Luciluc komentáře u knih
(SPOILER) „Nezáleží na tom, jestli se na první pohled zdá, že se věci nemohou povést. Stačí jen překonat strach a dokážeme mnohé.“ (kap. 7)
Knížka čtená dceři. Příběh velryby Gerdy jsem měla v merku už delší dobu a Adrián Macho je můj oblíbený ilustrátor, takže když jsem na knihu narazila v knihovně, volba byla jasná. Kniha je určena dětem od čtyř let, obsahuje dvanáct mini kapitol a je bohatě ilustrovaná. Příběh mě bohužel zklamal, jde hodně jen po povrchu a potenciál příběhu není vůbec využitý. Gerda se po ztrátě rodiny (maminky, tatínka a bratra Larse) vydává do vzdálených severských vod, aby tam našla odpovědi na své otázky a snad, jak doufá, i svou rodinu. Setkává se s několika dalšími tvory - kosatkami, chobotnicí, racky, tučňáky, ledním medvědem a narvalem. Podle mého je v textu pro malé děti příliš (možná až zbytečných) květnatých popisů prostředí na úkor dialogů a větší dějovosti. Jednotlivé kapitoly na mě působily „useknutě“ a celé to bylo takové…plytké, což je škoda. Plus dávám za to, že se dcera naučila nové živočichy (narval, běluha a vorvaň), opravdu velké plus za ilustrace, ale celkově hodnotím jen třemi hvězdičkami.
(SPOILER) Dlouho jsem nečetla nic od Jojo Moyes, proto jsem v knihovně zavítala k písmenu „M“ a zaujala mě anotace právě této knihy.
Hodně mě bavila první část, která se odehrávala ve Francii roku 1916, v městečku St. Péronne. Sofie mi byla moc sympatická, líbila se mi její láska k Édouardovi, to jak byla nebojácná, jak věřila v dobro, jak si cenila svého obrazu a trochu i to „něco“ mezi ní a Kommandantem (k němu mě taktéž něco přitahovalo, možná to jak byl tajemný, ale i jeho touha po lidskosti, doteku a blízkosti druhého člověka v průběhu války).
„Myslíte, že kdybychom se setkali za jiných okolností, mohli bychom být přáteli? Chtěl bych věřit, že ano.“ (str. 124)
Konec první části končil napínavě. Autorce se také dobře povedlo popsat dobu a prostředí války se vším strádáním, ať už šlo o jídlo, majetek či lidské vztahy.
Druhá část odehrávající se v Londýně v roce 2006, kde se střetávají dějové linky dvou postav, Liv (Olivie) Halstonové a Paula McCaffertyho, byla fajn, ale dost předvídatelná… Bylo mi líto Liv, že v tak mladém věku přišla o manžela Davida. Paul už měl závazky z minulosti, exmanželku se synem, oceňovala jsem že z něho autorka neudělala nevázaného mladíka. Chápala jsem, že pro Liv byl obraz vzpomínkou na zesnulého Davida, že to pro ni byla věc, kterou milovala a nechtěla se jí vzdát, ale chvílemi jsem prostě nerozuměla jejímu chování. Proč si od Paula vše nenechala v klidu vysvětlit, byl v tom nevinně, nemohl tušit, že majitelkou obrazu, který bude jeho firma chtít navrátit původním majitelům, je zrovna Liv, do které se zakoukal. Podle mě se k němu nechovala fér, ale bylo v tom z její strany hodně emocí, a v těch se na rozum moc nehraje. Ale stejně nechápu, že byla ochotna obětovat všechno, jen aby obraz zůstal jí. Popis Skleněného domu byl zajímavý.
POZOR: extra SPOILER!
Pár věcí mi ale v příběhu bylo nejasných: Jak Paul přišel na Édith Béthunovou. Je jen zmíněno že hledal seznam současných majitelů Lefévrových děl a najednou se v soudní síni objeví Édith…
Když Sophie a Édouard dostali falešné průkazy (jakoby za „služby německé říši“) a utekli do Švýcarska, je uvedeno, že jim pomohl utéct Kommandant Friedrich Hencken. Jak potom mohl uvěřit tomu, že je Sophie mrtvá, že umřela v táboře na španělskou chřipku…neměl si jak ověřit, že utekli do bezpečí?
KONEC extra SPOILERU!
