ludek.n komentáře u knih

Už samotný název románu Dicka a Felixe Francisových naznačuje, jakým směrem se bude jejich vyprávění ubírat. V osobě hlavního hrdiny Geoffreye Masona se totiž spojují dva světy: právo, pořádek a spravedlnost na straně jedné, koně, divoké sázky a dostihový sport na straně druhé. Profesně je Geoffrey, díky svému příjmení přezdívaný Perry, soudním advokátem v právní kanceláři královského soudního rady Jamese Horleyho, v civilu pak amatérským jezdcem steeplechasových dostihů. Případ, který je na pořadu dne, se pak týká obou jeho vášní: slavný žokej Steve Mitchell je obviněn z vraždy. Za jeho zatčením se však skrývá obludná síť podvodů, výhružek a zastrašování, která dopadá i na našeho hrdinu Geoffreye Masona. Jeho boj v soudní síni i mimo ni si v ničem nezadají a jsou elektrizujícím představením hodným slavného jména, které nosí. Autorům se podařilo našlapat text fakty, napětím i emocemi. Děj je přímočarý a silně vznětlivý. Ani se nenadějete a zcela si vás podmaní. Bez dechu pak sledujete cestu spravedlnosti od dětských krůčků až k velkolepému finále.

3 20.06.2022

„Jestliže tajemství montglanských šachů procitne, otevřou se němá ústa Přírody a osvobodí hlasy bohů.“ Královská hra na 64 polích má v románu Katherine Neville nejen onu ryze intelektuální úlohu bavit, nýbrž je nositelem i mnohých mystérií a záhad, jdoucích až hluboko do minulosti. Stáváme se svědky zápasu dvou žen ve dvou časových liniích o spásu světa i sebe samých. Zatímco novicce Mireille se do cesty staví Velká francouzská revoluce, programátorka Catherin Velisová se musí popasovat s nástrahami moderní doby se všemi jejími vymoženostmi. Dělí je propast času, přesto mají mnoho společného a odhodlání dosáhnout cíle, o kterém ani jedna na začátku nic netuší, je u obou obrovské. Katherine Neville do příběhu zakomponovala řadu významných historických osobností, ruskou carevnou Kateřinou Velikou, filozofa Jeana Jacquese Rousseaua, francouzské girondisty, mladého Napoleona Bonaparta a další. Také se lehce dotkla známých matematických rébusů, spojených s šachovou hrou, a nevynechal ani hluboká tajemství alchymie. To všechno oblékla do dobrodružného kabátku s visačkou „honba za pokladem“, přisypala trochu růžového prášku romantických dostaveníček s šarmantními šachisty či Autunským biskupem a s ryze ženskou bezprostředností své dílko vyslala do světa. Na nás čtenářích je rozhodnout, zda je život jako šachy nebo zda je tomu naopak…

3 20.06.2022

Stará legenda o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu ožívá při honbě za bájným Excaliburem. Archeoložka Nina Wildeová a její přítel Eddie Chase se pouště jí do dalšího zběsilého dobrodružství, vedoucího od syrských pouští až k severnímu polárnímu kruhu. Historie je tentokrát poměrně hodně znásilněna a vtavena do obskurní teorie supravodičů a volných zemských energetických pásů. Průchod labyrintem a získání archeologického pokladu se smrsklo na jednoaktovou epizodu bez ambicí dále ovlivňovat dění. Namísto toho se soustředíme na děsivé honičky, přestřelky a adrenalinové akce všeho druhu a za použití všech možných dostupných prostředků. Už předchozí díly naznačily (a Tajemství Excaliburu v tom zdárně pokračuje), že ve světě Eddieho Chase se napřed střílí a potom se ptá: kdo to byl? Tady prostě nikdo na nic nečeká, každý řádek zaplňuje činnost, povětšinou smrtonosného charakteru a krvavého rozuzlení. S hodnověrností si autor hlavu rozhodně neláme, Ztráty na životech a likvidace materiálních hodnot jsou v porovnání s dosažením cíle nevýznamné. Emoce? K smíchu. Většinu hrdinů pohání vztek a touha po moci či pomstě. Při hledání Excaliburu prostě musíte vypnout airbagy a přehoupnout se přes hranu útesu. Volný pád už se postará o vše ostatní.

