Luciluc komentáře u knih

Jsou to skoro dva roky od přečtení druhého dílu, takže jsem musela z počátku trochu vzpomínat. Obálka je krásná, stejně jako u předchozích dílů, možná nejhezčí ze všech. Ale co se týče obsahu, byla jsem zklamaná. Nevím, jestli jsem během těch dvou let „z příběhu vyrostla“, nebyla dostatečně naladěna na tento typ knihy, nebo to zkrátka opravdu nebylo ono. Čtivé to bylo, ale přišlo mi, že se celých 300 stran skoro nic nedělo, bavilo mě posledních cca 70 stran, ale stejně jsem od závěru knihy a celé trilogie čekala mnohem víc, větší zápletku, překvapení, zvrat v ději, bylo to takové suché. Jediné trochu překvapující bylo to, kdo byl Secrecy. Třetí hvězdičku dávám za obálku.

Je mi 312 měsíců (kap. Než se nadějete...) a děti ještě nemám. Kniha mi ale byla doporučena – podává prý pohled i na odvrácenou stranu mateřství (o které se skoro vůbec nemluví) a navíc ještě humornou formou. A tak jsem se pustila do čtení, abych věděla, co mě čeká..:)
Začátek mi přišel trochu slabší, ale pak se to rozjelo a já se nad některými kapitolami musela smát. Načež hned vzápětí následovaly myšlenky typu „tohle se opravdu děje?“. Nejsem z těch, které by si mateřství představovaly jako procházku růžovou zahradou se spoustou volného času, ale musím přiznat, že mě některé věci trochu „vyděsily“.
Jak už tu bylo zmíněno, překlad je zdařilý, ocenila jsem, že byly použity české ekvivalenty britských pojmů.
Krásná a zároveň smutná byla kapitola „Pro tebe, mami“, skoro mě až rozbrečela. Vtipné mi přišlo, jak autorka nazývá děti malými lidmi a celkově její slovní obraty a styl vyprávění mě bavil.
„Co se počtu dětí týče, je to zkrátka logika Mášenky a tří medvědů: Jedno dítě je málo (a bude mu smutno). Tři jsou moc.“
„Jeden čas se Henry pořád dokola ptal, jestli se můžeme vrátit do toho „oranžového obchodu“, a já jsem za nic na světě nedokázala přijít na to, který obchod má na mysli. „Ten oranžový obchod s domečky na hraní,“ vysvětlil. Těmi „domečky na hraní“ myslel přístřešky na nářadí. Celou dobu mluvil o Hornbachu. …Zaparkujeme, projdeme se, zastavíme se u elektrických krbů (rodinná tradice), a když se vrátíme domů, někdy uplyne i hodina a půl, během níž nikdo nebrečel.“
Nemáma je oddychové čtení, které vás pobaví, a pokud jste rodič tak nejspíš i „utěší, že v tom nejste sami“. Mě zatím jen krátila cesty vlakem do práce, ale třeba se k ní v blízké budoucnosti vrátím a budu v ní hledat útěchu :)

Ze začátku mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, připadalo mi, že se nic moc neděje. Bylo to pro mě hodně popisné... i když popis slavnosti v Terravinu byl hezký, a silně na mě zapůsobila i scéna, kdy se Lia loučí s Waltherem. Příběh mě více pohltil ve chvíli, kdy Lia opustila Terravin. Lia mi byla sympatická hned od prvních stránek, stejně tak Pauline, její věrná kamarádka, která myslí na všechno. Co se týká mužských hlavních postav, po dlouhé době mají mé sympatie rozdělené fifty fifty, jak Kaden, tak Rafe, oba mají něco do sebe :) Těším se na pokračování, snad bude oproti prvnímu dílu akční hned od začátku.

