LordSnape komentáře u knih
Velmi sugestivně podané svědectví. Čte se to samo, ale nebyla by stránka, kdy by vás nejímala hrůza míšená se soucitem a obdivem nad tím, co vše Paldän Gjaccho zakusil.
Kniha poplatná době svého vzniku (nechápu tedy, že v knihovně byla vystavena jako novinka) a tím, že se jedná o rozšířenou disertační práci. Ehl nahlíží na globalizaci z několika úhlů i stran. Říká jisté výhody i nevýhody a dopady určitých reálií na země třetího světa atd. Ve výsledku jsme se ale vlastně nic nedozvěděli, protože dnes je spousta věcí známá z TV pořadů, novin i časopisů. Uběhla i spousta času, mezitím padlo několik dalších režimů, rozpoutaly se další války jinde se už zase prozměnu dobojovalo nebo se situace uklidnila. Takovéto knihy stárnou velmi rychle, a o to více mě mrzí, že právě tato, je spíše takovým klouzáním po povrchu daného problému.
Bavila mě definice, diskuze nad tématem samotného žánru New Weird i rozhovory s editory z různých zemí Evropy. U antologie jsem se s ničím takovým ještě nesetkal, pokud tedy nebudu brát v potaz úvod od editora. S povídkama je to opět jako na houpačce. Některé jsou dobré, jiné průměrné či dokonce špatné. Klasicky nezklamal Miéville a raný Barker, o kterém jsem ani nevěděl, že spadá i pod New Weird. Z těch co se mi líbily hodně je Rennie, jen je trošku syrový a místy i nechutný a pak i MacLeod, který se nebál pohrát si s historií. Za ty divné a nezáživné považuji Lakea a Harrisona. Některé povídky bohužel trpí tím, že jsou příliš odbyté (krátké) nebo působí jako předehra k románu.
Ne moc dobrý výběr. Je to zřejmě dáno tím, že u nás steampunk nemá moc tradici a tím trpí i většina povídek. Prakticky tak polovina nemá se steampunkem moc společného, nebo se ho jen lehce dotkne. Hrůzou byl pro mě Antonín, což se opravdu nedá číst a navíc dějově je to zmatené a debilní, kde se jen válčí. Naopak milým překvapením a asi nejlepší povídkou byla ta poslední od Lucie Lukačovičové s nádechem orientu. Hned v závěsu je Ríšův detektivní Sherlock, což dokazuje jen to, že naši spisovatelé nedokáží vymyslet sympatické a zapamatovatelné hlavní hrdiny. Další věci jsou buď průměr nebo jsou psány jakoby na zakázku či z donucení, čímž se chlubí i anotace.
Jsou to vážně jen základy. Pro studenty psychologie úplně k ničemu, ale pro ostatní, kteří mají sociální psychologii jako nepovinný předmět, dopomůže kniha svojí srozumitelnou formou.
Líbily se mi akorát popisy stavu účinků peyotlu, jinak mě Castaneda zklamal. Je to na mě takové až moc mystické a těžko uvěřitelné. Místama jsou rozhovory mezi autorem a Donem Juanem o stavu prožívání vážně idiotsky otravné...
Pro někoho je to možná utopie či nesplnitelný cíl, který je v této knize vytyčen, nicméně, já jsem optimista a věřím v lepší a jasnější budoucnost.
Marie Formáčková je takovým spisovatelským ekvivalentem Zdeňka Trošky. Píše, co lidi chtějí číst a svým jednoduchým stylem chce oslovit tu svojí konzumní většinu, ke které já zkrátka nepatřím. Nejvíce mě zde odrovnala čočková polévka bez čočky.
Dlouho jsem se tak nepobavil! Je to hodně vulgární a prakticky jen o sexu, feťácích, bulváru a podvodech, ale kniha je velmi trefná a ukazuje s nadhledem jistou část života naší moderní společnosti. Nenechte se odradit trošku zavádějícím názvem, jež by se také dal označit nálepkou "černý humor", který celou knihou prostupuje.
Vynikající spojení psychologie a tantry. Líbí se mi, jak se autor opírá o Jungovy teze a výroky. A také je dobře srozumitelná forma knihy samotné. Tedy za předpokladu, že nejste úplný nováček a o buddhismu již aspoň něco víte.
