Litocha komentáře u knih
Jedno pomyslné smeknutí klobouku autorovi za nápady - hravé, vypointované, často provokativní, mnohdy k zamyšlení (právě ty vážnější, někdy posmutnělé, mám nejradši). Druhé smeknutí rovněž autorovi za kresby. Třetí překladatelům. Vážně povedená knížka.
Básničky Jiřího Havla mám ráda, ilustrace Karla Franty snad ještě více, spojení obou bylo vyloženě příjemné. Verše mají sice místy až moc kolovrátkový rytmus a vlastně na sebe moc nenavazují, jsou příjemně odlehčené, hravé, s několika vtipnými momenty. Zajímavé je, že ilustrace s nimi úzce souvisí, dotvářejí je, bez nich by zvláště malé děti asi nepochytily, o čem se tam vlastně píše. Celé zpracování opravdu připomíná zápisky z lodního deníku a nápad (a hlavně jeho zdůvodnění na začátku) nechat jednu stránku černobílou k domalování dětem, se mi moc líbí.
Na knížku jsem se těšila, ale příběh na mě působil maličko bezkrevně. Byl to vlastně slepenec více či méně absurdních historek. Ne vždycky jsem se ztotožňovala s naznačenými postoji (hlavně vůči mamince). Hezké bylo využití různých rčení a přísloví s čertovskou tematikou, ale aby mě knížka více zaujala, potřebovala by (zajímavější) děj a/nebo mně bližší styl humoru (místy to na mě totiž působilo trochu křečovitě).
Díl s netopejry mě zaujal více (tady jsem nenacházela moc slovních hříček a hraní s významy slov, které se mi tam líbily) a obrázky Lucie Dvořákové mi tak docela nesedí. Jednoduchý příběh s typizovanými postavami je přizpůsoben malým dětem, ale od autora mám přece jen raději knížky pro o něco starší čtenáře, kde může nadsázce, jazykovým vtípkům a záplavě nečekaných nápadů lépe popustit uzdu.
Čtyřletý syn zhodnotil pana Sovu lapidárně: „To je trouba!“ Některé příběhy mě pobavily (třeba boule), jiné mě minuly a na některé jsem skoro okamžitě zapomněla. Jiné Lobelovy knížky mě zaujaly více, ale i tak je to milé čtení.
Knížečka mě okouzlila. Jak to dopadne, když nic nechce být k ničemu, ale k něčemu. Líbí se mi těsné propojení textu a ilustrací. Příběh není jen úsměvná hříčka s originálním nápadem, jak by se mohlo zdát, ale je u něj i nad čím přemýšlet. Pana Brodského mám ráda jako herce a tímhle si u mě ještě navýšil kredit.
Lobelovy knížky jsme zvládli asi čtyři – a tahle u mě zatím vede. Příběh je vtipný, vypointovaný, pohádky jsou originální, mají šmrnc a nejsou hloupé (nejvíc se mi líbila asi ta o staré paní a keři, ale všechny stojí za přečtení), jsou krásně zakomponovány do hlavní dějové linky a myška je navíc knihomolka :-)
Docela vtipná knížka s milou pointou, ale do kolen mě nedostala.
Je to taková instantní romance – stačí vzít několik prefabrikovaných postav a situací (málo sebevědomá žena – šedá myška – zcela ve vleku nesnesitelného snoubence, něco, co ji donutí vystoupit ze zaběhaného stereotypu, charismatický lamač srdcí, něco vzdychání po tom druhém, hledání sebe sama, nalezení nového, sebevědomého já a společný odjezd do západu slunce), zalít vodou, nepatrně dokořenit a máme tady další zaměnitelnou knížku pro ženy (nějak začínám mít pocit, že se edice Srdcovky na takové zaměřuje).
Humor a nadhled – nula, zajímavý děj – pomálu, kňourání a sebelítost – hromada. Obě hlavní postavy byly těžce nesympatické (navíc se mi k sobě fakt nehodily, takže průšvih), Robert byl úplně mimo kategorie. Dost často si tvrzení a činy protiřečily (jak může být Laurie klidná a vyrovnaná, když většinu času skřípe zuby, utápí se v sebelítosti, a pokud se jí něco nelíbí, reaguje jako malá holka – viz třeba šampaňské), postavy jednaly chvíli tak a za chvíli úplně jinak. Mezi Laurie a Camem byla nulová chemie, Camova motivace a chování mě vytáčely.
Na knížkách z cizích zemí (hlavně s cestovatelským motivem) mám ráda, když mě vezmou s sebou, nalákají mě a já dostanu chuť se na ta místa zajet podívat. To se tady nedostavilo, o nějakém okouzlení, geniu loci, nemůže být ani řeč. Kdyby to aspoň mělo nějaký uspokojivý konec, ale i ten byl stejně nanicovatý jako celá knížka.
(A další osobní mínus přidávám Laurie za to, jakou dělá „reklamu“ profesi knihovnice – opravdu jsem se snažila, ale objevit tam někde to její proklamované nadšení z téhle práce se mi fakt nepodařilo.)
Ilustrace mi místy úplně nesedí (mám ráda o něco poetičtější, tyhle mi připomínají americké animované filmy), i když jsou příšerky jsou jedna sympatičtější než druhá, příběh je milý a úsměvný. Ocenění zaslouží, že příšerky jsou tady dobromyslní tvorové, kterých se vůbec nemusíme bát (jediné, o co se musíme obávat, je místo v naší posteli). Nezlobila bych se ale, kdyby byl příběh trošku propracovanější.
