Luciluc komentáře u knih

Knížka čtená dceři. Ze série „Pojď s koťaty…“ jsme již přečetly titul „…do pohádky“, a tato kniha se mi líbila ještě o něco více. Je členěna do kategorií: brouci, ptáci, zvířata, u vody, doma. Každá část začíná písničkou, následují básničky na dané téma, poté je uveden tip na tvořivou činnost a dvoustrana s poznávačkou. Na konci knihy je pak souhrnná poznávačka a pár úkolů (např. bludiště) Ilustrace jsou povedené, při čtení se malí i velcí čtenáři něco přiučí. Po obsahové stránce se mi většina básniček líbila, pár jich bylo zvláštních, ale celkový dojem z knihy je určitě kladný. Dceru bavilo jak čtení básniček (ráda je opakovala), tak plnění úkolů nebo tvoření (nakreslila si na kamínek berušku nebo poskládala kelímek z papíru).

Šlapal chrobák do Žatce,
měl v ošatce kosatce.
Loudil na něm nosatec:
„Dej mi jeden kosatec!“
„Rád bych ti dal i dva – tři,
jenomže mi nepatří.
Jsou tetičky stonožky,
co mi plete ponožky.“

Malý ptáček zvonohlík
přiletěl si pro rohlík.
Mistr pekař zval ho dál:
„Rohlíky jsem vyprodal.
Mám tu žemlí ošatku,
ale zbyly od pátku.
Pojď si radši pro housku,
ta je čerstvá, mrňousku!“

1 24.09.2024

(SPOILER) „V životě nejsou reprízy a nic není možné opakovat.“ (str. 318)

Knihu jsem objevila zde, na Databázi knih, zaujala mě na první pohled obálkou i názvem, a po přečtení anotace jsem si byla jistá, že si tenhle příběh chci přečíst. Od chorvatské autorky s českými kořeny to byla moje prvotina a po přečtení Esterčiných otců mám v plánu přečíst si i její další tvorbu.

OBSAHUJE SPOILERY!

Kolik identit, životů či snad osudů může mít jedna lidská bytost?
Ester Goldenbergová (dcera Sáry a Josefa Goldenbergových narozena v Praze)/
Šárka Janečková (neteř Edvarda Chalupy, která přijela do Lidic z Moravy na hlídání)/
Charlotte Lange (dcera soudce Wilhelma Lange a jeho ženy Hedwig vyrůstající v Berlíně)/
Ester Jazwinska (žena, která přežila, manželka Davida, matka Sáry a Bena žijící v Izraeli)

Líbila se mi Josefova předvídavost a snaha dceru zachránit za každou cenu, byť to znamenalo, že nebudou spolu. „Z víru, do kterého byli vhozeni, se nedalo vyplavat. Klesali čím dál hlouběji a Josef si kladl otázku, co všechno se stane, až se ocitnou na samém dně. Byl si totiž jistý, že tam ještě zdaleka nejsou.“ (str. 68)

Obdivuji Sáru, že dokázala dvouletou Ester dát do rukou v podstatě úplně cizímu člověku. I když mě právě tato scéna při čtení zarazila, protože v cukrárně byli v tu dobu přítomni i dva esesáci, velice blízko, a nevyvolal u nich vůbec žádnou reakci výjev, kdy žena rychle opouští dítě křičičí „Maminko! Maminko!“ a které tam stojí s mužem, mající v ruce kufřík?

I když jsem četla už několik knih s touto tematikou, stejně to ve mně vždy vyvolává hrozné pocity. Jak se tohle vůbec mohlo dít?! Jak mohli nechat lidi tak moc trpět…a popis toho, jak se Josef zbavoval těl v Osvětimi,... hrůza. A co mě velmi překvapilo, že Němci, civilisté, existenci koncentračních táborů popírali a nevěřili ve vyhlazování Židů.

Škoda, že v knize nebyl Esterčin pohled z doby, než si ji osvojil Wilhelm, doba kdy ji odvezli z Lidic, proces germanizace a její pocity v prvních měsících, kdy ji umístili k cizím lidem do německé rodiny. Připadalo mi, že si k Wilhelmovi vytvořila vztah hodně rychle…ale chápu, že tonoucí se stébla chytá, jen mi prostě přišla hodně maličká na tolik změn, lidí, ztrát…musela úplně potlačit sebe samu, aby tohle všechno psychicky ustála.

