějaké násilí. Snyder ukazuje, že takové argumenty neobstojí, že krutost je prostě jen krutost.

Ačkoli lze knize přičíst k dobru, že jsem se u ní hodně nasmála (což poněkud kazí fakt, že to bylo kvůli její stupiditě), bohužel (respektive bohudík) jsem ji musela odložit, protože jsem se bála rizika vážné mentální újmy.

Kafkův Zámek má mnoho interpretací, já se v mnohém ztotožňuji s tou, podle které je to metafora na beznadějný boj jedince s byrokratickým aparátem. Myslím, že to dokonale vystihuje i samotná atmosféra knihy - člověk je z ní střídavě v depresivní náladě a ve stavu, kdy se tomu všemu musí smát. I ta absurdnost děje by k tomu seděla. (Při čtení jsem si mimojiné vzpomněla na vyhlášky EU o tom, že pomazánkové máslo nesmí být pomazánkové máslo a rum nesmí být rum.) Když nad tím tak přemýšlím, připomíná mi příběh i marný boj člověka s životem, který je nustále svazován nařízeními shora. Člověk žijící v moderní společnosti nemůže být svobodný, což si uvědomuji pokaždé, když po mně úřady něco chtějí. Mám u toho i podobný pocit, jaký jsem měla při četbě Zámku. Bezmoc, beznaděj, zlost a nechuť.

8 21.06.2014

Po "fyzické" stránce mi kniha nepřipadala tak drsná, aby si zasloužila nálepku "jen pro silné povahy". Nebýt té psychické stránky, myslela bych si o ní, že je na svůj žánr spíše průměrná. Právě psychická stránka Vraní dívky však způsobuje, že kniha se jeví násilnou. Chtě nechtě jsem se musela zamyslet nad tím, jak moc vliv okolí tvaruje duši člověka. Jak mohou léta týrání, zneužívání a ponižování způsobit, že tato duše se sesype a znovu složí do mozaiky šílenosti a zla.
Již dávno před prozrazením jsem díky drobným náznakům (a zkušenostem z knih podobného ražení) tušila, jak to vlastně s Viktorií Bergmanovou je, ale ani to mi nebránilo v tom, abych četla dále a dále a nořila se hlouběji a hlouběji do všeho toho bahna, co jej autoři do Viktorie naházeli. Těším se na další díl a jsem velmi zvědavá, jak se bude příběh vyvíjet dále.

7 27.03.2014

Trvalo mi dlouho, než jsem tuto knihu dočetla. Ačkoli jsem při jejím čtení nebyla kdovíjak napjatá a děj samotný nebyl takový, aby u něj čtenář zůstal se zatajeným dechem a s pusou otevřenou, okouzlil mne svou osobitostí, melancholií a realističností. Už jsem si pořídila další knihu od Liona Feichtwangera a doufám, že i ta mne okouzlí minimálně tak, jako mě okouzlil Goya.

7 17.09.2013

Tuto knihu (s jistou obavou, že už se mi nevrátí) jsem již několikrát půjčila svým známým, kteří tvrdili, že "za komunismu bylo líp". Reakce byly podobné - ve stylu "to jsem nevěděl/a". Je škoda, že dlouhodobě není zločinům bolševického (potažmo komunistického) režimu věnováno tolik pozornosti, kolik se věnuje zločinům nacistického Německa. Úryvky z této knihy by klidně mohly být součástí středoškolské výuky dějepisu (vedle např. Krvavých zemí od Snydera).

6 16.06.2021

Opět jsem se divila tomu, jaké skvělé a zároveň morbidní nápady nosí autor v hlavě. Ačkoli v jeho stylu mi občas některé aspekty nesedly (opakování slov a frází, "předvídatelnost" popisů - často jsem si říkala, že teď určitě v popisu něčeho/někoho/děje přijde taková a taková fráze a většinou jsem se trefila), což však mohlo být i překladem, musela jsem neustále číst další a další kapitoly (jejich relativně krátká délka přímo nabádá k myšlence "teď už vážně jen jednu kapitolu a už půjdu spát"), dokud jsem nezjistila, kdo je vrah. Líbí se mi i "filosofická" rovina díla - jsou lidé opravdu takové bestie, že by dokázali odsoudit ke kruté smrti jiného člověka jen pro zábavu?

6 18.09.2015

Kniha mi otevřela dokořán mnohé dveře, do kterých jsem až doposud jen nahlížela. Úvahy skvěle shrnuje název celé publikace, vskutku jde o obranu historie, kterou Bloch pojal velmi svědomitě a navíc i poutavě. Obranu historie by si měl přečíst každý student tohoto oboru (dalo by se říct, že jde o takový úvod do studia) a vůbec všichni, kteří se o historii zajímají na hlubší úrovni a přemýšlejí i o jejích metodách, o příčinách v dějinách a podobně. Srozumitelnosti výkladu přispívají i četné příklady, bez nichž by byl text mnohem tíživější.

5 23.11.2015

Příběh nešťastné lásky viděné přes zveličující brýle romantismu. První polovina knihy se mi zdála naplněná jakousi nadějí, radostí z nešťastné lásky a z toho moci být s milovanou osobou. Druhá polovina příběhu se zase vyznačovala pozvolným sestupem do depresivního poznání, že tato láska je předurčena k tragédii. Celou knihou se jako červená nit táhne pro romantismus příznačná láska k přírodě. Stejně tak charakteristická je chorobná touha po zadané ženě, která musí skončit nešťastně.

5 19.04.2014

Ze začátku mě kniha bavila, když opominu ten hrozný výraz "Óčko". Zhruba po jedné třetině mi však přišlo, jako by se jednotlivá střetnutí hlavních hrdinů odehrávala tak nějak stereotypně a tak jsem se začala mírně nudit. Do popředí se dostaly situace, jež mi připadaly poněkud trapné (prohazování partnerů mezi kamarády hlavních postav, chování hrdinky po většinu knihy). Abych vyzdvihla i nějaké pozitivum, líbila se mi tam ta kočka. Hlavně její sexuálně motivovaný útok na jednu z "Nabíječových" milenek.

5 13.03.2014

Tanec s vlky mi připadá jako příběh velmi malebný a cituplný. Každá věta má svůj hlubší smysl. Zatímco na počátku knihy jsou indiáni představeni jako divoši a bílí jako ti civilizovaní, příběh končí úplně opačným soudem, kdy se bílí jeví (oprávněně) jako vrahové a ničitelé. Velmi mě dojala jedna ze závěrečných scén (myslím tím to Dunbarovo nešťastné setkání s vojáky v jeho pevnosti).

5 28.12.2013

Ve všech Ecových knihách se dokonale snoubí jeho vypravěčský talent s odborníkem v něm. Je to možná spíše filozof, historik a sémiolog než spisovatel beletrie, čemuž mnozí čtenáři evidentně (dle předchozích komentářů) nemohou příjít na chuť. Každému se holt líbí něco jiného. :) Já právě pro tohle jeho knihy zbožňuji. Pražský hřbitov mne zaujal hned od prvních odstavců a moje nadšení se s přibývajícími přečtenými stránkami stupňovalo. Musím obdivovat to, jaké množství informací si autor musel dohledat a jaké znalosti má. Nechci hodnotit Pražský hřbitov v kontextu s ostatními autorovými knihami, protože každá z nich mi přišla úplně jiná a něco jiného mi i dala. Rozhodně u Eca zůstanu a nechám se (doufám) ohromit dalším titulem od něj. :)

5 27.07.2013