Litocha komentáře u knih
Ano, je to skutečně něžný (textem i ilustracemi), humorně laskavý příběh, který krásně (a dost přesně) zachycuje dětské vnímání a jednání a lásku mezi rodiči a dětmi. Opravdu povedené.
Hezoučká knížka (ilustrace opravdu stojí za prohlédnutí) o naprosto odlišných přátelích a o tom, že ani takové rozdíly nemusí být nutně zásadní. Ano, i konzervativní jedinec a bytost milující změnu a dobrodružství si při notné dávce vzájemného pochopení mohou dobře rozumět. (Zajímalo by mě, jak velká část čtenářů se najde v lišákovi a jak velká ve veverce.)
Tohle je docela tragédie (a okatá snaha vydojit nějaké prašulky). Literárně a "hloubkou" myšlenek na úrovni kdekterého žáka druhého stupně (a opravdu si nemyslím, že překlad "básni" zásadně ublížil), ilustrace nemastné, neslané, ale hlavně je potřeba, aby byl zastoupen tatínek běloch, tatínek Arab, tatínek černoch, tatínek Asiat, tatínek s dredy, tatínek na vozíku, starý tatínek, tatínek v sukni... Nezaznamenala jsem žádného Inuita, taky se mi nevybavuje třeba vězeň, tatínek trpící nanismem, albín a spousta dalších skupin, takže knížka zdaleka není dostatečně korektní.
Při čtení tohohle leporela mi vyvstalo na mysli pořekadlo "ševče, drž se svého kopyta". Z Kateřiny Tučkové básnířka nebude. Než číst neobratné, školácké verše, dala bych raději přednost próze. Ilustrace se vyvedly tak napůl.
Ilustrace jsou líbivé, příšerky roztomilé. Ale nějak nevím, jak hodnotit. Pro opravdu malé dítě bude kniha jistě přínosná porovnáváním několika stále stejných znaků u různých příšerek (barva, drápy apod.), může trénovat pozorovací schopnosti, vnímat rozdíly, učit se popisovat. K nadšení z knihy mi ale (jako o něco málo náročnějšímu čtenáři) chyběla nějaká (nejlépe vtipná) pointa. A kniha taky na starší ročníky může působit trochu monotónně. Nechávám tedy bez hvězdičkového hodnocení.
(SPOILER) Obrázky jsou bezesporu úžasné, bohužel je to ale na celé knížce to nejlepší a samotné ilustrace mi ke štěstí nestačí.
Překlad není nejhorší, některé verše jsou výborné, jiné sklouzávají k laciným rýmům nebo jsou kostrbaté. Samotný příběh je ale odbytý. Rozumím hlavní myšlence, zpracování ale cosi zásadního chybí.
Krtka omrzí jeho usedlý život, tak se vydá na cesty. Postupně se k němu přidávají další náhodná zvířátka, každé s jinou představou o cíli. Nakonec jim krtek řekne, že cestují jen tak, že největším přínosem je, že získal kamarády. Kdy? Jak? To mi kus knížky chybí? O nějakých společně překonaných protivenstvích nebo komunikaci mezi jednotlivými členy výpravy tam nebyla ani zmínka.
Nejlepší tak pro mě z autorových knížek zůstává hned první Králíčkovo přání.
Bambang je můj oblíbenec, je to taková milá dušička. Tapíry (a vůbec většinu nosatých zvířat) mám ráda už dlouho a tuhle lásku převzal i můj syn, takže tohle je kniha přesně pro nás. Poprvé jsem mu Bambanga četla já, po čase si ho půjčil znovu a četl už sám (a někdy i mně), to je skoro největší vyznamenání.
Tenhle díl mi připadá povedenější než první. Grafické zpracování je podobně skvělé, ale příběh je sevřenější, postavy zábavné, knížka je vtipná, ale i dojemná, dotýká se nejen přátelství, ale i hledání sebe sama. A některé citáty u nás doma zdomácněly.
(SPOILER) Možná jsem divná, ale mně bylo z příběhu a maminčina přístupu spíš úzko. Králíček chce utéct, vyrazit do světa, ale maminka ho bude pronásledovat, lovit a chytat. Nakonec tedy králíček rezignuje, že nejde nikam. Za mě je to popis opičí lásky.