3 28.03.2022

Podle obálky by se mohlo zdát, že Řezníkův chlapec je literární bomba nejvyšší svítivosti - cena E. A. Poea za nejlepší detektivní román roku a nadšené superlativy z per recenzentů. Ovšem ve skutečnosti to zas až takový bestseller není. Nakoukneme sice do psychologie nájemného zabijáka i do hlavy analytičky Ministerstva spravedlnosti, ale o tom, že by to bylo jedinečné či tajuplné čtení (nebo snad nejnapínavější román všech dob), by se dalo polemizovat a vést nekonečné panelové diskuze. Perryho vyprávění prostě nestrhne čtenáře s sebou, ať dělá, co dělá. Koneckonců podezírám autora, že se o něco takového ani nesnaží. Perry prostě a jednoduše vypráví svůj příběh ze světa organizovaného zločinu. Se zabíjením si vrásky nedělá a se zápletkou se také dvakrát nepárá. Zpočátku mi dost vadilo střídání jednotlivých aktérů dramatu, kteří se měnili nejen s kapitolami, ale často i v jejich průběhu, takže někdy nebylo vůbec jasné, kdo je zrovna v centru dění (tím spíše, že autor zvolil pro všechny charaktery jeden unifikovaný styl vyjadřování). Také finále mi tepovou frekvenci nijak nezvýšilo, spíše naopak. Řezníkův chlapec v celkovém náhledu neurazí, ale ani nenadchne.

3 21.02.2020

Když se elitní americký voják utrhne ze řetězu, v Římě z toho začnou mít detektivové těžkou hlavu. A nejen oni, ale i povolaní agenti F.B.I. David Hewson pokračuje s dvojicí Nic Costa a Gianni Peroni a v novém příběhu po-řádně vyzkouší jejich smysl pro čest a spravedlnost. Nijak si přitom nezadá, nekomplikuje zbytečně zápletku, ani se nesnaží ohromit za každou cenu. Přestože některé asociace jdou tak trochu do ztracena a jejich důležitost, která se zpočátku zdá nad jiné významná, nakonec praskne jako bublina, daří se Hewsonovi udržet výbornou čtivost, napětí i poutavost vyprávění nad hladinou běžného průměru. Jeho postavy jsou skutečné a jejich charakterové profily uvěřitelné. Dokáže k nim být vstřícný i odtažitý, jak si to situace žádá. Nuda v této knize nemá místo, i když neoplývá bombastickými scénami ani vysoko oktanovými akcemi. Hewson je prostě poctivý k sobě i ke svým čtenářům. Za čas strávený se Zlatým řezem jste po zásluze odměněni, ani moc ani málo, ale tak aby nebyl nejmenší důvod ke stížnostem.

3 30.01.2020

David Hewson se rozhodl vyprat špinavé vatikánské prádlo. Do svého detektivního thrilleru přimíchal něco z mystiky křesťanských mučedníků, přihodil odkazy na umění slavného malíře Caravaggia a atraktivní prostředí věčného města Říma. Vznikl zajímavý koktejl, který nepostrádá uhrančivou zápletku, napětí i vesměs sympatické a originální postavy. Ani jedna z ingrediencí přitom není vysloveně černá nebo bílá. Hewson umí navodit atmosféru, pohrát si s očekáváními, a současně se vyvarovat toho, aby věci příliš zamotával nebo komplikoval. Občas se pravda nevyhne jisté statičnosti a také rozuzlení oné série brutálních vražd je docela předvídatelné, ale i s těmito handicapy je Hewsonova kniha velice čtivá a pozoruhodně upřímná. Vlastně to jediné, co ji dělí od strhujícího hodnocení je fakt, že v rozhodujících okamžicích jakoby ztrácela dech a vydala se cestou nejmenšího odporu.

