Lodja komentáře u knih

Asi jsem hloupá, že jsem si to dopředu nezjistila, ale kniha složená z jednotlivých časopiseckých studií a článků je prostě neucelená, nepřiblíží člověku žádnou problematiku pořádně. Trošku mě její zařazení do edice Historické myšlení mrzí.
Kdybych od ní neměla zase taková očekávání a brala ji jako žánrově neomezenou sbírku zajímavostí a informací o středověku, obstojí ale docela dobře, Františku Šmahelovi se samozřejmě úroveň upírat nedá.

2 16.09.2019

Postmoderna jak sviň! Charaktery, jednotlivými styly, propojováním příběhů a celkovým vyzněním. A postmodernu, tu já ráda.

Asi nemám pro umělce pochopení, asi jsem příliš velký suchar a nemám empatii pro tak rozhárané duše, ale Vincent mě rozčiloval od začátku do konce. A to je asi dobře. Irving Stone odvedl skvělou práci jak archivářskou, tak vypravěčskou, protože i když převládaly negativní emoce, tato kniha mě rozhodně nenechala chladnou. Někdy jsem prožívala trable s Vincentem, někdy jsem nemohla uvěřit, jak pošetile si počíná, ale rozhodně to pro mě byl zážitek. A jsem taky moc vděčná za zdůraznění role nekonečně trpělivého bratra Thea, bez něhož by si Vincent ani neškrtnul.

Doporučuji především takovým výtvarným barbarům, protože co si malířství týče, není Žízeň po životě zdaleka jen o van Goghovi a dozvěděla jsem se toho spoustu.

5 16.09.2019

K sociálním tématům, o nichž toho bylo napsáno už kvanta a kvanta (rasismus, holocaust, drogy) přistupuji obvzlášť pečlivě. Přijde mi doost snadné sklouznout k lacinému dojetí už jenom výběrem tématu, proto, že si nikdo nedovolí ztrhat knihu s tak vážným a bohulibým motivem.

Jako zabít ptáčka je ale vtipná, dojemná, poučná, umí být vážná, děsivá i komická a jsem si jistá, že je to jedna z knih, která osloví dítě, puberťáka, studenta VŠ, matku na mateřské, vytíženého podnikatele i důchodce. A je v ní skryto mnohem více, než za co je kniha primárně oceňována.
A mimo to - Čipera je prostě k zulíbání!

11 16.09.2019

Uf... Asi po měsíci mám dočteno a nebyl to snadný měsíc.

Leonid Pljušč nenapsal vzpomínky, ani kritiku zneužívání psychiatrie. Docela bych se ztotožnila s Oksanou Zabužkovou (jejíž jméno se poměrně neopodstatněně taktéž skví na titulní straně) v tom, že Na karnevalu dějin je "příběh intelektu".
Je podle mě důležité si uvědomit, kdo je primární publikum - Západní Evropa v 80. letech. Pro ně autor sepsal encyklopedii ukrajinského disentu, a protože on byl součástí a sebe zná nejlépe, jemu se dostává nejvíce prostoru. Vše se ale točí kolem Pljušče-matematika, filosofa, disidenta, vězně a ne Pljušče-člověk. Ten jako by občas povykouknul při letmé zmínce o svém synovi nebo vzpomínce, ale jinak je jeho osobní život odstrčen do pozadí ve snaze co nejlépe a nejobjektivněji zmpovat poměry.

Příběh o hrdinství nečekejte. Čekejte spoustu jmen, poněkud neuspořádané úvahy, střídání stylů a nejednoznačný dojem. Myslím ale, že překlady do tolika jazyků a následný požadavek po knize i u nás je doklad toho, že to nějak při sobě drží a funguje. A přestože to chvílemi byl spíše dadaistický zážitek, můj finální dojem je jednoznačně pozitivní.

3 02.04.2019

Hrozně. Boží. Knížka.

