ludek.n komentáře u knih
Saberhagenova První kniha mečů má jednu z nejodfláknutějších korektur, jakou jsem kdy u oficiální tiskoviny viděl. Neskutečné množství chybějících nebo zaměněných písmen, zdvojení slov, přeházený slovosled, to vše vytváří dokonale frustrující pocit při četbě. Když se k tomu přidá ještě poměrně neohrabaný a škobrtající příběh, který se tááááááhne jako med, je zaděláno na menší průšvih. Kniha má zajímavý nápad a hlavní myšlenka děje patří rozhodně k těm povedeným, ovšem zpracování za ní hodně pokulhává. Občas jsem měl pocit, jakoby se autor s textem pral a tlačil tam kapitolu za kapitolou horem spodem buldozerem. Stejně rozčarovaný jsem i z postav. S přivřenýma očima si například dokážu představit třináctiletého Perga jako bojovníka s mečem, přestože nikdy předtím nedržel podobnou zbraň v ruce, ale aby jedinou ranou zabil obrovského draka, to už mi jde o hodně hůře. Ostatní jsou pak jen stíny a šablony, které nemají potenciál zaujmout. První kniha mečů je hodně kostrbatý představitel hrdinské fantasy, a můžeme jen doufat, že další díly posunou příběh do vyšších levelů.
Jak by to vypadalo ve slavném Hollywoodu, kdyby ho zasáhla oslepující sněhová bouře a na několik dní zde teploty klesly hluboko pod nulu? Přesně tohle téma si vybral Thom Racina pro svůj katastrofický román Smrtelný mráz. Obrázek, který podává je neveselý a pochmurný. Proměna lidské společnosti, podporovaná strachem i touhou po přežití, je děsivá a rozsah katastrofy to ještě umocní. Trochu podivně se jeví laxní chování armády, která jen převáží obyvatele Los Angeles z jednoho místa na druhé, namísto toho, aby se postarala alespoň o náznak řízené evakuace či zajištění pořádku ve městě, kde operují ozbrojené skupiny. To je ale také asi jediná kaňka na jinak povedeném vyprávění, které má spád, dramatický náboj i příslušnou dávku napětí. Díky lehkosti stylu, jímž je psáno, se dobře čte a odsýpá rychle, jako písek v přesýpacích hodinách. Postavy jsou živé a uvěřitelné. Smrtelný mráz mě prostě a jednoduše bavil.
Kerrova Modlitba je zvláštní kniha. Koneckonců tento skotský spisovatel, žijící v Londýně nikdy nepsal v tradičním klasicizujícím stylu a lehkou odpočinkovou rukou. Jeho romány jsou plné závažných a neortodoxních myšlenek a podnětů, takže je občas těžké je žánrově zařadit a není zrovna lehké si je oblíbit. Modlitba rozhodně není výjimkou. Zajímavé téma, podivuhodné zpracování a překvapivé rozuzlení. K tomu postavy, které jsou všechno jiné jen ne šablonovité a které pravděpodobně málokomu přirostou k srdci, a už vůbec ne, že by se s nimi chtěl ztotožnit. Příběh má strukturu, do které není lehké se bezezbytku ponořit a nechat se jí jen tak volně unášet. Vyžaduje soustředění, protože jinak by se celé vyprávění mohlo zdát povrchní a zamotané, a to určitě není. Člověk si k tomuhle čtení musí najít cestu.
Mám rád katastrofické romány, ono úvodní seznamování s postavami a ději, které zpočátku spolu nemají nic společného, ale jak běží čas, všechny ty načrtnuté linie se pomalu začnou spojovat a proplétat, aby ruku v ruce vyústily v závěrečný kataklyzmat. U Hydeovy Vlny bych si klidně odpustil ono tajné vládní spiknutí, které je tu zcela zbytečné, ale chápu, že autor chtěl druhou dějovou vrstvu, kterou by okořenil vyprávění. Ovšem ve chvíli, kdy k tomu všemu přidal ještě ekoteroristy, začal jsem mít pocit, že už je toho na jeden příběh přece jen trochu příliš...
