Lodja komentáře u knih

Vždycky jsem měla ráda komiksové příběhy, ale že si někdy ještě přečtu Stínadelskou triologii, to by mě teda nenapadlo. Četla jsem to kvůli jedné hře a poměrně tlačena časem jsem zůstávala vzůru až dlouho do noci a musím říct, že ničeho nelituji! Jenom Mirek s tou svou dokonalostí by se měl občas krotit... :)

2 05.10.2014

Asi jsem divná, ale z celé knížky mě bavil jenom začátek (Jonathan v Transylvánii). Potom jsem se nejenom nebála, ale spíš nudila a nutila se k tomu to dočítat s tím, že přece konec musí být u tak slavného románu strhující! Ten konec mě pak upřímně řečeno nudil nejvíc - čekala jsem nějakou epickou bitku po tom dlouhém putování a ono ne. Ale je to lepší než Stmívání, to zase jo :)

2 23.08.2014

Upřímně jsem naprosto nadšená! Sice mám zlomenou nohu a celý den sedím doma, ale už hodně dlouho se mi nestalo, abych pětisetstránkovou knížku přečetla za dva dny. Ještě k tomu musím dodat, že jsem předtím byla slídit tady na databázi, a když jsem si kdesi přečetla, že "knížka vlastně nemá žádný děj", byla jsem docela zaskočená a nevěděla jsem, co mám očekávat.

Dostalo se mi ale tak skvělého vykreslení postav, o jakém jsem snad ani nemohla doufat - když to srovnám třeba s Pánem prstenů (vím, že je to fantasy, ale postav i problémů je tam přece dost) - tam si každá postava hledí té jediné motivace, kterou dostala do vínku a o zbytek se nestará. V Prázdném místě se příběhy prolínají (takže jsem vlastně nebyla schopná odpovědět na otázku, jestli je tam jedna nebo víc dějových linií), každý má nějaké skryté přání a tužby a v průběhu knihy se mění.

Pravda, žádnou zásadní zápletku to nemá, takže fanoušci epických bitek a zvratů, nad kterými zůstává rozum stát, si na své asi nepřijdou, ale já za sebe můžu s klidným svědomím prohlásit, že takhle nadšená už jsem dlouho z žádné knížky nebyla. Hlavně teda z příběhů Kay, Andrewa a Sukhwinder.

2 30.07.2014

Tak snad po desáté jsem si připomněla, proč je Harry Potter jedna z nejúspěšnějších knižních sérií. Pravda, že v tomhle díle ještě Rowla nebyla tak vypsaná, kdyby stejnou zápletku psala třeba o pár let později, dokázala by to natáhnout na dvojnásobnou délku, ale co, všechny knížky nemusí být pětisetstránkový.
A kdyby nic, tak stejně musím zrovna této knížce děkovat, že je naučila si pořádně číst.

Už předtím jsem viděla BBC seriál (který je mimochodem naprosto skvělý), což je trošku švindl. Ale i tak jsem si Emmu strašně užila. S definitivní platností, ona je moje nejoblíbenější austenovská hrdinka, protože, no, možná se v ní trošku vidím. Sice jsem si celou dobu přála, aby se vzali s Frankem, ale na druhou stranu, i ten Knightley je sympaťák. Zkrátka a dobře, příběh na čtyři hvězdy, ale titulní hrdinka asi tak na deset hvězd. Určitě se k této knížce ještě vrátím.

2 19.07.2014

Naprosto perfektní! Gilan je moje asi nejoblíbenější postava a jsem ráda, že se tak hojně vyskytoval. A jinak, četlo se to naprosto samo, bylo to zajímavé a člověk je klidný, když ví, že to všechno vlastně dobře dopadlo, hlavně s Horácem a Evanlyn. (Co mi docela vadí, jsou ty nesmírně kvalitní rozhovory mezi koněm a hraničářem, trošku nerealistické. No ale nechám koně koněma.)