Čtivá, přehledná, aktuální. V zajetí geografie se dostává do úzkého výběru mého "tuhle knihu by si měl přečíst každý". Ani ne tak pro umělecké kvality, přece jenom je to publicistika, ale pro skvěle shrnující aktuální sdělení. Onen každý by si měl ale pospíšit, protože tato kniha má bohužel poměrně blízké datum expirace - ano, geografie zůstane, ale přece jenom ta situace, na které se to dnes tak krásně ilustruje, může být za 5 let už úplně někde jinde.

6 02.04.2019

Psychologie davu je čítankový příklad toho, že některá četba prostě trestuhodně zastarává a my jako společnost bychom se od ní neměli bát se odstřihnout a "dekanonizovat ji".
Samozřejmě, že byl Le Bon na svoji dobu progresivní. Doba je už úplně někde jinde, do našich životů vstupuje mnohem více faktorů než jsou ty, o nichž autor pojednává, a tato tematika byla zpracována už lépe a moderněji.
Taktéž souhlasím se zmíněným názorem - Psychologie davu postrádá vědeckost. Le Bon prostě pohazuje sociologickými fakty sem a tam, aniž by se je namáhal jakkoli dokazovat nebo se odkazovat na literaturu.
A poslední má výtka míří na autorův mužský šovinismus. Posuďte sami:
"Některé zvláštní vlastnosti davů, jako impulzivnost, dráždivost, neschopnost rozumně uvažovat, nedostatek soudnosti a kritického ducha, přehánění citů atd., můžeme rovněž považovat u bytostí, které jsou na nižším stupni vývoje, jako ženy, divoši a děti."

Takže pokud jste konzervativní inteligentní bytost s dostatkem soudnosti a kritického ducha, hurá do toho. Pokud jste ženy, divoch nebo dítě, přepište název na NEKOREKTNÍ NEVĚDECKÝ ÚVOD DO PSYCHOLOGIE DAVŮ, přečtěte si názvy kapitol a dále s touto knihou neztrácejte čas.

4 17.02.2019

Tentokrát zůstal romantický rozervanec Puškin docela při zemi. Boris Godunov se až příliš otrocky drží soudobého pohledu na období smuty a až na závěrečné rýpnutí a pár zajímavých scén je to "jen" historická hra...

SAMOZVANEC
Řekni mi - kdyby mi byl slepý osud dal jiný původ nežli carský rod, kdyby mým otcem nebyl sám car Ivan, kdybych já nebyl jeho vlastní syn, to bys mě... měla bys mě vůbec ráda?
MARINA
Jsi Dimitrij a nemůžeš jím nebýt, miluji tebe, Dimitrije.
SAMOZVANEC
Dost! Co já se budu dělit s nebožtíkem o lásku, která patří jemu - ne! Dost komedie! Řeknu plnou pravdu a ty ji vyslechni. Tvůj Dimitrij je dávno pod zemí - a neobživne; a zajímá tě vědět, kdo jsem já? (...) Zjevil jsem se zde a carský jménem oklamal tupohlavé Poláky. Co tomu říká, Marino, tvá pýcha? Jak se ti líbí moje příznání?
MARINA
Jaká hanba! Běda mi!

3 13.02.2019

Budu se opakovat, ale pro mě mnohem čtivější, poučnější a zajímavější než třeba ten notoricky známý, kanonizovaný a češtinářkami adorovaný Nikola Šuhaj. Je to skvěle popsané, jako kdyby se vám před očima přímo honily krásné, leč syrové výjevy z prvorepublikové Podkarpatské Rusi. Sice mě tu trošku mrzela docela neoprávněná kritika českých úředníků - respektive řečení polopravd, ale zase chápu Olbrachtovo levicové vidění světa a docela se s ním ztotožňuji - ne však úplně na úkor objektivy...

