lord-artoo komentáře u knih
Americkým způsobem ukecané, někdy trapně familierní, leč poutavě napsané dílko, které nalezne uplatnění nejen při delších záchodových číslech. A teď vážně. Velmi příjemně se to celé čte, to je asi největší klad díla. V lecčems je kniha podnětná, v jiném klouže jen po povrchu věci - ke škodě věci. Upřímně mě iritovala repetitivnost myšlenek a nadměrná příkladnost, jež nafoukly knihu o dobrou třetinu. Po přečtení mám slaďoučký pocit nevědění: obsah kapitol bych převyprávěl jen sotva (mám v plánu si vypsat štěpné rady, jež jsou rozesety vždy jedna na kapitolu, abych si odnesl alespoň něco), ale bylo to vlastně celé takové milé...
Ad fauxthum: Kéž by si učitelé základních a středních škol přečetli alespoň tuto knihu!
Výborná pomůcka pro seznámení s liturgickým prostředím a zvyky před liturgickou reformou Druhého vatikána. Vzhledem k tomu, že se jedná o učebnici, je kniha značně polopatická a bohatě ilutrovaná, což je pro dnešního čtenáře velkou pomocí.
Paní Uršula má úžasný styl, který dokáže zachránit mnohé - kdyby ho nebylo, nikdo by se za knihou ani neotočil. Tak jako u Čaroděje Zeměmoří je i zde hlavní myšlenkou díla rozloučení duše se silami temnot: první díl řeší osobní hřích hlavního hrdiny, druhý díl spíše nezaviněné spolčení. Gedovo hledání klidu však působí velkolepěji a je i myšlenkově bohatší. Atuán rozhodně není špatný, nicméně se jeví o dost plošší. Dle mého názoru je to dáno tím, že zde chybí osobní tragédie a hledání vlastního vykoupení, jaké nacházíme v prvním díle, a také proto, že se nejedná o "road story", která vždy působí lépe než příběh odehrávající se na jednom místě. I tak je to ovšem příběh hodný zamyšlení s ne tolik patrnou symbolickou bází.
Čaroděj Zeměmoří paní Uršuly je prostý příběh s poselstvím(i) pro každého, kdo je ochoten naslouchat a přemýšlet, zasazený do světa pro fantasy žánr neotřelým. Dílo by rozhodně sneslo rozvedení do šířky a to zejména v místech, která jsou zdánlivě hluchá - dle mého soudu jen nedostatečně ilustrativní. Čarovítr však vane z každého odstavce a tak by bylo chybou nenechat v něm napnout své plachty!
Problém knihy nespočívá v obsahu, ale v rozsahu - jak napsal Sakulnikov: Nevím jestli to je příliš krátké nebo příliš dlouhé. Přestože zápletka románu není nikterak složitá, nadání psát čtivě upřít Herbertovi nelze. Román odpovídá době vzniku, tedy ekologické krizi 60. let (DDT), poselství však zůstává v platnosti, ač dnes řešíme otázky jiné. Tři hlavní postavy zastupují tři světy, z nichž pocházejí, a rozvoj, resp. vykreslení jejich charakterů této myšlence podléhá. Tento fakt si čtenář uvědomí (nebo neuvědomí) zejména v druhé části díla, kde jsou hrdinové nuceni plavit se spolu na potápějící se lodi uprostřed sil, jimž z vlastní hlouposti vyhlásili válku.
Nechci kazit čtenářský zážitek a další myšlenky si proto ponechám. Mým úmyslem je uvědomit případné čtenáře o alegorickém základu knihy. Není to hloupé čtení, i když se tak může na první pohled jevit! Chválím, ale přesto uděluji jen dvě hvězdičky... dobré dvě hvězdičky!
Vzhledem k svému rozsahu podává brožurka překvapivě dost informací, které jsou velmi čtivě poskládány, a to z ní činí dílko vpravdě ikonické - schopné nadchnout pro četbu původních zdrojů. Pro seznámení s tématem zcela doporučeníhodné.
