lord-artoo
komentáře u knih

Sbírka spisů prvních křesťanských autorů je něco, co by nemělo chybět v knihovně žádného teologa (teda kromě mě - já tu svou prodal, protože měl vyjít nový překlad ve Vyšehradu, na který už několik let marně čekám), a to proto, že se jedná o nekanonické pokračování Nového zákona. Nekanonické dnes. Pamatujme však, že v prvních staletích tomu tak vždy a všude nebylo!


Pohl má stylistický talent, ale z daného tématu se dalo vytěžit více. Si myslim. V podstatě je to taková nedotažená jednohubka, která v závěru stáčí pozornost jinam, aby ze své nedotaženosti vybruslila. Osobně mě dráždila nadměrná sexualizace příběhu (co může člověk čekat od pětkrát ženatého spisovatele?) a schizofrenně napsaná postava jezuity Kaymana, který není jenom špatný kněz (což by mi nevadilo), ale bludně uvažující kněz (což už mi vadí, protože to jen svědčí o Pohlově diletantismu).
A na okraj: Laser-books by měli zvážit kontrakt s některými překladately, popř. zaplatit korektora. Lze-li v textu rozpoznat podobu anglického originálu, který by se dal a měl přeložit více česky, kazí to dojem nejen z knihy, ale i z nakladatelství. Jako třešnička na dortu pak působí všudypřítomný vokativ od jména Roger: Rogu!


Vzpomínky, jaké byste chtěli mít, ale už patřily Tove Jansson.


Úžasně poetický, plytce filozofující i geniálně výstižný, promyšlený a přeci nesrozumitelný - asi takový je Novalisův Modrý květ. Pustit se do jeho četby předpokládá vyprázdnění vlastních očekávání, jinak bude čtenář nutně zklamán. Není to příběh, není to epická báseň, není to ani poezie - přestože by taková kategorie odpovídala intencím autora, ale pro nás by byla jen zavádějící - Modrý květ je žánrem sám sobě.
Přijde mi nefér soudit, nebo dokonce odsoudit nedokončené dílo, ač někteří komentátoři tvrdí, že mu fragmentárnost není na škodu. Ale je! Můžeme totiž zachytit pouze náladu, vektor Novalisových myšlenek, rozhodně však ne plnost sdělení, jehož obsahem měl být sám život očima básníka. Máme před sebou jen nárys někdy stěží pochopitelné stavby cizího vnitřního světa.
Hodnocení: někdy ** a jindy *****

Prostý a přesto pestrý styl paní Uršuly je věčným křížem pro člověka, který se snaží hodnotit její knihy - nebo minimálně ty ze Zeměmoří. Knihu jako vždy táhne jedna vyprávěcí linie a ani o chlup víc. Příběh je prostý a o osudu světa se rozhoduje bez veškeré pompy. Přestože čtenář ví, že Zeměmoří je velký a barevný svět, moc z jeho barev nevidí, přestože ví, že je ovládán mýty a historií, moc se o nich nedozví - vše je zatopený ledovec a patrná je jen špička. Pro mě osobně jsou knihy - tuto nevyjímaje - skvělou alegorií našeho života a v tom paní Uršula dominuje. Každý díl z cyklu řeší jinou otázku, tento se zabývá lidskou odpovědí na věci poslední a činí to znamenitě. Pro mé křesťanské oči je Ged v určitých momentech doslova christologickou postavou, k níž mladý princ Arren zaujímá rozličné postoje, tak jak to v duchovním životě bývá. Ale abych paní Uršulu nepokřtil (to by určitě nerada), je zde i mnoho taoistické moudrosti, jež je rovněž hodna zamyšlení. Vysoké hodnocení ode mne dílo dostává právě pro tento moment. Kdybych knihu hodnotil jen z hlediska žánru fantasy, pak bych ji asi zahodil do krabice nadepsané "průměr". Proto čtěte obezřetně, ať vytěžíte pravé jádro knihy!

Prostá povídka o nepochopení jednoho lidského srdce v čem spočívá pravé lidství. Sešitek je opatřen kratičkou studií Dušana Melena, která se snaží postihnout Hawthornovo místo v proudu amerického transcendentalismu.


