Luciluc komentáře u knih

Hledala jsem zimní čtení, ideálně i nějakou romantiku. V seznamu knih k přečtení jsem již delší dobu měla Vlčí princeznu, a i když už dávno nejsem cílová (věková) skupina, půjčila jsem si ji k přečtení. Byla to zimní pohádka, a vlastně mi to ve finále nevadilo. Do zimy mě to přeneslo, kde může být větší zima než v Rusku. Obohatilo mě to i o pár ruských slovíček, oceňuji, že autorka přidala na konec knihy Slovníček ruských výrazů. Škoda, že hlavní hrdince Sofii nebylo o pár let více. Když jsem si přečetla, že je jí 13 let, přiznávám, že jsem chvíli přemýšlela zda pokračovat ve čtení, bála jsem se, že to bude vyloženě dětská kniha. Ale mile mě to překvapilo. Hodně jsem si oblíbila postavu Ivana Ivanoviče, i Sofiiny kamarádky Delphine a Mariana mi byly sympatické. K Dmitrijovi jsem si nestihla vytvořit vztah. Zimní palác Volkonských, princeznu Annu Fjodorovnu i zamrzlou krajinu pokrývající sníh s vlky jsem si dokázala živě představit. Mohlo to být propracovanější, to určitě, konec byl dost uspěchaný, autorka mohla dát čtenáři více nahlédnout do rodinné historie …klidně mohla příběh rozdělit na dva díly. Zhruba v polovině čtení jsem si i myslela, že má kniha pokračování. Pokud hledáte zimní nenáročné čtení a dokážete nad nějakými „nedokonalostmi“ přivřít oči, budete spokojeni.

1 19.12.2024

(SPOILER) Knížka čtená dětem. Líbil se mi námět, seznámit děti s časem a přestupným rokem. Na začátku čtení jsem si říkala, že zápletka s časem, který začal jít pozpátku je skvělý nápad, stejně tak spojení sil čtyř živlů, které byly nutné k tomu, aby se otevřela Země Věků. Líbilo se mi tedy i propojení s postavami z dalších autorčiných příběhů (kouzelnice Bordelína, vodní víla Xenie a andílek Lukášek – ještě jsme nečetli třetí díl série Zbrklík a pekelné Vánoce, předpokládám, že tam se objevil Lukášek, takže to pro nás byla nová postava). Škoda, že nebyla více propracována postava čaroděje Kazičase. Dětem se líbili numíci, Vteřík a Minutka, nebo název ostrokuk či čertovské „belele“. Ilustrace nám byly již známé, jen postava anděla mi přišla nakreslená „jinak“ a k ostatním mi vizuálně nějak nepasovala. Příběh to byl hezký, s myšlenkou, ale pořád mi tam něco chybělo, nedokáži přesně říct co, ale celkově knihu hodnotím kladně a doporučuji ji k přečtení.

19.12.2024

(SPOILER) Knihu jsem poprvé četla na prvním stupni základní školy, od té doby uplynulo už hodně času. Vzpomínám si, že se mi příběh o dvou bratrech, Jonatánovi a Karlovi Lví srdce, líbil, ale už jsem si ho moc nepamatovala. Na knížku jsem několikrát narazila v knihovně, a proto jsem se pustila do čtení znovu.
Příběh je dobře vyprávěn a lehce se čte. Je to pohádka s dobrým koncem, zlo je poraženo (za oběť padnou i kladní hrdinové - např. Matyáš a Hubert), ale má to velký přesah – je to o životě po životě, o vztazích a o odvaze. Moc se mi líbil bratrský vztah, byla z něj cítit láska, pevnost a blízkost. Mladší Suchárek vzhlížel ke staršímu Jonatánovi, a ten ho ochraňoval. „A seděl jsem vedle něj, držel jsem ho za ruku a cítil jsem, jak je silný a hodný a že nic není vlastně tak nebezpečné, když je se mnou.“ (str.159) A taky bylo ukázáno, že i kluci pláčou, a je to dobře! I já měla u některých scén na krajíčku. „Neplač, maminko! Uvidíme se v Nangijale!“ (str.15) Tohle mě jako maminku dvou malých dětí zasáhlo. „A pode mnou byla taková hloubka, že se mi zatajil dech. Jestli skočíme, bude jisté, že se do Nangilimy dostaneme oba. Žádný z nás nebude muset být sám, trápit se, brečet a mít strach.“ (str.158) Oblíbila jsem si i postavu dědečka Matyáše, a Pírka s Hromem.
Zajímavé byly černobílé ilustrace Františka Skály ml., které někdy působily ne jen tajemně, ale i trochu děsivě.
Četla jsem vydání z roku 1992 bez autorského komentáře, po přečtení jeho části v komentáři zde na databázi dostal konec příběhu hlubší význam (vyvolal ve mě ještě hlubší pocit), než jsem z něj měla po dočtení.
Rozhodně doporučuji k přečtení, nejen malým, ale i velkým.