Při čtení dvojky jsem si vzpomněl na jeden výrok: "Nadbytek stran je neúcta autora vůči čtenáři." Přestože si neumím představit, kde bych knihu krátil, protože důležitost všech epizod je asi stejně vysoká (nebo spíš nízká), rozhodně je to rozvleklé až hanba. Styl psaní není Clarkův, to konečně doznává i on sám v doslovu, a tak je někdy člověk vystaven těžko uvěřitelným dialogům (kdyby takhle psalo mé imaginární desetileté dítě, tak jej jistě pochválím), nebo pasážím, jež si zamilují nezadané ženy po čtyřicítce. Dvojka dozajista dějově dojí jedničku s tím, že volal-li jsem po přečtení jedničky: "Větší rozvoj postav!" mám nyní od rozvojového cukrkandlu dvojky zalepené břicho, až je mi špatně. Zkrátka je to celé někde úplně jinde. Další díly si ovšem možná přečtu, protože... Víte jak funguje telenovela?
Ráma. Pojem ve světě science fiction. Nutnost přečíst asi taková jako fakt, že věci díky gravitaci padají k zemi. Ovšem stejně jako je tomu u pólů Rámy, gravitace se může měnit, může i zmizet, a stejně tak je tomu s nutností přečíst si knihu. Z mého pohledu není špatná, udržela mou kolísavou pozornost po celou dobu četby (ke konci trochu ztrácí dech) a opravdu mě zajímalo, jak to všechno dopadne, jenomže dílo strhává většinu pozornosti na technickou stránku věci (kteréžto ve stoje tleskám) a téměř zcela se oprošťuje od rozvoje postav (což mi trochu chybělo). Pro člověka, který hledá ve sci-fi zrcadlo vlastního světa spíše než únik do jiného, tak může po přečtení vyvolávat pachuť bručivého: hmm.
Ráma ve mně vzbudil bouřlivou reakci a já měl velké problémy s hodnocením v hvězdičkovém systému (ještě teď si nejsem jistý). Na jednu stranu se mi líbil, na druhou mě neuvěřitelným způsobem vytočil tím, jak zůstal opředený tajemstvím (což byl jistě účel - ovšem samoúčel a to je to, co mě vzteká). Celou dobu jsem čekal rozuzlení na jeho pláních a ono mezitím čekalo ve vesmíru. Genialita C. Clarkova vtipu spočívá v tom, že vyvolat tuto reakci nejspíš zamýšlel.
Herdek, to jsem ale naštvanej! :)
Pustit se do četby H. P. Lovecrafta byl jakýsi vnitřní popud. Do fantastiky už nějaký ten pátek dělám a neznat tohoto mistra hororu se zdálo být nezdvořilostí. Zprvu jsem pociťoval nesnadnost při četbě, resp. četba sama šla výborně, ale naladit správnou vlnovou délku chvíli trvalo. Snad s tím má co do činění i fakt, že se jedná o autorovy prvotiny a tak si mnoho z nich cestu k mému srdci nenašlo. Pak jsou zde ovšem příběhy či vize, které zadrnkaly na strunu mého vkusu velmi silně a to i za předpokladu, že jejich pointa vykukovala už zprostředka. Dávám tedy hvězdy tři, ale jsou to krásné tři hvězdy. Nikdo se přeci ve zkouškovém neodměňuje něčím špatným.
Znamenitý úvod do fundamentální (nikoli speciální - na to pozor!) etiky s Arnovým šroubovaným stylem vyjadřování - ach, kdyby se tak od něj dokázal někdy oprostit.
Katolická věrouka rychle a přehledně. Přesto se nad touto knihou vznáší varovný prst: je třeba mít na paměti, že je určena primárně katechetům, kteří chápou souvislosti a redukovaný pohled katechismu umí (v tom lepším případě) obohatit o nezbytný kontext pro ty, jež jim církev svěřila do péče, a až sekundárně komukoli dalšímu. Jinak je tomu však stejně jako s Písmem: číst se musí, protože lepší způsob, jak to dostat do hlavy a do srdce neexistuje.