Musím se přiznat, že já jsem z této knihy nebyl tak nadšen, jako ostatní mí kolegové zde na databázi. Neobjevuje se zde téměř žádná přímá řeč, mluva, ale jen zdlouhavé popisy des Esseintových oblíbených kratochvílí, jeho oblíbených malířských děl či literatury. Navíc jsem sáhl po vydání, kde byl použit starý překlad od Arnošta Procházky i když v moderní gramatické úpravě. Celé čtení na mě působilo dosti zdlouhavě, o ničem a velmi depresivně, až na velmi dobré rozuzlení a konec. Dekadentní literatura asi nebude to pravé ořechové pro mou mysl.
Dobrá kniha, která přibližuje meditaci theravádového buddhismu, který u nás není až tak běžný. Nicméně pro seznámení s tímto základním budhist. učením je to více než dostačující. Vše je dobře vysvětleno a opatřeno i úvodními principy buddhistického přístupu jak k životu, tak k základům meditace obou typů.
Doufám, že ze mě v manželství také bude schopný judista. :-)
Jako narovinu říkám, že jsem se většinu knihy vůbec nechytal. Je to psáno velmi odborně, nezajímavě a místy i trochu spontánně, což textu docela škodí. O tajném učení vím, že je zajímavé, ale tento jeho výklad mi nic nedal. Minaříkovy komentáře jsou pak místy dosti rušivé, kolikrát jsem ztratil spojovací nit v původním textu, nehledě na to, že jsou na podobné, nicneříkající vlně jako slovosledný přednes od David-Neelové. Tajné učení bylo mnoho let běžnému člověku skryto a zklamalo mě, že zde není jiných knih, které by jej dokázaly objasnit běžnému západnímu laikovi. Jeho zajímavost, poselství a nadčasovost, by si to jistě zasloužila.
Podobně laděná příručka v duchu publikace "Jak šířit lásku" od Jeho svatosti. V této je vše, ale více volně uchopeno a hlavně komplexněji. Na začátku Dalajlama vystětluje určité pojmy a způsoby chování, či řešení různých životních situací. Svým způsobem, je to takový, lehký úvod do buddhismu a představení jeho základních principů a učení. Vše je velmi dobře vysvětleno, takže i laik pochopí o co jde. Cvičení a meditací není tolik a kromě jedné meditace, je vše dosti nenáročné. Ke zklidnění vlastní mysli určitě mohu jen doporučit!
Darebáci v rouchu jsou takovým lehkým rozšířením obzoru knihy od Oleho Nydahla Jízda na tygrovi. Místy zachycuje turné různých přednášek a momenty návštěv různých center po Evropě, ale hlavním tématem je hledání 17. inkarnace Karmapy, manipulace na nejvyšších místech linie a pohled na moderní čínsko-tibetské vztahy. Opravdu obdivuji ty, kteří se nenechali uchlácholit komunistickou vládou a lituji všechny, kteří těmto svodům podlehli. Kolikrát jsem byl dokonce i tehdejším jednáním všech Rinpočheů znechucen. Informace, které Lehnert podává jsou naprosto vyčerpávající a někdy jsem si i říkal, jak to vše mohl takto zachytit v paměti. Ale na druhou stranu musím říci, že se kniha místy dosti vleče a není tak poutavě napsaná, jako memoáry Lamy Oleho.
Nejde ani tak o umístění příběhu do školního prostředí, ale prostě si pamatuji, že mě z celé té plejády Foglarovek zrovna tahle bavila asi nejméně..
První dvě třetiny jsou zajímavé, Plzák se soustředí na strasti milenecké lásky, utvrzuje čtenáře, že zánik této lásky je nevyhnutelný, že čím více se chovám jako závislejší partner, tím více zájem partnera opadává, ale ke konci mi kniha přišla celkem nudná a o ničem. Některé věci již byly řečeny i v jiných autorových publikacích, ale co o tom má nového pořád psát, že.
Přínosná kniha. Akorát druhá část, věnující se manželství mě už nebavila, jelikož nejsem ženatý a ani to neplánuji. Nicméně jak vyhovět / nevyhovět druhému, aby milenecká láska fungovala a vydržela, je více než dostačující.