Litocha komentáře u knih
Děs. Od těchhle knih nečekám nějakou přehnanou hodnověrnost nebo psychologickou hloubku postav, ale co je moc, to je moc. Možná by nakladatelé měli přestat vydávat každý grafomanský výplod, i když je jeho tvůrcem úspěšný autor.
Líbí se mi hlavně Malého hravé básničky. Zajímavé je, že se v příběhu, který provází celou knihou, nevyskytuje "modelová" rodina tatínek, maminka, syn, dcera, ale mají tam dva kluky. Jen Formanovy obrázky na mě působí někdy trošku ponuře.
Poněkud vykonstruované a ne úplně nejobratněji napsané, ale hrdinka je sympatická, pohotová a nenechá na sobě dříví štípat, za to plus.
Po počátečním nadšení mě začaly fejetony trošku nudit. Některé postřehy jsou opravdu výborné, jinde mi ale autorovo předvádění znalostí češtiny připadalo samoúčelné a únavné.
Některé sloupky byly více než zajímavé, některé byly pro mě trošku suchopárné. Autor je nepochybně odborník (čtenář se díky němu leccos netušeného dozví), ale spisovatel už tolik ne. Větší požitek ze čtení bych měla, kdyby měl větší dar slova.
Čtyři příjemné jednohubky. Nejzajímavější pro mě byly pasáže psané z pohledu jiných postav a příjezd Tory na ostrov. Virátí parta mi bude chybět, každý je jinak sympatický a všichni mi přirostli k srdci.
Příliš mě nezaujala jako dítě - a ani teď to nebylo lepší. Jednotlivé příhody mi nepřipadaly moc zajímavé, jen občas v textu zasvítila nějaká zajímavá formulace. Čtvrtek to umí mnohem lépe. Navíc ani ilustrace mě neuchvátily, spíš naopak.
Knížka nebyla špatná, Lile byla vymyšlena zajímavá práce i záliba, Ash na mě byl trošku moc panovačný. Jinak se mi od Roberts obecně více líbí tyhle knížky s kriminální zápletkou než s nadpřirozenem a magií. Je vidět, že ji umělecké prostředí zajímá, právě proto ale u mě více bodů nasbíraly Skryté poklady, které jsem kdysi četla jako jednu z prvních knih autorky a které mají s tímhle příběhem některé společné rysy (ale nepůsobí tam všechno tak hr - tady máme lásku na celý život během pár týdnů).
Typický humorně mrazivý Albee. Nejdříve jsem četla slavnější Kozu, ale více mě zaujala Hra o manželství, snad díky literárním aluzím.
Nebyla jsem moc nadšená, Linda Howard to umí líp. Připadala jsem si skoro, jako by to napsala Elizabeth Lowell. Celé to bylo nějaké rychlé, zkratkovité, postavy pro mě nebyly dostatečně vykreslené. Není to zkrátka kniha, která by něčím pozitivně vyčnívala.
Tenhle díl asi nebude patřit k mým nejoblíbenějším, obecně mám raději ty, které se odehrávají v Kanadě. Bylo tady na můj vkus málo Ryana a hodně Petea. Hodně velkou roli zde hrála náhoda. Některé momenty byly docela drsné. Taky si říkám, že Tempe snad musí mít životů jako kočka, pořád jí o něj někdo usiluje :-)
Četla jsem ji jako dítě a tehdy mě dost zasáhla. Dnes spíše než příběh, který je opravdu jednoduchý, oceňuji krásné ilustrace.