Trochu jsem se bál zklamání, protože na databáziknih.cz se to často hemží plným hodnocením a já nejsem z těch, kteří by pět hvězdiček rozdávali na potkání. S určitou skepsí jsem tedy přistupoval i k prvním příběhům knihy a možná právě proto jsem si je moc neužil, ovšem po přečtení šestého příběhu přišlo příslovečné WOW (ale že mi to trvalo, vím), které vrhlo dostatečně dlouhý stín na kapitoly předchozí a naopak příběhy následující přišly se svými vlastními WOW.
Zpočátku jsem Simakovu vizi budoucnosti nepřijímal a vlastně nepřijímám do teď, protože si myslím, že je podmíněna jeho světonázorem a dobou, v níž byla sepsána. Určitou naivitu shledáme i kolem tzv. Juwainovy filozofie - dle mého ji Simak prostě nezvládl popsat dostatečně tajemně (jako třeba Herbert Zlatou stezku v Dětech duny) a mně zůstala na patře pachuť dětské literatury - či jiných vynálezů dnů zítřejších. Přesto přese všechno Simakův román chytne a nepustí, protože má neskutečně skutečnou lidskou duši a její nositel, robot Jenkins, provede čtenáře napříč tisíciletími této epopeje a na konci knihy jej navždy poznamenaného propustí do světa, který není od toho knižního až tolik vzdálen.
Znamenitý dokument, jemuž stále není věnován dostatek pozornosti v širších kruzích. Kniha nabízí fundamentálně-morálně-teologický pohled na význam lidského jednání z pohledu Písma svatého. Dělí se na dvě části. "Zjevená morálka: Boží dar a lidská odpověď" zasazuje lidské jednání do kontextu Smlouvy - teologického konceptu vyjadřujícího komunikaci mezi Bohem a lidmi; jedině v tomto kontextu je teologická morálka pochopitelná a ospravedlnitelná. Část "Některá biblická kritéria pro morální reflexi" pak v Písmu nalézá osm obecných dnes uplatnitelných kritérií, na nichž může být postavena křesťanská morální teologie. Dokument se vyjadřuje velmi jasně a srozumitelně, takže si čtenář vystačí s teologickým minimem. Nemohu však nezmínit italskou ukecanost, která někomu může vadit.
Nic proti absurdnostem, ba právě naopak. Kocomour je sympaťák a koho si nezíská, ten má srdce z kamene. Styl je vynikající. Přijde mi však, že dojem z knihy tvoří jen její závěr, který je pravda krásný, ale nevyváží některé momenty utrpení z nudy při četbě. Oproti jiným si nemyslím, že první část knihy je špatná, naopak se mi líbila, její problém však spočívá v tom, že nikam nesměřuje a vytváří tak jen velmi obšírné a roztříštěné entrée pro to, co má přijít. Druhá část žehlí, co se dá: navazuje na absurditu a konečně přikládá i tolik postrádaný děj, jenž vrcholí v nádherné inkluzi se začátkem díla.
Mnojo, ale co tím chtěl básník říci? Myšlenkové poselství snažící se přiblížit hříšnou lidskou náturu, kterou netrestá toliko Satan, jako spíše ona sama sebe? V tomto bodě dílo jen načrtává a nedokresluje. Pseudohistorická skica o možném osudu Ješui a jezdce Piláta Pontského je poplatná době a dnes v díle působí spíše rušivě (alespoň na mě ano). Teologická rovina (eschatologická) je tak moc nejasná, že jsem rezignoval na její rozluštění a prostě jen četl. Co zbývá?
Dílo jistě stojí za přečtení, protože právem patří do zlatého fondu světové prózy už jen kvůli svému stylu. Pro mě by však bylo lépe, kdyby zůstalo jen u stylu a nesnažilo se velmi zmateně předávat něco většího. (A nebo jsem diletant a celé mi to prostě uteklo. I s touhle možností se musí vždycky počítat! ;) )
Vynikající sborník k zabývající se u nás nepříliš řešeným traktátem mariologie. Oproti stohům přeslazených knih, jež nemají mnoho co nabídnout, je tato sada přednášek skutečně obohacující a inspirativní. Je však třeba přihlédnout k rozdílnosti autorů a jejich schopností - ne v každá mušle ukrývá perlu.
