lord-artoo komentáře u knih

O Anne McCaffrey jsem se dozvěděl skrze studium díla Ursuly K. Le Guin. McCaffrey je jednou z mála žen, která to dotáhla do pantheonu oceněných za celoživotní dílo v rámci Damon Knight Memorial Grand Master Award. Od knihy jsem tedy měl velká očekávání.

Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem narazil na nesympatické jednorozměrné postavy, svět, který je rozpracovaný snad jen na mapě, a styl psaní odpovídající začínajícímu spisovateli. S výjimkou začátku knihy je děj tak nějak bez napětí, nedůležitý a epizodický. Lessa je postava typu "Mary Sue" a jejím antagonistou je neosobní kometa, která mi nemohla být více lhostejná.

Rozumím tomu, že se jedná o knihu určenou skupině young adult, srovnám-li však knihu s díly výše jmenované Ursuly Le Guin, která mnohdy psala pro stejné čtenářstvo, jsme kvalitativně zcela jinde.

Dám šanci druhému dílu v sérii, veliký posun však nečekám.

1 30.12.2023

Tři hvězdy za vleklé putování krajinou snů ve druhém díle, ALE jinak se jedná o originální fantasy, která se vydává cestou imitace mytologických příběhů a Jungovy psychologie (Moorcock sám staví na Campbellově Hero's Journey) a světe div se, daří se. Svět je hrubý a drsný jako život sám, hrdina-antihrdina Elrik je z masa a krve a příběhy (jedná se o dvě knihy v jedné) si žijí vlastním životem. Škoda jen, že se v Čechách Elrik nelíbil; na druhou stranu vzhledem k designu obálek se není čemu divit.

26.09.2023

Campbella si vážím jako odborníka, ale v této sbírce přednášek výrazně překračuje rámec svého oboru a co si budeme... není nic horšího, než když si někdo myslí, že vyřešil odvěkou záhadu lidstva.

Redukce mýtů, respektive náboženství na všem lidem společnou psychologickou základnu, která se v různých socio-ekonomicko-kulturních podmínkách projevuje jinak, je svůdná, ale vylučuje z rovnice jakoukoli transcendenci. Druhým bolem je opakovaně zdůrazňovaná potřeba mýtů coby "afektových images" aktivizujících a usměrňujích naše nitro (o tom žádná!), kterým však Campbell po své redukci stylem "milý pohádkový blábol, jehož je třeba zanechat minulosti, kam patří" neponechává žádné místo. O tom, jak má vypadat "moderní a univerzální sada mýtů" nevíme zhola nic, snad jen to, že budeme vždy vycházet z Junga a Freuda (děkujeme).

Žlutou kartu Campbell získává za opakované kopání do křesťanství. V jeho přednáškách se, pravda, jedná o stále jednu a tutéž podobu křesťanství a bereme-li v potaz dobu, v níž píše, vše tak nějak zapadá. Ovšem kdo jiný než znalec náboženství by měl být schopen oddělit svou osobní zkušenost od reality celku.

Odložím-li nyní vše, co jsem výše napsal, stranou, je kniha velmi čtivá, zajímavá a přináší na své poměry velké množství informací nejen z odlišných částí religionistického světa. Četba knihy však vyžaduje obezřetnost!

1 05.07.2023

Materie, s níž kniha pracuje, je bezpochyby neobyčejná a jedná se o celkem pěknou sondu. Kdo neví nic o "skutečných" vlkodlacích, upírech, morách a revenantech nic, bude nejspíš překvapen, možná oblažen novým náhledem. Maiello odvedl dobrou práci na poli popularizace tématu. Třešinkou na knižním dortu jsou dosud v češtině nepublikované texty v přílohové části.

Na druhou stranu jsem se po celou dobu četby nemohl zbavit dojmu, že čtu něčí magisterskou práci. Počínaje někde výrazně složitým jazykem, chybami v textu, prohozenými nadpisy, tristní grafikou (což dost možná není autorova chyba, dobrý dojem to však jistě nedělá) ale především kupícími se příklady téhož obsahu a s tím související nevypointovaností textu. Často mi zkrátka chybělo nějaké shrnutí toho, co jsem přečetl; zvýraznění toho, co si mám odnést dál. Druhá část textu, v níž Maiello čtenáře seznamuje s teoriemi vzniku fenoménu trpí tím stejným nešvarem a čtenář je zkrátka ponechán v situaci, kdy si musí závěr z řečeného vyvodit sám, což není ideální autorský servis.

1 07.06.2023

Jsem autorčin ročník a nejspíš ze stejně nepochopitelného důvodu jako autorku mě to k devadesátkám táhne, ačkoli jsem tehdá byl jen prcek a pamatuji si je velmi vzdáleně.