6 11.12.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Nějakou dobu jsme na ni čekaly než ji pořídili do knihovny a než na nás přišla řada s rezervací, ale alespoň jsme se mohly během zimy na chvíli vrátit do teplého letního období. Dcerka sérii o kouzelnici Bordelíně má moc ráda, takže jsme příběh měly přečtený velmi rychle, protože ho chtěla předčítat každou volnou chvíli. Tentokrát se čtenáři seznámí s čarodějnicí Křiklavicí, Bordelíninou maminkou. Je zde ukázán vztah matka-dcera, který je láskyplný i přes rozdílnosti obou postav.
„Právě, ať jsi, jaká chceš, pořád budeš moje malá Bordelínka.“ (str.43)
„Možná jsem zlá lesní čarodějnice, ale chci být pořád tady pro tebe, jestli mi to dovolíš.“ (str.44)
„Inu, každý jsme jiný a není na tom zhola nic špatného. A je moc dobře, že na tohle přišla i zlá lesní čarodějnice Křiklavice.“
Dále je tu dějová linka s čarodějnickou holotou, která tropí nepříjemnosti a lotroviny. Bordelína, Křiklavice a Puchonosodor (Bordelínin bratr) založí čarovnou školu naruby, jejíž ředitelkou je právě Bordelína, kde se mají studenti naučit kouzlit správně, naučit se pořádnému čarodějnému chování, míchat děsivě báječné lektvary a ovládat protikouzla.
Doporučujeme k přečtení.

1 06.12.2024

Knížka čtená dětem. Ano, opravdu to není klasický příběh o kocourku Fiškusovi a jeho vylomeninách, jak se píše v anotaci. Překvapila mě i změna formátu knihy. Ta je tentokrát určena dětem už od dvou let a příběh je tomu uzpůsoben, je hodně jednoduchý. Fiškus chce po dědovi, aby předváděl různé „vylomeniny“ (snožmo doskákat do domku, běhat rychleji než on, běhat do osmičky kolem jeho pacek, napodobit krkolomný kousek apod.), syna (2,5 roku) nejvíc rozesmál obrázek, kdy se děda Pettson snaží (neúspěšně) vyjukat slepice. Ale nakonec děda přeci jen něco dokáže a kocourek bude spokojený. Je to jednohubka na jedno přečtení, myslím, že malí čtenáři budou spokojení.

1 02.12.2024

„Předávejme poselství: Víc než cíl je přátelství!“
Knížka čtená dětem. Vypůjčila jsem ji, protože jsme od autora četli titul Věř si, který se nám líbil. Opět jsou tu krásné ilustrace, rýmy mi tentokrát připadaly trošku kostrbaté, ale hlavní myšlenku si z toho starší dcera vzala. Příběh mohl být víc propracovanější. "Věř si" se mi osobně líbilo více, a ještě bych chtěla dětem přečíst Králíčkovo přání, ale celkově hodnotím kladně.

4 30.11.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Zaujal mě název a ilustrace. Vypůjčila jsem ji v knihovně. Je to takový „putovní příběh“. Jak se píše v anotaci, na Štědrý den se ztratí chlapeček Benjamin, hledají ho rodiče s malou sestrou a dědečkem, postupně se k nim přidávají další lidé z města (sousedka, prodavačka, policista, metař, kněz, žebrák). Příběh je proložen několika moudry, líbila se mi zmínka o znakové řeči, ale celkově jsem od toho čekala asi víc.

1 30.11.2024

(SPOILER) Na knihu jsem dostala tip od uživatelky jatox, díky :) . Překvapil mě rozsah, 110 stran včetně doslovu Denisy Novotné. O Magdaleniných prádelnách jsem před četbou nevěděla. Bylo to pro mě šokující a nechápu, že byly v Irsku definitivně uzavřeny až v roce 1996, jak uvádí autorka v poznámkách k textu. Z příběhu samotného mám rozporuplné pocity, styl psaní mi vyhovoval a příběh se četl rychle, ale pořád jsem měla problém „vžít se“ do roku 1985, hlava mě pořád táhla do vzdálenějších let. Bill Furlong byl sympatická postava, některé jeho „životní otázky“ mě vybízely k většímu zamyšlení se, ale asi jsem si z toho nedokázala vzít 100 %. Škoda, že nebyla více řešena dějová linka s jeho (neznámým) otcem, jestli konfrontoval Neda či ne…Líbilo se mi, když se Furlong vracel ve vzpomínkách do dob jeho dětství u paní Wilsonové. Konec byl pro mě hodně otevřený. 3,5*