A na závěr malá rada pro ty, co si řekli, že povídky jsou vlastně už trochu zbytečné: Nejsou! Jsou super, takže honem do knihovny a půjčit Ztracené příběhy.

2 19.06.2014

Bylo to dobrý. Myslím tak klasicky dobrý. Upřímně řečeno si ale myslím, že některé motivy se začínají moc opakovat (Halt na lodi, znovuobjevování starých kamarádů - nemyslím si, že by si třeba Seletin mohl dovolit s nimi cestovat do Nihon-Džinu,...). Myslím, že všechny hraničářské knížky mají takovou nějakou stejnou kostru, o které autor ví, že nezklame a řídí se jenom podle ní. Mám sice tuhle sérii hodně ráda, ale žádné "nepřipouštím kritiku za žádnou cenu" se rozhodně nekoná. Třeba co si vezmete padouchy, pořád jsou jaksi na jedno brdo - mladší oškliví muži, co touží jenom po moci a nezajímají je bojové ztráty. Pro jednou bych ocenila třeba zápletku s nějakou ženskou nebo kdoví čím ještě, moc přece není jediná věc, po které lze toužit. A taky mě štve, že každá knížka musí nutně končit bitvou - jako holka to holt moc neocením...
Co naopak musím vyzdvihnout je přítomnost konečně nějakých holek a taky to, že autor nám doslova pod nos necpal výjimečnost Alyss, ale nechal nás vybrat, s kým chceme sympatizovat my.

No, sice vypadá, že spíš kritizuji než chválím, ale Hraničář je prostě Hraničář, tam snad ani nízko moc hodnotit nejde, takže dávám jasné čtyři hvězdy.

2 16.06.2014

Mám ji ráda, ale... Přijde mi, že z jiných dílů série doslova vyzařuje klid a pokoj, v jiných je zase trošku více děje a jako kdyby si LČS nemohl vybrat. Škoda...

(Ovšem za pana Tumnuse se palec nahoru, to každopádně).

2 02.06.2014

Nebudu to rozepisovat u Čaroděje na severu a ještě tady - vždyť je to jeden příběh a rozdělení já vnímám jenom jako ryze komerční tah, nic jiného.
Zkrátka, už jsem to někde psala, ale zopakuji to klidně i v tomto komentáři - čím se díl odehrává výš (myšleno zeměpisnou polohu), tím je u mě výš (myšleno oblíbenost a sympatie). Ano, jistě, je to knížka pro děti, ale kouzelné na tom je, že tato kniha a vlastně celá série si nedělá ambice mířit někam do výšin fantasy knih pro dospělé.
Přestože věkový průměr čtenářů je, pokud vím, okolo dvanácti let, i mě se ze začátku příběhu děj docela zařezával pod kůži a nepříjemně mrazil. Dětská a naivní literatura, to ano, ale jak kvalitní! Dál to odsýpalo, odsýpalo, což beru už docela jako samozřejmost a najednou, bum, hepík! Jak jinak. Děj svižný jako blázen a vy to máte sfouknuté za pár dní (doslova pár dní).

Čím ale pro mě tady ta "norgateská epizodka" vyniká v rámci celé, opravdu skvělé, série jsou vztahy mezi postavami. Celou dobu je omíláno, že Will je pro Halta spíš syn, než učeň, to není žádná novinka, ale tady to začíná už opravdu jiskřit mezi mladou generací. Willa a Alyss zase tak moc nemusím od začátku - dva provoplánoví nadaní sirotečci nemají moc potenciálu překvapit, ale na lepší časy se začíná blýskat i pro Horáce a Evanlyn. A na to se teda těším opravdu pořádně.

2 21.05.2014

Sice jsem zrovna byla a chalupě, kde se člověk nonstop nudí a nemá co na práci, ale i přesto jsem Nositele zhltla jedním dechem. Shledání Willa s Haltem je sice trošku, dobře, trošku víc rána z nebe a taky se na můj holčičí vkus trošku moc válčilo, ale jinak skvělá. A přítomnost Evanlyn a Horáce to jenom potvrzuje.

