Luciluc komentáře u knih

Knížka čtená dceři. Respektive čtená s dcerkou :-) Vybrala si ji sama v knihovně, překvapilo mě, že ji zaujali zrovna indiáni. Bylo to pěkné čtení. Ze čtyř kapitol se mi nejvíce líbila ta s názvem Kouřové signály, byla vtipná, ale i Kůň pro Winnotamiho byla hezká. Celkově hodnotím kladně a doporučuji nejen fanouškům malých indiánů.

1 18.11.2024

Knížka čtená dětem. Viděla jsem na ni doporučení a měli jsme štěstí, že ji měli u nás v knihovně k vypůjčení. Líbila se mi kombinace příběhu s úkoly, které se k němu vztahují. Nenašla jsem věkové doporučení, dle mého je to pro děti kolem čtyř let. Četla jsem 2,5letému synovi a 5,5leté dceři, pro něj byli úkoly ještě těžké, pro ni většina naopak zase lehká. Příběh je hodně jednoduchý, holčička Ema putuje lesem, kde se setkává se zvířátky, o nichž se něco dozvídá (jsou to opravdu základní informace) a pak se se stmíváním vrací zpátky domů. Ilustrace byly zvláštní, hodně mi vadila neproporcionalita objektů. Had mohl být pojmenován (mohla to být např. užovka), děti by se naučily další pojem. Sova si o Emě pomyslí, jaká je to zdvořilá holčička, když se jí omluvila za to, že jí skočila do řeči, ale pak do řeči skočí sova Emě a to už se neřeší... Plus za to, že ježek nenesl na bodlinách žádné ovoce a že bylo zmíněno, že ovoce nemá rád, že by si dal raději brouka nebo žížalu. Za nás momentálně hodnotím 3,5 *.

2 18.11.2024

(SPOILER) Před časem jsem měla náladu na oddechový film, hledala jsem na Netflixu, a zaujal mě ten s názvem Kde zpívají raci. Líbila se mi anotace a ten zvláštní název mi pořád nešel z hlavy. Film se mi moc líbil, byl plný krásných záběrů přírody, dvě hodiny utekly jako voda a mělo to velmi překvapivý závěr. Až po shlédnutí jsem zjistila, že je film natočený podle knižní předlohy Delie Owensové. Než se ke mně ale kniha dostala, uplynulo dost času a některé detaily jsem pozapomněla. A navíc, film není totéž co kniha.

Zprvu mi trochu dělalo problémy začíst se, možná proto, že jsem už věděla co mě čeká. Ale v momentě kdy se začnou střídat kapitoly ze soudního procesu s těmi, ve kterých Kya vypráví svůj příběh, je to čtivé a napínavé. Občas se mi hůř četly popisy prostředí, hlavně na začátku knihy.

Kyu jsem si oblíbila, obdivovala jsem ji, ať už kvůli tomu, že dokázala sama přežít v bažině, že se sama o sebe dokázala postarat už od útlého věku, že si dokázala vydělat peníze na přežití sběrem mušlí nebo za její znalosti mokřadů, ptáků a dalších živočichů. Měla štěstí, že poznala Tatea, Skokana a jeho ženu Mabel (a posléze i Toma Miltona). Bez nich by bylo přežívání v bažině o dost těžší, ne-li nemožné. Tatea jsem měla moc ráda, jen mě zklamal tím, že se za Kyou nevrátil jak slíbil, bez jediného slova ji opustil, člověka, který byl pořád sám nechal napospas další osamělosti. Předsudky lidí z městečka Barkley Cove byly smutné…a když jsem četla větu „Protože lidé na živočichy v mušlích často zapomínají.“ (str.201) evokovalo mi to právě holku z bažiny, připomínala mi přesně toho živočicha, na kterého se zapomíná. Sympatický mi byl i Tateův otec, Mořan. „Tate vzpomínal na otcovu definici muže: pláče beze studu, čte poezii srdcem, v duši mu zní opera a udělá všechno, co může, aby ochránil ženu.“ (str.331) Otec Kyi byl hrozný, bojoval se svými démony, ale neměla to odnášet jeho žena s dětmi. Byla jsem ráda, že se po letech Kya opět potkala s bratrem Jodiem, škoda, že už neměla šanci potkat se znovu se svou maminkou. Alespoň jí po ní zbyly obrazy, ráda bych viděla ten, na kterém je malá Kya s Tatem. A ráda bych si prohlédla knihy spisovatelky a přírodovědkyně Catherine Danielle Clarkové, holky z bažiny. Snad i věřím, že Chase Andrews mohl Kyu milovat. Je tam ovšem jedno velké ALE…pozor na světlušky.