Pokud by maminka zareagovala nějak ve smyslu jdi, a když budeš potřebovat pomoc, lásku, bezpečí, jsem tady pro tebe, budu tě podporovat při objevování světa, neřekla bych ani půl slova. Ale v tomhle duchu je tam jediná situace: když se staneš holubem, stanu se já stromem, abys měl kde hnízdit a odpočinout si. Ano, tady je úžasně vystižena podpora a podstata mateřské lásky. V ostatních případech ho ale matka nahání a chytá.
Co se týče ilustrací, přestože je Ivona Knechtlová jedna z mých oblíbených ilustrátorek, lidé jí jdou mnohem lépe. Její králíčci mi tak docela nesedí.
Ilustrace jsou bezesporu úchvatné, ale příběh mě bohužel neuchvátil. Působil na mě vykonstruovaně (cesta) a neobratně (pointa). Nejdivnější byl mořský pták, který provozoval maják, měl tam knihovnu a nalíval se rumem. A když umí ptáci čist, proč rovnou nemluví lidskou řečí? Za mě je to jakýsi pokus o báji se zvířecím hrdinou, kde bohužel slovesná složka pokulhává za výtvarnou.
Jednoduchý příběh pro malé děti o kouzelném čase Vánoc. Knihu zdobí půvabné obrázky. Úvod je perfektní - Vilémkova výška je tady počítána na knížky. Vůbec celé prostředí knihkupectví je moc milé, stejně jako rodiče. Hezky je tu zachyceno, že člověk musí jít štěstí naproti, musí na něm pracovat. A úplně mě nadchlo zdůraznění důležitosti a čarovnosti slov.
Bohužel knize trochu škodí přehnané množství zdrobnělin. Už samotný Vilémek mi moc nešel z pusy (Vilda nebo Vilík by se mi líbilo mnohem víc), ale to nebylo všechno. Potkáte se tady s větami jako: „Vilémek pohladil Větvinku po heboučkém nosánku.“ Na mě je to prostě moc. Na své dítě jsem nikdy nezdrobnělinkovala a tady je nějaká málem v každé větě.
Předesílám, že nejsem zvyklá číst komiksy, takže to průměrné hodnocení nejspíš souvisí i s tím, že dávám přednost jinému způsobu vyjádření, kterému lépe rozumím.
Po vizuální stránce nemám co vytknout, barevnost je nanejvýš příjemná, postavičky roztomilé (a roztomile ujeté), ale ne infantilní a některé obrazy jsou dechberoucí.
Příběh už ale taková sláva není. Úzkostná, ustrašená Bea se odhodlává vydat hledat svého zmateného dědečka. Společnost jí dělá trochu bezhlavý, optimistický Cad, příslušník bájného rodu. Cestou Bea zjistí, že má v držení vzácný předmět, který musí uchránit. Toť v zásadě vše. K tomu je přihozeno pár víceméně nahodilých nebezpečných situací, lehké seznámení s říší, která přišla o světlo, a setkání s různými pitoreskními postavičkami.
Jako mínus vnímám to, že kniha končí zcela otevřeně. Aby čtenář neodcházel zklamaný, jistě by si zasloužil alespoň nějaké dílčí uzavření.
Další výtka už zcela souvisí s mými čtenářskými zkušenostmi a preferencemi. Kontrast dvou přístupů k životu / k dobrodružství je výborný a pracuje se s ním v průběhu celé knihy, neméně dobrý je Bein vnitřní boj s ustrašeností a pochybnostmi (přestože to není nic nového), ale na mě je moc zkratkovitý. Raději zkrátka nahlížím postavám do hlavy skrze slova, ne přes obrázky doplněné kusými promluvami.
Celkově je pro mě Lightfall zajímavým a v mnohém podnětným vybočením z mých čtenářských zvyklostí (myslím, že jsem si vybrala dobře, přečetli jsme společně se synem a toho Bein příběh zaujal hodně) a jsem zvědavá na pokračování (vyjde-li), ale čtenář komiksů se ze mě asi nestane.
No, nevím. Ilustrace jsou hezké. Ale knížka se pyšní tím, že seznamuje děti se zvířecími zvuky. Asi se měl autor rozhodnout, na jaká zvířata leporelo zaměří. Liščino čmuchy, čmuch mě alespoň rozesmálo, ale že kterési jiné zvíře (Zajíc? Veverka?) dělá ňami, ňami, to už na mě byla silná káva :)
A mně se to líbilo. Pravda, nejdříve jsem si musela zvyknout na poněkud šroubované vyjadřování.