„Jsme na tebe strašlivě pyšní, abys věděla.“
„Za co? Vždyť jsem prohrála, tati.“
„Prostě za to, žes to nevzdala. To je někdy samo o sobě hrdinství.“ (str.400)
Kniha mě moc bavila, obzvlášť historická linka, klidně bych obrátila poměr stran „historie“ versus „současnost“ a většinu času bych raději četla o Sophii, hodnotím velmi kladně a doporučuji k přečtení. 5*
Knížka čtená dceři. Narazila jsem na ni náhodou v knihovně a protože jsme o pandách ještě nic nečetly, půjčila jsem ji domů. Na cca padesáti stranách je deset kapitol o medvídku jménem Popo a jeho babičce, s kterou žije. Kapitoly jsou tak akorát dlouhé, většinou jsme četly před spaním dvě za sebou, a jsou proloženy hezkými, někdy i celostránkovými, ilustracemi. Dceři se moc líbilo medvídkovo jméno. Mě se zase líbilo to, že si pokaždé našli příležitost se z něčeho radovat: nejen z příchodu jara, z toho, že svítí slunce, ale i z toho, že prší, protože déšť je vzácnost a ta se musí oslavit (všechno se zazelená a rychle poroste) nebo z toho, že fouká, protože vítr čistí vzduch a cvičí stromy, aby zesílily, radovali se i z ošklivého počasí, protože „takhle krásně zatažená, šedočerná obloha se jen tak nevidí“. Do příběhu jsou nenásilně vloženy i nějaké naučné informace (nejen o bambusech, které pandy s oblibou jedí, ale třeba i o luskounovi/dračím kaprovi, který má dlouhý jazyk na požírání mravenců, o makacích a dalších zvířatech…jen jsem občas přemýšlela nad tím, jestli je reálné, aby se daná zvířata v oblasti kolem Žluté řeky opravdu vyskytovala…).
Vztah medvídka a babičky byl moc hezký.
„Já všechno mám. Mám oči, uši, čumáček, pusu, hlavu, čtyři pracky babičku. … Babi a co bys k narozeninám chtěla ty?“
„Já? Já bych je chtěla oslavit s tebou.“
„Jasně, babi, budeme je slavit celou noc spolu.“ (str.36)
„Ale dohromady vypadá den a noc jako panda,“ řekla babička, „den je bílý a noc je černá. A panda se přece pandy nebojí.“ (str. 39)
Celá kniha je vlastně „jen“ o jídle, spánku/odpočinku, tanci a bubnování. A o hledání (pandí tajemství). Ale je to docela milé čtení. Slabší 4 *.
"My děláme všechno pomalu. Pomalu a dlouho jíme, běháme, lezeme na stromy, tancujeme a pomalu válíme i sudy. … Jsme pandy a máme na všechno dost času. My nikam nepospícháme.“ (str. 16 a 17)
Někdy bychom, my lidé, měli být jako pandy :)
Knížka čtená dceři. Doporučila mi ji paní knihovnice, že je vhodná i pro pětileté děti. Po přečtení bych řekla, že pro o něco starší děti, ale všem věkovým kategoriím se jistě budou líbit ilustrace. Nejprve jsem se trochu lekla, protože je kniha docela silná (132 stran), ale textu je tam tak akorát, na každé dvoustraně jsou velké, krásně barevné ilustrace. Text je psán zajímavým fontem a občas je nějaké slovo napsáno jinak (jinou barvou, velikostí, tučností, vzhůru nohama, shora dolů, apod.). Po grafické stránce je kniha opravdu povedená a myslím, že zaujme skoro každého. Co se týká příběhu, byla jsem trochu zklamaná, konec mi přišel uspěchaný a asi jsem od toho čekala trochu něco jiného. Dcera se s papuchalky díky čtení setkala poprvé a bylo tam i několik poučných informací/zajímavostí. Doporučuji.