Už je to nějaký ten pátek, co jsem to četl, ale pamatuji se velice zřetelně na svůj pocit z četby: "Co se mi snaží autor sdělit?" Snad je na vině má neláska k humoristické literatuře (vězte však, že jsem poměrně veselý chlapík), nicméně mi to rozhodně dobré nepřišlo. Pokud ovšem patříte k smažkám dračáku, warhammeru či magicků, jste milovníky zakouřených putyk, piva a párku (nic proti pivu a párku) a dobrou fantastickou literaturou je pro vás ta, kde jsou hustý bitky a kůl týpci, pak je tahle parodie přesně pro vás!


Problém knihy nespočívá v obsahu, ale v rozsahu - jak napsal Sakulnikov: Nevím jestli to je příliš krátké nebo příliš dlouhé. Přestože zápletka románu není nikterak složitá, nadání psát čtivě upřít Herbertovi nelze. Román odpovídá době vzniku, tedy ekologické krizi 60. let (DDT), poselství však zůstává v platnosti, ač dnes řešíme otázky jiné. Tři hlavní postavy zastupují tři světy, z nichž pocházejí, a rozvoj, resp. vykreslení jejich charakterů této myšlence podléhá. Tento fakt si čtenář uvědomí (nebo neuvědomí) zejména v druhé části díla, kde jsou hrdinové nuceni plavit se spolu na potápějící se lodi uprostřed sil, jimž z vlastní hlouposti vyhlásili válku.
Nechci kazit čtenářský zážitek a další myšlenky si proto ponechám. Mým úmyslem je uvědomit případné čtenáře o alegorickém základu knihy. Není to hloupé čtení, i když se tak může na první pohled jevit! Chválím, ale přesto uděluji jen dvě hvězdičky... dobré dvě hvězdičky!


Knihu jsem si zakoupil s vnitřním puzením dozvědět se něco o četbě Písma. Její titul je zcela prostý, s obsahem už je tomu jinak. Přestože autorka nepřichází s ničím, co bych při svých studiích nepotkal, její přístup k tématu, ideová linka, schopnost uchopit a velmi pregnantně formulovat myšlenku je velmi osvěžující. Toužíte-li vstoupit do četby biblických spisů či se duchovně obohatit, nemůžete vybrat lépe.


Každý spis originálním způsobem přispívá k porozumění křesťanského náboženství. První dva spisy se zabývají apologetickým způsobem věroukou, která je však chápána jako živoucí skutečnost a nikoli mrtvá litera katechismové poučky. Druhé dva spisy jsou povahy morálně teologické. Jejich argumentace je pochopitelná a výstižná, takže zasahuje konkrétní problémy v jádru věci; navíc Augustin mistrně vyjadřuje spojitost mezi osobní zbožností a osudem celého společenství Církve. To vše, jako vždy, zabaleno do nádherně květnatých výrazů učitele milosti. Vřele doporučuji k přečtení!


Skvělá čtivá učebnice církevních dějin, která navíc křižuje žánr a krom historie dává zahlédnout i něco málo z církevního učení. Na druhou stranu je to "učebnice" a proto je třeba nemít velká očekávání.
Poznámka pod čarou: Franzen je rozkošně zaujatý a některé historické postavy brání víc než by si zasloužily.


Předností knihy je veliká čtivost, což ostatně u všech Wyndhamových děl. Příběh je prostý a podobně jako Kukaček by vydal spíše na povídku (osobně mi u obou děl vadí velká statičnost děje). Na druhou stranu je to príma limonádové čtení!


Ve stručnosti podaná základní východiska současné katolické sexuální etiky stojící na personalistické základně. Je to čtivé, pochopitelné a doporučeníhodné.


Velmi čtivě napsaná základní příručka k danému tématu. Segert se snaží zůstat objektivním vědcem a nestraní židům, křesťanům ani mohamedánům; jeho sympatie a solidarita patří osudům všech lidí bez rozdílu. Trochu mi chybělo zpřehlednění toku textu, vícero opěrných bodů v letopočtech a snad i poznámky pod čarou s odkazy na zdroje, ale kdo ví, proč kniha tyto náležitosti nemá (vzhledem k tomu, jak dlouho trvalo než spatřila světlo světa). Rovněž je třeba připomenout, že vědecké poznání starověkých židů je dnes o nějaký ten kousek opět dál (osobně jsem si povšiml jen překonaných teorií o nabytí Kanaánu vojenským tažením či sociální revolucí - to proto, že se tomuto tématu věnuji; kdo ví, co dalšího by se zde dalo nalézt). Přesto přese všechno knihu nelze než doporučit.