Líbilo se mi, že kniha měla více dějových rovin, spoustu postav, bohatý děj, dobře se to, i přes náročnost tématu, četlo a stránky rychle ubíhaly.

Škoda pak dalšího velkého skoku, který čtenáře přenese z roku 1955 rovnou do roku 1966 a není podrobněji popsán odchod Ester od Langeových. „V okamžiku, kdy se jejich oči setkaly, oba pochopili, že během uplynulých čtyř týdnů mezi nimi vznikla vysoká nepřekonatelná zeď.“ (str. 314)

Myslím, že autorce se její záměr, sílu otcovské lásky, podařilo velmi dobře vystihnout a jsem ráda, že se pustila zrovna do tohoto, ne tak častého, tématu. Určitě doporučuji k přečtení a dávám plný počet hvězdiček.

„Ester…Umřu pokojně…, protože jsem tě našel. Splnil jsem slib.“
„Byl ti dobrým otcem. Kdyby nebyl…, nikdy by ses mi nevrátila. Vím, že tě miloval. Vím to.“ Viděla oči zahalené závojem smrti, ale plné lásky jako vždy, když se na ni díval. (str. 330)

Neřekl jí, že dal fotku zarámovat a že ji má na skříňce u postele. A každému, kdo se ptá, říká, že je to jeho dcera. (str. 336)

7 20.09.2024

„Uvědomuješ si, kolik je ještě míst o nichž nic nevíme?“
Knížka čtená dceři. Autorku znám jako ilustrátorku série knih „Kdo roste…“ (četly jsme Kdo roste v zahradě a Kdo roste v parku), potěšilo mě, že je i přímo autorkou, a z jejích knih jsem jako první vybrala Vřesovou můrku. Byla jsem překvapena formou/zpracováním, protože příběh je psán jako komiks (což mi u předčítání občas trochu vadilo, těším se, až si to bude moct dcera přečíst sama :) ). Ilustrace jsou nádherné! Barevné ladění stránek lahodí oku, a na větším formátu knihy obrázky krásně vyniknou. Šedivá vřesová můrka a Brachmína buková můrka jsou milé postavy hezkého příběhu o objevování a překonávání strachu z neznámého. Doufám, že se dočkáme pokračování. My si mezitím přečteme Tukoně a zahrajeme si hru „kameny a klacíčky“ jako můrka se svými kamarády sýčkem a netopýrem. Doporučuji k přečtení.

4 16.09.2024

Knížka čtená dceři. Dlouho jsme nečetly básničky, proto jsem v knihovně sáhla po „Přidejte se ke zvířátkům“, protože mě po zběžném prolistování docela zaujala. Zvířata jsou rozdělena do několika okruhů: zvířátka odjinud, mořská, z lesa, na louce, u vody a na dvorku. Básničky jsou proloženy pěti pohádkami, které jsou kraťoučké a jdou tzv. hodně po povrchu. Všechna zvířata, která jsou v knize zmiňována jsou celkem zdařile vyobrazena, ale básničky jsou jen o některých z nich. Vyskytují se zde běžně známá zvířata, ale i ta méně obvyklá. O těch jsem pak pouštěla krátká „výuková videa“ (např. jak chřestýšům „chrastí“ ocas, jak se při útoku vztyčují kobry apod.). Obsahově mě básničky příliš nenadchly, líbilo se mi jich jen pár. Slabší 3*.