„Některé věci prostě potřebují čas, aby se o nich mohlo začít mluvit.“
Knížka čtená dceři. Pokukovala jsem po ní v knihovně už nějakou dobu. Jedná se o krátký příběh, my ho přečetly najednou, který je určen dětem od šesti let. Jak už jsem zmiňovala v minulých komentářích, mám moc ráda ilustrace Ivony Knechtlové, a ani tentokrát mě nezklamaly, dokonce převažují nad textem. Příběh na mě působil chmurně, i když dopadl dobře…Škoda, že hlavní postava chlapce neměla jméno (a pes ho měl – Hubert) a že nebylo zmíněno proč žije jen s dědečkem, kde jsou jeho rodiče (na to se dcera ptala). Moc nevím jak hodnotit, protože si nejsem jistá jestli jsem přesně pochopila co nám kniha chtěla říct…asi že máme věřit svým snům a nevzdávat se. Od autorky se mi více líbily jiné knihy. Ale posuďte sami. :)
Knížka čtená dceři. Až doma jsem si všimla, že jsme si od jedné autorky vypůjčily dvě knihy - Bordelínu a Kulíška (každá byla v jiné části knihovny). První díl Bordelíny máme přečtený a chystáme se na pokračování. Tyto příhody se mi z trojice Zbrklík - Bordelína – Kulíšek líbily asi nejméně. Děj byl jednodušší, vhodný pro menší děti, kapitoly tak akorát dlouhé, ilustrace milé. Líbilo se mi propojení s Bordelínou, pro děti je tu i několik ponaučení, jak ohledně chování (představit se, poděkovat,...), tak například jak rozeznat užovku od zmije apod.. Těšila jsem se na pokračování, putovaní Kulíška a Bobíska po České republice, to by mohlo být zajímavé letní čtení, bohužel ho u nás v knihovně zatím nemají, ale třeba se časem dočkáme. Obecně autorčiny knihy doporučuji, její styl psaní se mi líbí.
(SPOILER) Knížka čtená dceři. Od autorky jsme četly dvě knížky o čertu Zbrklíkovi, které se nám líbily, proto jsem byla mile překvapena, když jsem v knihovně objevila příběh o Bordelíně, která létá na duhovém deštníku, a s kterou jsme se setkaly už při čtení Zbrklíkových příběhů. Je to milé vyprávění o tom, jak se z čarodějnice, která bydlí v chaloupce naruby, a která chce škodit a dělat neplechy, stane hodná kouzelnice. V kapitolách najdete i poučení, které je ale podáváno nenásilnou formou (důležitost vody v přírodě, uklízení nepořádku, pomoc druhým, hygiena a čištění zubů/jezení sladkostí). Líbila se mi zmínka o tradici vynášení Moreny a přivolávání jara, a o příjezdu Martina na bílém koni. Škoda, že nebyla více rozvedena dějová linka s chlapečkem Vojtíškem a skřítkem Kulíškem, který se objevil v jedné kapitole. Kapitoly jsou trochu delší, ilustrace pěkné. Dávám plus za originální názvy postav: Puchonosodor, Drzečka, Mudrlice, Elvíra, talířek Šmíráček, Vlasomilka…Určitě si přečteme pokračování. Doporučuji, dceru to moc bavilo.
P.S. chtěla bych ovládat úklid domova pomocí tleskání jako Vlasomilka, a ta její kouzelná vana taky nebyla k zahození :)
Knížka čtená dceři. Pohádky jsem pořizovala už před dlouhou dobou (děti je ale dostaly až teď k narozeninám), to jsem autorku ještě neznala. Až po několika dalších knihách, které jsme si od ní půjčily z knihovny, jsem zjistila, že mi její psaní příliš nevyhovuje. Ale musím říct, že Popelářské pohádky byly jedny z těch lepších. Některé pohádky byly dobré, jiné slabší. Každá kapitola na konci obsahuje popelářskou radu v oblasti třídění odpadu. Ilustrace jsou průměrné. Kapitoly tak akorát dlouhé, většinou jsme před spaním četly dvě za sebou. Úplně na konci je seznam některých věcí (nedopalek cigarety, igelitový sáček, dětské jednorázové pleny, tužkové baterie,…) a údaj jak dlouho se rozkládají v přírodě, a namalované jednotlivé typy popelnic, děti je tak vidí hezky u sebe pohromadě. Knížka má určitě edukativní charakter, to je její plus, ale jednotlivé pohádky v paměti na dlouho neuvíznout. Pohádka o vojákovi, který trpí posttraumatickou stresovou poruchou byla těžší na vysvětlování. Hodnotím jako průměr.