P.S.: Jo a nepřipomíná vám ta mapa něco? Ostrovní stát Araluen, kus za mořem francouzsky mluvící Galika, španělsky znějící Toskano, horská Alpina a Teutland a nakonec ta severská Skandie. No, přece jenom na inspirace Evropou mohla být trošku méně zřejmá a knížce to přece jenom trošku ubírá. Ale co už...

2 12.05.2014

Je zvláštní, že má oblíbenost dílů v rámci této ságy se určuje podle zeměpisné polohy - čím severněji, tím lepší. A tady už jenom z názvu vyplývá, že tahle je teda sakra vysoko. Jak zeměpisně, tak hlavě kvalitou.
Will mi přijde jako trošku prvoplánová postava - siroteček, na první pohled malý a slabý, ale hned na ten druhý se v něm dějí neuvěřitelné věci. Mnohem propracovanější mi přijde Evanlyn, která této knížce nasadila laťku hodně, hodně vysoko.

(Samozřejmě stále, jako u všech dílů platí, že je to fantasy pro děti, nikoli právoplatná fantasy jako třeba Píseň ledu a ohně, ale co siv mládí s chutí přečteš, ve stáří to shledáš ještě o něco lepším :-) )

2 12.05.2014

Hrozně mě to mrzí, ale prostě nemůžu jít s hodnocením výš. Ani sama kvalita knížky nebyla taková jako u předchozích dvou počinů autorky, se kterými jsem měla tu čest (PaP, RaC), nebylo to tak vesele bezstarostné a se zběsilým koncem, od kterého se prostě odtrhnout nemůžete.
Co měla ale na knížce štvalo od začátku do konce nejvíc, byla její hlavní postava. Ano, přestože vám bylo neustále připomínáno, jaká je Anna srdečná, jemná, citlivá, milá a kdesi cosi, já jsem v ní pořád viděla jenom starou bledou puťku s příliš velkým egem a tento příběh rozhodně nemohl být inspirován skutečnými událostmi, protože na takovou ženskou by se nikdy fronta nestála. Postavy tohoto typu bych poslala do koncentráku a postřílela - tady Anička dušička, Elinor Dashwoodová, Jane Fairfaxová z Emmy a Jane Bennetová, všechny jsou podobné a neuvěřitelně mě štvaly. Možná jsem ovlivněná televizní adapttací se Sally Hawkins (viděla jsem zatím jenom obrázky, ale to mi celkem stačilo), kterou já jako herečku opravdu nemusím, ale což už. Upřímně nechápu toho její kapitána, že se mu chtělo i podruhé, když ho poprvé hnusně odkopla.
Ovšem když jsme u něj, ani kapitán Wentworth mi nijak nepřirostl k srdci. Přišel mi takový plochý, žádné typické vlastnosti... Otec a Anniny sestry byly jasné karikatury, od těch se hlubších činů nikdo dočkat ani nemohl a třeba pan Elliot mladší mi nepřišel zase tak hrozný, jednal tak, aby si mohl užívat a nemusel se stýkat s protivnými příbuznými. Co to je proboha za tak strašný prohřešek, že hned musel do propadliště dějin? Pokud si pamatuji, manžílek paní Smithové dělal to stejné a byl tak vykreslen skoro jako nějaký světec.

Zkrátka a dobře, za samotnou formu bych dala klidně hvězdy čtyři, ale za tu manipulaci se čtenáři - "napíšu ti, že Anna je dobrosrdečná,...., takže ji nutně musíš zbožňovat" a za nesympatickou, tak strašně nesympatickou hlavní postavou musím jít níž. Už se docela těším na Emmu a její opravdu veselou, chytrou, hyperaktivní, chybující, sympatickou a uvěřitelnou hlavní hrdinku.