Ráda bych se ale vyhnula sentimentálním komentářům, že v Zakarpatí se zastavil čas a život je tam téměř jako za první republiky. Není, globalizace udělala své všude na světě - ať už se jedná o přírodu, migraci, technologie... Ráda bych tedy, aby k Horám a staletím bylo přistupováno jako k turistickému průvodci a k místním lidem jako k exemplářům ze zoo.

"Náboženství karpatských pastevů a dřevorubců je směsice pohanství a křesťanství, táž, proti které bojoval na sklonku prvního tisíciletí v Čechách svatý Vojtěch. Žijí-li karpatští horalé celým svým vnějším životem v jedenáctém století, proč by mělo být jejich náboženství jiné? Nevkročili ještě ani oběma nohama do historického stadia zemědělského. Jsou namnoze posud ve stadiu pasteveckém. K čemu jim je tedy křesťanský bůh? Bůh feudální společnosti, bůh dokonale organizované nebeské i světské hierarchie, bůh cechů a městských středisek? Toho k nim přinesli různí pánové, bohatší, a tedy i kulturně vyspělejší než oni. Nepotřebují ho. Jim stačí prastarý bůh pastevců, stád a země.“

2 10.01.2019

No, přiznejme si, že Cecelia Ahern není žádný Goethe, proto ani její román "v dopisech" nedosahuje zrovna závratných literárních kvalit. Dostane se vám obsahu přímo úměrnému obálce - obyčejný nenáročný ženský román. Docela mě to zklamalo, protože jsem sice očekávala nenáročný ženský román, ale neobyčejný a originální, podobný jako film S láskou, Rosie, u něhož jsem měla pocit, že z něj primární myšlenka září mnohem víc. V knížce mi Rosie a Alex nepřišli jako žádní nepřízní osudu smýkaní tragičtí hrdinové, ale spíš neschopní a neempatičtí lidi, kteří, navzdory tomu, jak často tvrdí, že jsou nejlepší přátelé, si nejsou schopni jednou v životě promluvit upřímně.
No a paralelní linka s Rosiinou dcerou je paralelní až tak, že mi z toho bylo spíš trapně. Asi na tom mělo být ukazano, že kopírujeme vzorce chování našich rodičů, ale fakt fakt nevhodně.

3 21.09.2018

Mám na tuto knihu takový rozporuplný názor. Markéta je fakt drsňačka, sportovní prvenství a nej... se v jejím životě hromadí neuvěřitelnou rychlostí a má můj velký obdiv.
Na druhou stranu, posuďte následující rozhovor:
"I když ještě si asi vezmu lyžařský brýle, myslím, že tam bude foukat," upozorňuji Adama.
"Dobrý nápad, taky si je vezmu," souhlasí a už si brýle nasazuje na čelo.

Každý cestovatel prostě není Zibura a nejsem si úplně jistá, jestli by měl psát knihu, když velká část z ní spíš působí jako satyrická facebooková stránka Nudné dialogy. Asi bych ji doporučila fakt jenom skalním fandům zimních aktivit.

"Je ještě nějaká polívka?" vyzvídám.
"Poslední tak tři loky."
"Můžu?"
"Jo."
Mňam, ta je dokonalá."

17.09.2018

Parádní prvky magického realismu a exkurze do doby, v níž se zrovna dějiny ještě nelámaly, ale i tak je na ní nějaké přetavování z novověku i do moderní doby znát. A hlavně je v ní úplně úžasná mystifikace z naratologického hlediska. Ono to dává smysl, že každý člověk má jiný pohled na věci kolem sebe, ale vsadila bych se, že byste se nechali hlavní vypravěčkou - služkou Stefkou tahat za nos úplně stejně jako já.
Felix Austria určitě stojí za to a jeho konec dvojnásob.