1 16.09.2024

Knížka čtená dceři. Chtěla jsem od autora původně vypůjčit jiné tituly (Vílí býlí a Zhoubné houby), ale ty u nás v knihovně bohužel nejsou, a tak jsme zkusily dobrodružství skřítka Křesadýlka. Asi jsme přeskočily jeden díl, protože v textu bylo pár odkazů na jiné příhody, ale nijak to nevadilo. Křesadýlko je skřítek popleta, ale myslí to dobře. Kapitoly jsou delší, ilustrace Z. Študlarové jsou nám známé. V textu se objevují i ponaučení (např. že si nemůžete přivlastnit něco, co není vaše, že máte být tím kým jste a nemáte se snažit být za každou cenu někým jiným, že máte myslet na druhé a pomáhat jim, že chybami se člověk učí, že lepší je být trpělivý než netrpělivý apod.). Mě se líbily kapitoly Jak chtěl Křesadýlko pro Rozárku duhové šatičky, Jak chtěl Křesadýlko všechny učesat na pěšinku nebo jak se Křesadýlko s Rozárkou zasnoubili. Celkově však hodnotím jako průměr, nemyslím si, že by mi příběhy v hlavě zůstaly dlouho a bylo tam pár drobností, které mi vadily (např. věta „Rozárka ale byla velmi skromná, jak se na hodnou vílu sluší a patří. Nikdy se proto nepochlubila, co jí Křesadýlko přichystal jako zásnubní dar“. …sice to pokračuje větami: „Byla to památka jen pro ně samotné. Chlubit se stejně není dobré a závidět teprve ne.“, ale co je špatného na tom ukázat, jaký jsem dostala dárek, to přeci není žádné chlubení…). 3*

1 09.09.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Doporučila nám ji paní knihovnice, je určena dětem 5+ a příběh se odehrává na 110 stranách, což mi zpočátku přišlo dlouhé, ale je zde i hodně ilustrací. Ty mě na první pohled moc neoslovily, ale nakonec mi nepřišly zas tak špatné. Námět se mi moc líbil, rozkmotřidla různých barev, která sedají lidem za krky a mění jejich chování, viditelná pouze pomocí žlutých brýlí a speciální baterky, jejichž vlastníkem je starý pak profesor Jindáček. Rozkmotřidla se dělí na rozhádadla (Uráž, Přík, Hádkonoš, Nesvárník,…), závistidla (Záviďka, Lakomidlo, Nepřejek,…), matohlavy (Paráďule, Kliduvzal, Poťouch, Mlsoň, Bručka, Protivák, Jáják, Hamiž, Halabal, Hamiž,..) a váhadla (Ažpak, Aproč, Ehm,…). Hlavní postavou příběhu je holčička Zuzanka, které za krk sedne modrý poťouch, což rozpoutá melu v domě č.7 v Potměchách. Ani její nejlepší kamarádka Jitka se nevyhne rozkmotřidlům – Záviďce hadí a můře Paráďuli. Některé vedlejší dějové linky mi přišly nadbytečné a asi bych trochu posunula věkovou hranici směrem nahoru, dle mého to bude bavit spíš školní děti, 7-8 let. Hodnotím jako průměr, znovu už bych to číst nemusela, 3,5*.

„Poťouch bývá různě velký a různě barevný. Nejhorší je Poťouch fialový, velké patálie bývají i s Poťouchem žlutým. Každý poťouch má trumpetkové našeptávadlo, dva z pěti prstů na ruce výrazně delší, těm se říká popichovadla, a zbylé tři prsty jako přísavky. Štětiny na šišaté hlavě se odborně nazývají svědidla. Co se svědidel týká, může být Poťouch blonďák, rezatec i černoštetináč. Nijak zvlášť na tom nezáleží, protože všichni Poťouchové jsou neviditelní! - Tohle je jediná knížka, kde je můžete vidět.“ (1.kap.)

2 06.09.2024

„I tichý člověk může zatřást světem.“ (Mahátma Gándhí)

Knihu mi doporučila (v mezinárodní den introvertů) majitelka malého knihkupectví u nás ve městě (bohužel již neexistujícího). Ležela mi pak nějakou dobu doma a teď přišla její chvíle, protože jsem chtěla „něco lehčího“ na čtení.

Jsem introvertka. A díky mojí sečtělé (a též introvertní) mamce to o sobě vím „dávno“, takže jsem v dětství/pubertě nikdy netrpěla pocity divnosti a jinakosti, tak jak to popisuje autorka. Ano, dělá mi problém mluvit před lidmi a je hodně věcí na kterých pracuji, ale vím jak se dobíjet a svoji introvertní stránku beru jako přednost, ne jako něco co by bylo na překážku.