2 05.05.2014

Myslela jsem si, že Jane Austenová mi nemůže nic dát. Já nejsem žádný velký fanda romantických knížek a o čem jiném Rozum a cit je? Ovšem když jsem se začetla, pochopila jsem, že tohle není lovestory pro důchodkyně, nýbrž jemný a citlivý příběh. Jemný a citlivý příběh s postavami, které jsou uvěřitelné, protože to nejsou učebnicoví záporáci a klaďáci. Prostě chybující lidé s řadou nedostatků jako každý z nás.

Tak třeba Marianna, temperamentní krásná Marianna, sice na první pohled sen všech mužů, ale třeba v soukromí je to přehnaně naivní dítě s hlavou v oblacích. Na konci knížky vstoupí do manželství z úcty, protože nemá na vybranou a protože chce pomoci starší sestře. Elinor se naopak může na první pohled zdát jako studený čumák, ale opět, zblízka je to rozumná a racionálně uvažující dáma, pečující o svou rodinu.
Z vedlejších postav máme paní Jenningsovou, starou a otravnou drbnu, u které Marianna chtěla bydlet jenom kvůli Wiloughbymu, ale později poznáváme, že tato dáma má kromě prořízlé pusy i velké srdce. Naopak paní Dashowoodová je sice dobrota sama, ale prakticky nic neumí, je neschopná a ufňukaná, takže tím spíš přidává Elinor starosti, než aby jí ulevovala. A nakonec ani toho Wiloughbyho bych úplně nezatracovala do pekel.

Za co knížka nemůže, ale i tak to tady musím zmínit, je její filmová adaptace. Čekala jsem něco stejně okouzlujícího, jako je kniha, ale dočkala jsem se jenom nějaké pochybné romance s pokřivenenými postavami (netvrďte mi, že Elinor byla taková puťka a že jí bylo pětatřicet!) Ovšem toto jsou problémy, se kterými bych měla jít spíš na čsfd.

Zkrátka a dobře, když se zpětně podívám na děj, tak musím uznat, že příběh opravdu trošku zavání béčkovou romantikou, ale pokud si vezmu formu a postavy a vzpomenu si, jak jsem knížku musela nutně v neděli večer s baterkou pod peřinou dočítat, musím uznat, že je to opravdu skvost. A vypadá to, že Pýchu a předsudek nenechám v knihovně dlouho čekat.

2 06.03.2014

Nejoblíbenější knížka mé maminky, která ji do mě tlačila horem spodem, že jsem si ji nemohla snad ani tak moc oblíbit. Některé příhody (a nejvíce mi asi utkvěla Skříňka mudrců) jsou ovšem legendární a já se domnívám, že pokud budu mít někdy děti, taky od tohoto nezůstanou uchráněny.

2 03.03.2014

První republika+humor, skoro až anglický+tak skvělé postavy jako je slečna Barbora, Milouš a samozřejmě Saturnin=chvíle strávené opravdu královsky.

2 03.03.2014

Moje nejoblíbenější Agáta a asi i detektivka, protože stejně jiné autory moc nečtu. Skvělá je hned z několika důvodů - kvůli sympatickým postavám (Joanna je prostě skvělá představitelka mého oblíbeného období a skvělá stírá všechny venkovské puťky), dobrému příběhu a zápletce, působivé atmosféře a hlavně skoro žádné slečně Marplové. Mě prostě ani ona ani její belgický přítel Poirot nepřirostli k srdci, takže jsem opravdu uvítala, že role vyšetřovatele se protentokrát ujal Jerry a slečna Marplová se tam jenom tak míhá a na konci samozřejmě příběh vyřeší.

Detektivní stránka románu je samozřejmě působivá, ale tato knížka vykročila z řady průměrných christieovek kvůli těm skvělým, tak strašně sympatickým a uvěřitelným postavám. Opravdu skvělá a opakované čtení vůbec neškodí; sice víte, kdo je vrah, ale o tom víc si můžete užívat tu atmosféru anglického venkova. A ta je tady k nezaplacení.