4 25.11.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Je to vlastně příběh/komiks o tom, jak se zrodila myšlenka dávat dárky všem dětem na světě, proces nadílky (sobi, komín) a Santa samotný. Mě se líbilo grafické zpracování knihy. Nebylo to špatné, ale asi to více ocení děti, kterým nosí dárky právě Santa. Líbila se mi použitá jména: strýčkové Alois, Johan a Antonín Svátkovi, Mikuláš a Lotka. „Tenhle dobrý konec byl vlastně teprve začátek.“ 3,5*

1 25.11.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Od autorky jsme již četly několik knih, teď přišel čas na vánoční pohádku. S prvními letošními vločkami jsme se začetly do příběhu o sněhové víle Apolence, který doprovází moc hezké ilustrace Lucie Dvořákové a kterých je v knize dostatek. Příběh je to jednoduchý, vílu začaruje čert, kouzlo způsobí, že je Apolence zima, to se ale sněhovým vílám nikdy nestává. Když se dostane do tepla, roztaje, když zůstane venku v mrazu, umrzne. Zimní mudrc výr Vladimír Apolence sdělí, že ji může zachránit jen petrklíč, kytička, která po zimě odemyká jaro, že petrklíč je její jediná naděje. Jak to dopadne si přečtěte sami, má to vcelku hezkou pointu a nápad.
„Člověk s velkým srdcem dokáže uvidět nevídané. Když člověk nevidí vílu, neznamená to, že víla nevidí jeho.“

1 25.11.2024

(SPOILER) Knížka čtená dětem. Vánoce jsou sice až za měsíc a kousek, ale já mám moc ráda knihy s vánoční tematikou, proto je čteme už v listopadu. :) Na Nejkrásnější dárek jsem narazila náhodou v knihovně. Je to veršovaný příběh, který má moc hezké ilustrace. Je to záležitost na jedno přečtení, ale má to hezkou, jednoduchou a hlavně důležitou myšlenku, že tím nejkrásnějším vánočním dárkem je trávit je ve společnosti lidí, které máme rádi. A také důležité téma komunikace. Pro menší děti určitě doporučuji k přečtení.

„Venku pak okolo plného stolu
stráví pět přátel Vánoce spolu.
Ten malý dáreček svedl je k sobě
v kouzelné, magické vánoční době.“

1 20.11.2024

Knížka čtená dětem. Viděla jsem ji jako novinku u nás v knihovně a protože jsme dlouho básničky nečetli, půjčila jsem je. Formát knihy je poměrně velký, každá dvoustrana obsahuje na jedné straně velkou ilustraci od Zdeňky Študlarové, na druhé straně je básnička s hádankou, děti doplňují do básně jedno slovo, nápovědou jim může být obrázek. Kniha je z jihočeského vydavatelství Art Design, a v básničkách se můžete setkat právě s jihočeskými místy – zámek Hluboká, Nová Pec, Jelení, šumavské pláně či vesnice Vitějovice, to mi jako Jihočešce připadalo hezké. Ale celkově mě bohužel básničky vůbec neoslovily. Slabé 3*.

1 20.11.2024

Knížka čtená dceři. Respektive čtená s dcerkou :-) Vybrala si ji sama v knihovně, překvapilo mě, že ji zaujali zrovna indiáni. Bylo to pěkné čtení. Ze čtyř kapitol se mi nejvíce líbila ta s názvem Kouřové signály, byla vtipná, ale i Kůň pro Winnotamiho byla hezká. Celkově hodnotím kladně a doporučuji nejen fanouškům malých indiánů.