Cíťa mi přijde jako česká nekomiksová (leč grafická) verze knih od Debbie Tung, jež jsem přečetla, a která je v knize také zmíněna. Ilustrace jsou hodně specifické, celá kniha je laděna do modré, černé a bílé barvy, ani nevím, jestli se mi to líbí nebo ne…spíš ano, ale co se mi líbilo určitě byly slovní hříčky a k nim ilustrace (např. cítím se nepouŽITELNĚ a k tomu obrázek ženy s datem expirace na sukni, cítím se opuŠTĚNĚ a obrázek štěněte apod.)
Líbila se mi sedmá kapitola o známých introvertech a slavných citlivkách, mohla být klidně obsáhlejší a informačně detailnější.
Smála jsem se nad ilustrací vyjadřování emocí některých introvertů navenek, protože takto mě někdy popisuje manžel (žádná změna výrazu obličeje na škále různých emocí).
Trochu mi vadila nespisovná čeština v bublinách, působilo to na mě při čtení rušivě, ty skoky ze spisovné do hovorové češtiny.
Knihu bych asi nedoporučila úplným „začátečníkům“, kteří o introvertech vůbec nic neví, protože je to takový hodně obecný průlet všemi možnými tématy (někdy to na mě působilo až chaoticky, takový pelmel informací, což nemyslím ve zlém, ale postrádala jsem tam větší hloubku a propojenost). Ale pro ty, kteří už ví „o co go“ je to na české poměry podle mě dobrá kniha. :)

„Nikdy nebudeme dokonale připravení a nikdy nebude ideální čas.“ (str. 153)
„Dávejme ze svých přebytků, ne ze zdrojů.“ (str.160)

2 23.08.2024

Knížka čtená dceři. Přiznávám, že já jsem večerníček o vodníku Čepečkovi neviděla. Knihu si dcera vybrala sama v knihovně, obsahuje pět středně dlouhých kapitol na cca 40 stranách. Ilustrace jsou zdařilé, líbilo se nám, jak dokázal Čepeček potrestat každou nepravost a díky archaické češtině se děti naučí význam „nových“ slov (rynk, sofort, fištrón, fortel, kumšt, kruchta, špalír apod.)
„Vodník Čepeček si spokojeně hospodařil ve svém rybníce - učil kapříky mlčet a pěstoval jim korejšky, aby nehladovali, honil prohřátou vodu k leknínům, aby mu nenastydly, každý večer naladil housličky a hrál rusalkám, aby jim šlo tancování, a hrál taky vodě, aby spořádaně plynula a neškodila.“

1 23.08.2024

Knížka čtená dceři. Pohádky o vílách máme obě rády, proto nám udělalo radost, když jsme v knihovně objevily právě tuto knihu. Víla Barborka je sympatická postava, mě osobně se moc líbila její chaloupka, ve které žila, tu jsem jí až záviděla :) (a nápad s dvěma postelemi byl netradiční). V jednotlivých pohádkách se malí čtenáři seznamují s (kouzelnými) bytostmi obývajícími les, který má víla na starost – malinoví skřítci, drak Mrákota, bludička Bledulka, zajíček Běloouško, divoženka Emilka, zlatá rybka, loupežníci, obryně Líza, víla Zvonečka, čarodějnice Agáta, hejkal Hýkal, vodní panenky, permoníčci. Délka kapitol se liší, někdy jsou příběhy delší, někdy opravdu krátké a četly jsme jich víc za sebou. Ilustrace jsou povedené, a několikrát se v knize opakuje básnička, která slouží k přivolání malinových skřítků, kterou se děti můžou naučit.

Skřítkové z malin,
prosím vás o pomoc,
pospěšte si, pospěšte,
než bude temná noc.

Celkově postavy malinových skřítků, v čele s králem Malinou, hrají v hodně příbězích prim a díky nim je často problém vyřešen. Možná by se kniha mohla jmenovat Víla Barborka a malinoví skřítci. :) Některé pohádky byly opravdu hezké (např. Drak Mrákota, Jak pomohla divožence, Hejkal Hýkal), jiné mi přišly trochu odbyté, ale celkově hodnotím kladně a doporučuji k přečtení.

