ludek.n
komentáře u knih
Plovoucí město
Jules Verne
Obrovský přestavěný steamship Great Eastern se pod vedením kapitána Andersona vydává na svou pouť z Liverpoolu do New Yorku. Cestující tvoří pestrá mozaika postav - Kaliforňané, Kanaďané, Yankeeové, Peruánci, Američané z jihu, Angličané, Němci a dva nebo tři Francouzi. Mezi nimi jsou samozřejmě i naši hlavní hrdinové, kteří čekají na rozhodnutí osudu, zda živí a zdraví doplují do cíle. Verne je v tomto románu nebývale střízlivý a jedinou dramatickou zápletku (nepočítáme-li zápasení s rozbouřeným mořem) utvářejí dva sokové v lásce, kteří se tak dlouho hledali, až se našli na palubě Great Easternu, aby zde rozhodli svou při. Pokud však čekáte nějakou velkou dechberoucí událost, budete nejspíš zklamáni. A stejně se vám nejspíš povede i v případě završení celého románu. Ocásek v podobě výletu k Niagarským vodopádům se sice snaží svým emotivním zabarvením oslnit, ale nějak se nezadařilo a ustřižený konec celému snažení nasadil korunu. Mohl to být krásný příběh - milostná romance a mořské dobrodružství - ale tady je všeho jen tak z poloviny.
Sebrané zločiny Vladimíra Hudce: Abeceda začíná Alžbětou
Vilém Hejl
Potkali se v Karlových Varech nad partičkou šachů - spisovatel Vladimír Hudec, autor detektivních románů a několika málo televizních her, které ovšem žádnou díru do světa neudělaly, a všemi mastmi mazaný, zločineckou galérkou uznávaný, zloděj mezinárodního formátu František Jech. Od šachové partie k dokonale promyšlené krádeži už pak byl jen malý krůček. Hejl pojal svou kriminální hru nevážně vážně. Pohrává si s absurdními nápady, sem tam si zaryje do nešvarů socialistické společnosti, používá nadsázku i frustraci k navození atmosféry a zdá se, že se dobře baví, když z nepříliš úspěšného spisovatele udělá zločince a naopak ze zločince nového nadějného spisovatele. Sice jsem měl pocit, že je to chvílemi až příliš uměle vykalkulované a nevěrohodné (Jechova proměna z protřelého zločince v bačkorového zbabělce), ale jinak je Hejlova Abeceda docela zábavným a neotřelým dílkem. Nic z čeho by se člověk posadil na zadek, ale někdy stačí ke spokojenosti i málo.
Doly krále Šalamouna (komiks)
Henry Rider Haggard
Slavná Haggardova africká odysea za tajemstvím dolů krále Šalamouna se dočkala své komiksové podoby, určené pro děti a mládež. Podobně jako i ostatní adaptace slavných děl z nakladatelství Kalyani Navyug Media je i tato ořezaná na samou kost, takže nic zbytečného a odvádějícího pozornost od hlavní dějové linie se sem nedostalo (například oslavná óda na lov slonů, pitvaná v románě do nejmenších podrobností, je zde vyřízena jedním jediným panelem). Příběhu to dodává na dynamice a přehlednosti, přestože strohost je v některých případech až absurdní (souboj poraženého zulského krále Tvala s sirem Henrym Curtisem je příkladem za všechny). Tvůrci ostatně použili zkratek více než hodně, a tak je jasné, že ne vždy se jim záměr podařilo naplnit bez nějakého toho faux pas. Kresba je výborná, rozvržení panelů dynamické, čtenář ani na chvíli nemá pocit stagnace. Na závěr je opět přilepeno poučení pro mladé čtenáře, tentokráte o africkém kmeni Zulu.