Jednotlivé knihy Williamsova cyklu zpravidla nehodnotím, ale musím říct, že ten chlap za ta léta vyzrál. Tentokrát jsem měl pocit, že z dobrého řemeslníka se stal mistr slova a při několika momentech jsem se cítil být součástí světa, který sice znám, ale vždy pro mě byl jen světem nereálným. Nyní jsem byl ve světě, který si příliš nezadá se světem Vojny a míru Lva Tolstého. Jsem napjatý, jak struna, jak se vše vyvine.


Tři hvězdy za vleklé putování krajinou snů ve druhém díle, ALE jinak se jedná o originální fantasy, která se vydává cestou imitace mytologických příběhů a Jungovy psychologie (Moorcock sám staví na Campbellově Hero's Journey) a světe div se, daří se. Svět je hrubý a drsný jako život sám, hrdina-antihrdina Elrik je z masa a krve a příběhy (jedná se o dvě knihy v jedné) si žijí vlastním životem. Škoda jen, že se v Čechách Elrik nelíbil; na druhou stranu vzhledem k designu obálek se není čemu divit.


Campbella si vážím jako odborníka, ale v této sbírce přednášek výrazně překračuje rámec svého oboru a co si budeme... není nic horšího, než když si někdo myslí, že vyřešil odvěkou záhadu lidstva.
Redukce mýtů, respektive náboženství na všem lidem společnou psychologickou základnu, která se v různých socio-ekonomicko-kulturních podmínkách projevuje jinak, je svůdná, ale vylučuje z rovnice jakoukoli transcendenci. Druhým bolem je opakovaně zdůrazňovaná potřeba mýtů coby "afektových images" aktivizujících a usměrňujích naše nitro (o tom žádná!), kterým však Campbell po své redukci stylem "milý pohádkový blábol, jehož je třeba zanechat minulosti, kam patří" neponechává žádné místo. O tom, jak má vypadat "moderní a univerzální sada mýtů" nevíme zhola nic, snad jen to, že budeme vždy vycházet z Junga a Freuda (děkujeme).
Žlutou kartu Campbell získává za opakované kopání do křesťanství. V jeho přednáškách se, pravda, jedná o stále jednu a tutéž podobu křesťanství a bereme-li v potaz dobu, v níž píše, vše tak nějak zapadá. Ovšem kdo jiný než znalec náboženství by měl být schopen oddělit svou osobní zkušenost od reality celku.
Odložím-li nyní vše, co jsem výše napsal, stranou, je kniha velmi čtivá, zajímavá a přináší na své poměry velké množství informací nejen z odlišných částí religionistického světa. Četba knihy však vyžaduje obezřetnost!


Materie, s níž kniha pracuje, je bezpochyby neobyčejná a jedná se o celkem pěknou sondu. Kdo neví nic o "skutečných" vlkodlacích, upírech, morách a revenantech nic, bude nejspíš překvapen, možná oblažen novým náhledem. Maiello odvedl dobrou práci na poli popularizace tématu. Třešinkou na knižním dortu jsou dosud v češtině nepublikované texty v přílohové části.
Na druhou stranu jsem se po celou dobu četby nemohl zbavit dojmu, že čtu něčí magisterskou práci. Počínaje někde výrazně složitým jazykem, chybami v textu, prohozenými nadpisy, tristní grafikou (což dost možná není autorova chyba, dobrý dojem to však jistě nedělá) ale především kupícími se příklady téhož obsahu a s tím související nevypointovaností textu. Často mi zkrátka chybělo nějaké shrnutí toho, co jsem přečetl; zvýraznění toho, co si mám odnést dál. Druhá část textu, v níž Maiello čtenáře seznamuje s teoriemi vzniku fenoménu trpí tím stejným nešvarem a čtenář je zkrátka ponechán v situaci, kdy si musí závěr z řečeného vyvodit sám, což není ideální autorský servis.


Sbírka dětem přibližuje nejčastěji pěstované polní plodiny u nás, ve verších je asociuje s jejich tvarem, užitkem, či výskytem a krásné ilustrace Milady Marešové vykreslují podobu té které rostliny.
Jasné, prosté, krásné. Učební pomůcka i milé čtení.


Budu za heretika, když prohlásím, že Korenův traktát je vlastně dost o ničem. Chápu, že se asi jako jediný pokusil zformulovat, co wabi-sabi je, ovšem na můj vkus nepřichází s ničím, co by člověk mající alespoň nějaký takýs vhled do japonské filozofie a estetiky nevěděl.