Zaměření na duševní pochody hrdinky mě nenudilo, přestože někomu by mohlo připadat únavné. Jednak docela přesně odráží realitu – leckdo má tendenci se k některým věcem neustále vracet, nestává se mi, že bych se s něčím vypořádávala a zčistajasna to odložila a pak už po tom ani nevzdechla, jednak jich bylo tak akorát, aby nepřekročily únosnou mez. Někdy si sice postřehy drobet odporovaly (zvláště co se týká rodinné situace a vztahů s příbuznými), ale zvlášť mě to nerušilo.
Zaujalo mě vylíčení charakterů - s ironií, ale bez zášti. I ta jen těžko snesitelná úzkoprsá teta Vera se mnohdy projevovala překvapivě upřímně. A třeba naprosto sebestředná slečna Otleyová taky nebyla líčena záštiplně.
Pedantský vévoda mě okouzlil a Bee přisoudila autorka zajímavé osobnostní rysy, které se tlakem okolností projevují, či naopak nemohou projevit, z čehož vzniká napětí a taky realističnost. Trpěná chudá příbuzná si zkrátka musí dobře promyslet, jak bude vystupovat. Jejich interakce byly to nejzábavnější z celé knihy. Pánské postavy mi ale popravdě trochu splývaly (a to jich tam nebylo zase tak moc).
Starosvětské vyšetřování bez moderních metod mi připadalo osvěžující. Lehkou kaňkou je u mě samotné vyřešení vraždy. (Jednak mi úplně nesedí poirotovské vysvětlování každého kroku vyšetřování před odhalením vraha, jednak mi vrahovo jednání vůbec nejde dohromady s jeho předchozím vylíčením. A jak se k tomu postavil nejbližší, je pro mě prostě nepochopitelné.)
Celkově je tato knížka zvláštní směsicí přehnaného a věrohodného, mísí se tady pochopení a ironie, nadhled a vtip. Na mě to funguje a už se poohlížím po dalších dílech.
Velké zklamání. Knížku jsem vybrala synovi k prosincovým narozeninám hlavně na základě vzhledu a nápadu (každá kapitola je po straně spojená a je potřeba si ji „rozbalit“) . A ty jsou na ní bohužel nejlepší. Vizuálně je kniha opravdu hezká. Pěkné ilustrace, obrázek s kmeny stromů, kterým začíná každá zapečetěná kapitola, velké písmo vhodné pro začínající čtenáře.
Ale ouha, samotný text pokulhává. Začíná sice slibně, vezme nás k rodině chovající soby, což je jednak neobvyklé, jednak dodává jinak modernímu světu (děti hrají online počítačové hry, sestřenice přiletí na Vánoce letadlem z Afriky, kde žije...) nádech starosvětskosti (ta je ještě umocněna vánočními tradicemi). Bohužel se to propojení ale úplně nedaří.
Příběh je dost slabý, nějakou invenci aby v něm člověk pohledal a kvůli nutnosti rozdělit ho na čtyřiadvacet stejných kapitol je natahovaný. Měla jsem pocit, že čtu pořád dokola. Děj by se dal shrnout několika větami. Navíc čtenář už od začátku velice dobře tuší, o co jde, pak se kolem toho patnáct kapitol krouží, aby si na konci s velkými fanfárami potvrdil... že to bylo přesně tak, jak čekal. Postavy proto vyznívají poněkud natvrdle, často ke všemu jednají nesmyslně. Děti mi chvílemi byly až protivné.
Dost mi vadil i překlad. Jednak je nekonzistentní, co se týká použitých jazykových prostředků (vypravěč je kluk, který na jedné straně řekne, že je jeho sestřenice hustá, ale na druhé straně používá výrazy jako pohroužit se, nemohu a ukazuji), jednak mi vadilo neustálé skákání z minulého do přítomného času a v tom přítomném mi nesedělo použití dokonavých a nedokonavých sloves .
Ani u syna knížka moc nezabodovala. Kvůli některým složitějším výrazům se mu docela obtížně četla (četli jsme společně, každý kousek a možná i to škobrtavé čtení negativně ovlivnilo můj postoj, třeba by to bylo trochu lepší, kdybych mu knížku jen předčítala). Nakonec jsme ji během adventu ani nedočetli a vrátili jsme se k ní o několik měsíců později. Je trošku smutné, že nejvíce potěšení mu přineslo roztrhávání kapitol, poté jeho nadšení citelně opadalo.