Dobrodružství Huckleberryho Finna (komiks)
Roland Mann
Komiksová adaptace veleslavného díla Marka Twaina, kterou připravil Roland Mann s podporou kreslíře Nareshe Kumara pro indické nakladatelství Kalyani Navyug Media, je určeno dětem od 9 let, aby snáze vstřebali americkou literární klasiku. Vzhledem k zaměření a rozsahu sešitu je jasné, že do žádných propastných hloubek se pouštět nebudeme a převyprávění dobrodružství Huckleberryho Finna pojmeme tou nejjednodušší formou letem světem. Některé přechody mezi jednotlivými epizodami jsou proto ryze schematické, účelové a zbavené veškerých náležitostí. Někdy je proto docela obtížné zachytit souvislosti a zařadit protagonisty do správného kontextu. Kresba Nareshe Kumara je poměrně solidní a přehledná, bez velkých propadů, ale také bez překvapení. Součástí knihy je i primitivní životopis Marka Twaina a závěrečná vysvětlivka otroctví v Americe v 19. století.
Letní kursy
Ludmila Freiová
Letní kursy Ludmily Freiové jsou trýznivým monologem stárnoucí ženy, zamilované do „nesprávného“ muže. Antimu a Queriho od sebe dělí propastný věkový rozdíl třiceti let a především odlišná společenská zkušenost generace, v níž vyrůstali. To, co je pro jednoho z nich naprosto normální a běžné, je pro druhého těžko překonatelný handicap a naopak. Styčné body se po odeznění prvního vášnivého vzplanutí hledají více než obtížně. Autorka nás ovšem napřed provede vyčerpávajícím procesem odpírání, kde drásá a napíná strunu milostného vztahu až na samou mez odolnosti. Příčetnost čtenáře je v této části vystavena těžké zkoušce a některé pasáže by se lépe vyjímaly v klinické studii schizofrenie než v popisu letního jazykového kursu. Po opojném, ale krátkém podlehnutí lásce, se pak stáváme svědky hledání východiska, které samozřejmě neexistuje, a to ani s pomocí propriet vědecké fantastiky. Rozčarování a ztráta naděje (nebo možná její oživení?) rámují finále, které sice nepřesvědčí, ale ani nezklame.
Bouncer
Alejandro Jodorowsky
„Vítejte v Barro City! Tady najdete kdejakou spodinu, nejhorší odpad lidstva v okruhu padesáti mil. Tady se v barech sází a za ženský se platí zlatým prachem. Co tejden pěkná úroda rvaček, raněnejch a mrtvejch…“ a právě tady v saloonu Infierno se o pořádek a právo stará jednoruký muž jménem Bouncer. Scénárista Alejandro Jodorowsky pojal svou drsnou a nemilosrdnou podobu divokého Západu ve velkém stylu. Žádné hraní se slovíčky nebo romantickými scénami. Jen krev a slzy, pomsta a násilí, zabij nebo budeš zabit, spravedlnost je jen pro ty, co si ji umějí zajistit, jinak po ní neštěkne ani pes. Extrém střídá extrém, jednotlivé sekvence jdou až na hranu absurdity, přesto působí nesmírně skutečně a reálně. Samo peklo otevírá v Barro City svou náruč a kreslíř François Boucq do ní přispívá svým dílem. Jakoby dodal dvourozměrnému světu hloubku a ostrost. Jeho kresby nejsou v pravém smyslu slova líbivé a krásné, ale kypí životem, napětím a pohybem. Temný les je stejně okouzlujícím místem jako sluncem spálená prérie či pustý skalní masiv. A přestože Boucqovi rozlehlé scenérie jsou úchvatné, prim tady hrají lidé, zabijáci a vrazi, vojáci a kati, zrůdy, pistolníci a děvky, ale také děti, učitelky, čestní muži a bohabojní farmáři. Ti všichni se účastní tohoto dech beroucího westernového karnevalu.