3 30.01.2020

„Je štěstí, že jsme tu všichni šílení. Protože kdybychom nebyli, na tomto místě bychom stejně záhy zešíleli,“ říká Francis Xavier Petrel, jednadvacetiletý chovanec uzavřeného psychiatrického oddělení nemocnice Western State, kterého ostatní pacienti přezdívají „Ptáček“. Při četbě Katzenbachova románu tomuto jeho konstatování beze zbytku uvěříte. Autorovi se skutečně daří navodit dusnou a ponurou atmosféru zmaru a bezvýchodnosti. Mrazivé prvky, umě vkládané do tohoto bahna smutku a zoufalství, vás pak drží na špičkách jako pradlenku pod příliš vysokou šňůrou. Katzenbach se vám dostane pod kůži, drásá a útočí na zdravý rozum, který se ukrývá ve stínech cel nemocnice Western State. Ve všem tom schizofrenním šílenství je racionalita lidského konání pouhým zrnkem písku a je potřeba o ni svést boj na život a na smrt. Přestože je autor mistrný fabulátor, občas se ztratí sám sobě, až si člověk říká, že se konce snad ani nedočká. Především ve střední části je Katzenbach nebývale rozšafný a pouští si pero ze řetězu jako by měl celý lidský věk na tento jeden jediný román. Vzít do ruky střihačské nůžky, uvažoval bych o vybarvení všech pěti hvězd. Takto musím, jednu ubrat, byť jsem byl s jeho šílenou zpovědí nadmíru spokojen.

3 29.11.2019

Výpravná, a přesto útlá publikace z pera a fotoaparátu dr. Dalibora Leblocha o jeho třech cyklistických výpravách do Asie uhrane především svým formátem. Marná pomoc, ale barevným fotkám himálajských štítů velkoplošný formát knihy prostě svědčí a vůbec nezáleží na tom, že těch opravdu rozměrných, dvoustránkových je v knize jen pár. Koneckonců obrazová příloha často povyšuje i obyčejné, suchopárné cestopisy na něco mimořádného a dává čtenáři mnohem větší šanci spoluprožívat s cestovatelem jeho radosti i strasti. Třikrát přes Himálaj na kole je toho příkladem, protože co si budeme zastírat, textová část není ani v nejmenším tak oslnivá jako právě ona fotografická dokumentace Leblochových výprav pod Nanga Parbat, do Malého Tibetu či do Hunzy a k Mašerbrumu. Ke škodě věci je především vyzdvihnutí cestovatelsko-poznávacího místopisu na úkor uskutečněných sportovních, cyklistických výkonů. Díky tomu kniha ustrnula někde na půl cestě: na klasický cestopis je málo hloubavá a pro cyklistickou expediční příručku zase příliš povrchní. Jak se říká ani ryba, ani rak. Převodníky se prostě netočí dostatečně rychle, přehazovačky nešramotí, brzdy nepískají… nezbývá proto než vyměnit touhu usednout na kolo za snění nad těmi úžasnými fotografiemi.

3 12.11.2019

Výmluvný titul knihy Král železnic bohužel sliboval více, než co nakonec nabídl. Místo technokratického či dobrodružného pohledu za oponu a pod železniční pražce, se brodíme mizerným papírovým světem cifer, podlostí a inkoustové špíny zbohatlické smetánky v druhé polovině 19. století. Přestože je Henry Bethel Strousberg označován za krále železnic, Branaldův román rozhodně není o světě lokomotiv či o železničních vagónech… a vlastně není ani o lidech, kteří mají s kolejemi, výhybkami a návěstidly něco společného. Branald nám předkládá příběh o podnikatelských vizích, které se tak často zvrhnou v neprospěch ušlechtilosti a dobré vůle. K jeho škodě nutno říci, že je to příběh plochý a nevýrazný, u něhož vám nebude vadit odběhnout klidně uprostřed kapitoly a zbytek třeba i přeskočit. Ale pozor! Ještě je tu linie jaksi prostonárodní, vyprávění o obyčejných havířích, pecařích, fryšařích, kteří musejí Strousbergům přinášet jejich zisk. Troufám si tvrdit, že jejich přispění zachraňuje reputaci Branaldovy knihy. Snad jen díky nim se člověk prokouše textem až do finále.