Knihu jsem si zakoupil s vnitřním puzením dozvědět se něco o četbě Písma. Její titul je zcela prostý, s obsahem už je tomu jinak. Přestože autorka nepřichází s ničím, co bych při svých studiích nepotkal, její přístup k tématu, ideová linka, schopnost uchopit a velmi pregnantně formulovat myšlenku je velmi osvěžující. Toužíte-li vstoupit do četby biblických spisů či se duchovně obohatit, nemůžete vybrat lépe.
Dílko je to jistě velmi oslovující, o tom nemůže být pochyb. Tím spíše, má-li jeho čtenář již určité předporozumění a chápe autorovy narážky či výzvy. Z tohoto úhlu pohledu je to jistě věc doporučeníhodná. Na druhou stranu jsem se nemohl zbavit dojmu, že obsah kapitol a jejich skladba vznikaly jak to autorovy zrovna přišlo na mysl. Hodnocení je tedy ambivalentní.
Je to děsná smažka! Četl jsem to ve svých raných náctiletech na popud počítačové hry "Gabriel Knight 3: Blood of the Sacred, Blood of the Damned", jež z knihy vychází (mimochodem doporučuji všem milovníkům adventur), a tenkrát jsem byl velmi unešen. Na druhou stranu už tenkrát mi některá fakta a jejich spojitosti lidově řečeno "smrděly". Po letech jsem se ke knize na chvíli vrátil a ježto mám již něco nastudováno, pochopil jsem, že můj prvotní pocit nebyl jen pocit - kniha totiž opravdu do jisté míry manipuluje s fakty a předkládané teze jsou výplodem diletanství. Proč tedy uděluji čtyři hvězdy? Protože z autorů nesálá arogance jako z Dana Browna (který téma obšlehl a zakomponoval do Šifry a ještě se s autory této knihy soudil o originalitu), protože své závěry nenutí, nýbrž navrhují, a v posledku proto, že je to přes svou pomýlenost napínavé.
Poznámka pro křesťanské čtenáře: Samozřejmě, že jsou to bludy, ale jako cvičení vlastní bystrosti je to vynikající.
Po půl roce (7.3.2014) musím svůj komentář k Leibowitzovi přepracovat a přidat jednu hvězdičku. Stále knihu nevnímám jako příběhový velediv, ale něco na tom díle mi nedá spát. Ať už je to morální poselství, atmosféra postnukleární éry či postavy, které jsou opravdu lidské, byť mnohdy nesympatické. Millerova ironie mě dráždit nepřestala (vysvětlení postavy Lazara, mutant matky Páně) a skicy tří různých epoch považuji stále za nedostatečně vypointované (možná účel, možná ne; mně by se to tak líbilo více). Něco... něco mě donutilo změnit názor. Asi je třeba, aby si všechny prvky díla v hlavě sedly ...asi tak jako démon jménem Spad.
Ponechávám zmínku o překladu: Jako člověka znalého angličtiny mě trochu trápil špatný překlad některých termínů; to, že překladatel nepochopil, že některé věci mají zkrátka ustálenou terminologii (zejména z církevního prostředí a to nemluvím o citacích z Písma). Abych své žalobě přidal na kredibilitě, budu jmenovat překlad rostliny, jež se podle překladatele nazývá "meskita". Nevím, kolik z Vás ví, co to meskita je? Já to nevěděl. Internet to také nevěděl a to proto, že česky se té rostlině říká naditec nebo také prosopis. Meskita je derivace od anglického mesquite. Trocha translatologické reflexe by byla pro příště na místě.
Každý spis originálním způsobem přispívá k porozumění křesťanského náboženství. První dva spisy se zabývají apologetickým způsobem věroukou, která je však chápána jako živoucí skutečnost a nikoli mrtvá litera katechismové poučky. Druhé dva spisy jsou povahy morálně teologické. Jejich argumentace je pochopitelná a výstižná, takže zasahuje konkrétní problémy v jádru věci; navíc Augustin mistrně vyjadřuje spojitost mezi osobní zbožností a osudem celého společenství Církve. To vše, jako vždy, zabaleno do nádherně květnatých výrazů učitele milosti. Vřele doporučuji k přečtení!