Aaronův skok
Magdaléna Platzová
Magdaléna Platzová mapuje ve svém románě Aaronův skok život malířky Berty Altmannové, od jejích studentských let až do její tragické smrti v koncentračním táboře v Osvětimi. Činí tak formou deníkových zápisků, přímého vyprávění a vzpomínek její žačky a později blízké přítelkyně Kristýny Hládkové. Kristýnina vnučka Milena pak v kontrastu představuje druhou, ryze současnou generaci, která pro sebe objevuje historii své rodiny a tajemství ukryté v minulosti. Rozhodně to není lehké a povrchní čtení. Lehce posmutnělý tón je devízou, která dává vyniknout závažným tématům, v jejichž čele stojí židovský holocaust. Zahanbit se nicméně nenechají ani všednější problémy: hledání místa na slunci, umělecké ambice, touha po dítěti, po štěstí, vina za nepochopení, za nevěru, za lhaní. Autorka se vyhnula svádivým politickým agitkám, ať už na jednu či druhou stranu a poměrně objektivně a nepřikrášleně podává obraz doby. Překvapivě nejvíc mimo rámec jsou Aaronovy mezihry, jejichž poselství jsem snad ani nepochopil. Kniha každopádně zajímavá.
Lodní deník
Vít Kremlička
Uffff!!! Tahle podivná knížečka se mi dostala do rukou jen díky souhře mnoha nepříznivých náhod, kdy jsem daleko od domova a se spoustou volného času zůstal literárně zcela na suchu. Vzal jsem ji proto na milost… a se zlou jsem se potázal. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem do téhle Kremličkovy koláže proniknout. Ze začátku jsem vůbec nechápal, co se tady děje. Snové sekvence, střípky reality, do toho básně, nesmyslné dialogy, mimoúrovňové skoky sem, tam a zase zpátky, motivy a postavy, které se vracejí a znovu připomínají něco, co si už nepamatuji nebo jsem zrovna tenhle útržek v daný okamžik nepostřehl… to všechno mě mátlo tak dokonale, až jsem si říkal, že budu muset vrátit svůj vysokoškolský diplom. Text běžící odnikud nikam jako pouhá volná asociace slov a vět, často bez významu či přiřazení k celku, chvíli poetický, hned zase brutálně skutečný, místy dokonce obhroublý, mě frustroval a probouzel ve mně skepsi. S blížícím se koncem a prodlužujícími se souvislými pasážemi se přece jen trochu vyjasnilo a jednotlivá pásma začala dávat jakýsi smysl, pro mě už ale bylo pozdě. Lituji, ale ne… tohle opravdu není čtení pro mě.
Stopa vede k moři
Zdeněk Jirotka ml.
Vyloupení odbočky státní spořitelny v Kromětické ulici v Praze se neobešlo bez střílení. Po stopách pachatele se vydává kapitán Prachař z pražské kriminálky. Ivan Šafhauser s Antonínem Jirotkou dali dohromady jednoduchý kriminální příběh, který v jedné linii sleduje tým vyšetřovatelů při hledání důkazů závažného trestného činu jakým je vražda a loupežné přepadení, v druhé linii pak popisuje dobrodružnou plavbu tří přátel na vlastnoručně vyrobené kajutové plachetnici Blesk po světových mořích a oceánech. Každému je zřejmě jasné, že jakmile se obě linie protnou, budeme znát pachatele. Není tu záludností ani slepých uliček. Autoři si jdou jasně a neochvějně za svým, což je na jednu stranu dobře, protože si člověk s ničím nemusí lámat hlavu, na druhou stranu však tomuto pojetí malinko chybí prvek napětí a překvapení. Vlastně už dlouho dopředu tušíte, kdo je oním vrahem vedoucího spořitelny, odkud bylo odcizeno sto osmdesát pět tisíc korun a čekáte už jen potvrzení svého úsudku. Trochu laciné, trochu fádní, ale na cestu do vlaku či autobusu to stačí.