2 21.08.2024

Moje první kniha od Jacka Londona. V průběhu asi jednoho roku jsem na knihu několikrát narazila a říkala si, že je to znamení, že si ji mám přečíst. Anotace mě hodně zaujala, stejně tak tematika duší a cestování do „jiných sfér“, proto jsem si ji vypůjčila, plna očekávání a natěšená, z knihovny. Ale bohužel jsem skončila po pěti kapitolách. Špatně se mi to četlo, většinou jsem po pár stránkách začala usínat, takže jsem se pak ve čtení vracela zpátky a celkově mě to ke čtení knihy vůbec netáhlo. Asi ještě nenastal správný čas k jejímu přečtení. Zatím tedy zůstává nedočtená, proto nehodnotím, a vracím ji zpět do knihovny. Třeba její čas v budoucnu ještě přijde.

(SPOILER) „Když se na něco vyvíjí velký tlak, tak se to buď zlomí, nebo zatvrdí.“ (str.172)

Od Lucie Hlavinkové jsem četla knihu Kdo šije u Podolské?, která se mi líbila a chtěla jsem se seznámit s její další tvorbou. Zaujala mě anotace titulu Pravda nebyla k dostání a tak jsem se pustila do čtení. A bavilo mě to od první stánky, styl, kterým autorka píše mi vyhovuje, čte se mi dobře a lehce. Podařilo se jí udržet mě v napětí a nevědomosti postupným odhalováním rodinných tajemství. Během čtení jsem si kladla otázky a přemýšlela co se mohlo stát. Líbily se mi i dvě časové roviny, první z roku 1982, která byla vyprávěna patnáctiletou Janou a druhá z roku 1955, která čtenáře seznamuje s událostmi z pohledu její matky Pavly. Postavy a jejich charaktery byly vykresleny dobře, nejlépe asi u Janiny spolužačky Dity Mašlové. U Jany jsem se občas pozastavila nad její neznalostí/nevědomostí některých slov/témat, ale byla to jiná „informační“ doba…. O Svaťce a Petrovi, s kterými se Jana kamarádila, mohlo být napsáno klidně více, a čekala jsem větší rozvinutí linky Jana-Renda. Chudák Pavla, kolik si toho v dětství musela vytrpět. SPOILER: Kniha mi opět rozšířila obzory, nevěděla jsem, že víra některých církví byla až tak moc velkým trnem oku komunistickému režimu, aby se stávaly takové věci, jako odebrání dětí rodičům a jejich umístění do dětských domovů z náboženských důvodů (nemluvě o příšerných podmínkách, v jakých tam děti vyrůstaly). Škoda, že nebylo řečeno, co se stalo s Pavlinou kamarádkou z domova Emou. Závěr s pomstou se mi líbil, připomnělo mi to rčení, že „na každou s… se vaří voda“. KONEC SPOILERU
Doporučuji k přečtení.

8 13.08.2024

Knížka čtená dceři. Druhá od autorky, předtím jsme četly A pak se to stalo!, zaujala mě námětem i ilustracemi, ale jsem zklamaná. Pohádky mi v hlavě neuvízly, byly takové "nijaké", vadilo mi i opakování některých pasáží (moment, kdy hlavní postava spatřila Dušinku - stejné/hodně podobné dialogy, popis víly). Čekala jsem víc, určitě to mělo potenciál, který mi přišel tak trochu nevyužitý, od autorky už asi nic dalšího číst nebudeme. Slabé 3*.

1 11.08.2024

Knížka čtená dceři. Je to spíše naučné než pohádkové čtení, nebo alespoň na mě to tak působilo. Knihu nám doporučila paní knihovnice, ale moji pětiletou dcerku to příliš nebavilo, vlastně ani já jsem se do čtení nehrnula...Edukativní charakter se knize určitě upřít nedá, ale styl psaní mi moc nevyhovoval. Ilustrace jsou zdařilé, na konci knihy je ke každé kapitole uvedena inspirace na aktivity s dětmi k tématu, které se vyskytlo v kapitole a následují reálné kresby ptáků. Nejvíc se nám líbila kapitola o motákovi a vícevýznamových slovech. Uvidíme, jestli se pustíme i do knih o rybách a broucích...

