lord-artoo komentáře u knih
Vulgární, protivný a nesnesitelný, ale také starostlivý, pečlivý a božskou láskou milující. Přesně takový obraz o tomto nesmiřitelném a nenáviděném svatém muži vykresluje soubor dopisů, které Jeroným rozesílal těm, kdo byly jeho srdci nejblíže, tedy přítelkyním z řad zasvěcených panen. Listy pobaví svým svérázem, rovněž však inspirují k zamyšlení. Za zmínku stojí též úvodní studie z pera Jiřího Šubrta, která syntetizuje myšlenky v dopisech obsažené a pomáhá osvětlit pozadí jejich vzniku.
Ač nejsem revizionista a mám raději Devera, musím říct, že kniha podává velmi komplexní pohled na řadu dílčích otázek, které dnešního křesťana mohou tížit. Jen mi přišlo, že pánové příliš tlačí na pilu a všude, kde to lze, prezentují svůj pohled na věc. Na druhou stranu nic nového pod archeologickým sluncem.
Je to učebnice. Ne v klasickém slova smyslu, ale přesto učebnice. Byť mám ke způsobu, jakým je kniha napsána výhrady (v některých částech se kupením cizích slov zastiňuje význam; ve středu knihy cyklické vracení se k historickému přehledu jen s drobným posunem; opakování řečeného, po jehož vypuštění by se objem knihy zredukoval), nemůže se jí upřít inspirativnost a síla, jakou drtí zaběhaná schémata. Má doporučení přichází s přáním bystrého úsudku.
Alegorické psaní C. S. Lewise dochází v Perelandře svého vrcholu. Dílo pojednává (jako většina Lewisových románů) o souboji dobra se zlem, o pokušení nevinného i souboji zasvěceného. Právě druhá část - jež je jakýmsi itinerářem duchovní cesty člověka, který musí sestoupit do temnot a do propastí, aby byl schopen vystoupit na Hospodinovu horu - podává příběh i jinotaj ve stejně odměřených dávkách a odhaluje tak génia Lewisovy mysli jako žádná jiná kniha.
Kdo má, tomu bude dáno, kdo nemá, ten dostane jen průměrný román.
Jako teolog plesám nad Lewisovou schopností pojednat velmi poutavě a s lehkostí jemu vlastní nad mnohou životní otázkou v rámci jediného díla, aniž by to působilo násilně. Jako vždy skvěle postihuje otázku Zlého, za povšimnutí stojí též zamyšlení nad vztahem podřízenosti a samozřejmě kouzelné pojednání nad vztahem lásky a manželství. Jako milovník fantastiky už tak nadšen nejsem, ale koneckonců tam do určité míry selhává Lewis vždy. Ta obludná síla stojí v mém preferenční žebříčku (žebříčku teologa) pod Perelandrou, ovšem nad Návštěvníky z mlčící planety.
Ač napsána před téměř sto lety, neztrácí na své aktuálnosti. Pokud hledáte spisek pro meditaci, nemůžete si vybrat lépe.
Autor píše tak nějak zvláštně. Na jednu stranu se snaží pomoci začátečníkům, na stranu druhou chce, aby mu bylo souhlasně pokyvováno ze strany lidí znalých. Na jedné straně mnohé až do detailů zabíhající příklady, na straně druhé po povrchu klouzající věty. Na jedné straně pěkné myšlenky, na straně druhé zbožné plky. To vše zastřešuje snaha autora, dítěte Druhého vatikánského sněmu, předat čtenářům hlavní myšlenky Sacrosanctum concilium.
Návyk hledat ucelené analogie a vnitřně soudržná podobenství mi zpočátku bránil přijít na kloub textu, jenž už od počátku přese všechno působil velmi kouzelně. Saroyanovu dílu ona roztříštěnost sluší, protože nutí k té pravé nejistotě "pochopil jsem to docela?", která končívá v novém otevření knihy.
Turcan má zvláštní přístup ke čtenáři. Na jednu stranu podává základní informace o vzniku, vývoji, rozvoji a pádu mithraismu, na stranu druhou si knihu nemůže přečíst úplný laik, protože na mnoha místech je takříkajíc vhozen vod poznání a to ne u jejich pramene. Samozřejmě, informace je možné dostudovat (reálie antického řecko-římského světa), ale je to zbytečná zátěž na čtenáře. Pro člověka zběhlejšího věcí mi přijde kniha dost neúplná. Turcan se ku příkladu nikde nepouští do vztahu mithraismu a křesťanství a toto téma odbýva jen několika větami. Na obhajobu díla je však třeba říci, že je přehledné s jasně vytyčenými kapitolami a dobře se čte. Vzhledem k tomu, že se na českém trhu s knihami věnujícími se tomuto tématu nesetkáme, nelze ji než doporučit všem zájemcům.
Heidenstam píše romanticky o neromantických věcech, zbožně o věcech na pohled odpudivých a živě o situacích unylých. Pouť svaté Brigity je kniha k pohledání. Svými jazykovými kudrlinkami i podáním vás vtáhne do světa, z něhož se netoužíte vrátit do reality, dokud nezjistíte, jakže to s onou protivnou a opovrhovanou Švédkou dopadne.
Měli jste někdy pocit, že Frankovi úplně nerozumíte? Mně se to stává poměrně často, ač vždy pochytím hlavní myšlenky, ty krásné, jedoucí jakoby na vedlejší koleji kolem mne profrčí, já se za nimi ohlédnu a třebaže jsem je viděl, nevím, kam měli namířeno. Heisenbergovy oči jdou o něco dál. Zde mám pocit, že mi ujel vlak, v němž jsem měl sedět. Ano, je to kniha, která se strefuje do problémů genetické manipulace, touhy po věčném životě a lidské dominanci, ale jako by Frank mířil výš, než byl s to čtenáři předat. Nebo jsou mé dojmy zkreslené vahou mračen odborných výrazů a reálií, jež zůstávají nevysvětleny, a kniha je zkrátka průměrná. Buď jak buď, je to Frank - hloupé to rozhodně není.
Lidé píšící, že má kniha nezajímavý děj, mají do značné míry pravdu. Rolland ovšem nepíše děj (jinak by nenapsal novelu, nýbrž román), ale náladu a tu vystihl beze zbytku. Stěžejní téma lásky dvou náctiletých na pozadí jednoho z nejbrutálnějších období lidstva, doplněné o drobné filosofické úvahy o podstatě člověka, lásky, války a mnoha jiných, zkrátka bere dech. Jen jediné mi zůstalo záhadou: Kdo je ona rusovláska z posledních stran?