Bez krve na rukou
Val McDermid
V Bradfieldu úřaduje vrah, který si nechce umazat ruce krví, proto používá jedy: rulík zlomocný, ricin, oleandr nebo třeba strychnin. A zatímco psycholog Tony Hill a vrchní inspektorka Carol Jordanová sbírají střípky informací, aby z nich poskládali případ, na Bradfield se už žene další pohroma v podobě bombového útoku na místním fotbalovém stadionu. Jestliže v předchozích dílech nechala Val McDermidová své dva hlavní hrdiny pracovat ruku v ruce, v pátém pokračování je tomu trochu jinak. Třenice a neshody mezi nimi nabývají na intenzitě. Další odchylkou od minulých knih je skutečnost, že jsme tentokráte nezměnili lokalitu ani pracovní zařazení vůdčích postav, a také jsme mezi knihy nevčlenili žádnou významnou časovou prodlevu. Děj prostě pokračuje plynule dál, stejně jako události v Bradfieldu. Hledání traviče a odhalení motivů atentátníka jsou nicméně poněkud vlažného ražení. Grandiózní finálové běhy předchůdců, při nichž doslova běhal mráz po zádech, se tady nevyskytují. Je to strukturované, promyšlené, ale pro jednou tomu chybí třaskavá směs, která by to popostrčila o stupínek výše.
Ostrov smrti
Jan Cimický
Ostrov smrti je dost možná to nejabsurdnější kriminální drama z českých luhů a hájů, jaké jsem kdy četl. Vystudovaný psychiatr se v autorovi rozhodně nezapře a znalost léčebných klinik pro duševně choré je bezesporu jeho devízou. V tomhle případě si nicméně myslím, že si ukrojil příliš velké sousto a celý příběh je postaven na značně nejistých nohách, jen se zhroutit, jako se to hned na začátku povedlo vdově Marii Berkové. Poziční hra, která se poté rozběhne je nemastná, neslaná a nic jí nepomůže ani odhalování šokujících podrobností brutálních vražd. Marně jsem si také lámal hlavu nad tím, proč si je pražská kriminálka pod vedením vrchního policejního rady Hladíka okamžitě a bez jediného zaváhání spojuje s jediným pachatelem, když žádná indicie k podobnému závěru neponouká. Také cíle jednotlivých útoků nemohou být absurdnější, přičemž v případě pětileté Marušky Vodičkové mi zcela unikl smysl toho všeho. Jakoby někdo slepil kousky, které k sobě už na první pohled nepasují. To nejlepší si však Cimický nechal na konec a finálové rozuzlení je s prominutím pitomost non plus ultra.
Playgirls II
Vladimír Páral
Pokračování příhod z erotického salónu Playgirls se nese v podobném duchu, jaký nabídla už předchozí kniha tohoto dvoudílného cyklu. V některých momentech je dokonce ještě o kapánek absurdnější a grotesknější. Nová majitelka podniku Štěpánka Vranská zde předvádí veletoče hodné velkého hollywoodského plátna. Ostře sršící páralovský humor však v kontrastu s výše uvedeným překvapivě zhořkl a zdrsněl. Oblíbené scénické repetice a vhledy do života obyčejných lidí najednou už neglosují veselou stránku věci, ale spíše smutný a tragický podtext. Hravost a optimismus prvního dílu Playgirls je překryt černými mraky, ze zábavného dovádění se stává vyčerpávající dřina a protagonisté poznávají i odvrácenou stránku snadného života (a někteří dokonce prozřou). Sám za sebe tento posun do vážnější roviny (stále ovšem vyjádřené veseloherním páralovským jazykem) vítám a oceňuji. Tam, kde mi jednička nabídla kousek dortu, servíruje mi dvojka dort celý i s polevou a se svíčkami. To prostě za tu jednu hvězdu navíc v celkovém hodnocení rozhodně stojí.