Dvojče jiné podobné sbírky, vydané u stejného nakladatele pod názvem Maják na útesu Delfínů, se tentokráte zabývá právě tím, co ona výše jmenovaná sbírka opomíjela, tedy rozvojem vědy a techniky. Povídky v této sbírce jsou svým rozsahem delší a propracovanější, přičemž skvělá Guljakovského Zakázaná zóna už nejspíš splňuje i premisy novely. Přestože vysloveně akčních scén se v nich člověk moc nedočká, jistý stupeň napětí z odkládaného odhalení jim rozhodně nelze upřít. Hlavními tématy jsou pak především roboti (Stanice u Moře dešťů, Teorie pravděpodobnosti, Tobor první), ekologie a životní prostředí (Rovnováha), medicína a prodlužování života (Dědictví) nebo poznávání záhad vesmíru (Zakázaná zóna).
Sekera z bronzu a rouno ze zlata je poctivá a syrová kniha, v níž není místo pro váhání nebo zbabělost, protože tady se hraje ostře a tvrdě. Žádná „romance pro křídlovku“ nebo „večery pod lampou“ se nekonají. Základními atributy téhle knihy jsou nelítostné boje, krvavé oběti, strašlivé stvůry, vraždění a smrt, ale také odvaha a udatnost, čest a sláva, věrnost a odhodlání poprat se s osudem. Autor se s tím nemaže a neutápí se ve zdlouhavých popisech dějů, věcí a ani charakterů. Příběh uhání jako splašený kůň, jehož jezdec má na žerdi pověšenou zástavu, sešitou ze strohosti a přímočarosti. Je to kruté a nevlídné vyprávění, ale místy ho prosvětluje naděje a laskavost. Kupodivu to dohromady funguje, a funguje to až překvapivě dobře. Vyměnit řecké bohy a hrdiny, kteří mě svou přítomností v okolí Dunaje lehce iritovali, za ty slovanské, asi bych románu přiřkl plný počet hvězd.
Oblázek na obloze byl napsán už před více jak půl stoletím a je úžasné, jak stále čtivým a působivým dílkem je i v současné době, plné počítačů, robotů, umělé inteligence apod. Přes trochu pomalejší a těžkopádnější rozjezd nabere příběh záhy na dramatičnosti a pak už uhání s větrem o závod vstříc závěrečnému konfliktu a jeho rozuzlení. Žádné velké moralizování, komplikovaný děj nebo hromady postav tu čtenář nenajde, ale jako jednohubka na jedno odpoledne je to strhující vyprávění.
Dům na kopci je možná slavným románem významné spisovatelky, ale z mého pohledu se jedná o duchařskou slátaninu s rádoby psychologickým podtextem. Od první do poslední stránky jsem se nedokázal zbavit pocitu, že autorka klouže po povrchu věcí a dějů, aniž by chtěla cokoli z naznačeného nějak více specifikovat a zaměřit (snad z obavy ze ztráty široké čtenářské obce). V jejím podání se dvaatřicetiletá Eleanor chová jako rozmazlené dítě, kterému ubližuje celý svět. Příběh místo aby s přibývajícími stránkami košatěl a rozkvétal, začne stravovat sám sebe v neuchopitelných introspektivních sekvencích hlavní postavy a končí tak náhle, jako by to zčista jasna autorku přestalo bavit. Mě to bohužel ani bavit nezačalo, o nějakém mrazení v zádech ani nemluvě.
Přestože považuji Crichtonova dílka (snad kromě Pojídačů mrtvých) za parádní čtení, Čtyři klíče mě neskutečně zklamaly. A není to jen tím suchopárným, místy až dokumentárním, stylem ani těmi lehce šablonovitými postavami. Asi nejvíce mi tady vadí ona zlodějská hantýrka, která je pro běžného smrtelníka natolik nesrozumitelná, že ji musí autor pojem za pojmem vysvětlovat. Neustálé odvádění od příběhu k těmto jakoby poznámkám pod čarou, notabene bez možnosti si vybrat, zda je budu ignorovat či nikoli, je více než frustrující. Kdyby se tak dělo jednou, dvakrát, mávnu nad tím rukou, ale po padesáté už je to vážně otrava. Použít místo této specifické hantýrky lidové mluvy, myslím si, že čtivosti by to výrazně prospělo a smazalo by to onu kostrbatost textu, díky které jsem se do knihy nedokázal pořádně začíst ani s postupující gradací příběhu.