(Chápe někdo, proč má tato knížka štítek senioři? :-) )

2 03.03.2014

Mám vážně tak špatnou paměť, nebo celou čtyřsetstránkovou knížku prostě jdou, aby zničili prsten?

2 03.03.2014

Asi to moc nejde číst jako beletrie - vezmete a přečtete od první stránky do poslední, prostě někdy tlustočerv, jindy karkulinka a potřetí třeba pogrebin. A čmárance Harryho a Rona jsou sice trošku okatě a prvoplánově vtipné, ale i tak se mi líbí.

2 03.03.2014

Mám na tuto knihu takový rozporuplný názor. Markéta je fakt drsňačka, sportovní prvenství a nej... se v jejím životě hromadí neuvěřitelnou rychlostí a má můj velký obdiv.
Na druhou stranu, posuďte následující rozhovor:
"I když ještě si asi vezmu lyžařský brýle, myslím, že tam bude foukat," upozorňuji Adama.
"Dobrý nápad, taky si je vezmu," souhlasí a už si brýle nasazuje na čelo.

Každý cestovatel prostě není Zibura a nejsem si úplně jistá, jestli by měl psát knihu, když velká část z ní spíš působí jako satyrická facebooková stránka Nudné dialogy. Asi bych ji doporučila fakt jenom skalním fandům zimních aktivit.

"Je ještě nějaká polívka?" vyzvídám.
"Poslední tak tři loky."
"Můžu?"
"Jo."
Mňam, ta je dokonalá."

1 17.09.2018

Po zkušenosti (a nekritickém odivu) s Nesnesitelnou lehkostí bytí a Směšnými láskami jsem očekávala něco podobného rázu, ale chvílemi měla jsem pocit, že z existenciální a filosofické děvkařské melancholie zůstalo jenom to děvkařství. A vlastně nevím, zda je to dobře, nebo ne.
Kundera jako by to rozehrával ještě na úplně jiných frontách a vy jako čtenář rozhodně nemáte nedostatek témat na přemýšlení. Ale zatímco Tomáš s Terezou v Nesnesitelné lehkosti jako by se vznášeli na pomysleném obláčku důstojnosti a vážnosti, i když jezdili s kamionem a pracovali v JZD, závěr Žertu je ohromně cynický a vlastně dost tragikomický.
Mohli zemřít dva lidé, přesto hlavní zbraň, která je na vás na posledních stránkách vytažena, je ta prázdnost celé slavnosti. Jaroslav se sice kdesi v polovině knížky ohání tím, že komunismus sice sebral hudbě jazz, ale zato se může rozvíjet moravská lidová píseň. No a my vidíme, že ta moravská lidová píseň vlastně zůstala něčím neosobním, co zakrývá nespočet puklin v tom komunistickém ráji na zemi. A nejde o hudbu, to ani v nejmenším. Jde o principy. Chtěli zamezit pokroku, aby vynikla opravdovost a lidovost, ale bez pokroku to tady prostě nefunguje a i "opravdovost" působí tak nějak křečovitě. (A bohužel mám pocit, že tohle moravskému folkloru zůstalo doteď a všechno je to jenom záminka pro co největší chlastání...)

Taky mě Žert (mimoděk) donutil zamyslet se nad tím, kolik mladých lidí na přelomu 40. a 50. let opravdu věřilo v komunismus. Mezi prospěcháři bylo nemálo i těch, kteří opravdu z celého srdce milovali stranu a vzhlíželi ke Stalinovi. Lidstvo by se nemělo vykašlat na studium historie, jinak z naší země vznikne Yes republic nebo podobná parodie na demokracii podobná prostředí tohoto románu.


Viděl jsem ve veliteli prostě jen mstivou a útočnou krysu, dnes ho však vidím především jako člověka, který byl mlád a hrál. Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají, jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí jako hotoví jednat. Použijí proto honem forem, vzorů a předloh, těch, které se jim líbí, které se nosí, které jim sluší - a hrají.