Všichni muži královny
Linda S. Howington
Rozjezd románu Lindy Howardové je pořádně drsný a ostrý. Tragédie při destruktivní misi v Iránu poznamená všechny zúčastněné a jako červená nit se posléze táhne celým příběhem. Není se kam schovat, je nutné postavit se výzvě čelem. Autorka však, místo aby zařadila vyšší rychlostní supeň, zvolní tempo, aby nás seznámila se stanovisky jednotlivých protagonistů a jejich postoji. Teprve poté znovu přiloží pod kotlem, ale má se ostentativně na pozoru, jakoby se měl v daném okamžiku odehrát výbuch. Toho se nicméně nedočkáme a příběh nadobude podoby červené knihovny. Finále tak místo pořádné adrenalinové akce nabídne spíše tápání a rozpaky. Drásání stále stejného dilematu je až absurdní a vede do míst, odkud není návratu. Počáteční nadšení se proto s každou další otočenou stránku postupně vytrácí a Všichni muži královny mají v konečném účtování co dělat, aby si zachovali tvář a nepropadli se do hlubin obyčejného mlácení prázdné slámy. Je to obrovská škoda, protože potenciál by tu byl, jen ho Linda Howardová neuměla zužitkovat. Snad příště…
Černý vítr
Clive Cussler
Sjednocení Severní a Jižní Koreje má Kong Te-džongovi dopomoci k ekonomickému ovládnutí země a uspokojit jeho politické choutky. Že přitom zemřou tisíce nevinných lidí, ho ani v nejmenším nezajímá. Spíše naopak. Žádná podlost a špinavost mu nejsou natolik cizí, aby jich k dosažení svých cílů nepoužil. Zdá se, že s nástupem mladší generace Cusslerových hrdinů, ustoupila stará garda jednou provždy do pozadí a otěže dobrodružství převzala horkokrevná mládež, která nicméně jako by z oka vypadla svým rodičům. Dirk mladší je nachlup stejný jako jeho otec, a to do nejmenších podrobností včetně vždy přítomného humoru, frivolnosti i barvy očí. Jde to dokonce tak daleko, že i nesmrtelný Al Giordino má svůj stín v podobě podobně odvážného a nezdolného Jacka Dahlgrena. Na jednu stranu má člověk jistotu, že dostane přesně to, co si předplatil, na druhou je však na místě postesknutí, že do zajetého schématu ani s výměnou protagonistů nezafoukal čerstvý vítr. Tím spíše, že na knize se autorsky podílel i Cusslerův syn, symbolicky pojmenovaný Dirk. Show prostě musí pokračovat, a proč měnit něco, co stále dost dobře funguje. Alespoň v rámci nastavených mantinelů. Chcete-li svého trademarkového sympaťáka (byť v mladším vydání) a jeho porci frajeřinek, jste správně…
Trojská Odyssea
Clive Cussler
Svět je znovu v ohrožení. Je tu nejen nejničivější hurikán všech dob jménem Lizzie, ale i podivná společnost Odyssea, která připravuje vražedný mrazivý plán pro celou Evropu a také východní část Ameriky. Už v závěru minulé knihy série se na scéně objevil Dirk Pitt mladší a jeho sestra Summer, kteří se po třiadvaceti letech přihlásili ke svému otci, a nyní s ním pracují bok po boku v agentuře NUMA. Cussler tak může rozehrát dvě rovnocenné partie, z nichž jedna se odehrává ještě v režii „staré“ gardy, ale druhá už se nese na křídlech nezkrotného mládí. Prozatím hraje prim ostřílený tandem veteránů Pitt/Giordino, na jejichž vrub padá většina dobrodružných akcí, k nimž je třeba postavit se čelem a nejlépe s koltem ráže .45 v ruce. Je ale otázkou jak dlouho si svou nadvládu udrží, když jim mladí budou šlapat na paty a podnikat své vlastní výzkumy. Historická asociace, odkazující se k trojské válce a Odysseovu putování, tentokrát malinko pokulhává a oslepující rozuzlení se ve finále nějak nedostavilo, respektive událo se v poněkud jiné, obskurní a už dlouho dopředu očekávané rovině. Vlastně i onen nápad na ovládnutí světa je v Trojské odysee mnohem mimóznější než v kterékoli z předchozích knih a na mysl se vkrádá myšlenka, zda Cussler nezačíná namísto golema stavět hrady z písku, kterým může kdejaká vlna podemlít základy.