Byla to psina! Sláva, konečně někomu došlo, že veršované knížky by měl překládat někdo, kdo to umí, což Robin Král bezesporu je. Takže díky němu pak v textu nic nedrhne a neškobrtá, není otravně popisný, ale má švih a člověk se může cele soustředit na tenhle zvířecí holmesovský hon na Kňouryjartyho.
Ilustrace jsou taky moc fajn, řekla bych, že se krásně ladí k tématu – jen teda myš Watsonová měla spíš než čumáček prasečí rypák :) Navíc jsou významným dokreslením děje. Super jsou plakáty WANTED na předsádce.
Věkové doporučení: od 5 let. Zápletka je samozřejmě jednoduchoučká, ale zpracování stojí za to. Myslím, že si tenhle kousek díky parafrázi na Sherlocka Holmese a vtipu hodně užijí i dospělí (a třeba se kromě pobavení i lehce zamyslí – takových Mžourků můžeme i v lidském světě potkat docela dost).
Takže jen držím palce, aby se Kňouryjarty opravdu vrátil.
(SPOILER) Když jsem zjistila, že vychází „pokračování“ klenotu Co dělají pocity?, zajásala jsem. A nemůžu říct, že by mě noční varianta zklamala. Dostalo se mi stejně něžných, laskavých ilustrací v jemných tónech (ta pocitová stvořeníčka jsou jednoduše k sežrání), stejně přesných, lapidárně vyjádřených postřehů o podstatě emocí.
Přesto mě ale první knížka zasáhla o něco víc. Jednak se tady objevuje ještě o něco víc postaviček, které vlastně nejsou pocity (Představivost, Paměť, Bezcennost, Zdravý rozum, Moudrost, Sny...), jednak jsou složitější na vysvětlení a pochopení (v původních pocitech byly Komplexy, ale tady je třeba Revolta, Nostalgie, Zlomené srdce...). Vzhledem k tomu, že věkové určení zůstalo stejné - 5+, připadá mi to na malé děti přece jen příliš složité.
Knížku určitě více ocení spíš dospělí, zvlášť když tentokrát je zádumčivější a i těch negativních pocitů/vlastností se tady objevuje víc (což je vzhledem k té tmě pochopitelné, různé pochybnosti, strachy nebo lítost přicházívají častěji právě v noci).
Co mě ale nadchlo, je provázání s předchozí knihou – staré známé pocity nejen stejně vypadají, ale často se rozvíjí i jejich situace nebo rekvizity z první knížky. Takže tady máme Smutek s jeho dekou, Klid má pejska, Strach narazí v lese na Odvahu, Svoboda je na moři, Úzkost je pořád zalezlá ve své plechovce bez oken a dveří...
Spojení slov a ilustrací je opět čarokrásné. Často se až v člověku něco sevře (ale aby to fungovalo, musí už mít něco prožito). Ale třeba někomu mladšímu pomůže knížka se ve vlastních pocitech lépe vyznat...
„Klid jde každý večer na dlouhou procházku se psem a zpátky se vracejí až za tmy. Když usnou, blaženě se usmívají ze sna. Klid cítí ve spánku vůni marmelády a domova a pejsek cítí vůni Klidu.“
U romantické literatury je zásadní, abyste se nějak napojili na postavy, abyste jim fandili. Já jsem se bohužel úplně minula s Rebeccou. Většinu knihy (a tím myslím minimálně čtyři pětiny) mi připadala naprosto nesnesitelná.
S tím souvisí i to, že jsem naprosto nechápala, co by na ní (kromě sexu) mohl Hudson vidět. Té lásce jsem nevěřila ani za mák, zvlášť když se Rebecca chová jako povýšená, do sebe zahleděná královna (ó, jak mi všichni z rodiny ubližují a dělají mi naschvály a proč bych se měla starat taky o někoho jiného než o sebe?), které se musí Hudson doprošovat a dělat jí pomyšlení, zatímco ona mu nijak neprojeví uznání, aby "nepřifukovala jeho už tak značné ego". Opravdu vyrovnaný a láskyplný vztah, jen co je pravda. Zvlášť když spočívá prakticky jenom v tom, jak se v Rebecce všechno pořád chvěje a svírá touhou.