4 04.05.2018

Něco jako kombinace ukrajinského Trainspottingu a Mechanického pomeranče. Nejdrsnější a nejzajímavější byl pro mě začátek, potom už je to dost repetetivní. Vlastně docela obyčejný motiv "zamilovanýho kluka, kterej by byl úplně stejnej jako ty nebo já kdyby jenom nežil v roce 79 v tom hnusným jihosovětským prostředí." Asi je důležité si to opakovat a uvědomovat, že naše životy nejsou úplnou samozřejmostí, ale už jsem asi četla i zábavnější knihy na toto téma... A pořád se jaksi nemůžu ubránit pocitu, že Uljanenko se snaží šokovat tak trošku na sílu. Po přečtení něčeho o něm se to asi dá vyloučit, ale takový záblesk senzacechtivosti se tam pořád dá zahlédnout.

O mnoho, mnoho let pozdějc uprostřed všeech těch bojů, mezi lůzou, na světskejch večírcích budu do nekonečna hledat podobný oči, podobný pohyby, podobnej pohled...
Nic nenajdu, dokud nezešednu a dokud někým vyřčená myšlenka na opačný konci mýho života nebude už dávno vychladlá a ztvrdlá, zřejmá a tisíckrát vyslovená. Kolikrát musíte políbit ženu, abyste pochopili, že vám nikdy nebude patřit, stejně jako nebudete patřit jí: a v tom je ten nejopojnější jed života. Položil jsem hlavu na její prsa a dlouho ji tam nechal...

01.05.2018

Mezi, na první pohled, bezduchými historkami o chlastání prostředku na erekci a nonstop kalení prosvítají dost dobré myšlenky o národní identitě obecně, o Ukrajincích, Polácích, Slovanech, Západu, Sajůzu a jeho odkazu. Tyhle části mě fakt bavily. Jenom s tím chlastáním je to dost na jedno brdo.

"Já ti řeknu, proč sem jezdíte," ignorovala moji otázku. "Jezdíte sem, protože v jiných zemích se vám smějou. A maj vás za to, za co máte vy nás - za zaostalou díru, ze který si můžou dělat prdel. A vůči který se můžou cejtit povýšeně. Páč všichni vás maj za zavšivenou východní chátru - nejenom Němci, ale i Češi a dokonce Slováci a Maďaři. To jenom vám se zdá, že Maďaři jsou takový hustý kámoši. A to už ani nemluvím i Srbech nebo Chorvatech. Dokonce, kamaráde, Litevci. Všichni vás považujou za trochu jinou verzi Ruska. Za třetí svět. Jenom vůči nám si můžete léčit ty svoje mindráky. Vykmpenzovat si to, že všud jinde si s váma vytírají prdel."

2 22.04.2018

Pohled do prostředí, kde někdo "jenom plnil rozkazy" a "kdyby to neudělal on, šel by na to místo někdo jiný a ten by byl ještě horší". Přitom tu ale hlavní postava není vykreslena jako nějaká zrůda, ale spíše jako člověk, jemuž záleží na svém pohodlí a nechce se dostat do potíží. Což ale neznamená, že je automaticky hloupý a nepozorný - jak dokáže jeho setkání s Gabrielem Deusem a taky jeho Poslední přání.

3 29.03.2018

Dobře se čte a hlavně rozumím autorově motivaci tyto povídky psát. Přestože se odehrává v dobách naprosto šílených, Ota Pavel je podává s nebývalou lehkostí a neskrývaným obdivem ke svému tatínkovi, který dokáže přechytračit vesničany, co nemají elektřinu a přesto si koupí vysavač, anebo německé vojáky. Přestože se tu dost věnuje činnosti (rybaření) a krajině (Křivoklátsko), k nimž já žádný vztah nemám a Jak jsem potkal ryby jsem tudíž nedočetla, Smrt krásných srnců je hezká a milá knížka. Akorát se bojím, že nic, kromě toho hezká a milá, mi za chvíli v hlavě nezůstane.