Doporučuji knihu k přečtení, i film k shlédnutí (pustila jsem si ho podruhé když jsem knihu dočítala).

„Co tím myslíš, kde zpívaj raci? Máma to taky říkávala.“ Kya si vzpomněla, jak ji máma vždy povzbuzovala, aby prozkoumala bažinu: „Jdi, co nejdál to půjde. Až támhle do dálky, kde zpívají raci.“
„To znamená jenom daleko v divočině, kde se divoká havěť ještě pořád chová jako divoká.“ (str.107)

7 17.11.2024

Knížka čtená dětem. Od prvního dílu jsme přeskočili rovnou k sedmému (náhodný výběr v knihovně). Jméno tchoře pobavilo, Smradolf. Díky příběhu jsme si povyprávěli i o netopýrech obecně. Ilustrace se mi líbí, nechybí opět pár vtípků (např. hluchý tetřev hlušec), ale nebylo to nic, z čeho bychom byli extra nadšení, hodnotím jako průměr.

1 17.11.2024

Knížka čtená dceři. Kniha je určena čtenářům od šesti let a na sto stranách obsahuje dvanáct kapitol, poslední dvě jsou kratší, ostatní delší. Ilustrací není mnoho, jsou však celkem zdařilé, nejvíce mi do oka padla hned ta první, na obálce. Líbil se mi vztah sester, starší Háni a mladší Rózy, a také to jak se spolu samy vydávaly do lesa za dobrodružstvím. I vztahy v rámci rodiny byly celkem fajn (maminka by sice dcery nemusela nazývat opicemi, ale nebylo to myšleno zle), pěkný vztah měly sestry k pradědečkovi. Zápletka mi ze začátku přišla skvělá, bylo to tajemné a napínavé a čekala jsem, co se z toho vyklube… konec mě ale maličko zklamal, nevím, jestli malé děti dokáží hlavní myšlenku z příběhu správně uchopit, snad ano. Bylo tam i pár vtipných momentů (např. když si Háňa zapomněla obléct sukni). Dobře se to četlo, jen mi občas přišlo zbytečné odbíhání od hlavního tématu a vyprávění o vedlejších věcech, které nebyly zas až tak podstatné a autorka je mohla klidně vynechat. A scéna s vlčicí a jejími vlčaty mi přišla tzv. už moc. Ke knize se sice vracet nebudeme, ale celkově hodnotím kladně, lepší průměr.

3 15.11.2024

Knížka čtená dětem. O sérii příběhů jezevce Chrujdy vím už delší dobu, ale obálky a názvy mě nikdy příliš nenalákaly a vždy jsme půjčily jiné tituly. Teď ho v knihovně objevila dcera sama a vzaly jsme na zkoušku rovnou dva díly. A já jsem celkem mile překvapena. Příběh je to velmi krátký, za pár minut máte přečteno, ale je to i vtipné, a na ilustrace jsem si také rychle zvykla. Pobavily mě názvy zvířecích jazyků, když se Chrujda učil kobylatinsky, kuřecky, pelikánglicky, káněmecky, sýkorejsky či kočkodánsky a kočičínsky. Mínus bych dala za to, že se mi text hůře četl, pro začínající čtenáře bych toto nedoporučila. A mohlo to být klidně delší, příběh rozvinutější.
Ještě nás čeká netopýří sbor a možná vypůjčíme i další díly.