Jedno se této knize nedá upřít, a to je její čtivost, strany přirozeně plynou jedna za druhou. Jelikož jsem Korunu četla asi osm měsíců po dočtení Dcery, ze začátku jsem musela trochu víc zavzpomínat..Eadlyn mě už neštvala tolik jako v předchozím díle. A i když se to dobře četlo, chtěla jsem původně hodnotit jen 2 hvězdičkami, protože mi připadalo, že se v podstatě nic moc neděje, ale za konec ještě jednu hvězdičku přidávám. Tip na vítěze jsem měla a strefila jsem se. Koruna je oddechové nenáročné čtení a je možná dobře, že tímto dílem série už končí :)

Knížka mě zaujala názvem a je to první kniha od Backmana, kterou jsem četla. Ze začátku jsem z ní ale nijak nadšená nebyla. Na to, že mám ráda fantasy, Miamas a vše kolem něj mi nějak nesedělo a občas jsem se v tom i ztrácela. Pak ale nastal zlom, a když se do příběhů, které Else babička vyprávěla začínaly prolínat reálné příběhy, začalo mě čtení bavit. Co mě ale zarazilo bylo to, že Elsu ve škole šikanují a nikdo s tím nic nedělá.. Postava Elsy mi byla sympatická, byla to taková vševědka :) Babička mi přišla někdy až moc bláznivá, sprostá a lehkovážná, ale i tak jsem oceňovala, co všechno byla schopná pro Elsu udělat. Trpělivost Elsiny mamky bych chtěla mít. Vztah Elsy s worsem byl úžasný, stejně tak s Příšerou. Osudy všech postav byly zajímavé, ať už šlo o Alfa, Černou sukni, Kenta či Britt-Marii (ta mi tedy lezla na nervy, někdy jsem ji až nemohla vystát). Elsin biologický táta byl zvláštní tvor, George mi byl jako táta milejší. Postavy a jejich osudy byly zajímavé a dobře propracované. Překvapila mě také "současnost" příběhu - wikipedie, Harry Potter, X-meni atd., to jsem při čtení anotace nečekala. V knize najdete humor, ale i smutek, pohádky i realitu, ale hlavně lásku, tu rodinnou.

Příjemné a oddechové čtení. U některých Ladislavových zážitků jsem se musela zasmát i nahlas (oslava, při které tančil za zvuku výstřelů ze zbraní a "vylepšovák" ve formě dámských vložek do bot), jeho humor je mi blízký a styl psaní mi také vyhovoval. Někdy jsem si říkala, jestli se tolik vtipných okamžiků a "nehod" může stát jednomu člověku při jedné cestě. Moc se mi líbily Ziburovy úvahy a postřehy (obzvlášť začátek kapitoly Den 38), ilustrace knihu navíc příjemně ozvláštňovaly. Má můj obdiv, že takovou pouť podnikl a těším se na další zážitky z cest při čtení Pěšky mezi buddhisty a komunisty.

Obsahuje spoiler!
Easy? jsem měla v hledáčku už delší dobu. Na první pohled mě zaujala pěkná obálka. Celý děj byl napsán velmi čtivě a hlavní postavy mi byly sympatické - hlavně tedy Lucas/Landon, toho jsem si velmi oblíbila (ať už kvůli jeho tajemné povaze, chování, tetování či břišním svalům :) ), ale i Jacqueline byla fajn. Kennedy na mě působil jako frajírek a Erin byla kámoška na pravém místě. Hlavní téma (sexuální násilí) do příběhu "zapadlo" a jsem ráda, že autorka dokázala skloubit tak vážné téma na jedné straně s romantikou na straně druhé. Šťastný konec jsem tak nějak očekávala, ale vůbec mi to nevadilo, Jacqueline a Lucas zůstali spolu, Buck byl potrestán, vše jak má být :)

Sedmilhářky mě mile překvapily! Od Liane Moriarty je to moje první kniha a s velkou pravděpodobností si od ní ještě něco dalšího přečtu. Co se hlavních postav týká, Madeline, Jane i Celeste mi byly sympatické, nejradši jsem měla Madeline. Celý příběh byl napsán čtivě a poutavě (líbily se mi komentáře na koncích kapitol), mělo to spád a napětí, momenty překvapení, závěr knihy se mi líbil. Rozuzlení příběhů Jane a Ziggyho a Celeste a Perryho pro mě bylo překvapující. Některé matky mě svým chováním "šokovaly", snad se s tímhle gangem šílených ženských nikdy v reálu nesetkám :) Možná někdy kouknu i na seriál, ale trochu se bojím, abych si nezkazila dojem z knihy, který je rozhodně kladný.