1 11.08.2024

Knížka čtená dceři. Doporučila nám ji paní knihovnice a je to naše první setkání s autorkou. Já sama bych po knížce nesáhla, byť název je lákavý, odrazují mě však ilustrace, ty mi do oka vůbec nepadly. Ale příběhům s poučením jsme šanci dát chtěly a tak jsme knihu domů vypůjčily. Jak se píše v anotaci, obsahuje deset pohádek o maličkostech, z kterých si děti nic nedělají a dospělý z nich šílí. Najdete zde příběh o nečesaných vláskách, o upatlaném jedlíkovi, o rozvázaných tkaničkách, o nevysmrkaném nosu, o žalování, o nenošených bačkorkách, o špinavých uších, o nečištěných zoubcích, o kazisvětovi a o neuklizených hračkách. Příběhy jsou kratší, průměrně čtyři strany, jen poslední je delší (na mě až zbytečně zdlouhavá), četly jsme vždy několik kapitol za sebou, a pokaždé se zde vyskytuje fráze „a pak se to stalo“ (na to dcerka vždy čekala). Nám se líbily příběhy o nevysmrkaném nosu, špinavých uších (spirálovník ušatý) a nečištěných zoubcích. Nebylo to špatné (námět), ale mám z toho trochu rozporuplné dojmy. Od autorky máme ještě vypůjčenou knihu Dušinka, víla věcí, doufám, že bude lepší než tato. 3,5*

3 28.07.2024

Knížka čtená dceři. Od naší oblíbené autorky jsme přečetly již několik knih, takže koncept a styl psaní jsme už dopředu znaly. Tentokrát mi příběh připadal trochu těžkopádný a jednotvárný, a v porovnání s knihou Jde sem lesem, která mi z dosud čtených přišla tematicky nejpodobnější, se mi tato až tolik nelíbila. Nebyla špatná, ale četly jsme od paní spisovatelky povedenější příběhy. Opět se zde dozvíte nové zajímavé informace nejen z rostlinné, ale i živočišné říše, které si procvičíte v kvízech na konci každé kapitoly a příběhem vás budou provázet moc hezké ilustrace Evy Chupíkové. Za příběh o chlapci Matyášovi, který se snaží za pomoci lučních víl najít pro Lesní paní ztracené perly dávám slabší čtyři hvězdičky.

3 28.07.2024

Od Martina Moravce jsem zatím přečetla knihy Mezi nebem a pacientem a Mé cesty do hlubin mozku, z první zmiňované jsem byla nadšená, z té druhé už tolik ne…Ale Mluví k vám kapitán mi opět padlo do noty. David Hecl působí velmi sympaticky, lidsky a skromně. Letectví je obor, který obdivuji, ale příliš jsem o něm nevěděla, díky četbě jsem se však dozvěděla spoustu nových a zajímavých informací (např. to, že letadla se plní palivem jen na spotřebu na konkrétní let). A taky jsem po dočtení pozměnila názor na stevardy a stevardky, musí toho zvládat a znát hodně. Práce pilota je krásná, ale taky náročná, člověk musí mít nejen štěstí a finance, ale také intelekt, vůli a odhodlání. Knížka je krásným a komplexním vhledem do světa letectví, na konci obsahuje i fotogalerii a grafickou dvoustránku se zajímavostmi o Airbusu A380. Určitě ji doporučuji k přečtení, moc se mi líbila.

„Vyskočit z letícího letadla je pro pilota docela slušné trauma.“ (komentář k fotce tandemového seskoku padákem nad Dubají)

P.S. moc hezká obálka knihy, ty uniformy mají zkrátka něco do sebe! :)