4 15.11.2024

Knížka čtená dceři. Opět jsme se vydaly do okolí sychrovského zámku, tentokrát za příhodami voříška Huga, který žije u pekaře Moučky a kamarádí se s foxteriérem Arturem, s nímž jsme se seznámily v předchozím díle. Stejně jako předtím i tentokrát bych měla několik drobných výtek (např. to, že psi by se neudrželi na horské dráze). Nejsem sice odborník na psy, ale zarazilo mě, že v kapitole Jak šli Hugo s Arturem na pouť se píše, že vypili zbytky piva z pohozených kelímků (po tom, co snědli kousek klobásy, která spadla na zem, kus perníkového srdce či s chutí olízali zbytek cukrové vaty na špejli). Když jsem byla dítě, pamatuji si, jak náš pes vrčel na otevřenou lahev s pivem a i na lidi, z kterých šel cítit alkohol…takže jsem (asi mylně) předpokládala, že to tak mají všichni psi, že jim alkohol nevoní a nechutná, a že ho tudíž nebudou pít. Je pro ně toxický. V textu je pak zmíněna věta „Po takové hostině je vůbec zázrak, že zůstanou naživu, ale jim nic neschází.“ Tak nevím co si o tom myslet. Nejvíc se mi líbila kapitola Jak Hugo honil zloděje. Druhý díl hodnotím jako o něco slabší (3,5*), ale určitě máme v plánu ještě třetí díl o Maxovi.

3 08.11.2024

Synovi (2,5 let) jsem ji pořídila už před rokem, ale až teď se jí dostalo pozornosti a hlavně velké oblíbenosti. Čteme ji několikrát denně. Obsahuje pět kraťoučkých básniček o lesních zvířátkách (kolouch, medvěd, ježci, liška a veverka), která si může malý čtenář pohladit. Rýmy jsou fajn, ale hlavně oceňuji ilustrace, ty jsou krásné a děti se díky nim naučí i další zvířata. Dcera se básničky naučila zpaměti a básničky mu "předčítá", takže leporelo našlo využití u obou dětí :-) Doporučuji.

2 05.11.2024

Tohle je u nás doma nejoblíbenější kniha, kterou si děti "čtou" kolem 2-2,5 let. Milovala ji dcera, nyní i syn. Dcerka mu ji teď ráda předčítá a prohlíží si ji spolu. Mě tenkrát před pěti lety zaujala hezkými ilustracemi a ani jsem netušila, že bude mít u dětí až tak velký úspěch :) oceňuji i "hmatové prvky", které spolu s výřezy knížku příjemně ozvláštňují. Taková naše malá liščí srdeční záležitost :)

5 04.11.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Viděla jsem na ni doporučení na internetu, a tak jsem ji vypůjčila v knihovně. Mají bohužel ale jen první díl, což je škoda, protože dětem se čtení líbilo (dokonce i 2,5 roku starý syn si zapamatoval, že králíci jedí svoje bobky). V příběhu je dobře vysvětlena gravitace. Ilustrace jsou hezké, mě se moc líbila ta, kde spolu Brumla a Remcík sedí v jeskyni a koukají se ven do noci. Postava Brumly byla sympatická, děj byl tak akorát dlouhý. Doufám, že se nám někdy do rukou dostane pokračování.
Doporučuji, určeno dětem 5+.

5 04.11.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Jedná se o první díl trilogie, který jsme si vypůjčily z knihovny. O pěkné ilustrace se postarala moje oblíbená ilustrátorka Eva Chupíková. Kniha je pro děti od šesti let a obsahuje zhruba sto stran, což mi zprvu přišlo hodně, ale plusem jsou krátké kapitoly, které jsme většinou četly dvě až tři za sebou. Styl psaní nám vyhovoval.

A tady výčet pozitiv nejspíš končí, protože po obsahové stránce to bylo špatné. Nevím, jestli to byl záměr, napsat knihu, která je (alespoň tedy pro mě) z hlediska vztahů v rodině špatně, aby si čtenář uvědomil, že takto ne, nebo je to pro autorku běžné chování členů rodiny a lidí v jejich okolí. Hlavní hrdinka Eliška Horáčková mi k srdci vůbec nepřirostla a ani jednou ve mně nedokázala vyvolat představu andílka, ke kterému byla připodobňována. Její chování a jednání mi přišlo nelogické a přehnané.