Trápení s "Mostem" se uzavírá. Na rozdíl od předchozího dílu má kniha alespoň jakýs takýs děj a návaznost na své předchůdce. Ovšem to je také asi tak všechno. Postavy se zjevují a mizí, aniž by nějak významně zasáhly nebo daly svému konání smysl. Nebýt závěrečného dramatického zapálení mostu, i sám konec by vyšuměl do ztracena.
Dva bratři soupeří o moc a postavení v čele rodinného klanu na světě, kde magie je běžnou součástí společenského života, přestože její používání je oficiálně zakázáno. Branou z Ivory Doris Eganové představuje poměrně svižnou, nekomplikovanou fantasy s výrazným ženským elementem. Byť se v anotaci na obálce nešetří vysoce expresivními přívlastky (z nichž by čtenář snadno mohl nabýt dojmu, že má před sebou nelítostnou akční hard story), román se už od samého začátku prezentuje malinko poťouchlým, maňáskovským stylem. Nejmocnější kouzelník na Ivory vypadá více jako kejklíř z pouti, než jako zkušený mág, a studentka antropologie spíše než o přežití bojuje s vlastními city. Ostatně všechny postavy tohoto rádoby dramatu působí poněkud vykolejeně a mimo komfortní zónu. Čte se to nicméně dobře a odmyslíme-li si lehce papundeklové kulisy, je to i hravý a napínavý příběh s veselou pointou.
„Každý člověk má temný stín,“ píše se na první stránce komiksu Taven Bachtale, a musím říct, že je to hledisko daleko trefnější než zařazení knihy do šuplíku „středověká detektivka“. Pravdou je, že středověkých reálií si v knize užijeme dosytosti, ale detektivní zápletka má charakter spíše temných tajemství, zahalených oparem téměř až hororové mystiky. Atmosféra je zde hustá tak, že by se dala krájet a já měl po celou dobu četby po těle husí kůži. Pátrání mladého pána Oldřicha z Libštejna po ztraceném synovi rozhodně není žádná pohodová selanka, zalitá slunečními paprsky. Je to naopak temná a hrůzostrašná odysea, odhalující ony temné stíny v lidských duších. Své k tomu přidává i výtečná (a v nejednom případě i pěkně děsivá) kresba Michala Kociána, kterému tenhle žánr opravdu sedí a odvedl tady skvělou práci. K plusům bych přidal ještě velký formát, který dá vyniknout každému detailu, každé vrásce a jizvě. Neměl jsem velká očekávání, o to příjemnější byl výsledek: bavilo mě to.
Trojice mladých hrdinů z Torra Alty pokračuje ve svém hledání magického artefaktu, jehož moc je jedinou nadějí pro barbary ohroženou Belbidii. Jane Welch se bravurně popasovala s nástrahami žánru a v závěrečném díle Runové magie nám servíruje plnokrevný příběh, v němž nechybí třesk mečů, napětí, krev a slzy, ale ani romantika dlouhých pohledů do očí a hřejivých pohlazení. Vybalancované to má více než dobře, takže její hrdinové jsou po celou dobu pod tlakem, ani nápad, že by utonuli v sladkobolném rozjímání. Byť je řešení hádanek, s nimiž se Caspar, Hal a Brid musejí potýkat, spíše dílem náhody, než intelektuálního úsilí (i když oni by nejspíš tvrdili pravý opak), vede jejich cesta v podstatě přímo k cíli a nikde neškobrtá. Na druhou stranu jim autorka nastražila v kontrolních bodech tolik léček a záludností, aby bylo pořád co dělat a děj nikde nestál. Finále je sice očekávané (bylo by velkým překvapením a porušením tradic, kdyby se odehrálo jinak), ale vlastně to vůbec nevadí, protože „…a žili šťastně až do smrti“ má pořád sílu výpovědi a po dobře odvedené práci přináší pocit uspokojení všem zúčastněným.