Ke knize jsem se tedy přibližoval s očekáváním něčeho skvělého. Těšil jsem se, že se dozvím něco nového o éře svého srdce. Těšil jsem se na příval nostalgie. Těšil jsem se na vzpomínky, o nichž jsem si myslel, že je už nemám. Nic takového však nepřišlo.

Kniha je snůškou neutříděného obsahu bez jakékoli hloubky. U některých kapitol jsem byl přesvědčen, že bych je dokázal napsat lépe a poutavěji, ač nejsem expert na daná témata. Obrazová příloha mě příliš nezaujala, a tak jsem se vždy paradoxně těšil na vzpomínky, které nebyly z pera autorky, a ty byly... jak kdy, jak kdo, jak co.


Svých žáků se v hodinách literatury vždy ptám, komu by knihu doporučili, tak tedy: fanouškům devadesátých let, kteří se jimi dlouho nezabývali, a současně nemají moc času na to, aby si všimli, že kniha není moc dobře napsaná. Taková "coffee table book". Škoda jen, že můj coffee table nemá přihrádku na knihy...

4 14.01.2023

"Not great, not terrible."

Plusem celého počinu je grafická stránka. Ilustrace jsou nádherné a jejich barvy i kompozice na stránce baví.
Mínusem je klišoidnost celého příběhu. Není výrazný, ba co hůř, je předvídatelný. I tak věřím, že nalezne své čtenáře, kteří se po jeho přečtení budou cítit povzneseni jako klavír François Samsona.

2 26.11.2022

Nechal jsem se zlákat titulem knihy a aniž bych věděl, co mne čeká, rozhodl jsem se ji přečíst. Všem podobným dobrodruhům pravím: "Slyšte má slova!" Dopředu se omlouvám za přímočarost svého vyjádření.

Na počátku knihy jsem zvěděl, že autorem knihy je jungiánský psycholog. "Hurá! To bude príma počtení," řekl jsem si, "takový Bruno Bettelheim."
A tak čtu. Celkem to ubíhá, protože jsou pasáže tak tři, čtyři strany dlouhé a já se prokoušu na konec první z pěti částí, která nese název "Interpretace: Sny ve středověkém Japonsku", a říkám si: "Hm, a co jako? Trochu subjektivismu. Trochu nekoncepční. Ale je to východňár, asi to maj jinak." A čtu dál.
Lidské tělo ve snovém deníku kněze Mjóe - další část. Fffffuuuu! Ahá... A smyslem těch třiceti stránek byló...? A co mi tahle mikrostudie o člověk, který si jako první na světě vedl snový deník, má přesně říct?
Japonská mytologie: Jak vyvážit bohy. Jsem študovanej teolog, tak jsem se těšil a... "dá sa", jak by řekl Moravák. Sic to je jen jednohubka a ne hlubinný vrt, kombinace religionistiky a psychologie byla celkem zábavná. Aplikace prázdného středu na šintoistický panteon - nápadité.
Japonské pohádky - estetické řešení. "Konečně ten Bettelheim?" Spíš moc ne. Zase to tak klouže po povrchu, byť jsou tam i velmi hezké myšlenky. Ve stoje tleskám za desátou pasáž (Krása dokonalosti a úplnosti), v níž autor skrze Junga vysvětluje japonskou estetiku.
Část závěrečná: "Torikaebaja. Příběh o záměně sexuálních rolí," je opět tak vzdálená a chce se říct zbytečná. Jedná se o rozbor příběhu ze 12. století, o němž normální smrtelník pravděpodobně neslyšel (proto mu kniha věnuje několik stránek v závěru, aby se ten smrtelník, alespoň trochu dovzdělal).
A konec.

A já si říkám: "Jaký je koncept knihy?" OK, jsou to přednášky, které autor kdysi přednesl a chtěl si je vydat, ale vzhledem k tematickému spektru... komu je kniha vlastně určena? Kdo ji ocení nejvíce? Já s tím měl a mám problém.
A co se stylu týče, autor obvykle odcituje či jinak seznámí čtenáře s určitým příběhem nebo pasáží příběhu a následně se vrhne na interpretaci, která je však tak strohá, že se jeví jako povrchní. Věřím, že autor měl v hlavě více, na papír se však dostal jen zlomek.

Summa summarum se mi kniha jeví jako velmi rozporuplná. Části o snech, mýtech a pohádkách jsou čitelné, ne však excelentní. Části o snovém deníku kněze Mjóe a Torikaebaja jsou zcela zbytečné. Knihu doporučuji... studentovi japanologie, religionistiky, literární vědy a psychologie. Tak. A teď ho běžte najít!

17.11.2022

Mnoho již bylo napsáno těmi, kdo četli přede mnou, a já s nimi souhlasím. Zastavím se tedy jen u jednoho z dojmů, který ve mně kniha vyvolala.