Chování Elišky a Toníčka v nově zrekonstruovaném domě v Žitíně bylo dost zvláštní. Chápu, že je štvaly všechny ty příkazy a zákazy rodičů, ale ti si vyloženě nechali skákat po hlavách. Katastrofální první příchod do nového domu byl završen večeří, při které Toniček poprskal zeď špagetami s kečupem a podlaha byla polita červeným vínem a plná střepů od rozbitých skleniček. Tatínek bouchá pěstí do stolu a řve, řešením situace je vyhnat děti do svých pokojů.

Příhoda se šatičkami, které si měla Eliška obléct na první den školy a účes…maminka vůbec nerespektuje její přání vzít si na sebe něco jiného (dobře, těžko půjde v kraťasech a vytahaném tričku...ale v důsledku, proč vlastně ne), ale mohly oblečení vybrat spolu (přeci jen šla už do druhé třídy, v tomto věku už děti mají svůj oblíbený styl oblékání), mohlo dojít k nějaké dohodě/kompromisu... a nutnost dvou copů s bílými mašlemi? Co by to bylo za problém, kdyby měla účes podle sebe a ne podle toho, jak to chce její máma, achjo….Nejdříve jsem si myslela, že se Elišky maminka živí jako fotografka, ale je to „jen“ moderní typ matky, která okamžitě fotografuje důležité momenty v jejich rodině, aby měla materiál pro ostatní maminky, které ji sledují na Instagramu.

Tatínek se taky krásně předvedl. Slíbí Elišce, dokonce opakovaně, že ji v první den, kdy jde do nové školy v Žitíně, kde nikoho nezná, doprovodí až do třídy. Nakonec slib poruší, protože zapomněl na pracovní schůzku, na kterou musí hned odjet a nechá Elišku stát před školou samotnou se slovy „Ty to zvládneš i beze mě, vždyť už jsi velká holka.“ A ještě je při tom duchem už úplně někde jinde. A když se Eliška snaží namítnou, že to přece slíbil, dočká se odpovědi: „Eliško, přestaň.“ Eliška pak procedí mezi zuby „Zatracenej táta, na něj se v ničem nejde spolehnout“. Zmínka o tatínkově nespolehlivosti je v textu zmíněna ještě minimálně jednou. Celkově vztah otec- dcera je zvláštní, zarazilo mě např. toto: „„Máš brejle, mobil, peněženku?“ zeptala se přísně tatínka. Když jí vše ukázal, přikývla, že můžou jít.“ Dospělý muž, kterého musí kontrolovat vlastní malá dcera?

Učitelka Sýkorová, to už asi ani nemá cenu komentovat. Jen doufám, že počet takovýchto paní učitelek rychle klesá.

Jedinou normální postavou v celém příběhu byl Arnošt Gruber. Z počátku se mi líbilo i jeho dvojče Hedvika, ale pak se mi i ona zprotivila…a to její trvání na krevním poutu. Nic proti krevní přísaze indiánů, ale proč to cpát do knihy pro děti pod deset let? Zrovna nedávno jsem četla, že už děti na prvním stupni mají problémy se sebepoškozováním…nejdřív jsem si myslela, že to Hedvika myslela jako vtip, autorka to mohla shodit do legrace, ale neudělala to, proč k tomuhle vůbec nabádat? Zbytečné.

Zápletka se šarlatánkou se zprvu jevila záhadně, těšila jsem se, co se z toho vyklube, ale i tady jsem byla zklamaná. Byla to taková zápletka nezápletka. Jako malé plus beru, že se dceřin slovník rozrostl o slovo „šarlatánka“ a jeho význam.

Překvapuje mě tak vysoké hodnocení zde, já měla problém to dceři dočíst a další díly už číst nebudeme.