Dárek na rozloučenou jsem objevila náhodou v knihovně. Zaujal mě jak název a obálka, tak i anotace, proto jsem si knihu vypůjčila i když jsem chtěla původně nějaké veselejší čtení. Moc se mi líbilo vyprávění z různých úhlů pohledu. Úplně nejraději jsem měla kapitoly Eleanor, i když jsem s některými jejími rozhodnutími nesouhlasila. Na Melissu jsem si musela chvíli zvykat, něco mi na ní stále vadilo a v některých situacích jsem nechápala její chování, ale ke konci už jsem jí pronikla pod kůži a trochu víc ji pochopila. Kniha byla velmi čtivá a měla pro mě jistý druh "napětí" - chtěla jsem vědět jak se to bude dál vyvíjet a to mě nutilo číst další a další stránky. Líbila se mi i forma deníku - recepty, fotky, vyprávění, ale i přiznání. Vyskytlo se i pár překvapivých momentů, konec byl sice trochu předvídatelný a klasický happy end, ale i tak se mi kniha líbila - i přes vážnější téma to bylo "oddechové" čtení.
P.S. Miluji Pavlova takže mě potěšilo, že Eleanor právě tenhle recept zařadila :)

Obsahuje spoiler!!
Pro mě byl z celé trilogie tento díl nejlepší. Po druhém dílu jsem byla celkem na rozpacích a říkala si, jestli mě třetí díl bude vůbec bavit. Byla jsem však mile překvapena! Celá kniha pro mě měla spád a rychle a dobře se mi četla. Objasnila se situace s rebely, America se konečně rozhodla s kým chce být (Maxonovy dopisy pro Mer byly roztomilé), nechyběly ani smutné okamžiky u kterých jsem měla na krajíčku (moc hezké bylo, jak jim otec zanechal dopisy), bylo tam napětí, láska, dobrodružství, příběh jsem hltala a četla pořád dál a dál. Celesta mě překvapila a nakonec jsem si ji i oblíbila, tudíž mě pak mrzelo, že to s ní dopadlo špatně. Kota byl neskutečný id**t. Aspen a Lucy jsou dobrá dvojka. Obálka opět nezklamala, nádherné šaty :)

Může obsahovat spoiler:
Po Létu na druhý pokus jsem sáhla proto, že jsem od Morgan Matsonové četla knihu Amy a Roger: na cestě a líbil se mi autorčin styl psaní. Kniha se četla lehce a stránky ubíhaly jedna za druhou. Z počátku jsem si nemohla najít cestu k Taylor, vadilo mi na ní, jak i před sebemenším problémem utíká. Byla jsem hodně zvědavá na to, co tak hrozného provedla před pěti lety.. a ona to ve finále byla celkem prkotina. Přitom by stačilo, kdyby jen s lidmi mluvila, dala jim najevo svoje pocity a nevytvářela si domněnky. Ale postupem času, jak se Taylor měnila, jsem jí měla víc a víc ráda. Na konci knihy už bylo krásně vidět, jak Taylor dospěla, vzchopila se a přestala před problémy utíkat. Postava Warrena mi byla sympatická od první chvíle a bavila jsem se nad pasážemi, ve kterých vystupoval. Gelsey měla taky své kouzlo a Henry byl pohodář a sympaťák s dobrým srdcem. Přišlo mi hodně smutné, že se rodina začala sbližovat až potom, když bylo zřejmé, že pan Edwards zemře. Líbily se mi ty pasáže, ve kterých Taylor trávila čas s otcem v dineru, hráli spolu kvíz a chodili spolu tajně na zmrzlinu. A ta scéna s padajícími hvězdami... Musím přiznat, že to pro mě bylo tak smutné, že jsem se u knihy rozbrečela a probrečela snad posledních dvacet stran. I když už mi bylo od začátku jasné, jak to dopadne, i tak mě to zasáhlo. Jak Taylor hlídala, jestli dýchá, tak jako on, když byla malá.. to vás chytí za srdce. Jsem ráda, že se nakonec sblížila se sourozenci i s mamkou a i za to, jak to dopadlo s Henrym. A otcovy dopisy pro Taylor, krásné gesto. Nádherná kniha.