13 12.07.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. První díl o Bordelíně se dceři moc líbil, takže pokračování nás neminulo a vyhlížíme i třetí knihu, která má vyjít za pár dní. Tentokrát za Bordelínou přijede na návštěvu její starší sestřenice Řachatice, která na Bordelínu od jejího narození žárlí (nesnese pomyšlení, že už není tou nejmladší a nejroztomilejší čarodějnicí) a dělá jí naschvály a ubližuje. U Bordelíny doma opanuje celou její chaloupku, zabere ji postel, chce, aby jí Bordelína vařila, chová se jako generál, ale Bordelína ji zprvu nedokáže odmítnout a postavit se jí. Řachatici se nakonec povede svést ji zpět na „špatnou stranu“, z hodné kouzelnice se opět stává zlá čarodějnice, která dělá neplechy a záškodničí (očaruje lesní ovoce, aby bylo slané, s Řachaticí vyčarují dětem velké uši, Řachatice nechá zmizet ze světa barvy, přilepí zvířatka a děti k cestám...). Nakonec se zlým čarodějnicím postaví parta dětí, i Bordelína najde odvahu a sama se postaví Řachatici a s pomocí dětí a jejich smíchu ji vyženou z lesa Bambručáku pryč.
Kromě Řachatice se v příběhu vyskytují nové postavy: skřítek Nežerka, bludička, která zabloudila, mužík Vrtonožka, který chtěl zničit narozeninovou oslavu sově Mudrlici, protože jemu samotnému bylo líto, že on žádnou oslavu nemá, strašidlo Tudlenudlák, či malí barevní skřítci Barvíci. Nechybí ale ani známé postavy jako Bordelínina kamarádka veverka Drzečka, sova Mudrlice, jezevec Hubert či lasička Elvíra.
V tomto díle mi, oproti předchozímu, přišla poučení více skrytá (pokud to tedy autorka jako ponaučení primárně zamýšlela). Mě osobně se asi nejvíc líbila hned první kapitola o Nežerkovi („…když se nenají, tak nebude ani rychlej, ani silnej a ani bystrej. Ba naopak bude akorát tak vzteklej, řekla Bordelína.“). Jako celek hodnotím o maličko hůř než první díl, ale pořád se nám příběh líbil a doporučujeme ho k přečtení.

2 11.07.2024

(SPOILER) „Nezáleží na tom, jestli se na první pohled zdá, že se věci nemohou povést. Stačí jen překonat strach a dokážeme mnohé.“ (kap. 7)

Knížka čtená dceři. Příběh velryby Gerdy jsem měla v merku už delší dobu a Adrián Macho je můj oblíbený ilustrátor, takže když jsem na knihu narazila v knihovně, volba byla jasná. Kniha je určena dětem od čtyř let, obsahuje dvanáct mini kapitol a je bohatě ilustrovaná. Příběh mě bohužel klamal, jde hodně jen po povrchu a potenciál příběhu není vůbec využitý. Gerda se po ztrátě rodiny (maminky, tatínka a bratra Larse) vydává do vzdálených severských vod, aby tam našla odpovědi na své otázky a snad, jak doufá, i svou rodinu. Setkává se s několika dalšími tvory - kosatkami, chobotnicí, racky, tučňáky, ledním medvědem a narvalem. Podle mého je v textu pro malé děti příliš (možná až zbytečných) květnatých popisů prostředí na úkor dialogů a větší dějovosti. Jednotlivé kapitoly na mě působily „useknutě“ a celé to bylo takové…plytké, což je škoda. Plus dávám za to, že se dcera naučila nové živočichy (narval, běluha a vorvaň), opravdu velké plus za ilustrace, ale celkově hodnotím jen třemi hvězdičkami.

7 07.07.2024

(SPOILER) Dlouho jsem nečetla nic od Jojo Moyes, proto jsem v knihovně zavítala k písmenu „M“ a zaujala mě anotace právě této knihy.

Hodně mě bavila první část, která se odehrávala ve Francii roku 1916, v městečku St. Péronne. Sofie mi byla moc sympatická, líbila se mi její láska k Édouardovi, to jak byla nebojácná, jak věřila v dobro, jak si cenila svého obrazu a trochu i to „něco“ mezi ní a Kommandantem (k němu mě taktéž něco přitahovalo, možná to jak byl tajemný, ale i jeho touha po lidskosti, doteku a blízkosti druhého člověka v průběhu války).
„Myslíte, že kdybychom se setkali za jiných okolností, mohli bychom být přáteli? Chtěl bych věřit, že ano.“ (str. 124)
Konec první části končil napínavě. Autorce se také dobře povedlo popsat dobu a prostředí války se vším strádáním, ať už šlo o jídlo, majetek či lidské vztahy.