Po přečtení knižního rozhovoru s Markem Dvořákem, z kterého jsem byla nadšená, jsem se rozhodla, že si přečtu i další knihy Martina Moravce. V knihovně byla zrovna volná kniha o Vladimíru Benešovi, a tak jsem se do ní pustila. Dlouho jsem během čtení přemýšlela, jestli mi je pan profesor sympatický nebo není. A došla jsem k závěru, že příliš není, z té lidské („emoční“) stránky. I názorově se ve většině témat dost rozcházíme. Bezpochyby je to kapacita v oboru neurochirurgie, tyto kvality mu rozhodně neupírám, a jsem ráda, že někoho takového v ČR máme. Pan Beneš je bezesporu sebevědomý muž, ale věřím, že na někoho může jeho sebevědomí působit spíš jako arogance. Tento rozhovor pro mě bohužel neměl takový spád a lehkost jako u Marka Dvořáka, byť se též jednalo o tematicky zajímavé čtení. V části „O mozku“ pro mě byly, jako pro laika, odpovědi mnohdy dost podrobné a zdlouhavé, občas jsem se ztrácela v pojmech a chvílemi mě to až nebavilo číst. Nejlépe se mi četly asi poslední dvě část „O životě“ a „O doktorech“. Slabší 4*.
(SPOILER) Knížka čtená dceři. Přinesl ji domů manžel, já osobně bych po ní nejspíš nesáhla, protože ilustrace mi do oka příliš nepadly. Kniha je kategorizována jako čtení pro druhou třídu, má větší písmena a hodně ilustrací, obsahuje šest kapitol na cca sedmdesáti stranách. Slepice Tylda, které se říká divoška (takové pojmenování mi nesedělo) a beránek Vilda si na farmě U kupky sena otevřou detektivní kancelář a čekají na svůj první případ. Zápletka s vlkem byla dost jednoduchá, tu prokoukla moje pětiletá dcerka hned. Škoda, že v příběhu nebyl řešen žádný velký detektivní případ, na to jsem se dle názvu a anotace těšila, šlo jen o nedorozumění v podobě záměny pes-vlk. Získali dalšího člena do týmu, případy žádné, nevím jestli má kniha pokračování, ale číst ho pravděpodobně nebudeme. Mě to vůbec nezaujalo, styl psaní byl takový zvláštní, za chvíli si knihu asi ani nebudu pamatovat. Za mě ne, dceři se to docela líbilo, ale je to hodně předvídatelné. Slabé 3*.
(SPOILER) „Hledala krásu. Celý život ji hledala a sama vytvářela.
Móda se neustále mění a to, co lidé považují za krásné, taky.“ (str.194)
Knihu jsem objevila díky tomu, že jsem dceři četla Bylinkovou babičku, kterou Lucie Hlavinková také napsala. Překvapilo mě, že píše knihy i pro dospělé, chtěla jsem si od ní něco přečíst a zaujalo mě prostředí slavného salonu z padesátých let. Salonu Hany Podolské, který byl spojován s elegancí a luxusem. Kniha má zajímavou obálku a na dvou stech stranách sledujeme osudy několika lidí mezi léty 1947 – 1968 (resp. 1971). Reálnými osobami jsou Hana Podolská a její syn Viktor Podolský a manželka prezidenta Marta Gottwaldová. Dalšími postavami jsou Květa, prostořeká a odvážná Milena a tichá Boženka milující kočky (která projde překvapivou proměnou), které pracují jako švadleny v salonu u Podolské, Gustav Procházka, mladý muž, který nejprve věřil a potom prozřel, Otto Šemík, manžel Boženky, který „musel být významný a výjimečný“ či Květin manžel Josef, který původně dělal řidiče Gottwaldovým, trpěl depresemi a byl proti režimu. Líbilo se mi, jak paní Hana dokázala poznat eleganci na první pohled, že některé ženy prostě byly dámami a jiné si na ně jen hrály. Paradoxní bylo jak Marta Gottwaldová v módě kopírovala předchozí první dámu Hanu Benešovou, ale později se čertila, že jiné ženy kopírují ji. Fandila jsem Mileně a doufala, že se jí podařilo utéct přes hranice a litovala Viktora, protože se prostě narodil do špatné doby (mohl vést salon po matce a skončil jako donašeč, alespoň, že se mu podařilo nakonec v roce 1968 emigrovat). Autorka dokáže snadno během chvíle čtenáře přenést do doby a děje, který má celkem spád, knížku jsem měla přečtenou během pár dní. Díky knize jsem si dohledávala i další historické informace, což je podle mého plus – autorka dokázala vzbudit ve čtenáři zájem. Hodnotím kladně, i když to bylo díky těžké době často dost neveselé čtení.