Jedině moc bohyně Matky může zachránit obleženou pevnost Torra Altu a zbytek Belbidie. Aby ji získali, vydávají se Caspar, Hal a velekněžka Brid na cestu, na níž jim hrozí nejedno nebezpečí. Jane Welch pokračuje v rozvíjení zápletky okolo magických run, které se snoubí s prastarým pohanským náboženstvím a mají moc změnit osudy lidí i celých říší. Ani Ztracené runy nezůstaly nic dlužny pozitivním pocitům, které jsem měl z předchozího dílu této fantasy trilogie. Na rozdíl od něj se tentokráte příběh rozjíždí o něco pomaleji, což ovšem v druhé polovině vykompenzuje tak ohromujícím nasazením, až člověka přechází zrak. Najednou se nelze od knihy odtrhnout. Autorka toho dosahuje velmi jednoduchými metodami a vyprávění jí doslova rozkvétá pod rukama, aniž by na sebe nabalovalo nějaký zbytečný balast a ohánělo se lacinými triky. Krásně drží osu příběhu v jasné, čisté a přehledné rovině, hraje si s postavami a neokázalými (ale nesmírně zajímavými) pobídkami posunuje děj vstříc inteligentnímu, otevřenému finálnímu partu. Rozhodně se těším na poslední díl trilogie.
Belbidii krále Rewika ohrožují barbarské kmeny pochodující ze severských tunder a jediné, co jim dosud brání v ovládnutí úrodných nížin na jihu, je hrdá, nikdy nepokořená pevnost Torra Alta. Bohužel i tady už zapomněli na stará pohanská božstva a svou víru věnovali jedinému pravému Bohu, který však nevypadá, že by chtěl svým věřícím pomoci. Fantasy v provedení Jane Welch není přehnaně komplikovaná, ani bombastická, přesto nabízí zajímavou zápletku, sympatické postavy, spoustu dramatických momentů a také pár hřejivých chvil, plných lásky, přátelství a odpuštění. Když už je potřeba vzít do ruky meč nebo sekeru, je to bez zbytečné krutosti a zvrácených choutek, aniž by utrpěla napínavost boje. Ačkoli se autorka nevyhnula několika slepým, nikam nevedoucím, odbočkám, daří se jí udržet kontinuitu příběhu v jasné a přehledné linii. Některé části vyprávění bych dokonce označil za skvostné, a to jak po stránce emocí, tak pointy. Válečné runy jsou velice příjemnou pozvánkou do světa mladých hrdinů, krásných pohanských velekněžek, barbarů, draků a zapomenutých božstev.
Jako nejlepší žák Velkého mága z Yore jsem dostal za úkol zničit dobyvačného plány strašlivého čaroděje Balthuse Dira, sídlícího v Černé věži nad Vrbovým údolím. Na výpravu se vydávám jen s minimem vybavení, ozbrojen mečem a oděn do koženého brnění. Nesu si s sebou lucernu a batoh na poklady. K tomu mám navíc v rukávu pár kouzel. Smrtící nebezpečí tu na mě číhá doslova na každém kroku, stačí podcenit nepřítele, přecenit své schopnosti, nedávat pozor na cestu nebo vybrat z nabízených možností tu nejhorší z možných. Jak už to u gamebooků chodí, listuju knihou odpředu dozadu, z jedné strany na druhou, a hledám jedinou schůdnou cestu, kterou je však možno projít jen tehdy, pokud naleznu všechny pomůcky a předměty (nebo alespoň valnou většinu). Je jasné, že když šlapu schody z hodovní síně už popáté (umírá se tu velmi snadno a jinudy se do věže dostat nedá), začne to být nuda. Bohužel tu pak už není nic, co by ji vyvážilo…
Hadí lid patří mezi jednu z Prastarých ras, která obývala Gaeiu ještě před příchodem tetrarchů před tisíci lety. Jejich magie měla obrovskou moc. Pokud by se někomu dostala do rukou, mohl by změnit tvář světa. William King pokračuje v dobrodružstvích trojice pěšáků Míšence, Lasičky, Barbara a jejich nadřízeného poručíka Sardeka, kteří tentokráte doprovázejí lady Aseu do Kharadrey na vyjednávání s čarodějem Ilmarekem. V popředí dění je především Rik Míšenec, jehož původ a schopnosti nabízejí autorovi širokou paletu možností pro vytváření dějových zvratů. Tajemství věže jako zřídla magické moci Prastaré rasy umocňuje napětí a zahušťuje atmosféru. King má strukturu světa, v němž se jeho hrdinové pohybují, dobře promyšlenou, a může tak každou knihu naládovat spoustou nových nápadů. Daří se mu nejen udržet laťku čtivosti, ale možná i přitápět pod kotlem. Lehounký sarkasmus, vypadávající z úst jeho postav pak dodává textu na atraktivnosti. Hadí věž má prostě atributy dobré a inteligentní zábavy.