Harlanu Ellisonovi to docela šlo. Psaní, myslím. Ovšem jen po formální stránce. Jeho styl, který zahltí čtenáře kaleidoskopem obrazů je pozoruhodný (někdy přepálený, ale budiž). Obsah povídek však bezmála nikdy nedosáhne kvalitu formy a já se jako čtenář ptám, proč bych to měl číst. Ellisonův "feelingový" sloh se hodí k povídkám jako je Samobol (již hodnotím jako nejlepší povídku sbírky), ale Ellison se přesto uchyluje k zábavným či šokujícím příběhům, které nejsou zábavné ani šokující. A nad to ta jeho všudypřítomná sebestřednost v komentářích. Ach jo.

Napadá mě srovnat nesrovnatelné a doporučit sbírku Krvavá komnata od Angely Carterové. Ta má totiž obojí - sloh i obsah.

2 05.08.2022

Snad je to dáno tím, že jsem teolog, ale Božská invaze mě prostě nechytla.

Už při čtení prvního dílu trilogie jsem bojoval s tím, že jsou to prostě žvásty, ale Valis je uchopitelný a zajímavý jakožto zpověď blázna/vizionáře, s nímž se člověk sžije, jemuž uvěří a spolu s ním nenachází pevnou půdu pod nohama.

Božská invaze se čte snadněji, což je v diskurzu o božských věcech paradoxně na škodu. Teologie by měla mít trochu apofatický ráz (a nebo bláznivý ráz, který funguje vlastně dost podobně), protože jinak hrozí, že je božské/transcendentální tajemství olupováno o ono tajemné. Rudolf Otto kdysi definoval posvátno jako něco velkého, co člověka přesahuje, čeho se člověk obává, před čím se třese, a současně něco, co jej přitahuje a vábí. Dick v Božské invazi odebral posvátnu velikost, schopnost fascinovat a v posledku i působit obavu. Jím odvyprávěný příběh činí z božských věcí housku na krámě; strhává roušku tajemství a odhaluje za ní dobře promazaný božský stroj bez špetky proměnného "lidského". Chápu, je to beletrie, ale! Takový C. S. Lewis v rámci své kosmické trilogie boží tajemství ukočírovat dokázal, je škoda, že se to Dickovi (dle mého názoru) příliš nepovedlo.

27.06.2021

Rozumím, leč nepřijímám. Ctím, srdce své však nepřimykám.

6 03.05.2021

Tajemství proutěného košíku se táhne jak sopel z nosu, ale Indiáni, to je zcela jiný holub!

Vynikající, dětsky naivní kniha napsaná jednoduchým jazykem, která je plná emocí, jež zbourají i dospělého. Aj slza ukápla!

3 14.04.2021

Přenést se přes Zinnerové banální styl plný vyvonělých obrazných pojmenování mi krapet trvalo. Vlastně ne, až do konce mě to sr*lo! Kniha ale není špatná a umím si představit, že pro prvostupňová poupata, kterým rodiče svými rozhodnutími rozbíjí dětství, může posloužit jako dobrý medikament na bolest. #serialneznam

3 08.04.2021

Slohové cvičení ze socialistického slabikáře, které zachraňují kouzelné ilustrace Mirko Hanáka.

3 15.03.2021

Sbírka dětem přibližuje nejčastěji pěstované polní plodiny u nás, ve verších je asociuje s jejich tvarem, užitkem, či výskytem a krásné ilustrace Milady Marešové vykreslují podobu té které rostliny.
Jasné, prosté, krásné. Učební pomůcka i milé čtení.

1 07.03.2021

FFFFffffffffuuuuuuu! O hodnocení Čelakovského Ohlasů se fakt nehlásím, protože to vyžaduje větší kumšt, než jakým oplývám. Četba této dvojknihy byla pro mne - člověka študovaného, v jádru však stále prostého pobíječe much - doplněním základní neznalosti klasické české literatury a nasátím ovzduší národního obrození (a ježto jsem četl doslov k vydání z roku 1959, tak také sondou do druhého života tohoto díla). Ničím víc. Ruské ohlasy mi připadaly stravitelnější, protože se v nich něco dělo a nedělo se to prostoduchým rýmem jako v ohlasech českých. Zalíbení jsem však nenašel ani v jedněch říkankách. Ale jak říkám: kdo jsem já, abych soudil. A tak nesoudím.

Budu za heretika, když prohlásím, že Korenův traktát je vlastně dost o ničem. Chápu, že se asi jako jediný pokusil zformulovat, co wabi-sabi je, ovšem na můj vkus nepřichází s ničím, co by člověk mající alespoň nějaký takýs vhled do japonské filozofie a estetiky nevěděl.