„Všichni jsme v neustálém poklusu a zahlceni informacemi. Často si neuvědomujeme, co všechno jsme za den zvládli udělat, a uniká nám, o co přicházíme, když se zapomínáme zastavit.“ (str.112)
Nejsem čtenářka komiksů. Ale Debbie Tung je autorka, od které mám všechny její dosud vydané knihy. Introvertka chodí na terapii se proto zařadila k ostatním třem do mojí knižní sbírky. Tentokrát jde o vážné téma – o duševní zdraví, panické ataky, deprese. Pro lidi, kteří toto zažili, ať už přímo nebo zprostředkovaně (u někoho z rodiny či přátel), to může být obohacující kniha v tom, že nejsou sami, kterým se něco takového děje. A že mají bojovat. Dlouho jsem si říkala, v jaké fázi života Debbie toto zažívala, protože poslední kniha končí tím, že čeká dítě a tady o něm nebyla žádná zmínka…ale nakonec to bylo vysvětleno (bylo to předtím než vydala Introvertku v hlučném světě). Je dobře, že se o psychických potížích veřejně více mluví. V knize jsem si založila několik moudrých vět.
„Dokud na to dospělí nezačali upozorňovat, nikdy by mě nenapadlo, že dělám něco špatně.“ (str. 99) Ano, nechme prosím děti být nesmělými, aby se nesmělost neproměnila v úzkost…
„Každý z nás improvizuje. A všichni děláme to nejlepší, co dokážeme.“ (str.121)…“Sledujte svoji vlastní cestu. Nepotřebujete uznání od ostatních.“ (str.116)
Opět zdařile nakresleno, občasné barevné kresby byly potěchou pro oko. Určitě doporučuji, i těm, kteří zrovna neholdují komiksům tak jako já, tohle za přečtení stojí.
Knížka čtená dceři. Jde spíš o mini příběh, který mě osobně tolik neoslovil, ale co musím vyzdvihnout, to jsou ilustrace. Kniha je většího formátu, ilustrace zde hrají prim a krásně vynikají. Holčička Ela, která má dvě chlupatá tykadélka a dvě hebká křídla jako můra je nádherná.
„Tady máš světýlko,
paprsek letmý,
co zažene strach,
když večer se setmí.“
I lišák Chmur byl moc hezky zpracovaný. Kniha je pro děti od tří let. Možná může pomoci dětem, které se bojí tmy. Ilustrace 5*, příběh 3,5*. Doporučuji, minimálně se pokochat vizuálně.
Knížka čtená dceři. Ivonu Knechtlovou znám jako ilustrátorku a mám ji moc ráda. O to víc jsem byla mile překvapena, když na mě v knihovně z regálu koukala Víla Muchomůrka, kterou nejen že ilustrovala, ale také napsala. Byl to moc krásný příběh! Originální, s jednoduchou, ale ne hned jasnou zápletkou. Kniha je určena dětem od šesti let, ale zvládnou ji i o něco mladší. Je psaná většími písmeny, takže se bude starším dětem dobře číst, kapitoly jsou tak akorát dlouhé. Budu se opakovat, ale ty ilustrace – nádherné! Líbilo se mi pojmenování myšáků - Luk a Puk. Opravdu krásně stvořený svět víl a zvířátek z lesa. Doporučuji! A doufám, že se dočkáme dalšího knižního počinu.