Utekli z malloreánské říše, aby se zapletli do boje tří armád v Darshivě. Garion a jeho přátelé ale stále míří za naplněním dávného proroctví, které má rozhodnout o osudu světa. Co se týče příběhu jako takového, nic moc se nemění: stále putujeme od čerta k ďáblu bez toho, že by přibylo něco nového. Většina důležitých indicií (ne-li dokonce všechny) už byly v podstatě vyjeveny v předchozích knihách, a tak se jen probíjíme přes překážky k místu, které více není a kde, jak víme, dojde k finálnímu rozhodnutí. Eddings je mistrný vyprávěč, a přestože už nemá čím překvapit a natahuje dějovou linku až hrůza, stále si udržuje určitou míru poctivosti a své hrdiny vhání do dalších a dalších dobrodružství, byť plytkých a nepříliš vzrušujících. Problémem Darshivské čarodějnice (a vlastně i dvou předchozích dílů Malloreonu) je neustálé omílání jednoho a toho samého evangelia stále dokola, znovu a znovu, zepředu, zezadu, zprava i zleva a ještě několikrát okolo a nazpátek. I postavy ustrnuly ve svých kokonech a nic je z nich nedokáže vytrhnout. Můžete se vsadit, že se v každé situaci zachovají naprosto stejně.
Pronásledování kouzelnice Zandramas, která unesla syna rivanského královského páru, pokračuje. Napříč Malloreánskou říší jí v patách pádí neohrožení hrdinové v čele s Garionem, nositelem Orbu a Dítětem Světla. O třetí knize série Malloreon se v podstatě dá napsat totéž, co jsem uvedl u stejného dílu v řadě Belgariad. Také do Pána démonů z Karandy na jednom konci (možná) natěšeně vstoupíme, abychom ho po několika drobných, nekomplikovaných zápletkách, řadě epizodních dobrodružství a hrstce šarvátek s předem daným výsledkem zase na druhém konci (s největší pravděpodobností) už méně radostně opustili. Jednou stranou tam, druhou ven, jako na laně, které nemá začátek ani konec. V jednu chvíli mě dokonce napadla kacířská myšlenka, jak moc by příběhu ublížilo přeskočení těchhle překlenovacích dílů a zda by nestačilo přečíst si jen první a poslední knihu cyklu. Tohle je totiž už jen spisovatelská rutina braná přes kopírák, nové nápady nikde. Jdeme a jdeme, sem tam někoho setneme, prohodíme pár mravokárných narážek, po nichž se všichni kdovíproč červenají, ale především se zamyslíme, proč zrovna my… tohle čtecí martyrium podstupujeme.
Pátrání po únoscích mladičkého následníka rivanského trůnu dost možná míří k rozhodujícímu zápasu mezi silami dobra a zla, Světla a Temnoty, mocných kamenů Orbu a Sardionu, který určí podobu světa. Druhá kniha Malloreonu podle očekávání odstartovala další fantastickou road movie, při níž musí naši hrdinové překonat řadu (menších či větších) překážek, stavějících se jim do cesty. Družina se neustále rozrůstá, jak se k ní při různých příležitostech přidávají další a další klíčové postavy. Každá z nich má přitom svůj vlastní způsob jednání, důvod k připojení se do týmu, motiv i cíl. U některých to dokonce může být i proradnost a zrada, kterou ani nejmocnější čarodějové nedokáží odhalit. Jednotlivá epizodní dobrodružství jsou na hlavní dějovou linii navlečeny jako korálky na nit, po níž se pohybujeme tak, abychom všechny ty korálky posbírali a svázali je do oslňujícího náhrdelníku. Že nám na to nebude stačit jedna jediná kniha, je více než jisté, a tak nezbývá než sáhnout po pokračování. Koneckonců mezi díly série Malloreon (podobně tomu bylo i u série Belgariad) není žádný viditelný předěl.