Ilustrace jsou krásné, body dolů za neoriginální, a navíc i fakticky zavádějící (Mohli by už, prosím, vzít všichni na vědomí, že ježci až na výjimečné případy opravdu NEJÍ ovoce? A tunely v zemi taky nehrabou, řekla bych.) příběh. Synovi se ale knížka líbila.
(A ta reklamní anotace tady je teda dost úlet. Když už knížku vysvětlující přátelství, tak raději Jeden za všechny, všichni za jednoho.)
Knížka do slova a do písmene splňuje zadání prvního čtení. Jednoduché věty ale přesto skládají dohromady zajímavý příběh. A obrázkové básničky Hanky Jelínkové mám ráda (nejlepší je ale její Kouzelná abeceda), předem je jasné, že to nebudou podbízivé veršovánky. Ilustrace se mi zamlouvají více než od Věry Faltové. Potěšila i záložka s natištěnými kosími stopami.
V Rachael Anderson jsem objevila svou další oblíbenou autorku. V dnešní době knížek zahlcených sexuálními scénami je osvěžující (a hodnověrnější) číst příběh, kde dojde maximálně k polibku. O to více se musí příběh soustředit na rozvíjení vztahu mezi ústřední dvojicí. Kniha mě zaujala netradiční zápletkou, přestřelkami mezi Corou a Jonathanem a Cořina praktičnost, rozumnost (je fakt, že byla až andělsky hodná). První část jsem si i přes jistou pohádkovost vyloženě užívala, druhá byla chvílemi trochu rozvláčná, ale i tak to byl pro mě příjemný objev, který navnadil na další díly (tuhle knihu jsem totiž četla jako první).
Hned šestinásobná porce Winnie – hurá! Vtipné příběhy, ilustrace, které mají šmrnc, tak trochu smolařská čarodějnice a její (někdy trochu chudák) černý kocour. Líbí se mi, jakými cestami se příběhy ubírají. Nejvíce mě zaujaly první dva, ale všechny stojí za to. (Jen můj synek setrvale ignoruje Winniino univerzální zaklínadlo abrakadabra a trvá si na čáry máry pod kočáry :-) )
Nemám nic proti tomu, když se knížka pro holky věnuje hledání sebe samé místo romantickým vztahům. Problémem je zpracování. Předchozí autorčina kniha se mi moc líbila, tahle je těžce nezvládnutá. Addie se často chová stěží snesitelně (hlavně ze začátku) nebo dětinsky, Ian u mě moc sympatií taky neposbíral, většinu času se nic moc neděje a i ta cesta k hledání sobě samé a vyrovnávání se s nešťastnou láskou byla až moc povrchní na to, aby mě zasáhla. Úryvky z průvodce byly příšerné (švestička, koloušek, mazlíček, cukroušek, květinka... - co to jako má být?) , chyb v textu více, než je mi milé, vadilo mi, že se dělají takové tajnosti z toho, co se vlastně stalo.
Knížka se zdaleka nevyrovná Lásce & gelatu, snad jen některé popisy Irska byly poutavé. A vůbec nejvíc se mi líbily Lininy kočičí smsky.
Winnie je dalším příkladem knihy spojující hravý, vtipný příběh s úžasnými ilustracemi do jednoho celku, kde jedno umocňuje druhé. Na první dojem nesourodé spojení čarodějnice a počítače jsem autorům spolkla i s navijákem a moc mě potěšilo, že hodně prostoru tentokrát dostal Wilbur.
Z autorových knih mě tahle zaujala nejméně. Bylo sice hezké hledat Františkovi v patách rostlinky, i tady je knížka jako obvykle krásná na pohled, ale chyběla mi gradace a pointa mě taky tentokrát do kolen nedostala. Kdybych ji četla jako první, jistě by si vysloužila o hvězdičku více a z porovnání s jinými tituly pro malé děti vychází více než dobře, ale na jiné Horáčkovy kousky prostě (pro mě) nestačí.
Rámcový příběh vede čtenáře k seznámení se s množstvím (v poměru k rozsahu knížky) faktů o starověkém Egyptě. Interaktivnost bude pro děti pravděpodobně atraktivní a líbila se mi promyšlená struktura i to, že mnohé odpovědi nebyly jasné na první pohled a že i dospělý se leccos nového dozví.
Petr Horáček je sázka na jistotu a podnikavá Líza je naše oblíbenkyně (i když její původní příběh se mi líbí asi o malinko víc). Knížka je (jako u tohoto autora vždycky) nádherná na pohled (s nepodbízivými ilustracemi), vypointovaná i nenásilně poučná, tentokrát o cennosti přátelství.
Pro mě šlápnutí vedle. Neoriginální zápletka, klišé (neodolatelný, bohatý, úchvatně krásný a k tomu geniální hrdina, ze kterého všechny servávají oblečení, to jsme tady dlouho neměli), hlavní mužská postava s pořádně přebujelým egem a siláckými řečičkami (jeho myšlenkových pochodů bych docela ráda zůstala ušetřena), situace pořádně přitažené za vlasy (z nich asi nejvíc vyčnívá ten Ianův postoj) , prakticky nulový děj a k tomu dialogy jako přes kopírák.
(A k tomu je sama autorka přesvědčená o tom, jak skvělou odvádí práci – soudím podle poděkování na konci, které mě pobavilo z celé knížky nejvíc, i když to asi záměrem nebylo.)
Zvládla jsem souvisle přečíst prvních asi padesát stránek, pak už to stačilo vzít stylem hop sem, hop tam. Postupně se sice knížka trochu zlepšila, ale i tak si první díl (nebo kterýkoli případný další) nechám ujít.