Knížka čtená dceři. Objevila jsem ji náhodou v knihovně a protože jsem chtěla dcerku seznámit s nějakou klasickou večerníčkovou pohádkou, vypůjčila jsem ji domů. Přiznám se, že ani já jsem Racochejla příliš neznala. Kapitoly byly trošku delší, doprovázené typickými ilustracemi Zdeňka Smetany. Neurazilo, ale ani příliš nenadchlo. 3,5 *
Knížka čtená dceři. Narazila jsem na ni náhodou v rámci soutěže na internetu, byla jsem pak mile překvapena, když jsem tuto novinku našla i u nás v knihovně. Jak už jsem psala v předchozích komentářích, jsem milovnice bylinkových pohádek, proto jsme si i tuto knihu vypůjčily k přečtení. Příběh je o babičce, která o prázdninách hlídá svých sedm vnoučat a s každým se pojí určitá bylinka – třezalka tečkovaná, lípa, hluchavka, chrpa, heřmánek, dobromysl, bez černý. Za mě dobrý výběr bylinek, nejvíc se mi líbil hned první příběh o třezalce a jejím podobenstvím s pihami Terezky. Babička byla vlídná, všímavá a empatická osoba, škoda, že nebylo zmíněno něco o dědečkovi. Všechny kapitoly, kromě té první, začínají stejným odstavcem a konce jsou také „stejné“, předvídatelné – děti vždy vidí na „svojí“ bylince víly nebo skřítky. Kapitoly jsou tak akorát dlouhé, kniha je určena dětem od pěti let, což by odpovídalo. Ilustrace jsou zdařilé. Hodnotíme kladně, s dcerou se nám to líbilo.
(SPOILER) Knížka čtená dceři. Tohle bude dlouhý komentář a obsahuje spoilery.
Zaujala mě anotace, vypadalo to na velmi zajímavý příběh, zde na Databázi knih měla pohádka vysoké hodnocení (87 %, 6 hodnocení) a tak jsem ji vypůjčila v knihovně. Ale vůbec se mi to nelíbilo. Kniha je určena dětem od čtyř let, osobně bych hranici posunula výš, myslím, že dítě ve věku čtyř/pěti let neví jak vypadá Eiffelova věž, Šikmá věž, egyptské pamětihodnosti - Velká sfinga a Cheopsova pyramida, Opera v Sydney nebo Tower Bridge, neocení občasné slovní hříčky v jazyce, neznají školní prostředí a jak to v něm chodí. Každá kapitola začíná básničkou, přišly mi divné, i většina kouzel byla takových kostrbatých. Ilustrace mi do oka příliš nepadly. Chování postav bylo hrozné – jak děti mezi sebou (rvačka, posmívání), tak mezi dospělými a dětmi. Tady je několik situací, které se mi nelíbily:
Za prvé, jak školnice Úsměva zavřela zipem Vodomile pusu, protože nechtěla jíst nudle k obědu: „Když nejíš, tak nejíš, ale hloupými řečmi nám chuť k jídlu brát nebudeš! A vy ostatní si pamatujte, že jídlo kuchaře Hamita se nehaní! …Příště si dej na pusu větší pozor, jinak ti ji zamknu na zámek, od kterého nemám klíč!“ Jako vážně?! Trest za to, že nechce jíst a ještě k tomu výhružky, nemožnost vyjádřit svůj názor… Školnice Úsměva nosila sukni se spoustou kapes…"Samozřejmě jedna kapsa ukrývá i metličky poslouchalku a zametálku. Školnice nemá ráda, když se jí kouzelnická drobotina na chodbě pere nebo je-li chodba zaneřáděna nějakou kouzelnickou špínou.“ Tak samozřejmě! Je proti fyzickému násilí, ale když se děje, sama ho použije…
Za druhé, Halekalovi bydlí na vrchu vysoké skály, cesta nahoru je úmorná. „Vždy když pan Halekal zdolával svou cestičku k domovu, supěl, hekal, potil se, sem a tam nemohl dechu popadnout, krucináloval, že duši vyplivne. Paní Halekalová, která měla nějaké to kilo navíc, na tom nebyla o moc lépe. …“ Pan Halekal asi tedy taky zrovna nebyl dvakrát fit, ale kila navíc má jen jeho žena…
„Tatínku, jestli mě máš jenom trochu rád, už mě nikdy dolů a nahoru nepoženeš.“ Citové vydírání?
„Proto jsem se neženil, abych se uhonil. Od teď bude nahoru a dolů chodit Tónin. Má mladé nohy a sport mu jenom prospěje.“ Místo, aby rodiče dělali něco sami se sebou, aby byli příkladem pro svého syna, jen na něj přehodí povinnosti.