3 05.11.2019

Série Pravá krev se s touto knihou uzavírá. Sookie Stackhouseová naposledy čelí světu nadpřirozených bytostí, i když tentokráte do toho svým dílem přispívají také jedinci lidské rasy. A že mezi nimi je i nemálo nenávistných bestií, je nasnadě. Dramatický náboj Navždy mrtvých je díky tomu překvapivě vysoký a docela úspěšně vykrývá i ono často zdlouhavé a popisné utápění se v detailech, v nichž Charlaine Harrisová hledá cestu k dalším vrcholům. Udržet napětí se jí daří i přesto, že karty vlastně vyloží už na úplném začátku a pak jen drží vlnu. Postupně uzavírá jednotlivé rozehrané partie a nezadržitelně spěje k závěrečnému finálovému výstupu. I když není překvapivý, je logický a mile usmiřující. Díky několika aspektům jsem dokonce zvažoval udělení čtvrté hvězdy, ale nakonec jsem se k tomu neodhodlal. Nicméně Navždy mrtví k ní měli nakročeno z celé série nejblíže.

3 16.09.2019

Charlaine Harrisová šla do sebe a v jedenáctém pokračování Pravé krve opět brnká na strunu akčnějšího děje. Koneckonců už sám název knihy dává jasně najevo, že tentokrát se budou přitahovat šrouby. Milostné eskapády Sookie Stackhouseová jdou proto do pozadí a romantickou linku nahrazují výrazně brutálnější a krvavější epizody, kterými si jako červená nit proplétají výlety do rodové historie. Bohužel právě v těchto výjevech je autorka nepřesvědčivá a Sookiino morální rozhořčení nad pokleskem své babičky Adele je ve světle jejího dobrodružného života tak trochu nepochopitelné. Koketování se světem víl je obecně nejméně povedenou záležitostí, kterou Charlaine Harrisová začlenila do své ságy a vlastně už od prvního seznámení se s vílami mám s jejich pojetím problém a klidně bych jejich vklad do příběhu oželel. Odhlédnu-li od tohoto vílího tápání a mlžení, přináší Smrtelná odplata poctivou dávku dramatického vyprávění, které dokáže rozdivočit EKG křivku.

3 09.09.2019

Mrtví v rodině mi asi nejvíc připomínají chození okolo horké kaše. Pořád čekáte, že už se konečně něco začne dít, že přijde nějaká myšlenka či nápad, které celé to vyprávění rozsvítí a ono kde nic tu nic. Než se nadějete, je tu konec a vy se divíte, o čem to vlastně bylo a kam se poděl nějaký ten příběh. Charlaine Harrisová přešlapuje na místě a recykluje minulost. Bohužel se jí nedaří vykřesat z ní alespoň maličkou jiskru a všichni ti mrtví tak působí samoúčelně a nesmyslně. Přitom začátek byl více než nadějný: ztýraná Sookie, prahnoucí po pomstě, kající se Eric Northman, zlidštěný samaritánský Claude Crane, všechno psychologie, útočící na city a slzy jako hrachy, koulející se po tvářích… jenže bum, bác a nic. Zcela promrhaná příležitost. Z pomsty se stalo upachtěné honění se za vlastním ocasem a šílenství posledního carského Romanovce se mi jeví jako schizoidní náhražka z výprodeje, která nezapadla na své místo, protože v Sookiině příběhu žádné místo nikdy neměla. Toto násilné roubování se prostě neujalo a zůstává nezodpovězenou otázkou, proč po něm autorka vůbec sáhla.

3 09.09.2019

Mrtví odcházejí jsou v rámci série tak trochu úkrok stranou a zpátky. Charlaine Harrisová se snaží udržet styl našlápnutých dobrodružství z předchozích knih a současně vrátit do děje romantickou linku a trochu toho sexuálního harašení. Bohužel v obou případech se jí to daří jen napůl. Sookiin vztah s jejími milenci, ať už současnými nebo minulými, je nadále nejednoznačný a akční linie, zastupovaná zde válkou se světem víl, se uchyluje k až téměř sadomasochistickým výlevům, aniž by přitom nabízela příběh, který by tuto brutalitu ospravedlnil. Výsledkem je guláš, který je sladký i ostrý současně, a jak něco takového chutná si asi každý dokáže představit sám. Zamrzí to o to víc, že o světě víl se nedozvíme vůbec nic podstatného a postavy, které se z něj vyřítí, jsou nakreslené obyčejnou tužkou bez jakékoli přípravy a podkladu. Dřív než se s nimi můžeme seznámit, mizí ve víru událostí, které však člověka nestrhnou s sebou, ale jen plytce doplynou k závěrečnému finále.