A stejně stačí Rebecce písknout a Hudson přiběhne jako pejsek, protože je přece tak ú-žas-ná. Čím si proboha získala jeho rodiče a hlavně sestry (dokonce natolik, že se bez váhání všechny obrátily proti bratrovi a podporovaly Rebeccu, která se zase jednou zachovala jako kráva? Alespoň ale, to tedy musím uznat, jednala konzistentně.) Tím, že nekritizovala dopolední popíjení šampaňského? A není to málo, Antone Pavloviči?
Tahle nána úplně zazdila jinak slibnou zápletku. Nejen samotná Rebecca, ale i zpracování bohužel dost pokulhává. Ať už se jedná o nepravděpodobné veletoče (vztah s matkou, sestrou nebo kolegyní/kamarádkou, výsledek jednání s nadřízeným), nebo o utnuté, nelogické a nebo prostě divně napsané situace. Vlastně se divím, že jsem knížku vůbec dočetla.
Za mě je kniha takový kočkopes. Mezi nejsvětlejší stránky patří kamarádky - bláznivé až na půdu, ale můžete se spolehnout, že vás vždycky podrží. Taky se mi moc líbila zachycená atmosféra New Yorku.
Celkově je na mě kniha ale příliš násilně progresivistická. Lesbická linka je v pohodě, má totiž hlavu a patu a krásně do příběhu zapadá. Nebinární asistent/ka je ovšem naprostá zbytečnost. Tahle postava nemá v celé knize jedinou repliku a dohromady je tam zmíněná asi desetkrát. A jistě záslužný ekologický přístup mi zase nejde dohromady s předmětem Hayesova podnikání (a hlavně se kolem toho dělá neskutečné haló).
Nesedla mi ani zápletka s televizí. Jednak mi to přišlo už moc přitažené za vlasy, jednak jsem nepřijala důvody, proč do pořadu Frannie a Hayes vůbec šli.
Co se týče postav, Franny mi nebyla vždycky úplně sympatická – hlavně pro její váhavost a nízké sebevědomí. Vzhledem k její rodinné situaci se to ale asi dá pochopit. Za zlé jí mám ovšem její sebemrskačství, které vedlo k úplně zbytečné krizi. (To tedy mohla autorka zvládnout líp.)
Hayes se taky ne a ne rozhoupat (vůbec ta romantická linka byla poněkud zdlouhavá), ale kredity nabral, jakmile si konečně udělal jasno. (Jen tedy nevím, jak mohla být ta jejich firma tak úspěšná. Jediná práce, kterou jsem u něj zaznamenala, spočívala v otevírání nových kanceláří a pobočky.) Bylo ale docela zajímavé sledovat, jak se lišilo to, co cítí, od jeho projevů navenek.
Ocenit musím i to, že se kniha obešla bez explicitních sexuálních scén, tomuhle decentnějšímu pojetí dávám v poslední době přednost. Celkově ovšem kniha spadá do kategorie neurazí, nenadchne.
Tahle knížečka pro mě byla příjemným překvapením. Současná dětská poezie bývá prvoplánová (aneb každý, kdo umí zrýmovat pes a les nebo láska a páska, má pocit, že může psát básně pro děti). Tahle není. (Nakoukla jsem do ní při zpracovávání novinek – a na rozdíl od jiné, plné banálních, kolovrátkových veršovánek, tuhle jsem neodložila, ale se zaujetím dočetla až do konce.)
Líbí se mi spojení s Prahou, které z básniček tu více, tu méně vykukuje. A nečekané postřehy, ty mě přiměly si vzpomenout na verše Mileny Lukešové, ta se taky dokázala podívat na běžné věci neotřelýma očima. Zajímavé jsou třeba dvě básně zpracovávající návštěvu kina, každá ale z pohledu jiného ze sourozenců.
Jak už to tak bývá, ne všechny texty mě zaujaly stejně, ale celkově je knížka určitě na pochvalu. (Jakmile se nám do knihovny zase vrátí, určitě si ji na chvíli zase uzmu pro sebe, abych si ověřila, že funguje i na podruhé.)
Severská estetika je skutečně svébytná a i tahle knížka je toho důkazem. Sama nevím, jestli se mi ilustrace vlastně líbí. Co ale vím, je, že příběh dovedený ad absurdum, a přitom z dětské perspektivy dokonale logický je skvělý. A stačí mu jenom pár vět.