Kyklop
Clive Cussler
Jerseyská kolonie na Měsíci, ostrov Cayo Santa María nebo Havana na Kubě, to jsou aktuálně tři nejžhavější místa, kde proti sobě stojí západ a východ. Ruský generál Petr Velikov řídí z tajné základny na ostrově Cayo Santa María utajovanou operaci proti kubánskému vůdci Fidelu Castrovi, zatímco na Měsíci se elitní komando majora Lejčenka snaží obsadit americkou lunární základnu. A aby toho nebylo málo, ještě je tu Dirk Pitt a jeho pátrání po bájném El Doradu. S jídlem roste chuť, a tak Clive Cussler naládoval Kyklopa různorodými zápletkami od suterénu až po vrchlík střechy. A protože Země už je mu evidentně malá, přibral do hry ještě i Měsíc. Skoro by se chtělo říct, že je toho na jednu knihu až příliš, že je to marnotratné plýtvání, které snadno může vést k přesycenosti a únavě. Řada postav se objevuje jen proto, aby zahrála svůj part, a pak beze stopy zmizela. Jen málokterým z nich je dovoleno projít všemi peripetiemi a účastnit se zásadních dramatických rozhodnutí. V Dirku Pittovi má Cussler bezpochyby zdatného hrdinu, který neohroženě a bravurně táhne na svých bedrech káru příběhu. Je jako tmel, který všem rozběhnutým liniím dává smysl a směr. Jeho racionální přístup k problémům, humor a lehkost, s jakou se vypořádává s kritickými situacemi, je nadmíru zábavný a osvěžující. Přesto bych se přimlouval za odebrání alespoň části motivačních pobídek.
Hřbitov pod hladinou
Clive Cussler
Pojišťovací podvody, pirátství, vraždy. Pro mnoho lodních posádek se setkání s rejdařskou rodinou Bougainvilleových proměnilo v tu nejhorší noční můru. Za jejich podezřelým podnikáním se skrývají miliardové zisky a hamižná bezohlednost. Možná by jim vyšel i jejich strašidelný plán s únosem amerického prezidenta a jeho kabinetu, kdyby ovšem nezkřížili cestu Dirku Pittovi. Clive Cussler opět míří do těch nejvyšších politických vrstev a svého neohroženého hrdinu nechává zachraňovat samu podstatu americké demokracie. Dirk Pitt si jako obvykle sáhne na dno a jeho dobrodružné eskapády jsou hnacím motorem jinak poměrně vágního příběhu. Tajné služby, prezidentská ochranka, CIA či FBI jsou přes všechnu pompu a servilitu vykresleny jako poměrně neschopné spolky, hrající si jako malé děti s bábovkami na pískovišti. S celým obrovským aparátem agentů nejsou schopni odhalit pachatele únosu, nalézt experimentální laboratoř ani dát dohromady dvě a dvě celého případu. Je kuriózní, že nejracionálněji uvažující postavou v celém dramatu, která je vždy o dva kroky přede všemi, je právě Dirk Pitt, muž, pro něhož žádná překážka není nepřekonatelná. Každopádně finále v neworleanské deltě, které režíruje, je dechberoucí dobrodružství, na které se nezapomíná.