3 31.10.2024

Knížka čtená dětem. Ke Gruffalovi mě přivedla uživatelka jatox, za což jí děkuji. :)
Dlouho se mi pro děti nedařilo najít knižní adventní kalendář, který bychom už neměli nebo který by mi padl do oka. Nakonec jim předvánoční čas zpříjemní Gruffalo a přátelé, koupila jsem ho tak trochu naslepo, protože jsme o Gruffalovi ještě nečetli. Takže k objednávce kalendáře přibyl i knižní příběh. Malá knížka s tvrdými deskami a pěknými ilustracemi. Četla jsem hodně kritiky na český překlad, mě osobně to zas tak hrozné nepřišlo, veršovaná forma příběhu se mi líbila, bylo to vtipné. Čtení bavilo mě i děti. Škoda, že to bylo tak krátké, přečetli jsme na jeden zátah. Za nás pěkné čtení a těšíme se na advent. :)

3 25.10.2024

Knížka čtená dceři. Měly jsme půjčeno z knihovny. Dcera se psů bojí, tak si o nich alespoň čteme. Kniha je z edice Šikovný čtenář, je určena dětem od sedmi let a je psána většími písmeny. Na zhruba padesáti stranách se díky šesti kapitolám čtenáři seznámí s drsnosrstým foxteriérem Arturem, kterého si pan Chleborád přinesl z útulku a dal mu nový domov v oboře sychrovského zámku, kde pracuje jako zahradník. Příběhy jsou „neočtené“, to se mi na tom líbilo, pár drobných výtek bych možná měla, ale celkově hodnotím kladně. Ilustrace jsou pěkné (mě nejvíc padl do oka obrázek parku na deskách), dceři se čtení ze zámeckého prostředí líbilo. Za plus považuji i seznámení se s dalšími rasami (francouzský buldoček Piškot a vlčák Max) a pár francouzských slovíček. Doporučuji.
P.S. překvapil mě ročník narození paní spisovatelky

1 24.10.2024

(SPOILER) „Vůně je slovo, parfém je literatura.“ (Jean-Claude Ellena)

Román z prostředí Paříže a hlavně jihu Francie popisující životy několika generací rodin pracujících v parfumérském průmyslu mě bavil. Bylo to čtivé od prvních stránek. Hlavní hrdinka Anouk Romillyová mi byla sympatická, líbila se mi její odhodlanost plnit si své sny, přesně věděla, čeho chce v životě dosáhnout a šla si za tím, nedbala na minulost a nenechala se zatáhnout do rodinných sporů. Mými dalšími oblíbenými postavami byly parfumér Didier Archambauld, Florence Monettová (Girardová), Jean-Paul Bonnet, Gilles Girard a svým způsobem i Stéphane Girard.
Líbilo se mi členění knihy do sedmi dílů, které na sebe hezky navazovaly a prolínaly se. Město parfémů Grasse se autorce povedlo popsat tak, že ve mně vyvolala přání toto město navštívit společně s dalšími městy Azurového pobřeží. Oceňuji i doslov autorky, kde uvádí inspirace a zdroje, ze kterých čerpala při psaní knihy. Prostředí výroby parfémů a míchání vonných esencí mě upoutalo a ráda bych do něj nahlédla i ve skutečnosti.
SPOILER: Jediné co bych příběhu vytkla, tak to byl na mě až moc sladký konec, který celkový dojem z knihy maličko zkazil. Všechno se vyřešilo ke všeobecné spokojenosti, postavy „procitly“ a ukončily několik desítek let táhnoucí se spory mezi rodinami Girardovými a Bonnetovými skoro lusknutím prstu. Přišlo se na příčinu úmrtí některých členů rodiny Girardových v mladém věku. Škoda, že nebylo zmíněno, jestli Anouk s Jean-Paulem měli dítě, ale vzhledem k její diagnóze cystických ledvin a následné transplantaci to možná bylo riskantní…KONEC SPOILERU
Knihu doporučuji k přečtení, nenajdete v ní sice žádné velké a zásadní zvraty, je to spíš taková malá rodinná sága zahalená závojem parfému, u které si odpočinete a přenesete se na levandulová pole a slunný jih. 4,5 *

„Svět zkrátka nebyl jen oázou štěstí, vždy v něm existovalo napětí a neshody. Důležité ale bylo nenechat jimi ovládnout svůj život.“ (str.340)

4 22.10.2024

Knížka čtená dceři. Viděla jsem na ni tip na internetu a tak jsme ji vypůjčili z knihovny. Za mě celkem povedené dílo, které pomocí jednoduchého příběhu vysvětluje význam žížal v přírodě a seznamuje čtenáře s tím co je to kompost. Nechybí zde ani myšlenka, že každý je v něčem dobrý. Kniha je bohatě a hezky ilustrovaná, dcerku bavilo říkat, co na jednotlivých obrázcích vidí. Na konci knihy jsou odpovědi na čtyři otázky (proč je žížala užitečná, co je to kompost, co patří a nepatří do kompostu a jaké existují druhy kompostérů). Za mě jednoduché a milé čtení, které i poučí, ideální na seznámení malých dětí s touto tématikou.