Na tuto knihu jsem narazila náhodou a nic jsem od ní předem nečekala, i kvůli ne příliš vysokému hodnocení zde. Ale byla jsem celkem mile překvapena, i když je pravda, že jsem knihu "nehltala", ale když už jsem ji vzala do ruky a začetla se, příběh mi rychle utíkal a nutil mě číst dál a dál. Od druhé poloviny mě kniha začala více bavit. Silla i Nicholas mi byli sympatičtí hned od začátku (líbilo se mi jaký k sobě měli vztah), k Reesovi jsem si našla cestu až časem a velmi si ho oblíbila, proto mě mrzelo jak to s ním nakonec dopadlo (sourozenecký vztah Silly a Reese byl moc hezký). Ocenila jsem i deníkovou formu vyprávění Josephine, bylo to zpestření. Tématika celkově se mi také líbila, i když té krve bylo občas až příliš. Kniha pro mě byla napínavá, měla spád, nechyběly zvraty a překvapení, jen konci bych ještě věnovala několik stran navíc. Ale jinak spokojenost :)

Po přečtení prvních dvou, tří kapitol jsem si říkala, že kniha nebude nic pro mě (nelíbilo se mi rozdělení lidí do kast), ale musím říct, že jsem se do knihy snadno začetla. Autorka píše stylem, který se dobře a rychle čte. America mi byla sympatická, hlavně se mi líbilo, že říkala na rovinu co si myslí a na nic si nehrála. Líbil se mi i vztah, který měla se svou mladší sestrou May. Na Maxona jsem dlouho názor neměla, nakonec se z něj ale vyklubal celkem sympaťák (někdy až moc chápavý :) ). Postava Aspena se mi nelíbila, stejně jako postava Celesty. Jsem zvědavá jak se budou dál vyvíjet útoky rebelů na palác a doufám, že America kopne Aspena do zadku.

Kniha se poměrně dobře četla, ale příběh mě moc neoslovil. Hlavní hrdinka se v některých situacích chovala jako nána a celkově mi kniha přišla o ničem. Nabíječ se mi líbil, Roštěnka už o dost méně a Hřebce bych dala na stejnou pomyslnou příčku jako Roštěnku. Myslím, že to byla asi poslední kniha od Alice Clayton, kterou jsem četla. Třikrát a dost.

Pěkné zakončení série. Zpočátku mírně zdlouhavé, ale posledních zhruba sto stran jsem přečetla jedním dechem.. byl tam spád, napětí,nervozita, jak to všechno nakonec dopadne..Hodně mi přirostl k srdci Cole a Isabel a jsem ráda, že to s nimi dopadlo tak, jak to dopadlo (ať nic neprozrazuji). Rodiče Grace opět nezklamali, i v tomto díle mi lezli na nervy, naštěstí jen v jedné kapitole. Závěrem mi chybělo pár informací, které by objasnily několik situací, které se staly, ale i tak jsem s knihou spokojená a jsem ráda, že jsem na tuto trilogii narazila. Sam, Grace, Cole i Isabel mi budou chybět.

Knížka čtená dětem. Viděla jsem na ni doporučení a měli jsme štěstí, že ji měli u nás v knihovně k vypůjčení. Líbila se mi kombinace příběhu s úkoly, které se k němu vztahují. Nenašla jsem věkové doporučení, dle mého je to pro děti kolem čtyř let. Četla jsem 2,5letému synovi a 5,5leté dceři, pro něj byli úkoly ještě těžké, pro ni většina naopak zase lehká. Příběh je hodně jednoduchý, holčička Ema putuje lesem, kde se setkává se zvířátky, o nichž se něco dozvídá (jsou to opravdu základní informace) a pak se se stmíváním vrací zpátky domů. Ilustrace byly zvláštní, hodně mi vadila neproporcionalita objektů. Had mohl být pojmenován (mohla to být např. užovka), děti by se naučily další pojem. Sova si o Emě pomyslí, jaká je to zdvořilá holčička, když se jí omluvila za to, že jí skočila do řeči, ale pak do řeči skočí sova Emě a to už se neřeší... Plus za to, že ježek nenesl na bodlinách žádné ovoce a že bylo zmíněno, že ovoce nemá rád, že by si dal raději brouka nebo žížalu. Za nás momentálně hodnotím 3,5 *.

Synovi (2,5 let) jsem ji pořídila už před rokem, ale až teď se jí dostalo pozornosti a hlavně velké oblíbenosti. Čteme ji několikrát denně. Obsahuje pět kraťoučkých básniček o lesních zvířátkách (kolouch, medvěd, ježci, liška a veverka), která si může malý čtenář pohladit. Rýmy jsou fajn, ale hlavně oceňuji ilustrace, ty jsou krásné a děti se díky nim naučí i další zvířata. Dcera se básničky naučila zpaměti a básničky mu "předčítá", takže leporelo našlo využití u obou dětí :-) Doporučuji.