Druhá část odehrávající se v Londýně v roce 2006, kde se střetávají dějové linky dvou postav, Liv (Olivie) Halstonové a Paula McCaffertyho, byla fajn, ale dost předvídatelná… Bylo mi líto Liv, že v tak mladém věku přišla o manžela Davida. Paul už měl závazky z minulosti, exmanželku se synem, oceňovala jsem že z něho autorka neudělala nevázaného mladíka. Chápala jsem, že pro Liv byl obraz vzpomínkou na zesnulého Davida, že to pro ni byla věc, kterou milovala a nechtěla se jí vzdát, ale chvílemi jsem prostě nerozuměla jejímu chování. Proč si od Paula vše nenechala v klidu vysvětlit, byl v tom nevinně, nemohl tušit, že majitelkou obrazu, který bude jeho firma chtít navrátit původním majitelům, je zrovna Liv, do které se zakoukal. Podle mě se k němu nechovala fér, ale bylo v tom z její strany hodně emocí, a v těch se na rozum moc nehraje. Ale stejně nechápu, že byla ochotna obětovat všechno, jen aby obraz zůstal jí. Popis Skleněného domu byl zajímavý.

POZOR: extra SPOILER!
Pár věcí mi ale v příběhu bylo nejasných: Jak Paul přišel na Édith Béthunovou. Je jen zmíněno že hledal seznam současných majitelů Lefévrových děl a najednou se v soudní síni objeví Édith…
Když Sophie a Édouard dostali falešné průkazy (jakoby za „služby německé říši“) a utekli do Švýcarska, je uvedeno, že jim pomohl utéct Kommandant Friedrich Hencken. Jak potom mohl uvěřit tomu, že je Sophie mrtvá, že umřela v táboře na španělskou chřipku…neměl si jak ověřit, že utekli do bezpečí?
KONEC extra SPOILERU!

„Jsme na tebe strašlivě pyšní, abys věděla.“
„Za co? Vždyť jsem prohrála, tati.“
„Prostě za to, žes to nevzdala. To je někdy samo o sobě hrdinství.“ (str.400)

Kniha mě moc bavila, obzvlášť historická linka, klidně bych obrátila poměr stran „historie“ versus „současnost“ a většinu času bych raději četla o Sophii, hodnotím velmi kladně a doporučuji k přečtení. 5*

Knížka čtená dceři. Narazila jsem na ni náhodou v knihovně a protože jsme o pandách ještě nic nečetly, půjčila jsem ji domů. Na cca padesáti stranách je deset kapitol o medvídku jménem Popo a jeho babičce, s kterou žije. Kapitoly jsou tak akorát dlouhé, většinou jsme četly před spaním dvě za sebou, a jsou proloženy hezkými, někdy i celostránkovými, ilustracemi. Dceři se moc líbilo medvídkovo jméno. Mě se zase líbilo to, že si pokaždé našli příležitost se z něčeho radovat: nejen z příchodu jara, z toho, že svítí slunce, ale i z toho, že prší, protože déšť je vzácnost a ta se musí oslavit (všechno se zazelená a rychle poroste) nebo z toho, že fouká, protože vítr čistí vzduch a cvičí stromy, aby zesílily, radovali se i z ošklivého počasí, protože „takhle krásně zatažená, šedočerná obloha se jen tak nevidí“. Do příběhu jsou nenásilně vloženy i nějaké naučné informace (nejen o bambusech, které pandy s oblibou jedí, ale třeba i o luskounovi/dračím kaprovi, který má dlouhý jazyk na požírání mravenců, o makacích a dalších zvířatech…jen jsem občas přemýšlela nad tím, jestli je reálné, aby se daná zvířata v oblasti kolem Žluté řeky opravdu vyskytovala…).
Vztah medvídka a babičky byl moc hezký.
„Já všechno mám. Mám oči, uši, čumáček, pusu, hlavu, čtyři pracky babičku. … Babi a co bys k narozeninám chtěla ty?“
„Já? Já bych je chtěla oslavit s tebou.“
„Jasně, babi, budeme je slavit celou noc spolu.“ (str.36)

„Ale dohromady vypadá den a noc jako panda,“ řekla babička, „den je bílý a noc je černá. A panda se přece pandy nebojí.“ (str. 39)

Celá kniha je vlastně „jen“ o jídle, spánku/odpočinku, tanci a bubnování. A o hledání (pandí tajemství). Ale je to docela milé čtení. Slabší 4 *.

"My děláme všechno pomalu. Pomalu a dlouho jíme, běháme, lezeme na stromy, tancujeme a pomalu válíme i sudy. … Jsme pandy a máme na všechno dost času. My nikam nepospícháme.“ (str. 16 a 17)
Někdy bychom, my lidé, měli být jako pandy :)

4 01.07.2024