2 22.10.2024

Knížka čtená dceři. V knihovně jsem ke knize Jak tukoni zachránili strom rovnou přibrala i druhý díl série Jedlička se narodila, protože mi bylo jasné, že to bude záležitost na pár přečtení, tak abychom měly k dispozici rovnou pokračování. Z prvního dílu jsem měla rozpačité dojmy, tento se mi líbil o něco více. Opět tedy anotace prozradí skoro celý příběh dopředu, což je škoda. Čtení obohatilo dceřin slovník o hranostaje a bělokury, mě se hodně líbila ilustrace oblohy se souhvězdími („Zima je neobyčejný čas – v lese i na obloze.“). Celkově se mi tyto knihy špatně hodnotí, ilustrace jsou moc krásné, malý čtenář u nich může rozvíjet svou fantazii, mě schází více textu a dějovosti.

1 16.10.2024

Knížka čtená dceři. Po přečtení Vřesové můrky, která se nám líbila, jsme se pustily i do četby o tukoních a začaly jsme příběhem o záchraně stromu. Ilustrace jsou bezesporu povedené, ale děj skoro celé knihy víte už předem z její anotace. Na dvoustraně je jedna až dvě věty, takže textu opravdu poskrovnu, dceru ale bavilo popisovat obrázky, co se na nich děje, jaké jsou tam postavy apod. Hlavní myšlenka a konec příběhu mohl být rozvinutější, pro menší děti mi to připadalo těžko uchopitelné.

1 16.10.2024

Knížka čtená dceři. Sama si knihu ulovila v bazarovém prodeji „kniha za cenu zmrzliny“ v jedné naší kavárně. Je to čtenářská jednohubka s hezkými ilustracemi. Příběh nás obě bavil a obsahuje i ponaučení. Za mě milá oddechovka, kterou doporučuji k přečtení.
„Mauglí si uvědomil, že Balú má pravdu. Nechal se unést představou, že naučí své zvířecí přátele dovednostem z vesnice. Neuvědomil si však, že vesnice a džungle jsou dva úplně rozdílné světy. To, co funguje v jednom, může v druhém způsobit pohromu.“

1 16.10.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Když jsem zjistila, že mají v knihovně díl, který jsme ještě nečetly, měla jsem radost a těšila jsem se na další příhodu kocourka Fiškuse a dědy Pettsona. Po přečtení ale musím říct, že mě tento díl příliš neoslovil. I těch vtipných (a skrytých) ilustrací mi tu přišlo méně a děj mě nebavil. Poznámka: pokud vaše děti ještě neví jak vzniká nový život a vám se nechce vysvětlovat proč všechny slepice po odchodu kohouta čekají kuřátka, četbu raději odložte na později :)

1 16.10.2024

Knížka čtená dceři. Tak tohle mě velmi mile překvapilo! Ani nevím, kde jsem na knížku narazila, měla jsem ji na seznamu knih pro děti k přečtení a u nás v knihovně ji zrovna měli k dispozici. Přečetli jsme ji na jeden zátah, je to opravdu malá knižní jednohubka. Jedná se o veršovaný příběh (poklona překladatelce Anně Řebíčkové, dle mého je překlad zdařilý, verše dávaly smysl a nikde to tzv. nedrhlo), který je nádherně ilustrovaný. Malý lenochod se snaží objevit svůj talent, který chce předvést na talentové soutěži. Jestli se mu to podaří si přečtěte už sami, doufám, že se vám bude kniha líbit stejně jako nám. Určitě doporučujeme k přečtení (pro děti 3+).

3 10.10.2024