Za třetí, mě štvalo nepřímé poukazování na to, že děti mají být takové a makové, chovat se správně, mají hlavně dostávat jedničky „„Mámo, to ona nám Vodomilka dozajista nese jedničku,“ zabručel pod vousy pan Hastrmánek a zabafal z dýmky.“ Vůbec v tom není cítit tlak na výkon…
Za čtvrté, téma tělesné hmotnosti. „„A vůbec, podívej se na sebe, jak jsi tlustý! Budeš-li se pořád cpát, brzy praskneš.“ „Bráška není tlustý. A ani já nejsem tlustá! Jsme vyvinutější, ty žížalo vyhublá.““
Za páté, tatínek Honzičky Peciválové navrhne hru „na komíny“, při které se má rozhodnout, kdo se půjde podívat ke dveřím, kdo prohraje – jde. Hra se hraje tak, že se vleže nad sebe dají chodidla, kdo má vyšší komín – vyhrává. Samozřejmě, že vyhraje ten, kdo má větší nohu, takže Honzička jako dítě s nejmenší nohou logicky nikdy nemůže vyhrát… opravdu skvělá fér hra.
Myslím, že pro ilustraci to stačí. Knihu nedoporučuji, nelíbila se mi, velké zklamání.
Marka Dvořáka sleduji už nějakou dobu na sociální síti. Mám od něj koupený i online kurz první pomoci (je skvělý, jestli váháte – doporučuji). Při čtení jsem si vybavila, že jsem ho vlastně poprvé viděla už před lety v pořadu 112, vzpomněla jsem si na autonehodu paní, která přeletěla přes koleje, a jak mu do pořadu přišla poděkovat za záchranu. Pan doktor je mi sympatický, má charisma, líbí se mi jeho názory i jeho jak on sám říká „blbý smysl pro humor“. Proto jsem investovala do koupi a doufám, že se mi podaří na Světě knih ulovit i jeho podpis. Dobře se to četlo (i přes to, že velké množství případů neskončilo dobře), jen jsem měla občas problém s reakcemi/otázkami pana Moravce, někdy to drhlo. Dozvěděla jsem se nové informace (doteď jsem netušila, že existují first respondeři), zajímavosti, oživila jsem si první pomoc. Čtení mě moc bavilo, četla jsem každou volnou chvíli. Obdivuji, co všechno pan doktor stíhá, jeho práci, přístup k pacientům, pokoru, svědomí, selský rozum,…více takových lidí! Oceňuji fotogalerii na konci knihy. Určitě doporučuji k přečtení, je to super vhled do prostředí, kde se zachraňují lidské životy.
P.S. Hezká obálka knihy :)
Knížka čtená dětem. Vybrala jsem ji v knihovně kvůli tématu, říkala jsem si, že by čtení o mašinkách mohlo zaujmout i mladšího dvouletého syna. Kniha je určena dětem od tří let, ale vzhledem k tomu, že jsou příběhy opravdu krátké a jednoduché, může zaujmout i o něco mladší děti. Pro pětiletou dceru to bylo dle mého až moc jednoduché, ale i tak jí to bavilo. Dialogy mezi maminkou a jejím synem mezi některými kapitolami mi tam přišly navíc, asi to mělo uvozovat jednotlivé příběhy, ale mě osobně to tam prostě nesedělo. Ilustrace jsou moc hezké a příjemný je i formát knihy, tak akorát do ruky.
(SPOILER) Knížka čtená dceři. Na knihu jsem viděla doporučení na sociální síti a u nás v knihovně ji měli k vypůjčení. Popravdě, první dojem jsem z ní neměla moc dobrý, při zběžném prolistování mi přišlo, že je tam málo textu, ilustrace mě dvakrát nenadchly…ten den jsem ale zrovna spěchala, popadla ji a půjčila domů. A jsem moc ráda! Příběh o čertu Florimónovi, který byl vyslán z pekla, aby dělal lidem zlomyslnosti a naschvály a nakonec se proměnil v dobrého člověka – kominíka, se mi moc líbil. A oblíbila jsem si i ilustrace, jen to chtělo víc času a pozornosti. :) Hezký byl dům Tradamily nad městem, její vztah k Florimónovi, to, že věřila, že v každém je aspoň zrnko dobra. Skvělé bylo to, co pro ni Florimón udělal.
„Mlčeli, a přesto si povídali.“
„Podívej, vyšla nám hvězda.“
Určitě doporučuji k přečtení.