1 18.11.2024

Knížka čtená dětem. Viděla jsem na ni doporučení a měli jsme štěstí, že ji měli u nás v knihovně k vypůjčení. Líbila se mi kombinace příběhu s úkoly, které se k němu vztahují. Nenašla jsem věkové doporučení, dle mého je to pro děti kolem čtyř let. Četla jsem 2,5letému synovi a 5,5leté dceři, pro něj byli úkoly ještě těžké, pro ni většina naopak zase lehká. Příběh je hodně jednoduchý, holčička Ema putuje lesem, kde se setkává se zvířátky, o nichž se něco dozvídá (jsou to opravdu základní informace) a pak se se stmíváním vrací zpátky domů. Ilustrace byly zvláštní, hodně mi vadila neproporcionalita objektů. Had mohl být pojmenován (mohla to být např. užovka), děti by se naučily další pojem. Sova si o Emě pomyslí, jaká je to zdvořilá holčička, když se jí omluvila za to, že jí skočila do řeči, ale pak do řeči skočí sova Emě a to už se neřeší... Plus za to, že ježek nenesl na bodlinách žádné ovoce a že bylo zmíněno, že ovoce nemá rád, že by si dal raději brouka nebo žížalu. Za nás momentálně hodnotím 3,5 *.

2 18.11.2024

(SPOILER) Před časem jsem měla náladu na oddechový film, hledala jsem na Netflixu, a zaujal mě ten s názvem Kde zpívají raci. Líbila se mi anotace a ten zvláštní název mi pořád nešel z hlavy. Film se mi moc líbil, byl plný krásných záběrů přírody, dvě hodiny utekly jako voda a mělo to velmi překvapivý závěr. Až po shlédnutí jsem zjistila, že je film natočený podle knižní předlohy Delie Owensové. Než se ke mně ale kniha dostala, uplynulo dost času a některé detaily jsem pozapomněla. A navíc, film není totéž co kniha.

Zprvu mi trochu dělalo problémy začíst se, možná proto, že jsem už věděla co mě čeká. Ale v momentě kdy se začnou střídat kapitoly ze soudního procesu s těmi, ve kterých Kya vypráví svůj příběh, je to čtivé a napínavé. Občas se mi hůř četly popisy prostředí, hlavně na začátku knihy.

Kyu jsem si oblíbila, obdivovala jsem ji, ať už kvůli tomu, že dokázala sama přežít v bažině, že se sama o sebe dokázala postarat už od útlého věku, že si dokázala vydělat peníze na přežití sběrem mušlí nebo za její znalosti mokřadů, ptáků a dalších živočichů. Měla štěstí, že poznala Tatea, Skokana a jeho ženu Mabel (a posléze i Toma Miltona). Bez nich by bylo přežívání v bažině o dost těžší, ne-li nemožné. Tatea jsem měla moc ráda, jen mě zklamal tím, že se za Kyou nevrátil jak slíbil, bez jediného slova ji opustil, člověka, který byl pořád sám nechal napospas další osamělosti. Předsudky lidí z městečka Barkley Cove byly smutné…a když jsem četla větu „Protože lidé na živočichy v mušlích často zapomínají.“ (str.201) evokovalo mi to právě holku z bažiny, připomínala mi přesně toho živočicha, na kterého se zapomíná. Sympatický mi byl i Tateův otec, Mořan. „Tate vzpomínal na otcovu definici muže: pláče beze studu, čte poezii srdcem, v duši mu zní opera a udělá všechno, co může, aby ochránil ženu.“ (str.331) Otec Kyi byl hrozný, bojoval se svými démony, ale neměla to odnášet jeho žena s dětmi. Byla jsem ráda, že se po letech Kya opět potkala s bratrem Jodiem, škoda, že už neměla šanci potkat se znovu se svou maminkou. Alespoň jí po ní zbyly obrazy, ráda bych viděla ten, na kterém je malá Kya s Tatem. A ráda bych si prohlédla knihy spisovatelky a přírodovědkyně Catherine Danielle Clarkové, holky z bažiny. Snad i věřím, že Chase Andrews mohl Kyu milovat. Je tam ovšem jedno velké ALE…pozor na světlušky.

Doporučuji knihu k přečtení, i film k shlédnutí (pustila jsem si ho podruhé když jsem knihu dočítala).

„Co tím myslíš, kde zpívaj raci? Máma to taky říkávala.“ Kya si vzpomněla, jak ji máma vždy povzbuzovala, aby prozkoumala bažinu: „Jdi, co nejdál to půjde. Až támhle do dálky, kde zpívají raci.“
„To znamená jenom daleko v divočině, kde se divoká havěť ještě pořád chová jako divoká.“ (str.107)

15 17.11.2024

Knížka čtená dětem. Od prvního dílu jsme přeskočili rovnou k sedmému (náhodný výběr v knihovně). Jméno tchoře pobavilo, Smradolf. Díky příběhu jsme si povyprávěli i o netopýrech obecně. Ilustrace se mi líbí, nechybí opět pár vtípků (např. hluchý tetřev hlušec), ale nebylo to nic, z čeho bychom byli extra nadšení, hodnotím jako průměr.