Maxwellův vlak
Christopher Hyde
Vybrat si ten den na vykradení poštovního vozu amerického vlaku Amtrak, přepravující peníze federální banky, nebyl ten nejlepší nápad. Night Owl totiž obsadilo teroristické komando, a tak pro cestující vlaku začíná boj o holý život. Christopher Hyde používá ve svých románech kombinaci vždy několika zápletek, jakoby mu jedna nestačila. Proto tu máme vedle hrstky amatérských zlodějíčků s jejich „velkou vlakovou loupeží“ ještě World People’s Army Annalise Shenkerové, jejichž cíle a plány už tak jednoznačné nejsou. Zasahující vládní složky jsou samozřejmě zcela neschopné a na nic se nezmohou, takže nám dopřejí dostatek času sledovat zoufalé pokusy cestujících o přežití tvrdé kurately teroristů, kteří se rozhodně nerozpakují hrát to tvrdě. S profilováním charakterů se Hyde rozhodně neobtěžuje, proto se o žádné z postav dramatu mnoho nedozvíme. To už více štěstí máme s jednotlivými druhy železničních vozů amerických, potažmo kanadských, drah. Finále se sice obešlo bez velkého třesku, to ho ovšem neuchránilo jisté lacinosti a zkratkovitosti.
Cestou Necestou
Ivan Koreček
Cestou necestou fotografa a publicisty Ivana Korečka je knihou zamyšlení a fejetonů, posbíraných jako střípky z celého světa. Od francouzského Moustiers Ste-Marie v těsné blízkosti Verdonského kaňonu, přes korejské Démantové hory, pahorek Sillustani v Peru, starobylý Jeruzalém, hedvábný Samarkand, Cardiff, italské Milano, komunistické Rusko, až do země neomezených možností do Ameriky, jedno zastavení za druhým. Korečkovy texty sahají hodně do minulosti a více než současností se zabývající historickými paralelami (samozřejmě až na výjimky, potvrzující pravidlo). Někdy je to do doby dávno minulé až někam k judskému králi Herodovi, jindy naopak stačí na spočítání uplynulých let jen dvojciferné číslo, jako v případě kapitoly „Dočasný pobyt sovětských vojsk“. Strofa „no comment“ tento příspěvek jednoznačně charakterizuje a ve světle děsivých událostí na Ukrajině křičí ještě strašidelněji. Byť má kniha poměrně velký formát, fotografie se drží hodně zpátky a jejich „rozmetání“ po jednotlivých stránkách mi rozhodně nebylo moc po chuti. O tom, že by mě uchvátily ani nemluvě. Jediné snímky, které jsem si opravdu užil, byly černobílé momentky z Ameriky. Připočtu-li i nemastné a neslané texty, Cestou necestou už koketovalo s pocitem ztráty času. Nebo mi jen nepadlo do noty?
Posázaví
Ivan Doležal
Posázaví je kraj, jemuž dala jméno, dominuje mu a utváří ho čaromocná řeka Sázava, která vyvěrá z Velkého Dářka a po nějakých dvou stech dvaceti kilometrech se vlévá do Vltavy. Právě tento kraj zvěčnili ve svých fotografiích Ivan a Jiří Doležalovi. Úvodním textem opatřil publikaci Evžen Veselý, který nás provede minulostí kraje okolo Sázavy od jedné vesničky ke druhé, od města k městu, od jedné paralely ke druhé, od úvozové kamenité cesty až k dálnici Praha-Brno. Jeho text je sice erudovaný, nicméně s obrazovým obsahem se příliš nepotkává. To je ostatně i problém i popisků: u spousty fotografií nejsou vůbec a jinde zase jako by přebývaly. Vazbě mého výtisku nikdo evidentně moc pečlivosti nevěnoval, neboť jen tak se mohlo stát, že dvoustránkové fotografie vykazují výrazné přerušení, někdy i přesah snímků z jiných stran. Náměty jsou povětšinou prosté, zaujmou spíše čistě přírodní scenérie než architektura, technologie či městská panoramata, z hlediska atmosféry pak působí lépe černobílé fotografie. Celková úroveň odpovídá době vydání, tedy 80. létům minulého století a není tu nic, aby měl člověk chuť si knihu prolistovat více než jednou.