1 13.12.2020

Mám pocit, že jsem asi četl jinou knihu než většina místních. Neuromancer je ukrutná kniha psaná těžko stravitelným jazykem (a to nemluvím o diletantském překladu Josefa Rauvolfa, který se hemží kalky a stylistickými chybami, za které bych své žáky na základce vytahal za uši). Gibson byl ve své době revoluční, inovátorský a vizionářský, to by však nemělo zastínit skutečnost, že má kniha děj béčkového akčního filmu, na který narazíte poté, co se vrátíte pozdě v noci z hospody. Nesrozumitelnost replik postav a špatné dávkování děje (až do posledních stran jsem netušil, proč se v knize dělo to, co se tam vlastně dělo, a ani teď si vlastně nejsem tak docela jistý) tento dojem z nočního tahu, sedmi piv v systému a televize nova jen umocňuje. Jazyková stránka věci je pak kapitola sama o sobě. Gibson bývá často spojován s P. K. Dickem a jeho psychedelickými světy, ale takové srovnání neobstojí. Ani imaginace, ani jazyk P. K. Dicka totiž nedělají z jeho knih fašírku. To stejné nelze říci o Gibsonově stylu v Neuromancerovi.

Nápady z knihy později bez hany a studu vytěžili tvůrci Ghost in the Shell (toho původního), Matrixu a co já vím, kdo ještě. A člověk jim to nemá ani za zlé. Posbírali totiž diamanty, které Gibson jen tak pohodil, zatímco se snažil vyhloubit co největší díru do žánru sci-fi. A tak vznikl kyberpunk a jeho základní kámen - Neuromancer - který za moc nestojí, k němuž se však všichni navrací jako k Malevičovu Černému čtverci. No, ale... je to jen černý čtverec na bílém pozadí, že?

10 11.11.2020

Sáhnete-li po této knize v touze dozvědět se něco o východních náboženstvích, pak si musíte nejprve ujasnit svá očekávání. Při své délce necelých 180 stran vám kniha jistě nenabídne hluboký ponor a komplexní analýzu. Co však nabídne, jsou četné barevné fotografie, které doprovází k daným možnostem úměrně zevrubný úvod do světa asijských náboženských směrů. Kniha je rovněž opatřena slovníčkem pojmů a doporučenou literaturou (která však vzhledem k datu vydání knihy zastarala). Vytknout lze knize snad jen nestejnou péči a rozsah, jaký věnuje jednotlivým směrům, a místy méně zdařilý překlad.

V celkovém součtu se jedná o velmi hezký průvodce, který ocení především méně znalí, kterým poskytne snadnou a rychlou orientaci. Pro svůj snadný jazyk kniha poslouží rovněž mladším čtenářům.

1 10.10.2020

Námět je otřesný, jednání postav absurdní a i přes Nezvalovu úpornou snahu o formu jsou to pořád rýmovačky naší kačky.

3 27.07.2020

Po necelých třech tisících stranách, kdy jsem společně s hlavními postavami prodělal "Tour de Východní Ard" a procestoval celou mapu, absolvoval snad všechna myslitelná dobrodružství a dozvěděl se do nejmenších detailů o životě hrdinů vše s výjimkou jejich vylučovacích návyků, nejsem s to říci, jestli to úsilí stálo za mou energii a můj čas.

Williams je bezesporu vynikající řemeslník a slovem vládne. Dalším plusem je skutečnost, že píše o lidech s reálnými vlastnostmi, nikoli o panácích ve fantasy kulisách. Celá trilogie se však neskutečně vleče a je zde nadbytečně mnoho peripetií, které v posledku nehrají moc žádnou roli. Ještě v polovině poslední knihy jsem si říkal, kdy už se začne dít něco podstatnějšího, a téměř jsem ztratil zájem knihu dočíst. To by se asi nemělo dít. Spoustu věcí, postav, dějů zůstává naznačeno, avšak nerozvinuto. Některé autorovy způsoby předání důležitých informací, nebo i zázračná vysvobození postav ze závratných šlamastik působí jako "deus ex machina" a uzavření dějových linií se jeví jako umělé. A konečně, velké finále je vlastně... nic moc: má spád, akci, napětí, ale závěrečné rozuzlení přijde a odejde tak rychle, že se čtenáři nedostane toho potřebného pocitu zadostiučinění.

Myslím, že největší klad díla - a to podtrhuji - spočívá v řemeslnictví. Každý začínající spisovatel by si měl Williamse přečíst, aby věděl, jak vypadá dobře odvedená práce. Na druhou stranu řemeslo, kterému chybí inspirace, zůstane vždy jen řemeslem. Aby se stalo uměním, potřebuje jiskru geniality, již udílí Nejvyšší jen některým. Williams mezi nimi - dle mého skromného názoru - není.

2 14.07.2020