Knížka čtená dceři. Viděla jsem na ni tip na internetu a tak jsme ji vypůjčili z knihovny. Za mě celkem povedené dílo, které pomocí jednoduchého příběhu vysvětluje význam žížal v přírodě a seznamuje čtenáře s tím co je to kompost. Nechybí zde ani myšlenka, že každý je v něčem dobrý. Kniha je bohatě a hezky ilustrovaná, dcerku bavilo říkat, co na jednotlivých obrázcích vidí. Na konci knihy jsou odpovědi na čtyři otázky (proč je žížala užitečná, co je to kompost, co patří a nepatří do kompostu a jaké existují druhy kompostérů). Za mě jednoduché a milé čtení, které i poučí, ideální na seznámení malých dětí s touto tématikou.

Knížka čtená dceři. Ze série „Pojď s koťaty…“ jsme již přečetly titul „…do pohádky“, a tato kniha se mi líbila ještě o něco více. Je členěna do kategorií: brouci, ptáci, zvířata, u vody, doma. Každá část začíná písničkou, následují básničky na dané téma, poté je uveden tip na tvořivou činnost a dvoustrana s poznávačkou. Na konci knihy je pak souhrnná poznávačka a pár úkolů (např. bludiště) Ilustrace jsou povedené, při čtení se malí i velcí čtenáři něco přiučí. Po obsahové stránce se mi většina básniček líbila, pár jich bylo zvláštních, ale celkový dojem z knihy je určitě kladný. Dceru bavilo jak čtení básniček (ráda je opakovala), tak plnění úkolů nebo tvoření (nakreslila si na kamínek berušku nebo poskládala kelímek z papíru).

Šlapal chrobák do Žatce,
měl v ošatce kosatce.
Loudil na něm nosatec:
„Dej mi jeden kosatec!“
„Rád bych ti dal i dva – tři,
jenomže mi nepatří.
Jsou tetičky stonožky,
co mi plete ponožky.“

Malý ptáček zvonohlík
přiletěl si pro rohlík.
Mistr pekař zval ho dál:
„Rohlíky jsem vyprodal.
Mám tu žemlí ošatku,
ale zbyly od pátku.
Pojď si radši pro housku,
ta je čerstvá, mrňousku!“

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Doporučila nám ji paní knihovnice, je určena dětem 5+ a příběh se odehrává na 110 stranách, což mi zpočátku přišlo dlouhé, ale je zde i hodně ilustrací. Ty mě na první pohled moc neoslovily, ale nakonec mi nepřišly zas tak špatné. Námět se mi moc líbil, rozkmotřidla různých barev, která sedají lidem za krky a mění jejich chování, viditelná pouze pomocí žlutých brýlí a speciální baterky, jejichž vlastníkem je starý pak profesor Jindáček. Rozkmotřidla se dělí na rozhádadla (Uráž, Přík, Hádkonoš, Nesvárník,…), závistidla (Záviďka, Lakomidlo, Nepřejek,…), matohlavy (Paráďule, Kliduvzal, Poťouch, Mlsoň, Bručka, Protivák, Jáják, Hamiž, Halabal, Hamiž,..) a váhadla (Ažpak, Aproč, Ehm,…). Hlavní postavou příběhu je holčička Zuzanka, které za krk sedne modrý poťouch, což rozpoutá melu v domě č.7 v Potměchách. Ani její nejlepší kamarádka Jitka se nevyhne rozkmotřidlům – Záviďce hadí a můře Paráďuli. Některé vedlejší dějové linky mi přišly nadbytečné a asi bych trochu posunula věkovou hranici směrem nahoru, dle mého to bude bavit spíš školní děti, 7-8 let. Hodnotím jako průměr, znovu už bych to číst nemusela, 3,5*.

„Poťouch bývá různě velký a různě barevný. Nejhorší je Poťouch fialový, velké patálie bývají i s Poťouchem žlutým. Každý poťouch má trumpetkové našeptávadlo, dva z pěti prstů na ruce výrazně delší, těm se říká popichovadla, a zbylé tři prsty jako přísavky. Štětiny na šišaté hlavě se odborně nazývají svědidla. Co se svědidel týká, může být Poťouch blonďák, rezatec i černoštetináč. Nijak zvlášť na tom nezáleží, protože všichni Poťouchové jsou neviditelní! - Tohle je jediná knížka, kde je můžete vidět.“ (1.kap.)