2 29.03.2018

Americká, naivní, zjednodušující, autor je někdy až moc velký egoista, ale přesto přináší úplně skvělou myšlenku, pro kterou si tuto knížku stojí za to přečíst. I přes vyjmenovaná negativa. Docela se těším na aplikování do praxe :)

"Mé sebevědomí určuje partnerova láska. Nakonec jestliže mě miluje, musí ve mně být něco, co je lásky hodno. Rodiče to možná tak jasně neviděli, možná mi dávali najevo nedůvěru, ale můj parter mě zná jako dospělého člověka a miluje ě. Má sebedůvěra roste z jeho lásky."

5 27.03.2018

Chápu Čapka, proč Válku s mloky napsal, a vážím si ho za to. Ale v tom upozorňování na agresi Německa se podle mě snažil být tak hrozně přímočarý a okatý, že je to na mě až trošičku křečovitě a trošku mi uniká důvod, proč ji máme v seznamech povinné literatury ještě 70 let po WW2. Opět ji nechci nijak shazovat, jenom si prostě myslím, že svou nezpochybnitelnou aktuálností pro člověka roku 1935 už trošku ztrácí význam pro mě v roce 2018.

Taky mě štvala její totální necelistvost - ať už v podobě novinových článků nebo "námořnického" úvodu, kdy v jednom okamžiku k nám promlouvá prostinká herečka Lu a v dalším už je na ni zase zapomenuto a hlavím hybatelem děje je o nic méně prostý kapitán Van Toch. Asi mě moc nebavilo číst o lidstvu jako celku a ráda bych si našla nějakou ústřední postavu, jež ale tento formát úplně vylučuje.

Líbil se mi jeden point tady na databázi a to, že v době, kdy už lidé o nebezpečí mloků věděli moc dobře, bylo fakt šikovně znázorněno, jak to jenom zakecávají ekonomikou a nechce se jim to řešit. Tahle myšlenka za to stojí, zbytek mě moc neoslovil a nebavil...

3 27.03.2018

Rozhodně není tak nudná, jak vypadá. Rozhodně bych ji neoznačila za učebnici, ale spíše za takový souhrn zajímavostí o jazcích. Zda je to dobře nebo špatně, to posuďte sami.

2 27.03.2018

Poezie převlečená za román, ale převlek je to věru chabý. A jak to tak občas u poezie bývá, pořádně ani nevíte, o čem je řeč. O dospělosti nebo dětství? Lásce nebo jenom nahodilém sexu? Lásce ke svému nebo jeho proklínání? A není tam od všeho trošku?
Oksana Zabužko na vás zapůsobí a předá vám něco ze své poetiky a vnímání světa. A jestli se vám to bude líbit? Další neznámá...

-co se s nimi všemi stalo, umřeli v třiatřicátém? zahynuli v táborech, v celách věznic NKVD, nebo se prostě ztrhali při pracích v kolchozech? doprčic, byli jse krásným národem, dámy a pánové, s otevřenýma očima, zdravým a urostlým, silně zakořeněným v zemi, ze která nás dlouho i s masem vyrvávali, až nakonec také vyrvali, a my jsme se rozletěli, roztrousili do všech končin jak zanesené peří z polštářů, které se měly stát věnem a které rozpáraly bodláky,-


A ještě si dovolím, podle mě, velmi trefnou poznámku I. Pospíšila v doslovu. Udělat si názor je u tohoto výtvoru dost náročné, přesto mu musím sklonit poklonu v tom, že mě donutil se zamyslet. O lecčem.

Gogol, jenž jako Ukrajinec prostě psát rusky musel, (...) Lesní píseň Lesji Ukrajinky, kterou její američtí žáci staví výš než Shakespeara, sladce omamné literární sebevraždy Paula Celana nebo Sylvie Plathové, a za vším to chudé pionýrské dětství, smrti bližních a všudypřítomný strach - to všecko vyznělo v próze O. Zabužko v jednotném, poněkud amorfním a křečovitém gestu: co vy víte, holoubci, o východní Evropě? A možná v tomto sadomasochistickém autorčině narcisismu je již obsažena odpověď: stěží by takové pichlavé dítko vzniklo v dostatku a přežranosti globalizovaných velmocí.

2 07.01.2018