1 17.11.2024

Knížka čtená dceři. Kniha je určena čtenářům od šesti let a na sto stranách obsahuje dvanáct kapitol, poslední dvě jsou kratší, ostatní delší. Ilustrací není mnoho, jsou však celkem zdařilé, nejvíce mi do oka padla hned ta první, na obálce. Líbil se mi vztah sester, starší Háni a mladší Rózy, a také to jak se spolu samy vydávaly do lesa za dobrodružstvím. I vztahy v rámci rodiny byly celkem fajn (maminka by sice dcery nemusela nazývat opicemi, ale nebylo to myšleno zle), pěkný vztah měly sestry k pradědečkovi. Zápletka mi ze začátku přišla skvělá, bylo to tajemné a napínavé a čekala jsem, co se z toho vyklube… konec mě ale maličko zklamal, nevím, jestli malé děti dokáží hlavní myšlenku z příběhu správně uchopit, snad ano. Bylo tam i pár vtipných momentů (např. když si Háňa zapomněla obléct sukni). Dobře se to četlo, jen mi občas přišlo zbytečné odbíhání od hlavního tématu a vyprávění o vedlejších věcech, které nebyly zas až tak podstatné a autorka je mohla klidně vynechat. A scéna s vlčicí a jejími vlčaty mi přišla tzv. už moc. Ke knize se sice vracet nebudeme, ale celkově hodnotím kladně, lepší průměr.

3 15.11.2024

Knížka čtená dětem. O sérii příběhů jezevce Chrujdy vím už delší dobu, ale obálky a názvy mě nikdy příliš nenalákaly a vždy jsme půjčily jiné tituly. Teď ho v knihovně objevila dcera sama a vzaly jsme na zkoušku rovnou dva díly. A já jsem celkem mile překvapena. Příběh je to velmi krátký, za pár minut máte přečteno, ale je to i vtipné, a na ilustrace jsem si také rychle zvykla. Pobavily mě názvy zvířecích jazyků, když se Chrujda učil kobylatinsky, kuřecky, pelikánglicky, káněmecky, sýkorejsky či kočkodánsky a kočičínsky. Mínus bych dala za to, že se mi text hůře četl, pro začínající čtenáře bych toto nedoporučila. A mohlo to být klidně delší, příběh rozvinutější.
Ještě nás čeká netopýří sbor a možná vypůjčíme i další díly.

4 15.11.2024

Knížka čtená dceři. Opět jsme se vydaly do okolí sychrovského zámku, tentokrát za příhodami voříška Huga, který žije u pekaře Moučky a kamarádí se s foxteriérem Arturem, s nímž jsme se seznámily v předchozím díle. Stejně jako předtím i tentokrát bych měla několik drobných výtek (např. to, že psi by se neudrželi na horské dráze). Nejsem sice odborník na psy, ale zarazilo mě, že v kapitole Jak šli Hugo s Arturem na pouť se píše, že vypili zbytky piva z pohozených kelímků (po tom, co snědli kousek klobásy, která spadla na zem, kus perníkového srdce či s chutí olízali zbytek cukrové vaty na špejli). Když jsem byla dítě, pamatuji si, jak náš pes vrčel na otevřenou lahev s pivem a i na lidi, z kterých šel cítit alkohol…takže jsem (asi mylně) předpokládala, že to tak mají všichni psi, že jim alkohol nevoní a nechutná, a že ho tudíž nebudou pít. Je pro ně toxický. V textu je pak zmíněna věta „Po takové hostině je vůbec zázrak, že zůstanou naživu, ale jim nic neschází.“ Tak nevím co si o tom myslet. Nejvíc se mi líbila kapitola Jak Hugo honil zloděje. Druhý díl hodnotím jako o něco slabší (3,5*), ale určitě máme v plánu ještě třetí díl o Maxovi.

3 08.11.2024

Synovi (2,5 let) jsem ji pořídila už před rokem, ale až teď se jí dostalo pozornosti a hlavně velké oblíbenosti. Čteme ji několikrát denně. Obsahuje pět kraťoučkých básniček o lesních zvířátkách (kolouch, medvěd, ježci, liška a veverka), která si může malý čtenář pohladit. Rýmy jsou fajn, ale hlavně oceňuji ilustrace, ty jsou krásné a děti se díky nim naučí i další zvířata. Dcera se básničky naučila zpaměti a básničky mu "předčítá", takže leporelo našlo využití u obou dětí :-) Doporučuji.

2 05.11.2024