3 06.09.2019

Charlaine Harrisová už zřejmě definitivně opustila svět plytkých milostných hrátek a vydala se daleko zajímavější a dobrodružnější cestou našlápnutých vyprávění. Jestliže předchozí kniha tento směr jen nesměle naznačila, Hůř než mrtví ho postulují jako daný a závazný. A doufejme, že to tak bude i do budoucna, protože tento formát příběhu má rozhodně větší potenciál, než rádoby romantické sondy do duše sexuálně uspokojené ženy. Ať už se jedná o vlkodlačí válku v Shreveportu nebo upírské soupeření o vládu nad louisianskou enklávou, dostává se nám v obou případech před oči model vozu s vysoko oktanovým benzínem v nádrži. Na kapotě sice je sem tam nějaká ta šmouha a ani podvozek tak docela nedrží stopu, ale oproti prvním knihám série je to rozhodně posun k závodnímu pojetí jízdy. Člověk díky tomu skousne i zahřívací kolečko, nebo jásavé zdravice divákům po projetí cílem. Jsem zvědavý, kam autorka posune svou ságu dále.

3 04.09.2019

V tomto díle Pravé krve zamíříme se Sookií Stackhouseovou na velký upírský sněm do Rhodes a veškerou pozornost věnujeme nemrtvým a jejich pletichám. Klasické schéma dosavadních příběhů je tak lehce narušeno a nám se do rukou dostává poněkud odlišný koncept vyprávění, než na jaký jsme si už u Charlaine Harrisové zvykli. Zda je to ku prospěchu či ke zkáze věci je už na posouzení každého jednotlivého čtenáře. Já jsem tuto změnu přivítal, neboť stereotyp zápletek mě už u předchozí knihy začal pomalu ale jistě nudit a otravovat. Na druhou stranu však musím také přiznat, že jsem ke Všem mrtvým po přečtení anotace přistupoval hodně skepticky. Nakonec jsem byl ale docela příjemně překvapen. Ubylo milostného škádlení, šmajchlování i partnerských rošád a na jejich místo nastoupila trocha té pravé, dobrodružné akce. Není to samozřejmě žádný bezbřehý ohňostroj adrenalinu, ale díky za ty dary. Finále mě snad poprvé v této sérii opravdu vzalo na výlet se sebou.

3 02.09.2019

Počet nápadníků Sookie Stackhouseové utěšeně přibývá. S některými je to jen krátká epizodka, jiní zůstávají jako smrad nad latrínou a s dalšími je to tak akorát na jednu knihu. Vždy se dá ovšem spolehnout na to, že to bude mimořádně pohledný, sexuálně výkonný, šarmantní a výjimečný jedinec, přičemž je úplně jedno jedná-li se o upíra, vlkodlaka či jinou nadpřirozenou bytost. Už se to skoro stává unifikovaným standardem a Bezpochyby mrtví ani v ostatních parametrech nijak nevybočují ze zavedeného schématu. Nicméně poprvé mám pocit, že Charlaine Harrisová nezvládá všechno to množství zápletek a postav, kterými příběh vybavila. Jednotlivé linky tu jsou jen naťuknuté a jakoby nedokončené, vyprávění skomírá na úbytě a utápí se ve zbytečných detailech. Děj v podstatě nikam nesměřuje a uzavírá se sám do sebe. Celá ta královská eskapáda stojí na hliněných nohách a bortí se v nesmyslných motivacích, kterým chybí kontinuita.

3 02.09.2019

Dočista mrtví jsou pátou knihou série Pravá krev a opět je to směska hned několika žánrů, v níž se znovu o slovo hlásí detektivní příběh a ke cti Charlaine Harrisové nutno podotknout, že není úplně k zahození. Ostatně autorka v knize rozehrává zápletek hned několik a je jen na vás, které dáte svůj hlas. Jinak je to znovu SimCity jak vyšité: budují se vztahy, zařizují se domy, nakupuje se, šmajchluje se a o všem se samozřejmě zas a znovu klevetí až do zblbnutí. Sex tentokrát není na pořadu dne, i když fantazií o postelových radovánkách nijak výrazně neubylo, jen má autorka na paletě řadu dalších problémů, kterým je záhodno se věnovat. A to také činí s plným nasazením. Kupodivu se jí stále daří poměrně úspěšně proplouvat úskalími fádního kýče a slátaniny a držet přitom hlavu hrdě nad vodou. Přestože je to bezpochyby nenáročné čtení, sem tam se tu mihne i docela zajímavý motiv, který celé to unylé vyprávění na okamžik nakopne do nebývalých výšin.

3 28.08.2019

Mrtví do soumraku jsou červenou knihovnou, strašidelnou pohádkou a detektivkou, to všechno dohromady zapletené v jednom podivuhodném uzlu. Zcela záměrně používám označení strašidelné pohádky, neboť hororu je kniha na kilometry daleko a fantasy to rozhodně není. Ostatně alfou a omegou všeho tady jsou v první řadě milostné interakce, kolem nichž se všechno otáčí a které určují celou linii vyprávění. Aby také ne: ona je krásná blondýnka s telepatickými schopnostmi a on vysoký, pohledný upír. Dejte je dohromady a sledujte, co se bude v maloměstě, jakým je Bon Temps, dít. Aby nedošlo k mýlce, je potřeba zmínit, že upíři Charlaine Harrisové nejsou žádné krvežíznivé bestie, nýbrž objekty vzrušujících sexuálních snů mladých žen napříč celou Amerikou. Detektivní příběh, ono pátrání po vrahovi žen, které se intimně zapletly s upíry, tak zůstává v pozadí a do popředí se prodere až v úplném závěru. Proto moc nechápu udělení Anthony Award za nejlepší detektivní román (asi byl hodně mizerný rok). Mrtví do soumraku jsou lehce lechtivým, malinko splývavým a naivním odpočinkovým čtením, bez výraznějších dramatických momentů.

3 26.08.2019

S Charónem vstupujeme potřetí do stejné řeky a potřetí si zopakujeme úvodní prolog v téměř doslovném znění známém už z předchozích dvou knih. Žádná úlitba bohům ani čtenářům se nekoná, slohové variace nejsou na pořadu dne, prvních padesát stran je prostě otravným opakováním textu, v němž se změnily jen jména. Jestli si to přečtu ještě počtvrté, asi vyletím z kůže. Zbytek už je na druhou stranu opět jízda na vlně. I když… nějaké ty výhrady by se našly. Nemohu si pomoct, ale s každým dalším konfederačním agentem, který se v Chalkerově mozaice objeví, se mi stále víc ztrácí smysl celého diamantového komplotu a chování samotných agentů mi připadá absurdnější a jakoby vytržené z osnovy děje. Calu Tremontovi jsem věřil a fandil, Qwinem Zhangem jsem si nebyl tak docela jist, ale to, co předvádí Park Lacoch se mi nějak nedaří skousnout. Prostředí Charónu je bezesporu originální a zajímavé stejně jako u Lilith nebo Kerbera, ale celý nápad mi připadá nevyužitý a zjednodušený. Zdá se, že tentokrát jsme zůstali stát půl kroku před bránou… bohužel zavřenou.

3 12.08.2019

Druhá kniha vládců Diamantu začíná znovu úplně od začátku a nabízí stejné schéma jako její předchůdce. Po v podstatě identickém prologu, jaký nabízela Lilith, se začíná rozvíjet zcela nový, nicméně podobně nápaditý, příběh z dalšího z Wardenových světů. Základní struktura a postup rozvíjení zápletky jsou hodně podobné těm, které už známe z předchozí knihy, jenže reálie Kerbera celou dějovou linku postaví do úplně jiného, unikátního světla a připraví nám zcela nový zážitek. Ten je promyšlený do posledního detailu, a přestože je o něco komplikovanější a zamotanější než u předchůdce, pořád je to přímočará jízda, jak se patří. Kerberos, kde si lidé mohou ve spánku vyměňovat těla, mě opravdu bavil a asi bych mu přiřkl i plný počet hvězd, nebýt onoho úvodního „kopíráku“ a malinko zatměného finále, kde jsem se ztrácel v motivacích jednotlivých postav.

3 12.08.2019